9. kapitola Severus - Ve stínu tří III. část
Následující myšlenka už příjemná nebyla; který pošetilec řekl, že minulost patří včerejšku? Nepatří. Nemizí. Vsákne se do vás, navěky částí přítomnosti. Můžete vzdorovat, kličkovat, hledat jiná řešení. Nebo ji přijmout, nechat vás zjizvit. A naučit se žít se zmrzačeným odrazem, který na vás civí ze zrcadla, jsem, kým jsem, vím to. A to je dobré. Dává to naději jednou být lepším.
„Amador Sheppard,“ pronesl Severus. „Imponující. Jeho názory i postoj. Má můj hluboký respekt.“
„Jo. Můj taky,“ připustil Potter lehce přemítavě, „ačkoliv zřejmě ne tak hluboký. Vy, vaše vnímání věcí, způsoby. Přijdou mi upřímnější. Čistší. Spravedlivější.“
Harry. Kdybys tušil…
Jenže netušíš, ani ve svém dnes. Neprozradil jsem ti to.
Proč?
„Stejně je zvláštní, že jste se nikdy nepotkali. Oba jste dlouhé roky bojovali proti Voldemortovi.“
„Ano,“ kývl Severus stroze, „netvrdím, že ho neznám. Z jistých důvodů se mu vyhýbám a pochybuji, že to někdy změním. Neptejte se.“
Široký úsměv malé Tori, kartáček v pěsti, Calanthe, to je francouzkánsky krásná kytička. Prachová panenka.
Aha. Zřejmě proto.
Spláchl hnilobnou pachuť ohnivým hltem. Musel si dolít.
„Zkuste mu příliš nevzdorovat, pane Pottere,“ oznámil, hlas zhrublý; to bude tou whisky. „Sheppard vás může hodně naučit. Ale nenechte se ukolébat, jako nepřítel by byl hrozivý. Úctyhodný. Leč hrozivý. Pokud smím prosit, tomu se pokuste vyhnout. Čímž se dostávám k vašemu omračujícímu varieté s Avadou u Rose, před ostatními likvidátory. Neříkám, že se taková moc nemůže hodit. Na veřejnosti bych s ní šetřil.“
„Rozumím. A souhlasím; já přece vím, pane. Jen jsem potřeboval dostat Draca k sobě, kvůli Mrazivé. A tak,“ zamumlal Potter. Hodil do sebe zbytek ve své sklence, sám si dolil.
„Ty vaše přímočaré, sebevražedné nebelvírské způsoby. Byl bych bláhový, kdybych čekal něco jiného,“ pronesl Severus klidně, téma uzavřel; prolamování ledů pokračuje skvěle. Jen nesmíte zapomínat, že občas se pod nimi skrývá hluboká, studená voda.
„Salazar mne potěšil. Minerva rozhněvala. A vaše vypovězení z Bradavic šokovalo, ani ve zlém snu by mne nenapadlo, že vás okamžitě nahlásí. Výkon Odkazu… Chcete o něm mluvit, pane Pottere?“
„Bylo to zlé, sám jsem si to způsobil, Jones mě zachránil. Víc není co dodat, pane.“
Něco málo by se našlo. Třeba že stále hrozí.
„Akceptuji. Jen poznamenám, že jsem panu Jonesovi nesmírně vděčný.“
„Jo. Já celkem taky.“
„Dobrá. Zbývá tedy Trillium. Mimořádná záležitost. Pokud skutečně funguje, jak jsem pochopil, s jeho pomocí bychom mohli…“
„Změnit budoucnost,“ dokončil Potter pevně. „A přesně to uděláme. Stačí ho jen najít.“
Severus přemýšlel.
„Albus ve vaší současnosti to neprozradí, je příliš přesvědčený, že jdete směrem, který se mu nelíbí. Albus v té mé to ještě neví. Ale možností nebude mnoho. Nepoužije žádnou z běžných tajných místností či chodeb, tak by neriskoval. Hrad skrývá několik prostor, přístupných pouze řediteli. A duchům,“ mrknul Severus. „Zde by mohla přijít vhod slečna Uršula, co říkáte?“
„Že vy znáte odpověď na všechno,“ pokynul mu Potter nadšeně.
„Zajisté. K čemu Trillium,“ pokrčil Severus rameny s ironickým pobavením.
„Fajn. Zkusíme to hned. Kdo je ten osmý?“
Severus zvážněl.
„Mistrovská otázka, pane Pottere. Postřehl jsem kdesi vaše společné úvahy. Sám jsem nad tím hodně přemýšlel. Takže, co máme? Domněnky, snad postavené na logice, plus informace od naší společné známé, která se zúčastnila. To není málo.
Jeho kompletní krytí, včetně magie, nám potvrzuje celkem bez váhání, že jeho identitu nezná nikdo. A tím myslím skutečně nikdo. Nejen popravčí četa, ale ani ministr, který ho vybral. Proč to udělal? Jaký měl účel? Nebylo by jednodušší vzít veškeré důkazy včetně odstraněných vzpomínek, někomu je dát, ať je bez otázek zničí? Z jakého důvodu tohle nebylo možné?
Napadá mne pouze jeden. Osmý byl pověřen komusi dokázat, že k mé popravě došlo. Komu? Ministr to věděl, Starostolec také. Ostatním Velmistrům? Ale proč bych je právě já zajímal? Ani Temného pána nebrali vážně. Kdo je tak důležitý, že kvůli tomu magická vláda riskuje odhalení a váš hněv? Netuším.
A vyvstává další otázka – jakmile svůj úkol splnil, co osmý udělal? Zničil důkazy i vlastní vzpomínku? Je dost možné, že jeho nalezením nezískáte naprosto nic.
Anebo úplně vše. Protože, ať už jím je kdokoliv, věděl, oč jde. Co je v sázce. Byl sám popravě přítomen. Předpokládejme, že to nebyl tupý voják, bezduše plnící rozkazy. Pak jde o inteligentního kouzelníka. Zkušeného. Zkušeného v boji. V umění války. A ten ví dvě věci – za prvé, mezi lidmi zachovat tajemství není možné, lhostejno kolik úst umlčíte. Za druhé, o hrozícím nebezpečí je lépe vědět, ne zavřít oči.
Je-li tím, za koho ho považuji, nezničil je. Důkazy pečlivě ukryl, vzpomínky si ponechal. Stále riskantní. Což mě vrací na začátek, proč takový úkol přijal? Protože byl přesvědčený o jeho správnosti, nebo aby pomocí té znalosti někoho chránil? Kohokoliv, sebe, Anglii, drahou osobu. Dost možná měl oba důvody.“ Protočil sklenku proti ohni, vychutnal rudozlaté pablesky, tekuté drahokamy. „Ačkoliv tu zůstává eventualita, že ne každý je tak paranoidní jako já.“
„Hm,“ protáhl Potter, pohodlně opřený, hleděl do stropu, „takže hledáme buď vymaštěnýho bystrozora, který neví totál nic, nebo slabý čajíček z Voldemorta. Jo. Prima. To pomohlo.“
V Severusovi to zabublalo.
„Hlasuji pro Trillium,“ řekl. „A tahle sklenka je vaše poslední.“
„Nejsem opilý,“ bránil se Potter okamžitě. „Možná trošku. Docela malinko. No a? Je mi dobře. Merline, jak mně chybí rozhovory s vámi…“
Vyklouzl z bot, vytáhl bosé nohy do křesla, o jedno pokrčené koleno přehodil paži, temeno hlavy položené na zadní opěrce, díval se na Severuse. Tak uvolněný; hlas lehce zastřený melancholií, ale ne tou bolavou, spíš úsměvnou zevnitř, pohled zasněný.
Štěně hloupé. Oddané. Věrné. Upřímné.
A tak – přitažlivé.
Rozdrcené kry tály. Vyhlášen stav pohotovosti, nebezpečí povodní.
„Řekl bych vám, že jste idiot. Nemohu. Neschvaluji rozmazlování.“
„Zvlášť namyšlených spratků.“
„Těch především.“
„Tak jo,“ přikývl Potter s hraným povzdechem, „slibuju. Od zítřka budu na Draca přísnější. …Usmál jste se. Viděl jsem to!“
A kruci.
Hleděl do těch rudozelených očí, rozšířených, nadšených, blažených, vábily, příslibem všeho, co našel ve vzpomínkách, čeho se v nich zúčastnil, ale nikdy nezažil…
Severus mrknul.
Pokrčil rameny.
„Omlouvám se,“ řekl.
Potterovy rty sebou škubly, smích uzamčený v hrdle; stejně mu prostoupil tváří, celého rozjasnil, smyl šeď pleti, zahnal neústupnost, tvrdost, žalné rány. Dokonalý. Nádherný.
Kruci na druhou, zasténal Severus.
Stočil zrak k ohništi.
Netuším, co ukazují hodiny Weasleyových, ale ty mé zuřivě blikají: Spas duši – prchni nebo se vzdej.
Severus přes pomyslný orloj hodil pomyslný přehoz. Návrh zamítnut.
Co zbývá?
Vážné téma; nic bolestivého, to ne.
Zatím. Stejně tomu neuniknou.
Vážné téma.
To bude fungovat.
„Vaše magie,“ prohlásil pevně.
„Poslouchám, pane,“ zašuměl Potter.
…Anebo taky nebude.
„Oba jsme došli k závěru, že Mrazivá se zrodila na Newgrange,“ pokračoval neústupně. „To je jak dávno? Pomozte mi.“
„Tři roky a sto sedmnáct dní. Včera to bylo šest set devadesát dní od vaší smrti. …Sakra. Pardon.“
„V pořádku,“ mávl Severus rukou.
Také jsem počítal.
Po Lilyině vraždě.
Dlouho.
„Tedy tři roky, sto sedmnáct dní. Přemýšlejte se mnou, pane Pottere. Možná byla od počátku samostatnou, inteligentní existencí, možná se v ni postupně vyvinula. Hluboko ve vás. Ve tmě. V osamění. Zjevně dostávala vše, co nezbytně potřebovala k bytí. Ale nic víc.
Neviditelná. Nevnímaná. Využívaná. Strpěná nevědomky. Nevítaná. Nemilovaná. Uvězněná. Nepřipomíná vám to něco?
Trpělivá; čekala, až ji najdete. Tři roky. Sto sedmnáct dní.
Včera jste ji našel. Vaše reakce? Úžas. Nejistý obdiv. Trochu strach. Okamžitě striktní pravidla, poslušnost a mříže. První vědomá spolupráce; vyhověla v každém směru, pomohla vystopovat Rose, sama od sebe vás varovala před zásahem empata, hrála s vámi vaši hru před kolegy, darovala svůj ledový klid během Sheppardova testu. Zemřela rukou Velmistrů; nikdo ji nebránil. To vy jste ji nebránil. Přesto znovu přišla, když jste ji potřeboval. Ano, trochu rozhněvaná, ale upřímně, když to bolelo vás, jaké to asi muselo být pro ni? Být roztrhaná a sežraná? Ale odpustila vám. Opět darovala svou moc léčit. A vrátila se do klece.
Váš poslední rozhovor s ní? Sdělil jste, že se jí nedokážete vzdát, protože je užitečná. Ale nechcete ji. Odmítnutá. Po třech letech, sto sedmnácti dnech čekání.
Co myslíte? Nemůže být třeba tak trochu zklamaná? Raněná?“ odmlčel se, nechal svá slova působit.
Působila.
Potter sklopil hlavu, otáčel skleničku v dlani.
„To mě nenapadlo. Takhle jsem o tom nepřemýšlel. Samozřejmě, něco mi to připomíná. A je toho docela hodně. To jsem nechtěl. Já jen… nenapadlo mě to.“
„Což je zcela pochopitelné, pane Pottere; jako obvykle jste v centru dění. Kromě všeho ostatního, s čím se musíte neustále vypořádávat, a že toho není málo. Já vás nesoudím, ani neviním, Merlin chraň. Vždyť jste měl sotva den na to, vypořádat se s něčím absolutně mimořádným. Je to v pořádku. A myslím to vážně; třebaže je myslící bytostí, je stále šelmou. Předpokládám u ní jisté základní emoce, přeci jen je vaší součástí. Ale jen základní, to zdůrazňuji. Důkaz? Právě onen extrémní nitroklid, kdy zapomínáte, že jste člověkem; vaše slova. To je její vnímání světa. Nekrade vám pocity záměrně, je pouze sama sebou. Zkuste v tom nehledat nějakou zákeřnost. Prostě to jinak nezná, neumí. Je šelmou. A jakou,“ pozdvihl Severus významně obočí. „Dnešek? Možná záměrný, možná ne. Komu by se chtělo za mříže, sotva se nadechne svobody?“
Potter skousl rty, prsty prohrábnul vlasy; Severus nestačil uniknout, uhnout pohledem jinam.
Musí to dělat. Prostě musí.
Opravdu nevidí, že mi tím způsobuje selhávání životních funkcí?!
Nevidí. On není záludný. Žádné hry.
V jistém směru, ať učiní cokoliv, zůstane navěky upřímným bezelstným štěnětem.
Ničím mě nemůže odzbrojit víc.
„Chápu,“ přitakal Potter. „A souhlasím s vámi. Máte pravdu.“
„Tak to v žádném případě netvrdím. Kdepak, pane Pottere. Vše jsou pouhé prvotní dohady, nepodložené ničím.“
„Až na to, že zní zatraceně logicky. A vy se mýlíte zřídka. Máte pravdu.“
„Mýlím se tak často, že kdyby hanba uměla skutečně fackovat, dávno mne ubila k smrti,“ utrousil Severus suše.
„Nesmysl,“ opáčil Potter. „Což je ten nejmírnější výraz, který si z nesmírného respektu k vaší osobě dovolím použít v reakci na tak stupidní pitomost.“
Severusem zurčivě proznělo pobavení.
„Bravo, pane Pottere. Rád vidím, jak výtečně jste si osvojil jemné zmijozelské umění urazit pochvalou.“
„Děkuji. Snažím se. Mohl byste prosím pokračovat v dohadech? Nějaký návrh, co s tím?“
„Jen dohady,“ poukázal s důrazem. Ponořil se do myšlenek, záležitost s Albusem a Temným pánem se neustále vracela, magie obou definitivně dosáhly vyšší úrovně, byly tedy také samostatnou formou? A pokud ano, jak s ní naložili?
Zadumaně poklepával bříšky prstů o rty, přejel hrotem nehtu, všichni máme tyhle malé zlozvyky, které nám pomáhají se soustředit. Konečně se nadechl, rozhodl promluvit, vzhlédl k Potterovi; aby zjistil, že ho mladík uhranutě sleduje, rudozelené oči rozšířené touhou, vášní zrychlený tep, výraz výmluvnější než tisíc slov.
Vteřinu na sebe nehnutě zírali.
A Potter sklopil zrak.
Výtečně, poznamenal Severus chmurně.
Takže s tím momentálně zápasíme oba.
Jistě. Dalo se to čekat.
To není kruci na třetí. Tohle je proklatě na entou.
A Potter zvedl hlavu, pohlédl na něj zpříma.
„Pane,“ řekl. Prostě jen tak.
Když víš, že vím, jak moc mě chceš… díváš se na mě bez studu, lítosti, omluvy či zapírání.
Jednoduše to přiznáš.
Jak odvážné. Čisté.
Kry roztály, ani vločka nezbyla. Hladina olizuje břehy, v dálce se už zvedá vlna. Bude vysoká.
Ale ta nás nesmete.
Nemám strach.
Ne, když po mém boku stojíš právě ty.
„Omlouvám se, pane Pottere. Zřejmě jsem se trochu ztratil v úvahách,“ vyslovil klidně, opětoval jeho pohled stejně pevný; snad se mu podařilo do něj vložit svůj obdiv i uznání.
„V pořádku, pane. Přišel jste na něco?“
„Nemohu se zbavit představ, jakým způsobem to probíhalo u Albuse a Temného pána. Jejich magie nebyly prvotní jako vaše, ale rozhodně byly na vyšší úrovni. Velmi podobné, přinejmenším v počátcích. Dejme tomu, že i u nich byly samostatnou formou. A šelmou, o tom nepochybuji, oba podlehli půvabu černé magie. Oba šelmu využívali, opět dejme tomu že vědomě. Proč si to myslím? Gellert Grindelwald byl velmi mocný černý kouzelník. Přesto ho Albus porazil. Temného pána už ne. Jen proto, že Pán je silnější? Možná. Jenže co když ne? Nebo aspoň ne zpočátku?
Co kdyby – velké kdyby – Albus po vítězství nad svým přítelem a první láskou, provázeném rodinnou tragédií, svou šelmu zapudil? Přesvědčený, že její moc ho zaslepila a vše mohlo dopadnout jinak, pokud by jí nepodléhal? Což je diskutabilní, ale známe Albusovo smýšlení. Pokud jeho magie byla individuální formou, vsadím hodně, že přesně tak by se zachoval. Zapřel ji, uvěznil v sobě, zazdil a zapomněl. Zřejmě by nezmizela, jen existovala dál jako vaše Mrazivá, dokud jste o ní nevěděl. Nadále její síly využíval, ovšem v omezeném množství. Sám jste poznal rozdíl, když ji propustíte a splynete.
Temný pán naopak svou šelmu přijal bezvýhradně. A nejenže jí dal svobodu, on se stal jí samotnou. To by vysvětlovalo mnohé z jeho povahy. Čistokrevný predátor, vše živé je buď soupeřem, nebo kořistí. Nic mezi tím. A to se nezmiňuji o jeho moci, která najde soupeře až ve vás. A v naší společné známé, se kterou se kdysi krátce setkal.
Co vy na to, pane Pottere? Samozřejmě za předpokladu, že jsem tu právě nevymyslel bajku na dobrou noc pro další pokolení.“
Potter celou dobu soustředěně naslouchal, sem tam kývl.
„A vy, pane? Žádná šelma? Ani náznak? Když teď víte, co zhruba hledat?“
„To je od vás ohleduplné, pane Pottere, ale není třeba. Má magie není špatná a s takovou jsem plně spokojený. Avšak žádnému z vás tří se nikdy nemohla rovnat. Ne, žádná šelma. Ani netopýrek.“
„Vaše magie je silná, pane. A užívaná s moudrostí, což vydá za trojnásobek moci. Kromě toho máte tisíc dalších, cennějších předností. Jasně, chápu, už mlčím, přijímat zaslouženou chválu se teprve budete učit. K tématu.
