Jdi na obsah Jdi na menu
 

Útěk z Treblinky - 2. část

Treblinka - tábor číslo 2. Stávám se nosičem mrtvol. Zlaté zuby jsou vytrhávány z úst mrtvých. Technika nošení mrtvol.

   Při příchodu do tohoto strašlivého tábora jsme přivítáni ranami. Padají bez přestání. Jsme přiděleni k práci, která spočívá v nakládání písku z jedné hromady do kolečka a v převezení k jiné hromadě. Po prvních minutách málem omdlívám. Nevím už, ani že vozím, ani kam vozím. Když ale přicházím k místu, kde se kolečka vyprazdňují, uvědomuju si, že písek se sype na těla naházená do jámy. Nedaří se mi úplně se vrátit k vědomí, protože nám nedopřávají ani okamžik oddechu. Kolečka musíme plnit co nejrychleji, běžíme vysypat písek na oběti a bez zastavení se vracíme. Potíme se. Odkládám sako, ale nic se nezmění. Vrazi jsou všude, točí dlouhými karabáči nad našimi hlavami. Vydávám ze sebe poslední síly. Už se neudržím na nohách. Jeden vrah se přiblíží a prudce mě šlehá. "Ty mizerný pse, tenhle bič používám každý den ve stejnou hodinu, dneska dokonce ještě dřív než obvykle."

 

   Stále nás bijou, na rtech mám pěnu. Cítím, že mě síly opouštějí. Moji kamarádi jsou na tom stejně. Jeden vrah se drží stranou a pozoruje, jak pracujeme. Po hodině se popravčí dává do práce: jednoho po druhém volá některé z nás, nařizuje jim, aby se svlékli a sestoupili do jámy. Oběť se musí naklonit, dostane kulku do týla a upadne na těla, která už spočívají na dně.

   Asi po patnácti minutách dvacet mých kamarádů chybí. Naše skupina byla decimována: kolem mě už není skoro nikdo. Uvědomuju si, že brzy přijde řada na mě. Nevím, kde se ve mně bere síla, ale pokračuju v práci s takovou energií, že vrah s bičem mi říká: "Pracuješ dobře, už tě nebudu bít."

   Zapotácím se, už nemůžu. Kamarád, který pracuje vedle mě, mi říká, abych se zastavil. Je trochu silnější a chce mi pomoct: plní moje kolečko, abych si mohl na minutu odpočinout.

   Jsou asi čtyři hodiny. Ze třiceti kamarádů, kteří sem byli přivedeni se mnou, vidím už jen šest, kteří přežili. Ostatní se jeden po druhém museli svléknout, sestoupit do jámy a dostali kulku do hlavy. Dokonce nebylo slyšet ani zasténání. V jámě dva Židé rovnají mrtvé.

   Náhle se objevuje další vrah. Říká nám, abychom uložili kolečka, a odvádí nás k jiné práci. Nařizuje nám, abychom si vzali něco jako nosítka, která se podobají žebříkům a jsou zbrocená krví. Po dvou bereme nosítka. Žene nás před sebou k dosti vzdálené budově. Uvnitř vytvářejí bezvládné lidské bytosti hromadu o výšce asi jednoho poschodí. Jsou to osoby usmrcené plynem.

   Neměli jsme čas na dlouhé přemýšlení, protože karabáče poletují nad našimi hlavami. Nevím, co mám dělat. Rozhlížím se kolem sebe. Vidím Židy, kteří běží s prázdnými nosítky, v rychlosti je pokládají a pospíchají k hromadě těl. Jeden vezme mrtvého za jednu ruku, druhý za druhou, vytrhnou ho z hromady, táhnou k nosítkům a poklusem mizejí.

   Pokouším se je napodobit, ale je mi zle z toho, co vidím. Beru paži jednoho mrtvého, ležícího pod ostatními, můj kamarád se chopí druhé paže, abychom ho mohli vytáhnout z hromady, ale nedaří se nám to. Vrah si všiml, že se o to pokoušíme už několik minut, běží k nám a zasype nás ranami. V obličeji máme krev, ale nevěnujeme tomu pozornost. Pokoušíme se oddělit z hromady jiného mrtvého. Daří se nám to. Pochopili jsme techniku. V rychlosti táhneme tělo k nosítkům zbroceným krví a běžíme stejným směrem jako ostatní. Doprovázejí nás karabáče vrahů, kteří se drží v pozadí a podél cesty. Protože jsme noví, těžko se orientujeme a dostáváme víc ran než ostatní.

 

   "Zubaři" se sklánějí nad každými nosítky a kontrolují, jestli mrtví nemají zlaté zuby. Tohle ještě nevím. Odmítám se zastavit z obavy z bití. Zubař vidí, že mrtvý, kterého nesu, má zlaté zuby. Zastavuje mě, aby vykonal svou práci. Křičí na mě a pak se mi staví do cesty. Bráním se: "Proč mě nenecháš jít? Kvůli tobě mě zbijou." Uklidňuje mě a říká, že mě bít nebudou. Vysvětluje mi, že kdyby nechal projít mrtvého se zlatými zuby, dostal by kulku do hlavy. Ruce se mu třesou. Po několika vteřinách mi říká: "Můžeš jít."

