ZLOČINY NACISMU

SKVRNIVKA

   Jakožto s největším problémem léčebným a jako s největším neštěstím celých našich čtyř let musíme se vyrovnat i s posledním největším kamenem celé té veliké stavby našeho trápení, s epidemií skvrnivky. První případy její jsme zaznamenali v říjnu a v listopadu 1944. Je sice pravda, že již v zimě roku 1943, koncem ledna, jsme dostali na náš pitevní stůl několik případů s klinickou diagnosou skvrnivky, které při autopsii makroskopicky této diagnose plně odpovídaly. Teprve po několika dnech bylo zřejmé, že šlo, jak už bylo dříve uvedeno, o první foudroyantní případy tyfu břišního, jehož charakteristické příznaky pathologicko-anatomické se teprve projevily v další epidemii, trvající tenkrát po dobu čtyř měsíců.

   Skutečná skvrnivka přišla do tábora Dachau se zavšivenými transporty z Maďarska. Díky tomu jsme měli hned diagnosu zcela určitou, protože přijelo veliké množství nemocných s daleko viditelnými efflorescencemi(226) a mnoho případů již mrtvých, u nichž jsme si mohli nejen udělat diagnosu makroskopickou, ale tenkrát jsme měli možnost, oproti roku 1943, si ji také histologicky a bakteriologicky ověřit.

   Do konce května odhaduji, že jsme měli více než 35 000 případů onemocnění a asi 18 000 úmrtí. Jest zcela samozřejmé, že co do formy klinické, tak i pathologické se tu vyskytovalo veliké množství různých forem a nuancí. Měli jsme případy, které nebylo lze differencovati exanthemem ani za živa a tím méně po smrti. Naproti tomu ale veliká většina případů byla zcela jasných, s rozsáhlými kožními erupcemi typu jak skarlatinosního, tak i morbilosního. A dokonce nebyly řídké případy splývající haemorhagické purpury s hlubokými infiltráty. Epidemiologicky lze si toto ohromné rozšíření velmi jasně vysvětlit nemožnými už tenkrát hygienickými poměry v táboře a přímo zločinnou lhostejností a zámyslnou indolencí správy tábora i SS-lékařů.

   My jsme již tenkrát tušili, co to znamená za tak špatného tělesného stavu, jaký vytvořil skutečný a krutý hlad loňské nezdravé vlhké zimy a předcházejícího podzimu, když dvě třetiny vězňů byli noví příchozí, či lépe řečeno, zbytky z jiných táborů, prošlí skutečnými transporty smrti či přeživší je ve velmi zuboženém stavu, a na druhé straně znečištění Maďaři a Židé, pokrytí kupami vší. Přesvědčoval jsem šéflékaře, že musí býti postupováno podle dřívějších způsobů očišťovacích a desinfekčních tím spíše, že jsme měli v táboře v provozu dvě veliké sterilisační stanice s parními kotli a jednu velkou krátkovlnnou odvšivovací stanici, která pracovala velmi rychle a poměrně spolehlivě, a dále sprchy a koupelny. Zatím byli příchozí nepřevlečeni a neostříháni rozdělováni po skupinách na různé bloky již dávno plné a přeplněné, a tak přišlo to, co přijít musilo. V té době bylo už dávno po bývalé čistotě. Na blocích místo dřívějších 90 - 100 lidí bylo 300 - 500 lidí na jedné světnici, prádlo a koupání za jeden až dva měsíce či vůbec ne, a na úklid a čistotu nebylo už ani místa, ani času a chuti.

   Stejně první rozpoznané případy skvrnivky z revírů i bloků, histologicky a bakteriologicky ověřené, byly demonstrovány i při pitvě ukázány vedoucím SS-lékařům a tito nesčíslněkrát při dalších případech upozorňováni na dalekosáhlé toho důsledky. Věc byla tím horší, že šéflékař Sturmbannführer Hintermayer nebyl vůbec lékařem, prý medikem, který neměl rozhledu, vědomostí a ani pocitu odpovědnosti, třebaže osobně k nám nebyl nejhorším z celé té řady jeho předchůdců, a dokonce často chytře, v předvídavosti blížícího se konce, se snažil hrát úlohu dvojího želízka. Tak na příklad v lednu tohoto roku, když jsem následkem infekce onemocněl těžkou sepsí, se skutečně snažil seč byl, za pomoci i lékařů z SS-lazaretu, kteří se ve své pozornosti ke mně někdy přímo předháněli. Stejně, když počátkem února, ještě nemocen, jsem měl být narychlo odtransportován jako patholog, prý do ústavu SS v Berlíně, způsobil svým nálezem o mém zdravotním stavu, že z toho sešlo a pak již bylo pozdě. Na druhé straně však se stejným bohorovným klidem z příkazu Berlína nechtěl uznat, že jde o skvrnivku, až jsem přesvědčen, že mně věřil. Berlín rozhodl, že je to chřipka a bylo mi vážně pohroženo, že budeme-li dělat diagnosu skvrnivky, bude nám to počítáno za sabotáž, jako snahu, abychom způsobili karanténu tábora a tím zamezili další práci vězňů ve válečných podnicích. Pochopil jsem, že to má znamenat likvidaci tábora "suchou cestou". A tak až do vánoc umíraly sta a tisíce lidí nejen na revíru, který byl už v té době více než trojnásobně přeplněn, ale i mezi zdravými vězni na invalidních a pracovních blocích, a do protokolů pitevních vedle našich pravdivých nálezů byla jako příčina smrti zapisována diagnosa "Grippe" a někdy břišní tyfus - dle rozkazu. Až teprve po vánocích, když se počala šířit skvrnivka a případy úmrtí nejen mezi civilními dělníky kolem tábora, ale i v kasárnách SS, odkud jsme také prováděli veškeré pitvy a měli na počátku tytéž boje o uznání naší diagnosy - přišel konečně z Berlína rozkaz, že v Dachau je epidemie skvrnivky.

   Avšak úměrně s upadajícími řády a pořádkem byla i karanténa provedena méně než na polovic, to jest uzavřen pouze revír a některé nejhůře postižené bloky. Ale protože už tenkrát, i přes drakonické tresty, nebyly vůbec nařízení a předpisy dodržovány, též vlivem neustálých náletů, poplachů a bombardování, byla tato karanténa úplně neúčinná a zůstala jen na papíru. Naproti tomu stále stoupající stav podvýživy jistě napomáhal snížené obraně napadených organismů a společně s hypovitaminosou a avitaminosou, zimou a mokrem, přispíval k těmto rozličným zhoršeným formám a průběhům onemocnění.

   Klinicky začínala většina případů obdobně: celkové zaujetí, velké bolesti hlavy, hlavně na čele a u kořenu nosu, takže byly z počátku léčeny jako záněty dutin, a od počátku vysoká horečka s třesavkami, téměř vždy bez potů i po prostředcích pro pocení, které bývaly na blocích i na revíru zbytečně a mylně z bezradnosti a ze strachu nemocným podávány. Stejně tak tomu bylo se sulfonamidy. Veliká část případů nesla s sebou již od počátku i příznaky meningeální a nervové, i zvracení a jiné příznaky ústrojí zažívacího. Vzhledem k všeobecné zdravotní i ostatní situaci v táboře, dostávali jsme do ošetřování pouze menší část případů. Většina nemocných umírala či prodělávala nemoc na blocích a beze všeho léčení. Ale i na revír přicházeli lidé třetí až pátý den po vypuknutí choroby, protože se báli a nechtěli si přiznat, že skutečně onemocněli touto obávanou epidemií a měli starosti, aby snad na revíru se teprve nenakazili. Proto u nás, nepřišel-li již nemocný s vyrážkou, začínal exanthem(227) již druhý až třetí den, zprvu na obličeji, na krku a horních končetinách a pak teprve na trupu a končetinách dolních. V ten čas držela již horečka kontinua po řadu dní, často s typickými septickými příznaky a asi pátý až sedmý den nastávalo obluzení a často i bezvědomí. Vůbec meningeální příznaky se všemi průvodními známkami a typickými reflexy byly vyjádřeny ve více než jedné třetině případů ošetřovaných a nacházeli jsme je i u případů bez exanthemu ba i u ojedinělých ambulatorních případů této infekce s nízkými teplotami.

   Naproti tomu jsme měli velikou řadu onemocnění s hlubokým deliriem a velikými excitacemi, maniakálními záchvaty a sebevražednými pokusy i častého velmi nebezpečného ohrožování okolí. Po této stránce jsme zaznamenávali velikou řadu psychopatických stavů, které se velmi podobaly alkoholovému opojení od nejnižšího až do nejtěžšího stupně deliria. Skoro všem případům skvrnivky byla společná v první řadě ztráta soudnosti a paměti, a to i u lidí velmi inteligentních a kteří byli jinak průběhem choroby duševně dost pohromadě a správně orientováni.

   V tomto stavu byli nemocní různě tři až sedm dní, kdy nastávala podle celkové doby choroby dvanáctý až patnáctý den buď náhlá krise na 34 stupňů i níže nebo lytický(228) spád horečky. Tento moment býval velmi často provázen kollapsy, duševní apatií a známkami srdeční insufficience a vykazoval i nejvyšší počet náhlých úmrtí. To bylo ovšem závislé na léčení. Nepravidelné průběhy tohoto období pak zase měly svůj původ v poměrně častém vyskytování se recidiv, které přicházely v septických křivkách horečky, trvající jeden až dva týdny po předcházející tří až pětidenní remisi. Rovněž společným příznakem byly v krisi i v recidivách poruchy ústrojí zažívacího a hlavně následná úplná apatie duševní, až do stavů katatonických, která vystupovala vždy ruku v ruce s pozvolným mizením exanthemu, trvajícího různě dlouho, podle toho, jak byl vyvinut. Obyčejně to bylo 14. až 18. den, po nichž se teprve zahajovala podle průběhu rovněž se velmi různící doba rekonvalescence.

   Stejně pathologicko-anatomický nález byl rozličný podle toho, ve které době choroby bylo pitváno. V prvních dnech prudkých a septických měl rovněž svůj charakteristický nález celkové akutní sepse. Po prvním týdnu v dobách krise a recidiv byly již vyvinuty z velké části velmi krásné a instruktivní obrazy a příznaky. Téměř u všech bylo veliké překrvení všech mozkových obalů, nejčastěji s tečkovitými někdy i splývajícími výrony krevními. Stejně mozek byl vždy překrven, zejména kora sytě do hněda zbarvena, zvláště v okolí pyramid, centrálních ganglií a hlavně třetí a čtvrté komory, kde se vyskytovaly i nejčastější krevní výrony. Tím jsme si i vysvětlovali vysoké teploty, jdoucí často přes 42 stupně po více dní. Více než 60 % případů mělo typický obrázek diffusní haemorhagické encephalitidy a opět více případů s výrony krevními většího rázu i typického apoplektiformního i krvácení do komor a mezi omozečnice. Histologicky se jednalo vždy o akutní degenerativní změny s rozsáhlou diapedesí(229) červených krvinek, které cestovávaly z cév do všech tkání všech sousedních orgánů.

   Tak i na pleuře jsme nacházeli téměř v 90 % tečkovité nebo i velké splývající výrony krevní stejně jako v plicích ohraničené i rozsáhlé infarkty, obyčejně v dolních lalocích,ale často i přísně jednostranné. Vícekrát jsme našli prosté krvácení do pleurálních dutin s typickým haemothoraxem na obou stranách. Totéž platí i o srdečníku. Infarkty plic ale v pozdějších dnech splývaly zpravidla a vytvářely někdy už druhý, třetí den obrazy více či méně ohraničené pneumonie nebo disseminované brochnopneumonie. Při tom byl obvyklý nález haemorrhagických bronchitid a tracheitid(230), ale naproti tomu poměrně nepatrné nálezy v hrtanu a hltanu. I ve štítné žláze jsme našli stejně jak na srdci velké výrony krevní a vyskytovaly se jak na srdečních chlopních, tak i ve svalu srdečním. Největší ovšem byly pouze mikroskopické, avšak u řady případů zcela jasné a z daleka viditelné klínovité infarkty myokardu nebo ploché i ostrůvkovité výrony endokardu. K typickým příznakům náležela paremchymatosní degenerace svalu srdečního, který měl již od prvních dnů zvláštní cihlově žlutou barvu, tak jako by byl "uvařený".

   Skoro ve všech případech skvrnivky, s výjimkou kde se jednalo o úplnou atrofii a degeneraci všech orgánů u lidí enormně vyhublých, jsme nacházeli velmi značně zvětšenou slezinu, často až po pupek i níže sahající, s četnými tečkovitými i splývajícími výronky krevními v pouzdru i na povrchu, které pak po delším trvání choroby vytvářely velmi pevné adhesivní perisplenitidy. Slezina sama byla rovněž plná haemorrhagických infarktů, pulpa zbujelá, venostatická, mnohdy i diffusně krvavě vcelku infarktovaná. Též játra byla téměř vždy zvětšená a venostatická, překrvená s haemorrhagickými menšími i většími infarkty. Tkáň jaterní parenchymatosně ale častěji a později vždy tukově degenerovaná s mikroskopicky interstitiálními(231) krváceními. Rovněž cholestasa a haemorrhagická cholecystitida byla skoro pravidelná. K nejtypičtějším patřil vždy nález na ledvinách a je zajímavé, že nebýval často na obou stejný. Haemorrhagické perinephritidy, glomerulophritida s překrásnými obrazci stromečků glomerulových i makroskopicky zřetelně viditelných, haemorrhagická nephritida bývaly kromě pyelitid haemorrhagických i anemických infarktů ledvin, později jasně zřetelné degenerace pyramid a vždy značně sytě fialové venostasy, nejčastějšími v pitevních protokolech. Vůbec nález na ledvinách byl ze všech nejtypičtější makroskopicky i histologicky a v podobných případech mikroskopicky rozhodující.