Snad nebudu znít hloupě, ale také si myslím, že vyšší formy, jak jste je nazval, mají nebo by měly mít vlastní nezávislé podoby. Vždyť Prvotní ovládali každý jinou, ne všechny tři dohromady. Aspoň tak jsem to pochopil. A jestli jsou tedy naše domněnky správné, Albus i Voldemort je měli. Tady bych souhlasil se vším, co jste řekl, vysvětlilo by to spoustu věcí, stejně jako odpovídalo jejich povahám. I skutečnosti, že Albus, náš největší bílý kouzelník, Voldemorta porazit nedokázal, třebaže Grindelwalda ano.
Tím jsme zjistili dva způsoby, jak s Mrazivou naložit. Upřímně, nelíbí se mi ani jeden. Albusův je asi lepší, ale ne v mé situaci. A k Mrazivé mi nepřijde fér. Voldemortovu bych se poměrně rád vyhnul, aspoň dokud budu mít na výběr. Takže – zlatá střední cesta?“
„Tou těžko můžete něco zkazit,“ přitakal Severus. „Především se stejně potřebujete nejdřív navzájem poznat, než bude nutné cokoliv rozhodovat. Navrhuji, pokuste se vybudovat si k ní vztah.
Vrací se do klece dobrovolně, to je známka důvěry, že ji jednou opět pustíte. Nabídněte jí totéž; svou důvěru. Už žádná klec.“
„Žádná klec,“ hlesl Potter.
„Žádná klec.“
„Prostě ji nechám courat se mnou, jak se jí zlíbí… úžasný. Moc se těším.“
„Přesně tak. Vždyť jí v sálu vědomí můžete vybudovat celý svět; takový, který jí bude vyhovovat. Důvěra je důležitá, bez ní se nepohnete dál. Bude to souboj, žádné partnerství, když se nebudete moci jeden na druhého spolehnout, výsledky to rozhodně ovlivní. To nechcete. A já mám z Mrazivé dojem, že ani ona. Chce být s vámi. Chce být vítaná. Je vaší magií, pro Merlina. Zkuste ji mít rád.“
Potter udělal zamračenou grimasu.
„Děsný,“ ucedil. „A nejhorší na tom je, že mi je jasný, že už zase máte pravdu. Prostě děsný. No jo, udělám to.“
„Pane Pottere, už nejste ve škole. A hovoříme o něčem, s čím jsem se právě setkal. Je to jen návrh. Co se děje ve vaší mysli a s vaší magií je pouze na vás.“
„Své magie se asi ani ptát nemusím. A moje mysl mi opakuje, že jsem idiot, který umí jen jedinou chytrou věc – požádat o radu vás. Udělám to. Sám mám pocit, že jsem to vzal za špatný konec. Všechno, co jste řekl… najednou to vypadá jinak. Nemyslím, že je Mrazivá zlá; tím hnusným, krutým způsobem. Straší mě její bezemočnost. Připomíná bezcitnost. A ta zlá je.“
„V tom plně souhlasím. K onomu idiotovi se vyjadřovat nebudu,“ podotkl suše Severus. Zadumal se. „Zapeklitá situace. Ochočit divokou šelmu znamená vzít jí její přirozenost, oslabit; pokud se to vůbec může povést. Ovšem Mrazivá zase není jen tak nějakou obyčejnou šelmou, je inteligentní, jistým způsobem rozumí poutu mezi vámi, možná lépe než my, ale zároveň ho vnímá jinak, takříkajíc po šelmovsku. Jak ji polidštit, a přitom zachovat její suverenitu? Protože mít k dispozici instinkty predátora v době, kdy jste lovnou zvěří, může být doslova jediným rozdílem mezi životem a smrtí. Ty nechci obětovat.
Schopnost komunikace shledávám výhodnou; dost dobře až spásnou. Nuže, co je zdravý kompromis? Odpověď se mi nabízí sama. Nesnažte se měnit ji, změňte něco na ní. Požádejte Mrazivou, ať nosí symbol vaší lidskosti, který vám vždy připomene, co je pro vás důležité. Pokud to vyjde, stanete se obojím. S tím nejvýznamnějším z obou světů, napůl člověk, napůl šelma.“
„A trochu had,“ řekl tiše Potter. „Mé svědomí, má rozhodnutí, mé potřeby. Její instinkt, její moc, její klid. Dokonalé. Děkuji, pane.“
Severus potřásl hlavou.
„Nic není jisté, pane Pottere.“
„Některé věci jisté jsou,“ pronesl, věnoval mu úsměv.
…Harry.
Já vím.
„Nápad, co by ten symbol mohlo být?“
„I kdybych nějaký měl, nesdělím vám ho,“ zamítl Severus jemně. „Tuto otázku zodpoví správně pouze vaše duše. Snad… jen vás požádám, abyste ji promyslel velmi pečlivě. Nespokojil se s jedním dílkem; i kdyby se vám mohl zdát jediným podstatným. Protože tím byste klamal sám sebe. Je toho mnoho, co vás činí člověkem. Člověkem, jakým jste. Nevynechejte nic. Nikoho. Především ne vás.“
Plátky rudých růží, rozevřených dokořán, lesklé perličkami rosy; voněly pozdním létem, sytě, hřejivě. Košaté koruny zelených velikánů, když k nim vzhlížíte, tak maličcí, skrz lístky protékají zlaté stružky slunce; šelestivý zpěv, větrná flétna. Černý středobod, ve kterém vždy spatříte svůj vlastní odraz.
Harry Potter zítřka měl nádherné oči.
Jak z nich někdo mohl mít strach?
Asi proto, že se na ně nedívá takhle.
„Rozumím. Děkuji, pane,“ řekl vážný, a přeci tak klidný, až v tiché harmonii se vším. „Vím, že jsem vám to už řekl; a nejspíš povím ještě mnohokrát. A že nejsem zdaleka jediný.
Albusova moudrost je nesmírná, plná milosrdenství, odpuštění, nových šancí. Obdivuhodná.
Ale ta vaše… Znám ji, věřím v ní a očekávám; a stejně mne pokaždé ohromí. Její hloubka. Ta laskavost a přijetí. Nepotřebuje být milosrdná ani odpouštějící. Protože nikdy nesoudí. To je závratný dar; myslím, že zrovna vy dokážete posoudit jeho skutečnou váhu.
A když mi dovolíte vidět věci vaším pohledem, všechno se zdá tak srozumitelné. Průhledně jasné. Jednoduché. Ne nabídnutými způsoby, ale možnostmi. Nadějí, že vše má své řešení; dobré, horší, špatné, ale kdo to posoudí, a proč by měl? Kdo z nás dohlédne na konec všech souvislostí? Pokud vůbec nějaký konec v proudu existuje,“ pokrčil rameny, v očích vílí závoj něhy; zmizel, zajiskřilo nepatrné rošťácké zablesknutí. „Kdybyste stejným způsobem vyučoval lektvary, byl bych dnes Mistrem.“
„Nepochybně tím nejlepším,“ protáhl Severus zvolna, vzpamatovával se, rozebíráš mě na atomy a ani trochu ti to nevadí; jak se dá tomuhle ubránit?! „Kterým jsem, jen tak mimochodem, v daném čase v Anglii já, když Temný pán tuto svou vášeň opustil. Hodlám jím zůstat. Pomůže, když mé profesorské metody během lekcí lektvarů budete vnímat coby sofistikovaně zákeřný, podlý, ryze sobecký a výtečně fungující záměr, jak si svůj prestižní post udržet?“
„Jo,“ kývl Potter, v hrdle opět zamčený, spoutaný zárodek smíchu, „ to pomůže. Hodně. Díky. Rád zůstanu u vzdáleného obdivování, co všechno umíte v laboratoři vykouzlit za zázraky z těch nejsmradlavějších a nejodpornějších záležitostí, jaké jsem kdy viděl.“ Stínové Tempus. Polknutý povzdech. Úsměv. „Bude skoro jedna po půlnoci. Už vás nechám odpočinout, musíte být unavený, jestli jsem postřehl správně, přišel jsem v pondělí, takže ráno je úterý a škola.“
„Vskutku ano, to se tak někdy po pondělku stává; nepříjemné, ale člověk si zvykne. A pak, že jste idiot,“ zvlnil Severus pravé obočí. „Nejsem unavený. Navíc zítra, respektive dnes, vyučuje lektvary Albus. To jsem mu sdělil v onom vzkazu, než jsme se přemístili. A jelikož jsem přístup sem uzamkl, neměl možnost odmítnout. On si nějak poradí.“
Vnitřní nádech.
Tak do toho. Nabídka rozloučení. Slíbil jsem to. Odkládáním nic neulehčím.
Ale nechci; Merline, tak moc nechci. Bude to bolet.
Mě dvakrát, protože vím, že to kvůli mně trpíš, a že já tě k tomu nutím.
Tvá bolest bude nesrovnatelně horší.
Kéž se ti tím aspoň nepatrně uleví…
Jedno pozitivum to přinese rozhodně.
Definitivně se zničí veškerý erotický náboj mezi námi.
„Potřebuji s vámi něco probrat, pane Pottere. Považuji to za důležité. Nevím, kolik času máme, takže raději hned.“ Bezděky se v křesle narovnal. „Nebude to příjemné.“
Eufemismus století.
Růže i stromy vmžiku zmizely; zelená zmatněla, rudá ztmavla do odstínu vychládajících tratolišť. Šeď pleti přešla v bledou.
„V tom případě… taky vám musím něco říct; a já první, protože jestli to neudělám hned, už nejspíš nenajdu odvahu,“ vychrlil Potter skoro jedním dechem. Zvedl se, popadl láhev whisky, oběma dolil, příliš nervózní, aby to provedl magií, potřeboval se zaměstnat.
Severus nenamítal. Mohl se dívat.
Jak mu rozcuchané pramínky přerostlých vlasů padly do čela, zakryly oči; zůstal přitažlivý profil, nos, rty, lícní kosti, úzkostné rysy zuřivě potlačované. Křivka šíje. Prostá halenka bez límečku na chvilku odhalila prohlubinku hrdla, klíční kosti, pod tenkou látkou hra svalů na ramenou, pažích. Rukáv se shrnul k lokti, obnažil část předloktí, zápěstí, dlaň; stále mladicky jemná, přesto plná síly.
Hezké ruce.
Štíhlé tělo, přirozeně ladné pohyby, nenucené, vláčné, nebylo v nich nic ženského, kdepak, jen ztratily zmatenou neohrabanost dospívání, dorostly k mužné eleganci.
Jen sledovat ho bylo potěšením.
Kdyby tak mohly zmizet nutnosti těžkých voleb, nevyhnutelnost válek, i těch vnitřních, soukromých, břímě následků a zaprášených cest, po kterých nakonec jdeme každý sám…
Ale tím by právě takové vteřiny zastavení ztratily své kouzlo výjimečnosti.
„Děkuju, že neprotestujete. Potřebuju to,“ oznámil Potter, zhluboka se napil, „a vy možná pak taky.“
Svět se opět roztočil, v dálce rozezněly hluboké tóny kostelních zvonů.
Severus jen přitakal.
„Můj rozhovor s Albusem,“ začal Potter. Zmlknul. Opět se napil.
Severus ucítil, jak mu čelo přetínají prohlubující se vrásky.
Myslím, že to vědět nechci.
Vlastně jsem si tím poměrně jistý.
„Poslouchám,“ řekl, vzal svou sklenku do prstů.
„Nenávidím to,“ prohlásil Potter, hlas nikoho nenechal na pochybách, kolik je v tom pravdy, „vážně nenávidím. Sám nevím, co z toho víc. Že měl zase pravdu? Že to vím? Že jsem z hloupého sobectví udělal chybu, která vám ublížila? Že zrovna o tomhle musím s vámi mluvit? Nenávidím všechno.
Jenže to bohužel nic neřeší,“ povzdechl si. Hleděl do sklínky. Ale už se nenapil. „Albus mě informoval, že jsem ovlivnil proud; což jsem samozřejmě nechtěl. Nechal jsem se unést emocemi. Nepřemýšlel nad následky, které jsou vzhledem k vaší povaze tak nepřehlédnutelně jasné.
Vím, že se mu od mé minulé návštěvy vyhýbáte. Že ho odmítáte. Abyste mě nezranil. A to je špatně, pane.“
Severus zíral. Strnule.
Ne. Ne, Albusi, tohle jsi neudělal.
Neřekl jsi mu, že s tebou deset měsíců nespím. Kvůli němu.
To jsi neudělal.
„Nepatřím sem, pane. Vy mi nic nedlužíte. Vím s jistotou, že přijdu ještě jednou, a to kdoví kdy; dost možná naposled. Nemám vám co nabídnout. Zatímco Albus je tady. Stále. Každý den. Pro vás.“
Severus ve snách donesl studený okraj ke rtům, nechal sklouznout palčivý doušek; Merline, žehnej navěky stvořiteli ohnivé whisky. Třeba mi zabrání vrazit do Bradavic, jelikož budit někoho kvůli tomu, že máte nezvládnutelnou potřebu být na něj hrubý, je neslušné.
Nechám si to na později.
„Pochybuji, že bych kdy dokázal vyjádřit, jak neskonale jsem blažený, že vám tohle sdělil. V první minutě, co jste se objevil. Vskutku. Pochybuji,“ pravil netečně plochým tónem, věnoval si další lok tekutého ohně.
První šok odezníval, vracela se soudnost. Ostýchavě.
Když je tato diskuze k běsnění ponižující a trapná pro mne – jaké to asi musí být pro tebe?
Harry.
„Pane. Vy ho potřebujete.“
„Ano,“ kývl Severus stoicky. „Potřebuji ho. Jako přítele, rádce, bezpečný azyl. Jako podporu a pomoc v nouzi. Toho všeho se mi dostává plnou měrou.“
Leckdy víc, než je záhodno.
„Milujete ho, pane,“ zachraptěl Potter, důrazně. Pevně.
Severus zatnul prsty do křesla.
„Nepopírám.“
Víme to oba. Nebylo nezbytné říkat to nahlas. Sypat sůl do tvých ran.
K tomu jsi mne neměl nutit, Albusi.
„Tak s tím přestaňte, pane. Vraťte se k němu. Příště se objevím za dveřmi a nejdřív zaklepu! Panebože, nechtějte, abych prosil…“
Severus se neubránil, sekl po něm zuřivým pohledem.
Vážně myslíš, že jsem přehlédl tvůj rozhovor s mou imaginární iluzí? O tvém pocitu zrady, žárlivosti, vzteku, jeho destruktivní intenzitě?! Že jsem to nečekal, jakmile mi došly všechny souvislosti, z tvých vzpomínek, z tvé návštěvy, kde jsem tě opustil a strávil noc s Albusem? Že mě to nepronásledovalo celé ty měsíce?!
Idiote.
Vydechl. Opřel se loktem o područku, ukazováčkem a palcem promnul kořen nosu.
…Nechci se na tebe hněvat. Harry. Jak bych mohl?
A co nyní děláš – nemyslím, že bych já dokázal.
„Omlouvám se, pane. Moc se omlouvám. Věřte mi, že si uvědomuji, jak neomluvitelně zasahuji do vašeho soukromí. Ale je to důležité; vždyť měním proud! A co hůř, ubližuju vám. Jako bych vám kradl půdu pod nohama. Intimní chvíle, milování, k lásce a vztahu patří. Nevzdávejte se toho, to vám vzít nesmím. Jste ten nejracionálnější člověk, jakého znám! Sice pořád nevím, na jakém principu funguje rituál Splynutí, ale určitě není jako lektvar. Nemusí se pravidelně stvrzovat? Co když tímhle ztratí na účinku, jak bude pak fungovat Evitera? Co když Albuse nezachrání? Tohle nechceme riskovat.
Přísahejte. Přísahejte, pane, že se k němu vrátíte. Že se budete milovat.“
Tahle nebelvírská přímost. Na to není jiná definice – je prostě vražedná.
Severus nechal ruku klesnout, pohlédl na něj.
Potter seděl vzpřímený, klidný. Bledý na smrt, tvář bez emocí vytesaná z mramoru, jen v těch rudozelených očích, temných až byly téměř černé, bylo cosi živého. Zoufalá urputnost.
Jako když z hořícího domu táhnete milovanou bytost, sám v plamenech, roztavené podrážky lepí k podlaze, vlastní maso už se škvaří. To vás nemůže zastavit.
„Ne,“ vyslovil Severus. „A myslím absolutní ne. Nebudu přísahat. Nic z toho. Už vůbec ne vám. Nebudu. Nikdy. To neudělám.“
„Pane…“
Severus zvedl dlaň, umlčel ho gestem.
„Nebudu přísahat,“ řekl. „Ale pokud vaše slova mohu vnímat jako nabídku mého svobodného rozhodování, přijímám. S tím se budete muset spokojit. A tímto tahle konverzace končí.“
„Omlouvám…“
„Konec.“
„Já jen…“
„Pane Pottere.“
O několik vteřin později mladík poklesl, jako kdyby ho neviditelné obruče propustily z ocelového sevření, sklonil hlavu. Zíral do sklenky zpola plné zlatavou tekutinou, lživě nabízející útěchu, možnost se skrýt; jako by netušil, kde se tam vzala a co s ní. I bez černých šlahounů z něj až hmatatelně dýchal smutek.
„Zlobíte se,“ hlesl.
„Ano,“ přitakal Severus. „Zlobím se. A hodně. Zcela malicherně se zlobím, jak umí být Osud potměšile krutý.“ Pozvedl k němu svou skleničku ke vzdušnému přípitku. „Ale ne na vás, pane Pottere.“
Potter neřekl nic. Jeho výraz to vyslovil za něj.
Prosté děkuji.
Připili si v tichu. Ne na příměří, to ne; přes všechno trápení, které jeden druhému přinášeli, mezi nimi nebyla žádná válka, žádný boj. Ani náznak.
Ale každý přípitek nemusí být na velké, vznešené věci. Někdy může znamenat obyčejné: jsem tady, jsi tady.
Nakonec, co by mohlo být větší a vznešenější?
Ivan Dominik - Things You Cannot Protect
„Hádám, že teď jste na řadě vy,“ prohodil Potter, s letmým úsměvem, zřejmě připravený na cokoliv; takovým tím unaveně odevzdaným způsobem.
Oh. Má nabídka na rozloučení, uvědomil si Severus. Zapomněl jsem…
Potter naklonil hlavu do strany, pohled zadumaný.
„Až tak to bude zlé?“ zeptal se.
Má drahá rtuti.
Dnes nemáš svůj den.
Potter stočil zrak ke stolku.
„Zdá se, že láhev nebude stačit.“ Trhnul rameny. „Poučení pro příště.“
Uvelebil se, maličko upil z toho, co mu ještě zbývalo.
