ZLOČINY NACISMU

Autorem následujícího textu je Klára Fabianková a pochází z její diplomové práce z 6. 9. 2006.

ÚVOD

   Jako téma své diplomové práce jsem zvolila problematiku vztahů mezi nacismem a stalinismem, zaměřenou na roky 1939 až 1941. Jedná se o spojenectví dvou forem totalitních režimů, jejichž čelní představitelé se řadí k nejzločinnějším politikům a proto fascinují snad každého, kdo se s jejich životem alespoň běžně obeznámil a měl to štěstí, že k tomu nedošlo osobně. Motivací mi byla historická zvídavost, kterou umocnily odemčené brány archivů a posléze editované publikace, analyzující nové skutečnosti a svědectví.

   Dodnes existují značné disproporce při prezentování a vysvětlování předválečných a válečných vztahů na ose Berlín-Moskva, jelikož byly a jsou ovlivněny přehnanou ideologizací a ospravedlňováním vlastní minulosti, a to zvláště v případě skalních propagandistických historiků. V domnění, že bude vyvolána kolektivní ztráta paměti, byly ještě do konce osmdesátých let ve státech sovětského bloku diskuze na téma pozadí a důsledky německo-sovětského paktu prakticky nemyslitelné. A až teprve soumrak komunismu, který o několik desítek let přežil nacismus, nás poněkud více přibližuje pochopení podstaty aliance. Proto v této práci čerpám převážně z odborné literatury západních historiků, reprezentované americkou "revizionistickou školou" J. Robertse, A. J. P. Taylora nebo teorií "dvou želízek v ohni" v čele s D. C. Wattem a G. L. Weinbergem. Významnou inspirací mi při zpracování tématu byli němečtí autoři, jako W. Birkenfeld, O. Groehler, R. D. Miller, J. H. Perrey, G. R. Ueberschär nebo E. Oberländer, který sestavil sborník s novými, poměrně objektivními pohledy pobaltských historiků, z ruských pak L. A. Bezymenskij a z českých zejména V. Nálevka, V. Smetana, E. Voráček a nepostradatelný J. Wanner. Ale především jsem práci postavila na oficiálních německých pramenech a pamětech přímých účastníků, ať už to byl G. Hilger, V. M. Molotov, J. Ribbentrop, P. Schmidt nebo W. S. Churchill. Ačkoliv zejména Molotovovy publikované vzpomínky jsou v této problematice naprosto vágní, nespolehlivé a místy i snadno zpochybnitelné, přesto mají nezastupitelnou hodnotu primárního zdroje.

   Vzhledem ke skutečnosti, že pro českou odbornou veřejnost se jedná o méně frekventované téma, chybí nám původní české komplexnější dílo věnované "rudohnědému" paktu a jeho důsledkům. Domnívám se, že jde o závažný nedostatek. Bylo by však chybou domnívat se, že předkládaná práce má za cíl tuto mezeru zcela zacelit.

   Vlastní práce je fakticky rozčleněna do třech kapitol. Gravitačním bodem je klíčová událost formující charakter sotva dvouleté politicko-hospodářské spolupráce, a to smlouva o neútočení z 23. srpna 1939, která text dělí na dvě pomyslné části, protože právě pakt i následný způsob jeho porušení tvoří jádro problematiky přísně utajovaného spolčení mezi oběma autoritativními systémy. Pokud bychom chtěli pochopit, co se ve skutečnosti stalo, nabízí se nám dvě alternativy vysvětlení. Snad v žádné jiné historické kapitole vztahů nehrají tradice a zatížení minulostí tak zásadní roli, jako u těchto dvou státních útvarů. Snahy o znovuobnovení tradiční koncepce staré německé východní politiky opírající se o ruskou sílu jako užitečného přítele v boji proti západnímu světu, uplatňované za Bedřicha II., Bismarcka a Výmarské republiky, byly patrné i po nástupu Hitlera k moci. Srpnový pakt je v této souvislosti možné chápat jako spojení v boji proti versailleskému systému, kdy jsou obě strany ochotny zapomenout na ideologické neshody a plně v duchu dlouholeté historické tradice urazit společný kus cesty. Druhé vysvětlení mě nutí položit si otázku, zda není smluvní navázání kontaktu spíše strategickým prodloužením hlubšího porozumění mezi dvěma režimy, které si za zády demokratických států rozuměly vždy a jejichž cíle a metody jsou si až nebezpečně podobné. V takovém případě by bylo logické spojit se a válčit proti zbytku světa a teritoriální zisky si rozdělit. Proč ale tedy nakonec spojenectví vyústilo v červnových dnech roku 1941 v ničivý konflikt? Je snad pravda někde uprostřed nebo je nutné nahlížet na zvolenou problematiku ze zcela odlišného úhlu? Ráda bych v předkládané práci odpověděla právě na tyto otázky, protože jedině pak pochopíme fenomén "rudohnědého partnerství". Proto je první část věnována oboustranným pokusům o navázání kontaktů v průběhu 30. let, a to především v hospodářské oblasti, čímž bych chtěla ozřejmit, do jaké míry byly srpnové události náhodným a překvapivým intermezzem. Aniž bych hledala definitivní odpovědi, pokusila bych se dále poukázat na klíčové momenty rozvoje sovětsko-německé politiky od počátku roku 1939 a na naděje, které si obě strany při uzavírání formálního přátelství kladly. V neposlední řadě také na praktické výsledky, které spolupráce oběma protagonistům přinesla a jak zasáhla do osudů ostatních zemí. Druhá část je zaměřena na charakteristiku ekonomicko-politické spolupráce vyplývající z litery zmiňované dohody.

