ZLOČINY NACISMU

Zločiny v Norsku

 

Nelidské mučení vězňů gestapem v norských vězeních

 

Začali mi kroutit a lámat paže a nohy. Pravou paži mi vymkli. Ucítil jsem strašlivou bolest a opět jsem omdlel. A tu se stalo totéž, co předtím. Polili mě vodou a já přišel opět k vědomí.

Všichni Němci teď byli jako šílení. Řvali jako zvířata a znova mě zasypávali otázkami. Ale já jsem byl tak vyčerpán, že jsem nemohl odpovídat.

A potom obepnuli mou levou nohu nějakým vlastnoručně zhotoveným přístrojem se šroubem - měl podobu dřevěného přístroje domácí výroby - a začali utahovat šroub, takže se uvolňovalo všechno maso z kosti. Ucítil jsem hroznou bolest a zase jsem omdlel. Nabyl jsem však znovu vědomí. Stále ještě mám tady na noze velké jizvy po přístroji se šroubem. To se stalo před čtyřmi lety.

Když ani to nemělo úspěch, dali mi něco kolem krku - mám tady ještě jizvy (svědek ukazuje jizvy) - a rvali mi i tady maso. Tu jsem se však zhroutil. Náhle jsem ucítil, že jsem na pravé straně jakoby ochrnut. Jak se ukázalo později, došlo k výronu krve do mozku. Všechno jsem viděl dvojitě. Každého gestapáka jsem viděl dvakrát a všechno kolem se točilo . . .

Vězení v Oslo, Möllergata 19, kde jsem strávil asi 25 měsíců, bylo domem hrůzy. Každou noc, téměř každou noc jsem slyšel křik lidí a jejich vzdechy.

Jednoho dne, muselo to být v prosinci 1943, myslím, že to bylo 8. prosince, přišli do mé cely a řekli mi, že se musím obléci. Bylo to uprostřed noci. Oblékl jsem si rozedrané šaty, které jsem ještě měl. Zatím jsem se prakticky zotavil. Byl jsem ještě na jedné straně ochrnut a nemohl jsem tak dobře chodit, ale chodit jsem přece jen nějak dokázal. Sešel jsem dolů po chodbě a tam mě jako obvykle postavili ke stěně. Čekal jsem, že mě odvedou a zastřelí. Nezastřelili mě však. Se skupinou dalších Norů mě dopravili do Německa. Později jsem se dozvěděl, že někteří moji přátelé - a slovem přátelé myslím všeobecně Nory -, že my všichni jsme takzvaní zajatci "noci a mlhy". Dopravili nás do tábora nazvaného Natzweiler v Alsasku. Musím říci, že to byl velmi špatný tábor.

Museli jsme pracovat v kamenolomu - ano - lámat kameny ze skály. Ale o tom vám nebudu vyprávět, nechci vás nudit svým vyprávěním o Natzweileru. Vznešený soude, chci jenom říci, že všechny ostatní národnosti: Francouzi, Rusové, Holanďané a Belgičané tam byli také; nás Norů tam bylo asi 500. Z toho zemřelo 60 až 70 %, tam nebo v jiných koncentračních táborech. Byli tam také dva Dánové.

Viděli jsme tam mnoho strašných věcí, tak strašné, že je člověk nechce . . . Jsou všeobecně známé. V září 1944 musel být tábor evakuován. Dopravili nás do Dachau u Mnichova. Tam jsme však dlouho nezůstali, alespoň já jsem tam dlouho nezůstal. Poslali mě ke komandu - Aurich ve Východním Frísku - kde jsme přibližně . . . To bylo komando podléhající táboru Neuengamme u Hamburku. Bylo nás tam asi 1500 zajatců a museli jsme kopat protitankové příkopy. Každý den jsme museli pochodovat tři až čtyři hodiny a jet hodinu vlakem k protitankovému příkopu, na kterém jsme pracovali. Práce byla velmi, velmi tvrdá a těžká a zacházení tak špatné, že většina tam zahynula. Odhaduji, že asi polovina vězňů zemřela v těch pěti až šesti týdnech, co jsme tam byli, na průjmy nebo na týrání. Bylo toho moc i pro esesáky, kteří hlídali tábor; proto toho, jak se domnívám, nechali. Já jsem byl poslán z Neuengamme u Hamburku do tábora nazvaného Gross-Rosen ve Slezsku, v blízkosti Vratislavi. To byl také velmi špatný tábor. Nás Norů tam bylo přibližně 40 a z těchto čtyřiceti Norů žilo po čtyřech až pěti týdnech ještě asi deset.

 

                                               Výňatek z výpovědi svědka Cappelena

                                            před Mezinárodním vojenským tribunálem

                                                                     v Norimberku

 

"Aby byli pomstěni dva němečtí policisté, kteří byli zabiti 26. dubna v Televaagu, byla zničena celá obec"

 

V Herenthoutu . . .

 

"Němci prohledají sklepy, nařídí mužům vyjít ven a nastoupit na okraji silnice. Pak jim nařídí, aby se dali do běhu a střílejí po nich. Mezitím házejí do sklepů ruční granáty a zraňují tak ženy a děti."

"Když se vrátili Němci nenadále do Lommelu, byly ve vesnici vyvěšeny vlajky. Nějaký. Němec objevil 17 lidí, kteří se schovali v jednom krytu, a přivolal tank. Ten přijel ke krytu a rozbořil jej; zahynulo přitom 12 osob."

 

Jako první příklad ze spisu o Norsku, který byl již předložen pod číslem RF-323, stránka 51 a 52 knihy dokumentů, přečteme toto:

 

"Dne 13. dubna 1940 byly v Ringerike zastřeleny dvě ženy ve stáří 30 let. 15. dubna byli v Aadalu zastřeleni čtyři civilisté, z toho dva chlapci ve věku 15 a 16 let. Jedna z obětí byla střelena do hlavy a pobodána bodákem do břicha. 19. dubna byly v Ringsakeru zastřeleny čtyři civilní osoby, mezi nimi dvě ženy a tříletý chlapec.

Aby byli pomstěni dva němečtí policisté, kteří byli zabiti 26. dubna v Televaagu, byla zničena celá obec, a to přes 80 hospodářství s 334 budovami. Napáchaná škoda dosahuje 4 200 000 korun."