   Znovu se řadíme do řetězu nosičů, kteří klušou jeden za druhým. Blížíme se k hluboké jámě a já se pokouším napodobit ty, kteří jdou přede mnou: shodit tělo tím, že nosítka nakloníme. Ale hlava se zaklínila mezi dvě příčky a nejde to. Pokoušíme se hlavu vytáhnout, bez úspěchu. Zdržujeme ty, kteří přibíhají za námi. Žid, který rovná mrtvé jako sardinky, na mě křičí, abych nosítka postavil na zem a uvolnil hlavu mrtvoly. Vrah postávající na okraji jámy přibíhá a tluče do nás tak dlouho, dokud se nám nepodaří uvolnit hlavu a neběžíme zpátky ke hromadě mrtvol.

   Během času, který jsem ztratil uvolňováním hlavy, se řetěz nosičů přetrhl. Vracím se jako první a čeká mě dvojnásobek ran. Mám pocit, že moje tělo je rozbité na padrť, že z toho nevyváznu.

   Zase jsme před tou hrůzostrašnou hromadou. Pokládám nosítka, klušeme k hromadě, vytrhneme tělo, ležící hodně vysoko. Vidím, že se blíží vrah s úmyslem nás zbít, naneštěstí pokládám tělo obličejem dolů. Zvedáme nosítka a pokoušíme se zmizet. Rozkaz nás zastavuje. Následují rány.

   Jeden nosič, který nás míjí, na mě volá, že musím postavit nosítka, obrátit tělo a dbát na to, aby hlava spočívala na příčce, jinak spadne. Pokládám nosítka, obracíme nebohou oběť a znovu se vydáváme na cestu.

   Po několika otočkách konečně vidím na vlastní oči dno jámy: několik vězňů, všechno Židé, je tam dole a rovná těla, to je jejich práce. Po každé cestě je jáma o něco plnější. Nepřichází v úvahu, abychom si odpočinuli, musíme klusat jeden za druhým, bez přerušení. Běháme z jednoho bodu do druhého. Hodiny míjejí, až nastane večer, ale mně to připadá jako celý rok.

   Odbíjí šestá. Všichni běžíme ke skladu, kam uložíme nosítka, kolečka a lopaty. Je nutné si s úklidem pospíšit, jinak přijdou rány.

   Běžíme na nástup. Poté co jsme za zvuků hudby spočítáni, jsme nahnáni do baráku obklopeného ostnatým drátem.

 

Kamarád Jankel si mě bere za parťáka. Zdá se mi o mrtvé matce. Alej pověšených Židů.

   Hroutím se, už se nedokážu pohnout. Chvíli zůstávám ležet, pak slyším hulákání, které přichází z kuchyně: volají nás na kávu. Nedaří se mi vstát. Vyhánějí nás z baráku a musíme se seřadit po pěti před kuchyní. Čekáme několik minut. Okénko se otvírá a každý dostává kus chleba a trochu kalné vody, údajně kávy. Umírám žízní. Piju kávu bez chleba a vůbec si neuvědomuju, že také umírám hlady. Poté se vracíme do baráku. Jsem napůl mrtvý. Rozhlížím se kolem sebe: všichni jsme vysílení a zbrocení krví.

   Ze všech stran je slyšet chroptění. Každý z nás pláče nad svým neštěstím. Jsem zničený bolestí a pláču nad tím, co jsem právě vydržel. Hned vedle mě naříká další. Ptám se ho, kdo je. Pochází z Czestochowé, jmenuje se Jankel. Seznamujeme se a on mi svěřuje tajemství: je tady už deset dní. Nikdo to neví, protože lidé se tady neznají. Je nanejvýš vzácné vydržet tak dlouho jako on. Každý den zabijou několik desítek vězňů, kteří jsou nahrazeni jinými z posledního transportu, abychom se mezi sebou neseznámili. Vypráví mi, že před dvěma dny bylo zabito více než sto mužů. Upozorňuje mě, že jakmile je někdo poznamenaný v obličeji, je najisto ztracený, a proto si musím dávat velký pozor a vždycky si chránit obličej. Říkám mu, proč mě tloukli, a on se mi vysmívá: nemůže ho už nic překvapit, je na to zvyklý. Za každým slovem naříká: "Ach, všechno mě bolí. . ."

   Nabízím mu, abychom se stali parťáky. Odmítá, nechce riskovat více ran kvůli mně, protože v tom ještě neumím chodit. Žadoním a slibuju, že udělám všechno, co mi řekne. Přijímá a vysvětluje mi, že druhý den ráno na nástupu se musím postavit vedle něj, protože v okamžiku, kdy se rozbíháme do práce, nastává peklo, a kdo zůstane bez parťáka, toho zbijou.

   Ještě chvíli mluvíme a můj kamarád Jankel usíná navzdory tvrdým prknům. Lehl jsem si vedle něj, celé tělo mě bolí. Nevím, jak zítra ráno dokážu vstát. Kde to jsem? Jsem v pekle, v pekle obydleném démony. Čekáme na smrt, která může přijít každým okamžikem, v nejlepším případě za několik dní. A v těch několika dnech života si musíme špinit ruce a pomáhat těm banditům v jejich úkolu. Ne, na to nemáme právo!