   Přihlédneme-li k charakteru práce, musí se v každém případě jednat jen o stručný tématický nástin. Přes všechny limity a překážky jsem se však pokusila podat ucelený a logicky skloubený pohled, jenž je profilován. Ač jsem si pochopitelně vědoma neudržitelnosti černobílého pohledu na popisované historické události a možného osočení z určité politické orientace, budu se jim v maximální možné míře snažit vyhnout.

CHARAKTER HOSPODÁŘSKO-POLITICKÝCH VZTAHŮ VE TŘICÁTÝCH LETECH 20. STOLETÍ

Charakter hospodářsko-politických vztahů v první polovině třicátých let

Ochlazení hospodářsko-politických vztahů po nástupu A. Hitlera k moci

   Počátek třicátých let znamenal pro německo-hospodářské vztahy velmi plodné období a předurčoval tak příznivé podmínky pro vzájemnou budoucí hospodářskou spolupráci. Proč se tomu tak v nejbližším období nestalo, souvisí výhradně s politickou změnou v Německu v předposlední den roku 1933. Jmenování Adolfa Hitlera německým kancléřem signalizovalo z moskevského pohledu fundamentální změnu oboustranných hospodářských a především politických vztahů. I když ministr obrany Werner Blomberg sliboval jakousi naději na pokračování přátelských vztahů Německa se Sovětským svazem, militantní antikomunismus a protisovětská propaganda jasně deklarovaly konec jakékoliv kooperace v duchu Rapallské smlouvy. Nové německé vedení a s tím spojená vnitropolitická reorganizace vyvolávala v sovětských vládních kruzích "živoucí znepokojení" a očekávalo omezení stávajících hospodářských vztahů.

   Ale i přes ochlazení v ideologicko-politické oblasti oboustranný obchodní styk zpočátku neochaboval. Pro sovětskou vládu totiž znamenaly hospodářské vztahy s Německem více než ideologie ve stylu Mein Kampfu a zaměřila se především na německé politiky a průmyslníky, kteří zastávali tradičně velký zájem o ruský obchod. V této souvislosti sovětský velvyslanec Lev M. Chinčuk písemně upozornil Kurta Schleichera z ministerstva obrany, že "platební bilance Sovětského svazu vykazuje vůči Německu stoupající pasivitu a případná pokračující německá nesolventnost je pro Sovětský svaz neúnosná a zároveň vytváří překážky pro další rozvoj hospodářských vztahů. Vzrůstající export podněcuje další objednávky a jen takové země mohou pomýšlet na pokračování i rozšíření zahraničních zakázek, které mají zajištěné vybilancování svých plateb". Chinčuk dále vypočítával, v jakém rozsahu vždy profitovalo německé strojírenství z vývozu do Sovětského svazu, když zabezpečovalo až dvě třetiny sovětského dovozu obráběcích strojů.

   Nečekaně rychlý důvod k radosti pro sovětské obchodní zástupce představoval 25. únor 1933, kdy byla podepsána úvěrová smlouva, ve které se německá říše zavázala k poskytnutí překlenovacího úvěru ve výši 200 milionů říšských marek a zároveň byla přislíbena oboustranná hospodářská pomoc, která by měla ochránit obě ekonomiky před finančním ohrožením v důsledku hospodářské krize. Německá strana i dále prokazovala dobrou vůli a 5. května téhož roku byly prodlouženy a opětovně mezinárodně ratifikovány další "hypotéky z období Výmarské republiky", a to Berlínská smlouva z roku 1926 a obchodní smlouva z roku 1929. H. Dirksen při této příležitosti poukázal na "aktuálnost rapallské éry" a nutnost zachování přátelských hospodářských i politických vztahů. Protože v oblasti zahraničního obchodu byly v důsledku hospodářské krize vypočítány na obou stranách drastické finanční ztráty, zavládl i na východoevropském trhu po výše uvedených úspěšných obchodních jednání optimismus, který byl okázale mediálně proklamován. Novinové články otištěné na přelomu dubna a května přesvědčivě informovaly o "znovu nalezených starých přátelských vztazích mezi oběma zeměmi" a "vzájemné nepostradatelnosti na poli hospodářském".