 

V tomto dokumentu najde soudní dvůr pokračování popisu německých zvěrstvech v Norsku, která byla páchána bez jakékoli vojenské nutnosti jedině s cílem udržet svou hrůzovládu.

 

                                Výňatek z protokolu přelíčení před Mezinárodním

                                            vojenským tribunálem v Norimberku

 

 

Zločiny v Jugoslávii

 

Firma Krupp v Jugoslávii plenila a loupila suroviny

 

Jak jsme se už přesvědčili na příkladu ostatních zemí, kterých již dříve dobyla německá armáda, měl Krupp bezprostředně po okupaci zvlášť těsné styky s úředními místy říšské vlády. Tato spolupráce vyniká zvlášť zřetelně zejména před a za okupace Jugoslávie. Cituji z velmi poučného místopřísežného prohlášení Georga Ufera, Kruppova zaměstnance, který dokázal sloužit za okupace Jugoslávie dvěma pánům, říšské vládě a Kruppovi:

 

"Ujal jsem se tedy své úlohy válečného správního rady . . . V Jugoslávii a jako válečný správní rada jsem podléhal plukovníku Braumüllerovi v Bělehradě, náčelníku štábu zbrojního hospodářství Jihovýchod. Současně jsem pokračoval ve své činnosti jako Kruppův zástupce pro doly na chromovou rudu na jugoslávském území. Od okamžiku, kdy jsem byl jmenován válečným správním radou jsem pokračoval ve své činnosti pro Kruppa až do června 1944 a nosil jsem v této době stále stejnokroj . . ."

 

Nemůže být žádných pochybností o tom, že firma Krupp měla jak před okupací, tak i za okupace zvlášť velký zájem na využití nalezišť chromu v Jugoslávii. Nový podnik, akciová společnost Jugochrom, o němž se zmiňuje svědek Ufer, který byl z 50 % v majetku firmy Krupp a z 50 % patřil Závodům Hermanna Göringa, už byl založen a byla zahájena stavba úpravny rud. Iniciativy se ujal Krupp, jak to dokazuje Sohl, vedoucí Kruppova oddělení pro rudné doly:

 

"Zastávám proto stanovisko, že za jediný rok, co Jugochrom prakticky pracuje, jsme vykonali skutečně všechno pro splnění úkolu, který jsme si konec konců uložili sami. Je totiž nutno zdůraznit, že žádná jiná instituce v Německu se nesnažila o intenzívnější využití jugoslávské chromové rudy než my, když jsme se na podzim 1939 ujali této záležitosti." (Proloženo námi.)

 

V září 1940 podal Sohl obžalovaným Kruppovi, Löserovi a Janssenovi hlášení o svém rozhovoru s panem Neuhausenem, tehdejším německým generálním konzulem v Bělehradě, který se tam měl po německém vpádu vrátit jako generální zplnomocněnec pro jugoslávské hospodářství:

 

"Pokud jde o obchod s chromovou rudou, upozornil jsem pana Neuhausena ještě na to, že v Jugoslávii lze vytvořit pro Německo širší základnu chromové rudy jen tehdy, podaří-li se dostat do německých rukou několik větších společností pro těžbu chromové rudy. Pan Neuhausen mi řekl, že tuto otázku rovněž vážně zkoumá a že okamžitě využije každou možnost, aby získal podíl pro německé zájemce, aby tak poskytl společnosti Jugochom možnost převzetí."

 

Bezprostředně po okupaci byl všechen důlní majetek v Jugoslávii vyvlastněn německými okupačními úřady.

Společnosti dolů na chromovou rudu Chromassco, jugoslávské akciové společnosti s celkovým akciovým kapitálem 8000 akcií o nominální hodnotě 1000 dinarů za kus, patřila řada důlních podniků v Jugoslávii. Hlavní naleziště rudy ležela v okolí Jezeriny, části Jugoslávie, která připadla při neoprávněném dělení země hitlerovským Německem Bulharsku. Ostatní doly ležely v oblastech, které byly přiřčeny Albánii, obsazené svého času Itálií. Krupp koupil 2007 akcií společnosti Chromassco od Rudolfa Voegliho, Švýcara, který žil v Jugoslávii. Dalších 1000 akcií z rodinného majetku rodiny Assco, které byly v držení Voegliho jako jistina na dluh zesnulého majitele Mojžíše Assco, zabavil Německý generální hospodářský zplnomocněnec v Srbsku a prodal je Kruppovi. Svěděk Ufer vypověděl:

 

"Jak mně bylo známo, zabavil těchto tisíc akcií generální hospodářský zplnomocněnec v Srbsku jako židovský majetek, a firma Krupp tak získala mým prostřednictvím tento zabavený majetek jugoslávského žida Mojžíše Assco. Jak firmě Krupp, tak i mně byla známa skutečnost, že šlo o zabavený majetek žida Mojžíše Assco. Nikdy jsem však nedostal od firmy Krupp jakýkoli příkaz, abych tento zabavený židovský majetek nekoupil."

 

Krupp se naopak snažil seč byl, aby zbývajících 4993 akcií společnosti Chromassco získal.

Mezitím firma Krupp najala "za příznivých podmínek" od německých vojenských úřadů, které zabavily veškerý jugoslávský důlní majetek, doly Jezerina. Všechny sklady chromové rudy z Jezeriny patřily za války Kruppovi. Zařízení dolů Jezerina bylo rozšířeno a vytěžená ruda dopravována do Německa. Firma Krupp doly Jezerina vedla a dohlížela na ně . . .

Firma Krupp se také chtěla zmocnit 334 akcií dolů Ljuboten. Německé úřady však nebyly ochotny ihned podniknout nějaké kroky, protože bylo plánováno rozdělit Jugoslávii mezi Německo, Bulharsko a Itálii . . .

I když snahy firmy Krupp nebyly v tomto případě korunovány úspěchem, přece jen jsou tyto skutečnosti významné, protože opět dokazují úsilí a snahu firmy Krupp získat co nejvíce z válečné kořisti, jakož i iniciativu a nátlak na německá vládní místa, s nimiž firma Krupp své záměry prosazovala.

