Jdi na obsah Jdi na menu
 

divizní generál Ing. Vojtěch Boris Luža

8. 3. 2018

divizní generál

Ing. Vojtěch Boris Luža

(armádní generál in memoriam)

 

srbský a ruský legionář

zástupce velitele 2. čs. střeleckého pluku

velitel Vysoké školy válečné

zemský vojenský velitel v Brně

vojenský velitel Rady tří

 

* 26. března 1891 Uherský Brod (UH)

+ 2. října 1944 Hřiště (HB)

 

1.luza.jpg

 

   Štábní strážmistr Navrátil ještě jednou opatrně nahlédl oknem do výčepu. Nic se nezměnilo: mladší z dvojice neznámých stojí u kamen a suší si promoklou košili, starší sedí na lavici a o něčem si povídají se starým Votavou. Nikdo jiný uvnitř není. Oba cizinci mají šaty rozvěšené po výčepu, ten starší je dokonce bosý. Zcela jistě nic netuší. Před chvílí dorazil vrchní strážmistr Mečíř s mladým Kunderkou. Jsou tři na dva. Bude to hračka. Opatrně otevírají dveře a potichu vstupují do chodby vedoucí k lokálu. Zbraně mají připravené. Mečíř rozráží dveře. Vbíhají dovnitř. "Ruce vzhůru!" Neznámí se udiveně otáčejí. Mečíř znovu: "Ruce vzhůru!" Starší z cizinců se zvedá z lavice. Současně vytahuje ruku z kapsy. Pistole! Ozvěna výstřelu zaniká v rachotu palby četnických zbraní. Na košili neznámého naskakují rudé skvrny a muž se hroutí. Četníci mají oči jen pro něj. Toho mladšího si nevšímají. Daří se mu proklouznout ven. Jde pomalu. Pozpátku. Revolver v ruce připravený k palbě. Přechází silnici. Před sebou má pole. Pokračuje přes ně až k drátěnému plotu. Přeleze ho, ale dál už nemůže. I on je raněný. Kalhoty i košile jsou zbrocené krví. Síly mu rychle ubývají. Otáčí se směrem k hostinci. Ticho protíná výkřik. "Nikdy jsem nevěřil, že Čech může zastřelit Čecha! Ale pomstěni budeme." Přikládá hlaveň zbraně ke spánku a tiskne spoušť. Výstřel. Konec. Je 2. října 1944 krátce před pátou hodinou večerní. V boji s nepřítelem právě padli smrtí hrdinů generál Vojtěch Boris Luža a jeho pobočník, poručík pěchoty Josef Koreš.

   Pozdější armádní generál Ing. Vojtěch Boris Luža se narodil 26. března 1891 v Uherském Brodě jako prvorozený syn sluhy zdejší občanské záložny Václava Luži a jeho manželky Julie, rozené Holáskové. Od útlého mládí dosahoval ve škole vynikajících výsledků, a tak nikoho nepřekvapilo, když se stal v září 1902 studentem uherskobrodské Zemské vyšší reálky. Středoškolská studia zakončil 30. června 1909 složením maturitní zkoušky s vyznamenáním a po prázdninách začal studovat na České vysoké škole technické v Brně (odbor elektrotechnický). První státní zkoušku se mu podařilo složit 11. listopadu 1912, v roce 1914 dosáhl absolutoria, avšak studium nedokončil. Vypukla válka a podobně jako tisíce jiných mladých mužů musel i on v rámci mobilizace narukovat. Již 3. srpna 1914 se hlásil u c. a k. pěšího pluku č. 35 v Plzni a jako vysokoškolák byl okamžitě zařazen do školy na důstojníky pěchoty v záloze. Po tříměsíčním intenzívním výcviku odešel 14. listopadu 1914 se svým plukem na ruskou frontu. Císaři pánu však příliš dlouho nesloužil. Dne 17. července 1915 byl sice ještě povýšen na podporučíka v záloze, avšak krátce poté - 30. srpna 1915 - padl u Malé Planče ve východní Haliči do ruského zajetí.