   V říjnu 1933 podnikl J. V. Stalin ve své diplomacii vůči Berlínu další strategický krok, když kromě Litvinovova ministerstva zahraničí otevřel ještě další komunikační kanál prostřednictvím Karla Radeka, jenž byl toho času vedoucím malé zahraničně-politické sekce, přičleněné ke Stalinově sekretariátu. Na konci prosince 1933 pronesl Maxim M. Litvinov rozsáhlý zahraničně-politicky koncipovaný projev, ve kterém "předložil k diskuzi rozdělení kapitalistických států na agresivní, nezařazené a na solidní, u nichž se dá předpokládat, že dodrží mírová jednání, přičemž do první kategorie začlenil Německo a Japonsko". Na jedné straně prohlašoval, že "s Německem stejně jako s ostatními státy si přeje mít ty nejlepší vztahy", na druhé straně varoval před zlověstnou německou nepřátelskou politikou charakterizovanou ve čtrnácté kapitole nové necenzurované edice Hitlerovy knihy Mein Kampf. Dle názoru Karla Radeka ale nebyl důvod ke znepokojení, protože "jakmile opadne napětí na Dálném východě, vynoří se nové možnosti k prohloubení spolupráce s Německem".

   Hitlerova politika vůči Sovětskému svazu se vyvíjela v tomto období v podstatě dvojkolejně, byla postavena na takticko-diplomatických a na druhé straně na pragmaticko-agresivních základech. Současně nacionální socialisté zostřili antisovětskou propagandu, aby na jedné straně ospravedlnili vnitropolitické represe a na druhé straně se stylizovali do role "antikomunistické bašty" a koupili si tak sympatie západních mocností. Napětí umocnila spolupráce Německa s totalitním Polskem, garantovaná lednovým paktem o neútočení, což vyvolalo pozornost Moskvy, která se ne neoprávněně obávala, že Hitler využije polské území k napadení Sovětského svazu.

   Stalin se snažil zamezit německé expanzi prostřednictvím systému kolektivní bezpečnosti a zintenzivněním sovětsko-francouzských vztahů, které měly přispět k vytvoření dojmu, že jde o trvalý obrat v sovětské zahraniční politice, k ideologickému vývoji doprava, nebo dokonce zdánlivé demokratizace sovětského systému. I když Stalin tíhnul k politice Společnosti národů a lidové frontě, uchovával si dvojí tvář a nepřestal vysílat směrem k německému kolegovi signály.

   V polovině roku 1934 odstoupil říšský velvyslanec R. Nadolny a německá ruská politika se ocitla ve fázi ostré konfrontace, protože R. Nadolny se neúspěšně snažil nasměrovat zahraniční politiku Německa opět na cestu z doby Rapalla, když ještě v květnu téhož roku nechal vypracovat obsáhlé makroekonomické analýzy, ve kterých apeloval na nezbytnost ruských surovinových zásob.

Snaha o obnovení hospodářských vztahů

   Jelikož hrozila hospodářská blokáda vítězných mocností a nebezpečí preventivního úderu, což by mělo ničivé důsledky pro právě probíhající německé zbrojení, usilovalo Německo o přinejmenším omezený surovinový přísun z Ruska. Ve správě o činnosti pro rok 1934 poukazoval Ruský výbor, který hrál v této souvislosti roli hlavního vyjednávače, na to, že "otázka zužitkování ruských surovinových zdrojů pro německé hospodářství je naléhavější více než kdy jindy". Jeho přesvědčivá argumentace byla inspirována domněnkami, že Sovětský svaz plánuje výstavbu dopravního sytému v oblasti Sibiře a Dálného východu, na jejíž účasti by Německo získalo odbytové šance.