Celkem vytěžila firma Krupp do září 1944 všeho všudy 108 000 tun jugoslávské chromové rudy a poslala ji do Německa.

Vypálení jedné jugoslávské vesnice.

 

Obžalovaní Krupp a Löser schválili dne 20. září 1941 poukaz ve výši 957 500 říšských marek na těžbu chromové rudy v oblasti Skoplje a na založení Německo-bulharské akciové společnosti pro těžbu chromové rudy se sídlem v Sofii, na níž byly Závody Hermana Göringa a akciová společnost Friedrich Krupp zúčastněny vždy 50 %.

Dne 11. července 1942 schválili titíž dva obžalovaní opět poukaz na jeden milión říšských marek pro Německo-bulharskou akciovou společnost pro těžbu chromové rudy.

Obžalovaný Krupp byl v době, kdy byly získány ony doly ve Francii a Jugoslávii, členem představenstva, který odpovídal a podepisoval se za oddělení těžby rud. Toto oddělení také skutečně těsně spolupracovalo s finančním oddělením ve všech otázkách, které se týkaly vykořisťování nalezišť rudy. Zprávy o práci firmy Krupp na tomto poli byly rozdávány obžalovaným Hondremontovi, Müllerovi a Janssenovi. Po dubnu 1943 byl nedávno zesnulý Fritz Müller jako člen představenstva přímo odpovědný za těžbu rudy; záležitosti zásadního rázu a zisk dolů si však vyžadovaly souhlasu jiných členů užšího představenstva, totiž obžalovaných Kruppa, Houdremonta, Müllera a Janssena.

Činnost firmy Krupp v Jugoslávii, o které jsem právě podal přehled, je zcela jasně v rozporu se zákony války a zvyklostmi a zejména s články 43 a 46 Haagské úmluvy. Vyvlastnění dolů v Jugoslávii nebylo nutně zapotřebí k udržení veřejného pořádku a bezpečnosti anebo ke krytí okupačních potřeb. Firma Krupp se ujala iniciativy tím, že se snažila získat podíl na vykořisťování zabaveného majetku a dokonce přiměla vládu k tomu, aby majetek vyvlastňovala. Najala doly Jezerina od vládních míst, přestože věděla o jejich protizákonném vyvlastnění. Zabavení akcií Assco na základě antisemitských zákonů bylo nezákonné a další činy firmy Krupp, páchané s vědomím této protizákonnosti, se rovněž příčily zákonu.

 

                                        Výňatek z procesu s Alfriedem Kruppem von

                                            Bohlen und Halbach před Mezinárodním

                                                vojenským tribunálem v Norimberku

SS v akci v Jugoslávii. Bestiální zavraždění jugoslávského partyzána.

 

 

Zločiny na obsazených územích Sovětského svazu

 

"Slované mají pro nás pracovat.

Nebudeme-li je potřebovat, mohou zemřít."

 

Vraždění a týrání civilního obyvatelstva dosáhlo svého vrcholu při zacházení s občany Sovětského svazu a Polska. Asi čtyři týdny před vpádem do SSSR byly na Himmlerův rozkaz zřízeny zvláštní jednotky bezpečnostní policie a SD (bezpečnostní služby), zvané úderné skupiny, které měly postupovat za německými armádami do SSSR a bojovat proti partyzánům a členům hnutí odporu; měly rovněž likvidovat židy a vedoucí komunisty, jakož i jiné skupiny obyvatelstva. Zpočátku byly vytvořeny čtyři takové úderné skupiny; jedna z nich působila v baltických státech, jiná ve směru na Moskvu, jiná v Kyjevské oblasti a poslední na jihu SSSR. Cituji z místopřísežného prohlášení Ohlendorfa, bývalého přednosty úřadu III. RSHA, který vedl čtvrtou skupinu:

 

"Když německá armáda vpochodovala do Ruska, byl jsem velitelem úderné skupiny D v jižním sektoru. V období jednoho roku, kdy jsem byl velitelem úderné skupiny D, likvidovala tato skupina přibližně 90 000 mužů, žen a dětí. Většina likvidovaných osob byli židé, byli však mezi nimi též někteří komunističtí funkcionáři."

 

V rozkaze, který vydal obviněný Keitel dne 23. července 1941 na základě návrhu vypracovaného obviněným Jodlem, bylo uvedeno toto:

 

"Se zřetelem na velkou rozlohu obsazených území na Východě postačí síly, které jsou v těchto oblastech pro bezpečnostní účely, jen tehdy, bude-li každý odpor potrestán, a to nikoli stíháním obviněného podle zákona, nýbrž vyvoláním takového teroru pomocí wehrmachtu, kterým bude možno vymýtit jakýkoli sklon k odporu mezi obyvatelstvem . . . Velitelé musí nalézt prostředky, aby byl zachován pořádek drakonickými opatřeními."

 

Z důkazů vyplývá, že tento rozkaz byl na území Sovětského svazu a Polska bezohledně prováděn. Opatření, kterých se skutečně používalo ve velké míře, osvětluje dokument, zaslaný roku 1943 říšským komisařem pro východní území obžalovanému Rosenbergovi. Píše se v něm:

 

"Je docela možné vyhnout se ukrutnostem a likvidované pohřbívat. Zavírat muže, ženy a děti do stodol a zapálit je, nezdá se mi být vhodnou metodou pro potírání band ani tehdy, když chceme obyvatelstvo vyhubit. Tato metoda není důstojná německé věci a velmi poškozuje naši vážnost."

 

Soudu bylo předloženo místopřísežné prohlášení jistého Hermanna Graebeho z 10. listopadu 1945, v němž se popisují obrovské hromadné vraždy, jichž byl svědkem. Graebe byl od září 1941 do ledna 1944 vedoucím a vrchním inženýrem filiálky stavební firmy Joseph Jung ze Solingenu ve Zdolbunově na Ukrajině. Nejprve popisuje útok na židovské ghetto v Rovnu.

