Nick Ingman, Terry Devine-King feat. Alisa Apps - MARS (OST Heavy rain)
Draco se probudil do tlumeného světla, místnost byla opět plná poletujících bytostníčků, neúnavně rozsévaly stříbročerný pyl.
Harry byl už vzhůru. Seděl opodál, na podlaze podobající se rozlité a ztuhlé inkoustové tuze, zrcadlově hladká a přece bez odrazu, ojíněná pylem. Byl všude. Vířený křidélky, na zemi, po stěnách, ve vzduchu, nekonečná pomalá turbulence sněhových vloček. Jedno z éterických stvořeníček, mámivé stínohrou své vzdušně čisté aury, klečelo na Harryho dlani. Upřeně si hleděli do očí v neslyšném rozhovoru.
I pro čistokrevného kouzelníka žijícího pouze v magickém světě bylo tohle poměrně bizarní; místnost, její obyvatelé. Celá situace.
Přesto se v Dracovi jako první mírumilovně rozvinul pocit, že je doma. Byl to dobrý pocit.
Harry postřehl pohyb, stočil k němu tvář. Věnoval Dracovi mělký poloúsměv.
Jeho šedé oči – no ano, vždyť i ty byly v naprostém pořádku. Hlasitý nářek přísluší ženám, muži pláčí uvnitř. Ohniví Nebelvíři? Vzplanou v nejprudší plamenné agónii a shoří, na prach, Severusi, na prach… Dobře, že tohle nevidíš, můj drahý příteli.
Draco poprvé Harryho pohled opětoval. Pevně. S úctou tě přijímám, tebe, kým jsi.
A to ačkoliv byl Harryho výraz strašidelně vážný.
„Jsem ti vděčný,“ řekl Harry.
Nechal to monolit vrátit v několikanásobném echu, každé s odstínem poděkování za něco jiného. Ještě okamžik počkal, než Draco absorbuje a přijme ony stovky nevyřčených vět, ukrytých mezi třemi slovy. A pokračoval.
„Věděl jsem, že pokud ke mně někdy někdo najde cestu, budeš to ty.“ Upřený pohled. „Ale zůstat nemůžeš.“
Bytostníček na jeho dlani prudce máchl křídly, v krouživém pohybu vzlétl, zapojil se do motýlího tance nad nimi. Harry nechal ruku zvolna klesnout do klína.
„Cítil jsem tvou lásku k Lence,“ oznámil prostě. „U ní je tvé místo. Ne tady.“
Draco několikrát na sucho polkl. Promnul si oči, chvíli v té pozici zůstal; mezi probuzením a vážnými rozhovory by měl existovat zákonem pevně daný časový limit.
Dlaň mu sklouzla po tváři, odhalila mírně otupělý výraz a Draco se hlasem ještě chraplavým spánkem zeptal: „Máš tu škrabonožky?“
Harry perfektně napodobil Severusův naprostý úžas. Stěží patrně prohnul levé obočí.
„Jestli tu cosi takového být má, dosud jsem to nepotkal.“ Na čele se mu objevila malá vráska. „Což je dobře nebo špatně?“ Vráska se prohloubila. „Pokud to ovšem mělo znamenat, že máš jistý problém osobního rázu, navrhuji se zout a poškrábat svépomocí.“
Draco mu věnoval dlouhý, prázdný pohled. Proč jsem si kdy při Merlinovi myslel, že Severus může být jen jeden?
„Ne by jako odpověď bylo zcela dostačující,“ opáčil suše.
Ponechal Harryho jeho zádumčivému sledování, posadil se, prohlédl obě své boty. Našel, co hledal, rostlinku v přítmí šedavě nazelenalou, s tenoučkými kudrlinkovými stonky. Ještě stále pevně držela zasunutá za okraj jedné z bot.
Lenka. Jeho Láskolenka.
Draco se jí dlouho snažil porozumět, zřejmě profesní deformace lektvaristů, potřeba vše rozložit na přísady, odhalit logický řád. Nakonec to vzdal, tudy cesta nevedla.
Opřel se o všechny získané zkušenosti během posledních dvou let, i pro kouzelníky neuvěřitelné, vždyť poznali tolik neznámých, monstrózních schopností magie. A došel k závěru. Závoj, viteály, Lamie, prvotní magie, to všechno doslova křičelo, že celý magický svět zná stěží nepatrnou střepinku všeho, co je. Co může být.
Tak proč by nemohla existovat čistoskvoucí esence nejvyšší moudrosti, ryzí lásky, která se z jakéhosi důvodu slitovala nad nižší formou, v těle ženy ukazovala slepému neviděné?
Protože – proč jinak by svou lásku věnovala právě jemu?
A já ji opustil.
Vina, vina. Draco chvatně rostlinku vytáhl, aspoň ji když ne Lenku, polaskat v dlani, vyprosit odpuštění. Zmizela mu v prstech; jako když první přílivová vlna radostně překročí pobřežní práh, zpitá svobodou se slastně převalí přes hrad z písku, krásný hrad, se zubatými hradbami a štíhlými věžičkami, než ji síla oceánu a vůle Měsíce přinutí vrátit se zpět, písečná pláž holá, poskládaná z miliard mokrých zrnek. Pamatuje si písek, že býval hradem?
Draco strnul, trochu zmateně, trochu vystrašeně, pak se prázdné místo vedle něj zamlžilo. Houstlo, nabíralo rozměr, tvar. Jas.
V místnosti se objevil odraz Lenky. Zlaté vlasy, šaty čerstvě oranžové. Plná sluneční záře. Nádherná, oslepující, že to nutilo přivírat oči. Draco odmítl, hleděl na ni bez mrknutí.
Zcela neomylně vyhledala jeho tvář, usmála se, v očích duhový ohňostroj smíchu.
„Všechno je v pořádku. Neměj strach, Draco,“ zašuměl její melodický hlas, zněl jako píseň, „vše je přesně tak, jak být má.“ Zvedla pravou dlaň, přiložila si ji k srdci. „Tady jsi přeci se mnou. A navěky zůstaneš. Tak proč ten smutek, motýlku?“
Lenčin úsměv hřál, třebaže obrazové kouzlo se dávno rozplynulo, místnost opět spočívala v pološeru.
Bytostníčci se rozpohybovali, zpomalení, v hypnotickém tanci vytvářeli světelné obrazce. V jejich pylu se tu a tam zrodilo zlatavé zrníčko. Chutnalo po slunci. Po Lence.
Výjimečná. Jediná mezi všemi.
…Ale tohle právě tobě vysvětlovat nemusím. Že ne, Harry?
„Máš pravdu,“ promluvil Draco, pohled upřený do míst, kde už žádná Láskolenka nebyla.
Stočil tvář, upřel do Harryho šedých očí hluboký niterní pohled, možná intimnější než by cokoliv mohlo být.
„Ano, miluji Lenku,“ řekl pevně. „A nevím, opravdu nevím… Nevím, proč to nestačí.“
„Možná je skutečné přátelství natolik vzácné, že ho nelze nechat jen tak odejít. Možná naopak pravé přátelství je to jediné, kdy jsi schopný takovou svobodu darovat. Netuším, Draco,“ řekl Harry tiše. Pokrčil rameny. „Sedím tu, ptám se sám sebe celou tu dobu. Místo odpovědí nacházím jen další a další otazníky.“ Krátce se odmlčel. „Ale v tomhle jsem si docela dost jistý.“
Výraz mu zjemněl.
