10 let: Noel Gallagher o historii Oasis - Interviews
Krátce před odstartováním speciálního koncertního turné při příležitosti desátého výročí živého hraní skupiny Oasis Noel Gallagher přijal pozvání Stevea Lamacqa a ve víc jak hodinovém interview vyprávěl o historii i o budoucnosti. Ve studiu BBC Radio 1 byli kromě nich i čtyři fanoušci, kteří pomáhali Steveovi "zpovídat" Noela, očividně dobře naladěného a připraveného vyprávět o kapele.
Zkoušeli jste přes víkend? Zkoušíme už celé dva týdny. Prvních sedm skladeb zní velmi dobře. Půjde o směs vaší tvorby, že? Ano, asi zahrajeme jen nějaké čtyři singly. Ostatní budou skladby z alba a b-strany. Zahrajeme i několik písniček, které jsme doteď nikdy nehráli — znějí vážně zajímavě! Ale doufám, že atmosféra těch koncertů to přijme ... Měl by jsem představit lidi, kteří jsou tu dnes s námi, výherce soutěže. Sean ... ctižádostivý muzikant, který už jednou hrál u Johna Peela, je to tak? S: Ano, je to pravda. N: Jako se jmenovali S: The Child At Mind. Máme tu i Alexis, která je z Doncastra a na členku má vytetovaného "Liama". Říkám to správně? A: Hej. N: Stále si to můžeš změnit na Williama a předstírat, že jde o prince. A: Nechala jsem si to udělat když mi bylo patnáct. N: A mimochodem, když posloucháš, je pod obrázkem šmolka.
A je tu Adam, který slyšel poprvé Supersonic v Evening Session, že? Ad: Ano, čekal jsem na Stone Roses. To my všichni! .. A nakonec tu máme Lukea, kterého otec přivedl k Definitely Maybe asi před čtyřmi roky. N: Kolik je otci? Ad: Asi 44 ... Má doma šílenou kolekci hudby. Je to jednoduše něco, co přišlo, asi tak jako když lidé hledali Nirvanu, když se Nirvana rozpadla. Stává se to i vám? N: Když jsme napsali Live Forever a poprvé hráli před lidmi, pro mě to byl number one singel na celém světě. Lidé mluvili, že to byla hanba /nebo nebyla/, ale mně to vážně nezajímalo, protože tato píseň je tak nadčasová, že překoná zkoušku časem a možná se do top ten dostane ještě další třikrát anebo čtyřikrát. Když zemřu, dostane se do top ten, když zemře Liam, zase bude v top ten. Je to proste jedna z těch skladeb. Vždy jsme cítili, že máme v naší hudbě tu nadčasovou kvalitu. Dnes existují kapely, které přijdou s velkým producentem a překonávají hranice technologií, a je to jen na krátký čas. Zní to dobře v ten rok a možná i rok potom, ale potom si jen řeknete: O čem to vlastně bylo? Co jste si mysleli, když se Liam poprvé dostal ke kapele? Byl sem na turné s Inspiral Carpets v Hamburgu a volal jsem domov mámě. Říkala mi, že Liam je v kapele. Byl jsem překvapený, protože on nikdy v živote nevzal do ruky kytaru. Celý život sem s ním byl v jednom pokoji a když sem hrál na kytaru, nikdy se nepřidal. Řekl jsem si, co se děje? a máma mi nato: Hm, je zpěvák. Ztratil sem řeč a odjel sem domů, aby sem se přesvědčil. Chtěl sem na něj ukázat a začít se smát, víte! Chtěl jste být tehdy v kapele? V tom čase sem se jen učil hrát na kytaru. Hrál sem ty skladby tak dlouho, dokud sem si je