9. kapitola Harry - Trochu had I. část
Laboratoř likvidátorů byla v různých odstínech šedé. Šokující. Skvostně vybavená, ingredience od základních po ty nejexkluzivnější, jednoduchá katalogizace; cokoliv byste našli pod písmenem V – Všechno. Ať už byl bývalý Mistr lektvarů kdokoliv, za tohle zasloužil něco horšího než pouhé sežrání v Ardaře. Severus by jistě něco vhodného vymyslel.
Draco chvíli chmurně postál mezi dveřmi. Stoicky pokrčil rameny; bylo tu vše, mohl začít. Sheppardův seznam nebyl tak dlouhý, jak se obával, pár tuctů klasických Magiabsorbentů jako první pomoc při zranění v boji, léčivých a Krevobnovujících, Magiiposilujících, Protiúnavových, lektvary Soustředění, Uklidňující, skoro jako by měl složit test z primárních znalostí.
Až na to, že na konci pergamenu byl Opálový. To byla zkouška.
Opálový lektvar, páteř likvidátorského systému. Nebo možná poslední řešení.
Půvabný název. Jeho působení půvabné nebylo. A především, bylo nezvratné.
Správně uvařený vydával průsvitné opalizující záření, duhově jemné, jako samy drahokamy té nejvyšší jakosti, snad australské či etiopské ohnivé, mohli jste ho v čiré lahvičce sledovat hodiny a stále by vás uchvacoval svou barvou. Pokud byste pochopitelně nevěděli, co přesně máte před sebou.
Opálový lektvar se používal v situacích, kdy vše ostatní selhalo. Pokud likvidátoři narazili na mimořádně mocný temný předmět, kletbu nebo stvoření vyvolané černou magií, proti kterým byly jejich schopnosti a zkušenosti bezvýznamné, kletba nezničitelná, předmětu se nedalo dotknout ani ho deaktivovat, stvoření zabít – pak přicházel na řadu. Stačilo dotyčnou hrozbu polít; moudré házet či levitovat z větší vzdálenosti. Ještě moudřejší trefit se na první pokus. Protože Opálový lektvar vše, čeho se dotkl, vmžiku obklopil, uzavřel, zatuhnul. A co bylo uvnitř, zůstalo uvnitř navždy.
Magie stěnami nepronikala, brutální síla desítek obrů by odlitek nerozbila. Ani běsové zamčení v nitru. Jisté místo mimo Anglii, kdesi uprostřed nicoty oceánů, se za uplynulé desetiletí plnilo překrásnými útvary s duhovými odlesky a mámivým jiskřením, v jejichž středu spala navěky zakletá smrt. Jak poetické.
Mezi zákonodárci se tradovalo, že tam byl i jeden temný kouzelník, když přišel o rozum. Odmítl jít do Azkabanu, odmítl Polibek, rozhodl sám. Draco doufal, že se šeptanda mýlí; tohle byl strašlivý osud. Opálový lektvar nezabíjel. Zabila by vás neschopnost pohybu, nedostatek jídla a vody. Kyslík procházel. Umírání muselo být dlouhé; v tichu, samotě, nehybnosti a za plného vědomí.
Přesto – ano, bylo to lepší než Polibek.
Na Temného pána ho zkusili likvidátoři celkem třikrát, třikrát se jim naskytla šance; či odvaha. Třikrát selhali, Temný pán zabil každého, u koho Opálový lektvar vycítil. Mrtví nic házet nemohou.
Draco lektvary miloval. Tenhle ho děsil.
Ale chápal jeho smysl. Co se týče likvidátorů, rozuměl i jejich volbě, příjemnější než přijít o kus duše sesláním Avady. Stejně tak fungoval jako hrozba, Smrtijedi příliš neváhali se vzdát, když jim před očima zamávali opalizující lahvičkou. Naděje, že vás neodsoudí k Polibku, je mrcha.
Vaření bylo extrémně nebezpečné, pokud jste něco zkazili a měli štěstí, jen vás zabil. V případě, že váš anděl strážný měl zrovna dovolenou, se z vás stala nádherně blyštivá socha. Její estetickou krásu byste zřejmě neocenili.
Kanadský žertík Opálového sahal až k jádru, přišel na svět totiž omylem. Rukou mudlorozeného bezvýznamného Mistra lektvarů, jehož skutečné jméno si nikdo nepamatoval; po patentování se nazval Mistrem Oppenheimerem. Svému výtvoru říkal Little Boy. Zřejmě to mělo nějaký hlubší význam.
Zřejmě díky Merlinově moudrosti se ingredience skládaly ze vzácných, téměř nedostatkových přísad. Především jedna, nezbytná pro trvalý účinek, se na celé planetě nacházela pouze ve velmi malém množství. Amorphophallus titanum, vyhynulý květ rostoucí kdesi v Indonésii, v jediné magické pěstírně, pro svůj štiplavý zápach shnilého masa získal titul Mrtvá květina. Co by se do Opálového lektvaru mohlo hodit víc?
Přemýšlím nad hloupostmi. Měl bych se koncentrovat.
Ludovico Einaudi - Primavera
Draco sklidil vše nepotřebné ze stolu, vyčistil to magií, přivolal potřeby. Pustil se do práce.
Vaření je jako hudba. Každý nástroj musí být té nejvyšší kvality, bezchybně naladěný, trpělivě čekající na svůj přesný okamžik, bezvýhradně naslouchající pohybům dirigenta.
Zabublání tekutiny v kotlíku, cinknutí paličky v hmoždíři, pravidelné staccato nože, zašumění metličky. Skleněné zaznění lahvičky. Korkové mlasknutí vyjmuté zátky, škrábavý šelest jutových pytlíků. Otočení stránky v knize. Zavlátí pláště, krok, krok, krok. Mávnutí hůlkou.
Hudba. Dokonalý rytmus.
Symfonie samoty.
Protože v laboratoři je každý Mistr sám, uprostřed milionového hemžení a pinožení za zdmi.
O tři hodiny později měl Magiabsorpční, Magiiposilující hotové, léčivé, Protiúnavové, Soustředění, Krevobnovující i Uklidňující klokotaly v ohromných kotlících, ty mohl vařit i ve spánku, magie ohlídala správný čas, kdy do kterého přidat nové ingredience či zamíchat. Poppy pomáhala s drobnými úkony, potom se pustila do katalogizace přísad a štítkování lahviček ve vysoké prosklené skříni. Možná pobývala příliš dlouho mezi Mistry lektvarů. Možná i její pedantské dušičce zdejší zmatečné uspořádání působilo utrpení.
Nebo stejně jako Draco potřebovala zaměstnat myšlenky.
Zelený šál s modrými kvítky kolem krku, pohybovala se účelně, neslyšně, nepřekážela, její přítomnost vyvolávala zvláštně tichý konejšivý dojem. Ladila s vnitřní hudbou místnosti. Nejspíš to způsobovala ta část v ní, která milovala Severuse. …Část? Dávno ne, Severus byl v každém z mrazivých krystalků její doby ledové, byl i v tom děvčátku bloudícím v závějích. Matkou se asi nemusíte stát jen stvořením života uvnitř sebe.
Unavené klesnutí víček, Draco se na setinu vteřiny ocitl v monolitu, v objetí bezpečí, kde všechno je dovoleno a bolest samozřejmá, žádná nutnost ji skrývat či s ní bojovat, žal sdílený a němý nářek všeho a všech v dokonalé harmonii, Harry uprostřed. Tam uvnitř je všechno Harry. Stříbřitá zář žalandílků, temnota stěn. Bílá. Černá. Harry, jakého ho nikdo jiný nezná.
Jen Draco.
Ani Severus nikdy neviděl tu temnotu v něm; jak roste a sílí. Těžko mohl vidět. Vyklíčila z prázdného místa po něm.
Tak tedy Opálový. Poprvé. Draco se v duchu zhluboka nadechl. Severus by ho uvařil.
Dokážu to také. Pro něj.
Pro Harryho, který se vrátí.
Přivolal sušené lístky ďáblíku bahenního, semena cykasu, prehistorické rostliny dosud rostoucí v Africe, kořínky brugmansie, Andělské flétny, larvy axolotla, louhovaná játra harpyje pralesní, pustil se do práce. Krájel, drtil, mísil, extrahoval.
Cinknutí, zabublání, klapot nože, ševelení přelévaných tekutin, krok a krok.
Óda na smutek.
Protože nepřestával myslet na Harryho.
Jak ti je, bratříčku? Jak moc zlé je to tentokrát?
Kdy se ke mně vrátíš?
…Vrátíš se, že ano?
Vetřel rozmačkané larvy do rozpadajících se křehkých jater, míchal. Přidal prach ze sušeného ďáblíku.
A jak moc je ode mne sobecké chtít po tobě návraty, když bys mohl zkusit zůstat tam? S živým Severusem.
Se Severusem, který ti podlehne pokaždé, vím to, jsi láska, které nemůže odolat; kdo by dokázal? Tak věrný. Tak oddaný. Tolik milující. Láska z nejčistší esence světla. Láska, na kterou vždy Severus čekal. V kterou se nedovažoval věřit. Kterou si zasloužil. O kterou bojoval, když to všichni ostatní vzdali.
Kterou mu nikdy neměli vzít.
Možná bys tam zůstat měl.
…A vím, že to není možné. Zabil bys Temného pána? Ano, myslím, dnes bys to už dokázal sám.
Jenže nejdřív bys musel zničit jeho poslední viteál; své mladší já. Co by se stalo? Podle logických zákonů časového kontinua a rovnováhy bys tím zahubil i sám sebe v naší současnosti. Udělal bys to?
Abys zachránil Severuse? Směšná otázka.
Jenže Severuse nezabil Temný pán.
O čem hovořil ve svém vzkazu v nalezené skřínce s Elysejským klíčem?
„Děsí mě, čeho všeho jsem schopen… pro tebe, Harry.“
Jaké plány zvažoval v té chvíli, že ho naplňovaly hrůzou? Právě jeho.
Krok sun krok, šelest látky, prasknutí bublinky v kotlíku. Cinkavé zaznění dopadajících semínek do hmoždíře. Jemný opar zvířeného křišťálového prachu z herkimerských diamantů. Mokvající čvachtání rozpouštěných dračích šupin baskického erensuge v odvaru houby lepioty brunneoincarnaty, Smrtící líbeznice.
Elegie za ztracené.
Protože si vybaví Harryho slova; Draco, v té době patří někomu jinému. Není můj. On není můj Severus.
Jaké zoufalství, bratříčku – najít svět, po kterém trýznivě prahneš. A zjistit, že v něm pro tebe není místo.
Je mi to líto, Harry. Tolik líto.
Boříš hranice, dokážeš nemožné, umíš nepředstavitelné, tvoříš zázraky.
Jenže není nikdo, kdo by stvořil zázrak pro tebe.
Nejhorší je vnímat, že ty to víš také.
Pomáhá aspoň trochu, když jsem tě přiměl přísahat, že se ke mně musíš vracet?!
Je mi to líto.
Drobná dlaň na rameni. Draco zamrkal, uvědomil si, že kdoví jak dlouho stojí nad pracovním stolem, talonitový nůž v ruce, před sebou nedotčené kořínky Andělské flétny.
Ohlédl se, Poppy ho sledovala, moudré oči plné smutku, pochopení. Laskavosti.
„Možná je čas na malou pauzu?“ nabídla jemně.
Draco si odkašlal. Krátce kývl.
„Jen nasekám kořínky a vložím je do kotlíku, ať proces může začít.“
„Dobře,“ řekla.
Odstoupila, vrátila se ke své práci. Věnovala se dokončování probíhajících lektvarů, magie ji vždy upozornila, co je kdy třeba udělat.
Draco se pustil do krájení, pečlivě, soustředěný, u Opálového lektvaru bylo nutné vyvarovat se jakékoliv magie při vaření. Na okraji vědomí jak doznívající chvění trianglu myšlenka, Harry, Harry, Harry…
Jak moc zlomený se mi vrátíš tentokrát?
A dokážu tě ještě zvednout?
Pomalu směs vsypal do kotlíku s již mírně ohřátou čistou mízou z Mrtvé květiny. Aspoň že už nevydávala svůj hnilobný zápach. Okamžik apaticky čekal; v pořádku, Andělská flétna se tiše rozplývala v tekutině. Promíchání v důsledném pořadí, dokud se nerozpustila docela. Nakonec přidal mazlavou hmotu z larev, jater, ďáblíku, herkimerský prach, rozpuštěné šupiny. Objevily se první drobné opalizující odlesky. Tudíž pravděpodobně neexploduje.
Asi bych měl být vděčný za tvé drobné všední zásahy, Merline. Pochopíš, když zůstanu lehce nevděčným?
Nyní se lektvar musel vařit s občasným mícháním, než Draco na závěr přidá ten nejkvalitnější netopýří sklivec na ustálení vlastností a rozdrcené kosti ethů, vzdálených příbuzných goblinů, kteří si na společenské manýry příliš nepotrpí; sežerou vše, co jim přijde do cesty. Ale jejich kosti jsou magicky nezničitelné.
Už se zase nesoustředíš.
Rozhlédl se. Poppy byla prostě úžasná, všechny lektvary přemístěné do lahviček, označené štítky, srovnané podle účinků ve skříních, poslední lektvar Soustředění procházel stabilizací, prázdné sklenky na Opálový již čekaly.
„Děkuji,“ řekl Draco.
„Přišla jsem pomoct, ne tu sedět,“ pokrčila Poppy rameny. Zaváhala. „Harry se stále nevrátil?“
Draco zavrtěl hlavou, ochranné štíty domu v Roklince by ho informovaly. Opravdu hodně se snažil, aby na něm nebyly znát obavy. Uspěl?
Poppy došla k němu, opřela se o stůl. Založila ruce na prsou. Možná by neměla stát tak blízko kotlíku s Opálovým.
Možná jí to bylo jedno.
Mávla hůlkou, vykouzlila Orbis privatus.
„Naučila jsem se ho,“ mrkla. „Šikovné kouzlo. Pan Jones je hotová studnice znalostí. Asi bys měl vědět, že celé ústředí je protkané monitorujícími kouzly; laboratoře především. Tohle místo je samo epicentrum dvorních intrik a rivality. Jako Zmijozel si zvykneš snadno,“ trhla rameny.
Jenže Draco si nechtěl zvykat. Nějak si nemyslel, že na to bude čas.
„Na co myslíte, Poppy?“ prohodil; lepší se ptát než odpovídat.
„Na Severuse,“ řekla. Vyrovnaně. Klidně. Tvář odsouzence, kterému už týdny staví před okny šibenici; zvyknete si.
„Přemýšlím nad ním stále. Kolik magipout na něj ti zbabělci seslali, když ho vedli do Věže nářků? Stejně by je zlomil. Ale proč to neudělal? Rozumím, proč se nepokusil uniknout; kvůli Harrymu, odmítal odsoudit ho k existenci na útěku, bojovat. Můj ubohý, pošetilý Severus. Nikdy nepochopil, že by právě jeho mohl někdo milovat víc než vlastní život.“
Smutně se pousmála, s nádechem něžného žalu; jako když si rodič povzdechne nad chybou svého dítěte a miluje ho dál.
Její výraz se změnil ve světle modravé kaskády ledu.
„Severus si v bolesti neliboval, smrt ho nelákala. Ale jen jediné věci se skutečně bál. Zůstat uvězněný ve vlastní hlavě, v myšlenkách a pochybách, vzpomínkách na ztráty. V Mlze. Děsil se Polibku víc než čehokoliv jiného.“ I hlas zněl hladce jako povrch miliony let starých arktických ledovců.
„Harry mu byl nejblíž. Myslíš, že o tom věděl?“ Jako by sněžilo.
Draco musel zatnout zuby, aby překonal zimniční záchvat. Trhaně, krátce kývl.
Ach bratříčku.
„Také myslím. Uvažovala jsem,“ pronesla Poppy tiše, „proč nezlomil pouta a nevzal si život sám, nezachránil se před Polibkem. Asi jsem na to přišla.“
Další křečovité přitakání.
„Protože by to Harry zjistil,“ zachraptěl Draco.
Poppy se truchlivě usmála, s jemným souzněním dvou duší nad propastí, mírný vánek a jen jeden krok, co ještě zbývá.
„S tím by se nevyrovnal, Harry ne. Severus byl pro něj síla, nezlomná. Chtěl takovým zůstat. Pro Harryho. Neunesl by, kdyby zjistil, že poslední okamžiky prožil Severus v naprosté hrůze. Takhle mu dal lživou naději, že to není… tak zlé.“
„Blázen jeden,“ ucedil Draco; trochu vztekle. Trochu zoufale. Bylo by tisíckrát lepší, kdyby to Severus udělal!
Jenže to by nebyl Severus.
Severus vždy věrný, Severus bojující bez ohledu na sebe. Severus milující.
Severus Snape.
Poppy náhle sevřela Dracovu ruku do obou svých, vytrhla ho z mučivých myšlenek; Draca maně napadlo, jak překvapivě teplé její dlaně jsou.
„Ach, Draco, ty vůbec nemáš tušení, jak velmi jsem čekala na Harryho návrat! Protože… já věřím. Věřím, Draco. Harry najde způsob. Vždyť dokázal přemístit své vědomí do jiného člověka – proč by něco takového nemohl udělat i se Severusem?! On ho dokáže v Mlhách najít a vrátit, dát mu jiné tělo, nový život; já věřím.“
Usmála se, zeširoka, děvčátko s tváří plnou vrásek, oči jiskřivé, ryzí vírou jaké jsou schopné jen děti, celá se rozzářila tichým vnitřním světlem.
Až se v Dracově zkamenělém srdci otevřela nová puklina.
Vidíš to, světe, jaká pandemie šílenství tě zachvátila?
Žádný neunikl.
Vždyť tady přede mnou stojí někdo, kdo ještě doufá v dobré konce.
„Nic neříkej,“ zavrtěla malá dáma hlavou. „Prosím. Nech mě věřit.“
Draco mlčel, Opálový lektvar rytmicky bublal Requiem za naději.
„To ale není vše,“ pustila ho Poppy, napřímila se, vypadala najednou jako kdysi, silná a tvrdá, odhodlaná, ochranitelská. Anděl s železnými křídly. „Až dokončíme svou práci, přiznám se. Díky Nuummitu budu schopná říct pod Veritasérem vše, co bude třeba, abych vás ostatní očistila, zbavila veškerých podezření. Jen se o detailech raději poradím s panem Jonesem, myslím, že mi bude velmi nápomocný.“ Skálopevný, pokojný úsměv. „Ty i Harry budete moci žít dál. A modlím se, abyste našli opět trochu štěstí.“
Draco šokovaně zalapal po dechu.
„Poppy! To vůbec nepřichází…!“
Zarazila ho zdviženou dlaní.
„Uvědomuješ si, že až dostaneme popravčí četu, zbyde nám ještě jeden? A nemyslím toho tajemného osmého. Ministr. On vydal rozkaz. On… musí zemřít,“ zhrubl jí hlas a doba ledová zakryla všechny droboučké dívčí stopy. „Za to bude následovat jen jediný trest, Draco. Polibek. Copak to nechápeš?“
Nejspíš mohl říct spoustu věcí. Tolik argumentů. Tolik možností.
Draco natáhl ruku, dotkl se zelenkavého šálu s modrými kvítky hořepníčků.
„Kdyby byl Severus jen mrtvý, Harry by zemřel dávno. Ale nemůže. Má strach, že tím by ho ztratil definitivně. On chce Polibek. Chce být s ním, ať je kdekoliv; upřímně, myslím, že tohle je hlavní důvod, proč se vydal na tu naši sebevražedně vraždící výpravu. Chce jistotu, že zemře stejným způsobem, že jeho duše bude stejně poskvrněná. Jistotu, že se dostane k němu. Protože na to má jen jeden pokus. Když jsem to pochopil poprvé, zhrozil jsem se. Dnes… už vím, že to prostě je tak. A nikdo z nás to nezmění. Přijal jsem to.“ Usmál se na ni. „Já tam chci také. Půjdeme všichni, Poppy.“
Pronikavý pohled. A změkl, roztál, Poppy pokrčila rameny.