   V září 1934 převzal odpovědnost za německé národní hospodářství Hjalmar Schacht, který zavedl do praxe ekonomický program "nový plán" a nastartoval fázi válečných příprav. Provedená hospodářská opatření byla zaměřena především na to, aby zahraniční politika byla silněji orientována na zbrojení. Zostření kontroly devizového hospodaření a vytvoření bilaterálního clearingového systému umožnilo na jedné straně zbožovou restrukturalizaci německého dovozu ve prospěch zbrojního materiálu a na druhé straně změnu zahraničně-politické orientace v souladu s braně-hospodářskými aspekty. Německé hospodářské kruhy měly podstatný zájem na ruském trhu, což dokumentovaly i stále častější dotazy adresované Ruskému výboru na podzim roku 1934, zda by nebylo možné zesílit hospodářskou výměnu se Sovětským svazem, obzvlášť když již zaplatil dlužné závazky v celkové hodnotě 390 milionů říšských marek a zasloužil se tak o několikanásobné převýšení tehdejšího zůstatku zlata a deviz u Říšské banky. Třetí říše přehodnotila cenu Sovětského svazu a Ruský výbor podnikl řadu pokusů, jak prohloubit vzájemné hospodářské vztahy. I předseda Ruského výboru Hermann Reyß vedl v této souvislosti několik rozhovorů s odpovídajícími resorty a v říjnu 1934 společně se svými kolegy vypracoval memorandum o stavu německého obchodu se Sověty, kde upozorňoval na "drastický pokles hospodářských vztahů a hrozící nebezpečí v podobě změny orientace sovětského trhu směrem na západ" a požadoval "vytvoření příznivější politické atmosféry jako předpokladu pro lepší hospodářské vztahy, poskytnutí Rusům dosud nezrealizované půjčky na nákupy v Německu a za všech okolností i dlouhodobého speciálního úvěru ve výši 500 milionů říšských marek na výstavbu dopravní infrastruktury, na které se může podílet i Německo a zlato tak zůstane doma, aby zabezpečilo říšskou politiku zaměstnanosti". Tím nebylo sledováno nic menšího než odklon od nacionálně socialistického pojetí ruské politiky, které bylo praktikováno po Hitlerově převzetí moci. Dokud však bude převládat Hitlerův politický kurz, zůstanou podobné konzervativními kruhy upřednostňované plány pouhou bláhovou teorií, a to i přes tíživou surovinovou situaci.

   V oběžníku ze 7. prosince 1934 Ruský výbor vyvracel v odborné veřejnosti velmi rozšířený názor, že "díky současnému dobrému vnitřnímu obchodu si můžeme dovolit zanedbat spolupráci s Ruskem". Na vzrůstajícím deficitu surovin a akutním nedostatku devizových zásob byla postavena Schachtova argumentace, který prohlašoval, že "případné odmítnutí obchodování se Sovětským svazem z ideologických důvodů by mohlo způsobit hospodářské škody, a to vzhledem k surovinové situaci, která výrazně zpětně působí na tempo zbrojení". Německo je v situaci "permanentní platební neschopnosti a v případě náhlého vypuknutí války se ekonomicky zhroutí". Kromě toho by mělo Německo využít šanci a proniknutím do sovětského hospodářství získat strategické informace o systému a poměrech. Někteří němečtí průmyslníci a diplomaté, řadící se mezi ortodoxní zastánce ruského obchodu, se neúnavně přimlouvali, aby co možná nejdříve byla dohodnuta spolupráce s Moskvou, přičemž jako protiplnění požadovali jen takové zboží, které je vhodné pro německé hospodářství. K tomu patřil také vývoz válečného zařízení, které bylo vyvinuto speciálně pro export. Cena ruské spolupráce doposud tkvěla především výhradně v exportu německých průmyslových výrobků, od poloviny byly z německé strany preferovány surovinové dodávky, které byly naléhavě potřebné v hekticky zbrojící a devizově chudé říši.

   Sovětský svaz by na druhou stranu rád profitoval z transferu technologických postupů, neboť na rozdíl od doby prvního pětiletého plánu se sovětské objednávky nyní zaměřovaly přednostně na dovoz výrobních postupů a prototypů a navíc import investičních statků a strojírenského zázemí plynul výhradně do zbrojního sektoru.

   Velkolepá strategická hra byla rozehrána na konci roku 1934 s příchodem Davida Kandelakiho do čela sovětského obchodního zastupitelství v Berlíně. Hitler byl tehdy u moci dva roky a německo-sovětské vztahy, navzdory oboustranně vyjadřovaným tužbám o jejich navrácení do standardních poměrů, uvázly na mrtvém bodě. Nesmírně utajovaná, původně obchodní mise, měla za úkol obnovení obchodní výměny, která za poslední čtyři roky poklesla zhruba o 500%. Německá strana byla při těchto obchodních jednáních reprezentovaná v prvé řadě ministerstvem hospodářství a Ruským výborem.

