Jdi na obsah Jdi na menu
 

SS v akci - dokumenty o zločinech SS - 9. část

Koncentrační tábor Lublin

 

 

Předmluva k českému vydání

 

   Na 270 ha v Majdanku na předměstí Lublina byl vytvořen v r. 1940 obrovský vyhlazovací tábor, v kterém bylo během 4 let zavražděno nacisty 1 380 000 příslušníků mnoha evropských národů. Denně sem přicházely transporty mužů, žen i dětí, které byly během krátké doby likvidovány. V dubnu 1942 dopravili nacisté za plné podpory Tisovy vlády na 12 000 občanů ze Slovenska a o několik měsíců později 18 000 občanů ze Slovenska a českých zemí. V květnu 1942 přibyl do Lublina zvláštní transport, v kterém byli političtí vězňové z Čech. Téměř všichni čeští a slovenští občané byli usmrceni v plynových komorách nebo udušeni plynem v automobilech smrti. Při hromadné likvidaci vězňů 3. listopadu 1943 v Krapeckém lese bylo zastřeleno také asi 5-6 tisíc občanů ze Slovenska. Mezi těmi, které osvobodila v červenci 1944 Sovětská armáda, byl jen jeden Čech, Ludvík Tomášek. Několika dalším čs. politickým vězňům se podařilo uniknout smrti jen tím, že byli odtransportováni do jiných táborů. Majdanek přežili kupříkladu redaktor Vlastimil Borek a MUDr. Zdeněk Viesner, španělský interbrigadista.

 

Gustav Hajčík

 

Prohlášení generálporučíka Mosera

 

   Já, generálporučík Moser, narozený 1880 v Langenrode, od roku 1902 v aktivní vojenské službě, až do roku 1943 velitel vrchního polního velitelství 372, nemám žádných důvodů, proč bych omlouval nebo kryl Hitlerovy těžké zločiny a považuji za svou povinnost sdělit úplnou pravdu o likvidačním táboře Lublin.

   Koncem roku 1942 jsem přišel jako velitel OFK 372 (oberfeldkommandantur - vrchní polní velitelství) do Lublina. Tam mne můj předchůdce generál von Altrock, dříve než odjel po třech nedělích dále na Východ, informoval o různých věcech. Sdělil mi, že v Lublinu je koncentrační tábor, že je však zakázáno vrchnímu polnímu veliteli vstoupit do tábora a ptát se, co se tam děje. Brzy nato přišel do Lublina generál Heinicke. Opakoval mi tento rozkaz a zejména mne upozornil na zákaz starat se o koncentrační tábor. V první době své činnosti jsem byl hodně na cestách. Snažil jsem se přitom dozvědět se něco bližšího o táboře.

   Tábor se rozprostíral na velké ploše. Zabíral přibližně 30 čtverečních kilometrů. Vede odtamtud několik kolejí na nádraží. Přímo na prostranství je zřízeno velké krematorium. Tábor byl obklopen silnými strážemi. Doba vzniku tábora mi není známa. Vím však, že v době, kdy jsem byl v Lublinu, byl podstatně rozšířen. Jednou jsem byl uvnitř vnějšího oplocení s několika důstojníky, kteří řídili výstavbu. Prohlídku tábora jsem však nemohl vykonat. Přesto však jsem se o mnohém dozvěděl. Tábor všeobecně nazývali koncentračním táborem nebo "židovským táborem", protože byl prý určen pro židy. Později tam přišli příslušníci nejrůznějších národností, takzvaní političtí zločinci, mezi nimi i Němci. V zimě 1943/44 bylo mnoho vězňů, mezi nimi k mému zděšení i ženy a děti, zastřeleno nebo zabito plynem. Vězni v táboře museli vykonávat těžké práce, které byly zcela nad jejich síly. S rozhořčením jsem se dozvěděl, že vězni byli před svou likvidací krutě trápeni a mučeni. Mnozí z nich byli po zabití a zahrabání opět vykopáni a spáleni, aby se odstranily stopy.

   O těchto údajích jsem se dozvěděl v rozhovoru s generálem von Altrockem, generálem Rennerem, majorem Gleisnerem, dr. Klausem, dr. Hoferem, majorem Hartmannem (posledně jmenovaný byl Gleisnerovým pobočníkem a zástupcem). Majora Hartmanna jsem požádal, aby zjistil bližší podrobnosti o událostech v táboře. Podal mi potom podrobnou zprávu. Jeho údaje, jakož i výpovědi jiných osob, byly potvrzeny neslýchaným mrtvolným pachem, který přicházel z tábora.

   K a ž d ý  s l u š n ý  N ě m e c  s e  o d ř e k n e  v l á d y,  k t e r á    z p ů s o b i l a  o r g a n i z o v a n o u  h r o m a d n o u  v r a ž d u.

   Že tyto zločiny byly řízeny Hitlerem a jeho vládou, o tom svědčí prohlídka tábora Heinrichem Himmlerem, který tam přijel v létě 1943. Považuji za svou povinnost pomáhat, aby zločiny byly beze zbytku odhaleny. Žádám všechny vojáky branné moci, kteří sloužili v Lublinu pod mým velením, aby podali zprávu o všech zločinech, o kterých se dozvěděli.

 

   29. srpna 1944.                                             M o s e r, generálporučík

 

Leták národního výboru Svobodné Německo

                                                                            německým vojákům.

 

 

Koncentrační tábor Osvětim

 

 

Předmluva k českému vydání

 

   To nebyla náhoda, že nacisté zvolili nehostinný, bažinatý kraj u polského městečka Osvětimi za místo, které zůstane navždy temnou skvrnou v lidských dějinách. Jeden z třiceti devíti osvětimských koncentračních táborů se jmenoval BIRKENAU; byl to německý překlad jména vyklizené polské vesnice Brzezinky. Tam byl vybudován největší mužský a ženský koncentrační a vyhlazovací tábor se čtyřmi krematorii, s plynovými komorami. Počet obětí Osvětimi se odhaduje na čtyři milióny.

   V době nacistické okupace byli lidé z Čech a Moravy ubíjeni téměř ve všech hitlerovských mučírnách. Avšak ze všech nacistických lágrů byl počet obětí československých občanů právě v Osvětimi největší. Je však třeba vidět ještě hlubší souvislost mezi nacistickou Osvětimí a naší vlastí. Žádnému evropskému národu nehrozilo tak bezprostřední nebezpečí fyzického vyhubení jako právě národu českému. Nejde jen o ta tři léta provozu vyhlazovací mašinérie s plynem Cyklon B, dodávaným německým a mezinárodním chemickým koncernem I. G. Farben. To byl tehdy pouhý začátek výstavby otrokářského kombinátu Heinricha Himmlera, vůdce zbraní SS. Nacistický džingischán zahájil v r. 1942 takzvané "řešení židovské otázky". Vraždil přitom i cikány a dvacet sedm jiných národností, muže i ženy s dětmi.

fotografie-54.jpg

 

   Třetí říše se již tehdy nazývala "velkoněmeckou". Byla to přechodná forma k říši velkogermánské, která měla mít východní hranici až někde na Urale . . . Dokumenty z nacistických archívů dosvědčují tyto šílené, avšak do podrobností připravené plány. Jejich součástí byla už i - "česká otázka" . . . Jak byla pro nacisty důležitá, je prokázáno zvláštním pověřením Reinharda Heydricha v Praze. Program likvidace záležel v poněmčení "rasově čistých" slovanských dětí, v zotročení pracovně schopných mladých mužů a žen a ve vyhubení starých a jinak pracovně neschopných v Osvětimi. Biologický zánik byl chystán organizovanou sterilizací. "Méněcenné" národy neměly mít za vlády fašismu děti. Proto byly v Osvětimi konány pokusy pro hromadné sterilizování mužů a žen. Třicet devět pobočných táborů byl začátek otrokářské soustavy zbraní SS, nástroje pro vykonávání krvavé práce, řízené skutečnými vládci fašistického Německa - světem mocných bank a monopolů v pozadí.

   Byl to jen a jedině vítězný postup Sovětské armády od Stalingradu až do Berlína, který zabránil "vyřešení české otázky", při němž by Osvětim sehrála hlavní úlohu . . .České a moravské kraje měly být "vyčištěny" od všeho českého nejpozději po nacistickém vítězství.

   V každém nacistickém koncentračním táboře byly skupiny českých politických vězňů. Při našem příchodu do osvětimského tábora Birkenau, na začátku listopadu r. 1942, našli jsme tam jen - jednoho. Vězeň mohl v Osvětimi tehdy vydržet jen několik týdnů při zdraví a životě. Esesáci spěchali s výstavbou tohoto tábora ze všech nejtajnějšího. Stavěla se čtyři krematoria s plynovými komorami, aby hromadné usmrcování dostalo svou mechanizaci, budovala se veliká továrna na smrt.

   V táboře byl ještě zbytek slovenských vězňů z několika desítek tisíc deportovaných na jaře 1942. Tragický byl osud skupiny Slováků, kteří museli pracovat ve zvláštním pracovním oddíle při vykopávání mrtvol a jejich spalování. V lednu 1943 byli všichni příslušníci tohoto oddílu likvidováni pro podezření z přípravy ke vzpouře. V roce 1942 zahynulo v Osvětimi i mnoho českých vězňů, kteří tam byli dopraveni jako tzv. sokolská akce.

   V lednu a na začátku února 1943 přijelo do Osvětimi několik vězeňských skupin z českých zemí. Bylo to 620 mužů a 99 žen, politických vězňů, z nichž někteří byli zatčeni v souvislosti s vyšetřováním pražského gestapa ve věci ilegálního ústředního výboru Komunistické strany Československa. Z terezínské Malé pevnosti, z ghetta, z Brna a Ostravy byly poslány do Osvětimi tisíce českých vězňů. Četní z nich měli ve svých úředních spisech značku RU. Byla to zkratka německých slov Rückkehr unerwünscht - návrat nežádoucí. Pouhé zařazení do tábora Birkenau bylo téměř jistou zárukou, že se vězeň nevrátí.