„Dobrá. Pak tedy Harry v Mlhách rozpoutá samo peklo. Až se ti dva spojí, kdo ví, co všechno se může stát? I tohle je možnost, jak Severuse dostat ven.“
Draco se odvrátil ke kotlíku.
„Omlouvám se, Poppy. Já už v zázraky nevěřím.“
„Škoda,“ řekla tiše. „Budu tedy věřit za nás oba.“
„Škoda je dobrého člověka, Poppy,“ prohodil Draco, vzal metličku, zamíchal Opálový, „a to už žádný z nás není.“
„Ti ghúlové vypadali na smrt vyhladovělí, odkdy je špatné krmit zvířátka?“
Nedokázal se přemoct; užasle po ní mrknul. Tvářila se naprosto nevzrušeně.
„Nevím,“ utrousil Draco, „možná od té doby, kdy s tím jejich žrádlo až tak úplně nesouhlasí?“
„Prosím tě. Jestli s tím souhlasil jen jediný kus dobytka, co tam přivedli, začnu do práce létat na koštěti.“
„Tomu se říká demagogie, Poppy.“
„Vážně? Asi jsem moc dlouho mezi Zmijozely.“
„Nebo má na vás špatný vliv jistý pan Jones.“
„Víš, to je opravdu zvláštní; jako by měl víc osobností. Téměř dva roky ho potkávám a nikdy mě ani ve snu nenapadlo…“
„Že tu a tam povečeří likvidátory? Mě to zas tak moc nepřekvapuje, nemají se navzájem moc v lásce. Možná si bystrozory dává ke svačině.“
„Kingsley s Amadorem ho nemají rádi,“ opravila ho Poppy. „Panu Jonesovi se zdá být vše lhostejné.“
„Objevením jeho sociopatických koníčků se to drobně vysvětluje.“
„Drobně,“ pousmála se s malinkými, ustrašenými dívčími rarášky v očích; jako kdysi dávno v rozhovorech se Severusem. I vzduch se nějak ohřál, provoněl nedělním říjnovým sluncem, které plálo za zdmi budovy ústředí.
„Mimochodem, vaše velké tajemství, že jste milenci, momentálně ví jen devadesát procent zákonodárců a ministerstvo. Ale žádný strach, do zítřka to bude v Denním věštci.“
Draco po ní vrhnul kratičký, obezřetný pohled.
„Tušil jsem, že na zdejší diskrétnost bude spolehnutí,“ zamumlal neurčitě.
Poppy se tlumeně zasmála. Položila mu ruku na rameno, jemně stiskla.
„Ačkoliv bych si pro Harryho přála štěstí a vím, že Severus by souhlasil, zjevně já a Lenka zůstaneme jediné dvě bytosti, které tomu ani na moment neuvěří. Je to dobrý plán,“ oznámila pevně, nechala dlaň sklouznout téměř v pohlazení. „Harry ti tím poskytnul ochranu a důležitost pro ministerstvo.“
Draco úsečně kývl. Ale ulevilo se mu; o Lence nepochyboval, ovšem představa, že by si Poppy myslela, jak pošpinil to svaté mezi Harrym a Severusem…
„Myslím, že je hotový,“ oznámil, pohled upřený do kotlíku. „Mohla byste prosím přinést lahvičky?“
Poppy už kráčela k němu s tácem, dvacet titěrných lahviček, čtyřicet středních, promazaných podkožním tukem katoblepase, podivného čtyřnohého zvířete se kterým se rozhodně nechcete potkat. Přesný překlad řeckého jména zní Ten, který hledí dolů. Důvod je prostý – jeho pohled zabíjí, stejně jako baziliškův. Ale katoblepasův tuk jako jediný Opálovému lektvaru odolá, tekutina po něm prostě steče; zopalizovanou lahvičku Opálového lektvaru si totiž můžete leda vystavit na krbu. Aby vám připomínala, že vlastnit mozek a občas ho použít je prima.
Draco si vyhrnul rukávy, potřel tukem dlaně i předloktí, naběračku s útlou trychtýřovou prohlubní pro tenký proud.
„Tak,“ zhluboka, zvolna vydechl, „jdeme na to.“
Následujících dvacet minut proběhlo v absolutním tichu. A kotlík byl prázdný.
Draco ho trojnásobným Evanescem vyčistil. Potom tam nalil roztok karvakrolu, oleje získaného z tymiánu, řeřichy, bergamotu a krétského oregana. Dokonalá sterilizace; v laboratoři je paranoia zcela na místě.
Tác duhově zářil šedesáti sklenkami, plnými po okraj, uzavřenými tukem nasáklým korkem, chráněnými magií proti neúmyslnému rozbití. Protože házet nerozbitnou lahvičku by bylo lehce neúčelné. Pokud by samozřejmě váš úmysl nebyl všem kolem přivodit srdeční zástavu.
Ty titěrné dokázaly zopalizovat objekt velikosti slona. Střední průměrně velký rodinný domek. Včetně všech v něm.
Jak to Oppenheimer řekl, když poprvé a naposledy dohlížel na jeho výrobu v likvidátorských laboratořích?
„Blahopřeji, pánové. Enola Gay může vzlétnout.“
Ten člověk byl blázen.
Draco je vyrovnal do prosklené skříně, s němou modlitbou k Merlinovi, aby tu zůstaly, dokud je nepokryje prach.
Ale zdá se, že Sheppardovým testem prošel. Zakroužením hůlky laboratoř uklidil.
„Myslím, že můžeme domů,“ otočil se k Poppy.
„Harry?“ zeptala se.
Draco potřásl hlavou; radost z úspěchu vyčpěla jak dlouho otevřená láhev vína. Vystřídala ji tíha na ramenou, sevřenost v hrudníku.
„Ještě se nevrátil.“
Ani tentokrát se nezeptala, kam šel. Co dělá. Proč Draco čeká těžké následky.
Takhle se poznají Severusovi přátelé. Neptají se.
Opustili ústředí, vrátili se do domku. Uvařili čaj, poseděli v kuchyni. Venku se začalo smrákat. Velké květy slunečnic ve váze na stole skláněly hlavy, uzavíraly se, ukládaly do dřímoty.
Popíjeli v tichu, čekali, Draco si přidal ještě Posilňující lektvar. Chtěl být připravený pro Harryho.
Kde jsi, bratříčku?
Chybíš tu.
Svět si tiká na věčnost, lhostejný k pustým místům po těch, kteří zmizeli, pomalu obrůstá mechem rozvaliny, než i ty upadnou v zapomnění a jejich prostor znovu zaplní život, nový, veselý, plný snů a nadějí; předem odsouzených k zániku. Tak lehkomyslní si kráčíme svými roky, aniž by jediný z nás pomyslel, že každá stopa se otiskne do popelu z těch před námi.
Možná to vědět nechceme.
Možná je to tak lepší.
Zachvění bariér, zahrada se rozezněla magií, líbezně důvěrně známou, tolik očekávanou; Harry vstoupil do dveří. Draco už byl na půl cesty vstříc.
Rudé paprsky v duhovkách, oči krvavé neprolitými slzami, pleť sinavě šedou jako jeho oděv, aura zoufalství a žalu jak chmurné stíny sykomorských hájů, Harry po něm vztáhl paže.
Draco ho dravě uchvátil do náručí.
Vrátil ses.
Beth Crowley - Gone
Harry křečovitě ovinul ruce kolem jeho těla, zabořil tvář do hrdla, konečků platinových vlasů, dýchal zhluboka, nabíral do plic Dracovu esenci, aroma bylinek, vůni ohně, spáleného dřeva.
Draco ho svíral stejně pevně. Se stejnou naléhavostí.
Dávno padali bezednou průrvou. Jediný strach, který ještě zbyl, bylo ztratit jeden druhého.
„Řekl jsem mu všechno,“ zašeptal Harry s vyčerpaným výdechem, jaksi zlomeným, rezonující echo nedozírnou pustinou. „Draco… políbil jsem ho.“
A jeho stisk polevil, zůstal spočívat v Dracově objetí; jako když rezignujete, sledujete vzdalující se poslední křišťálovou bublinku vzduchu z plic, zvolna sestupujete mořskou vodou ke dnu, tiší, smíření, odevzdaní, do blažené temnoty a bezezvučného míru osamělých hlubin.
„Měl jsem pravdu, bratříčku. Není můj,“ zaznělo vyrovnaně z té nesmírné dálky, jako by se ve skutečnosti ještě nevrátil, zůstal kdesi mimo prostor a čas, odhodil příčetnost, zbytečné závaží.
Zvedl hlavu, našel Dracovo ucho, zašuměl tajnosnubně, spiklenecké tajemství.
„Můj Severus je v Mlze.“
A čas si tikal, tik tak, tik tik tak, rozverně.
Harry mávnul rukou ke svému pokoji, dveře se rozlétly dychtivé nedočkavostí, monolitové šlahouny rázem zaplnily jeden z kuchyňských koutů, vytvořily podušku ze dvou stran obklopenou stěnou černého bezpečí. Šumění stovek křidélek, žalandílci ho obsypali, kráčel jako dávno zapomenutý pohanský bůh cestičkou z černého sametu.
Druhou rukou svíral Draca za zápěstí. Došel ke svému čerstvě stvořenému místu, usedl, Draca stáhl s sebou; mohl to být trůn padlého krále, když důstojný, nehybný sleduje, jak roztříštěné klesají brány, krvelačné hordy se nekonečně valí přes práh.
Nebo inkubátor udržující životní funkce. Tlumící bolest. Arkádijské kvítky rytmicky vháněly kyslík do těla, Dracovo teplo rozpouštělo mrtvolnou zimu, nekroticky se šířila tepnami.
„Drž mě.“
Jeho objetí masírovalo srdeční sval. Vůně bylinek jako infuze síly, vůle a touhy tvrdošíjně pronikala póry kůže.
Teprve nyní postřehl Poppy, seděla za stolem strnule vzpřímená, oči slané, doba ledová v ní praskala mrazem a trhliny vzápětí zaplňoval led nový, modravě třpytivý.
„Už rozumím, jak jsi to myslel, Draco,“ vyslovila zpomaleně.
Harry zavřel oči. Vnímal. Vstřebával, plnil se jimi. Obklopený vším, co mu zůstalo, vším, co mu bylo věrné, co ho milovalo.
A cítil se sám.
O bolest se můžete se svými drahými rozdělit, můžete ji sdílet, ulevit zmučené mysli.
Ale na samotu – na tu zůstane nakonec každý z nás sám.
Draco si ho držel u boku, opřeného o sebe, levačkou tiskl k sobě, pravou dlaní Harryho jemně hladil bříšky prstů po tváři, občas marně srovnal věčně padající pramínky vlasů.
Něco se změnilo. Cítil to z něj.
Jako by prasknul další z řetězů, co ho poutaly k zemi.
Kolik jich ještě zbývá, bratříčku?
A co se stane pak?
…Lhostejné. Půjdu s tebou.
Je tolik druhů lásky; rodičovská, milenecká, bratrská. Láska válečníků, od samého počátku neodmyslitelně spjatá se smrtí, požehnaná Valkýrami. A každá z nich nás tak trochu zaslepuje, skrývá jiné volby; asi to tak být má.
A já tě miluji, bratříčku. Ne proto, že v tobě zůstala část Severuse, skrytá jak poklad aztéckých bohů. Ale protože jsi to ty. A protože jsem to já, koho sis mezi všemi zvolil. Ke komu se vracíš.
Na něco tak vznešeného jako bezpodmínečná láska trochu jednoduché, že? Co naděláte.
Dějí se i mnohem podivnější věci.
„Takže,“ prohodil mírně, „co bude teď?“
Harry se napřímil. Pleť popelavou, kolem úst nová, mělká rýha, ráno tam ještě nebyla. Černými prsty nevyspání obkroužené oči, zelenorudé zorničky k němu mířily klidné, soustředěné. Vzal Dracovu dlaň, propletl jim prsty. Vypadal mnohem líp, skoro v pořádku. Nebo možná taky ne. Protože udělal něco podezřelého.
Usmál se.
„Teď začne tanec,“ oznámil. „Změna taktiky; od téhle chvíle je naším cílem zjistit, za co konkrétně Severuse popravili. A především, kdo ho udal, svědčil proti němu.“ Pohlédl ke stolu. „Vracím se v čase, Poppy. Chodím za Severusem. Dnes jsem mu vše prozradil. Slíbil pomoc, sepíše nám jména těch, kteří ho mohli usvědčit z hrdelního zločinu.“
Malá dáma tichounce vydechla. Jinak tu informaci strávila celkem obstojně.
„Znamená to, že bys mohl…?“
„Zastavit to před tím, než všechno začalo. Ano. Zabít toho, kdo nám Severuse vzal, dřív než to udělá. Ano.“ Harry kývl. „A tahle časová linie zmizí.“
Draco měl pocit, jako by čísi obři ruka vzala jeho kuchyň do prstů, hbitým švihem zápěstí ji roztočila.
„To zní jako plán, který se mi zamlouvá,“ pronesla Poppy kdesi uprostřed toho víru, na tváři jí rozkvétal úsměv, trs konvalinek v úbočí hor, nejistě rozkošný.
„Vidíš?“ pohlédla na Draca. „Říkala jsem, že věřím.“
Tiše, Poppy, tiše…!
Copak ty nevíš, že Osud stále naslouchá?
Sevřel Harryho ruku pevněji, prostě tomu nedokázal zabránit. Víte, co vyžaduje ten největší díl odvahy? Není to jít proti přesile, čelit monstrům nebo vlastnímu strachu. Ne.
Když jste všechno ztratili, všechno se vzdali. Nejtěžší na světě je začít znovu doufat.
Jaká strašlivá síla je potřeba, abyste se znovu zvedli, uvěřili, odhodlali se opět riskovat. Někdy tolik síly v jednom člověku prostě není. Musí na to být dva.
Nebo tři.
Monolit kolem nich byl protkaný Severusem a Severus byl síla a věrnost.
Harry, Harry temný, Harry na černém trůnu, Harry s rudýma očima, Harry se srdcem plným hněvu – byl stále tím, kým byl vždycky.
Nadějí.
Jen jste se ho museli držet; opravdu pevně. Ačkoliv možná ne tak pevně. Protože Harry vás nikdy nepustí. Víte?
Takový je můj bratr.
„Pokud by to snad někoho zajímalo, hlasuji pro,“ vymámil ze sebe stoický tón. „Jen abych to nepřešel, Poppy měla nápad, že bys dokázal Severuse z Mlhy vyvést, vložit jeho vědomí do jiného člověka.“
„To byla moje první myšlenka,“ přitakal Harry, „ale každý, s kým jsem kdy mluvil, si byl jistý, že to není možné. Ptal jsem se i Zakladatelů. Nevím, na koho jiného se ještě obrátit.“
„Co třeba na to, co zná všechny odpovědi?“ ozvalo se, Ianto Jones se zjevil v kuchyni. „A tím všechny míním skutečně všechny.“
Draco s Poppy na sebe pohlédli, Harry utrousil s povzdechem: „Dveře, Jonesi. Dveře.“
„Dveře mě nudí,“ opáčil, přivolal si židli vedle Poppy, usedl po jejím boku čelem k Harryho monolitovému útočišti, „čaj bych uvítal, děkuji.“
„Myslím, že mám jeden druh speciálně pro vás, sušené květy Dahlie Bloody Mary,“ řekl Draco s lehkým sarkasmem, svižným mávnutím hůlky připravil konvici horké vody, šálek se směsí, přivolal lahvičku Illacrima pro Harryho.
Jones potěšeně poděkoval pokývnutím. Harry svůj příděl prostě přijal.
Byla to Poppy, kdo to vyslovil.
„Trillium amar. To jste měl na mysli, pane Jonesi?“
„Exactement, madame,“ vyčaroval pro ni bezchybný francouzský přízvuk.
„Měl jsem za to, že jeho existence byla pro ministerstvo tajemstvím,“ namítl Draco.
„Nejsem pouhým vrchním velitelem palatinů. Jsem Ianto Jones.“
„To neřeš,“ zamumlal Harry směrem k Dracovi. „Takže Trillium, proč ne. Nakonec, mohlo by pomoct i v jiném směru. Moje poslední informace o něm byly, že je skrytý na Grimmauldově náměstí. Ale pochybuji, že tam je stále.“
„Opět správně,“ přikývl Jones. „Albus Brumbál ho přemístil.“
„Výtečně,“ pronesli všichni tři chmurně.
„Takže teď může být naprosto kdekoliv,“ dokončil myšlenku Draco.
„Nemohl by ses ho zeptat, Harry?“ obrátila se k němu Poppy; a polekaně se zarazila.
„To bych mohl. Potíž je v tom, že Albus právě nyní se mnou až tak úplně nemluví. A to v žádné časové linii. V pořádku, Poppy, Jones o mých cestách ví. Pomáhá mi.“
Draco věnoval palatinovi lehce žárlivý pohled. Příště mu do čaje přidá špetku Psyllium, není nad přírodní projímadlo, skvěle pročistí organismus.
„Kdybych směl tipovat, vsadil bych na Bradavice,“ prohodil Jones nevzrušeně, upil vroucího čaje, krásně to zavonělo jarem.
„Pak tedy zítra navštívíme Minervu,“ rozhodl Harry. „Budeme schopní ho použít, Jonesi?“
„My dva jsme kompatibilní. Domnívám se, že pan Malfoy by mohl být vyhovující jako náš třetí.“
„Mé vřelé díky,“ ucedil Draco. A přitáhl si Harryho blíž. Skoro nenápadně.
„Ale co se týče Mlhy a mozkomorů, příliš bych si nesliboval. Skutečně není jediný záznam po celou jejich existenci, že by kohokoliv propustili. Mé záznamy jsou mnohem přesnější než ministerské,“ stočil Jones pohled k povzneseně skeptickému výrazu, který se nějakým záhadným způsobem objevil na Dracově tváři. „Ačkoliv se k ministerským strážím připojili před necelými dvěma stoletími, jsou tu od nepaměti. Proč? Mozkomoři jsou nefilové. Nephilim, potomci Prvotních, tito specificky synové Stínovládců a lidských žen.“ Pokrčil rameny. „Moc se nepovedli.“
Kuchyň se pohroužila do ticha.
Jones se napil.
„Přiznávám, že se mi spalo mnohem líp, než jsem vás poznal, pane Jonesi,“ pronesl Draco suše.
„Omlouvám se,“ sdělil palatin. Neznělo to omluvně. „Předpokládám, že Mlha není nic jiného než jejich spojené vědomí. Komunikují telepaticky, sdílí myšlenky, potravu, magii, životní energii.“
„To by objasňovalo, proč jsem nikdy neslyšel, že by někdy někdo jediného z nich zabil,“ zkonstatoval Harry. „Tušíte, kolik jich je?“
„Na celém světě zhruba pět set, plus mínus,“ řekl Jones. „Stejně jako na začátku. Vůči černé magii jsou imunní, bílá je může na chvíli zahnat, jako například Patron, Merlinův ochranný kruh a pár dalších. Selénité vyjma víl s nimi udržují neutralitu. Ale nesmrtelní nejsou, všechno umírá. Jednou.“
„Prosím,“ zvedla Poppy ruku, jako školačka, nervózní, vystrašená, oči jiskřily námrazou, hlas stříbřitě tichý, „řekněte mi, že jsem to pochopila špatně. Že Severus není rozptýlený v miliónech políbených, nesdílí jejich zoufalství společně se svým, že se na něm neustále nekrmí pět stovek morových stvůr.“
Přesně to, co Draco zběsile pochopit odmítal. Pozdě.
Měl pocit, že mu někdo mozkem protahuje ostnatý drát. Tam. Zpátky. Tam. Bezděčně se přitiskl k Harrymu.
Harry byl socha. Stará, studená, vyžraná časem. Plná ostrých hran, hlubokých vrypů. Ovinutá popínavou matně černou láskou monolitu, zdobená květy z průsvitných křídel.
Ianto Jones zvedl ruku, položil ji na drobnou Poppyinu dlaň.
„Mohu se mýlit,“ řekl skoro jemně.
Nějak tomu nikdo neuvěřil.