   Takřka na celý další rok se Vojtěchu Lužovi staly domovy zajatecké tábory carského Ruska. V jednom z nich - ve Veněvu v bývalé Tulské gubernii se 11. dubna 1916 přihlásil do 1. srbské dobrovolnické divize. Již 20. července 1916 nastoupil k jejímu záložnímu praporu v Oděse a po krátkém výcviku byl v hodnosti podporučíka zařazen k 1. pěšímu pluku. Právě s tímto útvarem se jako velitel čety zúčastnil krvavých bojů proti Mackensenově armádě v Dobrudži a Besarábii, v nichž byl 6. září 1916 raněn. Po stažení divize z fronty požádal o převedení k čs. legiím v Rusku, jejichž výstavba se po počátečních problémech začínala pomalu rozebíhat. Bylo mu vyhověno a 16. ledna 1917 se stal příslušníkem 1. čs. střelecké brigády. Byl ustanoven instruktorem kulometného výcviku a ještě v lednu 1917 se dočkal povýšení na poručíka. Na počátku února 1917 učinil podobně jako celá řada legionářů před ním, důležité osobní rozhodnutí: přestoupil na pravoslaví a přijal křestní jméno Boris. O tom, že šlo z jeho pohledu spíše o demonstrační gesto než o změnu náboženského přesvědčení, svědčí fakt, že později z pravoslavné církve vystoupil a ve svých osobních materiálech v rubrice náboženství nadále uváděl "bez vyznání".

   Dne 12. dubna 1917 byl Vojtěch Luža ustanoven velitelem kulometného oddílu (přibližně v síle roty) 2. čs. střeleckého pluku, s nímž se 2. července 1917 zúčastnil bitvy u Zborova. O dvě desetiletí později na otázku, co pro něj Zborov znamená, odpověděl: "Zborov je především splněním mé dávné tužby bojovat za samostatnost československého národa pod jeho prapory. Je mi symbolem pevné vůle a odhodlanosti našeho člověka splnit daný mu úkol za všech okolností v zájmu národním. Je zjevným projevem věrného a přitom dobrovolného plnění povinností vlastní samostatné vojenské jednotky vůči svému ujařmenému národu poprvé po třistaleté porobě. Proto pokládám Zborov za první význačný mezník na cestě k úplné národní a státní svobodě."

   Bezprostředně po zborovském vítězství však následovalo zklamání a ústup. Demoralizovaná carská armáda již nebyla schopna úspěchu Čechoslováků využít. Vojtěch Luža se 20. července 1917 zúčastnil krvavé bitvy u Volosůvky, kde jeho pluk ztratil plnou třetinu svých příslušníků, následných bojů u Domamoryče a Tarnopolu, stejně jako obrany Kyjeva a přechodů přes Dněpr před postupujícími Němci na přelomu února a března 1918. Později pochopitelně nemohl chybět ani v bojích s bolševiky, do nichž zasáhl jako velitel obrněného vlaku 2. čs. střeleckého pluku. Díky prokázanému hrdinství i svým vojenským a osobním kvalitám byl již 1. srpna 1918 povýšen na kapitána a o pouhé dva měsíce později - 2. října 1918 - mu byla svěřena funkce velitele II. praporu pluku. Nedlouho poté se dočkal povýšení do hodnosti majora. Tou dobou již patřil mezi nepřehlédnutelné osobnosti čs. legií v Rusku, a tak není divu, že byl 5. března 1919 ustanoven zástupcem velitele 2. střeleckého pluku. S ním vítězně prošel boji u Marianovky, Kazaně, Čeljabinska, Kunguru, Trojicka i na mnoha dalších místech sibiřské magistrály.

   Dne 12. března 1920 se Vojtěch Luža spolu se II. a III. praporem svého pluku nalodil ve Vladivostoku na loď "Madawaska" a jako zástupce velitele 19. transportu s ní odjel přes Singapur, Port Said, Aden a Terst do svobodné vlasti. Tam dorazil v hodnosti podplukovníka (povýšen byl cestou 1. dubna 1920) 21. dubna 1920. Po krátké repatriační dovolené nastoupil 7. června 1920 opět službu u svého útvaru, dislokovaného v Litoměřicích, tentokrát již jako jeho zatímní velitel. Ne však nadlouho. Dne 3. září 1920 byl totiž povolán do III. kursu generálního štábu v Praze. Hlavní město republiky neopustil ani po jeho ukončení. Byl totiž ustanoven velitelem pražského pěšího pluku 5. Mezitím se při návštěvě rodného Uherského Brodu seznámil se slečnou Miladou Večeřovou a již 4. prosince 1920 se na Staroměstské radnici v Praze konala svatba. O necelé dva roky později - 17. října 1922 - se manželům Lužovým v Praze narodil syn Radomír.