nezapamatoval. Ještě sem neměl popruh na kytaru, tak sem hrál na koleně. Potom když sem fungoval s Inspirals, uvědomil sem si, že je dost těžké hrát na kytaru ve stoje, musíte totiž držet ruce v různých pozicích a tak. Myslím si, že plán být v nějaké kapele tu byl, ale ty správný lidi je vždy těžké najít. Nechci být v kapele v bandou blbců. Který byl první koncert s vámi jako členem kapely? Byl sem z toho mimo. V tom klube Boardwalk bylo asi šest lidí. Liam vypadal strašně cool ... Guigsy měl tu pětistrunovou basu, po koncerte jsme ho museli vzít vedle a řekli jsme mu, žádný blbosti jako Level 42, sežeň si novou basu anebo vytrhni jednu strunu. Později mi řekli, že já budu jejich manažer, na co sem se zasmál. Proč by sem měl chtít být váš manažer? Vypadáte hrozně. Nemáte žádnou melodii. Dopadlo to tak, že sem jim psal písně. Potom se mě zeptali, zda se nechci k nim připojit, a já sem nato: Tak dobře. Krátce po vašem vstupu do kapely ... tu byl ten slavný koncert v glasgowském King tut, kde vás poprvé uviděl Alan McGee. Takže teď s odstupem času, co z toho příběhu jsouc mýty a legendy a co je na tom pravdy. Zkušebnu jsme měli spolu s dívčí kapelou Sisters Lovers. Jedna z nich chodila s McGeem, tuším Debbie Turner. V Glasgow poznala hromadu lidí a na jednom koncertě 18 Wheelers McGee s nimi podepsal smlouvu. Takže se poznali a pozvali Sisters Lovers si s nimi zahrát. A z nějakého důvodu, nevím jakého, si pomysleli, že by byl dobrý nápad mít tam i nás. Nepozval nás ale nikdo, zeptali se nás, jestli chceme s nimi dělat koncert ve Skotsku, a my na to: Jasně. Tak jsme si pořídili minibus a nacpali jsme do něho všechny kamarády. Vyúčtovali jsme to a zvládli jsme to — každého to vyšlo na sedmdesát liber. Přišli jsme do Skotska a vrátili jsme se zpět, platili jsme benzín a řidiče a všechen ten chlast. Když jsme dorazili na místo, zaklepali jsme na dveře a řekli: My jsme Oasis z Manchestru. Řekli nám, že dnes tu večer hrát nemáme, a my na to, že je to v pořádku, protože nikdo druhý to za nás vyřídil a bla bla bla. Kecali jsme tam dost dlouho. Pustili nás dnu s aparaturou a sedli jsme si do zadu. Vzkázali nám, že licenci mají jen na dvě kapely kvůli nočnímu klidu a podobné nesmysly. Tak jsme si poslechli 18 Wheeler a Sisters Lovers a ještě jakousi další kapelu, která asi hned potom podepsala smlouvu s McGeem. Chtěli jsme se sejít s majitelem klubu a netvářili jsme se, že jim to tam rozbijeme, anebo že někoho zmlátíme, řekli jsme, že cestujeme takovou dálku, vyzvedli jsme od těch chlapíků peníze — prostě protože nás asi chtěli vidět hrát! — takže bez zdvořilosti — dáte nám deset minut. Řekl: Tak dobře. A zahráli jsme čtyři skladby a jedna z nich byla Wonderwall, která trvala dvacet minut. Ale co se stalo, když sem složil kytaru a odešel z pódia a postavil sem se dozadu? Přišel ke mně McGee a zeptal se mě jak se jmenujeme a jestli máme nahrávací smlouvu. Řekl jsem, že ne a on nato, proč jí nemáme. A já že s kým, on řekl: Se mnou. Zeptal