   Z 5 000 osob dovezených v lednu 1943 z terezínského ghetta bylo 4 092 okamžitě usmrceno v plynových komorách. Z těchto 5 000 osob bylo 332 dětí do 14 let. Děti a jejich matky a muže starší padesáti let neuznávali nacisté za práce schopné a posílali je ihned na smrt bez registrace, bez evidence. Tito lidé prostě zmizeli.

   Velký počet úmrtních oznámení o smrti politických vězňů z Osvětimi překážel nacistům při nenápadném "řešení české otázky" v "protektorátě Čechy a Morava". Dne 17. srpna 1943 byli téměř všichni čeští političtí vězňové odvezeni z Osvětimi do Buchenwaldu, židovští vězňové z Čech však zůstali v Osvětimi.

   Dne 17. září 1943 přijel z Terezína do Birkenau transport 5 007 osob. Byl první, který nebyl vůbec roztříděn. Celý transport mužů, žen a dětí umístili esesáci ve zvláštním táboře B IIb a zakázali jim stýkat se se starými vězni v Birkenau. Vězňové tohoto nového tábora měli lehčí pracovní podmínky. Směli psát lístky do vlasti a dostávali z českých zemí množství balíků. Esesáci s nimi zacházeli mírněji a izolovali vězně zvláštního tzv. českého rodinného tábora od ostatních. Šířily se pověsti o tom, že příslušníci tohoto tábora budou vyměněni za skupinu německých válečných zajatců; mluvilo se o zvláštní ochraně Mezinárodního Červeného kříže, asi jako v Terezíně.

   Terezín sloužil nacistům za jakousi masku jejich "nevinnosti". Zatímco v Osvětimi vyhlazovali muže a ženy s dětmi, ukazovali v terezínském ghettu mezinárodním komisím, jak se rozvíjí nacistické řešení židovské otázky. Byl to velkorysý podvod, který je ještě dnes, po patnácti letech, zneužíván fašistickými kruhy v západním Německu. Snaží se dokázat, že ruce příslušníků zbraní SS byly a jsou "čisté" !

   Z těchto pověstí nic nezbylo. Nacistická hra chtěla oklamat evropskou veřejnost. Korespondenční lístky psané živými vězni v osvětimském rodinném táboře měly znamenat alibi o tom, že lidé z Terezína v Osvětimi žijí. Nacisté tak čelili protihitlerovské propagandě.

   V prosinci 1943 přijel do českého rodinného tábora další transport 5 000 osob z Terezína.

   V noci ze 7. na 8. března 1944, tedy přesně za půl roku po příjezdu do Birkenau, odvezli nacisté 3 800 vězňů z první skupiny terezínských do krematorií.

   Terezínské z prosincového transportu očekávaly těžké tři měsíce čekání na smrt. V květnu 1944 přijely další transporty z Terezína opět do českého rodinného tábora. Bylo v nich na 10 000 lidí.

   Od 15. května do konce června 1944 slavili fašisté svůj největší triumf hromadného ničení v Osvětimi. Na 400 000 maďarských občanů dopravili do Osvětimi a zničili je. Utrpení terezínských z prosincové skupiny bylo tedy znásobeno ještě 400 000. Konaly se tam přípravy k odporu, počítaly se dny života do půlroční lhůty - 29. června 1944.

   Mezi březnem a červnem byl však rozdíl. Projevil se účinek vítězného postupu Sovětské armády. Nacisté potřebovali každou pracovní sílu do zbrojovek. Proto rozhodli o osudu českého rodinného tábora jinak. Všichni práceschopní muži byli posláni do pracovního tábora ve Schwarzheide.

   Jinak tomu bylo se ženami. Esesáci je vyzvali, aby se též přihlásily na pracovní transport do říše, ovšem bez - dětí. Většina matek fašistickou nabídku nepřijala. Šly dobrovolně na smrt, společně zemřely se svými dětmi; opovrhovaly nacistickým otroctvím i nadějí na přežití za cenu své cti a života svých dětí.

   Od léta až do konce října přivážely vlaky další tisíce obyvatel z terezínského ghetta do Birkenau. Po Slovenském národním povstání obnovily se transporty ze Slovenska. Bylo v nich na 14 000 osob.

   Sovětská armáda se však nezadržitelně blížila. V listopadu 1944 musely pece v Birkenau vyhasnout a 18. ledna 1945 hnali nacisté desetitisíce vězňů přes české kraje na jihozápad.

   Od zapálení prvního osvětimského krematoria uplynulo již více než patnáct let. Ten čas je však ještě příliš krátký, než aby mohla být změřena bilance osvětimských událostí, největšího zneužití vědy a techniky proti člověku. Uvažme jen smrt statisíců nevinných dětí! Kolik vynikajících lidských talentů pohltily plynové komory a pece v Birkenau . . . Vzpomeňme na jména Bedřich Václavek, Miloš Nedvěd, Karel Poláček a jiných i neznámých . . .

   Fašisté dovlekli do Osvětimi milióny občanů z okupované Evropy. I přes nejhorší podmínky táborového života vznikla a rostla mezinárodní solidarita politických vězňů. Výrazně se projevila i v organizovaném hnutí odporu, vedeném komunisty a dalšími pokrokovými lidmi. Osvětimští vězňové - Němci, Poláci, Rusové, Češi a ostatní vězni z různých evropských zemí - tu vzájemně spolupracovali. Jejich vůli k životu a pevnou naději na vítězství nad fašismem posilovaly zprávy o vítězném postupu Sovětské armády. Dne 27. ledna 1945 osvobodila sovětská vojska 2 810 posledních osvětimských vězňů.

   Mnohem více než sto tisíc Čechů a Slováků prošlo branami osvětimských táborů. Žijících osvětimských vězňů zbylo u nás po osvobození jen několik set. Jsou poznamenáni Osvětimí. Na levé ruce mají své vytetované vězeňské číslo, v mozku a srdci chovají nesmiřitelný odpor ke každému projevu fašismu.

   Osvětim je největší výstraha před fašismem.

 

Ota Kraus - Erich Kulka

 

Místopřísežné prohlášení velitele

 

   Já, Rudolf Franz Ferdinand Höss, vypovídám pod přísahou toto:

 

   1.  Je mi čtyřicet šest let a jsem členem NSDAP od roku 1922; členem SS od roku 1934; členem zbraní SS od roku 1939. Od 1. prosince 1934 jsem byl členem strážního svazu SS, takzvaného Svazu umrlčích lebek.

 

   2.  Od roku 1934 jsem byl bez přerušení činný ve správě koncentračních táborů a sloužil jsem v Dachau až do roku 1938; potom jako pobočník v Sachsenhausenu od roku 1938 do 1. května 1940, kdy jsem byl jmenován velitelem Osvětimi. Velel jsem v Osvětimi až do 1. prosince 1943 a odhaduji, že tam bylo popraveno a zavražděno plynem a spalováním nejméně 2 500 000 obětí; nejméně dalšího půl miliónu zemřelo hlady a na nemoci, což představuje celkový počet asi 3 000 000 mrtvých.Toto číslo představuje přibližně 70 nebo 80 procent všech osob, které byly uvězněny v Osvětimi; ostatních se používalo na otrocké práce v průmyslových podnicích koncentračního tábora. Mezi popravenými a spálenými osobami bylo asi 20 000 ruských válečných zajatců, (kteří byli předtím vybráni gestapem z vězení pro válečné zajatce); tito zajatci byli do Osvětimi dopraveni eskortami wehrmachtu, složených z pravidelných důstojníků a mužstva wehrmachtu. Zbytek celkového počtu obětí zahrnoval asi 100 000 německých židů a velký počet obyvatel, většinou židů, z Holandska, Francie, Belgie, Polska, Maďarska, Československa, Řecka a jiných zemích. Asi 400 000 maďarských židů jsme popravili v Osvětimi jen v létě 1944.

 

   3.  WVHA (Wirtschafts-Verwaltungs-Hauptamt - Hlavní úřad pro hospodářskou správu SS), který řídil obergruppenführer Oswald Pohl, byl odpovědný za všechny správní záležitosti, jako je ubytování, stravování a lékařská péče v koncentračních táborech. Před zřízením RSHA (Reichs-Sicherheits-Hauptamt - Hlavní úřad pro bezpečnost říše) nesly odpovědnost za zatýkání, deportování do koncentračních táborů, za tresty a popravy úřad tajné státní policie (gestapo) a říšský úřad kriminální policie. Po zřízení RSHA se vykonávaly všechny tyto funkce jako dosud, avšak podle rozkazů, které podepisoval Heydrich jako náčelník RSHA. V době, kdy byl náčelníkem RSHA Kaltenbrunner, podepisovali rozkazy týkající se ochranné vazby, deportací, trestů a zvláštních poprav Kaltenbrunner nebo Müller, náčelník gestapa, jako Kaltenbrunnerův zástupce.

 

   4.  Hromadné popravy plynem započaly v létě 1941 a prováděly se až do podzimu roku 1944. Dohlížel jsem osobně na popravy v Osvětimi až do 1. prosince 1943 a je mi známo už z mé běžné služby při střežení koncentračních táborů WVHA, že k těmto hromadným popravám docházelo tak, jak jsem už uvedl. Všechny hromadné popravy plynem se konaly na přímý rozkaz, pod dohledem a na vlastní odpovědnost RSHA. Dostával jsem bezprostředně od RSHA všechny rozkazy k vykonání těchto hromadných poprav.

 

   5.  Dne 1. prosince 1943 jsem se stal náčelníkem odboru I v úřadu skupiny D ve WVHA a v této funkci jsem byl odpovědný za vyřízení všech záležitostí, k nimž došlo při styku  RSHA a koncentračních táborů ve správě WVHA. Zastával jsem tuto funkci až do konce války. Pohl jako náčelník WVHA a Kaltenbrunner jako náčelník RSHA se osobně radili o věcech týkajících se koncentračních táborů a často spolu navazovali ústní i písemný styk. Dne 5. října 1944 jsem podal Kaltenbrunnerovi v jeho kanceláři v RSHA v Berlíně podrobnou zprávu o koncentračním táboře Mauthausenu. Kaltenbrunner mě požádal o stručný ústní výtah z této zprávy a pravil, že počká s jakýmkoli rozhodnutím, dokud nebude mít příležitost prozkoumat zprávu do všech podrobností. Tato zpráva se týkala rozhodnutí přidělit na práce několik set vězňů, kteří byli odsouzeni k trestu smrti - takzvaných "bezejmenných vězňů".