„Tak do mě,“ pobídl.
Severus ho sledoval.
Nechci.
„Řekl jste, že to považujete za důležité.“
„Já vím.“
Nechci.
Nebylo té bolesti na jeden den dost?
Drtil sklenku v prstech. Tohle to nebohé sklo nemohlo vydržet.
Odložil ji na stůl.
„Nebo si to už nemyslíte?“
Nechci.
„Myslím.“
„Dobře. Poslouchám. Až budete připravený, pane.“
To bychom čekali věčně.
…A o tom to je.
O tvé věčnosti beze mě.
A mé bez tebe.
Zaplavil sál rtutí po strop.
„Řekl jste, že mi nemáte co nabídnout, pane Pottere. A já nesouhlasím; dal jste mi mnoho. Že nejde o procházku rozkvétajícími jabloňovými sady? Nu, jsou pěkné na pohled. Pohladí na duši, v krátké harmonii s krásou světa. Ale ani ony nekvetou věčně. A především, nic mne nenaučí. Já se učím rád. Vy jste mi dal množství podnětů k přemýšlení. Rostu jimi. Cítím se silnější. Přinejmenším za to jsem vám vděčný.
Musím přiznat, že já s vámi měl stejný pocit. Že nemám co nabídnout.
Pak mne napadlo, že tu je cosi. Něco, co vám nemůže dát nikdo jiný.
Ve své minulosti, když vám vzali, koho jste miloval, bylo to příliš náhlé. Nečekané. Nikdy jste nedostal možnost se rozloučit.“ V duchu se obrnil. „Rozlučte se se mnou.“
„Ne,“ vydechl Potter. Ostře. Zkamenělý.
„Nevzdávám se, pane Pottere. Budu se dál snažit budoucnost zvrátit. To klidně odpřisáhnu, hned a tady. Přesto výsledek je nejistý…“
„Ne.“
„Neodmítejte bez přemýšlení. Já vás o to žádám. Nemohlo by vám to přinést klid? Nepatrný? Trochu úlevy, smíření? Smět doříct vše, co jste nestačil, o čem jste přemýšlel v osamění monolitu…“
„Ne!“
„Bez omezení. Žádné hranice. Žádné limity. Smíte vyslovit naprosto vše. Skutečně to není lákavé, smět se vyjádřit s jistotou, že ten, komu vaše slova patří, je uslyší? Kolik pozůstalých takovou šanci dostane…“
A Potter ho potřetí nekompromisně přerušil.
„Nebudu se loučit.“
Vlastně to spíš zakřičel. Tak zvláštně. Tiše. Bez dechu. Jako by v plicích žádný nezbýval.
Také to nějak rozlámalo jeho strnulost, vyskočil z křesla, sklenka spadla na zem, zbytek alkoholu rozlil po podlaze, Potter udělal několik prudkých kroků, pryč, kamsi, zabodl se do země. Opět znehybněl. Hlavu křečovitě v úhlu mezi vzpřímením a sklopením, jako býk připravený zaútočit na zeď, odhodlaný rozdrtit ji nebo vlastní lebku. Provazce svalů pod látkou napnuté k prasknutí, pěsti sevřené zběsile, až se třásly.
Bylo to asi nakažlivé. Severus zatínal lícní svaly, že zuby trnuly, nutil se dýchat, zůstat klidný.
Bortil se jen uvnitř.
Harry.
Dovol mi ti ulevit. Prosím.
„Tak se neluč,“ promluvil mírně. „To je v pořádku. I tohle smíš. Je to dobré, to nic. Vždyť můžeš mluvit o čemkoliv. Jsem tady. Já. Skutečný. Já. Severus.
A poslouchám. Přál bych si slyšet, o čem přemýšlíš. Jak se ti daří. Cokoliv. Ale můžeš se mnou i mlčet, to je také v pořádku. Nebo můžeš přijít blíž. Třeba mě vzít za ruku. Protože já tu jsem. Jsem tady. Nemusíš říkat vůbec nic. Stačí… jen se mnou chvíli být, Harry.“
Kdoví, co to způsobilo. Které slovo.
Možná všechna. Možná žádné z nich. Možná za to mohl jeho tón. Možná vůně whisky, vsakující se do dřevěné podlahy.
Anebo to bylo tím přáním; tím zabijáckým, brutálním přáním, bezohledně dupajícím přes mrtvoly – přáním smět uvěřit.
Ano. To by mohlo být.
Taková přání umí mávnutím průsvitného šálu smést nezničitelné obranné valy.
Harry Potter zítřka na zemi, u Severusových nohou, tvář zabořenou do hábitu na jeho kolenou, v prstech drtil látku černých kalhot, tiskl se k jeho lýtku s neúprosnou, nelidskou silou, jakou v nás vyburcuje jen láska nebo žal; první vlna je dostihla. V hukotu vzedmuté vodní masy marné zanikají poplašné sirény. Braň se, utíkej, skryj se, modli; vyjde to nastejno.
Je čas povodní.
„Pomoz mi. Severusi, prosím, pomoz. Nemůžeš odejít beze mě, nesmíš mě tady nechat, to přece nesmíš. Nechoď. Lásko, prosím, já nemůžu… neumím… nechci. Zachraň mě; vždycky jsi mě zachránil a teď tě potřebuju nejvíc! Neodcházej, lásko, prosím, prosím, přísahám, budu lepší, budu se snažit víc, prosím, jenom nechoď, to nemůžeš, nevěřím, že bys mi to udělal, Severusi, já tě prosím. Zachraň mě – vezmi mě s sebou!“
Harryho tajné přání od AQeris
Severus seděl. Nehnutě. Oči zavřené.
Paralyzovaný. Pochopením? Asi.
Já blázen.
Co jsem si myslel?
Zvedl víčka.
Položil na něj jednu ruku, přidržel u sebe, odsunul křeslo, usedl na zem, přitáhl si ho do náručí. Objal. A Harry Potter zítřka, ta Hrůza a Zkáza budoucnosti, mu hlasitě a vzlykavě plakal na prsou, skutečně plakal. Nebyly to slzy úlevy. Ani smíření.
Protože některé lásky smrtí nekončí. Zůstanou. Jen změní šat. Ze střepů, jehel, trnů, bodláčí.
Když přežijete první nápor, druhý, třetí, padesátý, zvyknete si. Že to bolí. Bude navěky.
Prostě tak.
…Vidíš?
I já se občas zmýlím.
Vklouzl mu prsty do vlasů, přivinul si jeho hlavu k rameni.
„Omlouvám se, Harry. Odpusť,“ zašeptal, probíral se zvlhlými pramínky, věčně rozcuchané, hladil, „je mi to líto. Je mi to tak líto, Harry.“
A on plakal. Srdceryvné vzlyky zuřivou energií záplav bořily domy, hráze, strhávaly mosty. Plakal.
Severus se sklonil, opřel čelem do zvlněného houští neposedných tmavých kadeří.
„Harry, tolik mě to mrzí.“
Povodeň pronikla i do něj, asi skrz tu vůni, heboučkou, štěněcí, jednou ji budu zbožňovat a už teď vím proč; rozhodně to byla mořská voda. Plná soli. Řezavě pálila v očích.
„Omlouvám se, Harry, že jsem nechápal. Přes všechno, co jsi mi ukázal, co jsi udělal, řekl. Tak moc se omlouvám, že jsem neměl odvahu… chápat. Nechtěl jsem ti ublížit. Harry. To jsem nechtěl.“
Čas tikal, v rytmu kláves requiem za vteřiny, oheň hořel, v dýmu praskavý sykot polen, žalozpěv za holé pláně, elegie padlých stromořadí. Pláč utichal.
Zvolna.
Vsakoval se zpět do černých koutů, matných stěn, monolit měl sílu unést, co by člověka rozbilo, všechno přijal, do sebe pohltil. Na oplátku vyplňoval nitro tichým mírem, laskavým příšeřím.
„To je v pořádku,“ promluvil konečně, chraptivě vyprahlý. I jeho hlas zněl šedý, smírný stíny sykomorských hájů.
„Opravdu. To nevadí. Za všechno, co mi dáte… za tu krásu. Domov. Vaši víru ve mně. Za vaši lásku. Tohle je dobrá cena. Nebylo by fér, kdyby byla menší. Jsem rád, že je tak vysoká. Nejvyšší. Tak je to správně; nechtěl bych to jinak.“
Spočíval na Severusovi, uvolněný. Možná spíš bezvládný.
„Vím, že máte pravdu, pane. Nejspíš se nám to změnit nepodaří; někdy to cítím s takovou jistotou… Vím, že mě chce pro sebe, nenabídla by mi tu možnost, kdybych to změnit mohl. Ne proto, že je zlá. Jen tomu nerozumí. S jejím vnímáním času pro ni nikdy nebudete mrtvý, nikdo z nás. Nechápe smrt. Nemůže. To není její vina. Asi… se už na ni nezlobím. Ale nevzdám to, dál se budu snažit, udělám cokoliv. A jestli přesto selžu,“ sesunul se malinko níž, přivřel víčka, mělký výdech, čistý, čerstvý jako první roztančené sněhové vločky, rozevlátě klesající; naslouchal dunění Severusova srdce, „přijdu za vámi do Mlhy. Draco půjde taky. Myslím, že i Poppy. Proto zabíjíme. Je to tak trochu elitní klub; nevinným vstup zakázán.“
Pousmál se, skoro obyčejně, s takovou unavenou jistotou; víte, co musíte udělat a přesně to uděláte, jen si na moment potřebujete odpočinout, vážně, jenom na chvíli…
„Pro Lamii se tím nic nezmění. Nechá mě jít. Nebude jí to vadit.“
Rozevřel pěsti, dosud stisknuté, přimknuté k hrudi mezi nimi, pohnul prsty, rozhýbal je, cit se do nich vracel pomalu. Jednu dlaň položil vedle své tváře, na Severusova žebra, zlehka.
„Takže nemám důvod se s vámi loučit, pane. Ale děkuju, že jste to pro mě udělal.“
Tak blízko, a stejně necítil, jak pod ním Severusovo srdce puká a drolí se. Zvláštní. Zřejmě těch ocelových plátů kolem bylo moc.
„Elitní klub. Zajisté. Ne, Lamii to nejspíš vadit nebude,“ sdělil Severus, hlas drsný. „Ovšem napadá mě někdo jiný, komu by to možná trochu vadit mohlo.“
Potter maličko ztuhl. Napřímil se, Severus automaticky s ním.
„Ne…“
Šeplavý zvuk, unikl z Potterových rtů; zvedl ruku, dravě zakryl Severusovy oči. Slané se v nich zvedaly obzory, vsakovaly do černého plátna, leptaly, kyselý déšť. V čiré hrůze, zděšený na dřeň, neschopný vidět ty prosté, žravé, mokvající rány duše. Jako by byly smrtící.
Pro něj asi byly.
„Neměl jsem to říkat. Neměl jsem. Neměl,“ trhaně dýchal skrz zuby, opíral se o Severuse čelem, zatínal mu prsty do tváře, odmítal pustit, zpola nepříčetný, šeptal. Stále totéž, stále totéž.
Zaříkávač žalu.
Až to Severus musel zastavit, sevřel ho kolem zápěstí, stáhl dolů. Jinak by nejspíš nepřestal nikdy.
Hleděl na něj, mladíkův výraz lehce zamžený. Ne, za to Severus hanbu necítil.
„Co jsi čekal, Harry?“ pronesl tlumeně. Mírně potřásl hlavou. „Co sis myslel, že ti na tohle povím?“
Potterovi klesla ramena, síla zmizela. Semknul rty, barva obličeje se vytratila. Mrtvolně sinavá.
Ale ani zdaleka tak mrtvá jako jeho zrak. Zelená stébla trav pošla suchem, zhnědlá rozmělnila v prach, odešla s větrem; oheň uhasl, žár vychladl, rudá krev odtekla skrz rezavé mříže do stoky, pohltila ji špína a kal. Černý středobod vybledl, po věčnost vystavený nemilosrdné záři slunce.
Vzhlížel k Severusovi, odevzdaný. Rezignovaný.
Věděl, co řekne. Že nesmí. Dál zabíjet, odejít do Mlhy. A právě kvůli němu, kvůli Severusovi. Že to je jediná věc, která mu v tom skutečně zabrání.
A pak už nebude mít nic.
Ale pro něj to udělá. Poslechne.
I Severus to věděl.
Jistota tak velká, absolutní, že by na ni Atlas mohl odložit z ramenou své břímě a svobodný odejít; věděl to. Stejně jako tušil, že se proud zastavil, ve své podivné lhostejné zvědavosti, kterým směrem poplyne dál, korytem vyrytým Severusovými slovy.
„Povím ti pravdu, Harry,“ řekl. Mor na tenhle svět. „Na tvém místě bych si přál totéž.“
Stáli jste někdy na sklonku noci při úpatí hor? V té chvíli, přesně v té chvíli, kdy se nad jejich vrškem objeví první střípek slunce, stydlivě oděný v růžolících červáncích?
A pak se rozlije, ohnivě rudý jak vroucí lůno sopky, strhne látku spící temnoty, vášnivě rozzáří nespoutaně zelené hvozdy na všech úbočích, od korun stromů přes houští až po mech, obrůstající skály, padlé kmeny; rudozlatě zelený zázrak, tak zdánlivě všední, jako by to nebyl život sám.
V jeho očích rozhodně byl.
Život, burácivě živelný, dral se zpět, jiskřil, v zorničkách černý plamen; a přesto, nejjasněji v těch všech nádherných barvách, svítila láska. Její barva nemá jméno. Nejspíš proto, že se skládá ze všech. Ale stačí zahlédnout ji jedinkrát; nemůžete zapomenout.
Vděčnost, upřímná, nezměrná, je světloulince modrá. Po vodě. Té ochucené solí.
Každý z těch odstínů, světlo i žár, patřily Severusovi; Potter pootevřel ústa, zmohl se na slabé vydechnutí. Víc nedokázal. Nebylo třeba. Severus rozuměl.
„Ale ten den dosud nenastal,“ pokračoval, vzal jeho tvář do dlaní, „a do té doby budeme bojovat, Harry. Za naději. Za ty, které bychom strhli s sebou.“ Bříšky palců jemně sklouzl po jeho spáncích. „Za nás.“
Oněměle přitakal. Několikrát.
Severus ho sledoval. Klouzal po něm pohledem, vnímal hřejivou blízkost jeho těla, tak citlivě zřejmou vinou tenké látky jeho oděvu.
Váhal?
…Ne. Dávno se rozhodl. Dávno před jeho příchodem, znal dobře odpověď na otázku Žlutoočky. Jen ještě neměl důvod si to přiznat.
Ne do téhle chvíle.
Ano. Tahle chvíle byla dobrá.
Vždyť sama paní Pravda tu s nimi už nějaký čas byla, bílá tóga, stříbrný pancíř, cinkavě zvonily kroužkové třásně zavěšené od pasu níž, v levé ruce vztyčenou pochodeň. Meč nepotřebovala. Když slepým strhávala pásky, očistnou loučí odhalovala temná zákoutí, skrytá tajemství, hanbou umlčená slova; to její světlo přinášelo zmar. Přijít bylo snadné – všude byla zvána. Odejít těžké, vyhnout se všem těm rozvalinám.
Smutná Ničitelka světů.
Vítej, pokynul jí Severus. Nás se nemusíš bát. Známe tvé dary; i tvou moc. Zůstaneme stát, a třeba opřený jeden o druhého.
Usměj se, Paní.
Vrátil se pohledem k Harrymu… ano, Paní. Tohle je Harry. A nikdo jiný.
Žádné ledy. Žádné lži. Konec předstírání. I tohle povodně umí; smést nesmyslné klamy, odkrýt, co skutečné a pravé stojí pevně zapuštěné kořeny v nás nejhlouběji.
„Když jsme tak detailně probrali můj milostný život, proč nezmínit i tvůj?“ nadhodil. Tuhově černé oči samovolně upřené k jeho rtům.
„Můj?“ pronesl Harry zmateně. „Vždyť žádný… ah,“ zbledl i zrudl zároveň. „Draco.“
„Ah. Draco,“ zopakoval Severus. „Neshrnul bych to lépe. Souhlasím s tvým imaginárním přítelem, co se mi tak záhadně podobá. Jde o naprosto přirozený a zdravý vývoj situace. Je zbytečné a vcelku nemoudré si ho odpírat, zvláště když víš, že stačí jediné tvé gesto a Draco se ti bez výhrad, i bez výčitek, kterých se bojíš, odevzdá. Rád. …A ano.“
Mladík v jeho volném náručí nepřestával střídat zabarvení líček, smíšené s nervozitou, nejistotou; jako poslední se připojila rozpačitá nechápavost.
Musel si odkašlat.
„Ano co?“ vymámil ze sebe konečně, zrak sklopený, odvažoval se bleskově vzhlížet jen v setinách vteřin.
„Ano,“ řekl Severus. „Žárlím.“
Zpříma hleděl vstříc Harryho ohromeným zorničkám.
„Jsem takový,“ pokrčil rameny. „Třebaže sám dosud patřím jinému. Prostě jsem takový. Ty klidně dál říkej, co chceš, přesvědčuj každého, Draca, Albuse, mě, sebe, nalhávej všem dle libosti. Ale já to vím. Nejsem pro tebe někdo jiný. Vnímáš mne stejně. Pro tebe jsem tvůj Severus. Trochu jiný, trochu mladší, trochu zadanější, jistě. Přesto stále já. A ty mi patříš, Harry. Už dnes; v tomto konkrétním dnes, teď, tady. O své vlastní vůli. Mně. V hloubi sebe to víš také. Tudíž pokud ti má někdo přinést dar chvilkového zapomnění, rozkoš a potěšení, měl bych to být já.“ Zarazil se. Zadumal. Rázně přikývl. „Nikoliv. Musím to být já.“
Harryho barva se ustálila, hrnoucí se krev mu zbarvovala tvář do růžova, první nesmělé ohníčky touhy v duhovkách, lehce zrychlený tep.
Severus se mu upřeně díval do očí. Zblízka. Hodně zblízka.
„Námitky?“ zeptal se tiše, jeho rtů, téměř na dotek, vnímal, jak se k němu odrazil vlastní dech. A Harryho, horký, vlhký; jak asi chutnáš dnes, kdy jsem připravený tě skutečně poznat?
Černá tečka v rudozelených duhovkách se rozšířila, plamen roznítil v požár.
„Beru to jako souhlas,“ protáhl Severus.