sem se: A kdo jste vy? a on: Alan McGee. V té době měl pleš a stále sem ho viděl s televizi s velkým hárem. Dal sem mu kopii naší demokazety, ale vrátil mi jí zpět se slovz, že jí nechce slyšet. Nakonec se nám ho podařilo přemluvit, aby si jí vzal do Londýna. Když jsme se vrátili do Manchestru, obvolali jsme několik lidí, kteří ho znali a mluvili s ním: Je zodpovědný, aby nás ******, a oni odpověděli: Ano, absolutně! Byli jsme v kontaktu a on to bral smrtelně vážně, tak jsme ho šli navštívit. Po tom, co jste eventuálně podepsali smlouvu, jste s proměnlivou intenzitou koncertovali, co vás dotáhlo do celé Evropy, a vedlo k vykopnutí z hranic v tom slavném Holandsku. Hráli jsme tam tehdy s The Verve. Měli jsme smlouvu se Sony International a podařilo se nám vybavit tento koncert s The Verve v Amsterdamu. Sony zorganizovalo schůzku s různými nahrávacími společnostmi, které se přišli podívat na Oasis. Byli jsme uprostřed nahrávání a oni se na nás přišli podívat do Anglie, protože jsme tehdy nějaký ty tři měsíce nehráli. Místo toho, aby nám poslali letadlo, mně, Liama, Boneheada, Guigsyho a Tonyho McCarrola, Tonyho — našeho roadieho, Marka Coyle a Phila Smitha — který nám dělat zahradníka a byl vlastně náš nejlepší kamarád, poslali do Ipswicha, aby jsme přišli a dostali se přes hranice. Netušili jsme, že je před začátkem ligy a tuším, že tehdy West Ham a Chelsea hráli přátelský zápas v Holandsku. West Ham ani Chelsea ani my jsme však netušili, že jsme všichni společně na hranicích. Do Ipswichu nám to trvalo devět hodin kvůli těm alkoholickým přestávkám a podobně, takže když jsme dorazili na hranice, byla tam diskotéka, jasné? Přišli jsme a tvářili jsme se absolutně na******. Příjemné přípitky, nic z těch vašich nesmyslů, prostě příjemné přípitky ... A v tu chvíli se všichni fanoušci West Hamu a Chelsea pustili do bitky. A Liam, jako kdyby jsme ho neznali, se tam šel podívat. Jeden z chlapů řekl Liamovi: Jestli nezavřeš hubu, zkopeme tě. A on chtěl říct: Zvládnu víc jak ty. On nato: Beru! a byl na zemi. Jeden z policajtů mu nasadil pouta a šel do žaláře, nebo jak se to říká ... Tak sem řekl, že odcházím, protože vypadali jako dost tvrdí chlapíci. Šel sem se projít a když sem se vrátil, všechno to vypuklo. Podíval sem se dolu na schody a viděl sem Guigsyho v poutech, Liama v poutech, Bonehead přišel asi o všechny svaly v krku, hlava se mu vydrbávala nahoru-dolu. Nevím co dělat Tony McCarrol, asi ho hodili do chládku, asi jen proto, že vypadal šíleně. Já, Cally a Phil jsme se vrátili na pokoj a když jsme se ráno zbudili, policie říkala: Jste tu s těmi ostatními? A my jim: Nikdy v živote jsme je neviděli, pane! Odjeli jsme na dva dni do Amsterdamu velmi, velmi jsme se opili. Potom jste účinkovali na Radio One Sound City v Glasgowe ... Pamatuji si, jak nás Jo Whiley uváděla a říkala: Na svých ramenech nesou váhu hudebního průmyslu. Jen před šesti týdny sem podepsal smlouvu, takže bylo to jako: díky, ještě na nás přitlačte, proč ne?