 

" . . . Potom byly v ghettu a kolem něho rozsvíceny mohutné elektrické obloukové lampy. Esesáci a milicionáři, vždy po čtyřech až šesti, vnikali do domů nebo se snažili do nich vniknout. Kde byly dveře a okna zavřeny a kde obyvatelé na klepání neotevřeli, tam esesáci a milicionáři vyrazili okna, vylomili dveře tyčemi a sochory a vnikli do bytů. Obyvatelé byli vyvlékáni na ulici, ať byli oblečeni nebo leželi v postelích. Vůz za vozem se plnil, státe zněl křik žen a dětí, práskání bičů a rány z pušek."

 

Dále Graebe popisuje hromadnou popravu v Dubně dne 5. října 1942, které byl přítomen:

 

"Potom jsem slyšel krátce po sobě rány z pušek za jedním pahorkem. Lidé, muži, ženy a děti různého stáří, kteří vystoupili z nákladních vozů, musili se na výzvu jednoho esesáka, který držel v ruce bič na koně nebo na psy, svléci . . . Stáli tam pohromadě v rodinných skupinách, líbali se, loučili se a čekali na pokyn jiného esesáka, který stál u jámy a měl rovněž v ruce bič . . . A tu už zavolal esesák u jámy něco k svému kamarádovi. Ten oddělil asi tak 20 osob a přikázal jim, aby šli za pahorek . . . Obešel jsem pahorek a stanul jsem před obrovským hrobem. Těsně namačkáni na sebe leželi lidé na sobě tak, že jim bylo vidět jen hlavy . . . Jáma byla už ze tří čtvrtin plná. Podle mého odhadu leželo tam již asi tisíc lidí . . . Tu již přicházela další skupina, sestoupila do jámy, řadila se k předešlým obětem a byla zastřelena."

 

Shora uvedené zločiny proti civilnímu obyvatelstvu jsou příšerné. Z předložených důkazů vyplývá, že při nejmenším na Východě byly hromadné vraždy a zvěrstva páchány nikoli jen za účelem potlačení rezistence a odporu proti německým okupačním vojskům. V Polsku

Esesáci zahrabávají své oběti.

 

a Sovětském svazu byly tyto zločiny částí plánu, který spočíval v záměru zbavit se veškerého místního obyvatelstva tím, že bude vyhnáno a vyhlazeno, aby bylo možno uvolněné území kolonizovat Němci. V témž smyslu psal Hitler v knize "Mein Kampf". Tento plán byl zcela jasně vyložen Himmlerem v červenci 1942. Tehdy napsal:

 

"Naším úkolem není germanizovat Východ ve starém slova smyslu, naučit lidi, kteří tam bydlí, německému jazyku a dát jim německé zákony, nýbrž pečovat o to, aby na Východě žili jen lidé skutečně německé, germánské krve."

 

V srpnu 1942 shrnul jeden z Rosenbergových podřízených politiku ve východních územích, která byla dříve formulována Bormannem, takto:

 

"Slované mají pro nás pracovat. Nebudeme-li je potřebovat, mohou zemřít. Povinné očkování a německá zdravotní péče je proto zbytečná. Slovanská plodnost je nežádoucí."

 

V říjnu 1943 H i m m l e r opět prohlásil toto:

 

"Jak se daří Rusům, jak se daří Čechům, to je mi úplně jedno. Dobrou krev našeho druhu si u těchto národů vezmeme tím, že v případě nutnosti jim odebereme děti a vychováme je u nás. Zda žijí ostatní národy v blahobytu nebo zda pojdou hlady, to mě zajímá jen potud, pokud je potřebujeme jako otroky pro naši kulturu. Jinak mě to nezajímá."

 

                                                       Výňatek z obžaloby Mezinárodního

                                                       vojenského tribunálu v Norimberku

 

Výživa Německa měla být zajištěna vyloupením obsazeného území Sovětského svazu

 

Na začátku německého útoku, tj. v červnu 1941 prohlásil Rosenberg svým spolupracovníkům toto:

 

"Úkol zajistit potraviny pro německý národ stojí v těchto letech bezpochyby na prvním místě v seznamu požadavků Německa na Východě: jižní země a severní Kavkaz budou musit výživu německého lidu doplnit. Bezpochyby bude nutná velmi rozsáhlá evakuace a je jasné, že ruský národ má před sebou velmi těžká léta."

 

O tři až čtyři týdny později projednával Hitler s Rosenbergem, Göringem, Keitelem a jinými osobami svůj plán na vykořisťování sovětského obyvatelstva a sovětského území; do tohoto plánu byla mimo jiné pojata evakuace krymského obyvatelstva a osídlení Krymu Němci.

 

                                       Výňatek z protokolu přelíčení Mezinárodního

                                               vojenského tribunálu v Norimberku

 

Plán na vyhladovění miliónů nevinných lidí

 

1. Spiklenci měli v úmyslu dopravit do Německa z jihu a jihovýchodu Sovětského svazu všechny potraviny a suroviny i nad potřebu nacistických ozbrojených sil, bez ohledu na absolutní existenční minimum obyvatelstva tohoto území, které vyrábělo produkty, jež měly být dopraveny do Německa. Toto území dříve zásobovalo severní část Sovětského svazu, kterou spiklenci označili za "lesní pásmo". Toto pásmo zahrnovalo několik hlavních průmyslových oblastí Sovětského svazu včetně Moskvy a Leningradu.

Ukrajina. Poprava dne 4. 7. 1941. Židovští muži, ženy a děti shromáždění esesáky, si kopou svůj vlastní hrob.

 

2. Úmyslné a soustavné vyhladovění miliónů Rusů.

 

Vyhladovění se mělo dosáhnout těmito prostředky:

 

a) Jak je uvedeno pod bodem 1, měly být do Německa násilně dopraveny výrobky z jižních a jihovýchodních oblastí Sovětského svazu, které se normálně posílaly do průmyslových oblastí severu. Kromě toho měl být v průmyslových oblastech zabaven veškerý dobytek pro wehrmacht a pro německé civilní obyvatelstvo. Následkem toho by obyvatelstvo severních oblastí zemřelo hlady.

 

b) Sestavili tento pořadník potřebnosti, podle kterého měly být rozdělovány potraviny vyrobené Rusy: na prvním místě byly bojové jednotky, na druhém ostatní jednotky na cizím území, na třetím vojsko v Německu, na čtvrtém německé civilní obyvatelstvo a konečně obyvatelstvo obsazeného území.