„Tohle budeme řešit, až nám to Trillium potvrdí. Pro teď máme nový plán,“ zachraptěl Harry, hlas tvrdý odhodláním. „Budeme se ho držet. Každého z popravčí čety nejdřív důkladně vyzpovídáme. Někdo musí něco vědět. Sázím na tajemného osmého. Nápady, proč tam byl?“
Poppy se napila vychládajícího čaje, ruka se jí zachvěla, vrátila ho na podšálek. Cinklo to.
„Mimořádná poprava,“ řekla, „mimořádný postup.“
…A už zase sněží…
„Souhlasím,“ kývl Jones. „Právě slovo mimořádná skýtá možnosti. Osmý se nikdy žádné popravy neúčastnil. Ani těch tří, které ministerstvo provedlo v tajnosti a všichni zúčastnění si jako u Severuse vymazali paměť. Takže proč tu byl tentokrát? Protože podle mého z nějakého důvodu potřebovali, aby si to někdo pamatoval.“
„Pojistka?“ navrhnul Draco; magion na hrudi pod látkou divoce zasypával motýlím prachem Mlhu a hrůzu. „Ačkoliv její smysl mi uniká.“
„Přesto tohle jediné vysvětlení se zdá logické. Pojistka. Proč? Kvůli čemu? Nebo komu? Nás můžeme vyloučit, pro pana Pottera má tohle zůstat tajemstvím navěky, rozhodnutí ministra. Takže je tu nejspíš ještě někdo další. Velmi důležitý. Dokonce natolik, že převážil strach z hněvu pana Pottera.“
„To znamená, že osmý by si mohl pamatovat vše. Včetně obvinění i žalobce,“ ozval se Harry. A něco velmi temného se mu ladně prosmýklo hrudí, dotklo žeber, srdce, vnitřností. Ostré po čepelích, zanechalo po sobě mělké rány. Vonělo to smrtí a trochu to bolelo. Trochu to vítal. „Souhlasí všichni, že on je od této chvíle náš primární cíl?“
Trojí přitakání.
„Trillium nám odpoví,“ pokračoval, „což neznamená, že vzdáme naši původní cestu.“
„Jistěže ne,“ řekla Poppy. „Všichni potřebujeme nějakého koníčka.“
Jones jí s úsměvem drobně pokynul.
„Jenže co když se mnou Trillium fungovat nebude?“ ozval se Draco pragmaticky.
Harry k němu stočil pohled, červená v zorničkách jak krvavé tepny, pulsující.
„Pak se té popravy zúčastním. Ale to je až ta naprosto poslední varianta. Protože nemám tušení, co bych udělal.“
Ale možná, že nějaké tušení měl. Protože jak rozbitá tabulka skla, rudé paprsky se rozvětvily, teninké; růžový keř plný rubínových poupátek.
„A poslední varianty patří na konec,“ pronesl Jones rázně, „nyní – pokud se nemýlím, a já se nemýlím často, jistě máte u sebe vzorky krve, sesbírané během minulé noci, madam?“
„Jistěže. Ale Harry je unavený,“ pokrčila rameny v nejistém gestu. Chtěla znát odpovědi. Potřebovala další cíl.
Všichni ho potřebovali.
Harry nejvíc.
A co by mohlo smazat z mysli ten smutek v černých očích včerejšího Severuse, který není jeho? Který na něj hledí s respektem, touhou pomoct, lítostí, že to nedokáže? Který ho nemiluje?
Krev by mohla.
Hodně, hodně krve.
„Jsem unavený. Ale o čem bych si nechal zdát něco hezkého? Sem s nimi, Poppy,“ předklonil se, stáhl Draca s sebou. Postřehl kratičký, intenzivní pohled Jonese, kterým sledoval to nepatrné gesto intimity. Opětoval ho pevně, s lehce zvlněným obočím. Problém?
Jones nechal do své tváře vklouznout zákmit pobavení, odvrátil se. Vykouzlil čistě bílou podložku, Poppy zatím snad až příliš rychle vyndala z kapsy cosi velikosti hrášku, v další vteřině to byla dřevěná krabička plná vyskládaných úzkých ampulek, různě plných červenou tekutinou, každá označená maličkým štítkem se značkou. Vedle položila pergamen se sepsanými jmény, tři archy, bystrozoři, likvidátoři, palatini.
Vzala první, na jejím dně stěží čtyři kapky.
„Snad to bude stačit,“ povzdechla si, „tohle byl velmi vzácný úlovek.“
„Jedna čerstvá kapka je plně dostačující,“ ujistil ji Jones.
Harry ji upřeně sledoval. Tušil. Přesto se zeptal.
„Kingsley?“
Pohlédla na něj. Stejně jako on rozpolcená ve svém přání; toužila znát jméno další dosud bezejmenné tváře, kterou nenáviděla už roky. Ale nechtěla, aby to byla tvář přítele. Bolelo by to víc.
…Mohlo by vůbec?
„Řeknu pravdu, ať uvidím cokoliv,“ řekl Harry.
Poppy krátce přitakala.
„A to je vše, co žádám, můj drahý Harry,“ pousmála se.
Usmát se nedokázal. Stejně si rozuměli.
Pokud jsi tam byl, Kingsley, nabídneme ti co nikomu jinému – rychlou a bezbolestnou smrt. Milost ne.
Protože jsi to mohl zastavit. Možná bys nedokázal zachránit Severusův život, ale rozhodně jsi ho mohl spasit před peklem Mlhy.
„Připraven?“ odzátkovala ampulku, naklonila ji nad bílý tác.
„Kdykoliv.“
Čtyři rudé kapky dopadly na hladký povrch, rozpily se.
Spíš klidně, Kingsley?
Harry k ní zvedl oči.
„Nic,“ řekl.
Spi dál, Kingsley. Ty smíš.
Škrtla jeho jméno v seznamu se znatelnou úlevou. Téměř se i usmála. Ale to bylo vzápětí pryč, natáhla se pro další, Jones očistil kouzlem tác, nová krev se roztekla po jeho bělobě.
Nic. Nic. Nic. A pro změnu nic.
Poppy škrtala, ampulky ubývaly. Kuchyň získala jemný nádech kovové vůně.
„Nic,“ zopakoval Harry.
Poppy škrtla další jméno.
„Tím jsou mé zásoby bystrozorů vyčerpané; zbývá mi tu zhruba sedmdesát jmen. Mám tu ještě sedm vzorků likvidátorů a tři palatiny. Povedlo se mi je uloupit v tom všem zmatku.“
„Sto čtyřicet vzorků za jedinou noc? Grandiózní výkon, madam,“ vzal Jones malou dlaň, vložil na její hřbet náznak uctivého políbení. A malá dáma lehce zrůžověla.
Stáhla ruku, chvatně nasadila zachmuřený výraz.
„Pokračujeme.“
Po následujících deseti nic, deseti škrtnutích, se místnost utopila v tichu.
„Vyřadili jsme jich poměrně dost. Ovšem nebudu skrývat, že jsem zklamaná,“ promluvila Poppy jako první.
K tomu ani Harry, ani Draco neměli co dodat.
„Pak tedy doufám, že se mi podaří vás rozveselit,“ protáhl Jones líně. Otevřel dlaň. Ampulka s krví.
„Můj palatin s krátkodobou amnézií.“
Tři páry očí žhnoucí dychtivostí, apatie zmizela jak balvan v pohyblivém písku.
Tohle byla zatraceně horká karta.
„Přeskočte ceremoniál a rozlijte ji,“ ucedil Harry. „Tleskat vám budeme později.“
„Zkazíte mi každou radost,“ pronesl Jones nevzrušeně, vylil její rudý obsah.
Harry pomalu dlouze vydechl. A to černé cosi v něm se spokojeně stulilo někde v žaludku, kůži z ostrých jehliček.
Rozhlédl se po ostatních.
„Vinen.“
Derek McGinley.
Jeho jméno Poppy zakroužkovala. Velice, velice pečlivě.
Znám tvou tvář.
Brzy poznáš ty mou.
„Jaká byla třetí pečeť, Poppy?“ ozval se Draco.
„Nedostatek.“
„Napadá vás to samé, co mě?“
„Jistěže,“ odtušila suše, vložila na něj skeptický pohled. „Že pokud na něj použiješ Opálový, budeš víc než jen první podezřelý. Ačkoliv uznávám, jeho účinky slovo nedostatek vystihují dokonale.“
„A tomu mám odolat?“ zasténal Draco.
Jones se zvedl od stolu.
„Máme všichni celou noc, abychom přišli s nápadem. Netřeba spěchat. Přeji vám všem klidný spánek. Pánové,“ sklonil se mírně jejich směrem, stočil k Poppy. „Jaké potěšení spolupracovat s vámi, madam.“
S tichým lupnutím se přemístil.
Poppy uklidila krabičku s archy, opět ji zmenšila.
„Také půjdu.“
„Jsou skoro dvě ráno,“ namítl Draco. „Kde vlastně žijete nyní, když nejste v Bradavicích?“
Poppy stěží patrně pokrčila rameny.
„V bystrozorských ubytovnách. Na získávání informací je to dobré místo.“
Pravděpodobně ano. Ale domovem se to mohlo stát jen těžko.
„Mám tu volný pokoj,“ pokynul Draco ke své ložnici. „Zůstaňte. Stejně nemá smysl se dál skrývat, když jste se mnou strávila celý den.“
Váhala.
„Myslím to vážně. Jste tu víc než vítaná. Navíc, ten pokoj je vážně volný; já spím s Harrym.“
Mrkla. Škublo jí to koutky rtů. Pohodila hlavou.
„Dobře,“ vstala ze židle. „A stejně tamtomu nevěřím,“ mrkla.
Draco odvedl Poppy do ložnice, ukázat vše potřebné, případně přeměnit k její spokojenosti. Harry je opustil. Šel se vysprchovat.
Severusova vůně, třebaže nehořepníčková, z něj dávno vyprchala; už směl.
Svlečený stál pod neúnavně dopadajícím vodopádem, opřený dlaněmi o stěnu, hlavu sklopenou, vodní pěstičky do něj bušily, ledové, ledové. Když se vám myšlenky snaží prodlabat ven skrz lebku, je studená sprcha dobrý nápad.
Připadal si otupělý. Poloomráčený; jako když vám před obličejem tančí odpověď a vy po ní stále marně saháte, neschopní se trefit. Přitom už ani pořádně nevíte, na co jste se vlastně ptali.
Zčásti v něm cosi chtělo explodovat; bolestí, vztekem… Zklamáním. Zčásti cítil novou sílu; kdo ví, odkud se brala. Pro naději, ano, samozřejmě, pro to bláznivé šílenství zoufalců, že ještě je nějaká cesta ven.
Je?
Jistě. Ve světě, kde mě nemiluješ.
Harry zastavil vodu. Konečky prstů rozmáčené, nabíraly modravou barvu. Zvláštní. Necítil zimu.
Necítil nic.
Osušil se kouzlem, navlékl noční úbor, šedou volnou halenu bez knoflíků, kalhoty, nijak se nelišil od jeho denního oblečení. Opustil koupelnu, minul se na prahu s Dracem, také šel ze sebe smýt prach a pot dne.
Monolit tichounce zpíval, v éterickém osvětlení poletujících bytostníčků.
A Harry zjistil, že stojí před Severusovým portrétem, vánek mu právě zvlnil havraní pramen vlasů.
Jaká ironie, lásko moje.
Že právě a pouze tahle realita, nejhrůznější, nejděsivější ze všech, je ta jediná, kde mě miluješ. Kde jsi můj.
Zvedl ruku, dotkl se hladkého plátna. A když přivřel oči, prsty si dokázaly vzpomenout; vnímal chladivou strukturu živé kůže, prohlubně rýh v jeho tváři, zašimrání řas a tu delikátně jemnou požehnanou půdu úzkých rtů. Vnímal elektrizující pohled černých očí, skrytý úsměv, který nikdo jiný vidět nemohl.
Dokázal bych se tvé lásky vzdát, ponechat tě Albusovi, kdyby tě to mohlo zachránit?
…Budu muset takovou volbu podstoupit?
Protože ať už budoucí minulost přinese cokoliv, já budu jiný. Musím zabít. Musím, Severusi. A vím, že něco ve mně umře s tím, kdo nám všechno vzal.
Budeš mě přesto stále chtít – poskvrněného?
Zvedl víčka, Severusových dvacet sedm vteřin věčnosti na něj hledělo se strohým výrazem, v kamenné tváři hrozivý příslib, sarkastický lesk v očích. A už zase ten pramínek vlasů.
Harry se musel v duchu usmát.
Jistěže ano. Vzdám se všeho. I tebe.
Pokud tě to zachrání.
Harry vklouzl do své bílé místnosti, s jemným nádechem holubičí šedé. Tady nevadilo, že už není až tak docela při smyslech.
„Bylo to tak zlé?“ ozvalo se za ním tiše.
Harry se obrátil. Draco tam stál v tmavě zeleném županu se stříbrným lemováním, vlasy ještě vlhké, vypadaly takhle jako bílé zlato.
Harryho nohy se pohnuly, nějak o své vlastní vůli. Došel k němu. Ty jeho oči; světlounce šedé po rozplývajících se mracích odcházející bouřky, vzduch čistý, provoněný deštěm.
Ustarané. Vřelé. Věrné.
Také v nich bylo cosi hlubokého; něco jako láska.
Harry vztáhl dlaň, dotkl se mokrých kadeří. Musel. Nechal je proklouzávat mezi prsty, pramínek po pramínku, jemnější než květinový pyl. Také tak životadárné, s prvním nádechem lučního medu.
Čím bych byl bez tebe, bratříčku?
Nicotou, ztrácející se sám v sobě. Bez významu, bez účelu.
Má dětská Nemesis, to ty jsi mne vyvedl do světla.
Ačkoliv je tak prudké, že mi vypálilo zrak. Co na tom.
Ty jediný jsi šel do pekla ne proto, abys mne zachránil.
Ale abys tam byl se mnou.
S lehkým údivem sledoval svou vlastní ruku, jak rozvazuje Dracův pásek. Nezastavil ji.
Župan povolil, látka se svezla ke stranám, odhalila nahý hrudník, černé spodky, v úchvatném kontrastu s jeho světlou kůží.
Draco ani nemrknul. Dech pravidelný, stál před ním a neudělal vůbec nic. Hleděl, sivé oči pokojné, hebké po prachovém peří holubic.
Harry se dotkl jeho ramen, už oběma rukama, vklouzl pod látku, nekonečně pomalým pohybem ji shrnul až ke kraji. Župan klesl k zemi.
Cesta byla volná. Všechna ta alabastrově jemná kůže na dosah, růžové dvorce bradavek. Harryho prsty po ní cestovaly, jako fascinované, přes obliny ramen, po výčnělku klíčních kostí, stekly po žebrech, nevynechaly žádné, naklonil hlavu trochu do strany, Draco byl tak bezchybný, celé jeho mladé tělo se zřetelně rýsujícími se svaly na pažích, břiše, prsou, stehnech, kolik síly se v nich muselo skrývat? Přesto tu byl, mírný, odevzdaný. Čekající.
A jeho kůže byla bez poskvrny, žádné modřiny, spálená kůže do krvavého masa; přesně, jak měla být.
A jak zůstane.
To přísahám, bratříčku.
Už nikdy ti nikdo neublíží.
Ví vůbec Lenka, jak mimořádně jemný jsi na dotek? Jak lahodíš prstům, až se hmatové senzory chvějí blažeností, dokáže ocenit, jak málo takových vás je? Líbá tvou něžnou kůži k zemdlení, protože jen tak se smí uctívat; věř mi, tohle já vím.
Nejsi jako Severus. Ne, takhle a nyní vůbec nejsi jako on; on byl dílo bohů stvořený z bílého jadeitu, člověk čekal tvrdost a mráz, když se po něm natáhl, a místo toho našel hřejivou měkkost, z něj každým pórem sálala moc, vůle drtící skály, všeobjímající moudrost a vědění, jako by se s každým dotekem podíval až na dno mé duše. A celou tu cestu dolů zulíbal.
Ty jsi jako had. Ještě mladý, hebký, vláčný, nevinný, když se v ladných smyčkách ovíjíš – abys kdykoliv v jediné vteřině smrtelně zaútočil. Jak uhrančivá harmonie obou stran mince, ten dokonalý balanc…
Harry si rázným pohybem stáhl košili, odhodil ji na zem. Potřeboval mu být blíž. Prostě to potřeboval. Nevěděl proč. Nepřemýšlel nad tím. Možná by prostě jen umřel na samotu, kdyby to neudělal? …Ano, docela jistě by umřel.
Přistoupil těsně k němu, levou paží ho ovinul kolem pasu, přitiskl k sobě, pravou vnikl do těch platinových vlasů, jemně mu zvrátil hlavu, přivinul se tváří k jeho hrdlu.
Zhluboka vdechl. Bylinky, pach ohně, posvátné ticho laboratoří. Spokojeně přivřel víčka; ano. Jen skutečný Mistr lektvarů tuhle vůni ze sebe nedokáže smýt, je jeho součástí.
Uvědomil si, že po jeho hrdle klouže rty, nebyly to polibky, ne doslova, spíš jako by se sytil tou blahodárnou esencí, svlažovala ústa, vracela vyprahlým chuťovým pohárkům svěžest, stékala do hrdla.
Draco ho volně objal.
„Chceš se milovat, Harry?“
Harry se zarazil. Potřeboval nad tím přemýšlet.
„Ne. Myslím. Nevím.“ Napřímil se, pohlédl mu do očí. „Chci?“ zeptal se.
Dracovi se zvlnila ústa v diskrétním, téměř křehkém úsměvu.
Vzal ho za ruku.
„Pojď, lehneme si. Třeba na to přijdeme.“
Složili se do černých podušek, Draco na záda, Harry na boku jeho tělo obkreslil svým. Bříšky prstů ho hladil po hrudi, obkreslil růžové dvorce, ale nedotkl se jich, hýčkal ho a současně do sebe nasával, prsty už nestačily, laskal ho celou dlaní, nemohl přestat. Příliš hladový. Příliš osamělý. Samota je místo, kde ticho ječí a prázdný prostor kolem vás praská ve švech; zlé, zlé místo. Tady snadno přijdete o rozum.
Přitáhl se blíž, položil si hlavu na jeho prsa. Dum, dum, dum, znění srdce v pravidelných silných intervalech. Jiné než Severusovo.
Takhle zněl Draco. Jeho život. Harry ho chtěl znát. Pamatovat si ho.
Přišlo mu to najednou hrozně důležité.
Ležel na něm celou svou váhou, bez hnutí, naslouchal, ukládal do paměti.
„Odmítl tě Severus?“ promluvil Draco tlumeně. Znělo v tom pochopení; porozumění, jaké mu nikdo jiný nemohl dát.
Jen Draco.
Tak – absolutní.
„Hůř,“ zašeptal Harry.
S dunivými zvony Dracova srdce si připadal v bezpečí, pravda ztrácela ostré hrany.
„Byl úžasný. Tolik ohleduplný. Vstřícný. To on políbil mě, Draco. Dvakrát. Chtěl vědět, zda nedokáže z mých očí vymazat tu rudou,“ Harry se truchlivě pousmál. „Nemohl to dokázat. Nemiluje mě. Jsem pro něj cizinec. A stejně to kvůli mně zkusil, i přes Albusův zákaz. Jedno v jakém čase ho navštívím, vždy bude tím, kým je. Odhodlaný udělat, obětovat cokoliv, aby ochránil.“
Dracovy paže ho ovinuly; jako by dokázal poznat, kdy se Harry uvnitř rozpadá. Asi dokázal.
„Víš, co jsem cítil, když mě líbal? Jeho smutek.“
Harry se zavrtal hlouběji.
„Nemůžu na tu chuť zapomenout,“ prozradil šeptem sněhově bílé kůži.
A tak Draco udělal to jediné, co mohl.
Přetočil je, vzal Harryho tvář do dlaní, přitiskl rty na jeho. Jen jemně, zlehka. V drobných polibcích klouzal po jeho spodním rtu, horním, zlíbal oba koutky. Nepřestával. Stále dokola. A znovu.