„Lenka je tvá budoucnost. Albus, Severus, já, my jsme minulost. Nech nás jít, Draco. Jdi a žij, žij svůj vlastní život, čeká tě v něm ještě tolik dobrého, nezahazuj to. Běž.“
Draco semknul rty. Zavrtěl hlavou. A jak v něm ten pocit nabíral na intenzitě, zamítavý pohyb získával stále větší razanci, zarputilost, tvrdost, něco hladového na dně.
„Ne.“
„To není zrada. Vůči nikomu z nás,“ vyslovil Harry jemně.
„Nemůžu. Nechci to,“ zavrčel Draco, „nechci to ani chtít. Vzali mi nenahraditelné. Neměli právo. Jako by postupně ze mě odřezávali části mne samotného, Severus. Albus. Mám to nechat být? Smířit se, přijmout to, zapomenout?! Odpustit? Tohle po mně chceš? Jak… jak můžeš?“
Cosi přes něj přehodilo temný plášť neurčitého bezejmenného vzteku, se zaskřípěním zrezivělých pantů, ohlušující ránou zabouchl brány rozumu. Konečně ta všepožírající zběsilost našla svůj správný cíl; každý atom v Dracově těle se rozvibroval nepříčetností.
„Jak jsi jim mohl odpustit Severusovu vraždu a neudělat vůbec nic?!“
Výbuch monolitu. Onyxové střepy ze všech úhlů, lačná ostří, sečné hroty, blýskavě ozářené explozí na smrt bledé záře bytostníčků.
Vprostřed toho stál Harry, ruce sevřené v pěst, plášť rozevlátý, černý, černější než temnota sama; z očí sálal běs, nesmiřitelný absolutností matérie hněvu, vroucí prapodstatou ohně.
„Já – žízním – zabít!“ procedil skrz zaťaté zuby.
Syčivý výdech.
„Až mě to děsí.“
„Odpusť mi,“ hlesl Draco.
Harry nechal víčka klesnout, unavený, náhle byl tak unavený, přivolal bytostníčky, pokryli ho celého. Monolit zvolna polykal své smrtící břity. Tak unavený.
„Harry, já… Jsi mé poslední pouto k těm, které jsem nikdy neměl ztratit,“ promluvil Draco trhaně. „A jelikož jsem složil Nezrušitelný slib, jen ty můžeš a dokážeš jeho vrahy najít. Všichni jsme straně světla obětovali nemyslitelné. Akceptoval jsem to. Cena za vítězství, za životy tisíců. Ale ne Severuse. Ne Albuse. Ne tebe. Ne.“ Těžce polkl. „Možná jste byli předurčenou daní. To neznamená, že je to správně.“
Sledoval jiskřivou sochu z motýlích křídel. Zvolna mu poklesla ramena, vytratilo se bolavé pnutí svalů. Je úlevné dojít k rozhodnutí, přestat se divoce zmítat ve víru možností, daruje vám to zvláštní sílu, zdá se nesmírná. A klid. Ano; měkký, tichý klid.
„Ale respektuji, Harry. Pokud jediné, co mi můžeš nabídnout, je zůstat tu s tebou, do smrti nebo navěky, přijímám. Bez tebe se nevrátím. Už nebudu předstírat, že je všechno v pořádku. Když není.“
Harry znaveně, se stařeckou pomalostí usedl na zem, z podlahy monolitu se zvedla černá vlna, spojila s bytostníčky, třpytivě temná Harryho láskyplně objala, zachumlala do sebe.
„Oba víme, proč Albus zemřel,“ řekl prázdně.
Draco v sobě svedl urputný souboj. Poraženecky kývl.
„Aby zabránil dalšímu krveprolití. Věděl, že ani já, ani ty, to nenecháme bez odplaty.“
„Draco.“
Harry k němu vzhlédl, ve tváři ruiny a sutiny a spáleniště; a prach, ten prach, Severusi! Důstojně vznešený jím rozvážně kráčel sám král Žal.
„Ani Albus,“ namítl vyčerpaně, „přeci ani Albus, Draco. Je pro tebe skutečně tak nepochopitelné, proč nakonec raději zvolil vlastní smrt, než by riskoval, že jednou svému hněvu podlehne? Všechny roky, co ho znám. To sebe se bál nejvíc. “
Draco s dlouhým výdechem nechal odejít zbytky vzteku. Smutek zůstal.
„Jistě,“ přitakal. „Máš pravdu. Nebyl schopný zabít, ani pro Severuse ne.“
„Draco, Albus pro Severuse zabíjel. Vědomě obětoval nevinného člověka. A nemyslím mě.“
„Tak proč ne dnes?“ namítl Draco naléhavě. Vzápětí si sám odpověděl. „Protože tentokrát by to Severuse stejně nezachránilo.“
Harry drobně přisvědčil. „Ano. Asi. Myslím.“
„A spravedlnost? I ta je už pro Severuse zbytečná?“
„Spravedlnost je slepá,“ řekl Harry prostě. „Albus nebyl.“
Draco seděl se sklopenou hlavou, dlaně sevřené, prsty propletené tak pevně, až se odkrvovaly. Hladinu vnitřního klidu čeřilo hlubinné chvění.
„Je to i tvá odpověď? Harry. Také… nejsi slepý?“
Harry na něj hleděl. Mlčel. Draco se s dravým nádechem napřímil.
„Zatracení Nebelvíři,“ ucedil přidušeně. „Všechno má své hranice, i ztráty, některé jsou prostě nepřijatelné. Severus s Albusem bojovali za všechny. My dva jsme tu byli pro ně! Pro ně, Harry. Abychom je milovali, ctili, následovali. Chránili. Kam se poděla ta tvá magie sounáležitosti, kde byla, když vraždili Severuse? Kde, když Albus umíral? Kde sakra celou tu prokletou dobu byla, když jsem tam s tím zůstal sám?!“
V očích pálilo, Draco zuřivě pohodil hlavou. Monolit jeho slova hebce pohltil. Žádné echo.
Harry ho ještě okamžik sledoval.
„Cítíš se líp?“
„Ne,“ odsekl Draco.
Harry zvedl ruce. Rozevřel spojené dlaně, ponurou šedí vyslal k Dracovi zářivého magiona. Ten ho několikrát obletěl, tu a tam se dotkl, polaskal sametovými křídly. Přistál na Dracově hrudi, přitulil se k srdci.
„A teď?“
Draco neodpověděl, hrdost mu nedovolila. Což bylo jako reakce poměrně výmluvné.
„Rozumím ti. A souhlasím, se vším, co jsi řekl,“ pronesl Harry vážně, „ptal jsem se na totéž tisíckrát. Magie sounáležitosti. Možná byla s těmi, kteří přežili? Možná ji někdo potřeboval víc. Možná zmizela. Já to nevím, Draco, neznám odpověď ani na jedinou z mých otázek. Nejspíš se je nedozvím nikdy.“ Prašné zorničky. „Protože nejdřív bych se musel zeptat, proč jsem s ním nebyl já.“
„Neobviňuji tě,“ zachraptěl Draco.
Harry shovívavě přimhouřil oči.
„Obviňujeme se oba. My dva si přece nebudeme lhát. Nebo ano?“
Draco polkl. Stroze kývnul. „Ne.“
„Fajn.“
Harry vstal, nechal plášť zmizet, splynout zpět s podlahou, bytostníčci se rozlétli místností. Harry bezděčně klouzal pohledem po stěnách monolitu, utkané z lásky i žalu, dýchaly Severusem. Myšlenkou objal každé z temných zákoutí.