Po tomto jste společně nedělali moc rozhovorů ... První společný od toho jsme udělali pro NME. Umím si představit sebe jak chodím okolo hotelového pokoje, směšná noc. Skončilo to tak, že jsme se dostali do hitparády, s tou skladbou, místo 50 a nebo nějak tak. V tu chvíli jsme měli v žebříčcích singl, na kterém jsme byli v situaci jako se hádáme co je rock and roll /CD Wibbling Rivalry/. Když mi bylo šestnáct a zajímal sem se o hudbu a poslouchal sem to o této kapele z Manchestru, a uviděl by sem svojí fotografii, řekl bych sem si: Mám to. Je to prostě nepopsatelná věc. Nevíte, proč jí máte rádi. Psalo se o tom, že někdo vyšel z pomezí diváků a vrazil vám ... Celý incident od začátku, když mi ten chlapík dával opasek až po návrat a dohrání koncertu trval jen dvě a nebo tři minuty. Byl to chaos. Trochu si pamatuji jak cosi říkala Jo, že je to velmi, velmi škaredé. Byla to jen jedna z těch věcí. Nevím, proč to chlapík udělal, ale několik dní potom sem měl modré oko. Což znamenalo, že sem legitimně nosil sluneční brýle i venku a i v budovách asi týden. Ještě i několik dní potom sem je nosil! Kde byla ochranka? Byla v Newcastle Riverside a potom jsme ochranku okolo sebe neměli. Cestovali jsme v tranzitu. Náš manažer nás jednoduše poslal na cestu. Byli jsme malá kultová kapela a vyprodali jsme všechny koncerty. Bylo okolo toho intenzívní ohlasy, ale ne nějaké masové. Vyprávěl sem to po rocích, když jsme přišli do Newcastlu, s lidmi, kteří se střetli s tým chlapíkem co to udělal, a ptali se ho proč. Řekl, zdá se mi to směšné, že to udělal, aby Oasis už nikdy nepřišli hrát do Newcastlu a radši chodili do Middlesborough. Úspěch Definitely Maybe byl nepřekonatelný, jak to cítíte, když se bavíte s lidmi, kteří běhali přes celá města aby si koupili toto album hned první den ... ... Nejprodávanější debutový album, ano. Pro mně bude stále Definitely Maybe album, které stále stojí za to, tak se v tom studiu snažíte aby ty písně byli přesně takové jaké je máte v mysli. Nebo když se jako muzikant zdokonalujete, začíná to být komplikovanější, u prvního alba jsme jednoduše zapli zesilovače a řekli: Tak jdeme na čtyři. Mohl by sem být teď nafoukaný kvůli tomu albu, nebo v těch dnech, lepší debutová kapela nebyla. Lidi říkají, že to zachytává momentální situaci ve státě, ale nebylo to takhle myšlené. Tuším, že je tam jen jeden sociálně myšlený komentář a to na Cigarettes And Alcohol, kde se zpívá: Najít si práci stojí pěkné nervy, pokud žádná pořádná práce není? ... Neuvědomil sem si, že to byl sociální text až když mi to jednu noc řekl McGee. Byl sem jako: OK. Sem společenský komentátor. Můžu si dát ještě jednu velkou whiskey, prosím?
Jste v kapele, která funguje už nějaký ten rok. Za dobu fungování jste prošli několika problematickými obdobími. Jak se vám daří stále být svěží a dělat to pro radost? Sám sebe se ptám na tuto otázku. Asi že v ničem jiném nejsem dobrý. Sou dny, kdy se vám na turné nedaří anebo se vracíte ze zkoušek a říkáte si: už se tu víckrát neobjevím. Mnoho kapele se rozpadne kvůli těmto malým hádkám a kvůli stupidním důvodům. Snažím se raději být zticha, odjet domů a kopnout do dveří. Myslíte tým, že ti unáhlenci sou velice pyšní aby přišli a řekli: pojďme, zapomeňme na hádky a pokračujeme. Nemůžu mluvit za lidi z jiných kapel, ale umím si představit, že