Podle toho měli být soustavně vyhladověni dokonce i Rusové v pásmu přebytku potravin na Ukrajině, kterých nebylo zapotřebí pro výrobu ve prospěch německých válečných potřeb.

 

3. Plánovali trvalé zničení veškerého průmyslu severních oblastí Sovětského svazu, aby zbytek ruského obyvatelstva byl, pokud jde o spotřební statky, úplně závislý na Německu.

Ukrajina, Zlorov, dne 5. 7. 1941. Syn této povražděné rodiny byl zabit ranou do týla fašistickým důstojníkem, stojícím za ním.

 

4. Plánovali přičlenění části Haliče a baltských států k Německu a přeměnu Krymu, oblasti na sever od Krymu, Povolží a oblasti Baku v německé kolonie . . .

 

"V budoucnu se musí jižní Rusko otočit čelem k Evropě. Jeho přebytky potravin však bude možno zaplatit jen tehdy, když bude odebírat své průmyslové spotřební zboží z Německa, popřípadě z Evropy. Ruská konkurence lesního pásma musí proto zmizet.

Z toho všeho vyplývá, že německá správa na tomto území se může snažit o to, aby zmírnila následky hladomoru, který bezpochyby nastane, a aby urychlila proces naturalizace. Můžeme se snažit o to, aby tyto oblasti byly intenzívněji obhospodařovány ve smyslu rozšiřování plochy osázené bramborami a jinými vysoce výnosnými plodinami, důležitými pro spotřebu. Tím se však hladomoru nezabrání. Mnoho desítek miliónů lidí bude v těchto oblastech zbytečných a budou muset zemřít nebo se vystěhovat na Sibiř. Pokusy zachránit tamější obyvatelstvo před hladomorem tím, že se přivezou přebytky z pásma černozemě, se mohou dít jedině na úkor zásobování Evropy. Podkopávají možnosti Německa vydržet ve válce, podkopávají schopnost Německa a Evropy odolat blokádě. To nám musí být naprosto jasné . . ."

 

Vznešený soude! Tvrdíme, že tento spis zřejmě obsahuje pečlivě vypracovaný plán, jak zavraždit milióny nevinných lidí hladem. Odhaluje nám plán záměrného vraždění miliónů nevinných lidí hladem. Odhaluje plán záměrného vraždění v tak obrovských rozměrech, že se lidská představivost zachvívá.

 

                                              Z protokolu přelíčení před Mezinárodním

                                                  vojenským tribunálem v Norimberku

 

Odd. Obrana země                                             Tajná věc velitelství

(IV/QU)                                                                Frontový hlavní stan dne

                                                                         12. května 1941

 

Věc: Zacházení se zajatými ruskými                      Pro náčelníky.

politickými a vojenskými                                         doručit jen důstojníkem

funkcionáři                                                              (Rukopisná poznámka)

                                                                             musí být ještě jednou

                                                                             předloženo vůdci

                                                                                           J. 13. 5.

                                                                                     (Jodlova parafa)

 

Záznam z referátu

 

I. Vrchní velitelství armády předložilo návrh

 

   "směrnic pro zacházení s politickými funkcionáři atd. pro jednotné provádění příkazu uděleného již 31. 3. 1941", který je přiložen jako příloha 1.

 

Příloha 1

 

Tento návrh počítá s tím, že:

 

1. Političtí funkcionáři a vedoucí (komisaři) budou odstraněni.

 

2. Pokud budou zajati jednotkami, rozhodne důstojník s disciplinární trestní pravomocí, zda dotyčný má být odstraněn. K tomu stačí zjištění, že dotyčný je politickým funkcionářem.

 

3. Političtí pracovníci u jednotek nejsou považování za zajatce a musí být vyřízeni nejpozději v tranzitních táborech. Neodesílat dozadu!

 

Esesáci vraždí sovětské vlastence.

 

4. Odborné vedoucí hospodářských a technických závodů je třeba zatknout jen tehdy, když se vzepřou německému wehrmachtu.

 

5. Provádění operací nesmí být rušeno těmito opatřeními. Plánovitých prohledávacích a vyčišťovacích akcí se zanechá.

 

6. Ve vojskovém týlu je třeba odevzdat funkcionáře a komisaře, s výjimkou politických pracovníků u jednotek, úderným skupinám bezpečnostní policie.

 

II. Naproti tomu pamětní spis 3 říšského vedoucího Rosenberga počítá s tím, že budou vyřízeni jen vysocí a nejvyšší funkcionáři, protože státní, komunální a hospodářští funkcionáři jsou pro správu obsazeného území nepostradatelní.

 

III. Je proto zapotřebí vůdcova rozhodnutí, které zásady jsou směrodatné. Návrh pro případ II:

 

1. Funkcionáři, kteří se postaví proti vojsku, což lze očekávat od radikální části, spadají pod "Výnos o provádění válečného soudnictví na území Barbarossa". Je třeba vyřídit je jako partyzány. Se stejným zacházením počítají i "Směrnice pro chování vojska v Rusku" (příloha 2).

 

Příloha 2

 

2. Funkcionářů, kteří se nedopustí žádného nepřátelského činu, se zpočátku nikdo nedotkne. Jen stěží lze očekávat, že by se mohly vojenské útvary vyznat ve služebních stupních jednotlivých sektorů. Teprve při dalším pronikání do země bude možno rozhodnout, zda je možno ponechat funkcionáře, kteří tu zůstali, na svých místech, anebo zda je třeba odevzdat je zvláštním komandům, pokud tato zvláštní komanda nejsou sama s to provést přezkoumání.

 

3. S funkcionáři v jednotkách bude třeba zacházet podle návrhu vrchního velitelství Východ. Tito funkcionáři nesmí být vyřízeni jako zajatci a v žádném případe nesmí být dopraveni do týlu.

 

R o z d ě l o v n í k :                                                             Warlimont  v. r.

 

Náčelník W F St.                                                      (rukopisný dodatek)

 

                                         S odplatou na německých letcích musíme

                                         počítat. Nejlepší bude vydávat celou akci za

                                         čin odplaty.