   Zažívací ústrojí vykazovalo pak již od prvních dnů více buď méně vyvinuté krvácení ostrůvkovité čí splývající, a to hlavně na kardii, pyloru a v coeku, kromě obvyklé diffusní follikulární(232) nebo haemorrhagické enteritidy. Ale velmi často a zejména v pozdějších nálezech jsme již nacházeli ulcerosní až i ulceromembranosní kolitidy. V dutině břišní bývalo při tom skoro vždy značné zduření mesenteriálních žláz, často s výrony krevními a stejně i pobřišnice a omentum vykazovalo často menší či velké výrony krevní. V několika případech jsme našli i přímo krvácení do dutiny břišní a předstěru tak krvavě infarktovanou jako po nějakém tupém násilí do krajiny břišní. Tytéž příznaky jsme nacházeli i na serose střev, na bránici a dokonce i ve svalstvu břišním, hrudním i na končetinách, a to mikroskopicky vždy, ale často i makroskopické zřetelně viditelné nesčetné výrony větší či menší. Ovšem při delším trvání choroby jevily se tyto příznaky docela jinak, protože vystupovaly do popředí druhotné změny degenerativní a atrofické téměř na všech orgánech, hlavně na srdci, játrech a ledvinách. Ale i druhotné infekce hnisavé na nejrůznějších orgánech jakožto komplikace původní skvrnivky bývaly v pozdějších týdnech a měsících obvyklým nálezem klinickým i pathologickým.

   Nejčastější komplikací kromě zánětu ledvin nejrůznějšího druhu a průběhu myokarditid (kdežto naproti tomu pneumonie bývaly komplikacemi prvních dnů nemoci) byla septická onemocnění, která povstávala v pozdější době u více než 60 % onemocnění v podobě parotitid vždy oboustranných s rychle tvořícími se abscesy, otitid(233) a mastoiditid(234) a potom hlavně erysipelů. Všechna tato onemocnění i při nejrychlejším zásahu chirurgickém a chemotherapeutickém i serologickém probíhala velmi těžce s vysokým procentem úmrtnosti a zcela odlišně oproti stejným onemocněním primárním. Na sulfonamidy téměř nereagovala. Nevím, zda to lze všechno připsat jen na sníženou resistenci organismu po skvrnivce nebo snad i na nějakou koincidenci(235) nebo symbiosu bakterielní. Tak to bylo charakteristické a časté. Po příchodu Američanů byla ihned nasazena v těchto případech radikální léčba Penicilinem. Těžko ale určit přesné výsledky v této době již odeznívající epidemie.

   V pozdějším stadiu choroby umírala většina nemocných na příznaky insufficience jaterní a ledvinné a následné intoxikace. Příznaky zde byly jak akutní, hlavně střevní  a žaludeční, tak i kommatické(236) i celkově toxické. Při tom stadia ohromných oedemů dolních ale i horních končetin a trupu stejně jako obličeje se střídala s velmi častými nebo následujícími případy úplného vyschnutí organismu s klinickými příznaky s hypochloraemie a azotaemie(237). Pathologický nález zde býval týž: rozsáhlé fibrosní degenerace jaterní i ledvinné až i počínající cirrhosy někdy i sleziny vždy s adhesivními procesy na slezině, játrech i ostatních orgánech. Perisplenitis, kartilaginea(238) stejně jako podobná perihepatitida a perikarditida nebývaly vzácností. Jindy jsme nalézali vředovité i rozsáhlé haemorrhagické cystitidy, ovšem že ne tak časté jako tomu bylo při tyfech střevních, ale obyčejně ve spojení s obdobnými příznaky ve tlustém střevě. Našli jsme i několik krásných krvácení v prostatě i ve varlatech.

   Prognosticky jsme měli už během tohoto rozsáhlého klinického a pathologického materiálu (pitvali jsme asi 3 000 skvrnivek) určité zkušenosti. Je zajímavé, že i tady hrála národnost a ovšem věk, kromě stavu výživy, důležitou roli. Vzdor tomu však jsme byli nezřídka překvapeni opravdovými zázraky a zase naopak velmi rychlým a naprosto nečekaným koncem u individuí poměrně zachovalých.

   Co do národnosti byli téměř absolutně odolní Rusové. Skutečně jen zcela nepatrný počet jich onemocněl a jen výjimky zemřely. Pravým opakem pak byly národy latinské a středoevropské a s nimi bohužel i Češi a Jihoslované, kteří zvláště podléhali masově. Nemocnost i úmrtnost byla největší u Francouzů, Italů, dále Holanďanů a Slovinců. Co do věku jsme vypočítali, že při onemocněních do 30 let byla úmrtnost asi 20 %. Do 40 let byla pod 40 %, do 50 let 60 % ale do 60 již 75 %. Ještě starší pak lidé vydrželi tuto chorobu už jen jako skutečné výjimky. Je zajímavé, že poměrně dobrou prognosu měly arteriosklerosy(239) a hypertense(240). Je pravda, že velmi mnoho nutno přičíst i nedostatečné péči a ošetření, která zavinila velikou část komplikací a úmrtí. Bylo to obzvlášť ve stadiích excitačních a v době krise, kdy nedostatečný dozor, nutnost docházet na záchod a k umývání i u nejtěžších případů atd., způsobovaly zhoršení a zejména náhlé srdeční slabosti. Ale měli jsme i řadu kamarádů, na které jsme si v pravém slova smyslu "zasedli" a kteří vzdor vší péči a nesčíslným zákrokům i pečlivému ošetřování neprošli. Bylo to tím smutnější, že byli mezi nimi nejen lidé vzácní ale i takoví, kteří prošli před tím řadu let nejtěžšího strádání a utrpení a byli před tím již poměrně tělesně dobře restaurováni a nyní těsně před svobodou anebo dokonce již po osvobození umírali touto zákeřnou epidemií. Tak si vzpomínám na smrt žurnalisty Hanuše Sýkory, malíře a sochaře Vojtěcha Preissiga, filosofa a nejmilejšího z kamarádů dr. Šimsy, starostu a poslance Tomeše, známého Hanáka Losmana-Swengaliho, řadu jiných politiků, zejména z poslední akce sociálně demokratické a komunistické, kteří do tábora přišli teprve před vánoci minulého roku, řadu kněží, kteří se přihlásili dobrovolně jako ošetřovatelé do katastrofálních poměrů na invalidních blocích a tuto svoji oběť zaplatili životem, a hlavně kolegové-lékaři všech národností, které jsme v boji proti této infekci zasadili do posledního a kteří vydrželi i za cenu nejtěžších ztrát. Ze 48 tehdejších lékařů-vězňů jsme jich v této epidemii ztratili 32 a byly mezi nimi i síly habilitované a osobně vzácné. Byli to hlavně zase lékaři francouzští, holandští a jihoslovanští, kteří zaplatili daň největší.

   Co do therapie jsme měli u nás arsenal velmi omezený. Třebaže jsme už měli vedle illegální organisace a služby politické již tenkrát i vzorně organisovanou illegální službu zdravotní, která nám přinášela na jedné straně utužení národní solidarity všech Čechoslováků v táboře a na straně druhé respekt a obdiv všech národů ostatních, Němce nevyjímaje, bylo to v této záplavě pouze kapkou v moři.

   Díky našim "černým stykům" z prosektury a statečným spojkám českým a ruským, z nichž část zaplatila tuto nebezpečnou činnost svými životy, nemluvě o jiných trápeních a trestech i nepříjemnostech za to, že nezradili, jsme měli v proudu velkou organisaci přísunu léčiv, jichž jsme díky kolegům a přátelům z Prahy (zejména Státní zdravotní ústav, firma Fragner, řada lékařů a lékáren), dále z Brna a hlavně Uherského Hradiště, kde jsme měli největší a nejlepší naši dodavatelku v kolegyni dr. Jílkové, dále od lékařů a lékárníků z Jihlavy a Písku - dostali jsme za poslední dva roky do tábora cestou často velmi dobrodružnou léčiv za více než půl milionu korun. Léky tyto jsme pak při každodenních, zprvu illegálních, ale pak již zcela veřejných visitách rozdělovali po celém revíru potřebným nemocným současně s vyšetřením a medikací i s potravou a jinými přilepšeními. Bývaly to lékařské návštěvy s plnou náručí nebo pytly. Později už chodili jak lékaři-vězňové, tak i ošetřovatelé si sami na prosekturu "fasovat" léčiva jako do lékárny, protože naše sklady byly mnohonásobné proti tomu, co se zvalo honosně lékárnou na revíru a páni z SS, lékaře nevyjímaje, si rovněž chodili ke mně pro nějaké to výpalné při svých bolestech. Po osvobození jsme ale našli v těsném sousedství tábora ohromné sklady medikamentů a nemocničních pomůcek, že nám stačily na 14 dní k zdolání epidemie, zdvojnásobení počtu lůžek i bohaté medikaci 15 000 nemocných - než došly zásoby americké. Z počátku bylo při skvrnivce léčeno ponejvíce symptomaticky a analgeticky - hlavně proti bolestem hlavy a údů. V celkovém léčení převládal Kalcium-Solvochin, Transpulmin, Kalcium-Chinin a Glukosa, dále kardiaka, z nichž nejčastěji a nejlépe se osvědčovala systematická léčba preventivní Strophantinem a Kombetinem, vedle coffeinu, Coraminu a Sympatolu při akutních srdečních slabostech. Jako sedativa i při insufficiencích byl nejlepší Luminal, který současně i působil dobře na překrvení mozku. Byl užíván ve velkých dávkách hlavně per klysma ve stadiích deliria a excitace. Ve veliké řadě případů byla systematicky prováděna léčba rekonvalescentním serem. Měli jsme při tom velmi četné dobré výsledky, ale veliká řada následujících srdečních kolapsů i úmrtí přichází jim též na vrub. V pozdějších stadiích a komplikacích bylo léčeno transfusemi, infusemi a instilacemi. Prophylakticky jsme vždy na počátku onemocnění dávali větší kafrové depot(241) a infuse fysiologického roztoku(242).

   Nesmím zapomenout však se i zmínit o tak zvaných prophylaktických opatřeních, která byla podniknuta v době jistě nejnepříhodnější a nejnebezpečnější, t. j. v době již rozvinuté epidemie, o ochranném očkování. Chefarzt tábora získal, ovšem až po oficiálním uznání epidemie skvrnivky, mnoho tisíc ampulek vyřazených protityphových vaccin od Wehrmachtu - t. j. v lednu a únoru 1945, na nichž datum exsicationis(243) bylo 1. 6. 1943! Je proto každému jasné, že účinek tohoto očkování, kterému byli nuceně podrobeni, pokud to bylo v tehdejším už zmatku proveditelné, všichni vězňové, byl minimální. Naproti tomu v době akutního nebezpečí byla celá tato akce kontraindikována, protože ve veliké většině už infikovaných nebo v bezprostředním nebezpečí nákazy stojících případů jistě velmi umožnila a podpořila infekci. V tom případě mám i zkušenost, že řada kolegů-lékařů, hlavně Poláků, si opatřila illegálně pro své známé ještě účinné vacciny Weiglovy. Ale veliká část z nich podlehla velmi prudké nákaze. Šéflékař Hintermayer při procesu sám uznal, že tímto zařízením respektive nařízením, bylo mnoho ublíženo.

   Dieta byla ovšem v táboře velmi jednoduchá. V tomto případě jsme měli méně potíží než při tyfu, protože po celou dobu choroby trvala úplná nechuť k jídlu a později již nebylo možno všechno jíst. Pokud to srdce dovolovalo, doporučovali jsme v prvních dnech hodně pít. Bohužel bylo málo cukru a nakonec i málo vařených tekutin a dachovskou vodu doporučovat jsme se neodvážili. A tak jedním z největších trápení při této epidemii u veliké řady nemocných byla veliká žízeň. V pozdějších dnech, zejména při hrozících oedemech jsme ovšem příjem tekutiny omezovali. Je pochopitelné, že mléčná nebo jiná dieta zde nepřicházela v úvahu. Myslím, že to byl pouze táborový příznak, že veliká část rekonvalescentů i čerstvě uzdravených onemocněla a do veliké míry i zašla na druhotnou infekci kolibacilární, po případě dysenterickou. Velká část pacientů putovala již obvyklou tenkrát cestou z epidemického bloku skvrnivkového na blok rekonvalescentní a odtud na blok úplavicový. Vcelku lze říci jak o skvrnivce tak i o všech jejích komplikacích a následcích, že prognosa byla v první řadě otázkou aparátu kardiovasculárního.