   Velké změny v osobním životě Vojtěcha Luži neměly sebemenší vliv na plnění služebních povinností. Neustále si zvyšoval svou kvalifikaci a zaplňoval existující mezery ve vojenském vzdělání. Ještě v roce 1920 absolvoval kurz pro velitele pluků v Chomutově, o rok později informační kurz pro štábní důstojníky a generály v Praze a 4. listopadu 1922 nastoupil ke studiu II. ročníku pražské Válečné školy, který úspěšně zakončil 30. září 1923. Vzhledem k prokázaných schopnostem byl přidělen k 3. (operačnímu) oddělení Hlavního štábu a po třech měsících, byl 1. ledna 1924 ustanoven jeho přednostou. Zastávání této významné funkce kladlo na Lužu mimořádné nároky. Zůstával v práci dlouho do nočních hodin, často i v neděli, ale jeho cit pro povinnost a zodpovědnost mu nedovoloval pracovat jen "na půl". Vše však nakonec úspěšně zvládl. Jistě i proto byl 10. ledna 1925 mimo pořadí povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu a koncem téhož roku vyslán do informačního kurzu pro generály a plukovníky ve Versailles. O jeho průběhu si zapsal: "My jsme si nijak nezadali s Francouzi, co se týče vědomostí, přes to, že jsme mladá armáda, a rozhodně jsme předčili všechny cizince. Celkem jsem velmi mnoho získal v kursu nových poznatků. Poznal jsem francouzské důstojníky v práci a vidím, že jsou sice mnohem lepší, co se týče jednotnosti názorů a válečných zkušeností, ale pokud jde o jednotlivé intelekty, že se jim můžeme při pilné práci za pár let vyrovnat."

   Úspěšnou kariéru Vojtěcha Luži na Hlavním štábu uzavřelo 16. července 1929 jeho povýšení do hodnosti brigádního generála. O půl roku později opustil Prahu a odjel na východ republiky, kde se 1. prosince 1929 v Ružomberku ujal funkce velitele 1. horské pěší brigády. Na tomto zodpovědném místě setrval až do konce února 1932 s výjimkou deseti měsíců (od poloviny října 1930 do konce července 1931), kdy působil jako profesor v Kursu pro vyšší velitele v Praze. Tato pedagogická zkušenost předznamenala v jeho kariéře několikaleté období, během něhož dočasně vyměnil kariéru vyššího velitele za kariéru vojenského pedagoga. Po krátké zkušené na Válečné škole v Praze i na jejím sesterském ústavu - École Superiére de Guerre v Paříži - byl totiž v červenci 1932 ustanoven velitelem pražské Válečné školy. O tom, že tuto funkci po dlouhé tři roky vykonával k plné spokojenosti svých nadřízených, svědčí nejen jeho povýšení do hodnosti divizního generála (1. července 1934), ale i hodnocení jeho tehdejšího přímého nadřízeného, náčelníka Hlavního štábu armádního generála Ludvíka Krejčího z roku 1935: "Ryzí, vyhraněná, čestná povaha. Velmi pilný, starostlivý a svědomitý. Věnoval všechny své síly a schopnosti výchově důstojníků, posluchačů Vysoké válečné školy. V řešeních taktických stal se srozumitelnějším. Velmi dobrý velitel Vysoké válečné školy."