 

   6.  "Konečné řešení" židovské otázky znamenalo úplné vyhubení všech židů v Evropě. Měl jsem rozkaz vybudovat v červnu 1942 v Osvětimi zařízení pro snazší hubení. V té době už byly v provozu tři další likvidační tábory v generálním gouvernementu: Belzec, Treblinka a Wolzek. Tyto tábory podléhaly úderné skupině bezpečnostní policie a bezpečnostní služby (SD). Navštívil jsem Treblinku, abych zjistil, jak tam provádějí likvidaci. Velitel tohoto tábora mi řekl, že za půl roku zlikvidoval 80 000 lidí. Jeho hlavním úkolem byla likvidace všech židů z varšavského ghetta. Používal monoxidového plynu a podle jeho názoru nebyly jeho metody dosti účinné. Když jsem postavil likvidační budovu v Osvětimi, použil jsem proto cyklonu B, krystalizovaného kyanovodíku, který jsme vhazovali do smrtelné komory malým otvorem. Trvalo to 3 až 15 minut, podle klimatických podmínek, než byli lidé v komoře smrti usmrceni. Věděli jsme, kdy jsou mrtvi, protože přestali křičet. Čekali jsme obvykle půl hodiny, než jsme otevřeli dveře a odstranili mrtvoly. Když byly mrtvoly odvezeny, odebrala jim naše zvláštní komanda prsteny a vylámala zlato ze zubů.

 

   7.  Dalším zlepšením proti Treblince bylo to, že jsme stavěli plynové komory, které mohly najednou pojmout 2000 lidí, kdežto do každé z 10 plynových komor v Treblince se vešlo jen 200 lidí. Způsob, jakým jsme vybírali naše oběti, byl tento: v Osvětimi pracovali dva lékaři SS, kteří prohlíželi přijíždějící transporty vězňů. Vězni museli procházet kolem jednoho z lékařů, který, když ho míjeli, o nich znamením rozhodl. Ti, kteří se hodili pro práci, byli posláni do tábora. Ostatní byli ihned posláni do likvidačního zařízení. Malé děti byly likvidovány bez výjimky, protože vzhledem k svému mládí nebyly schopné práce. Dosáhli jsme proti Treblince ještě jednoho zlepšení: v Treblince oběti takřka vždycky věděly, že mají být zničeny, kdežto v Osvětimi jsme se snažili, abychom oběti oklamali, a to tak, že jsme je nechávali v domnění, že projdou odvšivovacím postupem. Samozřejmě i tak často poznali naše pravé úmysly, a proto docházelo někdy ke vzpourám a těžkostem. Velmi často se ženy pokoušely skrýt své děti pod šatstvem, když jsme je však našli, byly děti samozřejmě poslány k likvidaci. Měli jsme tyto likvidace provádět tajně, avšak mrtvolný puch, po kterém se člověku dělalo špatně a který vznikal z neustálého spalování lidských těl, zamořil celou krajinu. Všichni lidé, kteří žili v okolních obcích, věděli, že se v Osvětimi likvidují lidi.

 

   8.  Čas od času přiváželi z místního úřadu gestapa zvláštní vězně. Lékaři SS usmrcovali tyto vězně injekcemi benzinu. Lékaři měli příkaz vystavovat obyčejné úmrtní listy a mohli podle libosti uvádět jakoukoli příčinu smrti.

 

   9.  Čas od času jsme prováděli na vězněných ženách lékařské pokusy, k nimž patřila sterilizace a pokusy s rakovinou. Většina těchto lidí, kteří při těchto pokusech zemřeli, byla už odsouzena k trestu smrti gestapem.

 

   10.  Rudolf Mildner byl v té době asi od března 1941 do září 1943 náčelníkem gestapa v Katovicích a v této funkci vedoucím politického oddělení v Osvětimi, které provádělo výslechy třetího stupně. V této své funkci často posílal do Osvětimi vězně k uvěznění nebo k popravě. Navštívil Osvětim při různých příležitostech. Soudní dvůr gestapa, stanný soud SS, které vyslýchaly osoby, jež byly obviněny z různých zločinů, např. válečné zajatce, kteří uprchli atd.. se často scházely v Osvětimi a Mildner byl často přítomen při výslechu takových osob, které byly obvykle podle rozsudku v Osvětimi popraveny. Ukázal jsem Mildnerovi likvidační zařízení v Osvětimi v celém rozsahu a on projevoval velký zájem, protože musel poslat ze své oblasti židy k popravě do Osvětimi.

   Rozumím tomuto anglickému textu.

   Výše uvedené údaje jsou pravdivé; toto prohlášení jsem učinil dobrovolně a bez přinucení. Po přečtení výpovědi jsem ji podepsal.

V Norimberku, Německo, pátého dne měsíce dubna 1946.

 

Rudolf Franz Ferdinand Höss

 

"Sta a tisíce" mrtvol sovětských válečných zajatců

 

   Budovy, které jsme našli při svém příchodu, byly postaveny 12 000 sovětskými válečnými zajatci, kteří sem byli přivezeni v prosinci 1941. V nejkrutější zimě museli pracovat za nelidských podmínek. Výsledkem bylo to, že většina z nich, s výjimkou malého počtu těch, co byli zaměstnáni v kuchyni, zmrzla. Jejich očíslení 1-12 000 bylo sérií, která nikterak nesouvisela s obvyklým číslováním, jak bylo popsáno výše. Kdykoli přijely nové transporty ruských válečných zajatců, nedostaly běžná OSVĚTIMSKÁ čísla vězňů, ale dostaly čísla zemřelých Rusů v kategorii 1-12 000. Je proto těžké odhadnout, kolik zajatců této kategorie prošlo táborem. Rusové byli přemisťováni z obyčejných táborů pro válečné zajatce do OSVĚTIMI nebo do BIRKENAU patrně pro trestné činy. Sovětští zajatci, kteří byli ještě po našem příchodu naživu, byli ve strašlivém stavu kruté nouze a zanedbalosti; žili v nedohotovených budovách bez nejmenší ochrany před zimou a deštěm. Umírali hromadně. Sta a tisíce jejich mrtvol se pochovávalo jen povrchně a šířilo morový puch. Později jsme museli tyto mrtvoly vykopat a spálit.

   IV.  Ti z Rusů, kteří byli ještě naživu, byli ubytováni v nedokončených budovách a také pod širým nebem. Jejich počet klesal tak rychle, že sotva stojí zato zmiňovat se o nich jako o skupině.

   Spolu se zbytkem sovětských zajatců pracovali na stavbě domů slovenští židé, kdežto židé z Francie pracovali s lopatou. Po třech dnech mi nařídili, abych spolu s dalšími 200 slovenskými židy pracoval v německých zbrojních závodech v OSVĚTIMI. Bydleli jsme však nadále v BIRKENAU. Odcházeli jsme odtamtud časně ráno a vraceli se v noci. Pracovali jsme ve stolárně a také na stavbě cest. Naše strava se skládala z jednoho litru řepné polévky k obědu a 300 gramů špatného chleba k večeři. Pracovní podmínky byly nepředstavitelně těžké, takže většina z nás, oslabená hladem a stravou, která se nedala jíst, to nemohla vydržet. Úmrtnost byla tak vysoká, že naše skupina 200 lidí měla denně 30 až 35 mrtvých. Někteří byli prostě v práci bez nejmenší příčiny ubiti k smrti dozorci, kápy. Mezery, které vznikaly v našich řadách těmito úmrtími, byly denně vyplňovány vězni z BIRKENAU. Náš návrat v noci byl mimořádně těžký a nebezpečný, protože jsme museli vléci do tábora vzdáleného 5 kilometrů nářadí, dříví k topení v kuchyni, těžké kotle a mrtvoly těch, kdo během pracovních hodin zemřeli nebo byli zabiti. Přes tento těžký náklad jsme museli pochodovat rychle a ten, kdo vzbudil nelibost některého z kápů, byl brutálně sražen k zemi a ubit k smrti. Až do příchodu druhé skupiny slovenských mužů, která dorazila asi o 14 dní později, zmenšil se náš původní počet na 150. V noci nás spočítali. Těla mrtvých se nakládala na ploché vozy úzkokolejné dráhy nebo na nákladní auta a dopravila do Březového lesa (BRZEZINKA), kde byla spálena v příkopě hlubokém několik metrů a dlouhém asi 15 metrů. Denně jsme potkávali na naší cestě do práce pracovní skupinu 300 židovských děvčat ze Slovenska, která byla zaměstnána půdními pracemi v okolí. Byla oblečena do hadrů ze starých ruských uniforem a na nohou měla dřeváky. Hlavy měla ostříhané a nemohli jsme s nimi bohužel mluvit.