   H. Schacht navrhoval dovozy ze Sovětského svazu podřídit "Novému plánu", tedy maximálně podněcovat import strategických surovin a naopak regulovat příliv hotových výrobků, potravin a spotřebního zboží. Dále pak měla být skladba sovětského dovozu monitorována kontrolním úřadem, čímž by se zamezilo tomu, že by Německo odebíralo zboží a suroviny za ceny, které by přesahovaly cenovou hladinu na světovém trhu. Sovětští vyjednávači se však zdráhali vyhovět těmto požadavkům a současně si nárokovali pětiletou lhůtu splatnosti úvěru, rozsáhlé zakázky německého zboží spojeného s poskytnutím know-how a obzvlášť usilovali o vzdání se německých nároků na odškodnění za finanční komplikace související s "dolarovou krizí". A právě poslední bod byl v příkrém rozporu s německými představami a vynutil si řešení sporné otázky i na politické úrovni. Říšský velkoprůmysl by mohl sice několikamilionové ztráty oželet, ale početné malé a střední podniky se praly o své místo na tržním výsluní všemi dostupnými občansko-právními prostředky a ohrožovaly tak kýžené sblížení s Moskvou. Není obtížné nabít přesvědčení, že se německé hospodářské i politické kruhy obávaly, že aplikace jistých právních opatření vůči zástupcům sovětského obchodu by mířila k okamžitému přetrhání zbylých hospodářských vazeb a tudíž zmaření přílivu nezbytného objemu zlata, deviz a vysněného surovinového bohatství. Poté, co předseda Ruského výboru Hermann Reyß obdržel od moskevského velvyslance nekompromisní negativní stanovisko a vzhledem k výše uvedené argumentaci, apeloval výbor v únorovém oběžníku na dotčené podnikatelské subjekty, aby se svých práv a finančních nároků zřekly, už jen proto, že "německo-ruská hodpodářská jednání dospěla do konkrétního stádia, kdy se rýsuje naděje na uzavření nové německé kreditní smlouvy a německému hospodářství tak brzy připadnou rozsáhlé exportní zakázky, které jistě vykompenzují milionové ztráty". Tímto prohlášením se společně s ministerstvem hospodářství naprosto jasně a srozumitelně vyslovili pro zintenzivnění konstruktivního hospodářského styku se Sovětským svazem.

   Mezi další neméně dominantní otázku, na které závisel perspektivní vývoj jednání, byla podmínka, že Sovětský svaz byl ochoten tolerovat dovoz potřebných surovin do Německa jen pokud za něj na oplátku obdrží ty nejmodernější technologie a v tomto duchu byly také vedeny veškeré sovětské snahy o praktické oživení vzájemných hospodářských vztahů. Německá strana však pro tuto zcela nevyváženou eventualitu nenalezla pochopení a jednomyslně ji zamítla, protože poskytnutí transferu "duševního bohatství" v navrhovaném rozsahu by způsobilo říšskému národnímu hospodářství nenahraditelné škody. Tým ekonomických poradců z Hamburgu vypracoval makroekonomickou analýzu, ve které celkové negativní rozhodnutí odůvodňuje slovy: "Jde o přesunutí výrobních metod a pracovních zkušeností z německých továren do Sovětského svazu, s cílem v budoucnosti danou produkci vyrábět na místě a stát se tak na okolí nezávislým. Podobné sovětské autokratistické úsilí představuje pro Německo nebezpečí, neboť tím, že mu umožníme vyrábět stejně kvalitní zboží jako je německé, ztrácíme konkurenční výhodu, vyvoláme nezaměstnanost v průmyslovém sektoru a dlouhodobě zapříčiníme, že nás Rusko vytlačí z celého východoevropského trhu". Ruský výbor v souladu se smluvní expertýzou označil Kandelakiho seznam objednávek za "neuvěřitelně troufalý" a doporučil, aby nebyl začleněn do konečné obchodní smlouvy, přičemž v podrobnějším písemném komentáři deklaroval, že "objednané investiční zboží musí mít výlučně obranný charakter a Sovětský svaz nesmí v rámci úvěru nakupovat ve třetích zemích a současně Německo nedodá žádné objednávky, které by předem neschválilo ministerstvo". Podíváme-li se podrobněji na kontraverzní listinu sovětských požadavků, lépe porozumíme pochybovačnému a rozpačitému chování smluvního partnera, protože obsahovala položky týkající se "nových výrobních technologií, zkušebních zařízení, průmyslového vybavení", včetně "patentů z elektrotechnického a chemického průmyslu", a přirozeně "nejmodernějšího zbrojení".

