Příběh
Ahoj, narodila jsem se tělesně postížená. Už od mala jsem putovala. Rodiče se mě zřekli. Nedokázali se smířit s tím, co se jim to vlastně narodilo. Mé postižení je hodně viditelné. Nebyla jsem pro ně ukázkové dítě. V deseti letech si mě vzali mladí manželé, kterým nevadil můj zevnějšek. A od té doby mám skvělé rodiče, které bych neměnila. Měla jsem díky nim krásné dětství a spoustu dalších sourozenců.
Jako každá žena jsem si přála mít své dítě. Mít ho v bříšku ,znát ten krásný pocit ,když ve vás roste nový život a porodit. Mé přání se splnilo, dvakrát. Oba porody jsem zvládla běžnou cestou. Otázka zní: nebyla a nejsem sobecká, že já jsem porodila dvě krásné a zdravé děti? Budou mé děti trpět tím, že jejich maminka je postížená? Mám právo tyto nevinné duše vystavovat těmto starostem? Ale co jsem měla dělat? Děti jsem chtěla mít. Chtěla jsem se stát maminkou. Bylo mi jedno, zda bude zdravé či postížené, hlavně že bude. Chtěla jsem jim dát lásku takovou, jakou mi dali druzí rodiče.
Jednoho dne přišla dcerka domů ze školy se slzami v očích. Proč pláčeš? Zeptala jsem se. Přitulila se ke mě a začala vyprávět: Jak si dva spolužáci vyprávěli o tom, že nechápou, jak ona může mít takovou mámu. Že by takovou fakt nechtěli. Tato slova mě bodla u srdce. A je to tady. Pohladila jsem jí po vlasech a zeptala jsem se: Řekla jsi to paní učitelce? Kývla hlavou, že ne. Proč ne? To bys měla, aby jste si ve škole o tom mohli popovídat. Nebo běž za tím spolužákem a zeptej se ho, proč tak mluví. Proč se nezeptá tebe? Přeci můžeš říct, jak to doma chodí. Možná se stydí zeptat se tě, je mu to hloupé. Musíš mu v tom pomoci. A neplakej, to zvládneme, ano? Utřela jsem jí krokodýlí slzy, dala pusu. Dceři se ulevilo. Nedalo mi to ale pokoj, nevěděla jsem, zda má dcera dokáže zajít za paní učitelkou. Zvedám mobilní telefon a volám paní učitelce. Vysvětluji, co se stalo. Paní učitelka se strašně omlouvala. Řekla jsem jí, že se nemá za co omlouvat, že děti jsou nevinné. Také jsem jí prosila, aby ty kluky za to netrestala. Ale zda by si mohla najít čas a popovídala si s dětma ve třídě, že takoví lidé na světě jsou. Byla a je velice vstřícná, řekla, že to udělá. Také to udělala. Klučina pak plakal a omlouval se mé dceři. Má dcera se ho zeptala, proč se jí nezeptal. Odpověď zněla - já jsem se styděl. Dcerka přišla ze školy veselá - maminko, ty jsi měla pravdu, spolužák se styděl se mě zeptat. Řekla jsem - no vidíš, pro nikoho to není lehké. A vysvětlili jste si to ve škole? Ano. To jsem ráda. No a bolístka je pryč. A tak na otázku mám odpověď, zda jsem byla sobecká, že jsem dovolila, aby mé děti měly mě za maminku. Ne, nebyla a nejsem. Je mi jasné, že to nebude mít lehké, ale kdo má. Je to o nás, lidech. Ano, potřebuji, aby nás lidé zdraví vnímali stejně jako sami sebe. Potřebujeme vaší pomoc. Říkejte svým dětem, že takoví lidé na světě jsou. Ať pro ně nejsme tabu. Přeci máme právo také žít vedle vás. Nebo ne?
Komentáře
Přehled komentářů
Ahojky maminko
Te přiběh je hezký................ Ikdyž si pořád přejeme aby\ nás zdraví vnimaly, tak to ještě chviličku potrvá než nás uslyší, ale věřme tomu, že se to stane a všichni budeme spokojeni. Pořád se budeme učit a učime, ale osobeckosti zda jsi porodila dvě nádherný děti je taková: Né sobecká nejsi a nebyla jsi nikdy. Jsi žena jako káždá jiná a proto máš stejná práva. Mám tě ráda pa tva dcera Markéta
Slova nejsou vše
(Markéta Peluňková ml, 15. 2. 2011 9:15)