 

Výňatek z protokolu přelíčení Mezinárodního

                                                          vojenského tribunálu v Norimberku

 

"Nejmenší stížnost se trestala smrtí"

 

   V té době museli pracovat všichni židé v "koloně kamenolom". Od šachty hluboké asi 15-20 metrů museli vyjíždět poklusem na strmý svah s kolečky naloženými štěrkem. Nahoře kontrolovali jejich práci a jejich pracovní tempo esesáci a kápové a každého, koho považovali za ulejváka, srazili, když se dostal nahoru, zpět, takže padal pozpátku i se svým plně naloženým kolečkem dolů po svahu. To byla jedna z nejoblíbenějších zábav stráží. Tímto způsobem zacházeli s židovskými vězni od okamžiku, kdy do tábora přišli první židé, až do jara 1942, kdy přijely první velké židovské (desetitisícové) transporty a kdy se začal plnit vyhlazovací plán. Zpočátku bylo v táboře jen málo židů; byli hlavně polského původu a poslali je tam spolu s ostatními Poláky. Od těch byli ihned odděleni. Nebyli zatčeni proto, že byli židy, ale pro přečiny namířené proti "bezpečnosti Německé říše". Teprve na jaře 1942 se započalo s jejich hromadným zatýkáním a vyhlazováním z rasových důvodů. Nejdříve se musely učinit jisté rozsáhlé přípravy, aby bylo možno tyto hromadné transporty přijmout. Proto byl v BIRKENAU (polské jméno vesnice je RAJSKO) zřízen zvláštní koncentrační tábor. Tábor byl spravován Němci a Poláky a byl střežen jednotkami SS. Poměry tam byly příšerné. Tábor neměl ani vodu, ani kanalizaci a nebyla tam ani nejprimitivnější hygienická zařízení. Židé nosili své civilní šaty, které byly označeny červenou barvou. Stravování mělo být stejné jako v Osvětimi, bylo však zřejmé, že někdo toho zneužíval. Často se stávalo, že vězni nedostávali po celé dny žádné jídlo a potom jen malou část dávek, které jim patřily. Celkem vzato zacházelo se s nimi nelidsky. I nejmenší stížnost se trestala smrtí.

 

Výňatek z protokolu přelíčení Mezinárodního

                                                          vojenského tribunálu v Norimberku

 

Židovské rodiny byly usmrcovány plynem

 

   M. DUBOST: Řekla jste nám právě, že deportovaní byli už při příjezdu vlaků, aniž by je někdo spočítal, posláni do plynových komor. Co se stalo s jejich zavazadly a s oděvy?

fotografie-55.jpg

Dílčí pohled na koncentrační tábor Birkenau (pobočný tábor koncentračního tábora Osvětim).

 

   VAILLANT-COUTURIEROVÁ: Pro osoby nežidovského původu platilo nařízení, že musely nosit svá zavazadla samy a byly rozděleny do oddělených bloků. Židé byli donuceni po příjezdu zanechat všechny své věci na rampě. Než odtud odešli, museli se svléci. Jejich šaty, jakož i všechno co přivezli a nechali ležet na rampě, bylo odvezeno do velkých baráků roztříděno komandem, kterému se říkalo "Kanada". Tam se všechno roztřídilo a poslalo do Německa; šperky, kožichy atd.

   Protože posílali židovky s celými rodinami do Osvětimi a říkali jim, že tam budou žít v jakémsi ghettu, a že proto mají vzít sebou všechen svůj majetek, přivezly tedy mnoho cenných předmětů. Pamatuji se, že když přijely židovky ze Soluně, dávali jim korespondenční lístky, na kterých bylo uvedeno, že adresa odesilatele zní Waldsee, ačkoli takové místo neexistovalo. Na lístku byl vytištěn text pro příbuzné, který měl toto znění: "Daří se nám tady velmi dobře, máme práci a dobře se s námi zachází, očekáváme Váš příjezd." Sama jsem tyto lístky viděla a písařky, to znamená sekretářky bloků, dostaly rozkaz rozdělit korespondenční lístky mezi vězně, aby je poslali svým rodinám. Vím, že se někteří příbuzní pak sami přihlásili.

   Je mi známo, že se takové případy staly v Řecku. Nevím, zda se to stalo také jinde, v každém případě se však přihlásily v Řecku na náborových úřadech v Soluni, a také na Slovensku, rodiny, které chtěly odjet za svými příbuznými do Německa. Vzpomínám si na profesora literatury ze Soluně, který se zděšením viděl přijíždět svého otce.

   M. DUBOST: Mohla byste vypovídat o táborech pro cikány?

   VAILLANT-COUTURIEROVÁ: Vedle našeho tábora ve vzdálenosti tří metrů byly za ostnatým drátem dva další tábory. V jednom z těchto táborů byli cikáni, kteří asi v srpnu 1944 byli všichni usmrceni plynem. Byli tam cikáni z celé Evropy i z Německa. Na druhé straně byl takzvaný rodinný tábor. V něm byli židé z terezínského ghetta, kteří na rozdíl od nás nebyli ani tetováni ani oholeni. Zůstaly jim jejich šaty a nepracovali. Tak žili šest měsíců a po šesti měsících byli všichni obyvatelé tohoto rodinného tábora usmrceni plynem. V táboře bylo okolo 6-7 tisíc židů. A za několik dní přijely z Terezína další velké transporty, rovněž s celými rodinami. Za 6 měsíců byli všichni, jako první skupina, usmrceni plynem.

 

                                          Výňatek z protokolu přelíčení Mezinárodního

                                                          vojenského tribunálu v Norimberku

 

Ve dvou měsících zemřelo 15 000 až 20 000 . . .

 

   Komando se skládalo asi ze stovky židovských vězňů. Poslali nás do vzdáleného kouta tábora, hodně daleko od všech kamarádů. Tam jsme našli velké kůlny plné baťohů, kufrů a jiných zavazadel. Museli jsme každý kus otevřít a obsah roztřídit do velkých beden, které byly připraveny pro každý druh předmětů, například hřebeny, zrcátka, cukr, konzervy, čokoládu, léky atd. Bedny pak odklízeli. Spodní prádlo, košile a oděvy všeho druhu se posílaly do zvláštního baráku, kde je židovky třídily a balily. Staré a obnošené kusy šatstva byly posílány do textilní továrny v Klajpedě, ještě použivatelné kusy šatstva však byly odesílány na sběrné středisko v Berlíně. Zlato, peníze, bankovky a drahokamy se musely odevzdávat politickému oddělení. Ale hodně těchto věcí bylo ukradeno strážemi SS nebo vězni. Velitelem tohoto komanda byl brutální a sprostý člověk, který ženy často bil. Byl to SS scharführer WYKLEEFF.

   Dívky, které přicházely ke své práci z BIRKENAU, nám denně vyprávěly o strašlivých poměrech, které tam panovaly. Bili je, týrali a číslo jejich úmrtnosti bylo mnohem vyšší než u mužů. "Selekce" se konaly dvakrát týdně a denně nastupovaly jiné dívky na místa těch, které zmizely.

   Při jedné noční šichtě jsem poprvé viděl, jak se zachází s přijíždějícími transporty. Transport, který jsem viděl, se skládal z polských židů. Několik dní už nedostali vodu. Když byly otevřeny dveře nákladních vagónů, dostali jsme rozkaz vyhnat je hlasitým křikem. Byli úplně vyčerpáni a asi sto z nich už zemřelo za cesty. Zbytek musel nastoupit do pětistupů. Naším úkolem bylo vynést z vagónů mrtvoly, umírající a zavazadla. Mrtvoly (a k těm počítali každého, kdo už nemohl stát zpříma) byly narovnány na hromady. Zavazadla a balíky se sbíraly a rovnaly také na hromady. Pak jsme museli důkladně vyčistit železniční vagóny, aby už nebylo vidět ani stopu jejich strašlivého nákladu. Komise politického oddělení začala se "selekcí" asi 10 % mužů a 5 % žen a dala je odvést do táborů. Zbytek byl naložen na nákladní auta, poslán do BIRKENAU a tam usmrcen plynem; mrtví a umírající byli odvezeni přímo ke spalovacím pecím. Často se stávalo, že malé děti byly zaživa hozeny do nákladních aut k mrtvolám. Balíky a zavazadla byly dopraveny do skladišť a tam roztříděny způsobem, který jsem už popsal. Od července do září 1942 řádila v OSVĚTIMI tyfová epidemie, zejména v ženském táboře BIRKENAU. Ani jednomu z nemocných se nedostalo lékařského ošetření a v počátečních stadiích epidemie byl velký počet nemocných usmrcen fenolovými injekcemi, později byl velký počet vězňů usmrcen plynem. V těchto dvou měsících zemřelo 15 000 až 20 000 lidí, většinou židů. Dívčí tábor utrpěl nejtěžší ztráty, protože neměl žádná sanitní zařízení a ubozí tvorové byli úplně zavšiveni. Každý týden se konaly velké "selekce" a děvčata se musela předvádět "selekčnímu výboru" nahá, bez ohledu na to, jaké je počasí. Ve smrtelných úzkostech čekala na to, zda je vyberou, anebo zda dostanou další týden odkladu z milosti. Často docházelo k sebevraždám ve drátech vnitřního oplocení, nabitých elektřinou o vysokém napětí. Tak to pokračovalo, až se počet děvčat zmenšil na pět procent původního počtu.

 

                                          Výňatek z protokolu přelíčení Mezinárodního

                                                          vojenského tribunálu v Norimberku

 

"Při 24hodinové pracovní době - 4756 osob"

 

31550/Ja./Ne.  -                                                              28. června 1943

 

Věc:  Dohotovení krematoria III

 

Odvolání:  bez

 

Příloha:  -

 

Hlavnímu úřadu pro hospodářskou správu SS,

Náčelníku ústřední skupiny C SS brigadeführerovi

a generálmajorovi dr. inž. Kammlerovi

 

B e r l í n  -  L i c h t e r f e l d e  -  W e s t

Unter den Eichen 126-135

 

 

   Hlásím dohotovení krematoria III ke dni 26. 6. 1943. Tím je dokončena stavba všech nařízených krematorií.

 

   Kapacita krematorií, která jsou teď k dispozici, při 24hodinové pracovní době:

 

   1.  staré krematorium I

              3 x2 muflová kamna                                                                    340 osob

   2.  nové krematorium v K. G. L. II

              5 x3 muflová kamna                                                                  1440 osob

   3.  nové krematorium II

              5 x3 muflová kamna                                                                  1440 osob

   4.  nové krematorium IV

              8 muflových kamen                                                                     768 osob

   5.  nové krematorium V

              8 muflových kamen                                                                     768 osob

                                                                                                                  _______

                                                                                                                 4756 osob

 

Rozdělovník:

 

Aktuár Janisch

Aktuár Kirschnek

Registrátor K. G. L. BW. 30

Jährling v. r.

 

                                                            Vedoucí ústřední stavební správy

                                                                     zbraní SS a policie Osvětim

                                                                                 SS sturmbannführer

 

Jedna pec stála 25 148 marek!