 

   Usínám, zdá se mi o matce, o té přímé a loajální ženě, která zemřela před patnácti lety. Bylo mi patnáct. Všichni jsme plakali nad naším osudem. Zemřela mladá, bylo jí osmatřicet, když nám byla vyrvána a opustila nás. Měla čekat na tuto smrt? Neměli bychom být spíše vděční, že netrpěla tady tím? Jak je dobře, že se matka nedožila tohoto utrpení, ghetta, konfiskace majetku, hladu a konečně Treblinky: že jí nikdo neostříhal vlasy, že nebyla zplynována a poté hozena do společné jámy s desítkami tisíc dalších. Ještě štěstí, že nežila déle.

 

   Probudila mě bolest hlavy. Všechno mě bolí a nevydržím ležet. Pokouším se otočit a nechtěně se dotknu svého kamaráda Lejbla. Rázem se probouzí a okřikne mě: "Vrahu, co mi chceš? Všechno mě bolí." Snažím se ho uklidnit a on mi naříkavě odpovídá: "Ach. . . ach. . ." Snažím se, abych se ho už nedotýkal. Pokouším se usnout, bez úspěchu. Noc mi připadá jako celý rok, na jehož konci zazní křik: "Vstávat!" Všichni se bez otálení zvedáme a pokoušíme se být co nejdřív u dveří, které jsou ještě zamčené.

   Před mýma očima se houpe tělo: nějaký muž se v noci oběsil. Ukazuju ho svému sousedovi a on natahuje paži ke dvěma dalším, visícím o něco dál. Není to nic výjimečného. Dokonce je to obvyklé. Říká mi, že jich každý den odnášejí několik a nikdo si těchto detailů už nevšímá.

   Dívám se na oběšené a závidím jim, že došli klidu. O několik vteřin později se dveře prudce otevírají a jsme hnáni ke kuchyni. Dostáváme kávu. Schoval jsem si chleba ze včerejška. Většina pije samotnou černou kávu. Hodiny odbíjejí půl šesté. Ozývá se křik: "Antreten! Nástup!" Všichni běžíme. Každý se snaží najít svého druha, a já klušu tak, abych byl po boku svého kamaráda z dnešní noci. Mám štěstí!

 

Ve skupinách odcházíme do práce. Krvavý nápoj mého souseda. Skok do hluboké nádrže.

   Jako obvykle jsme rychle přepočítáni. Brána se otevírá a vycházíme ven: jako první skupina techniků. Jsou to zámečníci. Udržují v chodu motory, které produkují plyn pro plynové komory. Pospíchají, protože vlak právě přijel a je nutné přijmout nové oběti co nejdříve.

   Pak přichází řada na "zubaře". Pospíchají ke komůrce, která je jim přidělená. Berou si zubařské kleště a běží k místu, na kterém jsou povinni prohlížet ústa mrtvých a vytrhávat jim zlaté zuby.

   Po zubařích se vydávají na cestu tesaři. Jejich práce spočívá ve stavbě baráků a vnitřního zařízení. 

   Následuje skupina, které se říká šlauchový oddíl. Jejich úkolem je odstranit krev. Rozhazují písek, aby nezůstala žádná stopa. Poté co uvedou cestu do původního stavu, přejdou do plynových komor, aby umyli zdi a podlahu. Nikde nesmí zůstat nejmenší stopa po krvi. Dveře plynových komor jsou otevřené a malíř znovu natírá zdi. Všechno musí být bezvadné před přijetím nového kontingentu.

   Poté přichází na řadu skupina, které se říká "die Rampe", rampa. To jsou Židé, kteří pracují v plynových komorách po zplynování. Někdo určí okamžik, kdy se otevřou dveře, a lidé na rampě potom musí vynést mrtvoly ven. Tato práce je obzvlášť těžká, protože mrtví jsou přitisknutí jeden k druhému.

   Po "rampě" odcházejí kuchaři. Ti, co zůstanou, jsou spočítáni. Jedna část bude přidělená k přenášení těl, druhá k převážení písku. Zjišťuju, že ti, kteří tu jsou už několik dní, se snaží vyhnout převážení písku, protože scharführer této sekce - říká se mu "Bílý" - je expert na střelbu z pistole. Při večerním nástupu se často objevuje úplně sám, protože všechny svoje dělníky do posledního postřílí.

   Můj kamarád a já jsme mezi nosiči. Tento den je nesmírně krušný, jako obvykle. Tak často dostáváme rány karabáčem, že nás nohy stěží unesou. Nemáme žádnou možnost se napít, žízní nám pukají rty. Nemá smysl žádat nebo plakat: jediné, co dostaneme, je rána.

   Když jsme se na okamžik zastavili u zubaře, můj kamarád si všiml, že na dně nádobky, do které se dávají vytržené zuby, je trochu vody. Vrhá se na zem a chlemtá tu vodu smíšenou s krví. Dostává rány, ale pije.

 

   Den je obzvlášť velkou zkouškou. Přijíždí vlak s osmnácti tisíci lidmi a v provozu jsou všechny plynové komory.

   Zrychlujeme. Čas od času nosiči opouštějí své náčiní, aby se vrhli do hluboké jámy poblíž plynových komor, a končí tak svůj prokletý život.

   Konečně hodiny odbíjejí šest večer. Hulákání: "Antreten! Nástup!" Řadíme se a náš velitel Mathias nám nařizuje zpívat veselou písničku. Všichni musíme zpívat. Uplyne ještě hodina, než budeme moct jít do baráku.