A po celé věčnosti Harry ústa pootevřel; Draco rázem vnikl dovnitř, cudnost jeho laskavostí zmizela jak zažehnutím svíce, mocným vzplanutím ohně, prohloubil políbení, dravě uchvátil jeho jazyk, vsál ho do svých úst, zatímco majetnicky prozkoumával ta jeho, líbal ho divoce, s vášní odhodlání, s touhou vyrvat ho z temnoty. S láskou k lásce Harryho a Severuse.
Divoce. Tvrdošíjně. Musel. Ten prázdně nepřítomný pohled Harryho očí ho zabíjel.
Možná pár vteřin. Minut. Možná hodiny. Líbal ho.
Dokud se Harry nepohnul, nevymanil, odtáhl od něj.
Draco ho nechal jít. Zůstal ležet vzepřený o loket, sledoval ho.
„A teď?“ zeptal se.
Harry přimhouřil víčka. Zpod řas to lehce zajiskřilo.
„Teď cítím chuť vanilky a francouzských růží. Jak můžeš ten blivajz pít?!“
Draco se rozesmál. Spokojeně se složil na záda.
„Chápu to tak, že se se mnou milovat nechceš.“
„Došel jsem ke stejnému závěru, dík.“
Leželi vedle sebe a ticho bylo protkané nevyřčenou něhou. Vděčností. Blízkostí, jak si jen dvě duše mohou být, aniž by potřebovaly prolnout i těly.
„Draco?“ vyslovil Harry tiše. „Ty bys to vážně udělal? Miloval se se mnou?“
Draco pokrčil rameny.
„Ano. Vadí to?“
Harry zmateně potřásl hlavou.
„Co Lenka?“ namítl.
Draco si složil ruce na nahém břiše.
„Teď mě potřebuješ ty. Jedno jak. Jsem tady.“
Harry se napřímil, věnoval mu zachmuřený pohled.
„Oceňuju, co jsi udělal. Pomohlo mi to vrátit se do reality. A nebylo to… vyloženě nepříjemné,“ zamumlal chvatně, dál pokračoval opět rozhodným tónem, „ale nikdy bych tě takhle nezneužil.“
Draco prohnul levé obočí.
„Vyděsí tě hodně, že bych si zneužitý nepřipadal?“
Harry polkl. A položil se vedle něj.
„Jako mě děsil Voldemort? Ne. Ale jinak? Jo. Docela dost,“ poznamenal suše.
„Jak lahodná hudba pro mé zmijozelské uši; vyděšený Nebelvír.“
„Gratuluju,“ utrousil Harry.
Draco přetočil hlavu na podušce, pohlédl na Harryho profil.
„Ačkoliv musím přiznat, že bych shledal velmi frustrující po veškeré té námaze a brilantním nápadu, jak nás dva veřejnosti ukázat coby milence, kdybychom se jimi skutečně stali.“
Harry k němu úsečně stočil zrak.
„Zmijozelská logika. Tu nikdy nepochopím.“
„Pro mě zůstane navěky enigmou nebelvírský smysl pro humor.“
Draco natáhl ruku, přivolal si župan, zvedl se do sedu, začal oblékat. Harry si odkašlal.
„Je to nutné?“
Draco naprosto plynule změnil pohyb, nechal rukávy opět sklouznout z paží. Složil látku vedle sebe v úhledné hromádce.
„Ne.“ Ulehl, spojil dlaně na břiše. Mrknul vedle sebe. „Jsem neodolatelný?“
„Definitivně,“ zavrčel Harry. „Třeba zrovna teď mám neodolatelné nutkání tě praštit.“
„Rozumím,“ kývl Draco. „Harry Potter to má rád drsně. To zvládnu.“
„Vážně tě uhodím.“
„Ano, prosím,“ poklepal si Draco prsty o hrudník. „Začíná mi být trochu zima.“
A Harry se rozesmál. Jen krátce, tlumeně, s tím neodmyslitelným závanem žalu, který ho provázel, kamkoliv šel, jako by se stal jeho rukou nebo nohou.
Ale byl zpátky. Tak moc, jak jen dokázal být.
Když se znovu uložil na Dracova prsa, tváří na jeho srdce, prsty v nekonečných kruzích laskal jeho sametově bledou kůži, Draco ho jemně sevřel v náručí, přivinul těsněji.
A jako by se svět na okamžik zastavil, k smrti vyčerpaný rotováním, s úlevou opřel, popadal dech; chvíle byla dobrá. Jen tak křehounce, jak mřížka z vypálené palmové svíčky.
Někdy to stačí.
„Kdysi mi Severus řekl, že v sobě potlačuji hněv,“ promluvil Harry do šumění monolitu a tance žalandílků. „Že je to špatné, protože ve mně stejně je. A jednou ho bude tolik, že ho už nedokážu ovládnout. Myslel jsem, že jsem se naučil s ním pracovat. Nasměrovat ho, použít. Asi jsem se spletl.“
Draco jednou rukou sklouzl po jeho zádech, vjel mu prsty do vlasů; zvlněné a neuspořádané se kroutily jako živé.
„Myslíš, že nad svým hněvem ztrácíš kontrolu?“
„Ne,“ řekl Harry. „Myslím, že on získává kontrolu nade mnou. Jsou vteřiny, jen momentky, kdy mě oslepí, ohluší… a já toužím pustit ho z řetězů. Ničit. Zabíjet. Ubližovat. Chci slyšet křik, skutečný křik bolesti těch ostatních, protože proč bych měl křičet jen já sám v sobě? A jindy… to chci udělat prostě proto, že můžu. Jen tak. Lhostejný. A vím, že bych to dokázal. Strašné, strašné věci. Nejsem Voldemort. Nebudu jako on.“
Harry se maličko povytáhl, schoval obličej v úžlabině Dracova hrdla.
„Já budu mnohem horší,“ zašeptal. „Byl jsem v jeho mysli. Cítil tu zběsilou nenávist, vůči všemu a všem. Víš, co mě děsí? Že to poznávám. Jenže tentokrát je to v mé vlastní hlavě.“
Draco ho vískal ve vlasech. Přivinul se tváří k němu.
„Dokud tě to děsí, je to v pořádku. Harry, všichni v sobě nosíme tohle temné místo. Studené, ztracené, kde nic nemá význam. Občas tam každý z nás zabloudí. Ale je naší svobodnou volbou, zda se v něm rozhodneme zůstat. A já vím jistěji, než že v mých žilách proudí magie, že ty tam zůstat nechceš. Protože tam dole, v té temnotě, Severusova láska není. A ty vždy půjdeš za ním. Jenom za ním.“
Harry prudce vydechl, zatnul do něj prsty.
„Je málo věcí, na které bych vsadil život, bratříčku,“ řekl Draco tlumeně, „tahle je na prvním místě.“
Držel ho. Trochu pevně. Trochu konejšivě.
„No tak, Harry. K čemu tyhle obavy? Vždyť dnes poprvé jsi nám přinesl naději; skutečnou, nádhernou naději. Najdeme toho osmého a všechno změníš. Nic z toho, co nás dnes láme, se nestane. Zřejmě nám ještě nějaký ten zázrak zbyl, nemyslíš? Proč z toho nemáš radost?“
„Protože mám strach,“ dýchl Harry, i plíce se z toho pocitu smrštily, studeně svíral, námrazou obaloval kosti. „Změním to. Udělám to. Zabiju toho, kdo to všechno způsobil. Jenže… kdoví, jaká budoucnost pak čeká? Jaké to bude? Co když není možné vrátit se tam, kde jsme skončili? Dá se vůbec změnit čas bez následků? Co když… mě pak Severus už nebude chtít? Co když zůstane s ním?“
Draco prudce zvedl hlavu, zabořil do něj ostrý pohled.
„To tě vážně musím znovu políbit?!“ sykl. „Jsi idiot. Severus tě nedokáže nemilovat.“
„Chtěl bych mít tvou jistotu,“ povzdechl si Harry.
„Můj Merline. Jen proto, že mu zničehonic skočíš do života a on se ti vmžiku nesloží do náručí, o něm pochybuješ? Uvědomuješ si doufám, že ho tím v podstatě urážíš.“
„…Neobjevil se. Co jsem se dnes vrátil, moje představa Severuse se ještě neobjevila,“ zamumlal Harry sevřeně.
Draco se znovu složil na podušku. Vrátil k probírání nitkami Harryho vlasů.
„A ty myslíš, že už teď jsi něčím ovlivnil minulost a on si tě nevybral,“ zkonstatoval. Přemýšlel. „Pleteš se,“ oznámil pevně. „Pamatuji si všechno přesně, jak to bylo. Vzpomínám si, jak se na tebe díval. Vzpomínám si, že jsem ho tehdy v domku, když jsem vás navštívil po pádu Temného pána, poprvé v životě viděl usmívat. Pamatuji si to, Harry. Ať se během tvého pobytu v minulosti událo cokoliv, nic se nezměnilo. Stále tě bude milovat. A nemyslím, že by to vůbec kdy mohlo něco změnit. Proč se tu neobjevil? Nejspíš tu je. Jen ty máš strach ho vidět.“
Chvíli bylo ticho.
„A sakra. Přetrhne tě vejpůl.“
„Oh,“ hlesl Draco. „To jsem nedomyslel.“
„Stále jsi tak ochotný k mým potřebám, jedno jakým?“ vycenil Harry zuby, skoro vesele.
„Přiznávám, že tohle bude nutno ještě důkladně zvážit,“ pronesl Draco stoicky. „Je všeobecně známo, jak nepříjemní umí být naštvaní duchové. Nechci se zapsat do dějin jako první kouzelník, kterého uštvala žárlivá představa. Mimochodem, rád vidím, že se bavíš.“
„Promiň,“ trhnul Harry rameny, „staré zvyky jen tak nepřemůžeš. Jestli tě to uklidni, kdyby se objevil s vražednou náladou, budu tě varovat.“
„Vřele děkuji. Co je to s tím Jonesem?“ přetočil hlavu na polštáři směrem k Harrymu. „V jednu chvíli mám pocit, že flirtuje s Poppy, v další se na tebe podívá tak majetnicky, jako by si tě nechal patentovat.“
„Jonesem se netrap,“ mávl Harry rukou.
„Jistěže. Proč bych měl? Znuděný sociopat; těžko si představit přítulnějšího domácího mazlíka.“
Harry se krátce zasmál. A zívl si.
„Jdeme spát, za chvíli nám začíná první pracovní den. …Draco? Děkuju ti.“
Už zase jsi mě vytáhl z propasti.
„Nemůžu a nechci být tvým králem. Ale je pro mě pýchou, ctí a radostí být tvým prvním rytířem,“ řekl Draco vážně.
Harry okamžik sledoval jeho sivé zorničky. Pak se natáhl, vtiskl mu jemné políbení na čelo, našel jeho ucho.
„Jestli tohle byl nějaký další tajemný zmijozelský rituál, tak jsem ho opět nepochopil,“ zašeptal.
Položil se.
Draco se nadzvedl, políbil ho na kořen nosu, zašeptal mu do ucha.
„To nevadí.“
A přetočil se, vzal si jednu Harryho paži pod hlavu jako polštář, druhou přivinul k prsům, zakryl svou. Monolit se přes ně převalil jak hřejivá černá vlna, zachumlal je po prsty u nohou.
„Dobrou noc, bratříčku.“
„Dobrou noc. Bratříčku.“
Harry se rozhlédl tlumeným pološerem, i to uvadalo do setmění, žalandílci poslušně pohasínali.
…Jsi tu, duše moje?
Severusova fotografie změnila výraz do ryze sarkastického.
„Velice intenzivně se snažím nebýt. Abych snad nepřekážel.“
Harrymu se samovolně roztáhla ústa do širokého úsměvu. Jsi tu… Vážně jsi.
Miluješ mě? Miluješ mě, Severusi?!
„Jistěže ne, pane Pottere. Milovat vás je totiž natolik vyčerpávající, že jsem si vzal na pár let volno. Pravděpodobně je strávím s Albusovou posmrtnou existencí. …Štěně hloupé.“
A mír, jak dým z houpající se kadidelnice, se láskyplně rozvinul útrobami, zahubil strach, samotu i smutek; aspoň na chvíli.
Taky tě miluju, Severusi. Už nikam nechoď.
Harry zavřel oči, přitulil se k Dracovu teplu, vůni bylinek, protože to byla krásná vůně. Vůně laboratoří, učebny lektvarů, Bradavic, kde život je dobrý a svět plný zítřků, a už už, každou chvílí, teď, se rozletí dveře, zavlaje černý hábit a celou místnost zaplní požehnaná vůně hořepníčků.
Draco zasténal. Vykouzlil Tempus. Znovu zasténal, tentokrát s tichou kletbou.
„Co je?“ zamumlal Harry rozespale, marně se pokusil rozlepit oko.
„Co je? Je čtvrt na pět, to je. Před kanceláří jsme měli být v sedm. Přesto se nám Sheppard valí pozemkem jak nasraný nosorožec a naprosto ignoruje všechny varovné signály ochranných štítů.“
„Ty jsi řekl nasraný?“ otevřel Harry oči dokořán.
„Těžko. Já ještě spím.“
„Možná bys mu měl jít otevřít.“
„Ty myslíš?!“
„Máš pravdu. Kašli na to, on si nás najde,“ zavrtal se mu Harry zpět do teploučké úžlabiny mezi krkem a ramenem.
Draco si trpitelsky povzdechl.
„Pomoz mi nás rozplést.“
„Promiň,“ zamumlal Harry, „po dvou hodinách spánku bývám děsně líný.“
Ale znovu otevřel oči, natáhl krk, vzal do úst lalůček Dracova ucha. Vsál ho, polechtal jazykem. Zřetelně ucítil, jak Dracovi celým tělem projelo zimniční zachvění.
„A to bylo za co?“ pronesl Draco ledově.
Harry se zazubil.
„Severus to nenáviděl. Fakticky nenáviděl. Nic ho nedostalo z postele rychleji.“
„Někdy si říkám, že je mu v Mlze líp.“
„To bylo kruté.“
„Po dvou hodinách spánku bývám upřímný.“
„Doslova zbožňuji, když s někým sdílíš intimní detaily našeho milostného života,“ ozvalo se suše z rohu pokoje.
Vždyť jsem mu neřekl, že jsi to ve skutečnosti měl víc než jen rád, bránil se Harry.
„Dobré ráno,“ řekl nahlas, usmál se.
Draco pohlédl na něj. Do prázdného koutu. Zpět na Harryho. Dovtípil se.
„Je zpět,“ oznámil.
„Jo,“ kývl Harry vesele.
„Jestli mě chce trhat vejpůl, musí do fronty. Sheppard tu byl první.“
„Vyřídím mu to.“
„Tak mě pustíš? Nebo mu mám jít otevřít a ty na mě budeš viset omotaný jak opička?“
„Opička,“ zamrkal Harry.
V Dracovi to zabublalo.
„Nechápu, jak se tě můžou bát. Šašku.“
„To se mě dotklo,“ pustil se Harry, odkulil stranou.
Draco se zvedl do sedu. Promnul si unavený obličej. A natáhl ruku, projel prsty Harryho rozcuchané vlasy. Něžně.
„Odpusť, ó nesmírný. Odprosím na kolenou. Hned jak se vzbudím.“
Vstali oba. Navlékli na sebe chybějící části nočního oděvu. Než se mátoživě došourali ke dveřím, Sheppard ztratil trpělivost a vstoupil do domu. Už na prahu jejich pokoje je přivítal svými dvěma tunami štěrku. Stál v Dracově kuchyni, stěží se tam vešel, mohutný a šedý ve svém pracovním hábitu, elektrický Zlobr, blesky mu šlehaly pod kůží, tvář jak čerstvě odpálená kamenná stěna.
„Proč nejsem překvapený,“ utrousil jejich směrem, víčka přimhouřená. Asi to mělo něco společného s jejich vzezřením a společnou ložnicí. Nebo taky ne, s ním jeden nikdy neví. „Malfoyi. Pottere. Odcházíme. Okamžitě.“
„Okamžitě jako okamžitě, nebo okamžitě jako že se můžeme nejdřív obléknout? Pane. Dobré ráno a vítejte,“ pronesl Draco svým kouzelným zenovým mírem.
Harry po něm mrsknul skoro závistivý pohled.
„Dobrou půlnoc, veliteli. Milé, že jste našel vchod sám a nevyděsil nás klepáním.“
„Obléknout,“ zavrčel Sheppard.
„Zdá se, že dnes svůj ranní blivajz nestihneš,“ zamumlal Harry k Dracovi.
Cvaknutí dveří, na druhé straně kuchyně se objevila Poppy v noční košili, dlouhé šedé vlasy rozpuštěné.
„Veliteli Shepparde, stalo se něco?“
„Madam Pomfreyová,“ mrknul zmatený kamenolom. „Co vy tady?“
„Tvá mentorka,“ oznámil Severus netečně, opřený ramenem o zárubeň. „Pokud se nemýlím, nikdy ses lékouzelnictví neučil. Kromě mého Necronomiconu.“
„Nejlepší lékouzelnice pod sluncem,“ ukázal na ni Harry hbitě. „Ubohý lékouzelník v zácviku s hlubokými mezerami,“ stočil palec směrem k sobě. „Pokud ovšem nechcete, abych používal Berithovy znalosti.“
Díky, lásko. Miluju, když mě zachraňuješ. Hlavně po ránu.
„To je od vás laskavé, madam,“ pokynul jí Sheppard.
„Je mi potěšením, veliteli. A Harry je pilný student,“ chytila se Poppy okamžitě; Severus své přátele uměl vytrénovat. „Smím se zeptat, co je tak urgentního?“
„Vlastně byste nás měla následovat. Kingsley vás docela jistě už hledá.“
„Rozumím,“ kývla rázně, zmizela v pokoji.
„Jdu se obléknout,“ otočil se Draco.
„Jsem ti v patách,“ povzdechl si Harry. „Bude-li Merlin milostivý, třeba cestou stihnu padnout do kómatu.“
Merlin milostivý nebyl. Evidentně nejen k Harrymu. Možná, že i ikona kouzelnického světa umí být malicherně nevrlá, když ji nějaká modlitbička probudí šťouchnutím deset minut po usnutí.
Sheppard všechny přemístil do Rosewoodu, malebné čtvrti s kašnou, v jejímž středu se čtveřice kamenných dětí držela za ruce, točila v kruhu a z rozesmátých naducaných tvářiček chrlila vodu. Rozkošné. Nejvíc v půl páté ráno. To hyperaktivní děti prostě žerete.
Náměstíčku vévodila stroze elegantní šestipatrová budova ubytovny svobodných bystrozorů, obklopená domky z hnědočerveného dřeva, kde žili bystrozoři s rodinami; takže tady mají červenopláštníci hnízdo.
A jako jin a jang, hned za rohem téhle velké šťastné rodinky jste našli místo poněkud jiné. Šeré, zchátralé, páchnoucí chudobou a závistí, podvědomě odpuzující svou divnou, neidentifikovatelnou atmosférou. Trpěné. Obývali ho motáci, mimořádně slabí kouzelníci, ztracené existence, příliš ubohé, než aby se kdy odvážili vstoupit do Obrtlé. Součástí Rosewoodu, přesto mu nikdy nikdo neřekl jinak než Prokletá díra. Věřili, že na něm kletba spočívá.
Byli jeho obyvatelé následkem? Příčinou? Co bylo dřív, vejce, slepice? Palisandr nebo bystrozoři?
Jones by asi věděl.
Ale Jones tu nebyl; ne že by ho Harry postrádal. Vlastně, když se tak rozhlédl kolem tou nekřesťanskou hodinou, Jones byl pravděpodobně jediný, kdo tu nebyl.
Náměstí bylo plné. Mnohočlennými hloučky postav, shluky k sobě se tulících rodinek. Před budovou ubytovny stála vysoká neprůhledná kruhovitá zeď z magie, obklopená příliš velkým tichem na tolik lidí. To nikdy nevěstí nic dobrého.
Samozřejmě, že přesně tam Sheppard zamířil, zachmuřeně dusavým krokem, kterým by při troše snahy dokázal rozkývat zem.
Harry si vyměnil rychlý pohled s Dracem a Poppy.
„Někdo v noci zaútočil na bystrozory?“ utrousil přidušeně.
„Proč by volali nás?“ namítl Draco.