Narovnal se. Mladík ho uhranutě následoval pohledem, tlukot na krční tepně téměř viditelný, několikrát naprázdno pootevřel ústa.
„Tuším, že se mi pokoušíš něco sdělit,“ poznamenal Severus; levá ruka sama zabloudila do rozcuchaných kadeří, nechal si je protékat mezi prsty, pomalu, vstřebával jejich pružnost, jemnost, délku, i jak neposedné stále unikají, aby je mohl znovu lapit, vychutnat hebké vítězství, násobené rozvířením jejich vůně…
„Odpusť. Jsem opět duchem přítomen,“ oznámil. Ruku nestáhl, pokračoval ve zkoumání, vždyť sotva začal a bylo to tak příjemné, proč přestávat? „Přinejmenším částečně. Kde jsme to byli? Už vím, tvůj němý, leč výmluvný monolog. Předpokládám, že obsahoval mnohá „ale“. V důvěře ve své deduktivní schopnosti se odvážím tvrdit, že aspoň na některá znám odpověď.
Ať už to během vaší diskrétní chvilky s Albusem zaznělo či ne, ano, veškerý možný čas, který jsem tomu mohl věnovat, jsem strávil ve tvých vzpomínkách. Vše jsem zhlédl v rychlosti a letmo, poté začal studovat podrobně události, jak se ubíraly za sebou. Prošel cestu našeho sbližování. Včetně intimních částí. Prožil v sálu vědomí naše budoucí ostýchavé začátky, první milování…“
„Vy jste se díval, jak se budeme milovat?!“ zajíkl se.
„Nedíval. Prožil. A samozřejmě.“ Severus přimhouřil víčka. „Jisté okamžiky i víckrát.“
„Které,“ hlesl Harry; v jak rozkošně svůdném rozporu byla jeho viditelně rostoucí touha s bojácnou nejistotou, kdy přijde drsné probuzení, obojí vtisknuté do jeho rysů.
Severus si přitáhl jeho tvář, dotkl rty čela, lechtivé zkroucenými provázky vlasů, sklouzl po spánku, kůže tak omamně hladká, přes líčko dráždivé droboučkými jehličkami strniště, k druhému uchu.
„Nepovím.“
Nechal se obdařit Harryho zalapáním po vzduchu, zatímco jeho srdce na Severusových prsou bouřlivě zabušilo. A opět se vzdálil, opřel o křeslo za sebou.
„Což mi objasnilo zřejmé. Proč a čím si mne tak získáš. Jak vábivý budeš ve své nedotčenosti, sladce tvárný, oddaně se odevzdávající čemukoliv a vděčný za vše, když cokoli bude tvé poprvé a daruješ to právě mně. Jak půvabné bude sledovat tvé dospívání.“
Druhá dlaň se pohnula, vydala na průzkum, polštářky prstů obkreslovala tvar brady, lícní kost, chmýří obočí, klenbu nosu. Zlehka vystupující obrysy úst, poddajnost rtů. Horkost mělkého dechu, tak rychlého.
„A ne, to není, co vidím dnes. Přede mnou je muž. Mladý. Plný síly. Odvahy. Rozhodnosti. Kuráže činit vlastní rozhodnutí, včetně těch velmi těžkých. Odhodlaný za každou cenu získat zpět, co mu patří. Vidím nesmírnou lásku. Věrnost. Takové, které obstály v ukrutných zkouškách, neselhaly jedinkrát, neztratily nic, naopak zintenzívněly, zesílily. Vidím hněv muže, co se neutápí v marném bědování, ale hrdý s mocí válečníka vyráží do boje, trestat i chránit, co ještě lze. I hrozivé nebezpečí, které doutná pod povrchem. A zároveň křehkost. Soucit. Díváš se a skutečně vidíš. Nasloucháš a skutečně slyšíš. Nepřestáváš přemýšlet, stále zkoumáš vlastní volby.
Vidím muže, mocného, vědomého své síly. Přesto odolává klamu nezranitelnosti. Vůdce, který neohrozí úspěch bitvy pošetilým strachem o své bratry, povolá všechny, využije každou pomoc, moudře rozdělí úkoly. Když neví, nestydí se hledat radu. Sám největší, své vnímá jako sobě rovné. A pokud některého ztratí, přijme jeho oběť s poctou, nezchromí druhé vlastními výčitkami. Válečníka, nesmiřitelného v hněvu, oddaného v lásce.“
Severusova ruka sklouzla po Harryho tváři, k hrdlu, citlivé hmatové senzory k zahlcení plné sametem pokožky, vřelým bouřením krvavých proudů valících se tepnami, pod prsty mu chvátal život v extázi.
„A to vše mne tolik svádí,“ vyslovil zpomaleně. „Nejspíš je lhostejné, kdy se my dva setkáme. V kterém čase, v jakém věku. Vždy pro mne budeš neodolatelný.“
Přiměl se odtrhnout zrak, vzhlédl k Harryho očím. Už v nich nebyl žádný strach, nejistota, váhání. Jen láska. Vášeň. Touha. Vážné k smrti.
„Tvým druhým „ale“ bude Albus, bezpochyby. Účinek rituálu se tím neohrozí. A ne, na svou nevěru nebudu pyšný. Přesto nikdo a nic na světě mě nedonutí, abych jí litoval.“
Harry klečel proti němu, ruce volně v klíně, vzpřímený. S jakou zvláštní, mírumilovnou samozřejmostí odevzdaný jeho pažím, zkoumajícím dlaním, do nitra pátravým pohledům, tak vzrušující.
Výraz bezvěký; moudrostí starců, vykoupenou desetiletími ztrát a trápení. Něhou lásky, navěky čistou dětskou nevinností. Tíhou upřímnosti, s neustále kolísajícími miskami vah, má dáti, dal, pozbyl, získal.
„Tvé třetí „ale“,“ řekl Severus. A má první obava. „Žádný pojem, na který jsem schopen přijít, není správný. Ať přemýšlím sebevíc, neumím dát jméno tomu, co mě k tobě vede, Harry. Není to jen tělesná potřeba být ti blíž, třebaže je působivá k nemožnosti ji déle zapřít. Víc než pravé přátelství, víc než pouhý obdiv; míň než láska, kterou cítím k Albusovi, míň než tvá, jejíž intenzita mne děsí i žehná až k zahanbení. Ale pouto k tobě je pevné. A stále sílí. Tolik mě mrzí, že není v mé moci oplatit stejnou měrou, co mi dáváš. …Mohlo by mít pro tebe význam i takové bezejmenné cosi?“
Víc pravdy ve mně není.
Obstál jsem? Paní?
Upřený pohled; klesnutí černých vějířků řas, a znovu obnažily duhové skvosty Harryho zorniček, celý svět v nich byl. V lesklém zrcadle uprostřed Severusův odraz.
„To vy, pane, v nekonečné trpělivosti, během stovek dlouhých rozhovorů, jste mě naučil, jak málo umí slova vyjádřit, kolik je v nich omezení a jak okrádají svými hranicemi; podělil se se mnou o osvícenost přirozeně danou Zmijozelu. Že tím nejcennějším je to, co nelze vyslovit. Ano,“ kývl, „vaše bezejmenné cosi má význam.“
A neřekl, jak velký.
Severus na něj hleděl, bolavý syrovou krásou, připadal si bezbranně obnažený, na nerv, na dřeň kostí, ach Harry…
Jaké to je, Paní?
Setkat se s tím, kdo ve vašem světle zůstane stejný.
„Dobře. Děkuji. Potřebuješ zodpovědět ještě některé?“
Jednoduše zavrtěl hlavou.
Severus polkl. Nádech.
„V tom případě zbývá mé. Jediné, co mi brání.“
Přesunul pravou ruku na Harryho srdce, údery bubnů ve smyslně vířivém tanci.
„Když se s tebou budu milovat; jak moc ti ublížím?“
Paličky bubnů zakolísaly. Aby vzápětí znovu v posvátném rytmu divě rozvibrovaly tenkou kůži, dynamika elementů, živelnost ohně, nezkrotnost větru, koloběh vody, stabilita země. Nesmrtelný rozměr ducha.
Harry jeho pravičku uchopil, přitáhl blíž, ukryl do ní svou tvář. Zavřel oči.
„Ve vašem náručí, skrz vaše tělo, vstanu z mrtvých.“ Přetočil jeho dlaň, zlehka se dlouhých bledých prstů dotkl ústy, v úctě, pokoře, s jakou lidé vzdávali hold Jedinému králi. „Aby mě zítřek bez vás mohl znovu zavraždit.“
Spustil ruce. Zvedl víčka, napřímil se. Pohlédl na Severuse. Úsměv.
„Ale já umírám s každým probuzením. Zda to bude horší? Nejspíš.“ Pokrčil rameny. „Přijde mi to v pořádku. Kdyby opravdové štěstí rozdávali zdarma, bude svět plný nesvéprávných bláznů.“
Naklonil hlavu mírně do strany, zamyšlený.
„Myslím, že tahle volba tedy patří mně. A volím ano. …Ale konečné rozhodnutí, pane, svobodné a bez následků, ponechám vám.“
Paní Pravda uhasila pochodeň, odvrátila se, odešla. Krok lehký.
Ne že by si Severus všiml.
Zakletý; v úžasu nad sílou jeho odevzdání, bezpodmínečností lásky. Bolestí, která jak stínování tuší dodávala jeho citům reliéf mnoha dimenzí, zdůrazňovala sytost barev.
Jeho blízkostí, teplem těla, vůní.
Také tím, co spatřil v jeho očích.
Jak fénix z popela se v nich zvedá druhá vlna. Skoro na dosah. Bude vysoká. Hodně.
První jsme ustáli. Ale tahle…
Jednu ruku v jeho vlasech, druhou na tváři.
…Tahle by nás smést mohla.
Jenže to už se skláněl k jeho rtům, splynul v políbení.
Tak ať.
Natan - One Night Only (Jennifer Hudson cover)
(bohužel všechna originální videa jsou chráněná licencí, ale Natan ji zvládl skvěle :-))
Ústa široce otevřená, ve snaze dotýkat se co nejvíc, prolnout co nejhlouběji, navzájem ty druhé rty líbat, laskat i polykat, uchvátit jazyk, chuť obou dávno sloučená v jednolitost, takt se měnil v dokonalé symetrii, líně pomalý, na magické chvíle znehybnělý v kontaktu, prosté vnímání, strnulost, když vjemy přesáhly hranici, kdy je mysl i tělo mohlo zpracovat; zasněné procitání, vláčné polaskání, otření sladkotrpkou vlhkostí, horké a měkké, stupňující hlad, provokovaný nepolapitelnou kluzkostí, náhlá dravost, tvrdě, blíž, drtili se jeden o druhého, blíž, pozřít, já tebe, ty mě, co na tom záleží, stát se jedním, bojuj víc, vzdej se rychleji, dech vyhnaný k zběsilosti, líbej, dávám, ber si, líbej, zůstaň, utiš mou žízeň, k smrti hladovím. Líbej. Věčnost se zdá tak strašidelně krátká. Líbej. Nepřestaň. Nikdy.
Líbej.
Táhlý sten, násilně zpřetrhaný křečí. Dozníval jemněji, v opakovaném echu, jak kruhy na vodě, zvolna se vzdalovaly. A Harry mu spočinul v náručí, zadýchaný, opřený čelem o jeho hrdlo. Vzduch nádherně okořeněný nezaměnitelnou esencí mužského vyvrcholení.
„Je to už… dlouho,“ hlesl, úleva se štěstím skrývaly rozpaky.
„To ano,“ řekl Severus tiše, přivinul si ho těsněji.
Šest set devadesát dní, co jsem tě opustil. A ty mě ne.
„Však jsme neskončili,“ vzal mu bradu do prstů, pozvedl k sobě. „Z tvých vzpomínek vím, že jednou ti stejně nestačí,“ vložil úsměv do černých očí. Nakrčil čelo. Krátký vnitřní souboj. „Ani mně,“ utrousil.
Odměna byla sladká – škubnutí Harryho koutků, zákmit pousmání.
„Tvůj oděv se mi zamlouvá,“ pokračoval Severus, jako by si nevšiml, „příjemný na dotek, látka tenká, že víc prozrazuje, než skrývá, a přesto ponechává fantazii dostatek prostoru. Ovšem jeho největší výhoda spočívá,“ přesunul ruce k Harryho bokům, uchopil spodní okraje haleny, „jak snadno se svléká.“
Hbitým pohybem košili zvedl, Harry zdvihl paže, nechal si ji stáhnout, padla na podlahu.
Severus nejdřív nasytil zrakové smysly.
Svůdná něha tvé nevinnost na mne teprve čeká; dnes mi, tolik oddaný, v naprosté důvěře a jako by ani o moc nešlo, nabízíš intenzitu zkušené dospělosti, pevný a mocný půvabem zralého mládí. Smyslný vším, čím jsi, že už slyším cinkavý smích bláznivé závrati, jak v kotoulech šašků s jejich zvonečky se ke mně blíží…
Vztáhl dlaně, od křehkých kůstek zápěstí vystoupal k síle paží, ramenům, pokochal se mužnou hrudí, na žebrech vyrýsované svaly, obkroužil světle hnědé dvorce bradavek, bez potěchy je opustil, ochutnal břišní pletence, štíhlý pas, svůdné boky, špičkami prstů sestoupil úzkou cestičkou jemného ochlupení na podbřišku, ztrácelo se v lemu kalhot. Pevnou vůlí si zakázal vidět, jak působivý skvost v sobě ukrývají, opět se tvrdě vzpínal, tak vyhladovělý; ještě ne, nebudu tě trápit, Harry, ale nechci spěchat, všechno na tobě je příliš krásné, nezaslouží si zůstat bez povšimnutí…
Levou paží za zády, chytil ho, podepřel, sám se sklonil, vzdal jemných provokací, sevřel mezi rty jednu z bradavek, stiskl, pohladil jazykem, vsál do úst; druhou dráždivě hýčkal hladkým hrotem nehtu, prsty. Harry se v bezhlesém vydechnutí prohnul, byl by spadl nebýt Severusovy opory, a poprvé se odvážil zapojit, nebo ani on sám nemohl vzdorovat déle vlastní touze? Rukama vnikl do černých vlasů, hladil, probíral se jimi, svíral do pěstí, jak se mu vydával a současně bezmocný přemírou slasti pokoušel uniknout. Severus neustával, dokud z Harryho nevymámil chraptivé zasténání, a ještě, ještě chvíli, ještě jednou, mladé tělo se mu zmítavě třáslo v polovičním objetí, prchalo i vycházelo vstříc, ještě, znovu.
Pak, v jediném okamžení, jak poslední zrnko prachu, co převáží váhy, to bylo příliš, Severus se zvedl, uchvátil jeho ústa v lačném políbení, sevřel v náručí, téměř hrubý. A Harry to opětoval, stejnou silou, stejnou naléhavostí, ruce se pletly v obléhání, objímat, poznat, obklíčit, zajmout, dotknout se všude, vztyčit vítězné vlajky. Zajatce ušetřit; vrátíme se za chvíli.
„Merline,“ zaúpěl mu do úst, „ty vaše šaty! Kolik vrstev máte? A knoflíků snad miliardy; jste jak nedobytná tvrz.“
„Zcela správně,“ dýchal Severus, mezi slovy, mezi polibky, prudce, „jsem nedobytný,“ bylo toho tolik, co chtěl, potřeboval, nedalo se stíhat, „pokud ovšem nerozhodnu,“ nádech, polibek, závan stínové magie, „odevzdat se dobrovolně,“ knoflíčky se rozepínaly, hábit, vesta, košile rozvíraly, nátělník prostě roztrhal, bledá kůže prsou v zlatavém oparu ohně krbu, Harryho hrdelní zavrčení, „zbav mě toho. Rychle.“
Jednou paží nepřestával bloudit Harryho hrudníkem, zády, vlasy, druhou svěsil, nechal ze sebe strhávat kusy oděvu, Merline, vážně jich měl příliš, Harry ho vysvobodil z rukávů, použil obě ruce, ústa, hladil, mazlil se s čerstvě odhalenou kůží v táhlých tazích, líbal, přesunul k hrudi, a jako by zapomněl na vše ostatní, zbytek šatů stále z poloviny Severuse halil, Harry v omámené posedlosti mučivě něžný, neukojitelně dychtivý týral jeho bradavky, svíral rty, sál, dráždil zuby, ústa plná té delikátně jemné pokožky, rozcitlivělé k zbláznění, až to kradlo dech z plic. Severus bezděčně zatnul prsty do jeho zad, v druhé pěsti Harryho rozcuchané vlasy, spíš se ho držel, neschopný volby, zda pobízet nebo se spasit, zápasil o vzduch. V pokleku proti sobě, propletení, visící závoje látky překážely, Harry se je maně pokusil stáhnout, zavadil o konečky havraních pramínků, dlaň sama zamířila do nich, neúprosně laskavá.
„Chybí mi ruce,“ zasténal.
Severus rozdrtil zaúpění, polkl.
„Řeším stejný problém,“ zachraptěl.
„Už jste se miloval s chobotnicí?“
Pobavení zákeřně napadlo sebeovládání, podrazilo nohy, ze Severusova hrdla unikl tichý sten.
„Pokud to byl návrh, smím odmítnout?“
„Sakra,“ ulevil si Harry, něco mezi nářkem a zavrčením, odtáhl se, zuřivě strhnul pozůstatek vrchního oblečení.
A jako topící se přimkl lítě zpět, bouřlivě Severuse objal; kůže na kůži, kost na kost, rty na rtech, komu patří čí jazyk, čí ruce, těžko k rozeznání, ale kdo by pátral, rozkoš štědře procházela oběma, přelévala ve spojených nádobách.
Byli jimi. Rozdílní. Z jiných světů. Z jiné doby. A tak stejní; v obou se snoubil půvab noci s jasem světla, ostří hněvu s rukojetí z milosrdného alabastru, tíha strachu z toho, čeho druzí byli ušetřeni blahodárným nevědomím, odvaha tomu čelit, třebaže sama Naděje v nejistotě odvracela tvář.
Každý sám vláčel svůj kříž a přitom to byl jeden a ten samý; Severus to tak cítil. Na nějaké nevědomé úrovni to vnímal, ne šedí, ne, oba byli černobílí – a jeho černá se setkala s Harryho, dokonale prolnula v perfektním odstínu, žádný rozdíl, jeho bílá plynula dál bez zaváhání Harryho bělobou, nemísili se, nerozmělňovali, nesoupeřili.
Tohle mu dával Temný pán způli. Albus z té druhé. Žádný nemohl víc.