 

Jsem přeřazen do oddílu zubařů. Osmačtyřicet hodin v plynových komorách. Šílený závod před a po zplynování. "Dentální" technika. Byl jsem zbit, protože jsem nechal projít zlaté zuby.

   Poté co jsem čtyři týdny pracoval jako nosič, byl jsem přidělen do oddílu zubařů. Zubařů bylo devatenáct, já jsem byl dvacátý.

   Velitel tábora smrti, scharführer Mathias, se vrátil z dovolené, a když během nástupu zjistil, že oddíl zubařů má jen devatenáct členů, nařídil kápu zubařů, doktoru Zimermanovi, kterého jsem znal, aby doplnil oddíl do počtu dvaceti. Došlo k tomu kolem 3. listopadu. Transporty byly zase velké a byli zapotřebí zubaři. Když doktor Zimerman oznámil, že hledá dentistu, vystoupil jsem a řekl, že jsem byl zubař. Další předstoupili, ale doktor Zimerman vybral mě a zařadil mě do svého oddílu.

 

   Odcházíme do práce. V budově, která skrývá tři malé plynové komory, se nalézá dřevěný kotec, do kterého se vchází z chodby vedoucí k plynovým komorám. V tomto kotci je dlouhý stůl, na kterém pracují dentisté. Do trezoru v rohu místnosti se ukládají zlaté a platinové korunky, diamanty schované v korunkách a peníze a šperky, objevené při sejmutí obvazů z nahých těl nebo při prohlídce vagín žen. Tento trezor jednou týdně vyprazdňuje Mathias nebo Karol Spezinger, jeho zástupce. Ke stolu jsou přistaveny dlouhé lavice, na kterých se tísníme jeden vedle druhého a pracujeme. Na stole stojí nádoby určené k ukládání vytržených zubů a leží na nich různé zubařské nástroje.

   Naše práce spočívala v oddělení kovu od vlastního zubu a v seškrabování sádry a amalgámu. Rovněž bylo nutné oddělit korunky můstků, vyčistit a vytřídit falešné zuby. Používal se malý hořák k odstranění kaučuku. "Zubaři" byli rozděleni do několika skupin. Pět osob se zabývalo bílými zuby, další kovovými a dva odborníci třídili kovy: bílé zlato, žluté zlato, platinu a obyčejnější kovy. Zubaři pracovali pod vedením doktora Zimermana, což byl velmi hodný člověk. Němci za ním chodili za jistých okolností. Než odjížděli na dovolenou, navštívili nás, aby si vybrali několik hezkých kamenů nebo cizí měnu.

   V kotci byla malá pec. V jedné z příček byla proražena dvě malá okénka vedoucí na prostranství před budovou, jež skrývala deset velkých plynových komor. Když byl transport odbaven a dveře plynových komor se znovu otevřely, esesáci bušili na okénka a křičeli: "Dentisten raus! Zubaři ven!" Podle početnosti transportu vyšla jedna nebo několik skupin a postavila se, s kleštěmi v rukách, podél cesty z rampy, kde se vršily mrtvoly, k jedné nebo více společným jámám (když začali mrtvoly spalovat, tak je nosili ke hranicím).

 

   Je třeba upřesnit, že když jsem začal pracovat v táboře mrtvých, v činnosti byly dvě budovy s plynovými komorami. Jedna obsahovala deset velkých plynových komor: do každé z nich se vešly čtyři stovky osob. Jedna plynová komora měřila sedmkrát sedm metrů. Lidé se tam natěsnali jako sardinky. Když byla jedna z plynových komor plná, otevřela se další a tak dále. Pro malé transporty se používala budova, kde byly tři plynové komory, z nichž každá mohla pojmout čtyři sta padesát až pět set osob. V této budově trvalo plynování dvacet minut, zatímco v dříve uvedené trvalo asi tři čtvrtě hodiny. Ve dnech, kdy vrchní velitelství pro vyhlazování v Lublinu telefonicky informovalo, že nazítří nepřijede žádný vlak, kati, z pouhého sadismu, nechali lidi zavřené v plynových komorách, dokud nezemřeli udušením z nedostatku vzduchu. Jednoho dne tam takhle zůstali osmačtyřicet hodin, a když pak byly dveře otevřeny, několik osob ještě chroptělo a jevilo známky života.

   Většinou byla těla napuchlá a černá. Esesáci nebo Ukrajinci nahlíželi okénky, aby se přesvědčili, zda jsou všichni mrtví, a můžou tedy otevřít dveře.

 

   Když jsem seděl u pracovního stolu asi půl hodiny a začínal chápat, jak zacházet s nástroji, někdo zabušil na okénko, jak jsem se už zmínil. Náš vedoucí skupiny viděl, že na rampě nastal pohyb a oddíl právě otevřel dveře. Určil šest mužů, aby se postavili podél cesty nosičů mrtvol. Byl jsem mezi nimi.

   Každý si bereme dvoje kleště. Vycházíme ven. V truhlářství, kde pracuje Jankel Wiernik, dostáváme každý malý stolek. V našem kotci místo není, a tak jsou stolky naskládány v truhlárně. Z nádrže si nabereme trochu vody a běžíme do práce.