   Ještě třeba říci několik slov, jak se chovaly oficiální kruhy a německá medicina, když již tuto epidemii uznaly a byla v plném rozmachu. Možno to říci krátce a všeobecně: lehkomyslně a zbaběle. Možno-li to tak nazvat, bylo jediným utěšujícím příznakem, že se ani vůči vlastním lidem, to jest vojákům a SS nechovali jinak. Báli se všichni sami o sebe a s velikou nelibostí a sebezapřením přicházeli i jen v daleký styk s možnou infekcí, aniž by si jinak dělali hlavu se zařízeními prophylaktickými nebo léčebnými. Normálně myslícímu člověku, nemluvě o lékaři, zůstane jistě nepochopitelné, jak mohli být i potom nově příchozí do tábora, stejně jako uzdravení nemocní z revíru po operacích stejně jako u interny nebo tuberkulosy, voděni a ukládáni na zamořených karanténních blocích, kde umíraly denně desítky lidí a sta jich nově onemocnělo. Bylo tedy toto přikázání ve skutečnosti rozsudkem smrti. A tak lidé, s nimiž si vězňové-lékaři dali při operacích nebo jiných léčeních velikou práci, aby jim pomohli a je uzdravili, se nám vraceli do čtrnácti dnů umírající, nebo již mrtvoly. Proto si každý dovede představit, s jakým nadšením, zejména starší a zkušení vězňové, odcházeli od nás z revíru na špinavé, úplně zavšivené a přecpané světnice, ačkoliv i zdržení se na revíru na kterémkoliv bloku nebylo bez nebezpečí domácí nákazy. V táboře byl kapitolou sám pro sebe blok XXX., který vymřel doslova čtyřikrát a vždy byl nově doplněn a nic se proti tomu nestalo. O velmi málo lepší to bylo na bloku XXV., XXVII. a XXIX., kdežto blok XXI. jsme si nechali v původním stavu i po osvobození, jakožto museum německé kultury a hygieny a vodili se na něj podívat všechny americké návštěvy, aby se mohly obdivovat, co se v tomto století nazývalo lidským obydlím a dokonce nemocnicí. Krátce před tím byla ovšem více než polovička tábora v tomtéž stavu.

   Jen tím si dovedeme vysvětlit lavinovitě se šířící epidemii, tak i veliký počet lékařů a ošetřovatelského personálu, kteří byli touto chorobou zachváceni. Bylo to jako s uděláním, že právě tyto infekce probíhaly velmi těžce, a to i u lékařů, kteří prodělali tuto infekci před lety a byli jí nyní znovu napadeni. Přitom nebylo učiněno nic, ani aspoň pro utišení svědomí, žádná ochranná opatření. Mrtvoly s tisíci vší ležely 24 i více hodin na blocích, než mohly býti všechny odvezeny a vyneseny a byly pak přiváženy do umrlčí komory k pitvě nebo přímo do krematoria a přirozeně co chvíli infikovaly všechny, kteří přišli s nimi do styku. K tomu napomáhalo i to, že v posledních měsících 1944 se postupně se všech stran rychle zmenšoval "životní prostor" velkoněmecké říše a před postupujícími vojsky osvoboditelů byly překotně vyprazdňovány koncentrační tábora na severu, východě a západě a odváženy tak zvané transporty smrti do táborů uvnitř říše. K tomu ještě přispívaly letecké útoky, zejména hloubkovými letci a rozbité tratě a silnice, které už v prvních měsících tohoto roku znemožňovaly jakoukoliv dopravu. A tak byli hnáni vězňové z tábora do tábora a mrtvoly po obou stranách tratí a silnic zanechávaly viditelné stopy jejich křížových cest. Konečně v únoru a březnu zbýval poslední a jediný dosud nepřítelem přímo neohrožený tábor Dachau, kam proudily denně tisícové transporty těchto zbývajících trosek a vyčerpaných stínů. Příslovečná čistota již dávno vzala za své. V posledních měsících a týdnech už nebylo ani topiva pro lázně ani prádla na převlékání, nemluvě o desinfekčních prostředcích nebo jiné ochraně.

   Tak jsme si mohli ve veliké řadě případů i přesně vypočítávat prodromální stadia(244) od chvíle, kdy kamarád našel na sobě veš, respektive pokousání a pak průměrně po šesti až desíti dnech, zřídka až do 14 dnů se dostavovaly první příznaky únavy, bolesti údů, nechutenství, po případě již lehce zvýšená teplota, která obyčejně sváděla k podezření na nějakou tehdy pochopitelnou poruchu zažívací, a hned od počátku vystupovaly, a to bylo nejhlavnější, dominující všude úporné bolesti hlavy a neurotické, nebo i centrální potíže.

   Zjišťovali jsme též možnosti jiné infekce než prostřednictvím vší. Ukázalo se při náhodných transfusích od dárců, kteří potom vzápětí dostali skvrnivku, že nelze vůbec mluvit o možnosti přímé a bezprostřední infekce, jak o tom vykládali Němci a jejich "epidemiologové", snad na omluvu toho, že nic proti epidemii nepodnikali - totiž, že infekce skvrnivkou je i přímo možná a že tedy desinfekce a odvšivování je zbytečné. Měli jsme v té době v táboře dr. Heinricha Schustra, Rakušáka, absolventa university v Padui a příslušníka italské organizace fašistické, který přišel k nám s velmi smutnou pověstí šéflékaře-vězně osvěčimského tábora, zakladatele a kapa osmi revírů v Birkenau. Podle zpráv členů personálu revíru z Osvěčimi, kteří s ním prošli k nám o vánocích 1944, bylo něco na tom, že tento uznávaný odborník, který se stal v Dachau hned zástupcem a poradcem šéflékaře a pohyboval se i choval jako pravý SS-lékař, zejména při přijímání na revír a vyhazování, vybírání invalidů a do práce - se skutečně zasloužil o potlačení veliké epidemie skvrnivky v Osvěčimi. Byla to methoda opravdu účinná a radikální - "therapia magna sterilisans", které tam používal. Všichni infikovaní a i jen podezřelí v desetitisících byli totiž pro zamezování další infekce zkrátka posíláni do plynových komor a do krematoria. Bohudíky v době jeho příchodu do našeho tábora již podobné methody v Dachau nebyly myslitelné. SS-posádka byla sice stále velmi silná - v Dachau bylo totiž kromě divise zemské velitelství SS se všemi úřady a velikými náhradními kádry - ale v té době už i u SS bylo mnoho patrných známek rozkladu. Švejkovina, ledabylost a naprostý nezájem o věci společné, dychtivost zachránit si vlastní život a pusté kořistnictví na soukromém i vojenském majetku nemohly být už potlačovány ani jednotlivými brutálními výbuchy a drakonickými zásahy bezmocných velitelů. Tuto bezmoc proti vlastním lidem a všechny z toho pocházející nálady pak odnášeli vězňové hromadnými popravami a zoufalými individuálními trestnými zákroky. A tak pan dr. Schuster, o jehož medicině a lékařském diplomu jsme měli zprvu všichni vážné pochyby, protože vykazoval, pokud to bylo možné, ještě horší nedostatky a vědomosti než SS-lékaři, se vybíjel tím, že honil lidi tři dny po krisi skvrnivky, kteří sotva mohli sedět, z revíru na bloky a zase jiné s vysokými horečkami od hlášení do revíru vyháněl do práce, aby pak často za několik hodin tito lidé byli mrtví nebo umírající přineseni zpět. Byl hned po osvobození v důsledku oné světoznámé činnosti v Osvěčimi americkou policií zatčen a odvezen.

   Jiná zajímavá okolnost, kterou jsme si rovněž snažili ověřit, bylo tvrzení některých lékařů, zejména Poláků, že k infekci stačí i prádlo, potřísněné výkaly vší. V tomto případě ovšem lze těžko předpokládat, že při jinak neporušené pokožce by bylo možné infekci vniknout perkutánně do krve. Je sice pravda, že jsme byli řadou onemocnělých ujišťováni, že žádných vší nikdy na sobě nenašli, ani na svém prádle, ale to nevylučovalo, že jich nikdy neměli. Řada lidí v táboře byla tenkrát skutečně zachvácena těžkou psychosou ze strachu před vší a před možnou infekcí. Nebylo to nic divného, protože v té době na nervy útočily současně hekatomby mrtvol epidemie, celodenní a celonoční bombardování a odstřelování se svými oběťmi a konečně stále blížící se velmi nejistý a nebezpečný osud nás všech současně s postupujícími frontami. A tak bylo velmi mnoho lidí, kteří se nejméně padesátkrát ve dne a v noci na světnicích i na veřejnosti vysvlékali (a byli to i lidé velmi inteligentní), protože "ucítili" veš nebo kousnutí a podnikali marně hony na vši, desinfikovali si, natírali kůži celého těla a spálili až do druhého i třetího stupně nejkoncentrovanějšími roztoky desinfekčních prostředků, které v tu dobu měly větší hodnotu než potraviny a kuřivo, a způsobili si tak velmi nepříjemná a bolestivá zranění, zvláště břicha a genitálií, nespali, nejedli, desetkrát i vícekrát denně si měřili teplotu a oblažovali svými objevy prvních příznaků skvrnivky kde koho ve svém okolí. Ovšem, třeba si přiznati, že veliká většina z nich se nakonec přece jen toho dočkala. Byla to rozhodně psychosa a panika větší v těch prvních letošních měsících, než i ta z prvních let tábora, kdy se desítky a sta vězňů denně vrhaly do drátů a proti hlavním kulometů z hrůzy, kterou viděly kolem sebe.

   Také paroly možné i nemožné měly vrchol rozkvětu. V této době jich byla ale většina a la baisse. Tak vypravování, kterým se chlubil lagerkommandant, tenkrát už inspektor koncentračních táborů Martin Weiss, že byl rozkaz Gauleitera Gieslera dachovský tábor náletem úplně zlikvidovat, a on že tento záměr osobním zákrokem u velícího generála zamezil - jako velikou sensaci, bylo v té době nejobvyklejší a všeobecně známou parolou i pravdou. Až na tu intervenci a zásluhy. Že to vše nepřispívalo, zejména nemocným a vyčerpaným ke zdraví, pochopíte.

NÁVŠTĚVY ZE VZDUCHU

   Ne nepodstatnou částí tohoto nervového stavu většiny tábora bylo letecké bombardování, které už po celá tři léta se stalo podstatnou duševní složkou táborového života a ovlivňovalo do značné míry i jeho medicinský provoz. Čekali jsme na ně dlouho a nedočkavě, když přišlo s prvními ukázkami v nocích roku 1942 a pak už častěji na podzim 1943. A byli jsme tím netrpělivější, čím delší byly pausy mezi nimi. Ale brzy jsme si přišli na své. Zabloudilé zápalné bomby, které nám spálily všechny uložené šaty a "effekty", byly prvním upozorněním. Potom už to šlo zvesela. A tak jsme viděli v noci překrásné ohňostroje ohraničovacích signálů a ohňové záře z nedalekého Mnichova a jiných měst a ve dne záplavy kouře a denně obrovská defilé stříbrných ptáků po obloze. Pak už to začalo i zcela v těsném sousedství tábora. Jest třeba po pravdě říci, že až do posledních fází boje, kdy v důsledku celodenních i nočních náletů to šlo už mnoha lidem na nervy, se do té doby držela veliká většina vězňů chladnokrevně a statečně, mnohdy až hazardně. Bylo mnoho zvědavců, kteří poplachu a tím odchodu všech SS z tábora do krytů používali k neomezené volnosti a stáli v plném ohni za náletu na střechách baráků, aby jim nic neušlo, pobíhali po ulicích tábora, odhadovali zásahy, výbuchy, letouny svými odbornými i neodbornými výklady. Bylo to totiž za náletu skutečně jediné volné vydýchnutí, protože se jednak nepracovalo, a kromě SS i všichni kapové a ostatní jejich pomahači se uchylovali do úkrytů. Všichni jsme měli jistotu, že Angličané i Američané o nás dobře ví, což dokazovali za noci krásnými zelenými a červenými raketami, hořícími za náletů dlouhou dobu jako rámec kolem celého tábora a mimo něj se pak snášela zhouba a oheň. A ve dne pak jsme už pravidelně očekávali kouřová návěští, která dávala útočícím letadlům o nás bezpečné zprávy. Horší to ale bylo s okolnostmi, že právě proto SS pak postupně přeložili přímo do středu tábora a mezi baráky vězňů důležité své válečné podniky, jako na příklad dílny Messerschmidtu a v těsném sousedství tábora byly stále víc a více umisťovány důležité zbrojní a válečné továrny a dokonce i obranné baterie a kulomety byly instalovány přímo do stínu baráků a věží tábora. To bylo to, co nám působilo starosti, zejména při hrozivých hloubkových náletech v první čtvrtině letošního roku a proč jsme byli každodenně zasypáváni ne spojeneckými bombami, nýbrž úlomky a někdy i nevybuchlými šrapnely německé protiletecké obrany, které vytrvale bubnovaly a prorážely slabé střechy baráků. Bylo štěstí, že nakonec už naši ochránci měli té munice velmi málo a musili s ní příliš šetřit.