 

                                                                                                J.

                                                                                     (Jodlova parafa)

 

Plynové vozy jako prostředek hromadného ničení

 

Číslo polní pošty 32/704                                   Kyjev dne 16. května 1942

Hlášení č. 40/42

 

Tajná říšská věc!

 

SS obersturmbannführerovi Rauffovi

v Berlíně

Prinz-Albrecht-Strasse 8

 

Převzetí vozů u skupiny D a C je skončeno. Kdežto vozů první série lze použít i při nepříliš špatném stavu počasí, jsou vozy druhé série (Saurer) při dešti úplně nepojízdné.

Po půlhodinovém dešti nelze vozu vůbec použít, protože okamžitě dostane smyk. Lze ho použít jen při úplně suchém počasí. Naskýtá se nyní otázka, zda je možno použít vozu jen na místě popravy, když stojí. Především je třeba vůz dopravit na toto místo, což je možné jen při dobrém počasí. Místo popravy však leží většinou 10-15 km stranou dopravních spojů a je svou polohou těžko přístupné, při vlhkém počasí je vůbec nepřístupné. Když jsou lidi, kteří mají být popraveni, odváženi nebo odváděni na toto místo, ihned poznají, oč jde a zneklidní; tomu je třeba podle možnosti zabránit. Zbývá jedině jedna cesta, naložit je na shromaždišti a odvézt je ven.

Vozy skupiny D jsem nechal zamaskovat jako obytné vozy tím, že jsem dal na malých vozech připevnit na každé straně jednu, a na velkých vozech na každé straně dvě okenice, jak je člověk často vidí na venkově na rolnických domech. Vozy jsou však tak známé, že nejen úřady, ale i civilní obyvatelstvo je označovalo za "vozy smrti", jakmile se některý objevil. Podle mého mínění není možno ani po zamaskování utajit ho natrvalo.

Vůz značky Saurer, který jsem převážel ze Simferopolu do Taganrogu, měl na cestě poruchu na brzdě. U zvláštního komanda v Mariupolu se zjistilo, že manžeta kombinované olejové a vzdušné brzdy byla na několika místech zlomena. Přemlouváním a podplácením u H. K. P. se podařilo dosáhnout, aby vysoustružili formu, podle které byly odlity dvě manžety. Když jsem po několika dnech přijel do Stalina a Gorlovky, stěžovali si tam řidiči vozů na stejnou poruchu. Po projednání této otázky s veliteli těchto oddílů odebral jsem se znova do Mariupolu, abych dal zhotovit další manžety pro tyto vozy. Podle dohody budou odlity pro každý z těchto vozů dvě manžety, šest manžet zůstane jako rezerva skupiny v Mariupolu a 6 manžet bude odesláno SS untersturmführerovi Ernstovi pro vozy skupiny C do

Kyjev 1941. Sovětské občanky jsou zavlékány na otrocké práce do Německa.

 

Kyjeva. Pro skupiny B a A by bylo možno obstarat manžety z Berlína, protože doprava z Mariupolu na sever je příliš obtížná a trvala by příliš dlouho. Menší škody na vozech opravují odborníci oddílů, popřípadě skupin, v jedné dílně. Vzhledem k nerovnému terénu a těžko popsatelným poměrům na cestách a silnicích uvolňují se časem těsnění a místa nýtování. Ptali se mě, zda se má v takových případech vůz poslat na opravu do Berlína. Doprava do Berlína by byla příliš drahá a vyžádala by si velkého množství pohonných látek. Abychom ušetřili tyto výdaje, nařídil jsem, aby sami zaletovali menší netěsná místa, a kdyby to už nešlo, aby ihned podali rádiem do Berlína zprávu, že vůz pol. č. . . . byl vyřazen. Kromě toho jsem nařídil, aby při usmrcování plynem byli pokud možno všichni vojáci v jisté vzdálenosti od vozu, aby neutrpěli škodu na zdraví z plynů, které by mohly popřípadě unikat. Při této příležitosti bych chtěl upozornit na toto: Různé oddíly vyklizují vozy po usmrcení osob uvnitř vozu vlastním mužstvem. Velitele příslušných zvláštních komand jsem upozornil, jak obrovsky škodlivé duševní a zdravotní vlivy může mít tato práce na muže; ne-li hned, tak určitě později. Mužstvo si mně stěžovalo na bolesti hlavy, které dostávají po každém vyprázdnění vozů. Přesto však nechtějí upustit od tohoto nařízení, protože se obávají, že vězni použití k této práci by mohli využít příhodného okamžiku k útěku. Abychom mužstvo chránili před těmito vlivy, prosím, aby byla vydána příslušná nařízení.

Usmrcování plynem se provádí všeobecně nesprávně. Aby akci co nejdříve ukončili, pouštějí řidiči motor na plné obrátky. Při tomto způsobu umírají popravovaní udušením, nikoli, jak se předpokládalo, pomalým usínáním. Můj návod teď ukázal, že při správné manipulaci akcelerátorem nastává smrt rychleji a vězni umírají klidně. Zkřivené tváře a výkaly, které byly pozorovány dříve, se už nevyskytují.

Dnešního dne pokračuji v cestě ke skupině B, kam je možno poslat mi další zprávy.

 

                                                                                     Dr. Becker

                                                                              SS untersturmführer

 

V patách hitlerovské armády šli pověřenci německých koncernů

 

"Financování by mělo jít celé k tíži vrchního velitelství armády a odškodnění firmy Krupp by mělo být ´přiměřené´."

 

Hned po zahájení útoku na SSSR, 22. června 1941, vydala říšská vláda nařízení o správě dobytých oblastí. Praví se tam například:

 

"Pokud jde o ustanovení Haagských úmluv o vedení pozemní války, týkající se spravování území obsazeného cizí válčící mocností, nebudou v případě SSSR uplatňována, protože je třeba považovat sovětský stát za zrušený a je tudíž povinností německé říše vykonávat v zájmu obyvatel všechny vládní a svrchované funkce. Jsou tedy přípustná všechna opatření, která považují německé správní úřady za nutné a vhodné pro splnění tohoto obsáhlého plánu."