„Pan Jones nepůsobil nějak zvlášť hladově,“ prohodila Poppy zamyšleně, pokrčila rameny. Jako první vyrazila za Sheppardem.
Draco s Harrym si vyměnili další chvatný pohled, tentokrát podbarvený zmateným pobavením. Že by snad Poppy měla slabost pro jejich soukromého psychopata?
Byli od stěny sotva pár stop, když vyplivla Pastorka – div ne do Sheppardovy náruče. Zůstali na sebe okamžik zírat.
„Nežádal jsem o vaši asistenci, Amadore.“
„Tak to máme oba štěstí. Protože já vám nepřišel asistovat, Kingsley.“
„V tom případě jděte laskavě neasistovat kamkoliv jinam.“
„Laskavě zůstávám. Hodlám osobně prozkoumat veškeré důkazy.“
„Na tohle vážně nemám náladu,“ zavrčel Pastorek.
„Víte, co umí parádně zkazit náladu mně? Když někdo obviní mé dva muže z vraždy.“
„A hele,“ utrousil Harry, „asi mám nápad, proč jsme tady. Koho jsi nakrájel do lektvarů, Draco?“
„Nikoho. Koho jsi včera proklel a zapomněl se nám o tom zmínit, Harry?“
„Nikoho.“ Oba se obrátili na malou dámu. „No Poppy?!“
S lehkým despektem nad nimi potřásla hlavou. Dál sledovala kohoutí pýření velitelů.
„Nikoho jsem oficiálně neobvinil,“ zvýšil Pastorek hlas, „pouze jsem zmínil jednu z možných eventualit.“
„Jste absurdní, Kingsley. A já vám to dokážu.“
„Nejsem absurdní. Dokonce nejsem ani z poloviny tak paranoidní jako vy, Amadore. Copak vám se celá tahle záležitost nezdá poněkud záhadná?“
„Kingsley, pro mě je nekonečnou záhadou, jak může vaše složka vůbec fungovat. A teď kdybyste uhnul…“
„Ne,“ odvětil Pastorek sladce. „Moje místo činu. Když velmi pěkně požádáte, možná vám zašlu kopii zprávy, až celý případ uzavřu. Zhruba tak za měsíc.“
„Měsíc, Kingsley? Vážně měsíc? Začínám chápat, proč zločinnost bujaře kvete.“
„Amadore. Můj den začal extrémně mizerně. Jsou ty hulvátské narážky opravdu nezbytné?“
„Jistěže ne. Jen mě ohromně baví, jak kdykoliv si nevíte s něčím rady, svalíte vinu na mé oddělení.“
„Neobviňuji vaše oddělení.“
„Moji lidé. Moje oddělení. A propo, mám pro vás užitečnou radu; když se budete probouzet už preventivně nasraný na celý svět, hned tak vás něco nerozhodí.“
„Jeden by skoro nepoznal, že ti dva jsou ve skutečnosti přátelé,“ špitla Poppy rozmarně.
„Já to tipoval,“ prohodil Draco sebevědomě. „Počkáme, až si projdou svůj uvítací ceremoniál?“
„Postřehl jsi, že kromě Zlobra jsme tu jediné dva šedé pláště? Řekl bych, že vidím rudě, ale ode mě by to vyznělo divně. Padá na mě klaustrofobie,“ zamumlal Harry. Stočil pohled k neproniknutelné stěně. „Kromě toho jsem děsně zvědavý, koho jsem zavraždil.“
„Skrz bariéru smí vstoupit pouze vrchní velitel Pastorek,“ informoval je lakonicky nejbližší červený plášť. „Nikoho jiného nepustí.“
Stejně Harry vztáhl ruku; přinejhorším dostane ránu nebo spustí nějakou příšernou sirénu, přinejlepším uznale poplácá bytelný zátaras a pokorně počká, až velitelé skončí s výměnou zdvořilostí. Neprodyšná jednolitá stěna ze všeho nejvíc připomínala kovový odlitek, jako by sem někdo do země zapíchl trup letadla, do kterého zapomněli udělat dveře i okna.
Centimetr před Harryho dlaní se zachvěla, změnila v mlžný opar.
„Tak jo,“ řekl Harry neznámému bystrozorovi. A vstoupil. Draco s Poppy ho svižně následovali, stěna se za nimi opět uzavřela.
Na druhé straně je přivítala statná hruď v rudém.
Takže takhle nějak se cítí býk v aréně. Kdyby vám někdo věčně strkal kus červeného hadru pod nos, taky vás to vytočí. Ani nemusíte mít rohy a přemíru testosteronu.
Vysoká štíhlá postava v bystrozorském hábitu, kápi přes hlavu, zpod ní k nim mířily ostříží, pronikavé temné oči. Hádejte dvakrát. Stačí jednou.
„Přeji příjemné dobré ráno,“ usmál se Ianto Jones, „pánové. Madam. Říkal jsem si, že se vám nebude chtít čekat, až Amador s Kingsleym dokončí svůj zásnubní tanec. Občas umí být zábavní. Ale většinou mě nudí.“
„Kdybych otevřel krabičku čokoládových žabek, vím jistě, že vyskočíte první,“ zavrčel Harry otráveně.
„Není proti pravidlům nosit barvy jiného oddělení?“ zeptal se Draco zvědavě.
„Mým jediným pravidlem je být informován. Vše ostatní považuji spíš za doporučení,“ pokrčil Jones rameny.
„Pane Jonesi,“ pokynula mu Poppy. A uhladila uzel svého zeleného šálu s modrými kvítky.
Jones pro ni vyčaroval svůj speciální poloprázdný sociopatický úsměv, ze kterého by každému jinému vstaly chlupy za krkem.
„Tak prosím,“ rozmáchl se teatrálně s mírnou úklonou, „věřím, že se vám výhled bude zamlouvat stejně jako mně.“
Poodstoupil. V uzavřeném kruhu byli jen oni. Technicky vzato.
Pět stop od nich leželo na chodníkovém dláždění opravdu hodně rozbité cosi. V rozhaleném rudém hábitu s pyšnými insigniemi veškerých hodností, které za svou službu získal, se válely ve všemožných úhlech poházené údy, třísky kostí ostře vyčnívaly skrz natržené svalstvo, krev už zhoustla do rybízového sirupu, našedlé lepkavé žmolky mozkové hmoty se lepily ke kouskům rozbité lebky. Chybělo mu levé oko a pravá bota. I s chodidlem. Stála o půl metru dál, připravená ke kroku. Oko stále chybělo. Prázdný oční důlek na ně slepě zíral skoro prosebně; pochopitelně, bez oka se oko hledá špatně.
Bývaly vrchní velitel bystrozorského výcvikového centra Ben Holcomb se tam válel jak dychtivě rozbalený vánoční dárek.
Tak tomu říkám skutečný bystrozor; rudý do morku kostí. Kdyby býval stejně oddaným likvidátorem, možná by dokázal krvácet šedě.
„Skočil přesně ve čtyři hodiny a sedm minut,“ oznámil Jones neutrálním hlasem, „jsou tu tři svědci, všechno důvěryhodní dlouholetí bystrozoři. Snažili se ho odradit. Podle jejich výpovědi svůj čin provedl dobrovolně a při plném vědomí, vliv Imperia zcela vyloučen. Věřil, že příval adrenalinu a síla pudu sebezáchovy probudí jeho ztracenou magii, on svůj pád zpomalí a zbytek dolevituje. Víra se přeceňuje.“
„Možná měl zkusit vyšší budovu,“ řekl Draco chraptivě. Nemohl od něj odtrhnout zrak. Za chladnou maskou bouřily stovky emocí.
„Dobře, že nezkusil,“ pronesla Poppy. Taky na tu hromádku zírala téměř uhranutě. „Většina skokanů dopadne již mrtvá. Hrůzou způsobená srdeční zástava. Ale tady náš Ben si svou jízdu vychutnal do poslední vteřiny.“ Pomalu kývla. „Dobře.“
Stočila pohled k Dracovi.
„Vím, co ti udělal. Snažila jsem se. Přísahám, Draco. Udělala jsem vše, co jsem dokázala vymyslet, aniž bych kompromitovala své utajení. Každý den jsem mu podstrčila Uklidňující lektvar, spousty dalších, kombinovala je… Sedmkrát jsem prácezneschopnila tu karikaturu lékouzelnice, která ho kryla, abych se k tobě dostala. Dvanáctkrát jsem podala stížnost na jeho praktiky. Pokaždé zmizela bez nejmenší reakce. A když jsi přivedl Harryho, Ben doslova zešílel. Byl nepříčetný. Kdybys ho, Harry, tehdy nadobro nevyřadil, byla jsem už připravená to vyřešit jednou provždy. Je mi to líto, Draco. Měla jsem se snažit víc.“
„Poppy.“ Draco ztěžka polkl. Zavrtěl hlavou. „Nebylo to tak zlé. Kromě posledního týdnu… to nebylo tak zlé.“
Jones se nepatrně předklonil.
„Prozradíte jim to, pane Pottere?“ zašeptal.
Harry se mělce nadechl, vzduch byl nasycený krví, výkaly, tělními tekutinami. Nevěřili byste, jak i ten nejkrásnější, nejlaskavější člověk uvnitř smrdí. A Ben Holcomb nebyl ani krásný, ani laskavý.
„Nezabil ho pád. Ale nedostatek.“ Otočil se k nim a doslova cítil, jak mu v duhovkách rozkvétají a sílí nové paprsky. „Zlomil jsem třetí pečeť, aniž bych tušil.“
Zmatek, úžas, pochopení, zvrásnily jejich rysy, až se v dokonalé synchronii ustálily jak hladina jezera po prudkém lijavci. Chladná nenávist. Ta trpce nasládlá chuť vítězství, kdy vám vzdáleně trnou zuby. Takhle chutná jenom pomsta.
Harry byl napůl osleplý, jak mu každá z kapek Holcombovy krve do tváře ječela své poselství, vinen, vinen, vinen. Bylo tam hodně kapek. Hodně viny?
Já vím, Severusi, pokynul maně směrem k temné postavě, napadá mě to samé.
„Nelíbí se mi, že zpanikařil po mém návratu. Mohl být naším osmým? Pamatoval si všechno, Jonesi?“
„Pana Malfoye pronásledoval čistě pro jeho smrtijedský původ; k vám mohl v podstatě cítit cosi podobného. Ale ne, jistotu nemám. Trillium nám odpoví.“
Harry propaloval hromádku chladnoucích ostatků zelenorudým pohledem. Jestli jsi byl jediný, kdo si vše pamatoval, tak jsi mě teď ale vážně dožral.
„Což mimo jiné znamená, že Derek McGinley si vylosoval pečeť čtvrtou,“ připomněl Draco.
„A viděl jsem, kůň sinavý a jezdec na něm moudrý, jméno jeho byla Smrt,“ řekla Poppy.
„Chci mu nejdřív provést zevrubný nitrozpyt,“ oznámil Harry.
„Šťastlivec,“ pronesl Jones.
Podal každému z nich malou lahvičku lektvaru Soustředění.
„Spolupracujte. Važte velmi pečlivě každé slovo.“
Vypili ho mlčky, nechali skleněné dózičky zmizet; téměř vzápětí se stěna opět zavlnila, vychrlila dovnitř Pastorka, mohutnou šíji Shepparda.
„Pottere! Malfoyi! Jak si dovolujete… Jonesi,“ zamrznul Pastorkovi hlas do rampouchových ostří.
„Okamžitě přestaňte mé muže vyslýchat,“ procedil Kamenolom; vážně to zaskřípělo, jako by tam převaloval sousto štěrku. „Ať už jste vyčenichal cokoliv, jde o nelegálně získané informace, které žádným způsobem nemohou být použity.“
„S tím se dá bohužel jen souhlasit, Amadore,“ pokynul mu Jones.
„Kdy přesně jste to vstoupil do mého útvaru?“ zasyčel Pastorek.
Jones shlédl na svou rudou hruď. Látka hábitu se změnila do palatinsky měňavé. Věnoval Pastorkovi pustě nevinný pohled.
„Ten plášť si dělá, co chce.“ Pokrčil rameny. Otočil se, vyrazil ke stěně. „Pokud by snad měl být pan Potter vyslýchán pod Veritasérem, budu čenichat poblíž. Rozkaz ministra.“
„Řekne mi už někdo, kdokoliv,“ ozval se Harry rozespale, pohodil hlavou k rozbitému Holcombovi, „kdo to sakra je?“
Pastorek se Sheppardem dostali divný tik; Pastorkův s nádechem nevěřícnosti, Sheppardův samolibé spokojenosti.
„Vy to nevíte, Pottere?“
Harry trhnul rameny.
„Vydedukoval jsem, že jde o mrtvého bystrozora. Nebo někoho, kdo to předstírá. Myslím členství v bystrozorském úřadu. Smrt se mi jeví vcelku věrohodná.“
V Severusovi to zabublalo.
Sheppard na Veritaséru trval a chtěl to hned. Pastorek žádal oficiální cestu, tedy výslech na ústředí. Jones stoicky pronesl, že by bylo politicky nešťastné už tak politováníhodnou situaci se sebevraždou velícího bystrozora spojovat s panem Potterem.
Skončili v příjemném obývacím pokoji jednoho z palisandrových domků, které jim místní rodina ochotně propůjčila. Nebyl to kompromis; jistěže ne. Prostě bylo zatraceně brzo ráno a všichni potřebovali trochu čaje na zahřátí.
Sheppard postavil vlastní lahvičku Veritaséra na stůl mezi kouřící hrnečky a vrhal své dvě tuny štěrku vcelku spokojeně. Pastorek se snažil udržet pokerovou tvář. Jones vypadal jako vždy. Znuděně.
Harry, Draco i Poppy si své šálky vychutnávali, ohřívali o jejich porcelánové stěny, Draco kupodivu ani neremcal, že postrádá své francouzské růže.
Pastorek prolomil ticho jako první.
„Byl jsem poměrně překvapený, když jsem zjistil, že jste noc strávila mimo ubytovny,“ prohodil jen jako mimochodem; oči pichlavě zabořené do Poppy.
Malá dáma decentně upila, otřela koutky. Pousmála se. Neřekla nic.
„Také jste včerejší den strávila v laboratořích likvidátorů,“ dodal Pastorek.
„Vám nic neunikne, Kingsley,“ mrkla Poppy.
„Hodláte změnit útvar?“ vystřelil konečně zpříma.
„Jen pokud byste na tom trval. Kingsley.“ Neochvějný drobný úsměv. Sněhový poprašek na řasách. „Pokud jde o noc a dnešní časné ráno, mohu pod Veritasérem potvrdit alibi obou mladíků.“
„Jak příhodné,“ řekl tvrdě. Odvrátil pohled. „Ale ne, to nebude nutné. Protože o dnešek se nejedná. Pane Malfoyi. Vy první.“
Draco přijal se svým obvyklým zenovým mírem kapky Veritaséra.
„Vaše jméno?“
„Draco Malfoy.“
Ne, není to trivialita; ve světě, kde je Mnoholičný lektvar k mání na každém rohu, lze identitu brát jako součást garderoby. Zákonodárci musí ze stihomamu skládat zkoušky.
„Víte, kdo je ten mrtvý muž?“
„Ano.“
„Víte, co způsobilo jeho smrt?“
„Ne. Ale mám jisté domněnky. Vypadá to na velice prudký kontakt s něčím tvrdým. Jako Drtivá kletba. Možná Antagonisticus leviosa. Jenže obě by zanechaly značnou magickou stopu. A já ji tam necítil. Vlastně jsem tam necítil téměř žádnou magii.“
„Podal jste zemřelému v uplynulých dnech jakýkoliv lektvar?“
Draco lehce zvlnil obočí údivem.
„Ne.“
„Vyměnil jste jakýkoliv lektvar, který požil, za jiný?“
„Ne.“
„Přiměl jste jakýmkoliv způsobem kohokoliv jiného, aby tak učinil?“
„Ne.“
„Přál jste si jeho smrt?“
Dracovi se tvář vyhladila do téměř posmrtné masky.
„Ano.“
„Což není nijak zvlášť překvapivé,“ utrousil tlumeně Sheppard. Vysloužil si hbitý zdrcující pohled od Pastorka. Svezl se po našem Zlobrovi jak želatinový dort.
„Učinil jste jakékoliv kroky, abyste své přání naplnil?“ obrátil se Pastorek zpět k Dracovi.
„Ano,“ řekl Draco. „Několikrát jsem vyslal toužebnou modlitbu k Merlinovi.“
Pastorek zavrčel, Sheppard spokojeně mlaskl. Jones velmi překvapivě neudělal nic.
Harry byl v duchu na Draca pyšný. Jistěže nepochyboval, že výslech zvládne s dokonalou grácií, tou lehkonohou inteligencí, se kterou Zmijozel vždy umí podat svůj úhel pravdy, bez ohledu na to, jaké a kolik emocí zuří uvnitř.
Stejně byl pyšný.
A chyběl mu Severus.
Jeho inteligence. Bystrý úsudek, chladnokrevné kalkulace, schopnost vidět skrz. Být vše obráceně, být Severus na jeho místě, dávno by všemožnými oklikami, objížďkami a postranními uličkami kráčel přímo k cíli. A především by věděl, co dělá, co bude dělat za půl hodiny, zítra. Ne jako Harry.
Přešlapuju na místě, bezhlavě zaútočím a už zase nevím.
„Vedeš si dobře, Harry,“ pronesl svým hlubokým sametem, tak nevzrušeně sebejistým.
Plácám se jak ryba na suchu, lásko.
„Spousta ryb se zpět k vodě domrská,“ pokrčil Severus rameny. „O tom celé to plácání je.“
Stál za veliteli u vysokého okna do zahrady, šerá obloha svým stinným svitem objímala jeho štíhlou postavu, velký a temný. Černé oči měkké, výraz příliš laskavý, než aby mohl být realitou.
Neměň se, Severusi. Buď dál tím sarkastickým bastardem, který mě jediným slovem dokázal rozseknout. Miluju tě s tvými chybami; nechci na ně zapomenout.
Měl jsem mu udělat nitrozpyt. Byla to chyba, hloupá, školácká chyba. A sám mě upozornil, že něco není v pořádku, proč mě nezajímalo, z jakého důvodu na mě chtěl seslat Avadu?! Každého by to zajímalo. A já to ignoroval. Přestože jsi mě naučil, že zběsilý vztek je v podstatě jen strachem. Přehlížím, že se mě bojí, protože mě to děsí nebo jsem si zvykl? …A někdy mi to dělá dobře.
Udělal jsem chybu, Severusi. Jestli byl vážně osmým ze tvé popravy, který jediný byl klíčem, možná fatální chybu. A já tě nedokážu zachránit. Takže bys měl utrousit něco o nenapravitelných idiotech.
Šedé svítání se rozpíjelo mrazivě modrou noční oblohou jak rozlitý kalamář. Špinavým prstem malovalo do mraků, šesti stý devadesátý den co se zastavila Země.
A lidé to ještě stále neví. Možná by jim to někdo měl říct.
„Snad mě omluvíš. Nikdy nebylo mou zálibou kopat do těch, co leží.“
Nejsem na zemi, Severusi, vydechl. Ještě bojuju; ještě pořád bojuju, takže nejsem… Nejsem na zemi! Jsem?
Sivé světlo darovalo jeho bělostné tváři mléčný nádech; zdůraznilo lesk duhovek, kontury úzkých rtů. Prohloubilo vrásky.
„Rozhodně padáš, Harry.“ Odvrátil se do zahrady, složil dlaně za zády. Vzpřímený tak zarputile, až v tom bylo cosi zoufalého. „A já nemám ruce, které by tě zachytily.“
„Je řada na vás, Pottere.“
Seděl v tureckém sedu ve své bílé místnosti, polaskané křídly holubic, všude bylo jen světlo a ticho a klid. Nehybnost.
Přijal Veritasérum, napřímil se v židli. Opřel.
„Vaše jméno?“
„Harry James Potter.“
„Víte, kdo je ten mrtvý?“
„Ano,“ přikývl. „Nebo aspoň tuším. Částečně mi to došlo, částečně jsem si vybavil jeho tvář. Ovšem při našem jediném setkání vypadal trochu jinak. Můžu se plést.“
„Kdo je to tedy podle vás?