   Obětí bylo hodně. Bylo jich mnoho v první řadě z těch, kteří pracovali v Mnichově, Augšpurku a jiných okolních městech. V Augšpurku byl po trojím bombardování, které mělo za následek sta mrtvých a raněných, úplně srovnán se zemí a vypálen celý náš tamější filiální tábor. Dojel jsem tam z našeho revíru jako záchranná výprava dvakrát, protože SS se jinak o raněné a mrtvé vězně, třebaže padlé v jejich službách, nijak nezajímali. Vzpomínám si na jednu takovou dobrodružnou noční výpravu na otevřených nákladních autech 17. března 1944, kdy jsme pak po první rychlé pomoci vozili do rána těžce raněné a pak v Dachau na operačních sálech v době 24 hodin na třech stolech bez jediné přestávky provedli na 150 velkých zákroků, včetně laparotomií, operací střev a žaludku a amputací. Dr. Witteler, tehdejší šéflékař před soudem nám o tom vydal toto svědectví: Při této příležitosti jsem se setkal u vězňů-lékařů i pomocníků s týmž hrdinským obětováním a kamarádstvím, jaké jsem viděl jen v nejtěžších chvílích na frontě. Tenkrát si prof. Schilling mnul ruce a pochvaloval si a dokonce provokavě prohlašoval, že je těchto mrtvých a raněných málo. Takové zábavy se pak opakovaly v menších i větších intervalech až do konce minulého roku. V první čtvrtině roku letošního už jsme z poplachu vůbec nevycházeli. Krytů pro nás nebylo. Po velikém debaklu augšpurském bylo sice nařízeno vykopat v táboře kolem baráků klikaté zákopy. Byla to práce mnoha týdnů pro tisíce lidí, ale jen nepatrná část tábora při denních náletech je naplnila. V noci se musilo zůstat v postelích děj se co děj, kromě personálu. který musil být vždy oblečen a připraven. Ale právě ke konci, když už to šlo opravdu do tuhého, přišli SS na to, po zkušenostech z jiných táborů, že by tyto záseky mohly sloužit též k obraně vzbouřivších se vězňů, a tak bylo ještě s větším spěchem zase všechno vytrháno a zasypáno. Na revíru jako nejbezpečnější kryty sloužily prostory pod postelemi a měli jste vidět tu bleskurychlost, s jakou se při hukotu blížící se bomby vrhali i těžcí pacienti a staří mrštně pod postel. My jsme měli bezpečný kryt pod kamenným pitevním stolem, který podle našeho úsudku při své traversové konstrukci by byl jistě odolal, i kdyby na něj spadl zřícený barák. A tak jsme s důvěrou v to pracovali i za deště střel a nejbližších otřesů, když nás právě nějaké mimořádné přírodní divadlo nevytáhlo na okna nebo blížící se bomba pod stůl. V té věci jsme měli už sluch neomylně vycvičený. Odnesla to vždy jen okna, omítka a vše na policích a skříních.

   Většina obětí bombardování byla spálených a udušených a kromě toho jako všude rozsáhlé devastace hlavy, trupu, až do úplného rozkouskování, při zraněních zvláště komplikované fraktury, ale i hladké a dum-dum průstřely, protože SS-stráže s velikou oblibou pálily do utíkajících a záchranu hledajících skupin vězňů, když byla napadena jejich pracoviště. Dávali jsme si ovšem velmi záležet, abychom při pitvách a operacích správně určovali projektily podle jejich původu a měli jsme v tom i značné zkušenosti, i když to mělo účel a výsledek jenom demonstrativní.

   Je zcela samozřejmé, že tak jako nám zdravým dodávalo těžké bombardování pocit uspokojení a radosti, že se něco děje a jak "to dostávají", bez jakéhokoliv pomyšlení, že by se něco mohlo stát nám nepříjemného, tak zase opačně u řady slabších nebo vážně nemocných nesla podobná vzrušení a nebezpečí s sebou přímo i nepřímo těžké následky organické i psychické. Veliká část úmrtí v poslední době i při epidemii skvrnivky má svůj podíl v těchto mimořádných okolnostech. Bylo přirozené, že v takových chvílích nebylo ani řeči o žádném ošetřování, i když nutno říci, že se našla veliká řada statečných lékařů i ošetřovatelů. kteří pracovali beze všech ohledů na možné nebezpečí. Ještě horší to bylo s jídlem. Pokud byl alarm, tedy se nevařilo. V kuchyni totiž bylo vaření parou a pára byla přiváděna dálkovým vedením ze vzdáleného "Kesselhausu", o který jsme se vždycky společně při každém bombardování nejvíce strachovali. Ihned při poplachu byla pára zastavena, a tak se často obědvalo až večer anebo často nebyla ani ta teplá voda k snídani. Ale ve veliké většině byli vězňové vždycky ochotni obětovat všechno i ty obětované, jen když přiletí letadel co nejvíce a nejčastěji a hlavně když zásahy "seděly", tak jak jsme si přáli. V tom ohledu jsme měli známé největší letiště s podzemními dílnami a arsenály v blízkém Schleisheimu jako hlavní měřítko svého uspokojení a radost, že tyto naše zprávy byly dobré a pozornost, kterou jim Američané od počátku věnovali, nás těšily. Teprve dávno po osvobození, které se vlivem přísné karantény tábora prodloužilo o dalších pět týdnů pod americkou vlajkou, jsme uviděli ve svém blízkém a i vzdáleném okolí a hlavně pak až cestou domů, v jakém jsme tenkrát žili pekle.

NEROVNÝ BOJ

   Snad se nebude zdát neskromností, když se na tomto místě v zájmu spravedlnosti zmíním o službě a více než povinnosti, kterou přinesli v tomto směru příslušníci armády humanity, to jest vězňové-lékaři a zčásti i amatéři ošetřovatelé nejrůznějších národností, v první řadě slovanští a západní. Již z vypravování a různých zmínek je patrné, že by se mýlil, kdo by se domníval, že jsme ke všem těm zjevům, které jsme kolem sebe viděli a v čem jsme žili, přihlíželi se založenýma rukama.

   Bylo by třeba snad všech současníků, abychom si vzpomněli na všechny více či méně zdařilé protiakce, zachránit koho a co bylo zachránit možné a bránit jak se dalo. A byly to často zoufalé a neuvěřitelné situace a velmi dobrodružné prostředky. I proti pokusným stanicím vedle zpráv a statistik, které jsme pak vzápětí dopravovali ven do bezpečí pro budoucnost a do zahraničí, vedle opisů a dokladů, které byly mimo tábor ukrývány a zakopávány ve správném předpokladu, že původci budou v daném okamžiku mít jedinou snahu všechny své stopy zničit. Nikdo totiž z nás nevěřil a o mně to nevěřil i celý tábor, že se jako hlavní a jediní očití svědkové odtud dostaneme. Vzpomínám si na veselou příhodu, jak se jednou na malarické stanici starý Schilling zle zlobil, že komáři nechtějí žrát krev nových vězňů, kteří před tím tajně dostali velké dávky chininu. Ale to i všechny podobné případy byly malé episodky a slabé zbraně proti vší té záplavě moci a násilí.

   V prvních dobách, tak jako všichni ostatní jsme byli vězňové-lékaři ve vlastním zájmu ukryti vlastním tajemstvím. Ale nebylo nás mnoho v táboře vůbec, protože když se začalo v roce 1943 z důvodů pracovního nasazení pátrat nakonec i po lékařích, našli jsme na příklad jediného lékaře-Němce, který však musil ihned narukovat do vojska. Nejvíce lékařů bylo polských. Na rozdíl od většiny polského revírního personálu, zejména dřívějšího, můžeme říci, že tito lékaři nezradili a ve veliké většině ukázali v posledních dvou letech vysokou medicinskou, slušnou lidskou úroveň a bezvýhradnou kolegialitu. Totéž doslova můžeme říci i o lékařích holandských, kteří se nám zprvu zdáli cizími svou skoro anglosaskou střízlivostí, uzavřeností, velmi těžko chápali táborové prostředí a jeho tvrdost a byli nám nepochopitelní při své značné medicinské výši svou bigotní zbožností. U lékařů francouzských a italských jsme našli veliké rozdíly v lidech i v lékařích. Snad to bylo proto, že to byli samí profesoři, i když nám to podle jejich chování a znalostí nebylo vždycky pochopitelné a věrohodné. Chování celé řady jich bylo jistě pro současné poměry příliš "velkorysé" a často až povýšené k nemocným a zejména s ohledem na bezměrnou práci a odpovědnost, která tenkrát na nás ležela. Snad právě proto jich tolik zaplatilo svou službu lidskosti v boji proti epidemii životem. Ze všech jsme si ovšem nejvíce rozuměli s Rusy a Jihoslovany. Z těchto většina byla odchována naší universitou a vědou a s druhými nás poutalo opravdové úsilí a lidské snahy, společný boj a společný ideál. Nebylo mezi námi rozdílů, a tak jsme si vytvořili po stránce medicinské  v našem pitevním sále středisko, kde každého rána od půl šesté do půl deváté, kdy přicházeli už SS-lékaři, se v posledních dvou letech scházeli denně všichni lékaři, aby jednak byli účastni této nejvyšší kontroly své práce, ale současně si i podebatovali, a to nejenom o těch již mrtvých, ale i o všech zajímavých klinických případech na oddělení každého z nás.

   Tyto pathologické a klinické přednášky a následující konsilia na všech odděleních revíru u nejasných případů spolu s naší bohatou poměrně, illegální lékarnou, vytvořilo dohromady prestiž naší prosektury i české mediciny mezi kolegy všech národů, mezi ostatním revírním personálem a ruku v ruce se stránkou politickou a zpravodajskou hlavní středisko illegální činnosti v celém táboře.

   Jinak lékařů-Čechů nás bylo v Dachau poměrně velmi málo. Prvá dvě léta jsme tam byl docela sám. Kolegové dr. Říha a Wiesner již v roce 1941 byli odtransportováni do Lublina, kde prvý podlehl, a krátký pobyt pražského dr. Púra skončil trestným transportem a smrtí jeho v Neu Gammen v roce 1943. Teprve na počátku 1943 došel z Mauthausenu kolega dr. Halaška, který ihned nastoupil v revíru na tuberkulosním oddělení a stal se postupně až přednostou tohoto nejrozsáhlejšího nemocničního oddělení s průměrem 800 až 900 nemocných, kromě mnoha set nemocných ambulantních, docházejících z tábora a práce k pravidelným kontrolám, injekcím a pneumothoraxům. Nemusím připomínat, kolik námahy a času stálo, než i on se domohl nějakého vlivu a rozhodování proti analfabetům-vrchním ošetřovatelům a celé revírní klice a ve skutečnosti nutno říci, že teprve když už pomalu končil, mohl se plně uplatnit a svůj program rozvinout. Vzpomínám na předcházející dobu, kdy kamarád dr. Frinta při pneumothoraxu, dávaném mu Oberpflegrem, povoláním strojníkem, dostal těžkou apoplexii v důsledku patrné vzduchové embolie mozku a měli jsme velikou práci, aby se z toho dostal. Ale potom zase nekonečná řada nemocných, zejména Čechů a Rusů, vzpomíná na dlouhý pobyt v "Halaškově sanatoriu" - skutečných i zdánlivých tuberáků, kteří tam našli záchranu před transporty, tresty a jinými nebezpečími. Bylo totiž na tubeře poměrně nejjistěji z celého revíru, nejřidčeji tam byly kontroly a vyhazování do tábora a jen občasný chystaný transport invalidní vyvolával tam zděšení. Kolega, dr. Smyčka z Prostějova, sám těžký pacient po řadu let na tomto oddělení, mohl teprve v posledních dvou letech vzdor své těžké chorobě svou dřívější illegální spolupráci uplatnit i oficiálně a medicinsky v laboratoři, kde denně od úsvitu do tmy se díval "na hvězdy", to jest do mikroskopu a hledal Kochovy bacily. Po šest měsíců v roce 1943 a 1944 měli jsme v Dachau milou návštěvu kolegy dr. V. Pražáka, kterého jsme ihned prosadili nejdříve na IX. a později dokonce na III. bloku jako šéfa internistu. Byl to pro nás skvělý tah, neboť svou erudicí a vlastním způsobem vystupováni si vydobyl na interním oddělení, do té doby doméně typických "odborníků-laiků", velmi důležitou posici, kterou potom mohl teprve jeho další zástupce, Jihoslovan dr. Vidmar Roman, zvláště pak pražský odchovanec, lublaňský dr. Franta Mis, teprve plně a dokonale uplatnit a rozvinout. Díky dr. Pražákovi a jeho informaci jsme velmi včas zaujali patřičné stanovisko vůči skvrně českého lékařstva, který za ním do tábora přišel, příbramskému dr. Kunovi, a v brzké době jsme jej dostali mimo dosah tábora, a tak jistě i sami se uchránili řady nebezpečí. V nejužší spolupráci na prosektuře i v ordinaci vzpomínám milého a bezmezně obětavého MUC.B. Opočenského, jinak evangelického faráře, který po dřívější dráze ošetřovatele, jako nemocný byl mým illegálním asistentem v prosektuře a zejména v době epidemické karantény a ještě přísnější karantény politické, naší hlavní spojkou s táborem a okolím tábora vůbec. V posledních měsících se do našich řad zařadil i pražský doktor Polák, který spolu se Salesiánem dr. Trochtou nám obětavě pomáhal při konečné likvidaci skvrnivkové infekce a přípravě repatriace stejně jako řada kolegů židovských, kteří teprve v posledních dnech přišli do tábora z okolních židovských lágrů. I ti byli hned zasazeni do fronty proti epidemii a v tomto obětavém boji velmi mnozí zaplatili i svou nejtěžší daň. A konečně výpočet naší medicinské a prosekturní kolonie zvláště by nebyl úplný, kdybychom zapomněli na našeho "Macka" - O. Macenauera, "staršího" laboranta z uhersko-hradišťské školy dr. Vignatého, který vedle zkušeného laboranta-histologa byl nám po tři léta současně i domácím pánem, svérázným Slovákem a hospodářem prosektury. Z našich českých spolupracovníků na revíru byl věkem sice nejmladší, ale působením nejstarší St. Zámečník, kterého jsme již z Brněnských Kauniček znali jako dobrého kuchaře. Osvědčil se po dlouhá tři léta nejlepším a neobětavějším kamarádem a jako ošetřovatel na chirurgii se zasloužil o záchranu velikého počtu našich lidí, zejména před transporty a tresty. Osobou samou pro sebe byl bratr Celestýn - Václav Šulc, převor Milosrdných bratří, který byl k nám na revír dopraven ze "štráfky" ve velmi špatném stavu, ale po zotavení se stal skutečně jediným odborníkem-ošetřovatelem na revíru a poslední dva roky na tuberkulose, kde si zejména o mladé Rusy a české vězně vůbec dobyl zásluhy největší. Jako nejdůležitější, protože nejstarší a nezapracovanější činitel pro nás na revíru byl ale poslanec Ladislav Kopřiva, který už od roku 1941 jako písař a ke konci jako kapo pisárny a po osvobození jako administrátor celého revíru a tajemník veškeré zdravotní péče a našeho národního výboru zároveň, byl po celou řadu let jednou z nejdůležitějších posic v tomto boji proti německé vědě a zvůli: hlavně působil svým vlivem a známostmi u německých vězňů-komunistů při záchraně set ne-li tisíců našich lidí. Též na "dříče" Jendu Waldaufa z I/3 a později z ambulance mnoho nemocných našich i cizích s vděčností vzpomíná.