možná The Smiths, Verve a Stone Roses se sami sebe ptali Co pak? Myslím, že The Smiths mohli být největší kapelou vůbec, pokud by vydrželi spolu ještě šest měsíců. Podobně si to myslím o The Verve, a Stone Roses, pokud by zapomněli na ty minulé spory. Ale lidi v hudebních skupinách nejsou právě nejshodnější. Za vším je politika ... Berete si varování z případů, které se stali? Nevím, co by dělal Liam, pokud bychom se rozpadli, nevím, co by sem dělal já. Asi hudbu, a byl by sem v tom pěkně dobrý, ale naopak chci být pod kontrolou jiných lidí. Odpověď je ne, chci být ve společné šatně s kolegy. Já a Liam se vážně umíme psychicky zdeptat a potom se zeptat? tak kdy půjdeme na podium? Pamatuji si na ty titulky "Co se děje ...", stalo se to při snídani? Ano bylo to u snídaně v nějakém klubu v Kensingtone. A nějaká jasná myšlenka byla, že o půlnoci uděláme koncert ve Virgin Megastore. V osm ráno jsme ale pili a dělali ty nesmysly, takže do chvíle, kdy jsme měli hrát ve Virgin, jsme byli mimo a pamatuji si, jak sem se vsadil s Liamem o dvacku, že si nebude pamatovat žádný text písní. Hned zapomněl první řádek nějaké skladby, mezi návštěvníky to stoplo a já sem řekl: Dlužíš mi dvacku. Pohotový ***** se ke mne otočil a řekl: Mám jen padesátník, chlapče. Nevím, jestli s tým budete souhlasit, ale jedním z důvodů, proč se album Morning Glory stalo tak úspěšným, je jeho jukeboxová kvalita ... Žil sám ze sebe. Bylo období, kdy jsme museli vydat Dont Look Back In Anger, protože Wonderwall "odmítal" odejít z hitparád. Je to jako dvojstranný meč. Potkáváte lidi, které by jste nikdy nezařadili v celém svém živote jak vás žádají o autogram. Nevím, co jim mohla moje hudba říct. Už to přestávala být naše kapela. Už jsme dokonce nebyli ani největší kapelou v Anglii, byli jsme největší v Americe, největší ve Švédsku, Německu a jinde. Knebworth... Pamatuji si, jak jsme cestovali za koncerty někam na sever a na cestě Marcus — náš manažér se ptal, zda se nechceme zastavit v Knebworthe, protože mysleli, že tam odehrajeme koncert. Jeden z našich promotérů řekl, že v pohodě by jsme mohli tam zůstat sedm nocí ... Tito lidi se tím živí. Řekl ti, kde můžeš hrát a kolik lidí můžeš čekat. Zařídí to na přesný počet lidí, ti co si koupili album, koupí si i lístky. Původně to byla jen jedna noc, ale ta jedna noc se vyprodala za jeden den, i druhá noc se vyprodala do dne, byli jsme z toho vytočení. Bylo to zběsilé, stupidní, stupidní. Po třech letech od tohoto koncertu v Boardwalk, když sem vlastně ještě ani nebyl ve skupině, k největšímu otevřenému koncertu skupiny v krajině, kde nešlo o festival a nebyl volný vstup. Přemýšlel sem, že až přiletí raketoplán a vezme nás na měsíc, čoskoro bude koncert i tam. Měli jste zafixované, že to byl váš Spike Island? Pamatuji si na hádku s Liamem, v Americe, řekl, že se nemůžeme považovat za větší a lepší jak Stone Roses, dokud nebudeme koncertovat před 30 001 lidmi, protože Spike Island tehdy přivítal 30 000 návštěvníků. Tak jsme nad tím vším přemýšleli a řekli si: Který byl největší koncert Stones? Objednejme to, za sedm nocí! Co se týče vás a Ameriky, vždy jste vycházeli obzvlášť zle, pokud šlo o koncertovaní. Pokud šlo o něho (Liama) anebo o vás ... Anebo o něho, jak odmítá jít, nebo se chtěl stáhnout, což bylo strašně směšné. Cítil sem, že