   Po skončení pedagogického poslání byl Vojtěch Luža odeslán na Slovensko, kde 15. října převzal velení nově zřízeného V. sboru dislokovaného v Trenčíně. Tehdy pochopitelně netušil, že tuto funkci bude zastávat pouhý měsíc. Náhlá smrt zemského vojenského velitele v Praze divizního generála Václava Kopala způsobila na nejvyšších funkcích čs. branné moci malé personální zemětřesení. Generála Kopala v Praze nahradil bývalý brněnský zemský vojenský velitel generál Sergej Vojcechovský a jeho funkci v Brně převzal generál Eduard Kadlec. Tím se uvolnila funkce velitele olomouckého IV. sboru, kterou do té doby zastával, a při hledání jeho nástupce padla volba na generála Lužu. Ten se tak 15. listopadu 1935 této funkce ujal. Následující dva roky, které strávil na Hané, byly vyplněny usilovnou prací. Rostoucí vojenská síla sousedního Německa totiž do budoucna nevěstila nic dobrého. Po prvním roce Lužova působení ve významné funkci vzniklo následující hodnocení, které na něj napsal brněnský zemský vojenský velitel generál Eduard Kadlec: "Smysl pro povinnost, iniciativa a smysl pro odpovědnost dobře vyvinuty. Ve službě i mimo službu korektní... snad někdy temperamentnější, než by bylo třeba, a to jak nahoru, tak dolů... Vojenské teoretické vědomosti velmi rozsáhlé. Neobyčejně pilný. Možno říci, že je dříčem. Mám dojem, že studuje hltavě a že hledí na kvantitu spolknuté materie víc, než je mu zdrávo. Schopnost k výchově a výcviku podřízených všeobecně vzato - má. Nelze ale nezmíniti se o tom, že jeho výřečnost nestačí pohyblivosti jeho myšlenek, což ho činí z pedagogického hlediska špatným přednášečem a dodává diskusím, jím vedeným, příchuť rozčilené hádky, a to i vůči představeným, v přítomnosti podřízených... Representuje, přes zmíněné negativní stránky jeho osobnosti, cenný živel ve velitelském sboru. Způsobilost k velení nejblíže vyšší jednotky bude mu třeba prokázati delším vykonáváním své nynější funkce. Zejména jest mu popřáti času k ukončení mentálního přeorientování se z velitele Válečné školy (a theoretika vůbec) na trupiera."

   Ve funkci velitele IV. sboru však Vojtěch Luža dlouho nezůstal. Dne 30. listopadu 1937 totiž již podruhé během dvou let vystřídal předčasně penzionovaného autora předchozích řádků a stal se Kadlecovým nástupcem ve funkci zemského vojenského velitele v Brně. Za branné pohotovosti státu v září 1938 stanul v čele II. armády, před níž stál klíčový úkol: ubránit sever Moravy před nepřátelským úderem. Jeden z jeho tehdejších podřízených, major generálního štábu (pozdější generál) Alfréd Ressel později napsal: "Generál vzbuzoval důvěru. Byl inteligentní, měl charakter. Bral svůj úkol velmi vážně, pilně a svědomitě pracoval. Statný, sportovní, žhavý a obětavý vlastenec prodchnutý nejlepšími úmysly. Bylo však mínění o jeho schopnostech takového druhu, aby mohlo rozptýlit skrytou nedůvěru mezi spolupracovníky? Jeho inteligence byla příliš živá, stravovala ho hladem po poznání až mu přeteoretizovaná mysl zastírala jasnost myšlenek... Měl touhu dělat věci dobře, nechával se však dosti snadno vyvést z rovnováhy a klidu... Nebyl hrubý, jen zdvořilost podával trochu spatra. Kdo ho neznal, neodhadl, kolik v tom bylo skromnosti. Lužovi cosi chybělo. Nedostávalo se mu to ´něco´, co z velení dělá umění, které se charakterem nahradit nedá... Poznal jsem v soukromém styku s ním, že mu bylo někdy těžko. Byl to člověk čistý, statečný a věrný. Ale velitel armády?" Tento Resslův názor zajímavě doplňuje snad až příliš tvrdé hodnocení generála Luži z pera náčelníka Hlavního štábu armádního generála Ludvíka Krejčího vypracované koncem roku 1938: "Svěřené mu povinnosti vykonává dobře... Málo samostatný. Vyžaduje rady a schvalování jeho počínání. Velké taktické problémy posuzuje mnohdy velmi slabě. K velení nejblíže vyšší jednotce nebo k zastávání nejblíže vyšší funkce dosud nezpůsobilý."