   Takový byl úsek naší české fronty ke konci tábora, (z níž odešel již v roce 1944 dříve zmíněný ošetřovatel a velkododavatel léčiv Rudolf Císař) spojený těsně v posledních dvou letech se skupinou jihoslovanskou. Z nich jsme měli zejména na prosektuře v práci medicinské i politické věrné a obětavé druhy dr. Kunce a doc. Škerlijeho z Lublaně, na interně již zmíněného dr. Mise a na chirurgii dr. Václava Arko, primáře chirurga z Lublaně a dr. Korsiku na tuberkulose. kteří všichni byli navzájem pohotovi ke každé akci jak po stránce humanitní, tak i politické, byť i sebe nebezpečnější, v čele se svým seniorem dr. Ali Kreigerem ba bloku IX. a lékárníkem Ančíkem, který to dovedl doslovně i na vlastních širokých zádech za nás odnášet, a v posledních měsících ještě celou řadu slovinských, srbských i dalmatských kolegů, kteří teprve později mezi nás přišli a přece ještě se mohli plně uplatnit.

   Z ruských kolegů nejvíce s námi srostl na prosektuře dr. Wroblewský, profesor anatomie a chirurgie z Novgorodu, který se nakonec stal šéfem naší chirurgie vedle řady mladých vojenských ruských kolegů, kteří ale zčásti spolu s ostatními ruskými důstojníky byli popraveni při velké popravě ruských generálů a důstojníků v září 1944.

   Z polských lékařů jsme využívali hlavně benevolence dr. Czarkowského, mladého chirurga, který se od roku 1943, kdy došel z Mauthausenu, těšil poměrné oblibě šéflékařů a SS-lékařů, učil je operovat a mohl tak velmi mnoho pro nemocné vykonávat. Osvědčil se i při dachovském procesu. Na prosektuře samotné až včetně do naší společné cesty do Československa, kam jsme dovezli i všechny jmenované kolegy jihoslovanské, jsme měli stálý pracovní i politický styk s doc. dr. Cierkowitzem z Krakova z pokusné Schillingovy malarické stanice a obětavým chirurgem a orthopedem, pařížským Polákem dr. Skorkem a konečně s dr. Fialkovskim, který zejména ku konci obětavě vedl ambulanci a odsun epidemicky nemocných z tábora do nových vojenských amerických nemocnic a po našem odchodu převzal i celé lékařské vedení zbytku tábora. Škoda, že nakonec u soudu nás on jediný zklamal a zradil. Spojkou z nimi byl nás dlouholetý preparátor, polský medik Bienka, který měl ve svém kabinetu stálý "Klub polský" z celého revíru i tábora.

   To jsou zhruba personálie a stav naší "obranné fronty" v posledních měsících tábora. Před čtyřmi lety ovšem neexistovala a před třemi lety bylo to jen sysifovské úsilí jednotlivců proti jednotné frontě SDG, SS, německých experimentátorů, táborové šlechty, personálu tábora i revíru a všech jejich ochotných i nucených pomahačů.

OSVOBOZENÍ

   Je nasnadě, že v době, kdy z dálky už duněla děla blížících se amerických armád a hloubkoví letci ostřelovali a kroužili po desítky hodin neustále nad námi, byly již poměry zcela jiné. V té době byl již vytvořen i oficiální illegální výbor vězňů ze všech národností, chystající se převzít vládu a obranu tábora proti nejhoršímu. Byla to zase zásluha Čechů, že byl zachycen včas známý Himmlerův rozkaz zničit všechno a nedopustit, aby se ani jediný vězeň nedostal do rukou nepřítele živ. Bylo to ve chvílích, kdy vzápětí přišly první rozkazy k nástupu a rychlé postupné evakuaci tábora. Každý z vězňů od těch, kteří docházeli jako zbytky desítek a set transportů se všech stran, věděl co to znamená, třebas že se mluvilo o přemístění tábora do Tyrolských Alp (Ötztalu) a o cestě přes Brenner, ovšemže pěšky, 150 km. Všechny dopravní spoje byly už dávno zničeny a polední židovský transport, určený do protektorátu, stál před táborem v počtu více než dvou tisíc mužů a žen po řadu dní v utěsněných vagonech, nemoha s místa. A všichni nakonec byli v nich nalezeni mrtví - udušeni.

   Za této situace byl dán povel k odchodu prvních transportů pěšky z tábora. Do prvního transportu byli zařazeni Němci a Rusové, včetně lehčeji nemocných i revírního a lékařského personálu v počtu 8 000. A současně byla zahájena příprava dalších. Celý tábor žil v horečném napětí, balení a přípravách k tomuto závodění s hodinami a minutami mezi blížící se svobodou, očekávanou smrtí na transportu a hromadným umíráním epidemií po sto, padesáti i více lidech denně. V té chvíli zoufalství došlo i k zoufalým činům. Po opuštění tábora prvním transportem již na to připraveným, došlo v dorozumění s Volkssturmem a civilním obyvatelstvem k útěku, povstání a k bojům na barikádách, který zahájili němečtí komunisté, ale vedli dál i všichni ostatní (a vzpomínám na dachovského faráře, který padl s kulometem na barikádě. Byl to bývalý vězeň tábora.) Odtud to přeskočilo do Freisingu na mnichovskou tamní vysílačku, a tak si vzpomenete, jak byl v posledních dnech dubnových hlášen odtud tučnými, bohužel z velké části vybájenými tituly mnichovský puč, který sice ještě nestačil na zlomení německého branného odporu, ale způsobil zmatek a strach. Téměř všichni naši SS včetně velitelů a strážců, převlečení i v šatech vězňů i bez nich se rozutekli do okolí a blízkých hor. Svoboda ještě byla dva dny vzdálena. Tento neorganisovaný a nedostatečně vyzbrojený odpor byl v 18 hodinách a za těžkých ztrát zlomen bojovými německými skupinami, které také ihned uzavřely neprodyšně celý tábor. Ale o více už zájmu neměly, protože už byly v přímém boji se špičkami amerických tanků, staraly se tedy v první řadě o sebe. Tak byl pro nás získán nejdrahocennější čas. Mezi tím již mezinárodní výbor vězeňský se ujal v obleženém táboře vlády pod bílými prapory, které však nezabránily šílenému a zbytečnému odporu Němců proti pronikajícím již osvoboditelům. Tak jsme byli po celodenní nedělní bitvě o tábor, která byla rozhodnuta teprve v podvečerních hodinách dne 29. dubna, osvobozeni.

   O osudech ostatních částí onoho evakuačního transportu, který měl být jen předvojem evakuace celého tábora do tyrolského Ötztalu - t. j. pěšky 200 km, jsme se dověděli až při soudím přelíčení. Transport, vedený majorem Degelowem a provázený k vyřizování těch, kteří zůstali vyčerpáni ležet, naším starým, dobře známým Raportführerem Bötcherem, dorazil až do Wolfratshausen, kde byla také místním obyvatelstvem pohřbena jeho značná část. Není bez zajímavosti soudní výpověď tamějšího (nynějšího) obecního tajemníka, jinak "rozhodného antifašisty". "Mrtvé Němce jsme pochovali na hřbitově (t. j. už po převratu). Ostatní, hlavně Rusy atd. v blízkém hromadném hrobě v lese." Pan lesmistr, který měl u soudu vypravovat, co viděl při tomto transportu, když k nim dorazil, se nervově zhroutil a nebyl s to ze vzpomínek říci jediné slovo.

V ÚTOKU A OBRANĚ

   Naším osvobozením a příchodem Američanů do tábora se naše situace změnila pouze po stránce politické. Lidsky a zdravotně zůstávala táž, či lépe řečeno stávala se stále katastrofálnější. Bylo to strašlivé dědictví, které nám zbylo po uprchlých a pobitých našich hlídačích a vrazích, jejichž mrtvoly se pak válely v kupách okolo tábora i uvnitř, protože i tam řada SS-manů utekla mezi vězně v pruhovaném přestrojení. V této změti a zácpě neznámých teprve postupně byli poznáváni a odkrýváni a došli odplaty. Zatím však před našimi baráky rostly stále větší hromady mrtvol po skvrnivce. Všechna skladiště potravy i oděvů byla vyrabována, neboť již po řadu měsíců a zejména v posledních týdnech přímo horečně co nebylo zazděno, bylo vytrháváno, odmontováno a odvlečeno. Tak bylo i se zařízením nemocnice, a jen díky solidaritě a sabotáži rozkazů se podařilo největší část již zabalených zařízení operačních sálů, laboratoře a rentgenu zadržeti a potom k jejich vlastnímu účelu teprve v plném rozsahu použít.

   Pro přísnou karanténu, vyhlášenou samotným vrchním velitelem Eisenhowerem nad naším táborem, jsme neměli ani potom žádného spojení s okolím, žádnou možnost pomoci venku, zásobování. Všechny spoje, silnice a dráhy byly rozmetány a podpora, které se nám dostávalo od americké armády, než došly speciální okupační oddíly k tomu vyzbrojené, což bylo asi po třech týdnech, co do medikamentů a pomůcek nepatrná a pokud šlo o potravu, a to bylo nejdůležitější, nenáležitá. Přes 70 % vězňů nebylo s to strávit konservy a keksy, které byly kromě bylinkového čaje jedinou potravou v prvních týdnech po osvobození. Naopak desítky a sta lidí těžce onemocněly a umíraly na tuto náhlou změnu ve vyživování. Nebylo ani lidí, kteří by se starali o to nejnutnější, o zásobování a hygienu. Bylo nám to zcela přirozené, ne už tak Američanům, že vyčerpání, podvýživa a moment osvobození z otroctví a nervového napětí posledních týdnů nebyl vedle hladu příznivým psychologickým momentem k tomu, aby nyní šli lidé, třebas dobrovolně a pro sebe, dále těžce pracovat, to jest odnášet mrtvoly, pohřbívat a pálit, odnášet odpadky, čistit, odvšivovat a desinfikovat, uklízet a pracovat i v těch nejnutnějších komandech jako byl Kesselhaus, kuchyně, prádelna, desinfekce a transportní skupiny. Měli jsme s tím neustále a často zdánlivě nepřekonatelné obtíže.

   Tyto byly zvětšovány nervosou vzájemné pomstychtivosti vůči osobám a skupinám zejména německých vězňů, ze kterých se rekrutovala největší část pomahačů SS-režimu. To byly velmi těžké problémy samosprávy tábora, když jsme se ujali vlády. Nebyla to ani malá porce důvěry, a pro nás lehká úloha, převzít odpovědnost za nejdůležitější část, to jest zdraví a výživu životů všech vězňů do vlastních rukou, přestože jsme měli ze všech poměrně nejčistší štít. Ani proti jedinému Čechoslováku se nevznesla jediná žaloba z řad cizích a sami jsme si udělali mezi sebou hned od počátku přísný pořádek a kázeň. Byli jsme početně středním národem za Poláky, Rusy, Jihoslovany, Francouzy, Italy a Němci.