Kde je smysl toho všeho? Byl vůbec nějaký? Někdy? Léta pádů, bolesti, samoty, strachu, proroctví, nevyhnutelného osudu. Než jsem získal tebe a ty mne dovedl k vítězství. Ne nad Voldemortem. Nad vším. To ty jsi mě naučil, co znamená skutečně žít, Severusi. Milovat. Věřit. Cítit obyčejnou radost z příštího dne.
Byl jsi pouhým nástrojem, zbraní jako já? A to krásné bylo jen neplánovaným vedlejším efektem, v rámci existence bez významu? Splnili jsme úkol – a víc nás není zapotřebí?
Figurky na šachovnici světa. Nicotné, při narození označené cejchem přijatelná ztráta.
Vím, že ses tak vnímal. Přijmul svou roli, bez vzdoru. S pokorou; tak obdivuhodnou.
Ale já nejsem…
Harry se šokovaně zarazil.
Kolikrát tuhle prostou pravdu budu muset objevovat, znovu a znovu?
Severusi. Já nejsem ty.
Palčivý pocit v hrudníku, prudce se otočil k Dracovi, jemná šeď duhovek ta tam. Nahradil ji břidlicově ostrý útes, vrchol v nedohlednu, střemhlavý pád.
„Jaký je plán?“
První emoce byla nevěřícnost. Vybuchla v nadšení, sopečná erupce. Do ní se zvolna vlévaly nové pramínky, mísily se žhavou lávou; hořké po pelyňku, jedovaté kapkami ocúnu. Až splynuly v jednolitou masu, mocnou. Horkou jako dračí krev.
Draco se zvedl. Po nekonečně dlouhé době cítil pod nohama pevnou zem. Trochu se z toho točila hlava. Dopřál si pár vteřin, ten pocit vychutnal.
„Mozkomoři jsou propojeni jednotnou myslí,“ řekl pak, „všichni spadají pod velení ministerstva. Od pádu Temného pána jsem nevypátral jedinou zmínku o útoku osamělého mozkomora, což může a nemusí být pravda. Ona urputná snaha o utajení, maskování příčiny smrti, znamená, že na ministerstvu přinejmenším něco vědí. Tam jsou odpovědi. A ty je najdeš.“
Harry potřeboval vteřinu. Ale vyslovil to. Jen prostinká otázka, hlas tlumený; v podhoubí každého z písmenek tichoučké cinknutí. Jako když špičkou nože zlehka přejedete přes průsvitně blýskavý řetízek z rampouchů. Cink cink cink.
„A jestli to nebyl osamělý mozkomor?“
Draco němě přisvědčil. Oba tušíme, že nebyl.
„Severus byl plně omilostněn za vše, co kdy musel udělat, aby si udržel pozici špeha. Neznám detaily jeho výpovědi, podléhá nejpřísnějšímu utajení. Ty?“ Harry krátce zavrtěl hlavou, neptal se. Přál si, aby Severus mohl zapomenout. Draco pokračoval. „Beztak nejsou nutné. Víme, že za sebou nechal mrtvé, neměl na vybranou. Někdo z pozůstalých zřejmě se svou daní ve jménu vyššího dobra nesouhlasil, potřeboval vlastní spravedlnost. Někdo velmi mocný. Nebo velmi přesvědčivý. Našel způsob, jak dosáhnout tajné popravy. Tomu…“ křeč v hrdle, Draco si odkašlal, „bych rozuměl,“ dostal ze sebe chrčivě. Nádech. Ještě jeden. „Osobně se domnívám, že takové řešení nezvolil ze strachu o post či život, jelikož obojí i tak vystavil extrémnímu riziku, ale protože by to sám nedokázal. Upřímně, myšlenkám na něj se intenzivně vyhýbám. Severus by nechtěl…“
„Ne,“ přitakal Harry po chvíli ticha, „jeho smrt by Severus nechtěl.“
„Díky,“ zamumlal Draco; tohle rozhodnutí patřilo především Harrymu. „Pokud naše předpoklady potvrdíš, chci popravčí četu. Oni jen plnili rozkaz. Rozkaz, o kterém věděli, že není spravedlivý, že se dopouští vraždy, na někom, kdo všechny i je a jejich rodiny zachránil za nepředstavitelnou cenu vlastního utrpení, a bylo jim to jedno. Udělali to. Chci popravčí četu. A jestli to posvětil, chci ministra.“
„Takže mám vyhlásit válku ministerstvu. Tomu ministerstvu, za které jsme bojovali,“ zkonstatoval Harry suše. „Tak jo. Skvělý plán. Líbí se mi.“
„Pokud ti to nebude příliš vadit, další válku bych odložil na příští víkend,“ opáčil Draco přezíravě k jeho sarkasmu. „Ministerstvo není nepřítel, jen lhář. Aspoň prozatím. Vstoupíš do jejich služeb, získáš si důvěru, najdeš pravdu. To je vše.“
„A situaci naprosto nijak nekomplikuje fakt, že při mých závěrečných zkouškách byli přítomni i zástupci bystrozorů a Starostolce, že jsem je složil na Výbornou a s ohledem na své tehdejší ochrnutí jsem tak učinil pomocí stínové magie, což všichni přijali bez sebenepatrnější známky šoku, že jsem stvořil monolit, který ministerstvo považovalo za nezbytné obklíčit bystrozory, palatiny, likvidátory, uzamknout před světem magickou bariérou, kterou sám Albus podpořil. Draco. Ministerstvo mne už nyní za nepřítele považuje.“
„Mají strach. Abych byl úplně přesný, mají nepříčetný strach. Což se mi jeví jako zcela pochopitelné. Dokázal jsi nemožné, zničil Temného pána, a to předtím, než tvá magie dosáhla vrcholu. Nyní na vrcholu jsi. A oni mají stěží mlhavou představu, čeho všeho jsi schopen. Jistěže se obávají. Jsem jediný, kdo v tom vidí tvůj velký trumf? Evidentně ano. Harry, oni si přece nedovolí se ti vzepřít. Udělají vše, aby si tě naklonili.“ Draco pokrčil rameny. „Pochopitelně jen do té doby, než poznají tvou magii dokonale a poté případně přehodnotí situaci.“
„Ah tak. Díky, už rozumím, proč na nás včera seslali Avadu.“
„Jako Severus jsi neskonale protivný,“ zavrčel Draco. „Bylo by příliš žádat, abys byl opět Harrym? Coby idiot jsi byl celkem snesitelný.“
„Taky tě mám rád.“
Draco cosi frustrovaně zamumlal.
Harry na něj upřel pohled. Pronikavý.
„Draco? Napadlo tě vůbec, že jejich strach může být oprávněný?“
Ticho. Draco hleděl kamsi do prostoru. Pak stočil zrak k němu. A prostě kývl.
„Přesto…?“ zašeptal Harry.
„Přesto,“ řekl Draco pevně. „Žádáme pouze spravedlnost pro vrahy. Nic víc. Jestli se to zvrtne… kdybych tě nedokázal zastavit já, Severus s Albusem to udělají.“
Okamžik si hleděli do očí. Harryho koutky úst se prohnuly do nepatrného úsměvu.
„Ty je taky cítíš?“
Draco neurčitě pohodil hlavou. „Myslíš na každém kroku? Zajisté.“
Harryho úsměv se prohloubil, že to Dracovi škublo tváří. Chvatně se odvrátil. Privilegium zubit se jako šílenec rád přenechá Nebelvírům.
„Jdeš? Nebo myslíš, že v příštím století budou všechny smazané stopy zřetelnější?“
Draco zmateně vzhlédl, Harry už stál u černé stěny místnosti, odcházel. Opouštěl monolit.
On skutečně odcházel.
„Jdu,“ řekl Draco.