   Na prostranství před rampou je peklo. Při otevření dveří jsou první výpary nebezpečné. Stojící těla jsou tak namačkána jednou na druhé, paže a nohy propletené, že ti, kteří jsou na rampě nejblíž, můžou také zemřít, než se jim podaří vytáhnout prvních několik desítek těl. Pak se hromada rozpadne a těla se od sebe oddělují sama. Tento jev je způsobený faktem, že lidé jsou do plynových komor zahnáni v takovém počtu, že se mačkají jeden na druhého. Zadržují dech, aby měli aspoň trochu místa. Poté se během dušení a agonie těla nafouknou tak, že mrtvoly vytvoří jednolitou hmotu.

 

   Mrtvá těla jsou různá podle toho, jestli pocházejí z velkých nebo malých plynových komor. V těch malých je smrt rychlejší a lehčí. Při pohledu do tváře by člověk řekl, že ti lidé usnuli: oči mají zavřené, pouze ústa, alespoň u části z nich, jsou zkřivená, na rtech se objevuje pěna smíšená s krví. Těla jsou pokrytá potem. Před smrtí jim povolily svěrače moči i stolice. Mrtvoly pocházející z velkých plynových komor, kde smrt přichází pomaleji, prošly hrůznou proměnou, obličej mají úplně černý, jako by byli spáleni, těla jsou nafouklá a modrá. Mají tak sevřené čelisti, že je nemožné je otevřít a dosáhnout na zlaté korunky, někdy je nutné vytrhnout jim zuby, aby se ústa otevřela.

   Úkol odnášet mrtvoly byl rozdělen mezi několik skupin. Kromě té na rampě, která čítá asi dvacet mužů, je tu asi třicet nebo čtyřicet nosičů, šest zubařů a v jámách oddíl hrobařů. Mezi těmi asi desítka mužů skládá mrtvoly stylem hlavu jedné k nohám druhé, aby se jich do jámy vešlo co nejvíc. Jiná skupina zasypává každou vrstvu pískem, na který se pak položí další vrstva mrtvol. Společné hroby byly vyhloubeny rypadlem (postupně třemi). Jsou obrovské, dlouhé asi padesát metrů, široké třicet a jejich hloubka odpovídá několikapatrovému, podle mého odhadu čtyřpatrovému domu. Neustálý pohyb, přebíhání z jednoho místa na druhé a rány karabáčem se podobají ďábelskému běžícímu pásu. Němci nebo Ukrajinci dohlížejí na každou skupinu s karabáči v ruce. Používají je neustále, bez míření, kam rána dopadne, na hlavu, záda, na břicho nebo paži. Pokud si dají práci s mířením, tak se snaží zasáhnout co nejcitlivější místo nebo takové, kde dojde k největšímu poškození organismu. Muži na rampě a nosiči a svým způsobem všichni jsou poháněni v pekelném rytmu. Muži na rampě musí pracovat tak, aby tam stále byla hromada mrtvol a nosiči nemuseli čekat. Nosiči musí v běhu popadnout mrtvolu (zdálky, očima, si vybrat tělo, které půjde nejsnáze vyrvat z hromady), hodit je na nosítka a klusem zamířit ke společnému hrobu.

   Nosítka mají tvar žebříku s popruhy, které se navlékají na ramena.

   Na cestě od rampy ke společnému hrobu stojí v řadě zubaři. První z řady má za úkol rychle zkontrolovat vnitřek úst mrtvého, a jestliže uvidí zlaté nebo jiné umělé zuby, pošle mrtvolu k volnému zubaři. Nosiči v takovém případě ustoupí stranou, aby nepřekáželi přibíhajícím a odbíhajícím. Mají zakázáno položit mrtvolu na zem. Musí ji držet a zubař okamžitě kleštěmi uchopí zlatý zub nebo můstek a rychle ho vytrhne. Musí dávat velmi dobrý pozor, aby nezapomněl na žádný zub, který má být vytržený. Příslušníci SS před jámou provádějí kontrolu. Běda zubaři, který zapomněl zlatý zub v ústech mrtvého.

   Jednou jeden Němec viděl, jak se v ústech nějakého mrtvého leskne zlatý zub. Protože jsem byl poslední v řadě zubařů, byl jsem považovaný za odpovědného za tento hřích. Okamžitě jsem musel skočit do jámy, udělal jsem několik kotrmelců. Rychle jsem vytrhl zub, a když jsem vylezl, esesák mi nařídil lehnout si na zem a dal mi pětadvacet ran. Jindy, o něco později, jsem nechal projít ústa plná zubů. Zase jsem byl poslední v řadě, ostatní zubaři byli zaměstnáni, mrtvola byla velmi těžká a její nosiči doufali, že se jim podaří hodit ji do jámy bez kontroly. Ten den jsme pracovali pod velením unterscharführera Gustava. Všiml si zubů v ústech mrtvého a stejná scéna se opakovala. Tentokrát jsem dostal asi sedmdesát ran. Švihal mi do zad ze všech sil a státe do stejného místa. Málem mi přerazil páteř. Když se mi po velké námaze podařilo vstát, krev ze mě crčela, tekla mi až do kalhot. Na zádech se mi udělal ohromný strup a druhý den se rána zanítila. Nepřežil bych, kdyby mě doktor Zimerman neošetřil. Měl jsem štěstí, že druhý den byla neděle, v ten den jsme nepracovali. Doktor Zimerman měl u sebe nástroje a operaci provedl v baráku. Dokonce mi dal anestetikum, otevřel ránu a vyčistil ji. Zachránil mi život.