Jen Harry.
Protože Severus a Harry se navzájem neměnili. Ani nechtěli.
Stále sami sebou, stále rozdílní, přesto ve svém středu bytí, vědomí i magie, sloučení v absolutní harmonii.
Jeden v druhém pokračovali.
Nekonečná smyčka.
V dávných dobách symbol věčnosti, nevyčerpatelný zdroj síly proti zlu a bezpráví, ale také provázanosti všeho se vším.
Jako náhlé prozření, záblesk, jiskra vteřiny, kdy se vám vše zdá tak jasné a srozumitelné; Severus to věděl. Narodili se jeden pro druhého. Život je ohýbal, lámal, tříštil, jen aby dosáhli tvaru bez vady, konečně schopní se spojit, doplnit, rozšířit. Pokračovat.
A ať už je ten zázrak určen jen pro nás dva, hermeticky soukromý, nebo s vyšším smyslem ve všech svých děsivých důsledcích…
Tohle jsi zničil, Zítřku?
Nechápu. Jak jsi mohl? Tak velká je má vina, že ji ani vesmírný div nevykoupí?
Chci znát tvé jméno, Zítřku! Chci vědět, kdo mne soudil.
Ačkoliv, co na tom záleží… Měla jste pravdu, má krásná paní oděná vzpomínkou praoceánů, je to v nás; v lidech. I ve mně. Cosi šíleného prahnoucího po sebezničení.
Jak napsal mistr Sun: Mé umění je nesmrtelné, bude se předávat po staletí. Neboť bez ohledu na čas, válka vždy začíná v nás.
Víš to, Harry? Tohle vše?
Myslím, že ano. Myslím, že ty jsi během pobytu v monolitu mnohé pochopil.
Nejsem schopný cítit to, co ty. Zatím? Ale už rozumím.
Vím, zač bojuješ. Proč nemáš strach dobrovolně vstoupit do Mlhy.
Musíš spojit, co oddělili.
Protože rozervaná smyčka je jen lanem, bezúčelně plápolajícím, a koho svými roztřepenými konci zachytí?
Nejsem si jistý, v tolika věcech si vůbec nejsem jistý, ale dnes, teď, poprvé – ti skutečně rozumím.
Spojit, co nikdy nemá být rozděleno.
…Nás?
Objímal ho. Hladil. Líbal. Na okamžik zvedal víčka, spatřit jeho výraz. Vnímal jeho vůni, chuť, naslouchal dechu, tlukotu srdce. Ukládal do paměti, speciální místnost v sálu, pokoj zrození.
Zvláštní; detailně vnímat sám sebe jako část někoho jiného.
Zvláštní.
Trochu z toho mrazí.
A přesně jako prve, snad naladěný na tutéž frekvenci, bez jediného znamení či náznaku, Harry plynule přešel a sladil se s jeho rytmem; živelnost i dravost vystřídala něha, pomalé pohyby, lehké dotýkání. Samotný kontakt, těsná blízkost plná němé slasti.
Klečeli, paže druhého za zády v pevném sevření, polibky přešly v jemné mazlení, sametově se hýčkali rty. Pomalu. Žádný spěch.
„Harry…“
„Pane?“ mělké vydechnutí.
Severus protkal prsty nitkami neposedných vlasů.
„Nemohl bys mi říkat jménem? Aspoň nyní?“
Harry strnul. A ten rudozelený pohled rozervaly exploze, hrůza, bolest, žal. V rezignovaném odevzdání otevřel ústa…
Severus sklouzl dlaní, ty oči zakryl. Umlčel rty polibkem.
Vnímáš mne stejně. Jsem tvůj Severus. Přesto mezi nás stavíš zeď.
Asi musíš.
„V pořádku,“ zašeptal. „Říkej mi, jak chceš. To nevadí.“
Odklonil ruku, Harry měl víčka sklopená. Nádech. Vzhlédl. Rudá se zelenou ztěžka zacelovaly rány.
Oplatil polibek; letmý, jemný.
„Děkuju, pane.“
Vděčný.
Severus se v duchu proklel, proč to vůbec vyslovil. Co na tom záleželo?! Zatoužil vzít ho do náručí, ukrýt, konejšit… Nesměl. Před ním nebyl chlapec ze vzpomínek, ale muž. Válečník. Těm smíte poskytnout útěchu jen beze slov, pevným stiskem. Já vím, bratře. Já vím.
Případně políbením. Hlubokým, dlouhým, na hranici drsného zacházení, vyzvat ho k boji, změň bolest v sílu nebo vášeň, a znič ji; jen pro tuto chvíli. Pomůžu ti.
Severus ho líbal, pronikavě, intenzivně, svíral v pažích, tiskl k sobě. Dokud Harryho oči opět nezastřel závoj smyslného omámení, ztuhlost svalů nezmizela, nepolevil mu v náručí, vláčný.
Poslední dráždivé stisknutí zuby spodního rtu a propustil ho, trochu se odtáhl.
„Nejsem si jistý, zda sis všiml, ale opět jsme skončili na podlaze. Tvé nové nejoblíbenější místo?“
„Mmm,“ zamumlal Harry nepřítomně, hlavu na jeho rameni, trochu se natáhl, špičkou jazyka líně pohladil motýlí místečko Severusova hrdla, kudy chvátal krevní proud; až z toho bolestně zatrnulo v slabinách, srdce klopýtlo, dech lopotivě sytil plíce, „jestli není postel fakt blízko, už to nestihnu.“
Vědět víc Severus nepotřeboval.
Vmžiku na nohou, popadl ho, vytáhl k sobě, Harry ho sevřel stehny kolem pasu, pulsující klín v pasti těsné látky, stejně nepřehlédnutelný, Severus spěchal.
Nešetrně ho spustil na lůžko, zkušenými hmaty zbavil kalhot, pokrčil mu kolena, rozevřel, složil se mezi nimi, prsty stiskl ony tajné oblasti beder v jemné stimulaci; v jediném pohybu celý ten naběhlý, tepající, neúnosně překrásný klenot přijal do úst, nadoraz, pohltil do sebe, obdařil veškerou pozorností. Obepínajícími rty, šetrným podrážděním zuby, horkou vlhkostí, všudypřítomným jazykem, kluzký jako had, nic nevynechal, vychutnal každičký milimetr.
Harry se s chraptivým výkřikem vzpřímil, padl zpět, polohlasný nářek slasti, zatímco mu tělem lomcovala extáze, nekonečná v Severusově zajetí, plnil ho svou jedinečnou příchutí a Severus ji přijímal, elixír života, nemohl se nasytit.
Jaká nesmírná krása, jaký nevýslovný pocit – dávat rozkoš tomu, kdo na ni dávno zapomněl, zaplnit s ní celé jeho tělo, mysl, vyhánět bolest z koutů, očistit buňky, tohle si pamatujte; jako balzámem pokrývat Harryho zevnitř, kouzlem zapomnění.
Chtěl neskončit. Nikdy. Už ani na vteřinu nedovolit, aby znovu převzal žezlo pán Žal, označil zpět získané území vztyčenou standartou úsměvu.
Musel se k tomu donutit. Harry by se nebránil, klidně mu v objetí vydechl vyčerpáním naposledy, přestože by blaženost přešla v utrpení, přemíra všeho škodí. Severus drápkem přitáhl rozum na pomoc, zahnal zklamání, přijal potěšení z krátkého vítězství a toho se v sobě chopil. Pevně.
Propustil Harryho, položil se vedle něj, podložil mu hlavu paží, přivinul si ho k boku. Vískal ve vlasech, nechal popadnout dech, prožít si moment do poslední nepatrné milisekundy.
…Jenže Harry nechtěl. Možná se také bál znovunastolení zimy, otevření bran a Král černých vran, háv z mechu omšelých náhrobků, korunu z Mlhy, za zvuku šedé flétny sebejistou chůzí vstupuje na nádvoří, stopy krvavě mokvající, jak jedovatá plíseň prosákne orgány, vypustí vzteklé psy, usedne na trůn v jeho očích, Harryho srdce v ocelově chladné rukavici s řezavými spáry; možná.
Nebo měl prostě strach, že Severus vedle něj zmizí.
Zvedl se na loktech, prudce přetočil, zakryl ho svým tělem, chytil hlavu do dlaní, vroucně políbil.
„Moje chuť ve vašich ústech… mi tak chybí,“ hlesl, stěží slyšitelně.
A už ho znovu líbal, chvatně, úporně, zapřít své jediné malé vyznání, vím, že jsi to ty, můj Severus, můj jediný, můj věčný, ale – tak – se – bojím! Co když Osud uslyší?
Severus mu vyšel v ústrety. Znásobil objetí, naléhavost políbení, copak jsi zapomněl, Harry? Tady jsou naše Elysejská pole, tady jsme v bezpečí; sem Osud nesmí.
A věděl, že je to lež. Harry také. Ale někdy i společné, vědomé lži dodají sílu přežít.
Jen další krok. Třeba i ten druhý.
Protože takhle se žije v temných časech. Jen jeden krok. Na víc nemysli. Na ničem jiném nezáleží. Jeden krok. Seber sílu. Jdi! Krok. Vidíš? Velmi dobře. A nyní – jen jeden krok. Nic víc.
„Teď já,“ zašeptal mu Harry do úst. „…Smím?“
Severus kývl. A ne, nebylo to snadné rozhodnutí, ne, ani náhodou. Milování s Albusem byla kompletní, rychlá bez chvátání, ale také bez smyslných hrátek, dráždivého pokoušení, důkladného zkoumání, s Igorem šlo o hurikán smyslů, zběsile vyhnat vášeň k nepříčetnosti, bez dechu padnout, tělo v jednom ohni, a odejít; na pomalou pozornost nebyl zvyklý. Vydat se někomu zdánlivě bezbranný, jako k preciznímu hodnocení, kterému neunikne žádná vada, s jasným vědomím všech svých nedokonalostí…
Blázne!
Tohle je Harry.
Co je na mně dobré, on velebí s úžasem. V něze hýčká, co na sobě nemám rád až k ošklivosti.
Ale především – i kdybych ho stokrát dovedl ke spalující extázi, nevyrovná se to jedinému mému odevzdání.
Protože to já mu chybím nejvíc.
Nechci, aby mu něco chybělo.
A bylo to, lehké jak sfouknutí čajové svíčky. Nejistota pryč, mysl čistá, poddal se. Vpovzdálí letmé vzrušení z neurčité představy.
Ovšem tohle nečekal. Ne. Ani v nejbujnější fantazii.
Harry ho znal, dokonale, každé místečko potěšení, i ta, o kterých Severus neměl zdání, nepostřehl, jak se ocitl nahý, Harry na něm, Harry všude, ústa, jazyk, ruce, mladé tělo v jemném dotýkání, jeho magie sladce líbala portály a pronikala dovnitř, zaplavit rozkoší místa, kam se dlaně nedostanou, jako by se rozpustil i zůstal, nehmotně hmotný Severuse obalil zvenčí i zevnitř, naplnil nepojmenovatelnými požitky, utopený v slasti, rozpálený vášní, že by ho tím musel zabít, nebýt ten pocit neposkvrněnou líbezností, krásou bez hranic. Ne krutou, ničivou, co trhá k neunesení; tohle byla fyzická rozkoš skrz na skrz protkaná ušlechtilou láskou duše, andělským světlem, jedno v druhém dávané současně, neodlučitelné ve své synchronii.
Matně okrajem vědomí vnímal sténání a bylo jeho vlastní, v pěstích prostěradlo, trhání látky, oči dokořán, stejně neviděl, vnímal, přijímal, žádná snaha uniknout, vždyť kolikrát vás uvítá čirý ráj?
Vrchol přišel sladký, přesto úplný, bez nutnosti spasmických křečí protekl celým Severusem, i pod víčky, lůžky nehtů, cestou ho svlékal z kůže, ne z té jeho, nějaké cizí, co na něm ulpívala jako pach nejspíš roky, aniž by věděl; byl jako vlahý déšť, k němuž se vzpínaly suchopárem zmořené kořínky z vyprahlé půdy duše, vyústil mezi Harryho rty.
Zanechal Severuse bez myšlenky, bez vlády. Pohyb, Harry si lehl k němu. Dvěma prsty zakryl Severusova otevřená ústa, přivinul se k němu tváří.
„Vy byste nikdy nekřičel,“ zašeptal.
Hlupáčku.
Už tolikrát.
Ale dnes poprvé by to bylo štěstím.
Protože všechno, co jsi mým pomilováním nevyslovil…
Severus přetočil hlavu, aby na něj viděl. Rudá v jeho očích byla jako krev, ta životadárná, čerstvá zeleň sytá vzkříšením. Divně, divně ho ten pohled sevřel v hrudi.
Myslel jsem, že znám všechny tváře bolesti. Ale tahle… ta ke mně přichází nová.
Zřejmě se zabydlí.
Vložil mu na rty měkký polibek.
Víc toho neměl k vyřčení.
Harryho oči zjemněly úsměvem, docela obyčejným.
Leželi u sebe, Harry hlavu na jeho rameni, hřejivou nahotou přivinutý k Severusově boku, prsty mu kreslil na prsou neviditelné obrazce. Severus ho držel levou paží kolem zad, pravou nechal volně u těla.
Svíčka za slečnu dávno dohořela, zůstal po ní růžovo tyrkysový obtisk vosku. Slabý odér sladkosti. Vzpomínka na bizarní brýle. Severus to vše v sobě zabalil do nejjemnějšího plátna, uložil v sálu na přihrádku do skrovné společnosti drahých vzácností. Ještě se k nim vrátí.
Žár krbu se zvědavě rozhlížel, v takovém stavu domek ještě nezažil. Kusy oděvů všude možně, nedopitá láhev, sklenka na zemi, rozlitá whisky protekla teninkými spárami mezi prkny. Pach slz, potu a milování.
A nad tím vším, až hmatatelná jak hustá mlha nad mokřinami, otázka plná strachu zaznít. Stoupala z Harryho.
Konec? Je po všem? Už mám začít sbírat odvahu a sílu být za to vděčný, nežádat víc, zardousit štiplavý hlásek sobectví, obejmout smutný mír?
Severus zabořil obličej do rozcuchaných vlasů, zhluboka vdechl.
„Chci tě,“ řekl.
Zvol, jakým způsobem, kdo koho, jakou pozici, pokud samozřejmě vůbec chceš – nic z toho dopovědět nestihl, Harryho jazyk v hlubokém políbení, prudkém úpěnlivostí.
Pár dní a přijde mi nezvyklé být ve svých ústech sám. Což není stížnost. Ve skutečnosti se té samoty začínám… bát? Zůstane ze mě jen polovina? A co ta druhá, v mrazivém vyhnanství?
Táhni, myšlenko; já tě zapřísahám.
Sevřel ho do dlaní, připojil svou vlastní naléhavost.
„Chci vás v sobě,“ vydechl Harry chraptivě, „chci vaši sílu. Chci cítit, že vám patřím.“
Vážný, vážný, vážný.
Třebaže jim oběma v žilách místo krve chvátala běsným proudem ryzí touha, to nebylo o sexu, erotice nebo milování. Něco jiného. Důležitějšího. Většího.
Asi Harryho bezejmenné cosi.
„Dobře,“ řekl Severus.
Uchopil ho za rameno, převrátil, položil na lůžko vedle sebe, trochu na bok, pokrčil mu koleno, odtáhl od těla. Sám se přizpůsobil jeho poloze, tak, aby měl dost prostoru, Harryho levou paži u jeho hlavy znehybněl vlastním loktem, rukou mu vjel do vlasů, přitiskl k matraci; zatím jemně, jen v náznaku. Druhou v lehkém tlaku sklouzl po hrbolcích páteře, stiskl boky, s hrubou laskavostí prohnětl půvab hýždí, lubrikační kouzlo, konečně vnikl prsty dovnitř.
Až musel přivřít oči; neznámá vášeň, vroucí hořícími knoty, ostrá noži, zatemňovala mysl.
„To není třeba,“ namítl Harry tlumeně, dech přerývaný.
Chceš mou sílu? Dám ti ji. Chceš mi patřit? Budeš.
Ale bez bolesti.
„Je.“ Nekompromisně.
Dál kroužil prsty, ohýbal, mělnil ztuhlost svalů, vypomáhal si drobnými kouzly, otvíral Harryho tělo, připravoval.
Skloněný nad ním, v záplavě zkroucených pramínků našel lalůček ucha, stiskl zuby, krátce, silně. Hebce políbil.
„Nebo ty snad se mnou nesouhlasíš?“ zašeptal s přízvukem temnoty.
Harry hrdelně zasténal, možná chtěl zaklonit hlavu, nemohl, v zajetí Severusova sevření, jen mu tím odkryl onu měkkou oblast mezi hrdlem a ramenem, sváděla k ochutnání. Severus se nebránil.
…Připravený.
Vyklouzl, cestou vzhůru podráždil Harryho erekci, jen k závanu zešílení, přejel hrot bradavky, chytil jeho pravou ruku. Propletl jim prsty. Přilehl, zatížil ho vlastní vahou, silou obou paží přitiskl k lůžku; vrcholem své tužby, zrudlé odpíráním, u vchodu do Harryho těla.
Vstoupil. A svět kolem se začal odlamovat, jak tenká oplatka rozdrolená stářím, zprvu na okrajích, Severus vcházel zvolna, prodíral se úzkou chodbou, ze všech stran pevně svíraný, ne odmítáním, ne, nikdy, Harryho nitro ho vítalo zběsilou potřebou dotýkání, svět se drolil, odpadal, mizel v pustinách nekonečna, zbytečný, Severus pronikal, klidný, neústupný, do samých útrob svaté Gaii, a přesto to byl on, kdo byl dobýván, poután a proplétán, skrz obnažené nervy Harry vstupoval do něj, stejnou krásou, stejně neúprosný. Závrať v mihotavých blescích rozvířila cáry, kaleidoskop barevné tříště.
Svět přestal. Zůstalo lože, dvě těla v nekonečném uzlu prolínání, jeden dech, horečnatě krátký, jeden tlukot srdce, napříč žebry sladěný v rytmu hromového dunění, divoženka Šílenství nad nimi v houpačce z lanoví, divoce se kývala, rychleji, výš, rychleji, hloub, rychleji, rychleji!
Nemysli.
Buď.