Zpáteční cesta byla doslova procházkou. Provázení rojem bytostníčků šli volně, monolit se před nimi měnil v temný opar.
Harry zastavil. Konec, od světa je dělila vrstva tenká jako sklo, výhled čistý.
Palatini i likvidátoři drželi stráž kolem celého monolitu. Za jejich řadou, za těmi kamennými výrazy plnými odhodlání, zarputilé odvahy překrývající strach, byla Lenka.
Zůstala. Neodešla.
Dracovi se sevřelo srdce, nezasloužím si tě. Vůbec si tě nezasloužím.
Vrátil se pohledem k vojákům.
„Přivítají nás Avadou nebo se tentokrát rozhodnou pro poněkud komornější způsob?“
Harry je sledoval také.
„Kdy přesně jsem začal vypadat jako Trelawneyová?“
Draco mu věnoval chladný pohled.
„Neopomněl jsem doufám sdělit, že tě nesnáším.“
Harry zadumaně sevřel rty.
„Počkej. Řekl jsi, že mě máš rád, že jsi mě postrádal, že beze mě neodejdeš. Hm, tak ne. Na nesnášení jsi zapomněl.“
„Nesnáším tě.“
„Díky. Konečně se svět zdá v pořádku.“
Šedá tvář s prašnými zorničkami se otočila k teninké zdi. Harry zvedl dlaň, dotkl se jí, monolit mu vyšel v ústrety uzoučkými šlahounky, omotaly se kolem hřbetu ruky, propletly s prsty.
„Jenže není,“ zašeptal Harry.
„Ne,“ řekl Draco. „Není.“
Vůbec nic už není v pořádku.
„Draco, přísahej, že mě zastavíš, kdybych… Však víš.“
„Přísahám. Severus by to nechtěl.“
„Severus nechtěl spoustu věcí. Stejně se staly.“
„Přísahám, že tě zastavím, Harry. Ano? Přísahám. Pro tebe, pro Severuse. Pro Albuse. Přísahám.“
Harry zhluboka vydechl. Nechal ruku klesnout.
„Dobře. Věřím ti.“
Draco drobně přitakal. Opět sklouzl pohledem k řadě vojáků.
„Sázím sto galeonů, že nás zabijí.“
„Dvě stě, že se o to pokusí.“
„Zjevně jsi nikdy nepochopil podstatu sázek. No nic. Pevně věřím, že máš v rukávu některý ze svých zázraků?“
„Zázraky došly, Draco. Budeme se muset spolehnout na staré dobré zmijozelské kličkování.“
„Velmi humorné.“
„Hlava zůstáváme, drak jdeme,“ objevil se v Harryho dlani zlatý galeon, vzlétl do vzduchu, roztočil se, vousatá tvář gringottského skřeta, drak s roztaženými křídly, míhali se, Harry na Draca mrknul, galeon dosáhl svého vrcholu a začal klesat; Harry vyšel ven.
Jako když střelí do hejna vrabců. Jenže vrabci ulétají.
Takže ne, bylo to jako kdyby velká ruka Osudu, Mistra loutkáře, současně zatáhla za stovky vodících lan. Palatini, likvidátoři, vojáci zocelení ve stovkách bitev, v jediném oka mrknutí stáli v útočné pozici, rameno na rameni. Smršť hůlek. Jeden cíl.
Draco pomalu rozpažil, dlaně prázdné.
Harry neudělal nic. Stál. Díval se.
Na prostranství se zřítilo ticho, že snad byl slyšet i šelest proudění krve.
„Potter nepředstavuje hrozbu,“ vykřikl Draco. Poměrně nahlas. A bez účinku, žádná z hůlek se nezachvěla, nezměnila úhel ani o centimetr.
„Pomohlo by, kdybys…“ sykl na Harryho, mrsknul po něm pohledem.
Spatřil stovky, ne, Merline, tisíce černých kopí mířících z monolitu; chladně lhostejných, vražedně ostrých.
Draco polkl. Tohle nebylo dobré.
„Rozhodně by pomohlo, kdybys projevil špetku dobré vůle,“ utrousil jedovatě.
„Nemůžu umřít,“ pronesl Harry klidně, oči upřené vpřed, soustředěný. „Tam, kam bych šel, Severus není.“
„Možná bych raději kličkoval.“
„Skoro jsem zapomněl, jak umíš být nevděčný.“
Draco zamumlal cosi nelichotivého a pravděpodobně velmi nevděčného, když se val vojáků zavlnil, něco se dělo, Draco se hbitě obrátil. Dlaň zasvrběla touhou přivolat hůlku.
Zcepeněl hrůzou.
Volným prostorem k nim utíkala Lenka, zářivě zelené šaty, vlasy ve větru. Slunce kolem ní.
„Skloňte hůlky!“ zaječel Draco. „Harry, odvolej ta kopí! Skloňte hůlky!“
Křičel. Prázdné ruce napřažené, nestřílejte.
„Skloňte hůlky! Harry, prosím!“
Usmívala se.
Ve tváři tolik lásky, tolik radosti.
Hůlky se nepohnuly. Kopí nezmizela.
„Harry!“ zařval Draco zoufale.
Šramot drcených oblázků, rachotivý zvuk, jak se po odrazu jejích podrážek rozkutálely. Šelest látky. Mírný vánek, nasycený mořskou solí.
Zabijí mi ji.
Vztáhl po ní paže, minula ho, skočila Harrymu do náruče. Draco mrknul.
V očích řezalo; zřejmě ta sůl ve vzduchu.
Pohnul se, otřesený, v uších hučelo, adrenalin rozběsnil srdeční tep.
A postavil se před ně.
Hradba vojáků se zamlžila. Zatracená sůl. Už nekřičel.
Vrchní palatin Ianto Jones hleděl přímo na něj.
Pak ohnul zápěstí, sklonil hůlku.
„Harry!“
Objímala ho křečovitě, Harry víceméně automaticky sevřel Lenku kolem pasu, zvedl k sobě, nohy se jí octily několik palců nad zemí. Vždy byla malá. Za dobu, co ji neviděl, dospěla v okouzlující mladou ženu. Ale ta odzbrojující dívčí křehkost se časem nijak neztupila.
„Vítej zpátky,“ zašeptala mu do hrdla, Harry ucítil mírnou vlhkost, plakala? „Svět bez tebe už není, co býval. A ztratit tebe bylo jako ztratit profesora Snapea podruhé.“
„Lenko,“ zachrčel Harry. Nevěděl co říct. Mysl pustá.
„Ne, nic neříkej,“ usmála se slunečně, vyklouzla z jeho sevření, otřela si vlhké tváře. „Prostě tě moc ráda vidím. Ah! Ztratil jsi brýle.“
Mávla hůlkou, na dlani se jí objevily prosklené obroučky. Vložila je Harrymu na nos, zasunula nožičky za ušní boltce. Špičkou hůlky ťukla postupně do obou sklíček, ztemněly, pichlavě jasné pološero zmizelo.
„Lepší?“ mrkla spiklenecky.
S náznakem rozpačitého úsměvu přitakal. Rozhlédl se. Řada vojáků, ještě napnutá, ještě ostražitá; ale nestála v bojové formaci. Většina hůlek skrytá v rukávech.
Harry se obrátil, věnoval monolitu němý dík, mlčenlivé vyznání. Hroty kopí se rozplynuly, pokojné vrátily do černolitého obelisku.
Buď tu jako doma, Albusi. A střež ho, než se vrátím.
Nebudu pryč dlouho.
Vzal Lenku jemně kolem ramen, přisunul ji k Dracovi. Ten ji objal s urputností topících.