 

J. A. Topf & synové

           Erfurt

                                                                 Rozpočet nákladů z 1. 4. 1943

 

pro Osvětim

________________________________________________________

Běžné

číslo   Počet                                   Rozpočtovaný předmět

________________________________________________________

             1   litinové šoupátko do kouřovodu s rolemi, drátěným

                  lanem a ručním navijákem

                  nářadí potřebné na prohrabání ohně

 

                  M o n t á ž  p e c e, včetně cestovného, denních diet

                  a sociálních dávek.

                                                                        Cena pece: RM   25 148,-

                                                                             __________________

                                                                          Váha ukazatele: 4037 kg

 

            Při stavbě musí mít naši montéři, bez nákladů pro nás, dostatek

             pomocníků. Všechen stavební materiál, jako cihly, písek, vápno

              a cement musí být na staveništi k dispozici včas; tento materiál

                  dostaneme rovněž bezplatně k dispozici. Jde o:

  

                     přibližně 19 000 kusů cihel,

                     přibližně         20 m³ stavebního písku,

                     přibližně       800 kg cementu,

                     přibližně    6 000 kg vápna.

 

                  Cena za pec se rozumí franco naložený vagón od stanice.

 

                              v z. J. A. Topf & synové,

                              2 podpisy v. r.

                              (pravděpodobně: Sender, Erdmann)

 

     Dodací podmínky A. 60. 1. 42.                                       5000. L/0211

 

"Prominentní hosté z Berlína byli mimořádně spokojeni"

 

   Koncem února 1943 bylo v BIRKENAU dáno slavnostně do provozu nové, moderní krematorium a zařízení pro usmrcování plynem. Skoncovalo se s usmrcováním plynem a spalováním mrtvol v březovém lesíku a celý tento úkol převzala čtyři zvlášť postavená krematoria. Velký příkop byl zasypán, půda urovnána, popelu se i dále používalo jako hnojiva na zemědělském hospodářství pracovního tábora HARMENSE, takže dnes je takřka nemožné najít stopy po strašlivých hromadných vraždách, k nimž zde došlo.

   Uvedení prvního krematoria do provozu v březnu 1943 se zúčastnili prominentní hosté z Berlína. Na "programu" bylo usmrcení plynem a spalování 8000 židů z Krakova. Hosté, mezi nimiž byli důstojníci i civilisté, byli s výsledky mimořádně spokojeni a pozorovací okénko, které bylo úmyslně vestavěno do dveří plynové komory, bylo neustále obsazené. Hosté se předháněli ve chvále a v nadšení nad tímto nově postaveným zařízením.

 

                                          Výňatek z protokolu přelíčení Mezinárodního

                                                          vojenského tribunálu v Norimberku

 

"Za každým komandem šli lidé, kteří nesli mrtvoly"

 

   VAILLANT-COUTURIEROVÁ: Do Francie se jich vrátilo jen čtyřicet devět. Měli jsme mezi sebou i mrzáky, jako například zpěvačku, která měla jen jednu nohu. V Osvětimi ji oddělili od ostatních a usmrtili plynem. Byla mezi námi mladá šestnáctiletá dívka, žákyně Claudina Guérinová. I ona zemřela v Osvětimi. Pak tu byly dvě ženy, které německý vojenský soud osvobodil: jmenovaly se Marie Alonzová a Marie-Terezie Fleurinová; také zemřely v Osvětimi.

   Přeprava byla mimořádně namáhavá, protože v jednom nákladním vagónu bylo šedesát osob a nedali nám jídlo ani pití po celou dobu jízdy. Když jsme se při různých zastávkách vlaku zeptali lotrinských vojáků, kteří sloužili v německém wehrmachtu a kteří nás střežili, kdy přijedeme na místo, odpověděli nám: "Kdybyste věděly, kam vás vezou, nezajímaly byste se o to, kdy tam dojedete."

   Přijely jsme do Osvětimi brzy ráno. Odplombovali nákladní vagóny a vyhnali nás údery pažeb ven, aby nás odvedli do tábora Birkenau, který patřil ke koncentračnímu táboru Osvětim. Leží na široké rovině, na které v lednu zuřil mráz. Celou cestu jsme vlekly svá zavazadla. Když jsme prošly předním nádvořím, už jsme si

fotografie-56.jpg

Vězni v koncentračním táboře Osvětim.

 

uvědomily, že naděje dostat se odtud jsou velmi malé, neboť jsme už potkaly kolony vyhublých lidí, kteří odcházeli do práce. Při svém vstupu jsme zpívaly Marseillaisu, abychom si dodaly odvahy.

   Zavedli nás do velkého baráku a pak na desinfekci. Tam nám oholili hlavu a na předloktí vytetovali naše evidenční číslo. Potom nás zavedli do velké místnosti, kde nás nechali stát v páře a pak nás polili ledovou vodou.

   To vše se dělo za přítomnosti esesáků a esesaček, přestože jsme se musely svléknout do naha. Potom nám dali špinavé a roztrhané šaty, bavlněnou sukni a kazajku z podobné látky. Protože to zabralo dosti času, mohly jsme oknem místnosti, v níž jsme byly, vidět mužský tábor; k večeru tam hrál orchestr. Jelikož padal sníh, ptaly jsme se navzájem, proč orchestr hraje. V tom okamžiku se vracela do tábora pracovní komanda. Za každým komandem šli lidé, kteří nesli mrtvoly. Jelikož se tito vězni sami sotva vlekli, poháněli je ranami pažbou a kopanci, když klesali únavou na zem.

   Pak nás zavedli k bloku, kde jsme měly žít. Nebyly tam žádné postele. Spaly jsme po desíti na dřevěných pryčnách o rozměrech 2 x2 metry. První noc jsme strávily bez pokrývek a bez slamníků. Bydlely jsme v blocích tohoto druhu několik měsíců. Po celou noc nebylo možné spát, protože pokaždé, když se některá z těchto desíti žen pohnula, rušila tím ostatní, a protože všechny byly nemocné, docházelo k tomu neustále. Ve 3.30 hodin ráno nás vzbudil křik dozorkyň. Údery klacků nás vyhnaly z pryčen na apel. Nic na světě nás nemohlo osvobodit od tohoto apelu. Musely se tam připlazit dokonce i umírající. Tam jsme stály v pěti řadách až do svítání, to znamená v zimě do 7 nebo 8 hodin ráno, a když byla mlha, stály jsme tam až do poledne; potom nastoupila komanda cestu do práce.

   M. DUBOST: Mohla byste popsat průběh apelu?

   VAILLANT-COUTURIEROVÁ: Na apelu nás rozdělili do pěti řad a tak jsme stály až do svítání, dokud nás dozorkyně, to znamená německá vojenská stráž, nezačala počítat. Měly v rukou klacky a nazdařbůh rozdávaly rány.

   Měly jsme kamarádku, Germainu Renaudovou, učitelku z Azayle-Rideau ve Francii. Před mýma očima jí úderem klacku rozbili při apelu lebku.

   Práce v Osvětimi spočívala v odklizování zničených domů, ve stavbě silnic a především ve vysušování močálů. To byly zdaleka nejtvrdší práce, protože člověk musel stát celý den s nohama ve vodě a neustále tu bylo nebezpečí, že zapadneme do bažiny. Často se stávalo, že jsme musely vytáhnout některou kamarádku, která zapadla až po pas. Při práci nás hlídali dozorci a dozorkyně SS, bili nás klacky nebo štvali na nás své psy. Mnohým kamarádkám psi pokousali nohy. Jednou jsem dokonce viděla, jak jednu ženu pes roztrhal a zabil. Esesák Tauber na ni svého psa štval a při této podívané se ještě smál.

   Příčiny smrti byly velmi různé. Především to byl naprostý nedostatek základních hygienických podmínek. Když jsme přijely do Osvětimi, byl na 12 000 vězňů jen jediný kohoutek s vodou. Voda nebyla pitná a tekla jen občas. Jelikož byl tento kohoutek v německých umývárnách, mohl se k němu člověk přiblížit jen tak, že prošel okolo stráže složené z německých vězeňkyň - zločinců, které nás strašlivě tloukly. Bylo proto téměř nemožné umývat se nebo si vyprat prádlo. Uplynuly více než tři měsíce, než jsme si mohly obléci čisté prádlo. Když napadal sníh, nechaly jsme jej roztát, abychom se mohly umýt. Později na jaře jsme při cestě do práce používaly jedné a téže kaluže na okraji cesty k pití a vyprání našich košil a kalhot. Pak jsme si umyly v této špinavé vodě ruce. Naše kamarádky umíraly žízní, protože k pití jsme dostávaly denně jen dvakrát osminku bylinného čaje.

 

                                          Výňatek z protokolu přelíčení Mezinárodního

                                                          vojenského tribunálu v Norimberku

 

" . . . čas od času se pohnula mezi těmito mrtvolami ruka nebo hlava"

 

   M. DUBOST: Prosím Vás, přesně nám povězte, jak vypadal jeden z apelů počátkem února.

   VAILLANT-COUTURIEROVÁ: Dne 5. února se konal všeobecný apel.

   M. DUBOST: 5. února kterého roku?

   VAILLANT-COUTURIEROVÁ: Roku 1943; ve 3,30 hodin byl vzbuzen celý tábor.

   M. DUBOST: Ve 3,30 hodin ráno?

   VAILLANT-COUTURIEROVÁ: Ano, celý tábor byl probuzen a vyveden na rovinu, ačkoli obyčejně se konal apel ve 3,30 hodin uvnitř tábora. Zůstaly jsme na této rovině před táborem až do 5 hodin odpoledne bez jakékoli potravy. Přitom stále padal sníh. Když pak bylo dáno znamení, musely jsme jedna po druhé projít branou a každá dostala ránu holí, aby ji přinutili běžet. Ty, které nemohly běžet, protože byly buď příliš staré nebo nemocné, chytili hákem a odvedli k bloku 25, kde čekaly na usmrcení plynem. Toho dne bylo deset francouzských žen z naší skupiny tímto způsobem chyceno a odvedeno do tohoto bloku. Když byly všechny vězněné ženy odvedeny zpět do tábora, byla vytvořena kolona, do které jsem byla zařazena i já, která se musela vrátit na rovinu, aby tam sesbírala mrtvé, jež tu ležely roztroušené jako na bitevním poli. Odnášely jsme do dvora 25. bloku jak mrtvé, tak i umírající. Zůstaly tam ležet jedna vedle druhé.