Hospodářská smlouva z 9. dubna 1935

   Vleklá jednání plná rozporů nakonec vyústila dne 9. dubna 1935 v uzavření hospodářské a kreditní smlouvy, která zakotvovala následující skutečnosti: "Sovětský svaz v tomto roce uhradí splatné závazky ve výši 200 milionů říšských marek, z toho 100 milionů ve zlatě a devizách a druhou polovinu pokryje dovozem zboží. Zároveň z dodaného zboží by mělo 40 milionů připadnout na klíčové suroviny jako ropa, dřevo, manganová ruda a drahé kovy. Dále Sovětský svaz projevil ochotu zachovat doposud nasmlouvané obchody v ceně 60 milionů říšských marek a zavázal se zadat německým ekonomickým subjektům dodatečné objednávky ve výši 200 milionů marek, které by se měly týkat pouze investičních statků, tedy továrního zařízení, zbrojního zázemí či strojírenské produkce. V této souvislosti Sovětský svaz obdrží od německého bankovního konsorcia odpovídající dlouhodobý úvěr s pětiletou splatností. Hospodářská výměna by měla dále probíhat pouze se souhlasem a za podmínek stanovených mezi Ruským výborem a sovětským obchodním zastupitelstvím. V neposlední řadě podléhá systému ´Nový Plán´ , kdy německá strana může kontrolovat a posléze zakázat nežádoucí sovětský dovoz."

   U příležitosti podpisu smlouvy byl vydán Ruským výborem oběžník, ve kterém události posledních dnů upřímně uvítal a dále uvádí, že vrcholní představitelé německého hospodářství "jsou připraveni začít novou éru hospodářských vztahů se Sovětským svazem" a ohlásily objemné moskevské objednávky na zbrojní a strojírenské zařízení pro zpracovatelský a elektrotechnický sektor. Po podpisu odjel vedoucí sovětského obchodního zastupitelství ihned do Moskvy, aby mohl vedení informovat o úspěchu. Nově nasmlouvané pracovní příležitosti vyvolaly v sovětských kruzích patrné povzbuzení, protože se na odpovědných úřadech doslova hromadily dovozní ohlášky. Vysoká poptávka po německém dovozu jednoznačně dokazovala dovozní potřebu sovětského hospodářství, zejména v oblasti průmyslu. Ačkoliv H. Schacht neudělal žádné politické ústupky a dovoz sovětských surovin byl podroben striktní kontrole ze strany německé byrokracie, aby byl omezen pouze na strategicky důležité suroviny, přesto pozitivní reakce sovětského vedení naznačovala, že kooperace s Třetí říší je stále ještě upřednostňována před oporou západních mocností. I německému průmyslu přinesla dubnová smlouva dlouhodobé zakázky a ve stejné výši i okamžité sovětské surovinové dodávky, včetně možnosti doplnit devizové rezervy. Protože zásoby zbrojního materiálu se snížily v průměru o hodnotu dvouměsíčních splátek a kromě toho nemohl být rozšířen dovoz zemědělské produkce díky katastrofální neúrodě, byl přisuzován sovětským dodávkám zboží mimořádný význam.

   V červnu Ruský výbor písemně referoval o zajímavé reakci americké odborné veřejnosti, která nedávný německo-sovětský obchodní počin a z ní vyplývající možnosti budoucí spolupráce horlivě studovala a "napjaté politické vztahy mezi Moskvou a Berlínem rozhodně nepovažovala za překážku pro úspěšný rozvoj německého obchodu s Ruskem, protože německý průmysl je po desetiletí zainteresovaný na potřebách sovětských odběratelů.

   V listopadu 1935 byl v Pravdě otištěn článek, který vykreslil smlouvu v růžových barvách, když ji charakterizoval jako "parádní příklad sovětské politiky vůči Německu, který obě země hospodářsky sblíží" a "Sovětský svaz už se nebude muset přizpůsobovat nevýhodným krátkodobým úvěrům od kapitalistických států, jako tomu bylo za prvního pětiletého plánu. Situace se radikálně změnila. Není pochyb o velkém zájmu německého průmyslu na našich objednávkách, obzvlášť když se náš partner zajímá i o další exportní suroviny, jako ropa, len, kožešiny a dřevo." Bonitu Sovětského svazu vyzdvihovalo i prohlášení Ruského výboru, kde je psáno, že "sovětská vláda má dnes zájem pouze nejmodernější a nejkomplikovanější strojírenské výrobky, jelikož národní hospodářství je v situaci umožňující dříve sériově vyráběná zařízení vyrobit na domácí půdě. V sériové výrobě Sovětský svaz vystupuje v roli hlavního dodavatele, a to do zemí jako Turecko nebo Írán. Nebude trvat dlouho a získá na mezinárodním měnovém trhu lukrativní finanční úvěry, ani od Německa již neočekává žádné úvěry na zboží, ale výhradně dlouhodobé finanční půjčky s minimálně desetiletou splatností." Z těchto řádků tryská nelíčené sebevědomí, které bylo ještě umocněno, když začaly s Ruskem intenzivněji vyjednávat o obchodních záležitostech i západní státy.