A Severus byl. Přirážel, Harry pod ním se vzpíral, nutil k větší síle, dravosti, jen čisté gesto odevzdání, oba víme, že já jsem mocnější, ale to ty jsi ten, ke komu vzhlížím, přijmi mě, spoutej, osvoboď; lásko, zběsilosti, tělo moje, vášni, touho, sladký hrozne bláznů, naději má, nerozume, úlisná bláhovosti, mé pošetilé snění, všichni jste zváni, společným zaklínáním zastavíme čas, navěky v divém tempu pronikání, vři, sopko, zůstaň pod povrchem, spi, slunce, nepřicházej, nepři… Zavři oči!
Výbušná extáze, jak dravec, co se sápe zevnitř, vyje, rve a trhá, Severus se schoulil do klubíčka, Harryho v náručí, jeden do druhého zatnutí v křeči.
Vlna za vlnou, bílé hřebeny z pěny. Rozbily se o rozeklané skály, slily zpět, spěchaly dál houpavě modrošedou hladinou. Obzor skrápěly první sinavé tóny listopadového rána.
Severus ležel těsně u Harryho zad, držel u sebe ve volném objetí, sledoval okno. Ani jeden nespal, usnuli stěží na půl hodiny.
„Svítá,“ pronesl Severus. „Přes všechny tvé zákeřnosti v pobíhání proudem, jsem stále já ten starší. Tudíž bych měl začít.“
Zvedl se na lokti, přiměl Harryho natočit k sobě tváří.
„Já jsem Severus. Moc mě těší.“
Harry mrknul. Trhlo to s ním.
A rozesmál se, zakryl obličej dlaní, stulil k němu, schoval u jeho těla, a smál se, smál, nemohl to zastavit.
Severus bříšky prstů brouzdal divokou změtí jeho rozcuchaných vlasů, v duchu se usmíval.
Milování s tebou bylo nádherné; nejkrásnější, co jsem kdy zažil.
Ale tohle jsem chtěl nejvíc.
Odhrnul mu kadeře z čela. Chtěl vidět. Jeho tvář plnou života, zářivé rudozelené oči.
„Nemáš hlad, cizinče?“
Harry na něm spočíval, přes Severusovu hruď složené paže, opíral se o ně bradou.
„Mám. Hrozný,“ přikývl s krutou vážností. „Na vás.“
„Výtečný začátek. Nic muže nesblíží tolik jako společné chuti.“
Zalesknutí zubatého úsměvu, Harry se stáhl, ukryl za hradbu vlastních rukou.
„Vy taky?“
„Na tebe,“ upřesnil Severus. Pro jistotu.
„…Jak velký?“
Severus znal odpověď okamžitě.
„Příšerňácky.“
„Tohle vymyslela Lily! Podvádíte.“
„Konec světa, Mordred vyslal svého nejděsivějšího služebníka, prchejte, spaste duši; inteligentní Nebelvír je mezi námi.“ Dovolil úsměvným vějířkům rozevřít se kolem černých očí. Rozcuchal ho; tomu se prostě nedalo nepodlehnout. „Správně. Už začala s tvorbou svého vlastního slovníku. Chceš ji vidět? Ona by jistě ráda. Ovšem nezaručím, že jí budeš rozumět, sám se poměrně často uchyluji ke zbabělému souhlasu s čímkoliv, co vysloví – a tiše se modlím.“
„Chci,“ přitakal Harry, veselí ještě opatrné, ale prosakovalo mu hlasem, pohledy, vůní, bezděčnými gesty, „později,“ zamumlal. Pokrčil rameny. Rozpaky jen hrané.
„Zajisté. Což mne v nevinných asociacích vrací do doby dětství, kdy jsem se učil hlavním pravidlům; jedním z prvních bylo, že matky mají vždy pravdu. Ta má říkávala, že mladé muže je snadnější šatit, nežli sytit.“
„Hmm,“ ozvalo se tlumeně, Harry rozpletl ruce, začal jimi bloudit, v drobných polibcích sněžil na Severusovu bledou kůži, „pokračujte v asociacích, nenechte se rušit,“ a sesunul se níž.
Severus se musel zhluboka nadechnout, záludné jsou tvé čáry, Osude, čím víc mi ho dáváš, tím víc hladovím. Nestačí ti to? Já už pochopil!
Milovali se. Pak ještě jednou.
Prázdné žaludky protestovaly příliš hlasitě, trochu to kazilo atmosféru; rychlé toasty, snědli je v posteli. Další milování; poslední.
„Prozatím,“ sdělil Severus kategoricky. Sobě, Harrymu, Osudu. Všichni přitakali.
Kouzly uvedl domek do původní podoby, kdy nepřipomínal samostatný pokoj studenta napadeného všemi hrozivými předvánočními stvořeními, spravil jejich oděvy.
Oblékli se. Harry byl první; pochopitelně, jedna vrstva, žádné knoflíky.
„Těším se,“ oznámil prostě. „Na Lily.“ Krátce zaváhal. „Na Bradavice, do kterých smím.“ Pousmál se. „Pojďte sem, pomůžu vám.“
A jako Lily někdy v minulém století zapínal Severusovu vestu, manžetové knoflíčky, podržel hábit, uhladil látku. Srovnal límečky.
„Oblékat vás je taky příjemné.“
Severus potřásl hlavou. Přitáhl si ho do náručí.
„Neříkej to,“ nařídil.
„Co?“
„To, co se celou dobu intenzivně snažím nevyslovit.“
Harry se na něj zkoumavě zahleděl.
„Děkuji?“ nabídl opatrně.
„Nebelvíři,“ povzdechl si Severus tragicky.
Pustil Harryho, vykročil ke krbu, odemknout ho, nabrat letax.
A v té chvíli přišla vlna třetí.
Finální. Po které nezůstává nic.
Sám praoceán vstoupil do dveří.
Nevzpomínal si, jak k tomu došlo; snad příliš rychle, snad automaticky, náhle stál Harry před ním, opíral se o něj zády, v pravé pěsti látku Severusova rukávu. Severusova ruka na jeho rameni, prsty pevně sevřené.
Ještě ne. Má krásná paní. Ještě ne. Prosím.
„Kdykoliv by bylo brzy,“ namítla jemně, šedočerný dým se smutně vlnil, jak nápis na nebi, co po sobě zanechávají loupeživí rytíři. „Pro Severuse přichází těžké časy. Musí se připravit. Musí být silný.“
Zvládnu to, vydržím, nepotřebuji…! Dralo se mu z úst; to Harry ho zastavil.
„Má pravdu,“ řekl.
Věnoval mu pohled. Šedá flétna, divný Král na zpěněném koni, smečky psů, stodoly v ohni. Ze ztrouchnivělých trámů kříž, ovázaný rozervaným lanem, kýve se pod vahou havrana, ostré drápy, nečitelný nápis. Mávnutí křídly, vzhůru k hejnu. Černé mraky krouží nad Anglií.
Severusova dlaň sklouzla, zůstala viset u pasu.
Usmíval ses.
Viděl jsem to.
Harry se odvrátil, sklopil hlavu. Nádech. Druhý, třetí.
Napřímil se, vztyčený, hrdý. Taky mrtvý.
„Pomozte mi,“ řekl Žlutoočce. Hlas studený, že mu od úst musely stoupat chomáčky páry. „Nemůžu… nedokážu sám odejít. Musíte mi pomoct.“
Pryskyřičné slzy, uroněné a zatuhnuté v medových lucerničkách před desítkami milionů let.
Záblesk.
Letaxový prach propadával mezi prsty, Severus stál sám, v domku, ve svém milovaném útočišti, omývaném galeony slané vody.
Žádná slova.
Žádný pocit.
Pravý rukáv roztržený, chyběl kus látky.
Falk Wünsch - Let Me Forget
Musel pryč. Musel…
Musel pryč.
Naučenou cestou nejdřív na Grimmauldovo náměstí, hlavou prozněl útržek rozhovoru s Albusem, letošní školní rok je vcelku vyvážený – růžové mínus, černé plus; Umbridgeová na hradě, Black za Závojem. Albus mu věnoval káravý pohled, pokrčil rameny, pravda, pravda, a té práce, než se nám ho podaří dostat zpátky, pamatuješ?
„Ty,“ zavrčel Black ve dveřích od kuchyně, většinou pobýval tu, strážil základnu Fénixova řádu, „napadne tě někdy požádat o svolení vstoupit? Co kdybych tu nebyl sám?!“
„Se Smrtijedy bych přišel, mozkomory ucítím zdálky,“ opáčil Severus prázdně, to je ono, nepřemýšlet, vrátit se do starých kolejí, tak je to dobře, pokračuj, „kdo jiný by tě postrádal?“
„Třeba já,“ ozvalo se mírně, Lupin vyhlédl za Blackovými zády.
„Vida. Chybí jen Hagridův Chloupek a smečka je kompletní,“ natáhl se Severus po letaxu, vhodil do plamenů, roztržený rukáv zavlál podivnou bezmocností, „Bradavice, soukromé komnaty Severuse Snapea.“
„Copak, snad tě něco nekouslo…“
Blackův posměšný hlas zanikl v zeleném víru; škoda, mohl dodat něco zajímavého, co by zaplnilo pustou mysl, třeba hněvem, ano, ten by byl příjemný.
Na rohoži svého bytu, Lily k němu přiběhla, bílé krajky, liščí ocásky, tvářičky růžové radostí, pod baldachýny řas zelené drahokamy.
„Pomoz mi,“ řekl Severus, rozepínal knoflíky hábitu, musel ho svléknout, musel, hned, prsty neposlouchaly, tak neohrabané, nemysli.
Zostražitěla, dychtivé veselí přešlo v mírumilovné bezpečí, mávla dlaní, knoflíky se rozepnuly samy. Severus to nekomentoval; prostě ho kouzlit nenapadlo. To je špatné. …Nemysli.
„Můžeš to spravit. Nebo já,“ nabídla se Lily.
„Ne! …Odpusť. Nechtěl jsem být hrubý.“
„Nic se nestalo,“ vycenila zoubky, pomohla mu ho vysvléknout, přehodila si hábit přes paži, natřikrát přehnutý. „Dáme ho do skříně a vybereme jiný. Pojď,“ vzala ho za ruku, vedla do ložnice.
Šel. Samozřejmě, proč by ho nemohl jednoduše spravit, vždyť je to hloupé… Lháři.
Nechceš myslet; v pořádku. Ale přiznej, že odmítáš zapomenout.
Severus se zastavil. Vedle ustlaného lože, vzal hábit Lily z ruky, položil na pelest. Uchopil děvčátko v pase, posadil ji na matraci. A poklekl před ní, objal ji, složil hlavu do klína. Zavřel oči.
„Vyprávěj. Něco. Cokoliv.“
Drobné prstíky ve vlasech, namotávaly černé pramínky.
„Byl to grandofamozní měsíčňák! S lady Okulos z Uršulova jsme vyšpekulantily bezomylníkovou díropast na tu zubodrápochlupatou práskalnici z Mňoukálovic,“ spustila střelhbitě, v hlase bublavé jiskřičky smíchu, „a opaknic šlo skvělovýtečňácky, Filchovník strachopuchatěl, nemohl ji opakvšude vyštráchovatět, i když zvukovatěl na práskucha, jenže to asi sluchoviděl Korálkopán Mudroslovný a dárkovatěl se štráchováním, oba kuksem kuktam skoro až do slunečňáku, než jsme oddveřovaly díropast a práskalnice připackovatěla k Filchovníkovi tak hvizdusvistně, že málem zholoocasitěla. Kolosoidní břichotřas, vážnovážně. Smutobída, že jsi to neokohmatal.“
Severus se napřímil; v duši závan starých časů, kdy se s Lily schovávali v keřích parku, vymýšleli vlastní řeč, aby mohli mluvit o kouzelnickém světě a nikdo jim nerozuměl. Bezstarostná lehkost, pocit nepřemožitelnosti, vždyť měli jeden druhého, co na tom, že i tehdy věděli, jak moc jsou strašidla skutečná. Kdo by se jich bál? Když se Lily smála, nic nebylo nemožné.
A tohle své největší kouzlo přinesla s sebou; tak mi neříkejte, že černá magie je zlá.
„Všichni přežili?“
„Absopřisahámlutně,“ kývla seriózně. „Tedy, lady Okulos je stále duchomrtvá.“
Natáhl se, vtiskl políbení na její malé čelo. Jak vánoční stromek zdobený rezavými girlandami neposedných vlásků.
„Smutobída,“ pronesl.
Vstal. Seslal na sebe Purus lavare. Už… mohl.
„Cítila jsem z tebe Harryho,“ řekla Lily. Tichý úsměv.
Jistěže věděla.
„Znovu přijde,“ oznámil Severus, pevně.
Sebral hábit, došel k šatní skříni, otevřel, vyndal prázdné ramínko. Zavěsil plášť na něj, uhladil.
Ano. Odmítám zapomenout.
Časem najdu sílu i vzpomínat.
Odhrnul ke kraji všechny oděvy, na konci těsně u stěny stařičká, léta nenošená košile.
Proč jsem ji nevyhodil? Vztáhl se po ní zmateně, jak se dotkl ramínka, zavadil o vrchní knoflíček.
A vzpomínka jak vichr rozrazila brány, skrz průhledné zdi žalářní kobky, ohnivé jazyky strnulé v pohybu, rozpadající se stůl klesající k podlaze visel ve vzduchu, přítelkyně s jantarovýma očima v náručí s dívenkou, maličká pěst svírala kartáček na zuby, zmizely.
Prachové panenky na ohořelých konstrukcích byly jen prachovými panenkami – nebyla to Tori!
Nebyla.
Netuším, kolikrát jsem tohle zažil. Řekl. Na tom nezáleží; budu to opakovat stále znova.
Děkuji, má krásná paní. Tvůj dar hojí i jiné rány, vrací víru…
Láskyplně vetchou košili pohladil; hned, jak to bude bezpečné, si tuhle vzpomínku vrátí. Po Newgrange. Ano. Okamžitě po něm.
Hábit s roztrženým rukávem pověsil vedle. Zvláštní, kam dáváme své nejdražší cennosti. Vybral jiný, oblékl se. Hleděl do vnitřku skříně, vyrovnaná řada visících plášťů, jeden jako druhý.
Vždyť já vím, Harry. Měl jsi pravdu.
My dva nemáme důvod se loučit.
Zavřel dvířka zdobená rytinami zmijozelských erbů.
„Projdu se,“ obrátil se k Lily. „Budeš tu?“
„Já jsem tady vždycky, Severusi,“ usmála se zelenými pastvinami, nezralé jeřabiny rozkývané svěžím vánkem, rudozelené stužky vesele zamávaly.
Sychravá vlhkost sklepních chodeb, vlídně známá. Zář očarovaných pochodní s bílou aureolou, vznikající ohybem světla, přídech magičnosti, tak důvěrné v každém z koutů. Tlumené zvuky nesoucí se hradem, brebentění obrazů, spěšné kroky, otvírání dveří, skřípění pohyblivých schodů. Dětské hlasy, spěchaly do svých věží, blížila se večerka.
Všechno to Severuse objímalo, vracelo do současnosti, připomínalo dnes a nyní, jeho důležitost, člověk se tak snadno ztratí blouděním minulostí, čekáním na budoucnost.
Severus hrad miloval. Hrad miloval jeho. Zanedlouho Harryho označí za duši školy.
Tak jak je možné, že v jednom ze zítřků…?
Nemysli.
Nesmíš. Hrad tvou lásku potřebuje. Minerva tvé přátelství.
Není spravedlivé trestat hněvem rozhodnutí, které dosud nezaznělo. Možná nikdy nezazní.
Nemysli.
Buď teď a tady. Tak je to správně.
Našel se v patře ošetřovny, podezřele mnoho hlasů, spiklenecky přidušených, příliš mnoho šoupajících nohou, Severus vstoupil dovnitř, rozhlédl se. Ošetřovna byla plná jako nikdy, hlava na hlavě, studenti všech ročníků i kolejí, domácí skřítci pobíhali jako splašení.
Poppy stála vedle dveří, paže založené na prsou.
Severus ustaraně zvlnil obočí.
„Epidemie? A ty tu jen tak stojíš? Co potřebuješ, proč jsi mi neposlala zprávu?“
„Naprosto netuším, o čem mluvíš,“ odvětila Poppy. „Nikdo tu není.“
Teprve tehdy postřehl, co skřítci nosí – podnosy laskomin, nadívané košíčky, šlehačkové pudinky, ovocné cukrovinky, mizely jak kouzlem, tolik hladových rukou.
„Poppy,“ zachmuřil se.
„Ano, Severusi? Ah, epidemie jsi říkal. Ano, pravda, dnešek byl děsivě… růžový. Albus se celý den jídel neúčastnil, měl práci s hodinami lektvarů, Minervu zaneprázdnil nečekaný příchod rodiny jednoho ze studentů, tebe zjevně cosi jiného. Takže veškeré pokrmy dnes podávané byly striktně… jak to říct? Mylně zdravé? Dušená brokolice, jáhlová kaše, špenátové palačinky, chlebové kapsy plněné kapustou… Víc si raději nevzpomínám. První se mi psychicky zhroutili skřítci. Po obědě se hradem ploužila už jen truchlivá torza dětí.“
„Takže ses rozhodla nadopovat je cukrem, aby celou noc krásně spaly,“ utrousil sarkasticky.
„Já?“ vytřeštila nevinné oči. „Nikdy. Sladkosti neschvaluji, kazí zuby. Tam vzadu leží Peter Goddard, nepěkně si ukopl palec, ti dva tři studenti zde jsou jeho přátelé na návštěvě. Skřítky omluv, ještě se vzpamatovávají, ten duševní otřes byl těžký, terapie zabere nějakou chvíli, stále nejsou zcela svéprávní. A rušit je v tomto stavu by bylo kontraproduktivní.“
Lupnutí, pět dalších ušatých bytostí se objevilo přímo u nich, každá několik táců s hromadou kalorických nášlapných min, dychtivě se rozeběhla mezi dav dětí. Poppy svižným hmatem uloupila čokoládovo tvarohový koláč zdobený malinami.
„Způsob léčby,“ sdělila důležitě Severusovi. S lahodným výrazem ukousla kraj s celou voňavou malinou, polkla, olízla rty. „Jako lékouzelnice jsem velmi flexibilní.“
„Mimořádně.“ Naklonil se k ní blíž, zašeptal: „Téměř by se to dalo nazvat podvratně buřičskou akcí. Buď opatrná; někdo tě ošklivě kazí. Mimochodem, pokud by snad někdy revolta podhradí obsahovala méně sacharózy, nezapomeň vyslat tajný signál i mým směrem.“
Poppy se široce usmála, mrkla.