 

Židé z Ostrowiece jsou přivedeni v noci do plynových komor. Brání se. Mathias, velitel tábora, je dotčený. . . Nová zábava. Boj v plynových komorách.

   Až do 15. prosince přijížděly transporty pravidelně, zhruba deset tisíc osob denně. Jestliže vlak dorazil do Treblinky po šesté hodině večer, jeho osazenstvo nebylo obvykle zplynováno ještě ten den. Vlak čekal na nádraží v Treblince a do tábora vjel až druhý den ráno.

   Desátého prosince stál na nádraží vlak s Židy z Ostrowiece a velitel tábora obdržel informaci, že druhý den ráno dorazí do Treblinky další transport. Velitel vydal rozkaz, že Židé z Ostrowiece půjdou do plynových komor v noci. Stalo se. My jsme byli zavření v barácích a nic neviděli. Jen jsme slyšeli obvyklý křik. Jenže když jsme se ráno dali do práce, objevili jsme stopy po nočních událostech. Muži na rampě otevřeli dveře plynových komor a začali vytahovat těla. Nosiči je přepravovali k jámám. Tentokrát měli nosiči a uklízeči cesty zvané šlauch dosud nevídanou práci.

   Chodba budovy, ve které byly tři malé plynové komory, byla pokrytá mrtvolami. Krve tam bylo až po kotníky. Od jednoho Ukrajince jsme se dověděli, co se stalo. Skupina několik desítek mužů odmítla vejít do plynové komory. Postavili se na odpor, úplně nazí, bili se pěstmi a nenechali se zavřít. Esesáci zahájili palbu z automatických zbraní přímo v chodbě a odbojné muže postříleli na místě.

   Nosiči vynesli těla a uklízeči umyli chodbu. Malíři jako obvykle vápnem zamaskovali stopy po krvi a mozcích popravených. Budova byla připravená přijmout nové oběti.

   Velitel Mathias se tehdy na nás přišel podívat, na nás zubaře, a řekl doktoru Zimermanovi, vedoucímu naší skupiny: "Doktore, ti chlapi se postavili na odpor!"

   Mathias byl velmi dotčený a šokovaný. Nedokázal pochopit, proč se ti Židé nenechali dobrovolně zabít, považoval to za nenormální.

   Tento den byl opravdovou zkouškou. Velmi rychle přijel další transport a náhoda tomu chtěla, že v něm bylo mnoho umělých zubů a korunek.

 

   Když byla zpracována určitá část těl, zuby se shromáždily ve dvou nádobách a dva zubaři je odnesli k nádrži. Propláchli je a pak nám je přinesli k dalšímu zpracování. V našem kotci byla neustále zásoba zubů, a kdyby nebyly zbavené zbytků dání a krve, staly by se zdrojem nákazy.

   Jestliže došlo k přestávce, když jsme vyčistili jednu plynovou komoru a ve druhé zplynování ještě neskončilo, buď lidé uvnitř ještě jevili známky života, nebo bylo slyšet výkřiky, ta zvířata nás donutila během této krátké přestávky tancovat a zpívat v rytmu hudby, kterou blízko našeho baráku bez přestávky hrál orchestr složený z Židů.

   V prosinci byly transporty méně četné. Část příslušníků SS byla na dovolené. Mathias odjel nejdřív a vrátil se až po Novém roce 1943. Po návratu vypadal, jako by nebyl ve své kůži. Nejspíš se cítil lépe v Treblince. Zdejší vzduch mu dělal dobře. Během vánočních svátků nepřijel žádný vlak.

   Transporty znovu nabraly pravidelný rytmus od 10. ledna.

   Ten den, kdy zase začaly přijíždět, byl velkou zkouškou, protože jsme dostali "návštěvu" z tábora číslo 1, untersturmführera Franze, kterému se říkalo "Lalke", "Panenka". Přivedl s sebou svého psa, který byl stejně proslulý jako jeho pán.

 

   Když se začalo znovu pracovat, Němci zavedli nové metody.

   Kolem 10. ledna přijížděly vlaky z pomezí, Bialystoku, Grodna a okolí. Zima byla krutá. Silně mrzlo. Sadisté si vymysleli novou zábavu. Při více než dvaceti stupních pod nulou nechávali nahé mladé ženy stát a neodváděli je do plynových komor. Starší muži a ženy už byli zadušeni, ale tyto mladé ženy, napůl zmrzlé, čekaly v řadě, bosé, ve sněhu, třásly se, plakaly, tiskly se jedna ke druhé, marně prosily, aby mohly jít "do tepla", kde je čekala smrt.

   Ukrajinci a Němci se pobavenými a výsměšnými pohledy popásali na těchto mladých tělech, žertovali, smáli se, až je nakonec velkodušně poslali "do sprchy".

   Tyto scény se opakovaly až do konce zimy.

   V zimě bylo trhání zubů ještě nesnadnější. Když měla těla čas po otevření dveří zmrznout nebo když mráz působil na oběti, ještě než vstoupily do plynových komor, měli jsme velké problémy s otevíráním úst. A čím byl úkol těžší, tím více nás vrazi bili.