dlouho jsme tam měli neštěstí. Ne proto, že jsme tam nebyli akceptovaní — fanoušci sou skvělí i tam a naše koncerty byli vždy vyprodané. Ale turné byli příliš dlouhé. Šest až osm týdnů v autobuse s třinácti starými sráči je příliš dlouho, hlavně pokud jste mladý. Jak to bylo po návratu domů? Poprvé sem domov nepřišel. Ztratil sem se. Podruhé sem přišel domov z Chicaga,nebo Liam a Bono se poprali o Liamovu větrovku ... Řekl sem mu o tom ráno a on si vůbec nic nepamatoval, a jen se smál. Řekl sem mu, že jednoho dne poví něco, co nebude moct vzít zpět, a byl sem zticha. V té době jste byli hlavním tématem bulváru. Po návratu jste nevypadali moc dobře, vypadali jste ... Manažer mi řekl, aby sem se na letišti vůbec neozýval. V těchto věcech sem nezodpovědný, bylo tam příliš mnoho mikrofonů, pomyslel sem si: Toto je opravdu nefér. Nešlo vám to na nervy, když všechny ty fotoaparáty míří přímo do tváře? Je to dost hrozivé. Čekal sem na zavazadla a ochranku, co mě hlídá, řekl, že byl venku. Bylo ho slyšet jak na fotbalovém zápase. Zeptal sem se ho, zda tam je hodně lidí, a v tom se otevřeli dveře a byla to scéna jako z filmu. Museli jste se dostat k autu, řidič měl otevřené dveře, a vy jste vykročili do davu lidí. Všichni po vás koukali, smáli se a já sem musel stát a nemohl nic říct. Máte nějaké nenaplněné ambice? Mám jich hromadu a všechny sou o hudbě. Být v pětičlenné kapele je dost těžké, protože sem do ní vstoupil za dost bizardních okolností, v rámci té nové demokracie, kde každý může mýt svůj názor, kdežto v minulosti to byl jen můj názor a s tím je teďko konec. Je to proste věc, kterou vám jednoduše neumím vysvětlit. Mám tuny materiálu, které chci hudebně upravit a tuny lidí, s kterými by sem chtěl pracovat. Chci udělat album mých písniček, které bude zpívat jedenáct oblíbených zpěváků. Viděli jste někdy Poslední valčík? Udělali by jste něco podobného? Udělat to bez omezování kapely je velmi těžké, protože Liam není velmi otevřený experimentovat. Nepřemluvil by sem ho, on věří, čemu věří a je to skvělé a to ho dělá tím, čím je. Dělat to v rámci Oasis je těžké, protože by to museli akceptovat všichni. Nepřechovávám v sobě nějaké ambice být sólovým umělcem, ale rád by sem udělal sólové album. Ale Liam si myslí, že by to znamenalo konec kapely, snažit se mu to vysvětlit, že to neznamená rozpad, je těžké. A myslím, že i Liam měl nahrát sólový album, protože některý jeho materiál, který složil na album, je dost lennonovský. Je to jako Imagine, příliš jako Imagine, dokonce i jeho hlas, jednoducho zní velmi jako on (Lennon). Myslím, že by to měl udělat ne jen pro sebe, ale pro spoustu lidí, kteří si myslí, že je usmrkanec. Ten chlapec je skvělý textař. Dokonce i při rozhovoru s ním mluví vlastním jazykem. Někdy koukám na něho a myslím si: O čem do***** to mluvíš? Snažím se ho na to přesvědčit, aby sem i já mohl jeden nahrát. Ale sólová práce je pokládaná za velmi "osamocenou". Myslím, že jak jí děláte často, je velmi samotná. Ve studiu většinou pracuji sám, to mi vůbec nevadí, ale nemyslím si, že by sem se odvážil jít na pódium před tisíce lidí hrát se skupinou, s kterou sem se setkal jen před několika týdny a o které by sem věděl, že hraje jen pro peníze. Nemyslíte si, že právě toto je důvod, proč Liam není myšlenkou vašeho sólového alba příliš nakloněný? Jak