„Holcomb. Bývalý velitel výcvikového centra. Sadista. Vrchní bystrozor, který pravidelně zneužíval svou pravomoc k šikaně. Chlap, kterého jsem praštil. A kterému jsem odpustil, že na mě zkusil vyslat Avadu. Mám pravdu?“
Pastorek otázku ignoroval. Pohled ostrý jak špičky jehel.
„Proč jste mu odpustil onu Avadu? Tohle mě skutečně zajímá.“
„Asi jsem si za ty roky zvykl,“ pokrčil Harry rameny. „Nevím. Nepřišlo mi to nějak výjimečné.“
„Nebo jste měl pro něj možná jiný trest. Měl, Pottere?“
„Jistě. Víru ve vás, Pastorku, že jeho brutální zacházení s Dracem tentokrát už nenecháte nepotrestané. Že ho zbavíte velení, možná i úřadu. Zdál se být hrdý na to, kým je, čeho dosáhl. Ztratit to a žít s tím mi přišlo jako adekvátní trest.“
„Ovlivnil jste jeho magii, Pottere?“
„Ne. I když úplně nechápu otázku. Jak jsem ji měl ovlivnit? Magie se nedá ovlivňovat; tedy téměř. Znám kouzlo Rigor cantatis. Znám Permisceo eviteru. Ale proč se na to ptáte?“
Pastorek ho opět ignoroval.
„Informoval jste se, co se s velitelem Holcombem děje po vašem setkání?“
„Pochopitelně. Bylo mi řečeno, že je vyslýchán, s velkou pravděpodobností ztráty své funkce.“
„A dál jste se o něj nezajímal?“
„Ne. Draco byl v bezpečí. Velitel Sheppard ho přijal do svého útvaru. Byl jsem a stále jsem s tímto vývojem spokojený. Na Holcomba jsem si už nevzpomněl. Až do dnešního kouzelného rána. A ocenil bych, kdybyste aspoň jednu z mých otázek zodpověděl. Proč se zajímáte o jeho magii? A proč se na to ptáte mě?“
„Proč?“ protáhl Pastorek. „Jeho magie zmizela. Jaká shoda náhod, že k tomu došlo hned po konfrontaci s vámi.“
„Absurdní. Magie nemůže zmizet. Může se dočasně vyčerpat. Ale zmizet ne.“
„Přesto se to stalo. Ben Holcomb strávil následující dva dny v intenzivní péči všech špičkových lékouzelníků, ministerské nevyjímaje. Nic nezjistili. Jen že zničehonic je kolem něj mudlovské prázdno. Poprvé v dějinách se stalo nemyslitelné; velmi silný kouzelník byl kompletně a pravděpodobně nenávratně okraden o svou magii. Udělal jste to, Pottere?“
„Ne. A stále si myslím, že je to hloupost.“
Pastorek sevřel dlaně složené na desce stolu, až mu kloubky zbělaly. Jeho čaj vychládal. Ticho se zdálo tak hutné, že by se skoro dalo dýchat. Sheppard s Jonesem zřejmě znali jeho další otázku.
„Víte cokoliv o Nurmengardském odkazu, Pottere?“
Harry se zachmuřil.
„Ne. Ale dějiny jsem absolvoval. A ten název se mi nelíbí.“
„Tato informace podléhá nejvyššímu stupni utajení; pokud se o ní kdokoliv zmíní mimo tuto místnost, znamená to okamžitý rozsudek smrti. Všichni srozuměni?“ rozhlédl se Pastorek po Harrym, Dracovi a Poppy. Kývli. Co taky jiného.
„Existuje způsob, jak permanentně snížit magické schopnosti kteréhokoliv kouzelníka. Při předávkování je teoreticky možné jeho magii eliminovat úplně. Znáte cokoliv tomu podobného? Použil jste to? Protože to pochází z černé magie – a opět, jaká náhoda, vy jste jediný žijící kouzelník, který prý zná její největší taje a umění.“
„Neznám. Nepoužil. A proč se mi na tom nejvíc nelíbí to slovo odkaz?“ Nechal do své tváře vstoupit rozhořčení, podrážděnost, trochu hněvu. Čekalo se to od něj. „Jako dědictví, pečlivě střežené, stále užívané, předávané dalším generacím. Nebo jen dalším ministrům? Starostolci? Nevládnou zákony pouze nad našimi životy, ale i nad naší magií? Tohle jste naznačil?“
„Nenaznačil jsem nic,“ pronesl Pastorek, tvář pustopustou, pohled prázdný, že byste se v něm ztratili. „Vaše paranoidní dětinské domněnky mi nestojí za námahu je vyvracet.“
„Tak jo,“ řekl Harry zvolna.
Otevřel dlaň, přivolal maličký měšec zavěšený na koženém řemínku kolem krku pod hábitem, spočíval na jeho srdci hned vedle mrtvého esenciálu.
Položil ho na stůl, stínovou magií zvětšil, sejmul zneviditelňující kouzlo, mocné štíty.
Pastorek, Sheppard i Draco ustoupili tak chvatně, až se židle převrhly. Poppy s Jonesem stáli o kus dál už předtím.
I ve své netečné dřímotě sálal Berithův Necronomicon nesmírnou sílou. Dosud spící runy vyryté v jeho kožené vazbě byly neviditelné. Přesto je Harry vnímal, to droboučké chvění, jak první poskakující zrnka písku před přicházející pouštní bouří.
Vztáhl ruku. Neměl strach; možná se mu neotevře, ale neublíží mu. Ví, že ho Harry miluje. Jemně, jak v mileneckém polaskání, něžně přejel jeho desky polštářky prstů. Bylo to jako dotýkat se stínů Severusovy duše. Vždycky ho tak vnímal. Kolikrát se musel rozesmát nad nějakým kouzlem, dobrý Merline, tohle jsi musel doslova zbožňovat, Severusi, kolikrát četl znovu a znovu v úžasu stejnou pasáž, uhranutý těmi možnostmi. Tolik dobrého mohla přinést. Ochranné štíty mocnější než Fidelius, tak podobné síle Zakladatelů, zkrocení draků, běsů, vlkodlaků ve změněné formě, ovládnutí ohně, vody, země i větru – kolik požárů mohli uhasit, kolik záplav utišit, kolik zemětřesení odvrátit a orkánů rozpustit?! A těch nemocí, na které jinak nebyl lék. Ne, černé lékouzelnictví nebylo vlídné; příliš přímočaré, příliš rázné, příliš rychlé. Příliš bolestivé. Ale zkuste se zeptat někoho, kdo už ztratil naději, zda bude pár chvil trpět jako zvíře a potom žít dlouhý dobrý život, nebo raději pomalu odumírat kus po kuse. A když se zeptáte – bude to svobodná volba toho dotyčného a nic, co mu způsobíte, nemůže být chápáno jako zlo. Pití Kostirostu celou noc taky nebyla žádná sláva; a tehdy nikdo Harrymu možnost volby nedal. Samozřejmě, že by si ho stejně vzal. Ale jde o princip.
Ano, byla tam obšírná pasáž obranných a útočných kouzel. Děsivých. Svým způsobem nejvíc proto, jak snadné to bylo. Třeba kletba Černá smrt, stejně jako dávný mudlovský mor; jedno maličké kouzlo, a nákaza se přenášela dál dotykem s rychlostí větru, až nepřátelské vojsko lehlo dřív, než stačili pozvednout hůlky.
Štěstí, že až sem Voldemort nejspíš nikdy nedočetl. Bylo tady toho mnohem víc. Ještě horšího. Harry přečetl každé z nich; v srdci to nejhlubší přesvědčení je nikdy nepoužít. Severus by je taky nepoužil.
Černá magie nabízela nesmírnou moc. Nesmírnou. Svůdné? Pro mnohé jistě ano. Ne pro Harryho. Nikdy nechtěl ovládnout svět, nikdy netoužil stát se největším.
Chtěl Severuse. Prostý život v domku; nebo kdekoliv jinde. S ním. Chtěl požehnání všedních radostí; jako probudit se s hřejivým tělíčkem malé Lily v náručí a první, co po zvednutí víček spatří, bude sametová čerň jeho očí s jízlivým zablýsknutím, jaké štěstí, máme tu další k smrti nudný den plný vašich hrůzných nápadů, testujících limity mé trpělivosti; sláva Merlinovi za ty dary.
A pod tím tichý úsměv, ten opravdový.
Tohle Harry chtěl. A tohle mu Necronomicon nabídnout nedokázal.
Přesto nějakým podivným způsobem Harryho lásce, potřebě po Severusovi, rozuměl. Vycházel mu vstříc.
Vždyť co když v jeho varování – Chceš-li mě zničit, zničím tě, chceš-li mě zneužít, neotevřu se ti, toužíš-li po vědění, vydám ti všechna svá tajemství – bylo mezi řádky skryté něco jiného?
Možná Necronomicon, stejně jako cokoliv existujícího, toužil prostě být milován; malinko to otřásá předpoklady o černé magii, co říkáte?
Tak mu Harry věnoval svou lásku ke stínům Severusovy černobílé duše.
A Necronomicon stejně jako kdykoliv jindy se i dnes, v tom palisandrovém domku se sbírkou porcelánových slonů se zvednutými choboty pro štěstí, otevřel. Runy zlatě rozzářily, kniha rozevřela, slova a obrazy rozkvétaly přímo před očima.
„Milosrdný Merline; vy tu prokletou věc nosíte u sebe?!“ zasípěl bledý Pastorek.
„Dokázal jste to,“ zachraptěl Zlobr.
„Ministr bude nadšený,“ zkonstatoval Jones.
Draco s Poppy se zdrželi komentáře.
„No jo,“ pokrčil Harry rameny, „nejspíš bude nějaký nepatrný rozdíl v tom, použít Berithův plášť, aby vám nikdo nepřekážel při vraždění, a tehdy, kdy se snažíte dočasně nesvéprávné ochránit před nimi samotnými. Nebo něco takového.“
Zvedl ruku dvě stopy nad knihu.
„Ukaž mi kouzlo, lektvar či rituál, kterým lze kouzelníka dlouhodobě či trvale připravit o schopnost používat magii.“
Zašustění stránek, přelévaly se jak vlny na pobřeží, zastavily. A znovu, jiná strana, jiné kouzlo. Zašustění. Další strana, další kouzlo. Zašustění. Po sedmé sdělené informaci si Harry odkašlal.
„Aha. Takže jinak,“ zvedl hlas, „ještě jednou, stejné zadání, jen s dodatkem – dotyčný kouzelník musí zůstat naživu, fyzicky zdráv a nezraněn, při plném vědomí, se svobodnou vůlí, nedotčenou pamětí.“
Pleskot jak vyplašené hejno racků; listy se převrátily ke straně, před Harrym zůstala otevřená úvodní strana.
„Tušil jsem to. A mně to za tu námahu stojí, Pastorku, vyvrátit vaše dětinské domněnky,“ zvedl k němu Harry rudozelený pohled. „Ať už je Nurmengardský odkaz cokoliv, s černou magií nemá společného vůbec nic.“
„Tak z toho ministr nadšený nebude,“ prohodil Jones stoicky.
Harry zůstal hledět na první stranu. Ta mocná slova, která ho nyní vedou.
Krev nikdy nelže.
A poprvé ho napadlo, jaké svědectví by vydala jeho vlastní kapka krve. Stejné, které mu našeptávají mysl i srdce? Možná.
S možná se žít dalo. Ale vidět to… Ne. To by Harry neunesl.
A takové je to s námi od počátku. Věčně se dovoláváme svého práva na pravdu, křičíme po ní, křičíme a křičíme – a přitom jediné, co ve skutečnosti chceme, je ujištění o našem soukromém sebeklamu.
Protože pravda je jako hladový aligátor. Jakmile se do vás zahryzne, už nepustí. Lhostejně nelítostná.
Harry ji zavřel, poděkoval pohlazením kožených desek. Kniha zvolna vyhasla, upadla do dřímoty.
„Je vaše,“ posunul ji Harry směrem k Sheppardovi. „Má část dohody. Nabízí mnoho moudrosti. Je v ní spousta dobrého; jen musíte číst srdcem. Ale pokud k ní nedokážete přistupovat s láskou nebo aspoň respektem, pak se jí raději nedotýkejte vůbec. Věřím, že vy dodržíte svou část.“
Sheppard se několikrát zhluboka nadechl. Pročistil mysl.
Seslal kouzlo. Necronomicon se bez odporu zmenšil, nechal obalit bezpečnostní bublinou, ochrannými štíty. Teprve potom ho vrchní likvidátor sebral ze stolu; na krk si ho nepověsil. Skončil v hluboké kapse jeho hábitu, pravděpodobně i ta byla protkaná obrannými inkantacemi. Paranoia je prima vlastnost.
„A my dva,“ vzhlédl Harry znovu k Pastorkovi, „jsme už také hotovi? Protože přiznávám, že začíná být fakt únavné, jak jsem okamžitě první podezřelý, kdykoliv někdo zemře. Vlastně pardon – když zmizel ten ministerský lékouzelník, nenutili jste mě zvracet nestrávené zbytky ametystového hábitu. Asi bych měl být trochu vděčnější.“
„Rozhodně by vám neuškodilo projevovat víc úcty k vašim nadřízeným,“ ucedil Pastorek, ještě stále trochu našedivělý v obličeji. Vrátil se ke stolu, usedl, maličko strojeně.
Harry velmi neuctivě zafuněl.
„Takže jedeme druhé kolo? Další Veritasérum a ty samé otázky, které jsem už zodpověděl? Já Holcomba nezabil.“
„Jistěže ne,“ pronesl Pastorek klidně, „zabil se sám. Vzít magii veliteli bystrozorů je osud horší než smrt.“
„Vzít magii kterémukoliv kouzelníkovi je osud horší než smrt. Ale pokud tohle někdo vážně dokáže – a podle vašich náznaků zjevně ano, pak se díváte na špatnou osobu.“
„Je to osmý den, kdy jste vystoupil z monolitu, Pottere. A my tu máme zničehonic osm mrtvých zákonodárců. Ano, počítám i toho lékouzelníka, když už jste ho zmínil. Naše práce je těžká a nebezpečná. Ale tak vysoké procento úmrtnosti jsme měli naposledy za Temného pána. To jednoho nutí přemýšlet.“
Harry se mírně předklonil. Ten chladný vztek předstírat nemusel.
„Vážně, Kingsley?“ vyslovil tiše. „Zřejmě jsi s Holcombem souhlasil ve více směrech než jen s týráním Draca. Protože já vím, že jsi to věděl. Celou tu dobu. A mlčel jsi. O čempak asi ještě mlčíš, Kingsley?“
Pastorek se zvolna napřímil.
„A je to tu. Čekám na to celou dobu. Tak se zeptej. Zeptej se, Harry Pottere. Vyslov to.“
„A s čím mám začít? Zavzpomínat na staré zlé časy, kdy jsme ještě jeden druhému důvěřovali? Kdy jsme všichni byli členové Řádu, ty, já, Draco, Poppy? Albus. Severus. Kdy jsme se mohli s jistotou otočit k druhému zády a vědět, že by se bez zaváhání postavil do cesty Avadě, letící naším směrem? Tak já se zeptám – co chceš podniknout ohledně Poppy? A nesváděj to na hloupou žárlivost mezi útvary; o ni vůbec nejde. Vadí ti, že je se mnou. Znám ji od svých deseti. S vřelými díky Voldemortovi jsem velkou část každého ročníku strávil v její péči na ošetřovně. Je to má přítelkyně. Nyní i mentorka. Nechceš, aby se musela rozhodovat mezi námi. Já to rozhodně nechci.“
„Pokud chce Poppy trávit své volno s tebou, neudělám nic. Pokud chce přestoupit k likvidátorům, budu zklamaný. A neudělám nic, abych jí v tom zabránil. No tak, Harry. Na tohle ses zeptat nechtěl. Zeptej se.“
Harry vlastně jednu otázku měl. Proč si Kingsley myslí, že by zabíjel právě zákonodárce, když oficiální zpráva zní, že Severuse zabili Smrtijedi? Jenže tu jedinou položit nemohl. Moc tenký led.
A v Sheppardových očích se nepohnul jediný kamínek. Tak pronikavě ho sledoval.
Harrymu zvlnil rty prázdný poloúsměv.
„Zda jsi zabil Severuse? To myslíš?“
Pastorek zhluboka nabral kyslík do plic. Pevně zavrtěl hlavou, aniž by polevil v intenzivním očním kontaktu.
„Nezabil jsem Severuse.“
„Já vím, Kingsley,“ řekl Harry.
Dnes už ano.
„Vážně? Víš to? A víš také, že já ho ani neopustil?! Že na rozdíl od někoho jsem celou tu dobu po jeho vrazích zběsile pátral? A nikdy nepřestal?“
A jen maličká, malinkatá vráska se mu trhaně zvlnila na kraji víček v potlačovaném stresu.
Lžeš, uvědomil si Harry šokovaně. V čem?
Nepochyboval jsem, že po jeho vrazích pátráš.
Pátral jsi, došlo mu v náhlém prozření.
Kdy jsi přestal? Když jsi objevil totéž co my? Že zemřel Polibkem rukou ministra, za doprovodu všech vašich barev?
Ano. Tehdy.
Vždy věrný ministrovi, Kingsley? Vyššímu dobru, pro které jste před třemi lety obětovali můj život, před dvěma Severusův? A tebe nikdo nevaroval, že politika ušpiní duši hůř než černá magie?
K čertu s vaším vyšším dobrem. Je to jen pěkná kytice růží nad hromadným hrobem bezejmenných tlejících mrtvol.
Takže nakonec jsi přeci jen Severuse zradil.
„Myslíš na rozdíl ode mě. Chápu,“ vyslovil Harry pomalu.
A máš pravdu. Dva roky jsem neudělal vůbec nic.
„Teď jsi zpátky, lidé umírají, ty máš rudé oči, ale všechno je přece v pořádku,“ syčel Pastorek. Asi toho v sobě dusil příliš mnoho. Příliš dlouho. „Život jde dál; minimálně ten tvůj. Nový začátek, nová kariéra. Nová postel. Co na tom, že byla obsazená?“
Jop. Takže takové to je být po krk v řece plné aligátorů.
Dracovy ruce na ramenou trochu pomáhaly. Vážně. Jenom trochu.
„Albus by z tebe byl zklamaný,“ řekl Harry mírně.
Kingsleyho výrazem to škublo. Rána do živého.
Což Harry předpokládal.
Ve skutečnosti by tě pravděpodobně hrdě poplácal po zádech; zklamaný je ze mě.
To se ale nikdy nedozvíš.
A za tu zradu si to kurva zasloužíš.
Ludovico Einaudi ft. Greta Svabo Bech - Circles
Vyšli před domek, dveře za nimi klaply, zahrádkou odkvetlých květin protančil ranní vánek. Draco šel po Harryho boku, tak těsně, jak si troufal. Ono se o něco snažit a něco získat jsou dvě věci; ano, chtěli, aby si lidé a především ministr, zákonodárci, mysleli, že mají poměr. Že Severuse zradil. Odepsal. Zapomněl, zahodil. Přesně takový byl plán.
Jenže když vám to pak někdo vmete do obličeje, už nejste tak pevní v kramflecích. Vlastně vás to může zatraceně rozkývat.
Jistě, Draco byl v podobné situaci; ale on přeci Lenku podváděl s tím Potterem. Kdo by odolal?!
Takže šel po jeho boku, přál si ho obejmout, dodat mu sílu, víru. A neudělal nic. Ani nic neřekl.
Zmijozelská láska voní němou přítomností. Jako třeba temná postava tři kroky před nimi.
Poppy takové zábrany neměla. Držela Harryho pevně kolem ramen, nepřestávala šeptat: „Tiše, Harry, nemysli na to. Plete se a my to víme. Na tom záleží, všechno ostatní…“
„Kingsley to ví,“ zachraptěl Harry.
„Asi bys nemohl být maličko konkrétnější?“ zamumlal Draco.