„Jsi šílená,“ zaskřehotal.
„Opravdu?“ vtiskla mu polibek na špičku nosu. „Tvé deduktivní schopnosti by potřebovaly trochu oprášit, motýlku.“
Vsunul jí dlaň do vlasů, skoro hrubě, přitáhl těsně k sobě, zabořil tvář do zlatých nitek.
„Měl jsem strach.“
Harry vykročil k vrchnímu palatinovi. Zvolna, krok za krokem. Šel bosý.
A vnímal všechny nerovnosti terénu, chlad i ostrost kamínků, jejich tvary, pichlavou tvrdost. Po celém věku stráveném v monolitu na jeho zrcadlově hladkých plochách byly tyhle vjemy téměř fascinující. Jako pohlazení větru na kůži. Plápolání košile. Vůně moře. Zatažená obloha nad hlavou plná nejrozmanitějších obrysů mračen. Jako by vstoupil do nového světa.
Bylo to tak. Tenhle svět byl nový. Cizí. Svět bez Severuse.
Nechci ho.
„Pánové.“
Zastavil několik stop před jejich řadou. Z protějších tváří čišela bázeň. Hněv. A cizota. Byla všude.
„Pane Pottere,“ pokynul mu Ianto Jones. Měl zvláštní oči. Hutně temné. K sametu měly nekonečně daleko. „Rád vidím, že jste v pořádku. Následujte mne prosím, ministr Brousek se velmi těší na rozhovor s vámi.“
„Zajisté,“ přitakal Harry. „Stavím se za ním. I mne zajímá, proč považoval za nutné ubytovat svou armádu na mých pozemcích.“
Palatin nehnul svalem. Dobrý voják.
„Bylo to pro vaše bezpečí.“
„Pak vám tedy zřejmě dlužím své poděkování. Týká se i včerejší Avady, byl to úžasný zážitek.“
„Avadu jsme seslali před pěti dny.“
Harry ho ještě okamžik sledoval, palatin nedodal nic. Byl to vážně zatraceně dobrý voják.
„Aha,“ řekl Harry.
„Co je to za útvar, pane Pottere?“
Harry se znovu bezděčně ohlédl, podruhé spatřil monolit v celé jeho nedostižné kráse, mohutný, čnící do nebes, láskyplně černý. Plný vzpomínek. Plný Severuse.
Jeho obraz se odrážel v zatemnělých sklech brýlí.
„Můj domov.“ Vrátil se zpět k palatinovi. „Není zrovna v přátelském módu pro nezvané,“ pokrčil rameny.
„Je nebezpečný.“
„Jak jsem řekl. Jen pro nezvané.“ Harry naklonil hlavu mírně do strany. „Vy necháváte doma dveře dokořán?“
„Mé bezpečnosti ochrany neohrožují své okolí.“
„Pravda, to nejspíš ne. Vyřiďte prosím panu ministrovi mé nejhlubší politování, že jsem ohrožoval ryby. Páni. Tady jsou nějaké ryby? Nikdy jsem žádnou neviděl. Jsou?“
Konečně Jonesovou bezemoční maskou proběhl záchvěv, stěží patrný. Ale byl tam.
„Věřím, že ministr bude chápavý. Tudy, prosím,“ ukázal k přemisťovací krychli.
„Stavím se za ním později.“
„Obávám se, že mi nerozumíte. Z tohoto místa se nelze jinak přemístit, dokud ministerstvo zákaz nezruší. Musím na svém pozvání trvat.“
Harry přetočil hlavu na druhou stranu.
„Řekl jsem,“ pronesl vláčně. „Stavím se za ním. Později.“
Odvrátil se, svižným krokem vyrazil k Dracovi, Jones otevřel ústa. Znovu je zavřel.
Draco s Lenkou stáli opodál. Draco mu věnoval krátký pohled a chvatně uhnul.
Samozřejmě. Ohrozil jsem Lenčin život.
„Jdu se rozloučit.“
Draco přitakal. „Ministerstvo.“
„Ne. Nesmím přistoupit na jejich pravidla. Půjdu tam, až se rozhodnu sám. Nebudu spěchat.“
Draco mu věnoval pátravý pohled. Opět se v něm mihnul stín, Draco stočil zrak stranou.
„Mám podivný pocit, jako bys Severusovi přeci jen někdy naslouchal. Souhlasím. Kam půjdeš?“
„Bude lepší pro nás oba, když to vědět nebudeš. Protože ty na ministerstvo musíš.“
Dracova pleť získala nezdravě šedý odstín.
„Zapomněl jsem… jak jsem mohl zapomenout?!“ sykl. „Veritasérum. Nesmím odmítnout. Tím náš plán padá.“
„To je v pořádku,“ natáhl se po něm Harry, konejšivě se dotkl jeho předloktí. „Vím o tom. Postarám se. Věříš mi?“
Draco se mu upřeně zahleděl do očí. Tedy, do neprůhledných skel brýlí.
„Přiznávám, že s tím mám právě nyní poněkud nepříjemný problém,“ utrousil na půl úst.
Pochopitelně.
„Ochránil bych ji,“ řekl Harry pevně.
Draco stiskl rty.
„Víš to jistě?“
„Ano,“ kývl Harry. A lhal.
Draco se zhluboka nadechl. Bezděčně sevřel Lenčinu drobnou dlaň ve své trochu pevněji.
„Dobře. Ačkoliv naprosto netuším, s čím jsem právě souhlasil.“
„V tom je právě onen půvab důvěry,“ pousmál se Harry.
Soustředil se. Dracovy obranné štíty překonal lehce, vnikl do jeho sálu vědomí.
Draco zavrávoral, Lenka se k němu spěšně přimknula, udržela ho na nohou.
„Neubliž mu, Harry, prosím,“ špitla.
„Je to můj bratr,“ řekl Harry.
Dracův sál vědomí byl jako sklad ingrediencí. Nejroztodivnější flakónky plné vzpomínek perfektně setříděné na nekonečných řadách polic z dubových prken, ještě vonících čerstvým dřevem a smůlou. Systém a řád.
Barvy broušených sklínek zjevně odpovídaly vzpomínkám uvnitř, temných bylo mnoho, vycházel z nich mráz. Palčivě, jedovatě rudé, plné Voldemorta.
O to krásnější byly ony zlatavé, Lenka. Bílé. Tam byl Albus. Hřejivě černé. Severus. A zelené, sytě zelené, i těch tam bylo hodně. Harry.
Poslední vzpomínky, dosud neumístěné, proplouvaly zpomaleně prostorem. Šedé.
Ty přivolal, od prvního okamžiku v monolitu až po jeho opuštění, umístil je do velké lahvičky, uzavřel do neprodyšné koule, seslal do nejhlubších rovin podvědomí.
Sametově černé flakónky zarputile vidět odmítal. I tak to bolelo. Nesnesitelně.
Chvatně jeho mysl opustil. Chtělo se mu křičet; zběsile toužil po náručí monolitu, skrýt se v něm, uniknout trýzni. Zapomenout, že všude kolem se až do nekonečna rozprostírá svět, ve kterém Severus – není.
„Ať jsi udělal cokoliv, víckrát to nedělej,“ zavrčel Draco. Mnul si spánky, jak ho zachvátila ukrutná migréna.
„To ti slíbit nemůžu.“
„Nesnáším tě.“
„Jo, už jsi říkal.“
„Vážně?“
„Vážně.“
Harry jim kývnul na rozloučenou. S lupnutím zmizel.