   Onu způsobilost, či nezpůsobilost pro vyšší velení však Vojtěch Luža ve skutečném boji nemohl prokázat. V září 1938 se Československo podrobilo diktátu velmocí. Mnichovská kapitulace znamenala pro generála Lužu šok a zhroucení iluzí. S obsazením pohraničích oblastí republiky se nikdy nesmířil. Změnit však nemohl nic. Po okupaci zbytku ČSR se načas uchýlil do ústraní. Nastoupil na zdravotní dovolenou a po pětadvacetileté přestávce se přihlásil ke složení II. státní zkoušky na brněnské technice. Chtěl si konečně splnit svůj dávný sen a stát se inženýrem. Avšak ani tentokrát nevedla jeho snaha k cíli. Právě v době, kdy dokončoval praktickou část státní zkoušky, byly z rozhodnutí okupantů české vysoké školy uzavřeny. Nedlouho před tím se musel vyrovnat s další ranou osudu, když byl na počátku září 1939 náhle zatčen jeho bratr Bohuslav, starosta Uherského Brodu a bývalý poslanec. Z rozhodnutí gestapa byl odeslán do koncentračního tábora, kde 7. května 1945, tedy na samém konci války zemřel. Bratři se tak spolu již nikdy nesešli.

   Dne 1. prosince 1939 se Vojtěch Luža ujal funkce zástupce zemského přednosty technické služby pro Moravu na Zemském úřadu v Brně. Již 17. února 1941 si však podal žádost o penzionování a v březnu 1941 odešel do výslužby. Veškerý volný čas nyní věnoval odbojové činnosti. Napojen byl především na svého dlouholetého přítele divizního generála Aloise Eliáše, který sice zastával funkci protektorátního premiéra, avšak zároveň patřil mezi nejvýznamnější osobnosti protinacistického odboje (byl to právě on, kdo Lužu v létě 1939 požádal, aby neopouštěl protektorát, neboť důstojníci jeho typu budou brzy na domácí frontě zapotřebí). Zlom v dosavadní Lužově činnosti přinesl příchod Reinharda Heydricha do protektorátu. Bezprostředně po něm a následném Eliášově zatčení přešel totiž Luža 29. září 1941 do ilegality. První noc přespal u svého strýce v Brně - Králově Poli a hned druhého dne ráno se dozvěděl, že ze spárů gestapa unikl jen o vlásek. Již 30. září byli totiž zatčeni jak jeho manželka Milada, tak i syn Radomír (gestapo je propustilo teprve 12. listopadu 1941). Luža se poté vydal do Říček u Domašova ke spolehlivému příteli z legií Čeňku Kravkovi, který pro něj zajistit úkryt u řídícího učitele Karla Nováka v nedalekém Javůrku. Zde se Luža skrýval až do léta 1942 a právě zde přečkal represálie rozpoutané nacisty po atentátu na Reinharda Heydricha.

   Na podzim 1942 se Vojtěch Luža uchýlil do Bosonoh u Brna k Janu Secovi, kde bydlel až do března 1943. Počátkem října 1942 se mu odtud podařilo navázat spojení s bývalým funkcionářem Obrany národa a Petičního výboru Věrni zůstaneme, kapitánem generálního štábu Karlem Steinerem (žijícím v ilegalitě již od února 1940) a jeho přítelem kapitánem generálního štábu Josefem Robotkou z Velké Bíteše. Právě díky nim se ve dnech 5. a 6. ledna 1943 podařilo v Kadolci zorganizovat první schůzku generála Luži s bývalým profesorem brněnské techniky Josefem Grňou, nyní jedním z nejvýznamnějších představitelů domácího odboje. Během ní bylo rozhodnuto vybudovat na troskách Obrany národa a Petičního výboru Věrni zůstaneme novou odbojovou organizaci, která nejprve nesla název "Přípravný revoluční výbor", od dubna do léta 1944 vystupovala pod označením "Jaro" a nakonec se přejmenovala na "Radu tří". Lužovy a Grňovy aktivity zasahující postupně celé území Moravy i některé další oblasti protektorátu pochopitelně nemohly ujít pozornosti gestapa, které proti nim nasadilo dva ze svých nejvýkonnějších konfidentů Stanislava Jizeru a Viktora Ryšánka. Jejich napojení na Lužovu skupinu neskončilo tragédií jen šťastnou shodou náhod, avšak Luža musel 20. května 1944 urychleně opustit stávající úkryt a uprchnout před hrozícím zatčením. Delší dobu se pak skrýval v zemljankách ruských partyzánů na Křižanovsku, později našel útočiště u starosty Kadolce Jaroslava Kobylky, odkud se v červenci 1944 přesunul k bývalému olympionikovi Cyrilu Musilovi do Studnice u Nového Města na Moravě. Právě zde bylo rozhodnuto, že se "Rada tří" stane nejvyšším orgánem domácího odboje, přičemž profesor Grňa v ní bude zastávat funkci politického vedoucího, Luža hlavního vojenského velitele a Josef Císař z Prahy v ní bude figurovat jako zástupce velké ilegální hasičské organizace.