   Poté co byli hnáni šlauchem, tou strašlivou cestou, si lidé přáli vejít dovnitř co nejrychleji. Chtěli konec: plynové komory je chránily před ranami.

 

   V únoru 1943 se objevil problém s hromadami popela pocházejícího ze spálených těl. Byl vytvořen "popelový oddíl". Ráno nosiči začínali odvážet popel v bednách upevněných na nosítkách. Je třeba poznamenat, že mrtvoly vybírané ze společných hrobů byly často v takovém stupni rozkladu, že nebylo možné položit je na nosítka ve tvaru žebříku. Proto se po kouskách vkládaly do beden, a poté se popel sypal na hromady.

   Mrtvoly, které byly spáleny na roštech, často držely dobře pohromadě. Měly hlavy, paže a nohy zuhelnatělé, ale celé. Popelový oddíl je musel rozbít tyčemi. Tyto tyče připomínaly železné lopaty, které se používaly na rozbíjení štěrku při spravování silnic, stejně jako ostatní nástroje připomínaly nářadí používané pro zemní práce. Byly tu k dispozici mřížky z železného drátu s malými oky: těmi se prohazoval rozmělněný popel stejným způsobem, jako se písek odděluje od štěrku. Co neprošlo oky, muselo být znovu roztlučeno. Rozmělňování probíhalo na plechu. Členové oddílu nesměli vytahovat kosti z roštu, dokud nebyly úplně zuhelnatělé. Stáli připraveni vedle hranice: když byla přinesena další vrstva mrtvol, kosti se přemístily nahoru. Práce byla "hotová", jakmile byl popel bez jediného kousku kosti stejně jemný jako popel z cigaret.

   Když se navršilo několik hromad tohoto dostatečně jemného popela, Němci podnikli několik pokusů zbavit se ho a nechat zmizet všechny stopy spáchaných zločinů.

   Nejdříve se snažili udělat z něj "hlínu" za pomoci speciálních tekutin. Odborníci provedli pokus. Před hromadami smíchali popel v různém poměru s pískem a na tuto směs vylili tajemnou tekutinu. Jenže výsledek nebyl uspokojivý. Po tomto pokusu se rozhodli popel pohřbít pod vysokou vrstvu písku.

 

   Na dno jámy, z níž byly vyneseny ostatky, se nasypala tenká vrstva popela, pak tenká vrstva písku, a tak dále až přibližně do dvou metrů pod úrovní okraje. Zbylé dva metry se zasypaly pískem. Vrazi počítali s tím, že tak navždy zahladí stopy svých zločinů.

   Židé, kteří byli přiděleni k čištění jam, se chápali každé příležitosti, aby mohli v půdě nechat lidské kosti. Dno společného hrobu bylo užší, hlína se po srázu sypala dolů. Jakkoli krátká nepřítomnost Němců nebo udavače byla využita k zahrabání co největšího množství ostatků.

   Popel byl ukládán v tenkých vrstvách: jedna vrstva popela a jedna vrstva písku. Byla to rutina. Ti, kteří od rána do večera vozili popel a písek, nakonec půdu udusávali.

 

   Vzpomínám si, že když jme ráno přišli do práce, všimli jsme si, že na povrchu jam se na několika místech objevily trhliny. Přes den byl pořád ušlapáván, ale v noci krev nadzvedla půdu tak, že nosiči měli co dělat, aby mohli sestoupit do jam se svými bednami plnými popela nebo písku.

   Krev desítek tisíců obětí nemůže odpočívat v pokoji. Stoupá na povrch.

 

Život v baráku. Epidemie tyfu. "Lazaret".

   Život je velmi tvrdý, jsme pořád špinaví. Musíme pracovat od šesti hodin ráno do šesti do večera. Po práci jsme tak unavení, že se polomrtví natáhneme na zem. V baráku není voda. Studna je na prostranství, daleko, a po práci jsme zamčení v baráku obklopeném ostnatým drátem a hlídaným zvláštní stráží.

   Treblinku hlídá sto čtyřicet čtyři Ukrajinců a asi stovka esesáků. Pečují o nás, jako bychom měli nezměrnou cenu. Třikrát denně nás počítají. Neustále jsme biti. Všechno nás bolí, ale nikdy nehlásíme žádnou nemoc. Když přijdou noví, nevědí, že nesmějí být nemocní. Někteří se na nástupu hlásí nemocní. Dostanou rozkaz vystoupit z řady a okamžitě se musí svléknout. Vrazi je pak dost dlouho nechají stát a všelijak je šikanujou, a pak zabijou.

   V Treblince je zakázané být nemocný. Mnozí nesnesou podmínky uvěznění a spáchají sebevraždu. Sebevraždy jsou součástí všedního dne. Každé ráno v našem baráku visí oběšenci.

   Vzpomínám si, že jeden otec se synem se po dvou dnech v tomto pekle rozhodli k sebevraždě. Protože měli jen jeden pásek, dohodli se, že otec se oběsí první, syn ho sundá a na stejném pásku se oběsí sám. Tak to udělali. Ráno byli mrtví oba a my jsme je vynesli z baráku, aby vrah mohl konstatovat, že počet souhlasí.