 

Tato politika, podle které se prý nevztahují Haagské úmluvy na SSSR byla veřejně vyhlášena a nečinily se žádné pokusy utajit ji, anebo uvést ji v soulad s mezinárodním právem.

Byl vydán výnos k objasnění sporných otázek vyplývajících z "objevení, rekvizice, zajištění, zabavení, odvezení a použití surovin a předmětů důležitých pro vedení války na dobytém území i v nově obsazených východních oblastech". Se zabaveným majetkem a s majetkem, který teprve bude zabaven, se mělo zacházet jako "s právoplatně nabytým majetkem říše."

Rozsudek Mezinárodního vojenského tribunálu se zmínil o výnosu vydaném Göringem dne 19. října, podle kterého byla okupační politika v jednotlivých zemích různá. U jedné skupiny zemí se sledovala politika, která měla za cíl:

" . . . zajišťovat všechna výrobní zařízení a dodávky a počítat s co nejrychlejším začleněním do velkoněmecké hospodářské soustavy . . ." U druhé skupiny byl sledován cíl odvézt všechny suroviny, kovový šrot, stroje atd., nutné pro zachování holé existence obyvatelstva, do Německa . . .!"

 

Mezinárodní vojenský tribunál k tomu poznamenává:

"V mnohých okupovaných zemích Východu a Západu udržovaly úřady zdání, že platí za věci, které zabavují . . . Ve většině okupovaných zemí Východu se toto zdání nezachovávalo; z hospodářského vykořisťování se stalo záměrné plenění. Pro okupaci SSSR bylo charakteristické záměrné a soustavné plenění, aby sovětské území bylo co nejdůkladněji vykořisťováno. Německé armády musily nalézt výživu na sovětském území, i kdyby mnoho miliónů lidí bylo tím odsouzeno k smrti hladem."

 

Po vpádu do SSSR vytvořila říšská vláda několik poloúředních monopolních společností k vykořisťování sovětského hospodářství. Jednou z těchto společností byly "Berg- und Hüttenwerke Ost" (Báňské a hutní závody Východ), které budeme ve zkratce nazývat BHO. Podle Göringova nařízení zakládajícími organizacemi této společnosti byly:

 

1. Říše, zastoupená ministrem hospodářství,

2. Hospodářská skupina Hutní závody,

3. Hospodářská skupina Výroba železa a oceli,

4. Hospodářská skupina Velkoobchod, dovoz a vývoz.

 

Předseda, náměstek předsedy a členové správní rady měli být jmenováni Göringem, zplnomocněncem pro čtyřletý plán. Obžalovaný Alfried Krupp byl jedním z členů správní rady - Paul Pleiger byl jmenován jednatelem. Tato nově založená společnost měla zajistit využití a provoz uhelných a železorudných dolů, jakož i hutních závodů, které ještě v SSSR existovaly. Společnost byla oprávněna zavírat, pronajímat anebo odevzdávat jiným podnikům závody, podléhající jejímu dohledu.

Firma Krupp si přála zúčastnit se tohoto olupování východních oblastí. O této otázce došlo k jednání mezi Alfriedem Kruppem a Pleigerem, jednatelem BHO, které Pleiger popisuje takto:

 

"Po obsazení Ukrajiny bylo firmě Krupp doporučeno (přibližně na jaře 1942) jedním berlínským vládním místem - zapomněl jsem už, o který úřad šlo - aby vyslovila svou ochotu podílet se na obnově provozu ukrajinského železářského a ocelářského průmyslu. Tím mělo být zajištěno zásobování bojujících jednotek a zápolí, opravy dopravních prostředků a zařízení a dodávky materiálu pro uhelné doly Doněcké pánve.

Po prohlídce několika závodů (ve Stalinu a v jeho okolí, v Mariupolu a v Kramatorsku), v červnu nebo červenci 1942 jsem navrhl společně s Pleigerem svým spolupracovníkům, abychom převzali patronát nad těmito závody: nad strojírenským závodem Kramatorsk v Kramatorsku, nad ocelárnou Azov a ocelárnou Iljič v Mariupolu."

 

Po několika dnech Pleiger schválil, aby patronát nad těmito uvedenými třemi závody převzala firma Krupp a uložil Kruppovi, aby podnikl všechny kroky potřebné k převzetí vedení těchto závodů.

Iniciativu a zájem, které projevovala firma Krupp o získání patronátů na Ukrajině, dokazuje také důvěrná zpráva, kterou poslal jeden z členů firmy Krupp obžalovanému Janssenovi ve věci převzetí Molotovových závodů u Dněpropetrovska oddělením oceláren firmy Krupp:

 

"Důvěrně jsem se dověděl v Berlíně toto: Zdá se, že nabývá vrchu názor, že pro znovuvýstavbu prvovýroby jako jsou uhelné doly, elektrárny, hutní závody, je třeba vytvořit předpoklady, totiž postavit montážní, popřípadě údržbářské závody, které by s ruskými pracovními silami a za německého vedení převzaly tyto práce . . .

Náš zájem se soustřeďuje především na Molotovovy závody, které by byly podle popisu našich pánů vhodné, mají vysoké haly, leží v blízkosti velké splavné řeky a mají výrobní kapacitu asi 5000 tun. V Dněpropetrovsku samotném máme dvě velká staveniště, východní a západní most. Už tam jsou v činnosti pánové od nás, kteří přidělili Molotovovým závodům větší zakázky. Zkrátka a dobře, malý začátek by tu už byl."

 

Z velkého množství dokumentů předložených jako důkazy vyplývá, že konečným cílem firmy Krupp bylo získat natrvalo továrny v SSSR.