„Neměl bys odcházet, drahý chlapče.“
„Zastav mě.“
„Ačkoliv jsem doufal, zjevně to není v mých silách.“
„Neprozradíš mi, co jsi vypátral?“
„Pro dobro všech a tvé především, jednu odpověď pro tebe mám, můj milý. Tu, kterou by ti dal Severus – některé pravdy mají zůstat skryté.“
„Nedovolávej se Severuse,“ zasípěl Harry. „Opravdu čekáš, že tahle podlost bude stačit?“
„Ne,“ povzdechl si Albus. „Ale moc bych si to přál.“
„Nedáváš mi na vybranou.“
„Vždy máme víc možností, můj chlapče. Vždy máme.“
„Vyberu si, až zjistím pravdu. Nebo mi ji můžeš říct hned.“
„Oh, kdepak. Stále je naděje, že ji nedohledáš.“
„A ty stále umíš být nepříjemně tvrdohlavý.“
„Ó ano,“ pousmál se Albus zasněně, „Severus na cosi takového párkrát poukázal.“
„Zůstaneš tu?“
„A já?!“ Do meziprostoru se vřítila Uršula, na školní uniformě přivázané pláty brnění, na hlavě helmici, příliš velká, padala do obličeje, sesouvala brýle. V rukou svírala ohromnou, děsivou, průsvitnou popravčí sekyru. „Smím zůstat, Harry, prosím?! Prosím, prosím, prosím! Ochráním monolit vlastní smrtí, nikdo neprojde! Prosím!“
Harrym proznělo jemné pousmání.
„Bez tebe by to nešlo,“ pokynul jí důležitě. „Jmenuji tě Strážcem hradu. Spoléhám na tebe.“
Zavýskla nadšením, roztočila se ve víru, propadla zpět do temných stěn, dřív, než kusy brnění nezvučně dopadly, opuštěné.
„Albusi?“
„Dohlédnu, aby monolit již nikomu neublížil.“
„Jsi protivný.“
„A ty máš horkou hlavu, velkou moc a srdce plné hněvu.“
„Bolesti, Albusi,“ zašeptal Harry. „Moje srdce se tříští bolestí.“
Opustil Albusovu duši, monolit, domek v něm. Bolest si vzal s sebou. Byla jeho součástí.
A hořepníčky? Vzpomínal si na jejich tvar, pětilistou hvězdici. Barvu, nebesky modrou. Jemnou strukturu okvětních plátků, chladivě hebkou na dotek.
Ale ani střípkem, sebenepatrnějším závanem, si nedokázal vybavit jejich vůni.
To není zas tak složitá otázka. Haló? Vážně si tu nikdo nevzpomíná, jak voní hořepníčky? Někdo?
Kdokoliv?
„Já to nevím,“ zopakoval Draco. Tvrdošíjně, s nádechem vyčerpání. „Nepamatuji si naprosto nic. Kolikrát to musím ještě vyslovit?“
„Dobře,“ zavrčel vyslýchající bystrozor, k Dracově nesmírné úlevě nesáhl opět po lahvičce s Veritasérem, už tak ho předávkovali. „Jste si vědom, zda si někdo nepohrál s vašimi vzpomínkami?“
„Možná,“ vydralo se z Draca, moci lektvaru nešlo odolat. „Harry… něco udělal. Bolela mě hlava.“
Bystrozor si vyměnil významný pohled s ministrem, stojícím v pozadí.
„To ale nemusí nic znamenat,“ zavrčel Draco.
„Jistěže ne,“ věnoval mu bystrozor jízlivý úsměv. „Nyní by mne nesmírně zajímal váš důvod, váš skutečný důvod, proč jste vynaložil takové úsilí, abyste do monolitu vstoupit mohl.“
„Chtěl jsem… tam… zemřít,“ procedil Draco, dlaně sevřené v pěst. Jako by to mohlo pomoct. Svobodná vůle pryč, týráním drcených kloubů nic nezměnil.
„Ah. To je mi líto. Zdá se totiž, že jste neuspěl.“
„Evidentně ne,“ odsekl Draco. Únava s ponížením probouzely vztek.
„Rozhovor s vámi se mi jeví velmi neuspokojivý, diakone bystrozore. Zeptám se tedy jinak. Ohledně současného Harryho Pottera, je něco, o čem víte, že bychom si přáli vědět?“
V bystrozorově výrazu konečně probleskl zájem. Dychtivě se předklonil.
„A to je? Co bychom si přáli vědět, diakone Malfoyi? Poslouchám.“
„Oči,“ zachraptěl Draco. Ještě stále bojoval. „Harryho oči.“
Bystrozorovými rysy prolnula otrávenost. Opřel se v křesle.
„Co je s jeho očima?“ zeptal se lhostejně.
„Venku byly zelené. Pamatuji si, že mne to překvapilo. Mile. Byl to skvělý pocit; ten první.“
„Úžasné. Co ten druhý pocit?“
„Strach,“ zašeptal Draco.
Zaujetí bylo zpět.
„Strach,“ zopakoval bystrozor. „Proč ve vás jeho oči vyvolaly strach?“
„Byly zelené. Nádherně zelené, jako vždycky. Jenom… kolem duhovky… na jejích okrajích…“
Draco křečovitě zatnul pěsti, nehty narušily vrstvu kůže, pronikly do masa. Kratičký zášleh bolesti, získal mu vteřinu vítězství nad Veritasérem. Aby opět podlehl, definitivně.
Nechtěl jsem to říct. Odpusť, Harry. Opravdu jsem se snažil.
„Rudé,“ pronesl věcně vrchní palatin Jones. Pečlivě stočil pergamen s přepisem výslechu, odložil k ostatním do truhly, čekala na ministrovo vyjádření, než si pro ni přijdou. „Zdá se, že naše obavy se naplňují.“
Brousek stál u okna, na rozložitá ramena dopadaly prameny nažloutlé hřívy, zjizvená tvář s hustým obočím nehybná, okrové duhovky nepřítomné. Připomínal starého lva. Tichý kovový zvuk, jak hroty nehtů přejížděl po řetízku kolem krku, magická ochrana proti nitrozpytu, živená mocí každého člena Starostolce. Dávno si neuvědomoval, jak často tohle dělá.
Příliš starý lev, když nacházel útěchu ve svém obojku.
„Zvážil jste můj návrh sdělit panu Potterovi pravdu? Že jsme tělo Severuse Snapea našli již Políbené, z pochopitelných obav nad mylným závěrem přijali jistá bezpečnostní opatření?“
„O tom víme jen my dva,“ zamumlal Brousek. Stočil zrak k Jonesovi. „Setkal jste se s ním. Jak velká je šance, že by uvěřil?“
„Mizivá,“ oznámil stoicky. „Přesto začátek v budování důvěry.“
„Riskantní,“ zamítl Brousek.
Vrátil se k výhledu z okna, na dalších několik minut ztratil v nehybnosti.
„Nejhorší nepřítel, bez ohledu na jeho sílu, je ten, který nemá co ztratit,“ pronesl zamyšleně.
„Dovolím si nesouhlasit, pane. U takového nepřítele je síla významný element. A schopnosti pana Pottera jsou nám neznámé.“
„Nám neznámé,“ zopakoval ministr zpomaleně. „Ano. Jsem si toho vědom.“
„Pane? Vaše rozkazy?“
„Stále je šance, že ještě má co ztratit.“
„Pane?“
Ministr se rázně obrátil do místnosti, zamířil ke svému pracovnímu stolu.