by jste nahráli sólové album, mohli by jste spolupracovat s ostatními přáteli. A Liam by seděl a řekl si: Pokud chci někoho, kdo bude na mém albu, kdo by to byl? Otočil by se a řekl: Hej, je to zvyšok kapely Oasis ... Je to možné a má právo si to myslet. My jsme totálně odlišní lidi, vůbec nejsem jako on. Můžu mít deset palců v deseti koláčích naráz a stále každý straně dávat stejný čas. Liam se snaží koncentrovat na jednu věc a to je to. A je i o moc mladší jak já, víte, takže méně toleruje moje prdy ... Byl jste velký fanoušek skupiny Travis ... Říká se, že já sem objevil tuto kapelu, což vůbec není pravda. Pamatuji si, jak sem si je byl poslechnout v LA2 a skutečně mi tu noc nepřipadali příliš na umření. Potom mi Andy McDonald dal demo, já sem si ho pustil a řekl sem si, že je to sračka. O několik týdnů později opět hráli a řekli mi, pojď si nás poslechnout, tak sem přišel a řekl sem si: oh, bože, to nemůže být ta stejná kapela. Přišel sem domů a pustil si All I Want To Do Is Rock a tehdy to začalo dávat smysl. Tuším, že sem v tu noc zničil reproduktory. Pouštěl sem tuto píseň měsíce. Když došlo na turné, byli jedinou kapelou, která s námi mohla jet — na tom turné byli fantasticky. I Pulp vám tehdy předskakovali... Zahráli poprvé Common People a bylo to jako: slyšel si tuto skladbu? Kdo vám bude předskakovat na těchto koncertech? Máme kapelu z Blackburnu, jmenují se The Burn And The Music. Myslím si, že kdyby jsme byli v jejich věku, byli by jsme ocenění. Ukážeme jim jeviště a bude to buď plávaní a nebo potopení se. Fanoušci Oasis se nestydí říct, že jste sračky. Byla někdy nějaká předkapela, která se vás snažila "přeskočit"? Ne, měli jsme tu takovou věc na festivalu v Americe, těsně před vydáním Be Here Now. Hráli jsme za Blur a přišla zpráva, že Blur mají poruchu na cestě a chtěli vědět, jestli přijedeme a zahrajeme před nimi. A vím, je to skutečně tak, že parkovali dvě míle ve svém autobuse. Řekli jsme: uvidíte, že tu budou do patnácti minut. Takže když přišli deset minut později, zjistili, že plán se nezměnil. ´Be Here Now´... Je to dost směšné, vážně, když sem se vrátil domů z turné Morning Glory, místo toho, aby sem si dal na rok pauzu a užíval si společné úspěchy, které jsme dosáhly. Mysleli jsme, že když nepůjdeme do studia a nezačneme něco dělat, celý rok budou kolovat spekulace o našem rozpadu. Rozhodli jsme se, že nejlepší bude nahrát album, tak sem odjel psát na dva týdny na Bahamy. Když tak dnes o tom přemýšlím, je to dost divné, posadili mě do letadla. Jakkoliv se to podařilo, vrátili jsme se do Anglie a pouštěli jsme si ho. Jak by někdo o tom šest měsíců přemýšlel, ale všichni říkali "je to skvělé", tak sem si vážně myslel, že je to skvělé. Kromě Paula Wellera, který mi řekl: tohle nevydáte. A já mu na to: co ty víš. Jde o to, že album sem napsal za čtrnáct dnů a prodalo se ho sedm miliónů kusů — to mluví za vše. Je to hrozivé. Když tak procházím starými demo nahrávkami skladeb, které budeme hrát na tomto turné, jsou tu některé jako Dont Go Away, která byla napsaná v časech Morning Glory sessions, a jak by byla na Morning Glory, byla by považovaná za klasiku. Protože byla uprostřed alba Be Here Now a nikdy nevyšla jako singl, zapomnělo se na ní. Myslím si, že My Big Mouth je dobrá a i slova jsou celkem dobrý, a též Dont Go Away.