 

Další podnik, na kterém byla firma Krupp zainteresována, byl takzvaný projekt Ivan, ve kterém šlo o stavbu a provoz továrny na střelivo pro vrchní velitelství armády. Z Kruppova podnětu bylo rozhodnuto založit novou, na BHO zcela nezávislou společnost. Nato byla v Essenu založena společnost Sartona a mezi vrchním velitelstvím armády a společností Sartona bylo ujednáno, že posledně jmenovaná společnost provede takzvaný projekt Ivan: vystaví a uvede do provozu muniční továrnu na Ukrajině. Výroba se měla opírat o Azovské závody v Mariupolu, nad nimiž měla firma Krupp patronát. Finanční výdaje by šly celé k tíži vrchního velitelství armády a firma Krupp měla být "přiměřeně" odškodněna. V hlášení obžalovaného Eberhardta, který vedl jednání . . . je celý plán podrobně vysvětlen. Podával zprávu, že vrchní velitelství armády chce jednat jedině s firmou Krupp a že se ponechává této firmě na uvážení, aby rozhodla o dalším spojení s jinými firmami. Pro Kruppa byl nejdůležitějším bodem slib, že později závod získá. Ve smlouvě se pravilo, že vrchní velitelství armády použije svého vlivu, aby "zajistilo firmě Sartona při konečném rozdělení průmyslových podniků těchto oblastí . . . podíl."

V poradním sboru Sartony zasedali dva armádní důstojníci zbraní a kromě jiných úředníků firmy Krupp i obžalovaní Müller a Eberhardt . . . Z hodnověrných důkazů vyplývá, že konkurence mezi německými firmami při přebírání továren a materiálu na Ukrajině byla mimořádně ostrá. Jeden druhého bedlivě hlídal a bojoval o to, aby mu tyto poloúřední korporace přidělily patronáty.

Ředitelé a zaměstnanci firmy Krupp a společnosti, touto firmou podporované, vyvíjeli největší úsilí, aby získali patronáty.

Když bylo schváleno, že firma Krupp převezme patronát nad jistými závody v SSSR, činnost firmy i podporovaných společností se mimořádně rozvinula. Do SSSR byli posláni Kruppovi úředníci, aby pomáhali při vedení továren. Obžalovaní Krupp a Korschan jeli s jinými Kruppovými úředníky do SSSR, aby si továrny prohlédli . . .

Změna ve vojenské situaci na podzim 1943 firmě Krupp zabránila uskutečnit velký program, který si sama vytyčila. Kam až se dostala se svými zájmy např. v Mariupolu, lze vidět z předmětů, jež nařídila evakuovat. Byl odvezen velký počet strojů z projektu Ivan. Organizace Schu "šrot" měla odvézt 10 000 tun ocelových slitin. Firma dostala příkaz odvézt jednu turbinu a 8000 tun chromoniklové oceli. Velké úsilí bylo vynaloženo, aby byl závod zničen, neboť měl pro SSSR velký význam.

Firma Krupp zabavila 280 nákladních vagónů, aby odvezla stroje a materiál ze závodu Kramatorsk. Nedostatek nákladních vagónů a pracovních sil zabránil úplné demontáži závodu, kterou měli v plánu. Štáb zbrojního hospodářství dal k dispozici sto nákladních vagónů, aby byly odvezeny stroje a materiál ze závodu Kramatorsk. Byly provedeny rozsáhlé destrukční práce, aby byl závod a jeho zařízení k nepotřebě.

BHO, v jejíž správní radě zasedal obžalovaný Krupp, pravila se své první zprávě o hospodářské činnosti v SSSR toto:

 

" . . . Do 30. listopadu 1943 byl z ruského území odvezen ke zpracování v rámci válečného hospodářství tento materiál pro německý kovodělný a chemický průmysl:

 

železná ruda . . . . . . . . . . 325 751 tun

chromová ruda . . . . . . . . 6 906 tun

manganová ruda . . . . . . . 20 145 tun (1941)

manganová ruda . . . . . . . 417 886 tun (1942)

 

Ve sloupci "Jiné kovy" bylo uvedeno 52 156 tun šrotu . . .

 

                            Z protokolu přelíčení před Mezinárodním vojenským

                                                 tribunálem v Norimberku

 

 

Společné prohlášení proti obnově

německého militarismu a fašismu

 

P o l i t i c k é  z á s a d y

 

1. Podle dohody o kontrolním systému v Německu vykonávají nejvyšší vládní moc v Německu vrchní velitelé ozbrojených sil Spojených států amerických, Spojeného království, Svazu sovětských socialistických republik a Francouzské republiky podle směrnic svých příslušných vlád, a to každý ve funkci člena kontrolní rady pro otázky týkající se Německa jako celku.

 

2. Pokud to je prakticky proveditelné, musí být zacházení s německým obyvatelstvem stejné v celém Německu.

 

3. Cíle okupace Německa, kterými se má řídit kontrolní rada, jsou:

 

(I) Úplné odzbrojení a demilitarizace Německa a vyloučení veškerého německého průmyslu, kterého lze použít pro válečnou výrobu, nebo dozor nad ním. Pro tento účel:

a) se rozpouštějí úplně a s konečnou platností všechny pozemní, námořní a vzdušné ozbrojené síly Německa, SS, SA, SD a gestapo se všemi svými organizacemi, štáby a úřady, včetně generálního štábu, důstojnického sboru, záložníků, válečných škol, válečnických spolků a všech ostatních vojenských a polovojenských organizací, spolu se svými spolky a podřízenými organizacemi, které slouží k zachování vojenských tradic, aby se tím navždy zabránilo obrození nebo obnově německého militarismu a nacismu.

b) musí přejít do rukou Spojenců všechny zbraně, munice a válečné zařízení, jakož i speciální prostředky pro jejich výrobu, anebo musí být zničeny. Zabrání se držbě a výrobě veškerých letadel a všech zbraní, výstroje a válečného zařízení.

(II) Je třeba přesvědčit německý národ, že utrpěl úplnou vojenskou porážku a že se nemůže vyhnout odpovědnosti za to, co sám uvalil na sebe tím, že jeho vlastní nemilosrdné vedení války a fanatický odpor nacistů zničily německé hospodářství a vyvolaly chaos a bídu.

(III) Zničí se nacionálně socialistická strana se všemi přičleněnými články a podřízenými organizacemi; rozpustí se všechny nacionálně socialistické úřady; je třeba vytvořit záruku, že v žádné formě už nebudou moci být obnoveny; je třeba zabránit jakékoli nacistické a militaristické činnosti a propagandě.

(IV) Je třeba připravit definitivní přerod německého politického života na demokratickém základě a případnou mírumilovnou spolupráci Německa v mezinárodním životě.

 

                                     Výňatek z Postupimské dohody, 2. srpna 1945