   Prvním naším úkolem a snahou bylo vytvořit z proklínaného revíru skutečnou nemocnici, která by byla na výši situace. Správu hospodářskou a administrativní jsem svěřil výhradně zapracovaným českým kamarádům, s Kopřivou, Bílkem, Mikšem a jinými v čele, a všechna oddělení dostala své lékaře podle jejich speciálních oborů. Stejně byly rozděleny a vybaveny všeobecné i speciální ambulance. Uražené, stávkující a sabotující Pflegry a Oberpflegry jsme nahradili ochotnými Čechy, Jihoslovany, Poláky a řadou kněží, a tak jsme udrželi provoz nemocnice na výši i ke spokojenosti přísné kritiky amerických, francouzských i anglických vojenských i politických a lékařských inspekcí a návštěv, které se pak hrnuly tak, jako kdysi německé, pouze s tím rozdílem a výsledkem, že nebyly očekávány a zastihovaly nás v plné práci a ruchu. I slavnostních návštěv, jako generála Pattona, Fokse, velvyslance Bouillota a jiných bylo dosti. Naši mezinárodní sekretáři Vyšohlíd a Brym i dr. Vítek a tlumočníci měli s tím plné ruce práce, zejména když došlo na obsáhlé statistiky, memoranda a protokoly. Řadou oslav, kterou zahájila velkolepá manifestace na prvního máje s prapory a vlajkami všech národů, uvítání amerického poselstva atd., jsme odváděli mysle a pozornost masy vězňů od rabování, krádeží, útěků a desorganisace do houfu k společným starostem a kázni.

   Ale i potom jsme měli daleko větší část nemocných a umírajících na blocích, pro něž ani ve zdvojnásobeném revíru nebylo místa. Obsadili jsme lékaři všechny invalidní i pracovní bloky, dali jsme jim k ruce i ošetřovatele a národní sociální komise pomáhaly zjišťovat a zajišťovat u svých krajanů, čeho bylo třeba. Veřejná, celodenně působící ambulance též vykonávala obrovský kus práce, stejně jako kanceláře a poradny správy tábora i jednotlivých národních výborů. Ruku v ruce s tím šla též úprava stravování. Byla to velmi těžká práce a starosti, než jsme zajistili aspoň přibližnou a opravdu dietní stravu, tekutou dietu pro nejtíže nemocné, suchou dietu pro tisíce oteklých a ledvinově chorých, než jsme udělali pořádek na blocích a s pomocí amerických zdravotních čet provedli ve všech místech tábora, u všech jednotlivců bez výjimky trojnásobnou odvšivovací akci a trojí očkování všech lidí v táboře opravdovým sérem jako nevyhnutelné podmínky evakuace.

   Nejdůležitější a ovšem i největší starostí, kterou jsme mohli zmoci jen díky opravdovému přátelství a více než kolegialitě a porozumění kolegů-lékařů amerických, byl odsun a hospitalisace všech epidemických onemocnění. Přibývalo nám jich po prvních čtrnáct dní hrozivě stejně jako úmrtí. Byly to nejstrašnější dny celého našeho života, kdy vyslovené i nevyslovené výčitky, i když neoprávněné, se zařezávaly do našeho svědomí, obtíženého nyní vlastní odpovědností, i když jsme dobře chápali to vše jako přirozenou reakci hrůzy a pekla, které předcházelo, výsledek ze zážitků a transportů smrti, které k nám doháněly v posledních čtyřech týdnech jako trosky desetitisíce ze všech táborů jižního a středního Německa, trvající hlad a prázdné ruce proti tomu. Bylo mnoho pesimistů i mezi Američany a hlavně vojenskými veliteli, kteří čekali to nejhorší, to jest revoltu a debakl. Podařilo se mezitím vytvořit tři polní americké a jednu francouzskou nemocnici za pomoci našich lékařů i ošetřovatelů, v nichž Američané byli vedoucími a zásobiteli, kromě vojenských nemocnic amerických 116 a 127, kam jsme kromě nemocných dodali jen pomocný personál. Šlo nám to však všechno příliš pomalu, protože Američané, zvyklí na jiný život, komfort a therapii, měli příliš veliké a úzkostlivé požadavky a tím brzdili rychlý odsun a naplnění nemocnice tak, jak bychom to byli potřebovali. Nakonec jsme se však přece jen našli a všichni nemocní buď byli pod nemocniční střechou dřevěnou nebo stanovou a Američané pak je zásobovali ze zvláštních opatření a přídělů nejen léky, ale i potravou, o níž se nám i našim nemocným nikdy ani nezdálo. V druhé polovině května už byl prakticky konec epidemie, nepřibývalo nových onemocnění. A tak epidemie, která postihla více než 40 000 lidí a vyžádala si na životech daleko přes polovinu obětí, byla přemožena.

   V té době byli však už i ostatní uzdravení nebo nenakažení připraveni, odvšiveni, očkováni a zorganisováni podle národností na zvláštních blocích v průmyslových závodech okolo tábora s vlastní samosprávou, jejímž prostřednictvím pak bylo všechno v táboře pořizováno a vykonáváno. V tu dobu přicházeli již i první styční repatriační důstojníci. Jsme vděčni londýnské vládě, že náš kapitán Falta byl první a že dokonce i naši londýnští letci přiletěli se zásobami pro nás brzy za ním. Tak jsme jejich prostřednictvím přišli oproti všem ostatním velmi brzy do styku se zahraničím i s vlastí, zatím se osvobodivší a Rudou armádou osvobozenou. Právě zprávy z domova, povstání v Praze, to poslední čekání, nervosita a nedůvěra, plynoucí i z nezaměstnanosti a strachu před eventuální nákazou a smrtí, bylo to nejhorší. Proto jsme vše zaměřili a nasadili úsilí o co nejrychlejší odchod. Věděli jsme, že každý den jeho urychlení znamená záchranu desítek, ne-li set. Znali jsme jasně situaci našich doma a chápali nyní, že bychom podle ní si byli ještě dlouho počkali, než by byla možná repatriace všech třech tisíců československých příslušníků, včetně Židů, z důvodů dopravních a vojenských. Proto byla největší odměnou a cenou pro nás přízeň našich osvoboditelů, kterou jsme si získali za práci v osvobozeném táboře. Zatím co všechny ostatní národy ještě týdny, ba měsíce čekaly na vlastní pomoc z vlasti prostřednictvím svých vlád, ještě sotva ustanovených, naši všichni zdraví příslušníci a neepidemicky ležící nemocní ve třech dnech koncem května byli ve vojenských i ambulančních sanitních vozech americké armády odvezeni do Plzně pod podmínkou, za níž jsem se závazně zaručil, že proděláme tam jak zbytek karantény, tak i řádnou a konečnou prohlídku všech. A zbytek uzdravených po skvrnivce následoval po 14 dnech a třech nedělích.

DOMA

   Tak jsme si to i my představovali: to jest, že budeme doma všichni společně prohlédnuti a klasifikováni a podle výsledku toho všeho posláni domů nebo jinam na pozorování či léčení. Byl jsme dokonale zklamáni zmatkem a velmi nepříjemným uvítáním, kterým nás přivítala vlast a Plzeň zvláště. Byli jsme sice zvyklí na velikou tvrdost a bezohlednost, ale tato doma se nás dotýkala na každém kroku, i když jsme ji do určité míry dovedli chápat a omlouvat. Škoda, že to bylo i po stránce medicinské a že nám to velmi mnoho připomínalo leccos, co bychom byli tak rádi překročením našich hranic zapomněli. Dostali jsme tak za vyučenou i v tom, že je třeba pracovat a bojovat dál, aby německý příklad myšlení a celý ten nebezpečný mor neměl u nás pokračování a nebezpečné následky.

   Průběhem dalších čtyř týdnů jsme stejným způsobem dopravili i uzdravené kamarády, kteří si rozhodně nemohli stěžovat, že zůstali v Dachau opuštěni, tím spíše, že procento těch, kteří ještě zemřeli, bylo už jen nepatrné. Po této stránce můžeme tedy chodit doma zpříma a bez vlastních i cizích výčitek, jen s upřímnou účastí těm, jimž jsme často své nejlepší kamarády nepřivezli s sebou domů. Dovezli jsme však i našeho seniora "našeho starého pána" pětaosmdesátiletého otce Feirabenda, kterého jsme jako "prestiž" úzkostlivě chovali po tři léta na revíru, schovávali před slídivými zraky hledačů invalidů a stejně jako za řadu jiných starých a nemocných bojovali v případě hrozícího nebezpečí, abychom jim splnili slib, že je v Dachau nenecháme. A i když to bylo u prvého jen 14 dní života ve svobodné vlasti, jistě to stálo za to.

   Tím spíše těm ostatním, ať zdravým nebo těm se zdravím podlomeným.

PŘEHLED

   Dřív než necháme spadnout oponu nad tím, co se zvalo život v koncentračním táboře, výčtem suchých dat a číslic, bylo by ještě třeba se zmínit o celkovém životě v táboře, o jeho zařízeních a o tom, jaký to mělo přímý a nepřímý vliv v jednotlivostech i celku na život vězňů. Nečiním tak úmyslně byť omezeně v přehledu, protože to není účelem v těchto vypravováních a omezuji se pouze na to, pokud a jak po stránce lékařské a medicinské vůbec byly uplatněny nebo potlačeny přirozené požadavky a životní podmínky k životu v táboře a do jaké míry ať po stránce aktivní nebo pasivní, to jest s trpným postojem, medicina přispěla k těm smutným zjevům, které pod souhrn "koncentrační tábor" dnes již všeobecně známý, můžeme počítat.

   Všichni vězňové bez výjimky vstávali ráno v létě o čtvrté hodině podle letního času a v zimě o páté. Celá ranní toaleta byl jediný spěch, při kterém hlavní úlohu hrála úprava lůžka, světnice, zkrátka aby všechno bylo zanecháno v pedanticky vzorném pořádku. Přirozeně, že bylo to možné pouze v prvních dobách, než byly světnice přeplněny. Snídaně sestávala z černé kávy neslazené, která s kávou ani kávovou náhražkou neměla nic společného, později výhradně z hořkého bylinného čaje. Pouze výjimečně byla polévka z vojenských konserv, to jest z mletých kostí. Chléb byl rozdáván vždy na celý den večer, nejdříve čtvrtina, pak pětina a konečně sedmina a osmina vojenské míry, takže zřídka komu zbyl nějaký chléb na snídani. V létě býval Appel o páté hodině, v zimě podle toho, kdy se rozednilo. Do té doby vězňové bez ohledu na počasí čekali na povel k Appelu i několik hodin. Ranní Appel byl obyčejně krátký a hned nastávalo rozdělení do pracovních oddílů. Mezi jednotlivými pracovišti byl podstatný rozdíl v práci i námaze, takže se rozdělovala komanda na lepší, špatná a nejhorší. K těm patřila tak zvaná "Kiesgrube", která byla nejobávanější, byla ve skutečnosti trestním komandem a procházeli tudy hlavně nováčkové. Veliká část jich tam také zůstala.

   O půl dvanácté vracela se pracovní komanda do tábora na tak zvaný oběd, který v prvních dobách byl ještě poměrně slušný, to jest obsahoval brambory, zeleninu, luštěniny a jiné přimíšeniny ve formě husté polévky v nejrůznějších obměnách. Normální míra byla tři čtvrtiny litru této tekutiny. Postupně stávala se tato polévka čím dále tím řidší, místo brambor objevovaly se v ní většinou slupky z brambor a neupotřebitelné odpadky zeleniny. Po omastku nebylo ovšem nikde potuchy, zato se chuť těchto pokrmů různým způsobem zpestřovala z různých výrobků plantážnických. Uvážíme-li, že už o půl jedné byl nástup do práce, že veliká většina komand se vracívala s velkým zpožděním a že obřadné vydávání jídla, umývání a opětný úklid na blocích byly daleko důležitější než jídlo, bývaly u veliké většiny vězňů tyto polední přestávky úctyhodnými výkony lehkoatletickými, takže se závistí každý pohlížel na ty, u nichž správa závodu nebo továrny vymohla, že nemusili na oběd do tábora chodit a mohli si stravu v kotlích vozit s sebou na pracoviště.

   Daleko horší to bývalo s Appelem večerním, který býval v zimě v šest, v létě v sedm hodin. Ale čekalo se často i hodiny, až se všechna komanda sešla a pak po případě bez ohledu na déšť, sníh a mráz v útvarech i celou noc, když někdo scházel. To se stávalo častěji početní chybou písařů nebo opominutím, než skutečným útěkem. Následky však byly tytéž, nemluvě o trestném cvičení jednotlivých bloků, světnic a jiných zostřovacích nařízení. Snad se bude zdát čtenářům trochu hrozné nebo při nejmenším podivné, jak jsme si dovedli i v těchto situacích pomáhat. Do tábora nám chodily transporty ubožáků, z nichž vždycky valná část přišla mrtvých, bez čísel nebo jiných dokumentů a tedy byli mrtví neznámí (Unbekannte tote). Bylo jich někdy sto i několik set, často již ve velmi pokročilém rozkladu. Schovali jsme si po každé nějakou tu neznámou mrtvolu z vlaku v Totenkamře, protože v kanceláři v takových případech nemohli provádět kontrolu a mrtvoly počítat se nikomu nechtělo. Z této zásoby jsme pak dosazovali, když před ranním nebo večerním apelem přiběhl udýchaný a ustaraný písař z bloku, že mu někdo zmizel a tedy schází. Věnovali jsme mu na hledané jméno neznámou mrtvolu, písař, personál bloku byl zachráněn před těžkým trestem a celý blok od trestného stání a cvičení. To bylo ovšem možné až v r. 1944-45. Před tím při transportech často po dlouhé dny mrtvoly zůstávaly v táboře ležet a všichni přeživší vězňové z transportu musili se snažit je poznávat a pak teprve bylo možné je odvézt do krematoria. Spát se chodilo v zimě stejně jako v létě o deváté hodině. Zbývá pouze říci pro nás pochopitelnou, ale pro ostatní těžko vysvětlitelnou věc, že tato nařízení a zařízení platila pro všechny bez ohledu na jejich zdravotní stav, bez ohledu na to, byli-li lidé z práce neseni nebo vezeni na karách slabí a umírající anebo i umírající a mrtvi na Appely. Po této stránce konce jednotlivých bloků a útvarů budily vždy obraz největší bídy a smutku.