   Tento blok byl, mohu-li to tak nazvat, předsíní plynové komory. Znám jej velmi dobře, protože jsme byly toho času přemístěny do bloku 26 a naše okna vedla přímo do dvora bloku 25. Na dvoře bylo možno vidět hromady nakupených mrtvol a čas od času se hlava nebo ruka některého z těl svalených na hromadu pohnula - to byla umírající, která se pokoušela vyprostit se z hromady mrtvol, aby se zachránila.

 

*   *   *

 

   Aby byl příjezd příjemnější, hrál tehdy, to znamená v červnu a červenci 1944, při třídění nových vězňů orchestr složený z vězněných mladých a hezkých dívek v bílých bluzách a tmavomodrých sukních veselé písničky z operety "Veselá vdova", barkarolu z "Hoffmannových povídek" atd. Říkali lidem, že to je pracovní tábor. Do tábora však nepřišli, viděli jen malou, zelení obklopenou plochu, na které hrál orchestr. Nemohli vědět, co je očekává.

   Ti, co byli vybráni do plynových komor, to znamená staří lidé, děti a matky, byli zavedeni do červené cihlové budovy.

   M. DUBOST: Ti tedy nebyli registrováni?

   VAILLANT-COUTURIEROVÁ: Ne.

   M. DUBOST: Jim nebyly tetovány značky?

   VAILLANT-COUTURIEROVÁ: Ne, ani je nepočítali.

   M. DUBOST: Vám byla vytetována značka?

   VAILLANT-COUTURIEROVÁ: Ano. (Svědkyně ukazuje svou paži) Zavedli je do budovy z červených cihel, na které byl nápis "Lázně". Tam jim nařídili, aby se svlékli a dříve, než je poslali pod takzvanou sprchu, vydávali jim ručníky. Později, v době velkých transportů z Maďarska, už nezbyl čas na nějaké klamání. Surovým způsobem je svlékli. Vím o těchto podrobnostech, protože jsem se znala s mladou francouzskou židovkou, která žila se svou rodinou na Náměstí republiky . . .

   M. DUBOST: V Paříži?

   VAILLANT-COUTURIEROVÁ: V Paříži; říkali jí "malá Marie" a byla poslední z devítičlenné rodiny, která zůstala ještě na živu. Její matka a jejích sedm bratří a sester bylo usmrceno plynem už při příjezdu. Když jsem se s ní seznámila, bylo jejím úkolem svlékat děti před tím, než budou poslány do plynové komory. Když byli lidé svlečeni, zavedli je do místnosti, která zvenčí připomínala sprchu. Otvorem ve stropě házeli do místnosti kapsle. Jeden z esesáků sledoval pozorovacím okénkem účinek. Asi po pěti až sedmi minutách, kdy plyn dokončil své dílo, dal tento esesák znamení, aby otevřeli dveře. Muži v plynových maskách (byli to vězni) vnikali do místnosti a vynášeli mrtvoly. Vyprávěli nám, že vězni museli před svou smrtí vytrpět muka, protože se k sobě přimknuli v celých skupinách a bylo těžké oddělit je od sebe.

   Potom přišlo další komando, které jim vytrhalo zlaté zuby a umělé chrupy. Po spálení ještě jednou prosévali popel a pokoušeli se tak najít další zlato.

 

                                          Výňatek z protokolu přelíčení Mezinárodního

                                                          vojenského tribunálu v Norimberku

 

"Jen 5000 lidí bylo posláno do koncentračního tábora, všichni ostatní byli ihned usmrceni plynem"

 

   Třicet dní přijížděly bez přestání kolony nákladních aut. Jen 5000 lidí bylo posláno do koncentračního tábora, všichni ostatní byli ihned usmrceni plynem. "Zvláštní komando" pracovalo na dvě směny 24 hodin denně a sotva bylo s to tuto "práci" zvládnout. Bez přehánění lze říci, že asi 80 000 až 90 000 osob z těchto transportů bylo určeno k "zvláštnímu zacházení". Tyto transporty také vynesly značnou částku peněz, cenných předmětů a drahokamů.

   Současně byly zavedeny také "selekce". Dvakrát týdně, v pondělí a ve čtvrtek, určoval táborový lékař počet vězňů, který měl být usmrcen plynem a potom spálen. Tito vybraní vězňové byli naloženi na nákladní auta a dopraveni do březového lesíku. Ti, kteří byli při příjezdu ještě naživu, byli usmrceni plynem ve velkém baráku, který stál vedle příkopu určeného pro spalování mrtvol. Týdenní "výtěžek" mrtvých z bloku 7 byl asi 2000, z čehož 1200 zemřelo "přirozenou smrtí" a asi 800 "selekcí". Těm, kteří nebyli podrobeni "zvláštnímu zacházení", byl vystaven úmrtní list a zaslán ústřední správě do Oranienburgu, kdežto pro ostatní byla zavedena zvláštní registrace s údajem "S. B" ("sonderbehandelt" - podroben zvláštnímu zacházení). Až do 15. ledna 1943 (do té doby jsem byl správcem "bloku 7" a proto jsem měl možnost pozorovat tyto věci přímo) zemřelo přibližně 50 000 vězňů "přirozenou smrtí" nebo "selekcí".

 

                                          Výňatek z protokolu přelíčení Mezinárodního

                                                          vojenského tribunálu v Norimberku

 

". . . přivedli je ke štěrkovišti a zastřelili"

 

   Až do léta 1941 byla Osvětim převážně koncentračním táborem, kde se neprováděly likvidace. První likvidace byly pro většinu vězňů tábora překvapením. Začaly v létě 1941, kdy jednou večer byla po apelu vyvolána různá čísla (dobře si ještě vzpomínám, že jen z Krakova bylo mezi nimi 18 mužů). Muži, jejichž čísla byla vyvolána, byli posláni do skladu šatstva, kde museli odevzdat své oděvy; dostali místo toho staré hadry(košili a kalhoty).

   Pak je vzali ke štěrkovišti a zastřelili pistolemi z krátké vzdálenosti. Spoluvězni nesměli být při zastřelení přítomni, ale popravy se prováděly tak, že o nich věděl takřka celý tábor. Po popravě bylo určeno zvláštní komando k pohřbení mrtvol. Tento případ vyvolal v táboře velký neklid, protože dosud jsme se domnívali, že když někoho poslali do koncentračního tábora, vylučovalo to trest smrti za přečiny proti bezpečnosti německé říše. Od toho dne se vykonávaly popravy ve více méně pravidelných intervalech, oběti byli vybírány vždy v úterý a v pátek. Později zřídili zvláštní popraviště na území tábora; bylo to volné prostranství mezi blokem 10 a blokem 11, kde se vykonávaly popravy obvykle ráno.

 

                                          Výňatek z protokolů přelíčení Mezinárodního

                                                          vojenského tribunálu v Norimberku

 

"Kaluže krve byly odstraněny a popraviště připraveno na popravu dalších obětí"

 

   Kartotéční lístky odsouzených poslala písárna do příslušných bloků a ráno, hned po apelu, vyvolával blokový písař čísla vězňů. Když byla na kartotéčním lístku poznámka "má se hlásit ihned po apelu", jakož i podpis "písaře", pak to znamenalo, že vězeň bude zastřelen.

   Vykonavatelé rozsudku stříleli své oběti do zátylku z krátkých karabin, které dávaly dutou ránu.

   Po popravách přicházeli "nosiči mrtvol", odnesli mrtvoly do nedaleké stáje, kde je hodili na hromadu slámy. Kaluže krve byly z popraviště odstraněny a místo připraveno  na popravu dalších obětí. Když byla zlikvidována celá skupina, byly mrtvoly uschovány v "bloku 28" až do večera. Po setmění byly všechny mrtvoly, včetně mrtvol vězňů, kteří téhož dne zemřeli, nakupeny na velkou káru a odvezeny do krematoria. Později odnášeli mrtvoly z popraviště také v rakvích, a když jich byl značný počet, odváželo je nákladní auto. Tyto "transporty mrtvých" probíhaly vždy v hodinách, kdy bylo zakázáno opouštět baráky, protože vedení tábora chtělo popravy co nejvíce utajit. S tímto svým záměrem však nemělo mnoho úspěchu.

 

                                          Výňatek z protokolu přelíčení Mezinárodního

                                                          vojenského tribunálu v Norimberku

 

" . . . zvlášť vycvičené jednotky SS házely bomby s kyanovodíkem otvory větracích kanálů"

 

   První velké transporty přijely z Francie a ze Slovenska. Tělesně zdatní muži a ženy - bezdětné ženy nebo matky dospělých dětí - byli převedeni do tábora Birkenau. Zbytek, to znamená staří nebo slabí muži a ženy s malými dětmi a všichni práce neschopní byli zavedeni do březového lesíku (Brzezinka) a usmrceni kyanovodíkovým plynem. Pro tento účel byly postaveny zvláštní plynové chaty, v kterých byly velké vzduchotěsné sály, opatřené větracími kanály. Kanály bylo možno podle potřeby otevřít nebo zavřít. Vnitřní zařízení chat mělo vyvolat představu lázní. Tak se měly oklamat oběti, aby byly povolnější. Likvidace se prováděla tímto způsobem: každý transport smrti se skládal asi z 8-10 nákladních aut naložených vybranými vězni; transport nebyl hlídán, protože celé příšerné drama se provádělo v prostoru tábora.

   Za každým transportem nákladních aut jel osobní vůz s táborovým

fotografie-57.jpg

Děti z koncentračního tábora Osvětim.