   V srpnu 1944 se Vojtěch Luža přesunul z Vysočiny do Babic u Říčan. Předpokládalo se totiž, že se Praha stane v závěru války centrem dění a generál jako vrcholný představitel odboje musí k němu být co nejblíž. Většina jeho četných schůzek s představiteli odbojových organizací se však z bezpečnostních důvodů nekonala přímo v Babicích, ale v Říčanech u poručíka Josefa Koreše, jenž se stal generálovým pobočníkem. Právě zde vydal Luža v první polovině září 1944 "Všeobecnou směrnici č. 1", kterou podepsal jako velitel domácího odboje a v níž mimo jiné uvedl: "Vyzývám bývalé příslušníky naší branné moci, v první řadě aktivní důstojníky, aby nečekajíce na zavolání, dali se k dispozici stávajícím organisacím domácího odboje. Ti z nich, kteří se činně nezúčastní osvobozovacího boje, budou postaveni před vojenské soudy pro úmyslné nekonání svých povinností. Takové vojáky, kteří v kritickém období národa ničím nepřispějí k znovunabytí jeho svobody, národ ve svém středu nesnese a bezohledně proti nim zakročí. Místo každého vojáka a hlavně důstojníka bylo a je vždy v předních řadách bojovníků - tam, kde hrozí národu největší nebezpečí. To je jejich čestný, osudový úděl, který musí splnit za každou cenu a tedy i za cenu života, chtějí-li si uchovati čest svou nedotčenu." Ve směrnici je možné číst i následující slova: "Čest národa a tedy i armády žádá, aby se každý příslušník domácího odboje a tím méně už aktivní důstojník nebo voják nedal gestapem zatknout, aniž by projevil náležitý odpor. Všichni, kteří se nechají podobným způsobem zatknout, budou postaveni před vojenský soud." Jakoby si generál Luža předpověděl vlastní osud. O necelý měsíc později to bude právě on, kdo se při pokusu o své zadržení bez zaváhání postaví nepříteli se zbraní v ruce...

   Úspěšně se rozvíjející odbojová činnost byla náhle narušena rozsáhlým zatýkáním, na které Luža zareagoval rozhodnutím Říčansko dočasně opustit a vrátit se zpět na Moravu, kde se cítil být relativně v bezpečí. Na cestu se vydal 28. září 1944 a 2. října 1944 odpoledne dorazili za hustého deště spolu s poručíkem Josefem Korešem do obce Hřiště, vzdálené necelé tři kilometry od Přibyslavi. Byli promočení, prochladlí a k smrti unavení. Do Bohdalova - cíle jejich putování - jim zbývaly ještě dvě desítky kilometrů. Potřebovali si nutně odpočinout, usušit se a najíst. Nejdříve zkusili štěstí v čp. 14, kde bydlela Aloisie Matějová, avšak ta je striktně odmítla. Luža s Korešem poté požádali o pomoc starostu Jaroslava Honzu v čp. 11, který je poslal do hostince Marie Němcové (čp. 55), vdovy, jejíž manžel byl zavražděn v Osvětimi. Nedlouho poté se u starosty zastavil štábní strážmistr Josef Navrátil z četnické stanice v Přibyslavi, který zde byl právě na obchůzce a starosta ho ihned informoval o dvou cizincích. Navrátil se rozhodl, že je v hostinci zkontroluje a protože byli neznámí dva, zavolal od starosty do Přibyslavi, aby mu velitel poslal posilu. Když dorazila na místo, vnikli se zbraněmi v rukou do hostince a pokusili se generála a jeho pobočníka zadržet. V nastalé přestřelce byl Luža na místě zastřelen a těžce raněný poručík Koreš spáchal sebevraždu. Přivolaný lékař mohl již u obou pouze konstatovat smrt. Gestapo, které na místo dorazilo v půl desáté večer, odvezlo veškeré doklady, osobní věci a zbraně nalezené u zastřelených. Mrtvá těla generála Luži a poručíka Koreše byla na příkaz gestapáků uložena v místní hasičské zbrojnici, kam si pro ně 4. října 1944 přijelo německé vojenské auto. To těla obou hrdinů odvezlo do brněnského krematoria, kde byla spálena a popel vysypán neznámo kde.