„Skutečně hledal Severusovy vrahy. Našel něco, co nečekal. Polibek.“ Harry se rozhlédl, Rosewood se vlnil, přeléval jak Rudé moře, Severusův plášť vlál ve větru, havraní pramínky mu přetínaly čelo. „Tak dal ruce pryč.“
A ty vůbec nejsi překvapený, duše moje.
Severus mu věnoval hluboký pohled, hladil saténem, říjnový větřík vnikl do Harryho vlasů, rozcuchal ho. Studený. Jako Severusovy prsty.
„Zradit zrádce není doménou pouze Zmijozelů. A Kingsley byl vždy na můj vkus poněkud… konzervativní. Ne, nejsem překvapený. Ani zklamaný. Taky bys neměl být, Harry.“
Jenže já jsem, lásko. Promiň. Zřejmě ať udělám cokoliv, pořád budu naivní Nebelvír.
„Já také miluji tvé chyby,“ poznamenal Severus, odhrnul si vlasy z tváře.
„Nechal to být,“ hlesl Draco zpomaleně. „To ho v mých očích staví do stejné pozice jako…“
„Jako Albuse?“ dořekl Harry tvrdě.
Ale no tak, lidi. Aspoň pár těch aligátorů musel odhodit. Bylo jich moc. Fakt moc.
„Kingsley,“ řekla Poppy. To bylo všechno. Víc nic.
V Dracovi znecitlivěl další kousek duše, Harrym protékal vztek, v Poppy se zvedl nový, vysoký ledový štít. Rosewood tlumeně vrněl životem, kruhovitá stěna smrti, vyšla z ní čtveřice laborantů, černý vak levitoval mezi nimi, přemístili se i s ním. Dovnitř vešli jiní. Uklízecí četa.
„Takový zmatek v pondělí ráno. To nemám rád,“ pronesl Severus zvolna. „Možná Kingsleyho volba nebyla špatná.“ Krátce se ohlédl. „Spát v Dracově náručí bylo celkem příjemné, co myslíš, Harry? A hezkých věcí by mohlo být víc.“
Harry zkoprněl.
Severusi…
Jdi pryč.
Jen na chvíli.
Ale jdi hned.
Klapnutí dveří, těžký krok, Sheppard stanul vedle nich.
„Kdybyste snad, madam, přeci jen zvažovala změnu působiště, likvidátoři dva lékouzelníky rozhodně uživí.“
Poppy mu drobně pokynula.
„Děkuji, veliteli. Budu nad tím přemýšlet.“
A od úst jí vyšel nadýchaný, bělavý obláček vzduchu.
„Snad vás utěší, Pottere, že Kingsleyho teď čeká hromada papírování. Vina za sebevraždu v útvaru vždy padne na tu nejvyšší hlavu.“ Zlobr zadumaně semkl rty. „Opravdu nechutná hromada papírování.“
„Chtěl bych vám poděkovat, pane,“ promluvil Draco vážně. „Že jste věřil v naši nevinu.“
Sheppard po něm hodil lopatičkou štěrku. Skoro důvěrnou.
„Mylná interpretace, Malfoyi. Byl jsem zvědavý, zda se při tom necháte chytit. Protože já osobně věřím, že to Potter udělal. Jak? To netuším,“ pokrčil obrovskými rameny. „Heslo likvidátorů je Fiat iustitia. Budiž spravedlnost. Na to jsem přísahal. Ben Holcomb moje hranice překročil. A dáma Spravedlnost umí být pěkná mrcha, její meč je ostrý z obou stran. Mám tu holku rád.“
„Ah. Jsem poněkud zmatený,“ připustil Draco; opět pod svou zenovou maskou .
„Všichni v sobě máme odvrácenou tvář. Být likvidátor znamená ji přijmout – a obejmout. Ale nenechte se zmást příliš, víc takových taškařic trpět nebudu. Zůstaňte pěkně na otěžích a mezi námi bude všechno fajn.“
„Otěže snáším špatně,“ podotkl Harry neutrálně.
„Všiml jsem si,“ řekl Sheppard. „Brojíte proti autoritám všeobecně z principu nebo to má nějaký hlubší smysl? Každopádně, co zaznělo tam uvnitř, mě klidným nenechalo. Chci znát pravdu, Pottere. Jen mezi námi. Skutečně černá magie nedokáže ukrást nebo zničit magii jiného kouzelníka?“
„Trvale, aniž by ho poškodila v jakémkoliv jiném směru? Ne. To neumí.“
„Sakra,“ ulevil si přidušeně. „Likvidátoři jsou od samého začátku trpěným zlem. Mluví se o nás šeptem; skoro jako o něm. Jsme bubáci pod postelí. Jestli nesníš tu brokolici, přijde si pro tebe likvidátor,“ pousmál se křivě. „Smiřovalo mě s tím vědomí, že ani ti nahoře nemají ruce čisté. Ale tahle lež, kterou nás krmili… Takže Odkaz je z bílé magie. Přijde mi to mnohem horší. Bílá magie by neměla znásilňovat nejsvatější právo každého z nás.“
„Nesouhlasíte s ním,“ zkonstatovala Poppy. „Ať už je to cokoliv.“
„Myslím, že je vám všem poměrně dost jasné, o co zhruba jde,“ pronesl Sheppard sarkasticky. „A ne, nesouhlasím. Nikdy jsem s tím nesouhlasil. Přijde vám to právě ode mě divné? Proč? Protože nerad podvádím? Jen nepřítel, kterého si můžete vážit, je hodný vaší nenávisti. A vítězství má cenu pouze v čestném boji.“
Harry k němu stočil rudozelené zorničky.
„Vy jste si Voldemorta vážil?“
Vrchní velitel jeho pohled opětoval pevně. Zarytě.
„Nenáviděl jsem ho.“ Odvrátil se. „Všichni si myslí, že je to kvůli tomu, protože mi vyvraždil rodinu. Ale to já učinil jisté rozhodnutí. Znal jsem cenu. Jak jsem řekl; naše slepé děvče má ostří z obou stran.“
Nejspíš na to myslel každý, kdo se s Sheppardem setkal, ale vyslovil to některý? Harry se zeptal.
„Litujete někdy?“
Amador hleděl k protějším palisandrovým domkům s jejich bílými laťkovými plůtky, v duchu slyšel zpívat svíčkové panenky s hořícími kloboučky, všechno nejlepší, drahá Tori.
„Považuji za efektivnější věnovat svou energii chytání vrahů.“
I Harry se díval. Naproti stála rodinka, obrýlený třicátník s rozcuchanými hnědými vlasy, rusovlasá žena, ve společném náručí kolébali nemluvně, konejšili úsměvy. Tolik lásky; že se jich svět kolem skoro netýkal. Harry slyšel sám sebe, než se svalil do příjemně nahřátých peřin. Severusi? Brusinkový džus. Smích.
„Tak to vám závidím,“ řekl.
„S ohledem na vaši zálibu v nezávislosti bych zřejmě měl připomenout, Pottere, že já s vámi v Řádu nesloužil. Podobnou familiárnost, jakou jste předvedl s Kingsleym, důrazně nedoporučuji.“
„Vám je fuk, s kým spím,“ utrousil Harry, „dokud to nebude Cassidyová.“
„Evidentně si potřebujete na někoho pěkně od plic zařvat. V tom případě vám dám ještě jednu radu; škrtněte mě ze seznamu možných sparing partnerů. Jsem v tom příliš dobrý.“
Další klapnutí dveří. Jones.
„Co je sakra Nurmengardský odkaz?“ vyštěkl Harry okamžitě.
„Řízená korekce úrovně magické síly každého jednotlivce kouzelnické společnosti po dosažení jeho plnoletosti, navrženo a schváleno v Anglii Starostolcem roku 1943. V počátcích zaštítěno Bradavicemi, během druhého povstání Temného pána se připojily francouzské Krásnohůlky, dále skandinávský Kruval, italská Archa, sibiřský Koldovstoretz, japonský Mahótokoro, africké Uagadou, americká Liberty a dívčí Salemská. Včera připojila svůj podpis jako poslední z prestižních škol světa švýcarská Helvetia. Dá se předpokládat, že k tomu došlo v souvislosti s vámi.“
„Moc pěkný. Teď to zkuste znova a tentokrát něco užitečného.“
„Každá ze jmenovaných škol přijímá jen nejnadanější, magicky nejsilnější studenty; a každá studium završuje zkouškami, ekvivalenty našich OVCÍ. Na nich je založeno síto Odkazu. Kdokoliv jím projde, je odsouzen k částečné, nenávratné eliminaci svých magických schopností. Původně to bylo prováděno pomocí speciální formy magityfu, časem však padlo podezření, že Temný pán našel protilék. Mylné, pouze objevil cestu jakou síto obejít. Dnes se to vykonává jiným způsobem.“
A Harry konečně dokázal mrknout.
„Děláte si srandu.“
„Obávám se, že můj smysl pro humor je velmi skrovný.“
„Jak to Voldemort obešel? Jak to vůbec sakra věděl?!“
„Byl varován. V duchu svého charakteru tedy spojil užitečné s užitečným – těsně před testy stvořil svůj druhý viteál. Jistý deník, věřím, že si na něj vzpomínáte. Vznik viteálu vyžaduje nesmírnou porci magie. Vyčerpal se natolik, že sítem neprošel; ačkoliv jen velmi těsně. Podobným způsobem pak ochránil své stoupence.“
„Zatímco dobří kouzelníci byli dál degradováni. Kolik z nich mohlo být zatraceně užitečnými ve válce? Kolik z nich mohlo dokázat něco úžasného?!“
„Albus Brumbál došel ke stejnému závěru. I on měl své cesty, jak chránit své vyvolené.“
„Severuse? Jeho magie byla mocná.“
„Byl ochráněn.“
„Kým?“
„Záleží na tom?“ pronesl Jones neutrálně.
„Sakra,“ ucedil Harry. „Voldemortem. Nejen, že tomu bastardovi začínám rozumět, teď ještě abych mu byl vděčný. Sakra.“
„Nemyslím, že je nutné uchylovat se k tak radikální reakci.“
„Moc vtipný,“ zavrčel Harry. „Skládal jsem OVCE stínovou magií. Kdo ochránil mě?“
„Nikdo,“ řekl Jones.
Harryho začala bolet hlava. Pocitu vzteku to taky zrovna nepomáhalo.
„Nerozumím. Neprošel jsem sítem?“
„Jak bych to jen vyjádřil?“ zadumal se Jones. „Pane Pottere, vy jste síto zmasakroval.“
„Takže to udělali? Zabili část mé magie?“ zeptal se; i v nitrozpytu se jeho hlas zachvěl.
„Nikoliv. Brumbál, Severus, Kingsley a mnozí další za vás urputně bojovali.“
Úleva… a vztek opět spokojeně usedl na trůn, ničím nerušený.
„Teď toho nejspíš vroucně litují.“
„Velmi pravděpodobně,“ přitakal Jones stoicky.
„Proč to nepoužili proti Voldemortovi později? Když změnili taktiku?“
„Vy jste se druhé války nezúčastnil, pane Pottere? Temný pán dvě třetiny Starostolce vlastnil.“
„Jasně. Některým se ještě pořád stýská. Jaká je ta nová taktika?“
„Nad steskem upřímně pochybuji, vydírání, únosy rodinných příslušníků, hrozby mučení a smrti nadchnou jen málo z nás. Nová taktika je v podstatě velmi stará. Jak jste tak nesmírně moudře prozradil, pochází z bílé magie. Merlinovo kouzlo, kterým odstraňoval Artušovy a své magické protivníky. Svým způsobem jde o rituál. V dávných dobách neměli pro magii jméno. Nazývali ji Focul viu, Živý oheň, protože magie prvních kouzelníků byla vidět; dnes to dokáží jen ti nejmocnější. Množství magie, vložené do seslané inkantace, je přesně tolik, kolik magie v protivníkovi zničí. Nenávratně, nutno podotknout.
Inkantace zní: Inventite obligate elmorti Focul viu. Ab igne pulvis et umbra semel pro semper. Nalezněte, spoutejte, zahubte Živý oheň. Z ohně popel a prach, jednou provždy.“
„A to jsem měl Merlina docela rád,“ zamumlal Harry. „V té knize, Magia in statu nascendi, to nebylo. Pamatoval bych si ho.“
„Nejen spravedlnost se pyšní oboustranným ostřím. A jistěže bylo. V prvním výtisku, pečlivě uschovaném v jednom z ministerských úkrytů. Ale jelikož něco takového jednoduše nemůžete z paměti zvídavých kouzelníků vymazat, nabízí se jen jediné řešení. Tajně vypustit bezpečnou, okleštěnou verzi. Za jejíž vlastnictví samozřejmě pohrozíte Azkabanem, abyste jí dodali významu. Prosté.“
„Vážně jsme jen figurky na šachovnici mocných… Je mi z toho zle.“
„Mluvte za sebe, pane Pottere. My své tahy určujeme sami.“
„Úžasný; teď o sobě začnete mluvit v plurálu. Takže co bude dál, slavný majestáte? Co jste myslel tím, že se Helvetia připojila k Odkazu v souvislosti se mnou?“
„Protože před dvěma lety vaše magie neměla rovného. Což bylo před Severusovou smrtí. Před monolitem. Před vašima rudýma očima. Před zázrakem u svatého Munga. Před Holcombovou ztrátou magie. Mám pokračovat?“
„Chcete říct, že se ještě nerozhodli?“
A dušička se smrskla do velikosti lískového oříšku.
„Chci říct, že ještě stále rokovat nepřestali. Během posledního týdne se diskuze značně přiostřila. Helvetia podepsala, protože jen členové mají platný hlas. Vaší jedinou nadějí je, že jste strategicky výhodná zbraň, která by pod bezvýhradnou kontrolou mohla zajistit Anglii mír. I jejím spojencům, pochopitelně.“
Lískový oříšek se scvrknul do špendlíkové hlavičky.
„A co až zjistí, že kontrolovat mě je zhola nemožné?“ hlesl Harry.
„Pak rozhodnou.“
„Jak se mám bránit? Jonesi, čím se ochráním?! Přece musí existovat nějaká protiinkantace, no tak, Jonesi! Co mám dělat?“
Jones k němu stočil pohled, dvě bezedné důlní šachty.
„Až zahlédnete švestkový hábit, začněte utíkat.“
Harry se několikrát zhluboka nadechl. Panika se tavila do vzteku, vztek do paniky, tenhle aligátor ho sevřel do čelistí celého, kutálel se s ním v kalné vodě, vířil bahno ze dna, převaloval se jako by nikdy neměl přestat.
Kingsley zatím vyšel z domu jako poslední, z kruhovité stěny právě vyšla úklidová četa, vyslala k němu němé gesto, uklizeno. Kingsley mávnutím hůlky zátaras rozpustil. Rosewood se vracel k normálnímu životu.
„Kdy jste mi to chtěl říct?“ zeptal se Harry otupěle.
„Naprosto přesně nikdy,“ odtušil Jones. „Jelikož jde o něco, co nemůžete ovlivnit, nepovažoval jsem to za nutné. Ale opět jste dokázal předčit všechna má očekávání; protože jste děj ovlivnil. A jaké to překvapení – ke své vlastní újmě. Neříkal jsem snad, abyste slova vážil pečlivě? Vaše odhalení, že Odkaz nepochází z černé magie, je natolik zásadní, že se o něm Amador s Kingsleym dřív nebo později zmíní. Což znamená, že já o něm musím referovat též. A ne, nemohu jim změnit paměť; všichni vrchní velitelé jsou chráněni proti nitrozpytu mocí celého Starostolce. Já s vámi komunikuji jen proto, že jsem k tomu sám dal souhlas. Už tak je těžké to před nimi utajit. Tahle existence má své limity, pane Pottere.“
A Harry explodoval. Jen tak tiše, soukromě, uvnitř sebe. Pastorkova pravdivá slova, jeho zrada, Severusova pobídka směrem k Dracovi a zapomenutí na něj, vlastní pocity viny, hrůza z toho, že právě teď kdesi kdosi rozhoduje o jeho magii; to všechno vyústilo ve vztek. Zběsilý. Nepříčetný. Takový ten, kdy vám trochu zvoní v uších, vidění se mírně rozostří, realita získá snový závoj.
Toho aligátora sežral.
„Víte co, Jonesi?“ vyslovil lehce zpomaleně. „Táhněte k čertu.“
Otočily se k němu čtyři páry užaslých očí, Harrymu maně došlo, jak divně to muselo působit, když za posledních pět minut tu nahlas nepadlo jediné slovo. Bylo mu to jedno.
„Ale zajisté. Nějaký návrh, kde ho najdu?“
„Tudy rovně. Pak dvakrát doleva,“ odvětil Harry ledově.
Nasměroval ho do Prokleté díry. Odsud byla docela dobře vidět; špinavá a zchátralá, opuštěná, jejím obyvatelům se zjevně nechtělo ven, když se červenopláštníci rojili. Komu by se chtělo. V jejím středu nestála žádná kašna, jen jakýsi vysokánský sloup bez účelu, omšelý, popraskaný roky, jako by ho tam někdo prostě zapomněl.
„Rovně. Dvakrát doleva. Zajímavé; tam jsem ještě nebyl,“ vykročil Jones zvolna, „vlastně já nikdy nebyl ani v Rosewoodu. Jaké půvabné místo. Jeden palisandrový domek vedle druhého a ty sladké zahrádky s bílými ploty, plné šťastných rodinek, vychovávajících své maličké rudé kopie, aby se jednoho dne v hrdé dospělosti osamostatnily, přestěhovaly do ubytovny, dokud nedospějí natolik, že si najdou svůj vlastní palisandrový domek a zplodí další malinkatý rudý hábit. Vzrušující.“
„Já ho fakt nesnáším,“ zamumlal Pastorek.
„Zdrcující,“ pronesl Sheppard chmurně. „Potýkat se s někým, koho jednoduše nemůžete ničím urazit.“
Harry se uklidňoval pohledem na protější rodinku. Obrýlený hnědovlasý kouzelník, rusovlasá žena samý úsměv, jejich droboučký poklad zachumlaný v bílých krajkách. Nemohl si pomoct; vypadali jako James a Lily Potterovi s Harrym v nějakém jiném, lepším příběhu, kde jim nejde v patách krvelačný zlý vlk. Ačkoliv, kterou pohádkou se neplazí nějaká děsivá krutokrutá příšera? Ivánku, cink.
„Uvidíme se na ústředí, Kingsley,“ kývl mu Sheppard, natočil se k Harrymu a Dracovi, „odcházíme, pánové.“
„Řekl jste v sedm,“ namítl Harry. „Ještě máme hodinku čas.“
Potřeboval se něčím zaměstnat. Návštěva Bradavic kvůli Trillium zněla výborně.
Sheppard přimhouřil víčka.
„Přesčasy vám nevoní? Tak to si rychle odvykněte.“
„Mládenci souhlasili, že mi pomohou s přestěhováním k Dracovi,“ zasáhla Poppy, „Harry by rád využil veškerý volný čas k výuce. A já uvítám společnost.“
Možná měla stejný nápad. Nebo prostě automaticky zajišťovala Harrymu alibi… pro cokoliv.
Sheppardův výraz nepatrně změkl, Pastorkův zahalil stín.
„Rozumím,“ vyslovili oba současně; jen každý velmi odlišným tónem.
Draco jednoduše kývl.
Všichni vyrazili směrem k ubytovnám, když se Jones ozval.
„Pane Pottere? Amadore. Kingsley.“
Nezvykle vážný, že se za ním podívali téměř překvapeně. Stál u sloupu, dlaně u jeho stran, a sloup se až ke svému špičatému vrcholu dravě rozžíhal rudozlatými znaky.
„Obávám se, že jsem objevil, že Prokletá díra je vskutku prokletá,“ pronesl Jones apaticky. Ohlédl se po nich. „Otvírá se tu trhlina. A já ji moc dlouho neudržím.“
Vortex. Meziprostorová trhlina. Ve všeobecném podvědomí jen hrůzná teorie.
Jako protilehlé baňky přesýpacích hodin, hmotný svět bytí, nehmotný meziprostoru, přelévají si či navzájem kradou magii, energii pohybujících se atomů, oba ji nezbytně potřebují, aby neustrnuli. Jen tyhle hodiny nedělí trychtýřová propusť. Vhodnější přirovnání zřejmě bude teninká membrána plná mikroskopicky slabých míst, tunelů, chcete-li; těmi do meziprostoru vstupujete, vycházíte ven, zatímco se na vás oplátkou za transport krmí, zlehýnka uždibuje, co prosákne skrz. Silou zachování existence udržovaná rovnováha. A teď do ní udělejte dírku.