 

lékařem, který se musel každé této hromadné likvidace zúčastnit. Po příjezdu do určeného prostoru, které bylo obklopeno dvojitým oplocením z ostnatého drátu, museli se muži, ženy i děti úplně svléknout. Každý dostal ručník a kus mýdla. Pak je zahnali do chaty, až byla úplně plná. Vše se hermeticky uzavřelo a zvlášť vycvičené jednotky SS házely bomby s kyanovodíkem otvory větracích kanálů. Asi po 10 minutách otevřeli dveře a zvláštní komando židů muselo odklidit mrtvoly a vykonat přípravy pro přijetí nové skupiny vězňů. Krematoria ještě nebyla postavena; v Osvětimi bylo sice jedno malé krematorium, ale nepoužívalo se ho pro spalování těchto mrtvol. Tehdy se ještě kopaly hromadné hroby, do kterých se mrtvoly prostě naházely. Tak to bylo až do podzimu 1942. Od té doby však bylo usmrcování plynem urychlováno. Pro nedostatek času teď už nebylo možné takové hromadné pohřby uskutečňovat. Řady mrtvol zavražděných židů byly pohřbeny široko daleko v okolí a pokryty jen tenkou vrstvou země, takže půda málem zbahněla hnijícími mrtvolami. Zápach vycházející z těchto polí byl nesnesitelný. Na podzim 1942 bylo nutno zbytky mrtvol vykopat, sesbírat kosti a všechno spálit v krematoriu (mezitím byla čtyři krematoria postavena). Podle druhého způsobu se zbytky nešťastných obětí nakupily na hromady a polily se benzinem. Plameny pak tuto tragédii dokončily. Obrovské množství takto nahromaděného popela se odváželo v kárách všemi směry a rozházelo na polích, na nichž tito mučedníci našli místo svého posledního odpočinku.

   Mezitím byla krematoria dohotovena a počet příchozích neustále stoupal. Plynem se usmrcovalo a spalovalo rekordním tempem, avšak přísun mrtvol stoupal takovým způsobem, že někdy bylo nutné vrátit se ke staré metodě spalování pod širým nebem. Počet takto likvidovaných židů se odhaduje asi na 1, 5 miliónu. S výjimkou polských židů nikdo z nich nevěděl, jaký osud je v Osvětimi čeká.

 

                                          Výňatek z protokolu přelíčení Mezinárodního

                                                          vojenského tribunálu v Norimberku

 

Osm pecí na spalování už nestačilo - proto "se házely živé děti na hranice"

 

   V Osvětimi bylo osm pecí na spalování. Ale v roce 1944 už tento počet nestačil. Esesáci nařídili vězňům vykopat velké jámy, v nichž zapalovali hranice dřeva polité benzínem. Do těchto jam pak házeli mrtvoly. Z našeho bloku jsme viděly asi třičtvrtě hodiny až hodinu po příjezdu transportu šlehat vysoké plameny ze spalovacích pecí a celá oblaka byla ozářena hořícími jamami.

   Jednou v noci jsme byly probuzeny strašlivými výkřiky. Příštího dne jsme se dověděly od mužů, kteří pracovali ve zvláštním komandu, že předešlého večera nebyl dostatek plynu a proto házeli na hranice živé děti.

   M. DUBOST: Nemohla byste nám, prosím, říci něco o selekcích, které se konaly na začátku zimy?

   VAILLANT-COUTURIEROVÁ: Každý rok na sklonku podzimu se prováděla v revírech velká selekce. Systém v tom byl asi tento. To, co nyní řeknu, jsem zjistila osobně v době svého věznění v Osvětimi a jiné osoby, které byly v Osvětimi ještě déle než já, zjistily totéž.

   Na jaře vždy sehnali z celé Evropy ženy a muže a dopravili je do Osvětimi. Ponechali jen ty, kteří byli dost silní, aby mohli v létě pracovat. V tomto období docházelo denně k případům úmrtí. Nejsilnější, kterým se podařilo vydržet šest měsíců, byli v této době tak vysíleni, že se nakonec dostali do revíru. To právě byla doba velkých podzimních selekcí. Nechtěli celou zimu živit neužitečné lidi. Všechny ženy, které byly příliš hubené anebo delší dobu nemocné, byly poslány do plynové komory. Avšak židovské ženy byly usmrcovány plynem pro nejmenší maličkost. Tak například usmrtili plynem všechny vězně z bloku pro nemocné svrabem. Přitom je každému známo, že svrab je možno vyléčit příslušnými prostředky při náležitém ošetření za tři dny. Vzpomínám si ještě, že z 500 žen nemocných tyfem, které se už uzdravovaly, bylo 450 posláno do plynu. O vánocích roku 1943, kdy jsme byly v karanténě proti bloku

fotografie-58.jpg

Jelikož krematoria v koncentračních táborech už nestačila na spalování zavražděných vězňů, spalovali je esesáci na hranicích, aby odstranili stopy svých zločinů.

 

25, jsme viděly, jak do tohoto bloku vedli úplně nahé ženy. Pak přijela otevřená nákladní auta, na která nakládali tyto ženy v takovém počtu, v jakém je mohla pojmout. Pokaždé, když nákladní auto odjíždělo, běžel za ním pověstný Hessler, jeden z odsouzených v Lüneburském procesu, a svou holí tyto nahé ženy bil. Ženy věděly, že je vezou do plynové komory a pokoušely se uprchnout. Zbili je nejsurovějším způsobem. Mnohé z nich mohly žít, byly jen podvyživené nebo měly jen svrab.

 

                                          Výňatek z protokolu přelíčení Mezinárodního

                                                          vojenského tribunálu v Norimberku

 

Ze tří transportů - zůstali na živu tři!

 

Transport z 24. července 1942

Skupiny podle stáří:      Muži:         Ženy

  0-12 let                            51              52

13-15 let                              6                3

16-17 let                            83              42

18-35 let                          340            273

36-50 let                            75              51

51-60 let                            11                6

nad 60 let                             7                -

_________________________________

                          Celkem: 573            427

   Z tohoto transportu zůstali na živu a byli zaregistrováni: dva muži, z nichž jeden patřil k věkové skupině 16-17 let a druhý ke skupině 18-35 let.

 

Transport z 31. července 1942

Skupiny podle stáří:      Muži:         Ženy:

  0-12 let                            47              65

13-15let                             13              10

16-17 let                            93              51

18-35 let                          326            296

36-50 let                            56              44

51-60 let                              5                1

nad 60 let                             -                -

_________________________________

                           Celkem 540           467

   Není známo, že by někdo z tohoto transportu zůstal na živu.

 

Transport ze 7. srpna 1942

Skupiny podle stáří:      Muži:         Ženy:

  0-12 let                            67               74

13-15 let                            28               21

16-17 let                            21               25

18-35 let                          172             167

36-50 let                          168             175

51-60 let                            48               13

nad 60 let                             6                 1

__________________________________

                          Celkem: 510             477

  

   Z tohoto transportu zůstal naživu a byl zaregistrován jeden muž, který patřil k věkové skupině 18-35 let.

 

                                          Výňatek z protokolu přelíčení Mezinárodního

                                                          vojenského tribunálu v Norimberku

 

Stěsnáni na nejmenší prostor

 

   V době, kdy jsme přijeli do BIRKENAU, našli jsme tam pro 15 000 osob jen jednu hodně malou kuchyň a tři kamenné budovy, z nichž dvě byly hotové a jedna ve stavbě. Budovy byly obehnány plotem z ostnatého drátu. Vězňové byli ubytováni v těchto budovách a ještě v dalších, které byly postaveny později. Všechny budovy byly postaveny podle jednotného vzoru. Každý dům byl asi 30 metrů dlouhý a 8-10 metrů široký. Výška stěn nepřesahovala 2 metry, ale střecha byla nepoměrně vysoká, asi tak pět metrů, takže dům působil dojmem stáje se seníkem pod střechou. Vnitřní strop budova neměla, takže prostor uprostřed budovy dosahoval výšky 7 metrů. Prostor uvnitř byl rozdělen příčně stěnou, která měla spojovací otvor, na dvě od sebe oddělené části. Podél obou postranních stěn, stejně jako podél prostřední stěny byly souběžně postaveny dvě palandy, mezi nimiž byla osmdesáticentimetrová ulička. Palandy byly opět rozděleny svislými stěnami na malé cely. Takovým způsobem vznikla 3 podlaží: přízemí a dvě patra. Za normálních okolností žily v každé cele 3 osoby. Jak je vidět z uvedených rozměrů, byly tyto cely příliš úzké, než aby tam mohl člověk ležet natažený, a nebyly dosti vysoké, aby tam mohl sedět vzpřímeně.

   Bylo naprosto vyloučeno, aby tam někdo stál zpříma. Takovým způsobem bylo v jednom "bloku", jak se jim také říkalo, ubytováno 400-500 osob.

 

                                          Výňatek z protokolu přelíčení Mezinárodního

                                                          vojenského tribunálu v Norimberku

 

Hromadné transporty z Maďarska

 

   Dne 15. května přijely do Birkenau první velké transporty z Maďarska. Denně přijíždělo asi 14 000 až 15 000 židů. Urychleně byla dohotovena vlečka do táborových krematorií. Pracovní skupiny pracovaly ve dne v noci, aby bylo možno dopravit transporty přímo ke krematoriím. Z těchto transportů bylo jen asi 10 % ponecháno na živu; ostatní byli hned posláni do plynu a spáleni. Od zřízení Birkenau nebylo ještě nikdy usmrceno plynem tolik židů. "Zvláštní komando" bylo třeba rozšířit na 600 osob a o dva nebo tři dny později na 800 (přitom se na tuto práci vybírali lidé i mezi maďarskými židy, kteří předtím právě přijeli). "Odklizovací komando" bylo zvětšeno ze 150 mužů na 700. Tři krematoria byla v provozu ve dne v noci (čtvrté se tehdy právě opravovalo), a protože kapacita krematorií byla nedostatečná, kopaly se v březovém lese opět velké jámy dlouhé třicet a široké 15 metrů (jako v době, kdy ještě nebyla krematoria). Zde se ve dne v noci spalovaly mrtvoly.