   Nikdy se nepamatuji, že by některý z Lagerarztů nebo SS-lékařů vůbec byl jakkoliv věnoval pozornost táborovému životu jak po stránce vyživovací, hygienické anebo pracovní. Zato velmi ochotně spolupůsobili při tom všem, co znamenalo zhoršení a zostření životních podmínek a nechyběli nikdy, počínaje od vybírání na transporty a do práce až do trestů a poprav. Také návštěvy, počínaje panem dr. Contim přes všechny ministry a lékaře až do poslední SS-zdravotní služby, s naprostou samozřejmostí a zřejmým souhlasem chodily okolo těchto skutečností, braly je nejenom na vědomí, nýbrž svými poznámkami a výrazem v obličeji měly z nich upřímnou radost a veliká většina nejen pobízela, ale i vlastním zásahem přispívala individuálně při každé příležitosti ke zhoršení a k týrání jednotlivých vězňů, celých skupin i všeho osazenstva. To jsou skutečnosti, které nesmí být nikdy přehlíženy.

   Naproti tomu jsme teprve při přelíčení v Dachau před válečným soudem mohli plně posoudit a ocenit lidskou podstatu našich představených a "kolegů" SS. Dobře si připomínáme vysokou sebevědomou postavu šéflékaře Sturmbannführera dr. Wittelera, jak s daleko větší oblibou chodil s Hauptscharführou Sittem prohlížet skříňky, hledat závadné dopisy, politicky vyšetřovat a spolu s vedením tábora trestat revírní personál z důvodů politických i disciplinárních. Vzpomínáme na smutnou aféru, končící trestným transportem kamarádů lékařů a Pflegrů z XIII. bloku, na případ farářů, končící bunkry a popravou spolu s vyhozením všech kněží z revíru. Rozhodně neměl ani desetinu starosti o věci medicinské nebo dokonce osud nemocných až na to, že neustále plánoval nová nařízení a rozšiřování nemocnice jakoby na dvacet roků, což nám všem už tenkrát bylo velmi směšné. Před soudem se objevil stejně arogantní a hrdý, s nezměrnými zásluhami o tábor a jako vrchol uvedl první, pak všemi opakovanou pohádku, jak byl týrán a bit při svém výslechu, při němž celém jsem právě seděl přítomen. Ještě groteskněji toto hrůzostrašné povídání před soudem znělo z úst vedoucího politického oddělení Kuicka, vedoucího gestapa z Mnichova, který tento úřad zastával 13 roků.

   Poslední šéflékař Hintermayer, ač byl obecně v táboře znám jako osoba do veliké míry pasivní a do jisté míry neškodná a přístupná, se zjevil ve světle zcela jiném. S viditelným výrazem méněcennosti doznal vraždy v krematoriu injekcemi na těhotných ruských ženách, s hrůzou jsme poslouchali vyprávění kapy z krematoria o oplzlostech při popravách Židovek, a teprve jsme pochopili jeho gynekologickou zálibu, s níž navštěvoval blok XXXI. s daleko větší péčí než celý revír. Styděl jsem se jako také lékař, když ve své obhajobě udával, že v mládí prodělal tanec sv. Víta a při obvyklém buršáckém souboji (mensuře) byl udeřen před 15 lety do hlavy.

   Ale naučili jsme se být i opatrnými v posuzování lékařů zdánlivě velmi slušných. Neměl jsem skutečně zlé mínění o dr. Puhrovi, který byl nakonec v táboře několik měsíců a ukázal se celkem slušným a kolegiálním. U soudu však lhal o skutečnostech zcela jasných nerozumně a naopak se hrdě pochlubil, že byl SS už v Rakousku od nejútlejšího mládí a že byl z roku 1934 Blutordenträgrem. Jeho vyznání bylo fanatické a přesvědčivé. Stejně dr. Eisele, který byl znám nám za poslední krátkou dobu jako hrubý SS-lékař-sedlák, jinak neškodný kromě křiku a nadávání, se objevil ve světle své dřívější buchenwaldské působnosti ve světle hrozném.

   A konečně kolem nás za ostnatým drátem a mezi námi na mimořádných táborových pracovištích i v okolních městech a městečkách včetně milionového Mnichova chodil všechen německý lid. Nikdo z nich nenosil klapky na očích ani brýle mámení, nikdo neodvracel hlavu před nejhoršími skutečnostmi. Jest sice pravda, že jsme se, ale skutečně jen ve výjimečných případech setkali se soucitnými lidmi, ale ještě z nich byla veliká většina ustrašených, ne-li přímo zbabělých. Daleko více jich však bylo tvrdých a nenávistných na každém kroku, ženskou většinu obyvatelstva nevyjímaje. A tuto nenávist a nepřátelství dávali všude zjevně při každé příležitosti najevo, ať se jednalo o kteroukoliv národnost, ba i o příslušníky národa německého.

ČÍSLA MLUVÍ

   Za celou tu dobu neviděli jsme v táboře žádné kontrolní nebo jiné skutečně dozorčí nebo mezinárodní komise, která by byla projevila zájem anebo byla aspoň ukázala dobrou vůli se postavit proti německé zvůli a řádění. Po této stránce i značka Červeného kříže byla v očích všech příliš diskreditována. Byly jí v poslední době kryty i nejdůležitější objekty vojenské a politické proti náletům a sloužila zbabělým vrahům a jejich pomahačům, kteří nikdy s Červeným křížem neměli co dělat ani s medicinou, jako konečná záchrana při útěku před osvoboditeli.

   Závěrem k tomuto líčení podávám řadu čísel a statistik, jak a pokud byly zachovány. Jest samozřejmé, že všechno, na co si SS vzpomněli a nač přišli, bylo zničeno a spáleno a tato práce byla výhradnou starostí jejich v posledních čtyřech týdnech. Rovněž jsou tato čísla do velké míry neúplná, protože po této stránce byli SS jednak nepořádní, jednak právě v případech nejchoulostivějších a nejhroznějších neměli záznamy vůbec žádné.

   Podle táborových statistik prošlo dachovským táborem v letech předválečných 39 000 vězňů. Kromě toho počítají současníci, že bylo 21 000 lidí, kteří nebyli zachyceni číselně a táborem prošli, respektive v něm zašli. Od počátku války až do druhé polovice dubna 1945 prošlo táborem oficiálně 161 930 lidí. Lze těžko určit, kolik jich bylo vedle toho. Připomínám, že v roce 1941 byl z tehdejších všech invalidních bloků vytvořen tábor válečných zajatců ruských, ve kterém bylo střídavě osm a čtrnáct tisíc lidí. Všichni tito byli v době velmi krátké likvidováni. Kromě toho jsme po celou dobu viděli za dráty i mimo tábor procesí transportů, které přicházely sice do Dachau, ale k nám do tábora nedošly. Mizely jednak v táborových vězeních, v bunkrech nebo přímo v krematoriu anebo byly zase odváženy za neznámým cílem. Jenom pokud byli nešťastníci v krematoriu popraveni, zaplynováni a spáleni, měli jsme o nich částečný přehled. Jednalo se z veliké části o příslušníky národů balkánských, hlavně jihoslovanských a později Francouzů. Také podobné transporty italské byly velmi četné. Konečně v posledních dnech před příchodem Američanů došlo asi 7 000 vězňů do tábora, kteří již nebyli ani oficiálně přijati ani očíslováni. Není proto nijak přemrštěné, počítáme-li, že kromě čtvrt milionu oficiálních vězňů se tam nacházel stejný počet těch, kteří byli v Dachau neoficiálně, po případě tam zůstali.

   Statistiku úmrtí v Dachau si lze učinit také pouze přibližně. Za úmrtí se počítalo jen úmrtí přirozené, to jest na revíře nebo na blocích, bez cizího zavinění podle pitevních záznamů a podle revírního hlášení. Vzhledem k tomu, že čísla předešlých let byla uvedena v hlášení, které jest otištěno výše jako opis zprávy do zahraničí z roku 1943, uvádím přesné záznamy prosektury za první třetinu roku 1945:

leden -   3 800 mrtvých

únor -    3 200 mrtvých

březen - 3 700 mrtvých

duben -  4 000 mrtvých

   V tom ovšem nejsou ani popravy, úrazy nebo jiné mimo tábor se přihodivší smrti.

   Ohledně poprav mám po ruce jednak čísla z oddělení Židů, jichž bylo podle těchto záznamů v době od 20.června 1944 do 23. listopadu téhož roku utraceno 29 138. Domnívám se, že tento výsek stačí k obrazu, jak to vypadalo po ostatní dobu.

   Podle zachráněných záznamů politického oddělení, kde byly ovšem zanášeny pouze justifikace schválené, po případě z Berlína diktované, jeví se celkový počet oficiálních poprav takto:

1940 (poslední 3 měsíce) - 669

1941 -                               2 898

1942 -                               5 194

1943 -                               2 108

1944 -                               1 987

1945 (první 3 měsíce) -    4 861

celkem -                          17 717

   Každý, kdo něco o koncentračním táboru ví, si dovede představit kolikanásobná byla číslice poprav neoficiálních, vycházejících z volného a libovolného rozhodnutí a nálady jednotlivých velitelů, hlídačů, kapů i podřízených vězňů.

   Po osvobození Američany a po skončení epidemie skvrnivkové zůstalo v táboře 31 432 vězňů. Z toho podle národností:

(tabulka na str. 238 a 239)

   K tomu je třeba připomenout, že uvedená čísla jsou podle přihlášek, které byly dělány s ohledem na repatriaci, pod kterýmžto hlediskem byly veliké změny mezi přihláškami a skutečnou národností, pod kterou jednotliví vězňové v táboře po řadu let žili a vystupovali. Týká se to z našich příslušníků v první řadě Sudeťáků a pak všech tak zvaných "Volksdeutsche", kterých bylo ovšem nejvíce z Poláků, ale kteří se k tomuto po osvobození nechtěli znát.

PO PĚTI MĚSÍCÍCH

   Snad se bude veliká většina z vás mylně domnívat že nemůže být většího osobního zadostiučinění než když po všem tom jsem se mohl postavit v tvář těm, před kterými se tisíce třásly strachem a hrůzou, před konečnou světskou spravedlností a být přítomen i jejich potrestání. Snad jsou jen někteří takoví mezi námi, kteří by měli z toho radost. Nic takového jsem nepocítil. Ani když jsem byl vyzván ministerstvem letět do Dachau v říjnu minulého roku. Když jsme si v koncentračním táboře někdy povídali, kdo z nás v případě, že se z toho se zdravou kůží dostane, se sám nebo se svými dětmi podívá na tato místa, která hrála takovou roli v životě každého z nás, po každé jsem prohlašoval, že bych sem a do celého toho proklatého kraje nikdy už nejel.

   A osud tomu chtěl, že jsem byl z prvních. Připadal jsem si doslova jako znovu zatčený a transportovaný vzdor všem pozornostem a neporovnatelným jiným okolnostem se strany nových mých ochránců. Tedy znovu Dachau. Z letiště v Mnichově letí kolem stará známá místa smutných vzpomínek: Allach, Karlsfeld a už nás vítá tábor nyní značně rozšířený se svými branami a věžemi, dlážděné a asfaltové silnice, kudy táhly dříve houfy vězňů v potu a námaze těžké náklady. Nyní na bývalém Sachsendammu teď Arkansas Road se prohání nesčíslné zástupy aut, že na př. přechod u Kesselhausu je někdy podobným problémem jako v Praze na Můstku nebo Perštýně. Ale jinak kulisy zůstaly i tábor. Jen na Appelplatzu postavili veliký kostel pro nynější SS-osazenstvo tábora, které je v jednotlivých barácích dráty na skupiny odděleno a rozloženo v počtu 25 000 i do nových baráků kol Lagergärtnerei, po celém Appelplatzu a daleko za bunkry a dřívější Heereszeugamt. I revír je neporovnatelně změněn. Pro nemocnici slouží dřívější SS-lazaret, kam byla převezena všechna zařízení, sály i stanice. Na bloku A je pouze ambulance, v naší Tk. převazovna.