„Už běž, než si tě všimnou,“ začala ho vystrkovat ze dveří, „mohly by se mi tu začít dusit.“
„Takový pohled by mi uměl vylepšit spaní.“
Nechal se vyšoupnout do chodby. Než Poppy zavřela, stihla na něj vystrčit špičku jazyka, čepec trochu nakřivo.
Vážně to udělala. Vážně.
Severus bezmocně zavrtěl hlavou. Vždy hlásal, že cukr je pro lidský organismus zhoubný – ale jelikož to bylo heslo dne Růžové kletby, dnes to říct nemohl. O důvod víc, proč Umbridgeovou nesnášet. Taky dobře.
…A víc nemělo smysl to odkládat. Otočil se, vyrazil pryč. Šel tam, kam v hloubi sebe věděl, že jde od první chvíle. Kam nakonec zamíří pokaždé.
Okřídlený chrlič se roztočil, schodiště vyneslo Severuse nahoru. Zaklepat nestačil. Albus ve dveřích, tvář unavenou, obavy v pomněnkách bujely jak plevel.
„Byl jsi na ošetřovně. Ale zdáš se v pořádku. Jsi? Pojď dál, prosím, pojď, Severusi,“ ustoupil z prahu, zavřel za ním.
Bylo to jako úder pěstí na solar – všechno se stalo skutečností.
V pořádku?
Ne.
Ano.
Ani v nejmenším.
Samozřejmě.
…Nic není, vůbec a naprosto nic není…!
Jako na kolotoči. Docela rozbitém. Škubnutí, rozlétnout, zásek, stop. Škubnutí. O tři zuby zpátky, trhnutí, švihem vpřed! Zásek.
Nemám ponětí. Albusi.
Albusi? Zastav ten chaos. Jinak se dočista pomátnu.
Vysvětlil si Severusovo mlčení po svém; ramena mu klesla, sklopil oči. Pokýval hlavou. Žádný cinkot, ve stříbrných vousech ani jeden jediný korálek.
„Řekl ti to. Hněváš se. Jistě. Tomu rozumím.“
Ten velký, mocný, bílý kouzelník. Jak drobný, útlý se zdál, v pastelově modrém hábitu s černými vzory; ladil mu k očím. Křehký pod tíhou všeho, co na něj život poskládal.
„Až tak se hněváš?“ zeptal se tiše; a otazník se vytrácel, jako by si sám hned odpovídal. „Zřejmě bych se měl nyní hájit. Bohužel, všechny racionální důvody… se mi kamsi vytratily.“
Tolik smutku.
Další úsměv, o který jsem dnes přišel? Jako nakažení láskomorem; kde brát naději, když světla jedna po druhém stále zhasínají?!
Těžko je mi, těžko, Albusi.
Zradil jsem svůj slib – a nejsem schopný litovat. Co je z toho horší?
Nevděčný a proradný si připadám… ne, ne, vždyť jsem, když se zpronevěřuji každému, ty tři hory mne drtí; jak se s tímhle mám vyrovnat?!
„Severusi.“
Vztáhl po něm ruku, tu atlasově hebkou, vrásčitou, opravdu se chvěla? Únavou?
„Ztratil jsem tě?“
…Strachem?
Severus udělal rázný krok, silně ho objal; ale možná se ho ve skutečnosti chytil. Nikdy, Albusi!
Jenže už ani nejsem tvůj; ne úplný.
A nesmím ti to prozradit – co kdybys ke mně příště Harryho nepustil?
Přesto i pro tebe ještě mám dost pravdy.
„Celý svůj život. Každý den. Miluji tebe, Albusi.“
Bolelo to; s jakou úlevou, jakým štěstím ho starý muž sevřel, celý pookřál v jeho náručí. Bolelo, s trpkou pachutí zrady.
Tolik let o tebe bojuji. A pak, když zjistím, že naše dny označili datem spotřeby, jimi začnu mrhat.
Musím být Osudu k smíchu.
Být mnohaletým zrádcem má i své výhody, naučíte se ovládat tón hlasu. Třeba k lehkému sarkasmu na odlehčení atmosféry. Tak lživému.
„Nicméně ocením, pokud své námitky ohledně našeho intimního života budeš příště směřovat výlučně ke mně.“
„Jaké námitky? Co bych mohl vůči našemu intimnímu životu namítat?“ užasl Albus. „Vždyť žádný není.“
„Podivné. To mi jako námitka připadá.“
„Myslíš?“ pokrčil Albus rameny, zpola rošťácky. Zpola obezřetný.
Z paží ho nepropustil, svíral u sebe, opření o sebe spánky hovořili jeden druhému do vlasů.
„Ukázal ti Harry své nejnovější vzpomínky?“
„Slečna Láskorádová zemřela. Její ztráta Draca s panem Potterem sblížila. Oba se stali oficiálními likvidátory. Poppy žije nyní s nimi. Nic nového nezjistili,“ stručné informace jako hlášení ze schůzek Smrtijedů.
Protože víc nepovím. Temného pána jsem zradil na všechny způsoby.
Harryho ti nevydám.
S veškerou důvěrou v tebe, mám strach, že bys nepochopil. Ještě je příliš brzy ho soudit! To po mně nemůžeš chtít. Nechtěj. Prosím.
„Naše Lenka? Ah. Zlá zpráva, můj chlapče, velmi zlá,“ hlesl Albus zdrceně. Vrásčité dlaně sklouzly po zádech v drobném gestu, konejšivě důvěrné. Svádějící…? „Severusi. Co mi to nechceš říct?“
Jako voda v kotli, když se vaří, horká pára syčivě se nahromadí, až s hlasitou ránou poklička nadskočí, neschopná ji déle udržet; konečně – hněv.
„Nechci? Nevím, Albusi. Možná nechci mluvit o Nurmengardském odkazu, na jehož počátku jsi stál, nebo že bych nechtěl mluvit o Velmistrech světa, kteří pana Pottera odsoudili, aniž by mu dali nejmenší šanci, a to v den, kdy právě svou mimořádnou magií zachránil tisíce životů bez jediného slova díků, či snad nechci slyšet tvé ulehčení, jak spásně dokonalé je to řešení, jelikož se nechci rozhněvat, že tak krutý a slepý bys snad mohl být?!“
Albusi, lásko moje, já vím, jak strašlivým nepřítelem umíš být. Nezaháněj mě do kouta.
Stín, ve kterém stojím, je velmi temný. Skrývají se v něm hrozivé volby.
Nenuť mne volit.
Už jen jejich mlhavě tušená existence mě začíná děsit…
Hebká něha dlaně na tváři.
„Pak je od tebe nesmírně moudré, že o takových věcech nemluvíš, můj drahý Severusi,“ řekl Albus upřímně. „Odpusť starci jeho pošetilé nutkání vědět vše, s bláhovou naivitou, že jen on dokáže posoudit správnost dění; když sám se tak často mýlí. Odpusť mi, že znevažuji zkušenou rozvážnost tvých rozhodnutí. Největší dar hned po tvém vzácném srdci je odvaha a rozum, se kterým mne neváháš upozornit na mé chyby.“
Zlost zmizela, jako ta pára. Zůstala esence limetky, citronové trávy, voněla útulným klidem, posvátným kruhem, kam nic zlého nemůže vkročit. Severus těžce vydechl, opřel se do stříbrem prokvetlých vlasů.
„To já se omlouvám.“ Kéž ani netušíš, za co vše; Merlin mne zatrať. Ah. Zatratí. Zapomněl jsem… „Je to složité.“
„Ano. Ano, to je. Nadmíru. A pro tebe především. Já vím. Severusi, můj milovaný; vždyť já to přeci vím.“ Krátce se odmlčel. „Zůstaneš?“
Tichounce, tiše, že byste skoro přeslechli. Severus to štěstí neměl.
Albusi, já… nemůžu. Nedokážu.
Ještě stále ho všude cítím; ještě se toho nechci vzdát.
Odpusť!
„Bylo to náročné, jsem unavený,“ propustil ho z paží, odstoupil, „a ty jistě také.“
„Ovšem,“ vynucená bezstarostnost, Albus ho pobídl ke krbu. „Dobrou noc, klidné sny, můj chlapče. Jsem šťastný, že jsi v pořádku zpět.“
Severus došel k římse, nabral letax. Ohlédl se.
Jak zmatené jsi, srdce moje. Kde najít mír ve stínu tří? Zoufám si!
Znát budoucí volby vůbec nepomáhá.
„Zítra,“ řekl.
Ztrácím tě, má vílí lásko, nevěřím tomu, a přitom sám jdu konci vstříc; jak blázen, zhola nepříčetný, co v pokleku u popravčího špalku svému katovi sekeru pochválí.
„Pokud bys chtěl. Zítra za tvou společnost budu velmi vděčný.“
„Zítra tedy,“ kývl Albus, úsměv jemný jak pavučinka, měsíčním půvabem se rozsvítil. „Přijdu rád. Svůj vlastní vděk přinesu s sebou.“
Nebelvíři jako vždy opustili učebnu doslova úprkem, Zmijozelové s drobnou poklonou vycházeli ze dveří, místnost zahalil blahodárný klid, poslední odpolední hodina skončila.
„Potřebujete něco, pane Malfoyi?“ pobídl ho Severus.
Draco zavřel dveře, zůstali sami, došel k profesorskému stolu.
„Jestli neruším. Pár otázek, pane.“
Severus roztančil hůlku, krbem odeslal svitky do svých komnat, čerstvě spáchané lektvarové paskvily k pozdějšímu oznámkování do kabinetu.
„Poslouchám.“
„Marně se snažím vydedukovat cíl vaší změny taktiky,“ pokrčil Draco rameny. „Jednoznačně je funkční, Nebelvíři a Pablb-který-přežil-protože-je-moc-hloupý-aby-pochopil-že-Avada-zabíjí jsou totálně vyvedení z míry, dnes jste za celé dvě hodiny stěží promluvil, a když Tupec-který-přežil-aby-měl-možnost-ničit-vzácné-ingredience-do-lektvarů opět dohnal svůj kotlík k sebedestrukci, jen jste explozi zabránil a neřekl půl slova.“
Severus pozdvihl levé obočí.
„Byla vyhlášena soutěž o stvoření nejdelšího jména, která mi unikla, nebo jste si našel nové hobby?“
Pokud jde o druhou variantu, mohu ti prozradit, jak mu budeš říkat za pár let. Bude to kratší.
„Nikoliv, pouze s krátkodobou nutností dorovnávám hladinu svého ega,“ odvětil Draco nevzrušeně. „Profesorka McGonagallová byla tak neskonale laskavá, že nám na vyučování přinesla ukázku perfektně přeměněné lžičky vody do očarované hořící svíčky, stvořené vlastnoručně samotným Skřetem-který-by-nikdy-nic-takového-nedokázal-kdyby-se-zrovna-nezamotal-do-vlastního-hábitu-a-nešlápl-si-při-tom-na-jazyk.“
„Merlinvíproč mám podivné tušení, že jste v Aquarum ardente neuspěl.“
„Takovou pohanu bych na Zmijozel nikdy nepřivodil. Přeměnil jsem ji na svíčku. Hořící. Pouze se mi neustále sama hasila. Drobný defekt, který záhy doladím,“ dodal suše.
„Nepochybuji.“
„Děkuji. Ale proč jste mu ani nevzal body? Těch pár vteřin totálně tupých výrazů na jejich tvářích bylo sice příjemných, ale nerad přiznávám, že nejen Nebelvíři jsou zmatení. Také nerozumíme. Pokud jde o nový postup jak zvýšit stupeň jeho imbecility, všichni se horlivě zapojíme. Stačí nastínit pravidla. Aspoň mně. Co mám dělat?“
Tak to je zřejmě jediná věc, kterou momentálně vím zcela přesně – až se jedné noci ocitneš s výše mnohokrát a mnohoslovně jmenovaným nahý v loži a padne tam zmínka o milování, řekni jednoznačně…
Cokoliv uznáš za vhodné.
Protože ty se rozhodneš správně.
Severus mírně potřásl hlavou; není o čem mluvit, nech to být.
Dracův obličej se změnil. V hodně ustaraný.
„Severusi. Stalo se něco?“ zeptal se tlumeně.
Severus okamžik jeho pohled opětoval. Pak v náhlém hnutí mysli udělal něco, co si k němu dovolil snad naposledy v jeho pěti letech. Natáhl ruku, hbitými prsty zničil dokonale sčesanou ofinu platinových vlasů. A přitáhl si ho k sobě, paži kolem ramen.
„Všechno v pořádku, Draco.“
Hoch se na moment překvapeně zarazil; a objal ho v pase, složil tvář na hrudník, hned vedle dlouhé řady z drobných knoflíčků.
„Zdáš se duchem nepřítomný, Severusi. Můžu pro tebe něco udělat?“
Ano. Buď tím, kým jsi. A nepřestávej.
„To nic, Draco.“ Propustil ho. Srovnal jeho rozcuchaný účes, krátce mu stiskl rameno. „Nedělej si starosti. Jsem v pořádku.“
V sivých očích se zavlnila nejistota, zmizela pod hladinou.
„Dobře,“ přitakal pevně. „Déle už nebudu rušit, pane.“
„Nikdy nerušíte, pane Malfoyi.“
Draco mu pokynul na rozloučenou, obrátil se k odchodu; aby stejně jako Severus vzápětí zamrznul v nevěřícím úžasu.
Dveře laboratoře se totiž otřásly, jak někdo zaklepal přesně mířeným úderem lebky, načež se rozlétly bez vyzvání, dovnitř vpadla jako vhozená slečna Láskorádová ve svých hrozivých brýlích, dva klopýtavé kroky od prahu zabrzdila, dravě stáhla stuhu z vlasů, v mohutném pohybu se předklonila, brýle spadly na zem, děvče vjelo oběma rukama do rozpuštěného copu, divoce se rozcuchalo. Zlaté prameny zběsile létaly do všech stran, sluneční erupce katastrofických rozměrů.
Napřímila se, ve tváři úlevu tak slastnou, jako by jí právě vyndali zpod nehtu třísku; na hlavě kreaci, kterou by jí Trelawneyová záviděla.
„Áááh,“ vydechla, „hrozně jsem se bála, že to nestihnu a nakladou vajíčka,“ uhladila vlasy do příčetného tvaru, zvedla brýle ze země, zasunula do brašny, „krásné odpoledne, pane profesore! Jsem tady! A moc, moc vám děkuji, že jste si vyžádal, abych svůj trest za pozdní příchod na obranu proti černé magii směla strávit s vámi, ani nevíte, jak ohromně se těším! Co potřebujete nejvíc, pitvat žáby, sliz z tlustočerva, jikry od hnisavky přilnavé, stihnu všechno, klidně se tu zdržím; málem bych zapomněla! Něco vám nesu,“ zabořila se do brašny, podle nejrozličnějších zvuků tam nosila veškerý movitý majetek rodiny Láskorádů, vítězoslavně se napřímila, v ruce skleněnou krabičku plnou žlutohnědého pohybu, „chřoustaly šavlokřídlé, je jich dvanáct, kamarádky je pro mě sbírají a dávají mi je v noci do postele, občas mě takhle mile překvapí, napadlo mě, že by se vám možná mohli hodit.“
Ano, usoudil Severus temně. Vaše takzvané kamarádky by se mi hodit mohly. Napadá mne hned asi osm lektvarů, do kterých je nastrouhat.
„Jak pozorné od vašich přátel,“ poznamenal nahlas. „Chřoustalové nepatří mezi agresivní druh, ovšem umí se ostře bránit, kupříkladu jsou-li nevědomky zalehnuti.“
„Oh ano, díky Merlinovi!“ přitakala nadšeně, zvedla bradu, odtáhla trochu hábit, odhalila ošklivě zarudlé škrábance a kousance na hrdle. „Jinak bych zaspala a neviděla cestou do koupelny sklípkana tygrovaného, jsou extrémně plaší, vidět je na vlastní oči je prostě úžasné.“
Zajisté. Kdo by odolal?
Severus usoudil, že je zbytečné plýtvat dechem na otázku, zda slečna navštívila ošetřovnu. Ponuře seslal Sano purifico, kdoví, jaká další zranění skrývala pod oděvem; aspoň že chřoustalové nejsou toxičtí. Teď jen vymyslet vhodně lstivý důvod, proč by měla začít používat repelentní kouzlo.
„Využití pro ně jistě najdu, slečno Láskorádová. Děkuji. Když budete tak laskavá, přidejte je do skladu zásob na přípravu ingrediencí,“ pokynul k úzkým dveřím, kde vždy uchovával dostatečné množství žab, tlustočervů a podobných stvoření, k nemalému potěšení svých studentů.
Slečna k nim dorazila hvizdusvistně; pro tak rychlý pohyb dokonalé označení. Severus sotva stačil odstranit magický zámek, jinak by pravděpodobně opět zaklepala lebeční kostí. Zmizela uvnitř.
Teprve tehdy se na sebe s Dracem podívali. Hochův výraz jednoznačný.
A kdybys jen tušil, až do jaké míry je to celé …půvabně kuriózní, pomyslel si Severus.
„Cokoliv máte na jazyku, pane Malfoyi, neříkejte to. Mohlo by se stát, že byste toho jednoho dne litoval.“
Dracův obličej přešel do vyděšeného: A víš jistě, že jsi v pořádku?!
Severus vyladil pohled do temného: Mýlím se, nebo máš snad pochybnosti o mém duševním zdraví?
„Merlináčku! Vážně to je…?! To je neuvěřitelné!“ přerušil jejich zrakovou komunikaci nadšeně blažený výkřik. „Ačkoliv, samozřejmě, jsem hloupá, kdo jiný by tu mohl hlídat než vřískálníčci a lakomničky, když tu máte tolik důležitých věcí?! Hrom do okurky… pardon! Ale zvratkovrhač, taková rarita… hopla!“ Zachichotání. „Málem jsi mě dostal, potvůrko podivná.“
Ty tam máš něco takového? Obezřetné šedé oči.
Pevně věřím, že ne. Stoicky ty černé.
Slečna vyšla ze dveří komůrky.
„Tak. S čím mám začít?“ začala si vyhrnovat rukávy.
„Odcházím,“ oznámil Draco, „přeji příjemný zbytek odpoledne, pane.“
Dej pozor, zda to není nakažlivé.
„I vám, pane Malfoyi,“ kývl Severus; pokud ano, rád se s tebou podělím.
Draco zrychlil.
Marnost nad marnost, Draco, Osudu neunikneš.
Něco málo o tom vím.