   Německé hospodářské a finanční kruhy na tyto sebevědomá prohlášení reagovaly s určitými pochopitelnými obtížemi a znepokojeními, které znatelně komplikovaly naplňování litery dubnové hospodářské smlouvy, respektive plánované umístění sovětských objednávek. Právě u složitějších strojírenských a průmyslových zařízení odmítaly německé podniky uzavírat tyto smluvní obchody, čímž protestovaly proti výchově nebezpečné konkurence. Zdárné dostání závazků plynoucích z německo-sovětské hospodářské dohody naráželo i na další překážky, jako například na vysokou cenovou hladinu ve Třetí říši. V důsledku rychlého konjunkturálního oživení se německé podniky stávají méně konkurenceschopnými, oproti zahraniční nabídce. Ceny vyhnané do nadoblačných výšin a otálení domácích ekonomických subjektů při plnění dodávek průmyslových výrobků, tak značně komplikuje práci sovětské komise odpovědné za objednávky. Dle oficiálních statistik berlínského obchodního zastupitelství nesplnilo Německo v roce 1935 závazky v hodnotě 150 milionů marek, což muselo být pro sovětské obchodníky více než bolestné.

   Výbor vydal na podzim důvěrné prohlášení, ve kterém stálo, že "Sovětské velvyslanectví v Berlíně lituje tohoto vývoje, protože doufá, že se německo-ruské hospodářské vztahy zlepší a budou pokračovat v duchu dubnové smlouvy a co víc, přinesou oživení i politických vztahů. Pokud bude chtít, může si německý průmysl udržet dominantní postavení v importu do Sovětského svazu, tak jako dříve, protože přechod na britské nebo americké trhy je velmi obtížný. Pozitivní roli přitom hraje skutečnost, že německý procentní podíl strojírenského zařízení na celkovém sovětském průmyslu je vyšší než u zahraniční konkurence a případné přivyknutí na jiné dodavatele by vyžadoval školený technický personál a celý proces by se tak zpomalil". Z výše uvedeného je patrné, že sovětské vedení sledovalo dva cíle - jeden zahraničně-hospodářský a druhý zahraničně-politický.

Charakter hospodářsko-politických vztahů ve druhé polovině třicátých let

Snaha o obnovení politických vztahů prostřednictvím hospodářským kontaktů

   Z pohledu německých ozbrojených sil se situace zkomplikovala. Hitler stále opakoval svou touhu o dobytí "životního prostoru na Východě" a jeho striktně dodržovaný protisovětský kurz v zahraniční politice vedl k zahájení vojenské spolupráce Kremlu s Paříží a byl tak nucen do svých válečných plánů zahrnout i možný konflikt s východním diktátorem. V polovině roku 1935 se dostala do popředí otázka, jak Sovětský svaz vymanit z francouzského sjednocení, společně revidovat hranice střední a východní Evropy a tím rozšířit nacistické pole působnosti. Stalinovým základním cílem byla dohoda s německou říší, aby mu poskytla příležitost k šíření sovětské moci západním směrem, k vyvolání bezvýchodné vlekoucí se války mezi nacismem a západními demokraciemi, která obě strany oslabí, zatímco sovětské Rusko bude posilovat pro klíčový zásah.

   Záležitosti získaly nový impuls, když v červnu 1935 Schacht nadhodil možnost navýšit objem vzájemného obchodu. Krátce po podpisu dubnové smlouvy neváhali s nabídkou nového desetiletého úvěru v hodnotě 500 milionů říšských marek. Ačkoliv to byla mnohem vyšší suma, než o jaké kdy předtím padla zmínka, Sověti v tomto okamžiku projevili zdrženlivost, neboť chtěli vyčerpat úvěr předešlý a zároveň prokonzultovat politickou strategii. V této souvislosti píše Stalinovi zapřísáhlý skeptik Maxim Litvinov, že "soudruh Jakob Suritz  - nový sovětský velvyslanec v Berlíně - navrhuje, abychom pokračovali v našich ekonomických vztazích s Německem. Soudím, že se jedná o omyl, jelikož tím poskytujeme podporu fašistickému Německu. Hitlerova antifašistická kampaň nabývá Homérských rozměrů, téměř všechny německé noviny proti nám vedou agitaci. Navrhuji našemu tisku pokyn, aby odpověděl protikampaní namířenou proti fašistickému Německu a fašistům". Ale Stalin věděl, co dělá. Jeho instrukce zněla - dojednat úvěr. Navíc se pokoušel obohatit jednání i o politická témata, protože "je třeba příčiny stagnace v obchodě hledat právě v neutěšených politických vztazích". Kreml se nenechal odradit a ve svých námluvách vytrval a až do podzimu probíhaly permanentní politické sondy, i na téma paktu o neútočení. Ale všechny jeho pokusné balonky se nesetkaly s pozitivní reakcí.