   Ale vzdor těmto změnám vše vidíte staré a tak známé. Na každém kroku vám vyvstávají staré známé obrazy, na každé místo si promítáte nekonečný kaleidoskop výjevů a se všech stran se na vás dívají známé pohledy a tváře, které už nikdy neuvidíte. Z krematoria udělali museum a panoptikum, které je některým Polákům, kteří netouží se vrátit domů, velmi výnosným zaměstnáním průvodce a tlumočníka pro americké návštěvníky. Při jeho vchodu je velký nápis: Zde bylo spáleno 238 000 vězňů, a vše ostatní, včetně Kugelfangu, šibenice, Prügelbocku a Baumu pečlivě instalováno. Na masových hrobech za pískovištěm našeho kapy "transportera" Gratzra", kde po svém útěku z tábora nyní klidně kraluje v našem dřívějším tak cenném "Schaltru", jsme vykonali návštěvu právě 1. XI. Chystají tam zbudovat veliký památník-mausoleum, podle základu na způsob lipské bitvy národů. Jinak budí tato krajina s překrásným rozhledem dojem nezměrné opuštěnosti. Spí tam všichni naši kamarádi z epidemie skvrnivky.

   Dojmem pro sebe byla první návštěva v bunkru a první setkání a konfrontace s obžalovanými. Byl jsem přítomen jejich výslechům přípravným a působil k obnově jejich chatrné paměti, stál jsem proti nim a hlavně jejich americkým obhájcům po čtyři týdny veřejného procesu. Bylo to velmi namáhavé a vyčerpávající.

   Tím těžší to bylo v Norimberce. Snad mnoho našich lidí mně závidělo a závidí, snad někteří dobří lidé mně to vše dokonce přejí. Přijel jsem do Německa znovu s představou, kterou jsem si udělal na podkladech ryze biologických. Veliký všelidský organismus byl v minulých letech zachvácen těžkou a nebezpečnou infekcí, která natropila nepopsatelné škody. K záchraně a vyléčení je potřeba lékařských zákroků na pomoc napadeného organismu: nejprve odstranit ložiska zřídel nákazy, pokud jsou dosažitelna a pokud to dovedeme a pak obecně zavést příslušnou antitoxickou a posilující léčbu. To obojí je úkolem lidské spravedlnosti a politiky. Organismus pak sám si musí pomoci. V tomto případě i národ německý, který stůně - podle mého názoru - chorobou nyní latentní a chronickou z velké míry dále.

   Nikdo z vás nepochopí, jak je těžké vykládat věci lidem, kteří o nich nemají nejmenšího ponětí a tušení, kteří o nich nikdy nečetli a neslyšeli, je to pro ně jako vzdálený svět. Je v tom patrný rozdíl mezi obžalobou francouzskou a ruskou, která vystupuje jako oprávněný kárce, a mezi Američany a Angličany, kteří přistupují k týmž věcem jako důvěřiví a zvědaví soudci.

   Stejně tak nikdo z vás si nepředstaví obtížné a často zmatené události a poměry v těchto událostech a kolem nich, které vytváří naprosto cizí prostředí, zmatek, mnoho cizích řečí s nepřesnostmi v překladech a nepochopitelnostech ve výrazech všeobecných i speciálních. A připočteme-li k tomu u nás jen z malé části představitelnou reportérskou a zpravodajskou vášeň západnickou, octnete se zakrátko ve víru událostí, že nepoznáte ani sebe sama, že s podivem posloucháte svou řeč - ale rozhodně pocítíte ani v nejmenším dojem zvláštní cti a hrdosti.

   Vzpomněl jsem si na život vojenský, takového nechtěného "hrdinství", které tak dobře známe z vězení a z koncentračních táborů. Obyčejný voják, před tím zcela pokojný občan, se na jistém místě fronty stane zcela neočekávaně středem důležitého boje. Co naplat, není-li hrdinou či vojevůdcem, v tomto případě musí chlapsky vydržet za ty ostatní, za mnoho z nich daleko schopnějších a lepších - a stát se proti své vůli "slavným" a snad i záviděníhodným. Nikdy ani v Dachau, tím méně v Norimberku jsem si nepředstavoval, že tam povídám o sobě, že si vyřizuji své účty. V Dachau jsem byl i formálně jakýmsi generálním žalobcem, nebo chcete-li, podle našeho procesního řádu, zástupcem všech soukromých účastníků tváří v tvář těm, kteří zplodili jim tolik hrůzy a tolik zla. Tak jsem svou úlohu chápal a podle nejlepšího vědomí a svědomí ji vykonával a sehrál.

   Když jsem šel svědčit v Norimberku na místo dosud ve světě nejvyšší spravedlnosti, potkal mne zástupce papežské stolice, který mne už v Dachau vyslýchal o pronásledování kněžstva, a řekl: Budou za vámi teď stát všechny ty statisíce vašich mrtvých i živých kamarádů! Nezbývaly mně myšlenky, proč náhodou právě já jsem byl k tomu určen, proč právě Čechoslovák, když mnoho jiných národů stejně a ještě více trpělo. Tak jako při výsleších gestapa jsme brali pokorně a samozřejmě cizí viny a zásluhy na sebe, abychom zastavili před sebou nebo nad sebou - to bylo vedlejší - ten hrozný stroj zkázy, tak tomu bylo i zde. Proto se nezlobte, jestli někteří jste snad závistivě poslouchali, že jsem si neoprávněně přivlastnil zásluhy a slávu, která patřila jiným nebo jenom někomu z vás. Patřila všem, jako patřilo všem to, co tomu předcházelo, a hlavně těm, kteří už nejsou. Patřila Dachau, stejně jako Mauthausenu, Osvěčimi a Sachsenhausenu a všem ostatním vězením a táborům.

   Nejde totiž dnes o to, co po formální stránce se zdá nejdůležitější, nejde o staré pojmy spravedlnosti a trestu. Nikdy jsem se netrápil a nemyslil na osoby, které stejně náhodou, jako já byly svědky, v Dachau či v Norimberku a nyní stanuly na lavici obžalovaných. I ty, ať jsou osobně sebevíce významné a vinny, jsou stejně jako my všichni prostými kulisami a figurkami velikého děje. Nejde o vinu individuální. Tam musila a musí být jen formálně zjištěna a potrestána. Ale daleko více jde o vinu kolektivní, protože jde o záchranu, nápravu a lepší budoucnost celého světa, všech lidí. Tomu sloužíme všichni svým minulým těžkým životem i dnešní svou ne lehčí prací. Až jednou v klidu - bude-li to někdy v životě naší prokleté generace vůbec - budu moci přehlédnout uplynulých sedm let, tedy věřte, že mezi nejtěžší a nejsmutnější chvíle bude patřit právě tento konec. V táboře jsme stáli pěkně jeden vedle druhého a společně jsme nesli svůj osud. Horší to bylo prvá léta v osamocení žaláře a odpovědnosti za osud kamarádů, kteří ještě byli na svobodě. Teď to bylo nejhorší: sám, a odpovědnost ne za desítky, ale za statisíce lidí živých i mrtvých. To snad pochopíte.

DOSLOV

   Bylo by toho jistě ještě mnoho, příliš mnoho k vypravování, co by patřilo do rámce těchto řádků a do velikého nového studia problému, aby z té veliké bídy a hoře lidstva bylo vytěženo aspoň pokud možná nejvíce dobra a positivních poznatků pro lepší budoucnost lidí i po stránce lékařské. Tomu jsme povinni v zájmu těch, kteří zůstali ušetřeni, i těch druhých, kteří podlehli, a konečně i za ty, kteří vědu a lidskost zradili.

   Domnívám se však, že by přesahovalo rozsah této knihy, jít do jednotlivostí, studovat a pitvat jednotlivé případy a nálezy, tak jak nám je denní život v koncentračním táboře stavěl před oči. Bude jistě ještě veliké množství příležitostí, kdy v jistých případech, v rozmluvách a diskusích nám budou až do konce naší paměti a života vyvstávat stále nové a nové doklady a předměty z oné neobvyklé, veliké laboratoře po stránce medicinské, psychologické, sociologické a lidské vůbec.

   Byla to věda německého národa, která přišla na toto hrůzné scestí. Je tomu třicet let, co nám náš veliký učitel profesor Thomayer vykládal, že jest podstatný rozdíl mezi vědou německou a vědou všech ostatních národů. Kdežto tyto slouží svou vědou lidstvu, věda německá vždy viděla v nemocném člověku pouze svůj objekt. Teprve události posledních let jí daly po této stránce neomezené možnosti, a tak se ukázala i pravá její tvář. V dnešních dnech se snaží západní svět, aby zachránil tuto německou kulturu jak po stránce hospodářské, tak i po stránce vědecké. Je prý to v zájmu lidstva. Hledají se profesoři pro obnovu staroslavné university německé v Bonnu a pro mnoho jiných. Kdo nám může zaručit, že se snad ještě jednou nesejdeme pod škraboškou mezinárodní vědy s povědomými tvářemi, které se chodily dívat a dirigovaly tuto vědu v jejím nejhorším úpadku? Mimoděk vyvstává otázka, kolik takových zahraničních starostí bylo s naší ještě staroslavnější universitou Karlovou a s naší vědou, a co by se bylo asi s námi stalo, kdyby válka jinak dopadla? Kolik by bylo hlasů v parlamentech a na řečništích, které by potom zvedaly svůj hlas?

   Snad několik těchto kapitol přispěje mezi odborníky k pravému názoru na to, co se odehrávalo za zdánlivě neproniknutelnými přehradami a závorami a přinese správný názor a pevnou vůli zamezit vždy a všude možnost jejich opakování a najít i vhodné prostředky proti tomu.

   A pro ty, kteří budou číst tyto řádky pouze ze zájmu lidského, snad postačí několik odstavců a obrázků z úseku jim neznámého a neobvyklého ze sloupců a časopisů i brožur o jiných poměrech z téhož světa, aby si celkový obraz doplnili a svůj názor ujasnili. Nejde totiž o vylíčení skutečností, čili o historii, nýbrž jde, a to na místě posledním, též o nás, kteří jsme se vrátili. Jen ten, kdo procházel s námi, anebo kdo se zamyslí nad opravdovými a neskreslenými skutečnostmi, může a dovede pochopit, jak a jací jsme se vrátili.

   Také my jsme v cizině přemýšleli a plánovali, i když jsme měli velmi málo naděje, že nám bude dopřáno, abychom cokoliv z toho mohli uplatňovat a uvést v život. Dnes tyto své plány porovnáváme a přizpůsobujeme poměrům, které jsme zase neznali my. Určitě se domníváme a jsme přesvědčeni, že již to, že jsme se vrátili, nás zavazuje a opravňuje k práci a k budování, abychom svými zkušenostmi a zážitky zabránili ještě snad horším zkouškám, než jakým byl svět a náš národ zvlášť podroben dosud. Každý pochopí, že jsou jisté věci, které nelze smazati z paměti a s mysli, a že množství okolností a situací se nám vtisklo tak hluboko, že zanechalo nejen na našem zdraví, nýbrž i v našich povahách jisté názory a změny oproti těm, kteří toto "přeškolení" na sobě neprodělali. To platí s hlediska širšího i užšího lékařského. Naučili jsme se pracovat a těžce pracovat za podmínek velmi svízelných, naučili jsme se neskládat zbraně a neustupovat před úkoly zdánlivě nerozřešitelnými a v situacích často zoufalých. Naučili jsme se tvrdě brát na vědomí zvůli a nejhorší násilí, trpně přihlížet k velikému trápení lidí i nám nejbližších, ale dovést využít každé sebenepatrnější příležitosti k pomoci a změně k lepšímu. Naučili jsme se skromnosti, vážiti si a radovat se z malých radostí, z každého nepatrného pokroku k dobrému, naučili jsme se znát a poznávat lidi v jejich plné podstatě, kterou nám nezakrývala žádná škraboška společenského postavení nebo kulturního usměrnění. Pro mne samotného, přes všechno vypravování i jiné daleko horší historie a zkazky z koncentračního tábora, byl příchod do něho velikou úlevou. Po dvouletém putování po více než dvaceti žalářích a nekonečných měsících, strávených v samovazbě, a s půl druha stem výslechů gestapa jsem přišel do fronty lidí, kteří stáli v témž nebezpečí, obraně i útoku. Znovu se mně projevila pravdivost Einsteinovy theorie v plné míře. Vždyť toto místo kolektivní hrůzy a masového umírání připadalo mi v porovnání s nedávnou vlastní osamoceností velikou úlevou. A potom, když dokonce jsme mohli aktivně zasahovat a pracovat, pomáhat a bránit, byť v míře omezené, cítili jsme velmi jasně, že nežijeme nadarmo. S těmito zkušenostmi a zážitky chceme pracovat mezi vámi všemi a tak chceme být chápáni a pochopeni, protože jen tak věříme, že už ani my, ani ti, pro které jsme zůstali a kteří přijdou po nás, se nedočkáme zklamání, nové zrady a nového trápení.

   Každá, i ta nejtěžší zkouška, která si vyžádala největší oběti, se může státi ve smyslu kladném velikým požehnáním. Byli jsme osudem určeni za generaci, která byla ze všech, co jich kdy svět na sobě nosil, nejvíce postižena a podrobena v uplynulých třiceti letech nejtěžší zkoušce. Za to za všechno nás čeká v historii jediná pocta a vyznamenání, že jsme byli současníky největší doby dočasné historie.

   Tato historie bude také soudit každého z nás i nás všechny dohromady, zdali jsme nebyli malými lidmi ve veliké době.