„Zadržte, slečno Láskorádová,“ zvedl Severus dlaň. „Nebudeme zde.“
„Škoda,“ povzdechla si, znovu srovnala rukávy, „vaše laboratoř je fantaskulózní.“
Fantaskulózní. Pěkné. Musím si to zapamatovat, tohle Lily ocení.
Vy dvě byste si skvěle rozuměly. Škoda, že se nikdy nepotkáte; neodvážím se změnit proud ani nepatrně.
Severus seslal na oba ohřívací a povětrnostní ochranné kouzlo.
„Snad přesto nebudete litovat. Pojďme,“ vykročil ke dveřím, slečna ho následovala, vyšli na chodbu, Draco mizel v zákrutě, Severus učebnu bezpečně uzamkl.
Němě slečně pokynul, přešli deset kroků opačným směrem, k maličkému otvoru po vypadlém kameni, vyplněném zašedlou pavučinou s několika vyschlými zámotky.
„Iluze,“ prohodil Severus, sáhl do ní. Před nimi se ve zdi otevřela úzká cesta. „Tajný východ ze sklepení. Ani moji hadi o něm nevědí. Smíte ho použít, kdybyste někdy potřebovala.“
„Já tak miluji hrad!“ pronesla blaženě. „Tolik tajemství. Znáte všechna, pane profesore?“
„Pochybuji,“ oznámil Severus, vyrazil do schodů, za slečnou se stěna zavřela, stoupali vzhůru, „s ředitelem jsme došli k závěru, že hrad vytváří stále nová.“
„Logické,“ přitakala vážně, „jako každý živý organismus se neustále přizpůsobuje okolí a měnícím se potřebám.“
To by mohlo vysvětlovat, proč jsem se vždy během svých nočních bludných toulek nakonec všemožnými tajnými průchody neplánovaně ocital u Albusových dveří.
A v posledním týdnu před nebelvírskou věží.
„Ano. Logické.“
Vyšli na bradavické pozemky, první prosincové dny přitančily s houfem přízemních mrazíků, stmívání na spadnutí. Severus přivolal velký zakrytý koš, připravený nedaleko, nechal ho za nimi levitovat, pokračoval v chůzi. Slečna hopsavě za ním.
Ani se nezeptala, kam jdou. Každý jiný student by už byl přesvědčený, že je veden do Zapovězeného lesa. A ona si hopsá.
„Bylo mi řečeno, že jste se dobrovolně ujala jedné z mých povinností, slečno Láskorádová,“ krátce na ni pohlédl.
„Pane?“ zamrkala zmateně.
Severus zastavil. Pokynul k ohradě před nimi.
„Krmení testrálů.“
„Ah,“ zrůžověla. „Zlobíte se? Přísahám, že jsem si nejdřív přečetla všechno, co mají rádi a co jíst nesmí!“
„Já vím.“ Otevřel závoru, vešli, koš dolevitoval k nim, pomalu se složil na zem. „Uvítám pomoc. Kdykoliv se vám to bude hodit.“
Slečna se usmála.
„První den jsem byla smutná, když mě Moudrý klobouk zařadil do Havraspáru. Naštěstí jsem si pak uvědomila, že vás můžu mít ráda, i když patřím do jiné koleje.“
A jako by nic se vydala ke koši, odsunula poklop, začala rozdávat kusy syrového masa, testrálové se sbíhali.
…Nerozumím. Nikdy jsem neudělal cokoliv, čím bych si vaše čisté srdce zasloužil.
Naprosto tomu nerozumím.
Nejspíš ani nepochopím, lhostejno, jak dobře vás poznám. Ale můžu to aspoň zkusit.
„Rozumné řešení. Hodné Havraspáru,“ řekl. Přidal se ke krmení.
Láska. Touha. Zrada. Zloba.
Volba.
Není zvláštní, kolik velkých slov se skládá z pouhých pěti písmen? Tolik moci, která určuje naše životy, mění osudy, tvoří dějiny, boří města, staví mosty; v pětimístném slově. Najdou se i další. Třeba přání. Snění. Strach. Trest. Celek. Pomoc.
Vtom Severuse napadlo, že zná ještě jedno. To největší.
Ve kterém najdete úplně vše. Možná i samu podstatu bytí.
Harry.
__________________________________________________________________________
Mám se ptát? Získala jsem si od vás nějaké malinké odpuštění za předchozí trápení nebo mě teď proklínáte stonásobně víc? :-D Radši se neptám. :-D
Příští týden nás opět čeká Tom. Hned v jeho první části, víceméně celá druhá polovina, je něco, co považuji za splnění svého snu pisálka - znáte termín "automatické psaní"? Bývá vysvětlováno jako "psaní bez vědomé kontroly nad textem". Zhruba to se mi stalo :-) Naprosto jsem ztratila kontakt se světem, realitou, sebou, popsala patnáct stránek ve Wordu a netušila, co jsem napsala. Neměnila jsem to, neupravovala, dostanete to tak, jak mi to bylo někým odvyprávěno, pouze jsem daný text vložila v jiném fontu. Moc bych si přála, aby si aspoň tuto část přečetli i ti, kteří Tomovu linii nečtou a nehodlají (neznalost předchozích kapitol a děje vůbec vadit nebude), ale nutit samozřejmě nikoho nemůžu. A ano, je to asi náročné čtení, svým obsahem.
Děkuji vám všem :-)
Přeji fantaskulózně šemulinkový den a mnoho dalších takových!
Merlin s vámi 
Komentáře
Přehled komentářů
Milá Alice, tuhle kapitolu jsem musela číst dvakrát a pokaždé s přestávkami... Poprvé s přestávkami proto, že to bylo tak... dobré. Správné. Nechtěla jsem, aby ten moment skončil a chtěla jsem ho co nejvíc protahovat. Účinek Vílího dechu se možná nedá násobit a všeléčivý balzám možná neléčí všechno, aspoň oficiálně, ale já měla při čtení pocit, že jsem se v něm vykoupala. A bylo to skvostné, bolístky mizely, až zbyl jen ten úchvatný pocit, že právě teď je všechno v naprostém pořádku. Byla to silná kapitola a mocná svým štěstím v neštěstí... Moc za ni děkuji :-* ♥♥♥
poděkování
(Astra, 19. 5. 2017 0:35)
Napadlo mě taky slovo na pět písmen - Krása.
A další slova mi prostě chybí. Zůstaly jen pocity a připadám si obdarovaná. Úžasný dárek :-), jen tak sedět a usmívat se.
Jak to jen dokážeš, vyjádřit tolik v jediné větě? A jak dokážeš vyvolat takovou smršť emocí?
Jsi prostě Paní Spisovatelka.
Děkuju.
Oh...
(Issabella , 18. 5. 2017 23:21)
Alice,
Napadlo mě, že bych se měla stydět. Tak dlouho mi sem trvalo vložit komentář. Ale bože, když ty jsi mě totálně rozložila, a ne na atomy, ale rovnou na protony a neutrony. Byla to fuška, poskládat to všechno znovu dohromady. A stejně se obávám, že mi nějaký elektron sem tam unikl. :-)
Teď už můžu říct, Severusova část je má nejoblíbenější, definitivně! Nebo je to jen Severus? Merline, nějak se nemůžu rozhodnout. ;-)
Obávám se, že nejsem schopná popsat své pocity během čtení téhle kapitoly, protože... myslím, že by to nedávalo vůbec žádný smysl. Sama jsem se v tom vykoupala pěkně komplet, doteď z toho nejde moudrá. Ale opěvovat tvé umění snad smím. Takže obrovská poklona, nekonečný potlesk, gigantické děkuji!!!
Pokud smím, tak jen tak na okraj, říkám si, že Albus možná tak úplně pravdu neměl. Možná by bez včerejšího Harryho žádná Tara nebyla.
Špatně. Byla, jen by tam asi Severus za Harrym nešel. Nebo?
Nedávno jsem vzpomněla Tori a ty ji tu tak krásně připomínáš. :-) Děkuji.
A pořád jsem opravdu nedočkavá zjistit jak to vlastně zaonačíš, aby události Klíče zůstaly nezměněny. Vždyť se toho v minulosti tolik stalo. Těším se, až nám povíš kam zašiješ všechny vzpomínky. :-D
Za tuhle kapitolu opravdu děkuji, i za to, že jsi Harrymu se Severusem věnovala ten jejich malý kousek štěstí v domku a bolí mě ta cena, kterou za to platí.
Tak já teď běžím spát a hrozitánsky se těším zítra na Toma.
Merlin s tebou Alice.
Překrásná část, díky!
(Cora, 18. 5. 2017 21:02)
Alice, to byla NÁDHERA! Přesně takhle jsem to pro ně chtěla, přesně takhle!
Natolik ses mi trefila do přání (a potřeb), že se mi pranic nechce tuhle část opouštět. A tak to v podstatě nedělám; jsem už pár dní v dějové smyčce. Tam, kde čtenář dojde k „Pravý rukáv roztržený, chyběl kus látky.“, já vidím jasnou a tučnou repetici. Takže sroluju myší zase na začátek a jedu další kolo. A pořád mi v hlavě naskakuje „Kdo tuší / jak buší / v mých spáncích muka zlá!“ :-)…
Stál pro mě za pendrek, uplynulý týden; občas člověk nestačí valit oči, jak se ty katastrofy zvládnout množit i exponenciálně. Jsem neskonale vděčná, že pro mě existuje místo, ze kterého se do reálu vracím opravená. Po téhle části mám navíc v sobě sílu zvednout barák a přesunout ho o 10 metrů dál.
Děkuji, Alice, jsem dlužník ♥♥♥. A neskutečně se těším, co přijde příště.
Díky!
(Martina, 16. 5. 2017 23:36)Takže Klíč opět dočten. Opět s ještě o stupínek větším potěšením. Zraje mi jak víno. Tím jsem si zároveň oddálila radost ze čtení další části Šelmy. Je to takové mé dobrovolné mučení. A podlehnutí (až dnes!) opět překonalo všechna má očekávání. Takže Ti prostě děkuji! Mimochodem, v reakci na nějaký zde komentář - jsem přesvědčená, že to máš vymyšlené tak, že Severus prožije období popsané v Klíči bez vědomí toho, že všechno ví, nebo někdy věděl. To by ani nebylo možné. Těším se na další kapitolu. Přidávám se k ujištěním, že čtu stejně ráda všechny linie, i když na Harryho a Severusovy se těším nedočkavěji. Ta Tomova pro me není tak osobní. Ale když se pak začtu, nelituju. M.
<3
(zuzule, 15. 5. 2017 8:58)
Merline! Taky nemam slov a souhlasim s Madeline o automatickem cteni, az se v podstate jedna o vcucnuti do deje.
Dekuju za Lily, je to zlaticko. Ten jeji odstavecek jsem cetla hoodne pomaloucku :)
Lenku miluju, mam k ni hodne blizko
Na Toma jsem zvedava
Velky dik!
Tři dny
(ModráK, 14. 5. 2017 19:30)
Tak mi trvalo přesně tři dny, než jsem to nějak vstřebala. Kapitolka emočně nabitá...
Moc se mi líbí, jakým způsobem popisuješ interakce Lenky a Severuse. Lenčin náhled na svět mi byl poměrně sympatický už od první chvíle, co se v HP objevila.
A Lily? Tak k ní mě napadá je jediné...nejčistší dětská dušička jakou svět poznal. Myslím, že máš pravdu, ty dvě by si s Lenkou vážně rozuměly.
Těším se na další pátek.
aneb jak v sobe laska dokaze skloubit krasu i bolest
(suzi brambora, 14. 5. 2017 0:59)
Mila Alice,
dnes jsem myslim poprve plakala. Dala jsi Harrymu a Severusovi neco nadherneho a presto to tolik bolelo. Vlastne snad poprve ani nemam slov. Bylo to jednoduse puvabne. Sice me mrzi, ze Severus neciti a jeste dlouho citit nebude to, co Harry a uprimne nevim, jak bych se s tim vedomim na Harryho miste vyrovnala, ale bylo to krasne. Popravde, zacinam mit pocit, ze to vlastne dobre nedopadne. Jak nam neustale v textu pripominas, ze Harryho pout je sice odvazna, vydlazdena laskou, bolesti a nadeji, ale velice pravdepodobne predurcena k neuspechu... zacinam se bat, ze se mozna Harry nakonec zamiluje do Draca nebo se se vsim jednou smiri a bude zit dal nebo ho pohlti Selma nebo dokonci pomstu a propadne Mlze... Ackoliv jsem mela od pocatku Zlutoocku rada, zacinam ji nesnaset (docela opak od vyvoje Harryho, co?), prece mohla Severuse zachranit a pokud tak touzi po Harrym, mela by to udelat, a pokud je ji jedno, jestli Harry nakonec skonci v Mlze, k cemu to vsechno? A jestlize je cas a proud pro ni tak relativni, proc to proste nezmeni cele? Kazdopadne, jak ted ctu simultalne i Klic, je zajimave uvedomovat si u toho, ze Severus preci uz vedel. Nakonec vytky typu "on si to vsechno precte v tve hlave, je to jen zradce" najednou dostavaji zcela novy rozmer :D Toliko k tomu, ze nemam slov. Dekuji za kapitolku a tesim se za tyden! :-)
Fantastická
(AleNo!, 13. 5. 2017 17:52)
Jediné, co nepřekvapuje, je to, že devítkové linky překonaly všechny předchozí. Fantaskulozní! !!! Jen nemohou uvěřit, že Severus prožije zbytek života se znalostí data vlastní smrti! Na Merlina bych nesázela, ale Alice k němu bude snad milosrdná. Moc se za něj přimlouvám.
Snažím se nadechnout a vrátit do svého teď.
S napětím očekávám Tomovu část.
Díky za neopakovatelný nevšední zážitek.
Bezradná
(Nade, 13. 5. 2017 13:08)
Opět se ocitám v situaci, kdy jsem tak plná dojmů, že absolutně nevím, co říct. Bylo to dokonalé, brečela jsem a vzápětí jsem se smála. Já prostě ty interakce mezi Harrym a Severusem miluji. Jsou spolu dokonalí. Ty myšlenkové pochody, když Severus mluvil s Drakem, byly neskutečné.
Moc děkuji, že jsem opět mohla vnímat svět tvýma očima.
Moc se těším na pokračování. Já Tomovu řadu čtu a rozhodně nelituji.
Ještě jednou moc děkuji.
♥
(Bella, 13. 5. 2017 4:35)Někdo říkal, že bych se měla učit na zkoušku? Ono to nějak... nešlo. Hopla. Děkuji :)
... :)
(Madelaine, 13. 5. 2017 1:39)
Drahá Alice,
pokud existuje "automatické psaní" tak, jak o něm mluvíš výše, tak jsem pevně přesvědčená o tom, že výsledky tvého psaní, kromě toho, že jsou pro čtenáře silně návykové, také vyvolávají pocity "automatického čtení". Protože jinak si neumím vysvětlit své vlastní výpadky smyslu pro realitu. :D
Dočasně ztratit půdu pod nohama tímto způsobem je ovšem neskutečně hypnotické a opojné. Nicméně po přečtení každé kapitoly, poté, co se snažím vrátit do reality, vždycky překvapeně kouknu na hodiny s nevyřčenou myšlenkou: "Jak to, že uvěhly jen dvě hodiny, když TAM svět, čas a prostor stihly minimálně třikrát implodovat, explodovat, znovu impodovat, zastavit se a pak spolu tančit dekadentní valčík za doprovodu Bradavické divnohymny!?!"
Jinými slovy, svým příběhem a tím, jak neskutečně rozvíjíš postavy a děj, mi děláš z mozku vanilkový puding a mě se to moc líbí! :D Jinak už v tuto hodinu asi nedokážu lépe popsat své díky a uznání za tvou práci.
Díky za to všechno a krásný a předlouhý a úžasňácky šemulinkový víkend i Tobě. :)
Draha Alice
(Alman, 12. 5. 2017 22:56)Tohle bylo pohlazeni po dusi, nadhera.... tedy ze zacatku se to tak netvarilo :D ale nakonec jsem se uplne rozplyvala... Poppy opet zabodovala, v puvodni serii, byl muj vztah k ni takovy nijaky, ale tvoje ztvarneni jeji osoby proste zboznuju :)... Lenka je skvela, ta proste nezklame, dozvime se nekdy jak to mezi ni a Dracem zacalo nebo na to nebude prostor?... kazdopadne dekuji za dalsi skvelou kapitolku, kez by nasledujici tri tydny ubehly rychle, jsem strasne zvedava, jak to vsechno vnima Harry a co to s nim udela... preji ti krasny vikend a tak zase v patek :)
Re: Draha Alice
(Alman, 12. 5. 2017 23:06)P.S.: koukam ze desata kapitola uz ma svuj nazev, vzdycky se podle nazvu kapitol smazim odhadnout, o cem bude, a zatim vedes 9:0 Alice :D Jeste jsem se ani jednou netrefila, to se mi pri cteni moc nestava, takze dokazu ocenit tvou nepredvidatelnost a o to vic me bavi hadat, co se asi bude dit, teorii mam spoustu, tak uvidime :)
...
(Magdalena , 12. 5. 2017 22:58)
...Někdo, kdo ví, jak se dýchá ? Kdokoliv ? Taky bych potřebovala resuscitovat.
Kruci. Kruci, kruci, kruci !
Tahle kapitola mě odrovnala. Kompletně.
Že se budou milovat jsem tak nějak tušila. Ale i tak to bylo... Úchvatné. Všechny ty emoce... Čeština, jeden z nejrozsáhlejších jazyků světa, není schopna to všechno pojmenovat.
Lily. Úchvatná, sladká Lily. Ten slovník... :,D Inspirovala jsi se v Říši divů ? Moc mi ji to připomíná, hlavně ale tu od paní Howardové. To, jak poznala Harryho vůni...
Albus. Vrtá mi hlavou. Je to vůči němu fér ? Ale co je fér ?
Zastávka na Grimmauldově náměstí byla super, představa, že by Siriusovi řekl něco, co by neměl... :D
Lenka-Draco-Severus... Úchvatná trojka. Ten rozhovor :,D
Dracova jména- kdyby věděl...
Taky mě napadla naprostá šílenost. Co by se stalo, kdyby se Harry ponořil při hodině nitrobrany do myslánky a uviděl by tam to, co se stalo v domku... Smrt by nastala okamžitě :D
Ta slova na pět písmen... Taky mě jedno napadá.
Dalo nám možnost nahlédnout do neuvěřitelného světa. Rozzářilo naše pochmurné dny do šemulinkových barev a v hlavách nám udělalo totální bordel.
Alice
...
(miamam, 16. 6. 2017 17:51)