   Rozdíly v německých dlouhodobých cílech na Východě, které existovaly mezi tradičními proruskými konzervativci a Hitlerovým radikálním rasově-ideologickým programem "životního prostoru", principiálně nenarušovaly základní konsenzy uvnitř vedení nacistické strany. Schachtův pragmatismus v otázce potřeby rostoucí spolupráce se Sovětským svazem pramenil především z obavy o vyhovující ekonomickou základnu pro úspěšné zbrojení a přípravu na válku. V souladu na koncepci totální války měla být výstavba armády podle mínění vedoucích vojenských špiček koncipována s ohledem na hospodářské kapacity, tak že by Německo vstupovalo do války se stabilním výkonným národním hospodářstvím. Tato zbrojní strategie však vyžadovala delší plánovaný přechod k válečné akci, než Hitler s ohledem na své mocensko-politické ambice potřeboval. Zatímco Schacht svůj ekonomicky motivovaný koncept spolupráce se Sovětským svazem považoval za možný a především nezbytný, pro Hitlera byla tato ideologická změna kurzu naprosto nemyslitelná, protože potřeboval využít antibolševismu, aby upevnil postavení svého impéria. Možné spekulace na toto téma jasně vyvrátil v listopadu 1935, kdy nakázal "nedovážet zbraně do SSSR" a zároveň dementoval rozšířené fámy o možném znovuoživení vojenské spolupráce s Rudou armádou. Právě díky tomuto Hitlerovu opatření se ocitla německá strategie v rozporu se současnými potřebami sovětské hospodářské politiky. Sovětský svaz od poloviny třicátých let výrazně militarizoval a ve velké míře dovážel zbrojní materiál, a tak byl nucen obrátit pozornost na konkurenční země, jako Československo, Velká Británie nebo USA.

   Na začátku roku 1936 se konalo krizové zasedání v Berlíně, kde bylo ministerstvem hospodářství sděleno, že "v důsledku absence surovin ze Sovětského svazu hrozí německé surovinové situaci katastrofální vývoj. Německo nutně potřebuje přinejmenším objem surovin v hodnotě 160 milionů říšských marek, především dřevo, naftu, krmivo a manganovou rudu. Stejně tak německá devizová situace vyžaduje naléhavý přísun ruského zlata".

   Když Schacht říšskému ministru války řekl, že "vyšší požadavky na zbrojení už není možné splnit, přičemž byl přesvědčen, že situaci by ulehčily proexportně orientovaná opatření". Také navrhoval zřídit výbor pro dovoz, který by byl součástí Ruského výboru a měl na starost rostoucí potřebu surovin, včetně rovnocenného zastoupení importu a exportu v obchodě s Ruskem, protože právě v tomto se skrývalo citlivé místo v hospodářských vztazích s východním partnerem. Na jedné straně byly německé firmy vysoce vytížené domácími zakázkami a nezajímaly se o ruské objednávky a s tím spojený vývoz, na druhé straně Sovětský svaz nebyl ochoten akceptovat cenu a smluvené termíny dodání.

   Ruský výbor se ve své hospodářsko-politické práci těšil podpoře ministerstev hospodářství i zahraničí. Ze společného mezirezortního jednání v lednu 1936 bylo zřejmé, že "je německá strana s vývojem plnění dubnové smlouvy nakonec velmi spokojena, obzvlášť když Sovětský svaz splatil všechno zjednané zlato a devizy".

   Za těchto okolností byl význam Schachtovy nabídky z konce předcházejícího roku nepopiratelný. Přiznal Sovětskému svazu úvěr na 500 milionů říšských marek s průměrnou desetiletou dobou splatnosti. Protiplnění Moskvy mělo spočívat v okamžitém zaplacení 60 milionů marek ve zlatě nebo devizách, aby byl dřívější kredit předčasně amortizován. Kromě toho požadoval Schacht dodatečné dodávky strategicky výhodných surovin v hodnotě 160 milionů říšských marek a jako kompenzaci odpovídající objednávky u německých průmyslových podniků, tedy bez využití deviz v platebním styku. Schacht se tak pravděpodobně domníval, že Stalin bude masivně podporovat německé zbrojení a ještě vyrovná nedostatek devizových zásob, a to bez zaplacení odpovídající "politické ceny". Ale sovětští vyjednávači se nechali slyšet, že "budou pokračovat v hospodářské spolupráci podobného rozsahu jen za předpokladu dlouhodobého politického spojení mezi oběma státy".