   Takovým způsobem se téměř neomezeně zvýšila likvidační kapacita.

   Maďarští židé, kteří byli ponecháni naživu (asi 10 %), nebyli počítáni do stavu tábora. Ačkoli byli oholeni a ostříháni a dostali vězeňský šat, nebyla jim vytetována čísla. Byli dáni do zvláštního oddělení tábora, do sekce C, a později přemístěni do různých německých koncentračních táborů, do Buchenwaldu, Mauthausenu, Gross Rosenu, Gusenu, Flossenbürgu, Sachsenhausenu atd. Ženy byly dočasně ubytovány v cikánském táboře ve zvláštních blocích a byly později rovněž odeslány na jiná místa. Blokovými tam byly židovské dívky ze Slovenska.

   Transporty maďarských židů měl na starosti bývalý velitel tábora hauptsturmbannführer HOESS, který neustále cestoval z Osvětimi do Budapešti. Velitelem Birkenau byl v tehdejší době HOESSŮV bývalý pobočník hauptsturmführer KRAMER.

 

                                          Výňatek z protokolu přelíčení Mezinárodního

                                                          vojenského tribunálu v Norimberku

 

Holandská komise "se stala obětí nešťastné automobilové nehody"

 

   Neměla by se zapomenout ani další událost, o níž nám vyprávěli lidé ze zvláštního komanda. V pozdním létě roku 1943 přijela do Osvětimi komise 4 holandských židů - úctyhodně vypadajících pánů. Jejich návštěva byla asi ohlášena veliteli tábora, protože holandští židé v Osvětimi dostali lepší šatstvo, jídelní potřeby (talíře, lžíce atd.) a lepší stravu. Komise čtyř pánů byla přijata velmi zdvořile, prováděli je budovami tábora, zejména těmi částmi, které byly čisté a působily dobrým dojmem. Předváděli jim holandské židy z tábora, kteří řekli, že v tomto táboře je jen část holandských židů, že ostatní jsou v jiných podobných táborech. Takovým způsobem byli tito čtyři pánové uspokojeni a podepsali prohlášení, podle kterého komise našla v Osvětimi všechno v pořádku. Potom čtyři holandští židé projevili přání prohlédnout si tábor Birkenau a zejména krematoria, o nichž slyšeli vyprávět. Velitelství tábora vyslovilo svůj ochotný souhlas ukázat jim jak Birkenau, tak i krematoria, o kterých jim řekli, že se jich používá ke spalování zemřelých vězňů. Komisi pak dopravili v doprovodu velitele tábora AUMAYERA do Birkenau, a to přímo ke krematoriu č. I. Tam byli zákeřně zastřeleni. Do Holandska byl prý odeslán telegram, že tito čtyři pánové se stali po odjezdu z Osvětimi obětí nešťastné automobilové nehody.

 

                                          Výňatek z protokolu přelíčení Mezinárodního

                                                          vojenského tribunálu v Norimberku

 

Bezpečnostní opatření pro "případ A"

 

Náčelník                                                                  Berlín dne 8. 4. 1944

hlavního úřadu pro hospodářskou                                Lichterfelde-West

správu SS                                                                      Unter den

                                                                                       Eichen 126 -

D II/1 Az.: 27/2 Ma./F.

čj.: 236/44 taj.

 

                                                                        T a j n á  ř í š s k á  v ě c !

 

                                                                                         2 vyhotovení

                                                                                         1. vyhotovení

 

Věc: Bezpečnostní opatření v Osvětimi.

Odvolání: Váš dopis z 24. 3. 1944

                  čj. 38/32/44 taj. Pra/H.

Přílohy: 2 plány

 

Říšskému vůdci SS

 

B e r l í n  S W  1 1

Prinz Albrecht. str. 8

 

Říšský vůdče!

 

   Rozloha a vysoký početní stav osazenstva koncentračního tábora Osvětim mě přiměly k tomu, že jsem navrhl už v říjnu minulého roku rozdělení tábora na tři díly. Po udělení Vašeho souhlasu bylo toto rozdělení provedeno s účinností od 10. 11. 1943. Od té doby jsou tedy v Osvětimi tři koncentrační tábory.

   O bezpečnostních opatřeních podniknutých pro případ A podávám tuto zprávu:

 

   1.  Tábor I zahrnuje souvislý tábor mužů a je v něm v současné době zhruba 16 000 vězňů. Je obklopen plotem a drátěnými překážkami, které jsou jako ve všech koncentračních táborech, nabity elektřinou. Kromě toho tu jsou strážní věže, které jsou obsazeny strážemi s kulomety.

Tábor II je od tábora I vzdálen asi 3 km. V tomto táboře je ubytováno asi 15 000 mužských a 21 000 ženských vězňů. Z celkového počtu zhruba 36 000 vězňů je asi 15 000 vězňů neschopných práce. Tábor II je rovněž obklopen elektricky nabitým drátěným oplocením a jsou tu rovněž strážní věže.

Tábor III zahrnuje všechny vnější tábory při průmyslových závodech v Horním Slezsku, které jsou od sebe prostorově dosti vzdáleny. Skládá se toho času z vnějších táborů s celkovým počtem asi 15 000 mužů. Tyto pracovní tábory jsou rovněž obklopeny obvyklým drátovým zajištěním a mají taktéž strážní věže.

   Největší pracovní tábor je v Osvětimi při akciové společnosti I. G. Farbenindustrie. Je tam toho času asi 7000 vězňů. Ostatní vnější tábory mají podstatně nižší počet vězňů.

   Celkový přehled:

  

   Osvětim I . . . . . . . . . . . . . . . . . .   16 000 mužů                     -    žen

   Osvětim II . . . . . . . . . . . . . . . . . .  15 000 mužů              21 000 žen

   Osvětim III . . . . . . . . . . . . . . . . .   15 000 mužů                     -    žen

                                                       ____________________________

                                                           46 000 mužů              21 000 žen

 

                                                           úhrnem 67 000

                                                       ____________________________

                                                       ____________________________

   Největší početní stav má tábor II. Je však třeba vzít v úvahu, že z celkového počtu tamních 36 000 vězňů je asi 21 000 žen.

 

   2.  Při úvaze, že by mohlo dojít v Horním Slezsku k povstání nebo vzpouře, je třeba z celkového počtu 67 000 vězňů odečíst vězně z vnějších táborů a nemocné.

 

Z celkového počtu                                   67 000

odečteme vězně

z vnějších táborů (tábor III),                    15 000

nemocné a invalidy                                  18 000

                                                         _______________

takže prakticky je třeba počítat s              34 000 vězňů

 

   V "případě A" by to Osvětim ohrožovalo jen tehdy, kdyby bezpečnostní opatření byla nedostatečná.

 

   3.  Vězně v táborech I a II střeží, včetně členů velitelství, kteří by byli "v případě A" rovněž nasazeni, celkem 2300 členů SS.

   Kromě toho je k dispozici ve vnějších táborech (tábor III) 650 mužů strážní služby.

   SS obergruppenführer Schmauser dá do poloviny tm. k dispozici rotu policie o síle 130 mužů. Této roty má být použito v případě potřeby k dodatečnému zajištění tábora II. Bude proto umístěna v bezprostřední blízkosti tohoto tábora.

 

   4.  Kromě bezprostředního zajištění táborů I a II obsazenými strážními věžemi a drátěným oplocením, které lze nabít elektrickým proudem, byla vytvořena jako vnitřní okruh linie bunkrů, kterou obsazují členové SS. Na přiložené mapě je linie bunkrů zakreslena červeně.

fotografie-59.jpg

11 miliónů obětí fašistického teroru žaluje!

 

   "V případě A" se vytvoří jako další zajištění vnější okruh, který obsadí branná moc. Na přiložené mapě lze vidět tento vnější okruh jako zakreslená polní postavení s udáním jednotek branné moci, které je mají obsadit. Do vnějšího okruhu je také zahrnut pracovní tábor při I. G. Farbenindustrie, kde je toho času 7000 vězňů, a celý závod I. G. Farbenindustrie, kde je zaměstnáno kromě našich vězňů asi 15 000 lidí. Nasazení branné moci bylo před několika týdny dojednáno v Osvětimi mezi SS obergruppenführerem Schmauserem a velícím generálem VIII. armádního sboru, panem generálem jezdectva von Koch-Erbachem.

   Přikládám dále plán poplachu, podle kterého má služebně nejstarší příslušník SS v Osvětimi možnost zalarmovat v nejkratší době všechna zúčastněná místa bezprostředně telefonem, radiem nebo dálnopisem.

   Připravujeme se také na to, že v případě masového povstání bude provedena velká razie pod vedením velitelství kriminální policie v Katovicích.

   Jednotky letectva o síle 1000 mužů, které jsou posádkou v Osvětimi, jsou k dispozici, nedojde-li k poplachu právě v době náletu. S těmito jednotkami letectva však nelze počítat za všech okolností. Při vypracování plánu nasazení se přihlíželo k této okolnosti.

   V nejbližší době budou se všemi zúčastněnými místy provedena cvičení podle plánu.

   Myslím, říšský vůdče, že podniknutá opatření a bezpečnostní kroky v "případě A" postačí.

 

                                                                                            Heil Hitler!

        

                                                                                       Podpis nečitelný

                                                                             SS obergruppenführer

                                                                                 a generál zbraní SS

 

Jen v Birkenau bylo od dubna 1942 usmrceno plynem 1 715 000 židů

 

   Podle střízlivých odhadů byl v Birkenau od dubna 1942 do dubna 1944 usmrcen plynem tento počet židů:

 

Polsko                                                                                         900 000

Holandsko                                                                                   100 000

Řecko                                                                                            45 000

Francie                                                                                        150 000

Belgie                                                                                            50 000

Německo                                                                                       60 000

Jugoslávie, Itálie a Norsko                                                            50 000

Čechy, Morava, Rakousko                                                            30 000

Slovensko                                                                                      30 000

ostatní židé z různých táborů v Polsku                                        300 000                                                                                                _________

                                                                    Celkem                 1,715 000