   Poté, co se Radomír Luža a spolupracovníci jeho otce dozvěděli o generálově smrti a jejích okolnostech, začali proti přibyslavské četnické stanici připravovat odvetu. Bylo zjištěno, že ani jeden z místních četníků není zapojen v odboji, stanice má špatnou pověst a štábní strážmistr Navrátil byl dokonce pochválen za chycení ruského válečného zajatce a jeho předání jihlavskému gestapu. Partyzánský soud pověřil provedením rozsudku Josefa Serynka a nadporučíka letectva Nikolaje Pavloviče Bachmutského, jenž si pro akci vybral nejzkušenější příslušníky své jednotky. Vzhledem k umístění četnické stanice v centru města bylo totiž pravděpodobné, že při akci dojde k boji. Trestní oddíl byl nakonec složen z osmi Rusů a čtyř Čechů (jedním z nich byl i syn zavražděného generála Radomír Luža). Do Přibyslavi partyzáni dorazili 26. října 1944 večer a všech pět četníků, které se jim podařilo zajmout, odvedli do sklepa a postříleli. Akce měla mimořádný ohlas v celém protektorátu a významně přispěla k poklesu služební horlivosti nacistického potlačovacího aparátu.

   Tragickou smrtí generála Vojtěcha Luži však rány dopadající na náš odboj neskončily. Již 1. listopadu 1944 padl v boji s gestapem v Pasekách u Proseče spolu se svým pobočníkem poručíkem Eduardem Soškou i Lužův zástupce podplukovník jezdectva Josef Svatoň. Během jediného měsíce tak domácí odboj přišel o dvě vynikající vojenské osobnosti, za které se až do konce války nepodařilo nalézt rovnocennou náhradu. Profesor Josef Grňa později napsal: "Smrtí Lužovou a Svatoňovou byla R 3 otřesena v základech. V Lužovi jsme ztratili skvělého vojáka, který by byl jistě význačným způsobem zasáhl do posledních dní války. Lužovu smrt jsem i osobně pociťoval jako těžkou ztrátu. I když mezi námi byly občas rozpory v názorech na některé otázky, vždy jsem si nesmírně vážil tohoto osobně tak skromného, spravedlivého a tvrdého vojáka, k němuž jsem se uchyloval o radu ve všech závažnějších otázkách."

   Po osvobození republiky byly odbojové zásluhy generála Vojtěcha Luži oceněny jeho povýšením do hodnosti armádního generála in memoriam a posmrtným udělením Československého válečného kříže 1939. Vůbec prvního ocenění se však generálovi dostalo již 18. srpna 1945, kdy mu Česká vysoká škola technická posmrtně udělila titul inženýra. Vojtěch Luža bezpochyby patří mezi nejvýznamnější osobnosti moderních českých vojenských dějin a jeho životní osudy jsou inspirací i pro současné příslušníky Armády České republiky. O tom ostatně svědčí i ta skutečnost, že 29. kurs generálního štábu pořádaný od května 2015 do března 2016 Centrem bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany v Brně nese čestný název "Armádního generála Vojtěcha Borise Luži".

(přejato z Legionáři s lipovou ratolestí III., Eduard Stehlík, Karel Černý a Antonín Seďa, Žďár nad Sázavou 2015)

2.luza.jpg