   Jednoho dne přihnali sedmdesát nových osob z transportu, který právě dorazil. Pracují několik hodin, až do večerního nástupu. Ráno, na nástupu, dvacet z těchto mužů hlásí, že jsou nemocní. Nejvyšší vrah je přidělí k přenášení mrtvol. Nechá je klusat a nést až tři těla najednou. Musí běhat ještě rychleji, ve stanoveném rytmu a na hlavy jim prší rány. Stěží se drží na nohou. Po půl hodině jim vrazi nařizují, aby se svlékli, a znovu je bijou. Hulákají: "Vy mizerní psi, nechce se vám pracovat!"

   Nařizují jim, aby šli k jámě, do které se házejí zplynované oběti. Vrazi se hádají o přednost ve střelbě. Dohodnou se a zabíjení si rozdělí.

   Všichni jsou spokojení s tímto žertíkem a míří na hlavu. Málokdy potřebují více než jednu kulku na jednoho popraveného.

 

   Na začátku bylo velmi vzácné, aby se vězňové mezi sebou znali, protože noví každodenně nahrazovali ty, kteří byli zabiti. Později, když práce nešla dost rychle, protože noví neměli čas získat zkušenosti, vrazi změnili taktiku.

   Žijeme ve špíně. Ve dne nosíme stále stejné oblečení a boty zbrocené krví. V noci si vše srolujeme pod hlavu. Spíme namačkaní jeden na druhého. Několik měsíců nosíme stejnou košili a naše těla jsou pokrytá hmyzem. Košile si nemůžeme vyprat. Zločinci odesílají celé vagony šatstva a my nemáme co na sebe. Umíráme hladem. Dostáváme jen část potravin, které si Židé přinesli sebou. Máme takový hlad, že vězni jedí chleba nalezený u mrtvých, které vytahují z plynových komor.

   Uprostřed dvanáctého měsíce se práce stává nepravidelnou. Vlaky přijíždějí méně často a tempo se snižuje. Velká část příslušníků SS odchází na dovolenou. V té době propukne tyfus a mnozí vězni mají čtyřicetistupňové horečky. Sotva se drží na nohou, ale bojí se hlásit jako nemocní.

   Během jednoho nástupu zástupce velitele tábora Karol Spezinger (příslušník SS v hodnosti vorführera), oznamuje, že nemocní mají vyhledat lékaře, že se jim nestane nic zlého a že budou moct zůstat ležet. Říká, že barák, který se nalézá vzadu v aleji, bude proměněný na lazaret a bude přijímat nemocné.

   To nás neuklidňuje. Nicméně četní nemocní se hlásí, protože se už stejně neudrží na nohou. Po několika dnech je lazaret plný, je v něm více než sto nemocných. Jsem jedním z nich. Zůstáváme ležet a spaluje nás horečka. Nedostává se nám žádné péče. Ale dobré je už to, že můžeme několik dní ležet. Zločinec dodržel slovo, jako všechny ostatní podlé sliby Němců.

   O několik dní později, kolem páté odpoledne, vcházejí příslušníci SS a vydávají rozkaz odvést osmdesát nemocných z lazaretu. Ukrajinci vstupují do baráku a jednoho po druhém stahují z kavalců a táhnou za nohy.

   Přichází řada na mě: vrah mě bere za nohy, ale mně se podaří osvobodit. Skrčím nohy. Během čtvrt hodiny vrazi vyvlekli přes osmdesát nemocných. Neměli čas se obléknout, berou si pokrývky, pod kterými leželi. Ze sta nemocných už nás je jen třináct. Ostatní jsou shromážděni na prostranství. Po několika minutách spustí samopaly. . .

   My, co jsme přežili, jsme přesvědčení, že na nás přijde řada zítra. Prohlašujeme, že jsme uzdravení. Lékař vydává rozkaz přinést nám prádlo. Musíme se svléknout, abychom se umyli. Dveře a okna baráku jsou dokořán, venku je asi dvacet pod nulou a my se myjeme. Pokouším se obléknout, ale nemůžu se udržet na nohou. Moji kamarádi jsou ve stejném stavu. Jsou čtyři hodiny odpoledne. V šest musíme na nástup. Trvá hodinu a dostáváme rozkaz zpívat. Karol Spezinger je velký milovník hudby. Také má rád recitaci. Kamarád Szpigel, který byl hercem ve Varšavě, musí přednášet za doprovodu orchestru.

   Po tomto intermezzu následuje rozkaz: "Abtreten, rechts um! Odchod, vpravo v bok!" Pochodujeme v řadě po prostranství. Esesák Gustav nechává vystoupit z řady ty, kteří mají problémy s chůzí, aby je odměnil kulkou. Jeden z vyvolaných, vědomý si toho, co ho čeká, s úsměvem vystupuje z řady a nahlas se s námi loučí: "Přeju vám, abyste přežili to, co se mně přežít nepodařilo."

   Vraha, který tiskne spoušť, se zmocňuje pud dravce.

   Dělám, co můžu, abych vůbec zvedl nohy a za zpěvu přicházíme k baráku, víc mrtví než živí.

   Kvůli špíně se v táboře rozšířil svrab. Protože jsme neměli žádný lék, používali jsme benzin, po kterém nám po celém těle naskočily hnisavé vředy. Bolesti byly nesnesitelné. Ale v Treblince bylo nutné snést i tohle. . .