Když jsme s vámi dělali po vydaní Be Here Now interview, cítili jsme, že se potřebujete někam pohnout, že je to konec jedné éry, cítili jste se omezení tím, co jste nahráli. Mluvili jste tehdy o dělání trochu jiné hudby. Stále to mám v hlavě když sem ve studiu. Něco jako "nemůžeme to udělat trochu jinak". Rození jako muzikanti jsme líní, a líbí se nám rock and roll, všichni hrajeme na kytaru. Nikdo z nás není programátor, nikdo neumí hrát na funky klávesy. Takže jediná možná cesta by byla najít producenta a nemyslím si, že jsme na to připravení. Nemyslím si, že jsme připravení, aby nám někdo říkal, jak dělat hudbu. Nemyslíte si, že odchod Boneheada a Guigsyho vás přinutil hnout se? Nemůžu si povídat s Andy Bellem, který hrál v jedné z nejlepších indických kapel všech dob — Ride, jak sem si povídal s Boneheadem. Je to jednoduché. On je on. Nechybí vám členové, které jste ztratili? Ne. Ne protože sem s nimi nevycházel, ale pokud by oni dva neodešli, nepřišli by Andy Bell a Gem. Teď jsou jako moji nejlepší kamarádi. Je už nové album hotové? Ne, ne celé. Už je kopec hotového před odjezdem na turné s Black Crowes. Liam je prostě Liam. Máme osm skladeb hotových a když se vrátíme, dokončíme zbylé tři a nebo čtyři. A Liam řekl, že jeho vokály necháme na konec. Před třemi měsíci jsme mu dali skladby a on nic neudělal. Máte už titul? Máme, ale nemůžu vám říct, protože tito lidi tady (mluví o promo společnosti) si to chtějí vychutnat. Co lidi vidí na Gas Panic, která nepatří mezi "oasis standard"? Napsal sem jí v kuchyni ve studiu, když sem čekal na ostatní. Nadřeli se noc předtím a zakázali mi vstoupit do klubu Columbia. Sedl sem si a napsal skladbu, a řekl sem si: je zasraně dobrá. Líbí se mi "plávat sám po řece, snažil sem se najít cestu domů (sailing down a river alone, ive been trying to find my way back home). Všichni říkají, že se jim na vás líbí váš "půvab", surovost. Myslíte si, že byli chvíle, kdy jste o to přicházeli? Můžu říct jen sám za sebe. Jak vydáte super album jako Morning Glory, nemůžete jednoduše jít a nahrát album, které stojí deset pencí — jít do studia, bouchnout do nástrojů a říct, tohle jsme my. Mnoho lidí musí pochopit, že deset let sem psal pro tuto skupinu písničky, takže všechno je to na mně a na mém mentálním stavu. Lidi to musí pochopit. Ale na tomto nové albu je jedna skladba čistě jen na kytaře, a je celkem fajn a pěkně surová. Přiblížíte se k ní, nedokážete jí vylepšit, nevíte to. Myslíte si, že jak jsou kapely donucené změnit sound, zní to falešně? Podle mně některé kapely vypadají idiotsky tím, že chtějí nahrát cyperpunkový a nebo jazzový album. My stále budeme dělat oasis album, a bude o momentálních pocitech. Velmi závisí na tom, jak bude zmixovaný a podobně. Nedokážu poslouchat rádio a poslouchat něco, co se mi zdá jako Beach Boys a ukáže se, že josu to Super Furry Animals. Chci, aby Super Furry Animals zněli jako Super Furry Animals. Pokud The Strokes někdy nahrají album, prosím, jestli mě posloucháte, neexperimentujte, pokračujte v tom, co děláte, to vás dělá jedinečnými. Těšíte se na víkendové koncerty? Bude to pro náš dost zvláštní. Zvykli jsme hrát na pódiích o velikosti fotbalových hřišť. Všichni dobře vycházíme, to nás spojuje. Vím, jak budou vypadat tyto koncerty. Budou fantastické, protože všechno je to o lidech. Možná bude pro mně trochu problematické zazpívat některé písně, i když hrát s Neilem Youngem a zpívat Dont Look Back In Anger bylo celkem emocionální, nikdy jednoduše nejsem schopný zazpívat refrén, protože se vracím do minulosti a píšu tyto písně. Bude to v malém a speciálně, bude to o atmosféře. Kapela je připravená, závisí to od toho, kdy a jak se objeví Liam. Setlist, doufám, dá kapele za pravdu.
překlad: marekza@yahoo.com
Děkujeme stránce WWW.MADFORIT.SK a jejímu adminovi