„Sledujte všechny, kdo mu byli blízcí. Pokud se s nimi spojí, jak velmi doufám, nezasahujte. O průběhu těch setkání chci podrobnou zprávu. Neprodleně.“
„Rozumím. Osobně na to dohlédnu, pane. Smím se optat na vaše plány ohledně Draca Malfoye?“
„Co s ním?“
„Nespolupracoval při výslechu. Popravdě se mu vysloveně vzpíral. Pokoušel se vědomě zamlčet důležité informace. Jeho samotná asistence na ostrově byla čistě z osobních pohnutek, nehledě na to, že lhal a neuposlechl přímý rozkaz.“
„Zajisté. Ovšem jeho vzpírání či asistence, jak jste to nazval, značí mnohé předpoklady, že by právě on mohl být momentálně nejvhodnějším adeptem na něco, co Potter nebude chtít ztratit. Nebyl to snad Malfoy, kdo dokázal, v čem desítky před ním selhali? Včetně Albuse Brumbála. Bylo by pošetilé vzdát se nad ním kontroly.“
Jones srazil podpatky. „Jistě, pane. Moudré rozhodnutí.“
Ministr ho propustil. Osaměl ve své velké kanceláři. Natáhl se po hromádce pergamenů, namočil brk v kalamáři. A pohled mu bezděčně opět zalétl k oknu. Londýn byl šedivý. Pršelo.
Stojíme na prahu dalšího strašlivého krveprolití?
Mordred nám byl dlužný spojenectví s mudly. A Temný pán… Jak jsem jen mohl věřit, že jeho smrtí vše skončí a život bude opět dobrý?
Možná zemřel dobrovolně. Aby nám mohl zasadit svou poslední, nejtvrdší ránu.
Kde je teď nějaké spásné proroctví?!
Zíral z okna, zatímco inkoust na hrotu písařského brku pomalu zasychal.
Ólafur Arnalds - Broken (OST Broadchurch)
Provlhlá půda studila, vítr byl sychravě čerstvý, sytý ostrým pachem prsti. Voněl po dešti. Roztočil se na holých pláních Tary, rozpustilý a lehký jak dětská mysl, chvátal dál, snad k městům, rozfoukat listí, ukrást klobouky a šály, schovat se do rozvěšeného prádla.
Harry ležel na zádech, na střeše Newgrange. Její porost dávno seschl, odešel s kratičkým létem. Pod ním, v hrobkách starých tisíce let, starších než pyramidy, zvolna práchnivěly kosti pěti velekrálů dávnověku. Harry jim záviděl.
Jejich moudrost a klid, s jakým mlčky naslouchali paměti věků, hněvu drancované země, nářku vody, spoutané a vyhnané z jejích koryt. Přihlíželi nekonečnému koloběhu života, vzdáleni jeho strastem, smíření, bok po boku. Nikdy sami.
Možná, že zárodky samoty si nosíme v sobě; té samoty z dob před počátkem všeho. Protože odkud jinak by se vzala, tady, na přelidněné planetě ohlušené hemžením?
Harry sledoval oblohu, nebeská klenba se nad ním vzpínala nedozírná, rozervaná na cáry růžolících červánků. Nekonečná. Nekonečně pustá.
Nekonečně zbytečná.
Postrádal monolit. Jeho všeobjímající přítomnost, společný nářek bytostníčků, jako by bez toho mnohočetného sdílení Severusův obraz neodvratně zanikal v lomozu světa, v jeho spěchu a burácející přítomnosti, za jak dlouho si lidé nevzpomenou na jeho jméno? Za jak dlouho si nevybaví tvary Severusových vrásek on?!
Postrádal monolit.
Zabořil prsty do země, náhle se potřeboval něčeho držet, připadal si nahý v bouři. Půda, měkká a poddajná, se bez odporu podvolila, vnikla pod nehty, rozvoněla intenzivněji.
Hlína je fascinující. Stala se běžnou samozřejmostí, něčím, co už nevidíme, ačkoliv nám dnes a denně dává obživu, pocit jistoty. Ale tam, ve slepé ulici, je to právě její dotek, co nám daruje zvláštně konejšivý mír. Jako by říkala: Jsem tady. Vždy budu, dítě moje.
Jenže neporadí, kudy dál. Ani jak.
Jaké – šílenství, nechtít žít a nesmět zemřít!
Protože Severus ač mrtvý, s mrtvými nekráčel.
Kde tě mám hledat? A můžu… můžu tě vůbec najít?
Mám strach, Severusi.
Harryho magie samovolně vyvřela, zatnula se do země, prolnula s půdou. Volala spící.
A suché stonky trávy se probouzely, zvedaly z hlíny v desítkách klíčků, nabíraly barvu. Milující.
Vzrušeně se zachvěly ve vánku. Polaskaly prsty, paže, mazlivě se otřely o zátylek.
Harry přetočil hlavu, nejbližší trs zašimral na bradě.
„Ahoj, trávo.“
Čekala jsem, zatetelily se stonky blahem.
Harry pohnul rukou, přejel něžně čerstvý porost. Sytě zelená stébla se k jeho dlani lačně vztáhla.
„Kam jinam bych šel?“
Na konci se asi dá jít pouze zpátky. A kdo ví, kolikrát jsme se už vrátili…
Nejspíš za to může ten nesmrtelný dílek dítěte v nás, co nám naivně našeptává, že všechno se dá napravit. Když to zkusíme znovu. Když se budeme víc snažit. Škoda, že s dospělostí ta krásně bláhová pravidla přestávají platit.
Zůstaneš? Zůstaň, zaprosila tráva. Slastně se prohnula, vítr, ten bezstarostný pošetilec, prosvištěl kolem, obkroužil Kámen osudu, a prchnul.
Vysoký obelisk se tyčil na samém vrchu Cormacké mohyly. Proč dostal takové jméno? Čí ruce a pot ho vztyčily právě zde, o čem hovoří rytiny ornamentů, nikdy nerozluštěné?
Příběh dávných věků, řekla tráva. Vypráví o nářku sester, žalu bratrů. Nejbližší lodyhy se natáhly, v pohlazení sklouzly po nejnižších rytech, omšelých, obroušených, zanesených prachem. Chceš ho slyšet?
Harry pokrčil rameny.
„Povídej.“
Tráva se zasněně rozkývala, znala ho zpaměti, byla tu, když ho vztyčili. Dívala se, jak odchází.
Vyhubili jsme národy. Darovali život novým. Sledovali vzestupy i pády jiných, odkláněli tok času. Stokrát přihlíželi zániku našeho světa, stokrát našli domov nový. Přečkali jsme věčnou noc, přečkali věčný den. Prošli nekonečnou nicotou. A zůstali nedotčení, nezranění, stále stejní, stále silní.
Abychom právě zde, na tomto nepatrném bezvýznamném úlomku, ještě vonícím čerstvým zrozením, putujícím jsoucnem, poprvé pocítili Zhoubu.
Nerozumíme jí. Děsí nás.
Vzala, co bylo naše. Chybí nám to.
Buď naše ztráta tvým varováním, poutníku; prchni, blázne.
„O čem to mluví?“
Přeci o lásce, zašuměla tráva.
Harry se vztyčil na loktech.
„Kdo to napsal?“
Řekla jsem, bratři a sestry.
„Ale čí?“
Nás všech, hlupáčku, rozesmála se tráva.
Harry se zvolna složil zpět, půda tolik voněla. A chladila. Ne jako Severusova kůže; stejně to bylo příjemné. Skoro příjemné.
„Možná jsi mi to měla vyprávět už dávno,“ zamumlal.
Zůstal bys, nikdy neodešel?! Zachvěla se vzrušením.
Hleděl do nebe. Co bych udělal, kdyby mě varovali? Kdybych věděl?