Když vsaje jehlu, zůstane dírkou. Hoďte tam náklaďák a další na řadě budou domy v okolí. Náměstí. Město. Potom si můžete dát kafe, protože už nebude kam utéct.
Pokud začínáte prvotním démonem, dejte nejdřív vařit vodu.
„Blíž nechoďte,“ zarazil je Jones asi dvacet stop od sebe. „Především vy ne, pane Pottere.“
„Trhliny neexistují. Je to teorie. Absurdní teorie,“ prohlásil Draco skálopevně; obličej získával křídový nádech. „Nikdy k ničemu takovému nedošlo. Nikdy.“
„Rok sedmdesát jedna, Belfast,“ rozdrtil Zlobr v ústech kamenné sousto; možná vulkanickou pemzu, slova zněla prašně s příchutí dávného zániku. „Temný pán využil jakéhosi mudlovského povstání, otevřel tam trhlinu zatraceně černou kletbou, skoro nám zapálila mapu. Jen takovou malou trhlinku. Rozervala polovinu hostince, asi dvacítku mudlů a při zásahu tři mé muže.“
Draco zesinal.
„Jak jste ji zavřeli?“ zeptal se Harry.
Sheppard se podíval na Draca. Divný, divný pohled.
„Opálovým.“
A Draco zavrtěl hlavou.
„Nemám toho chlapa rád. Ale nevařil jsem Opálový pro něj. To ne.“ Vrtěl hlavou; vrtěl a vrtěl, jako by se zasekl. „Ne. Prostě ne. Ne.“
Harry Opálový lektvar znal. Nemůžete milovat Mistra lektvarů, aniž byste poznali nejkrásnější i nejděsivější z jejich umění.
„Nemůže se Jones přemístit? Těsně před tím?“
Vztek byl pryč. Jako když lusknete prsty. Až na to, že v nastalém tichu by si lusknout nikdo netroufal.
Pastorek zíral před sebe.
„Nepochopil jste informaci, Pottere. Jones trhlinu nedrží. Ona drží jeho. Sytí se jím; a on ji živí, snaží se korigovat dávky na co nejmenší. Nakonec ho roztrhá, nemůže se vymanit. Kupuje čas nám.“
„Nechci vás stresovat, pánové,“ houkl vrchní palatin, „ale bylo by záhodno začít jednat. Pokud možno ihned.“
„Co mám udělat? Jonesi. Co?!“ zakřičel Harry.
Spolu bychom se mohli přemístit v čase a zabránit kletbě v minulosti; ale jak to mám udělat bez vás?
„Sehnat neprodleně jakoukoliv mudlovskou smrtící zbraň,“ řekl Jones. „To bych vážně ocenil.“
Sheppard vyslal Patrona. Pro čtyři malé, dvě střední lahvičky Opálového.
Pastorek si přivolal jednoho bystrozora, cosi mu úsečně sdělil, bystrozor se přemístil.
„Stoddard umí používat mudlovskou střelnou zbraň. Je to jeho koníček,“ sdělil pustě, tak nějak všem.
„Umět ji použít a umět střílet je rozdíl,“ slyšel se Harry říkat stejně prázdným hlasem.
Lupnutí.
„Jsem skvělý střelec, pane Pottere,“ oznámil bystrozor Stoddard. V pravici u boku svíral SIG Sauer P229, poloautomatickou pistoli britské armády.
Další lupnutí. Šedý plášť s lahvičkami Opálového.
Harry propaloval Jonese pohledem. Chtěl se zeptat, jak to má udělat. Neodvažoval se. Nitrozpyt je taky magie.
Vědomím se provlnily dvě plaché myšlenky.
Bez vás Severuse nezachráním.
A Nechci, abyste umřel; zrovna jsem si na vás začínal zvykat.
Jones vypadal, že rozumí. Na spáncích a horním rtu krůpěje potu; jen se tak usmál, mírně potřásl hlavou.
„Harry,“ sevřela jeho předloktí Poppy. Víc nedodala. Ale její prsty se do něj zatínaly až příliš křečovitě.
Trochu to rozhánělo mlhu v mozku. Lepkavá ho zachytávala. Nemohl se soustředit. Nemohl se… sakra, nemohl se soustředit!
„Potřebujeme ho,“ zašeptal Draco z druhé strany, „Harry, prosím. Udělej něco. Nechci, aby ho zabil můj lektvar. To ne. Ne tenhle. Prosím.“
Sheppard nechal šedý plášť vedle sebe držet lahvičky v úrovni loktů. Stoddard zaujal střelecký postoj.
„Ten sloup je vysoký, kolik, Kingsley? Třicet stop? Třicet pět? Víc? Míň?“
„Třicet dva. Plus mínus.“
„Dobře. Stoddarde; jste Stoddard, že ano? Hodím dvě malé hned za sebou. První půjde dolů, ta zasáhne Jonese. Druhou trefím vrchní třetinu sloupu. Budu házet na tři. Trefíte se?“
„Ano, pane.“
„Bude to okamžité?“
„Mezi oči, pane.“
„Jak rychle letí projektil?“
„Sto dvanáct stop za vteřinu.“
„To je zatraceně rychle,“ ucedil Sheppard. „Dokážete si propočítat prodlevu mezi mým hodem a vaším výstřelem?“
„Myslím, že ano, pane.“
„Myslím je neakceptovatelné. Máte jen jeden pokus. Neodvažujte se mě nechat odsoudit mého kolegu k pomalé smrti žízní. Zvorejte to a udělám vám ze života peklo. Rozumíme si?“
„Pane, ano, pane. Dokonale. Dokážu to, pane.“
„Je tím nejlepším, co máme, Amadore. Zvládněte to, Stoddarde, a jste ode dneška o tři platové stupně výš.“
„Děkuji, pane. Ale není třeba. Vím, o co se jedná. Trefím se. A trefím se přesně a včas.“
Jonesi.
Sheppard vzal dvě malé svůdně pableskující lahvičky.
„Všem ostatním,“ zvýšil hlas, „pokud uvidíte, že sahám po další, začněte se okamžitě přemisťovat. To je rozkaz.“
„Potvrzuji,“ oznámil rázně Pastorek.
„Zdá se, že nakonec se vaše noční můra i mé přání vyplní. Budu vás strašit navěky,“ prohodil Jones; ruce se mu třásly námahou, hlas vyčerpáním. Zvážněl. Pokynul jim. „Bylo mi ctí, pánové.“
Jonesi.
„Nezůstanete sám, pane Pottere,“ dodal. Trochu zadýchaně. „To je v pořádku. Myslím, že se už …nenudím.“ A vykouzlil svůj poloprázdný úsměv. „Ten šál vám stále sluší, madam.“
__________________________________________________________________________
Jelikož má kapitola skoro osmdesát stran a děj je nepřetržitě na sebe navazující, bylo těžké rozhodnout, kde ji dělit; znáte mě, porůznu nenápadně vkládám informace, které si po týdnu, dvou už nemusíte vybavit. Co se dá dělat.
Řekla bych, že klidnější pasáž máme za sebou - jenže už máme ověřeno, že vaše reakce vždycky odhadnu špatně, tak neřeknu nic.
Dali jsme tomu mnoho velkých jmen, efekt motýlích křídel, dominový efekt, řetězová reakce - ale myslím, že jsme si to prožili všichni i ve svých šedých, všedních malých dnech. Během ranního spěchu zjistíte, že jeden z knoflíků na vaší oblíbené halence dosloužil, utrhl se, je k nenalezení. Než hledání vzdáte, vyberete jinou, už autobus nestihnete. Ve dveřích kanceláře vás vyhlíží šéf s nečekaným problémem, který bylo třeba vyřešit před hodinou; a tak to jde dál. V závěru dne vám na hlavu spadne obloha. Kvůli knoflíku? Nebo jsme to mohli kdykoliv zastavit, zhluboka se nadechnout, uklidnit, usmát se? Když se občas zpětně ohlédnu, říkám si, zda jsem některé katastrofy odvrátit mohla; kdybych se jen na tu chvilku zastavila.
Moc děkuji Nancy, Astře, Issabelle, L. a zuzule, bez vás, dámy, bych se tu cítila trochu osamoceně :-)
Děkuji i ostatním za vaše němé návštěvy.
Přeji krásný den, ať vždy poznáte včas, kdy je třeba se nadechnout a usmát.
Merlin s vámi 
Komentáře
Přehled komentářů
Aaaaaj, napada me jen - A do haje!
A ten Kingsley... treba proste nemohl dat vic :)
Mooooc dekuju za vsechno :)
poděkování
(Astra, 12. 4. 2017 22:47)
Nemáš mi za co děkovat, to já ti moc děkuji. Děkuji za tvé příběhy, protože díky nim je můj život nějak úplnější, barevnější.
Myslím, že jsem objevila úplně novou dimenzi, stačí přečíst pár tvých slov a ten fantastický svět se mi znovu otevře. Někdy mám pocit, že se vracím domů...
Děkuji.
Díky ♥
(Cora, 10. 4. 2017 7:22)
Milá Alice, to byla prostě a jednoduše nádhera. N Á D H E R A!
Dostihla mě šeď všedních dnů, před časem. Zdá se, Merlin zaplať!, že jsem se nakonec přece jen dohnala; mě milé kratochvíle ale musely na nějakou dobu stranou, hodně mi toho uteklo i ve Stopách. Na čtení, které mě čekalo, jsem se třásla moc a hodlala si ho vychutnat tak, jak si jeden každý tvůj text zaslouží - soustředěně a v poklidu. Tedy zcela určitě bez toho otravného pocitu hořící koudele za zadkem. Polovinu pátku, celou sobotu a neděli jsem neopustila chráněnou zónu sedacího pytle, nebyla v kontaktu s nikým živým a krmila se jen tím, co byt dal. A přesto, že skoro nic nedal (a navíc budu muset znovu rozklíčovat termín „osobní hygiena“ :-D), mám za sebou jeden z nejhezčích víkendů za dlouhé měsíce. Jsem v euforii a vznáším se. Jen jsem četla a četla, takřka nepřetržitě, četla jsem a smála se u toho, chvílemi plakala, byla šťastná, smutná i napjatá, taky místy vzteklá a frustrovaná. Občas i všechno najednou, dohromady hezky v jednom pytlíčku, jako to mají děti…
Děkuji, a děkuji opakovaně, důrazně a hodně hlasitě! Elysejský klíč mě uchvátil napoprvé, napodruhé i napodesáté, a stejně tak silně mě učarovaly i Stopy. Podle mě je to naprosto fascinující příběh. A říkej si, co chceš, škoda přeškoda těch autorských práv… Díky, Alice ♥♥♥.
to je mi ale plottwist
(suzi brambora, 10. 4. 2017 1:24)To je priserne a tak trochu trestuhodne! Cely dlouhy tyden na tu kapitolku cekam a boze, je uzasna, ale co nam to delas? Tlak 200 na 100! Boze, takovy zaver. Emoce mam jeste cele rozjitrene. Celou dobu jsem doufala, ze Harry nejak zazracne zasahne, porad jeste doufam. Ale co kdyz ne? Jako spisovatelka na sebe musis byt pravem pysna, protoze tvoje postavy neozivaji jen ve tve fantazii ale i v nasich zivotech. Musim rict, ze cist uz dokonceny Klic teda nebylo o takovy nervy. A rozhodne mas pravdu v tom, ze i veci, ktere zpetne zminuji hrdinove, ze se staly nebo ze se rekly, si vubec nevybavuji, jak je to uz nekolik tydnu s odstupem. Ale ty blaho. Prala bych si, abys ty dopsane kapitolky odemkla. Tohle jsou hrozna muka. Presto dekuji za krasnou a dlouhou kapitolu! :)
Umíš inspirovat, tak prostě a hluboce, věcmi které tušíme, ale zapomínáme říkat... (jsme tu kdykoliv budeš potřebovat)
(Skřítě, 9. 4. 2017 19:25)Děkuji <3
Ted vecer
(ModraK, 8. 4. 2017 23:29)Kdyz jsem si cetla ten zaver jeste jednou, mi na mysli vytanula jista zasada , kterou, jak tusim, prosazovali predevsim rusti velikani jako Dostojevskij a Tolstoj, a bylo to neco v tomto duchu: "visi-li v prvni kapitole na stene puska, melo by se z ni nejpozdeji ve ctvrte kapitole strilet". Pro me osobne to vystihuje presne tvuj styl psani, a kvituji to s nesmirnym obdivem k usporadani a detailnosti tveho pribehu.
dekuji
(Mak, 8. 4. 2017 22:18)
Severusi, ty jsi ale vtipalek:-D ze by sel Harry dal a zapomenul na tebe? Tos ani nemohl myslet vazne.
je mi hrozne lito, co se stalo s Kingsleyem. Vzdyt prece kdyz byl v Radu, tak bojoval proti systemu...nebyl tak konzervativni! Skoda, ze o nej Harry prisel.
a opravdu neverim, ze by Zlutoocka odesla navzdy;) ty nas teda zkousis, Alicko! Uz se nemuzu dockat dalsiho patku...
.
(a, 8. 4. 2017 20:05)Neda mi to... myslim ze s tym ma Harry nieco spolocne. Zeby bol ten osmy??? Voldemortov Iskariot? Pocas toho spal, cervene oci, vymazane spomienky... hm...
Nepopsatelné
(Issabella, 8. 4. 2017 18:25)
Po hektickém týdnu jsem se opravdu na Harryho kapitolu těšila. Oh a trávím u ní celé odpoledne a ještě jsem ji nerozdýchala.
Alice, drahoušku,
Ty opravdu víš jak chytit a nepustit. :-) Přesně takové to totiž je. Když se začít, neodtrhnu se, dokud nevstřebám i to úplně poslední písmenko. A že to tentokrát byl zásah přímo na srdeční sval snad nemusím ani dodávat. Tvá písmenka jsou jako dávka adrenalinu. :-) a já si jej dávkují tak ráda. Teď budu celý týden velmi netrpělivě podupávat nohou a brblat každé ráno, proč že to ještě není pátek.
A znovu mám pro tebe jen slůvka těch úžasných superlativů, kterými bych ti tak ráda nafoukla tvé spisovatelské ego... jako, že jsi úžasná, skvělá, neuvěřitelná, dokonalá, neskutečná, kouzelná... Všechna ta nej co si jen dokážeš vzpomenout. :-) Mám ráda tvůj svět, už se ani nepokouším o žádné teorie, jen jej vnímám a je tak...Ach... Nemůžu najít to správné slovo, ale věřím že ty víš. Víš? Viď?
Děkuji Alice a Merlin s tebou.
Jako led a ohen
(ModraK, 8. 4. 2017 15:46)Tak presne bych popsala zacatek a konec kapitolky :) zacatek jeste prohloubil pocit promrzlosti ktery jsem mela uz od vcera a konec mi trochu rozproudil krev, tedy dik za zahrati. Tesim se, jakym rozuzlenim nas prekvapis behem dvou nasledujicich patku.
Je to tak...
(Martina, 8. 4. 2017 0:38)
...neuveritelne zamotane? ...beznadejne smutne? ...uchvatne propojene? Tolik nejistych koncu! Zase jsem neodolala a zacetla se a neskoncila, dokud jsem neprecetla vsechno. A to jsem si slibovala, ze pockam na konec, protoze nerada cekam na pokracovani. Takze jsem cetla najednou vsechny dejove linie od Tomovi sedme kapitoly. Tri dejove linie znamenaji tri desiva ocekavani - a to je vazne narocne na psychiku. Ctu rychle, abych zjistila dulezite veci v deji, protoze jsem prilis napjata. A pak totez ctu znovu: pomalu, aby mi zadna podstatna drobnost ci souvislost neuniklala, labuznicky, aby mi na jazyku vyznela kazda tvurci lahudka.
Prekvapuje me, ze nekoho napadne smrt Zlutoocky - to je absurdni. Jonesova mozna, je to koneckoncu jen docasna identita. Debaty na tema, kdo je Fay, me nechavaji klidnou. Necham se prekvapit. Podstata pohlceni pribehem pro znamena, ze nevymyslim mozne cesty, kudy pujde pribeh dal, mozne konce nebo rozuzleni... vse je v rukou autora. Je to svet jím stvoreny, on zna logiku, on vede postavy ke konci, ktery od zacatku pro ně chystá. A v tom je to kouzlo. Asi to neumim vysvetlit, ale pro me svět vytvoreny dobrym autorem, se stava paralelnim Vesmirem. Mohu v nem zit, pokud jeho pravidla jsou mi blizka. A to staci.
Diky, Alice, za tento novy Vesmir.
....
(Wanderer, 7. 4. 2017 21:35)Bylo to krasne. Děkuji, ze se s tebou pokaždé mohu zasnit. A je mi lito, ze nemám tvůj dar slov, abych byla schopna vyjádřit, jak moc si každý pátek vychutnavam.
...
(Voldy, 7. 4. 2017 21:20)
Milá Alice,
nekomentuji Tvé krásné dílo, které dovádíš k dokonalosti, protože si ho dávkuji po velmi malých částech v mezidobí mezi prací. Zpracovávám tak snadněji "šoky", které nám svými slovy způsobuješ. Zpočátku jsem čekala pouze na části s Harrym, později jsem si troufla na Severuse a brzy se chystám na Toma. Znám se a tak tenhle postup shledávám nejlepším možným pro sebe a svojí psychiku. Máš pravdu, že v těch světlých chvilkách je potřeba i těch záporných. Udržuje to sounáležitost příběhu. Jako jin a jang. Harry a Severus.
Po Tvém uzavření dnešní části jsem se rozhodla vystoupit z "temnoty" anonymity a potěšit tě pár slovy, abys viděla, že je nás tu víc. Nejen na počítadle.
Ať už příběh dopadne jakkoliv, těším se. Těším se na každé slůvko, které tu čtu. Vše postupně zapadá, dokresluje. A já postupně utvářím další obraz, který snad později popíšu. Děkuji, že se s námi dělíš o tento příběh, který otevírá nejen příběh Severuse, Harryho, Poppy, Draca... ale otevíráš i příběhy uvnitř nás. Přemýšlíme, pláčeme za Harryho a vnímáme ostrou přítomnost spojitostí.
Merlin s Tebou!
Wau
(Alman, 7. 4. 2017 20:44)
Tak tomu rikam cliffhanger :D ale verim, ze Harry jeste nejaky maly zazrak z rukavu vysype a Jonese zachrani... apropo muze vubec Lamie v tomhle tele zemrit? Za tech par stoleti uz nekolik tel vystridala, takze mozna prijdeme o Jonese, ale Zlutoocka nam zustane, nebo je to jen zbozne prani? ;)... jinak kapitolka moc pekna, zboznuju ty pasaze kde nam Draco Harryho vzdycky tak pekne poslepuje.
... co se tyce Odkazu tak z toho mam cim dal vetsi husi kuzi, vubec se mi nelibi co vsechno by to mohlo znamenat... dekuji ti za dalsi krasnou kapitolku Alice a ja jdu vyhlizet pristi patek :)
Věřím
(Danča, 7. 4. 2017 20:02)Jako obvykle věřím, že přežije. Přeci jen...je to Lamia - umí si hrát s časem. Musí žít, já chci našeho Severuse, chci být zase s nimi a mám obavu, že bez našeho milovaného prvotního démona...jsme jaksi nahraní
...
(Magdalena, 7. 4. 2017 18:00)A do háje. Do háje, do háje, do prčic. Právě jsem prodělala drobný panický záchvat. Jenom drobný. Úplně malilinkatý. Krásná kapitola, Harryho emoce jsem prožívala jako vlastní. Brzy mám příjmačky, a ty mě neděsí tak, jako strach o Žlutoočku. Představa, že prostě.... Zemře ? Zmizí ? Děsivá. I tak díky, Alice. Že jsi nám otevřela dveře do svého světa. Je tady krásně
:)
(zuzule, 18. 4. 2017 6:15)