„Nic,“ řekl. „Nezměnil bych jedinou vteřinu.“
Znovu přetočil tvář k jejím stonkům. „Trávo? Neroste v tobě nějaký hořepníček? Aspoň jeden?“
A stébla se rozšumí, naklání jedno k druhému, horečnatě šeptají, v chvatu posílají zprávu dál, kopce Tary se vlní, hledají, pátrají.
Odpusť, přivine se tráva zarmouceně. Ani v hlubinách nemám jediné živé semínko. Až v horách, daleko. Tam nedosáhnu.
Ale ona by mohla.
„Kdo?“ rozhlédl se Harry zmateně.
Deset stop od něj stála Lamie, na svém silném ocasu vztyčená, kůži šupinovitě černou, v ní jak krajky starůzné obrazce, matně se třpytily.
Ten pocit se dá těžko popsat. Jako by vás zakleli do té tisíciny vteřiny před explozí, nebo možná implozí, rozpínáte se k těsné hranici, smršťujete k rvavé neexistenci, jekot bublá na jazyku, rozevírá zuby k vytrysknutí, vnímáte a víte to jistě, že dál je pouze bolest, šílenství, svět skončil, že vás to rozškubne na kousky i pohltí do sebe zároveň, teď, už to bude, teď, a pak – se nestane vůbec nic. Propadnete kamsi. Bílé ticho, bílá tma. Žádný zvuk, obraz, pocit, slovo. Všechno je daleko. Vy také. Nejste nikde. Nebo jste nikde?
Harry se přemístil.
Grimmauldovo náměstí připomínalo motýlí zámotek. Opředené desítkami pátracích kouzel, od bystrozorů, novinářů, zvědavců, známých, přátel. Merlin ví, koho dalšího. Harry je cítil ještě v meziprostoru.
Bylo to… mimořádné. Nikdy dřív nic podobného nezažil. Jako když mávnete rukou nad plamínkem svíčky, jasně vnímáte přechod od studeného k ohřátému proudu vzduchu, stoupajícímu vzhůru. A teď si představte, že neexistuje jen „studený“ a „teplý“, ale tisíce, statisíce jedinečných variant, každá jiná, Harry je všechny rozeznával, a kdyby se vydal po jejich nitkách, našel by majitele každé z nich, jeho tvář, jméno. Nerozuměl, odkud se to vzalo, jak, proč. Bylo mu to jedno.
Severuse by to fascinovalo.
I samotný dům se zdál jiný, nějak menší. Pochmurnější. Tichý. Prázdný.
Snad proto, že Sirius ležel v kómatu u svatého Munga?
Harry potřásl hlavou, zahnal myšlenky. Byl si poměrně jistý, že ho Protego incubare dokáže před dotíravými pátrači ochránit.
A před ní?
Tuhle myšlenku s rázným švihem skopnul do jámy Ignorace.
Vyrazil do schodů, nehodlal se zdržet déle, než je nezbytně nutné. Pohled upřený před sebe, sveřepě minul pootevřené dveře místnosti, kde se scházíval Řád, pokračoval vzhůru. Aby zjistil, že už asi půl hodiny sedí na třetím schodu v mezipatře, v průzoru dveří křeslo, Severusovo křeslo, v něm seděl, když mu Harry přinesl čaj ráno poté, jejich první ráno poté, ještě tak půvabně cudné, nevinné. Tolik příslibů sladké něhy před nimi.
„Pět minut v učebně lektvarů. Nebo minutu, jedinou minutu, Merline. Minutu smět sledovat, jak na mě rozzuřeně syčíš, oči přimhouřené pohrdáním. Dám cokoliv.“
„Zíráním na rozlitý lektvar se ještě nikdy žádný neutřel,“ ozvalo se nad ním suše.
„Vážně? A já vždycky věřil, že když budu zírat dost dlouho…“ Harry se krátce zasmál, zaklonil se, dokud nezahlédl černý hábit, paže založené na prsou. „Není divné, že si nejsem jistý, zda postrádám víc tvé laskavosti nebo tvou jízlivost?“
„Nikterak. Jsi přeci idiot.“
„No jo, jasně,“ přitakal Harry pobaveně, zvedl se, trhnul rameny, „ale tohle je tvoje chyba. Dokázal jsi sloučit obě věci do jedné.“
Okamžik zůstal stát, skousl rty, hlavu sklopenou.
„Nebyl jsem si jistý, jestli půjdeš se mnou. Jestli nezůstaneš v monolitu.“ Vzhlédl. Ústa samovolně rozkvetla do jemného úsměvu. „Jsem rád, že tu jsi.“
„Jen pro úplnost, tvé nadšení se týká i oné humorné části, v níž tu ve skutečnosti vlastně nejsem?“
Harry protočil oči.
„Ta tvoje posedlost detaily,“ mávl rukou, vykročil do patra, v hrdle zamčený tichý smích, lísavě heboučký.
Zamířil rovnou do koupelny. Monolit mu poskytl veškeré potřebné zázemí, neřešil hygienu kouzly. Jak dlouho byl venku, hodinu? Dvě? Cítil se špinavý. Nasáklý hnilobným pachem cizího světa, kam nepatřil, odmítal patřit, až se žaludek zvedal, bolavě sedřený, neustále rozdíraný titěrnými drápky, nepřestávaly, zatínaly se do svalů, vnitřností, mozku, není tu, není, není, šeptaly, připravovaly o rozum a ne-pře-stá-va-ly.
Potřeboval sprchu. Čisté oblečení. A pryč, kamkoliv.
Odložil černé brýle, shodil ze sebe šaty, nechal na zemi jen tak, vstoupil pod sprchu. Ruce na hladkých kachličkách, nastavil tvář jemně dopadajícím kapičkám vody.
Tříštící se vodní krystalky konejšily. Blahodárné stékaly po kůži, něžně masírovaly ramena i šíji; sváděly. Jako Severusovy prsty. Laskající. Milující. Harry ho cítil. Jeho dlaně, ty svaté, které plaší každý žal, každou bolest. Velké, chladivé, znaly ho tak dobře, s bezchybnou precizností lehkými doteky křísily touhu, hnětly tajná místečka, která znal jen on, hladily k nepřežití křehké, byly všude, všude, klouzaly po ramenou, bocích, polehoučku sestupovaly níž po páteři, obratel za obratlem, Severus nikdy nevynechal jediné místečko slasti…
Harry se zavřenýma očima přistoupil ke stěně, opřel se o ni čelem. Vnímal. Dech zrychlený, podléhal vášni, rozhořívala se tělem, Severus tak blízko, tak zřetelný, kdyby zvedl víčka, viděl by ho, viděl.
„Harry… Nejsem tu.“
„Já tě cítím,“ zamumlal.
„Lžeš si,“ řekl smutně.
„Severusi, já vím. Já to přeci vím. Ale co je na tom špatně?“
Osušil se, přivolal nějaké Siriusovo oblečení, košili, kalhoty. Oblékl se, přizpůsobil velikost, změnil barvu. Na šedou. Mezitím párou zamlžené zrcadlo oschlo, Harry k němu přistoupil, prohrábl mokré vlasy. Zůstal hledět na cizí tvář, vyhublou, strhanou, s několikadenním strništěm. Byly to věky, co sám sebe naposledy viděl, snad ještě v domku, kdysi v minulém životě.
Takže tohle je zřejmě moje nové Já. Zdravím, my se ještě neznáme.
Zarazil se. Vztáhl ruku, několikrát dlaní otřel lesklou plochu. Nezmizelo to. Nebyla to šmouha. Ani odlesk čehokoliv v koupelně.
Křiklavě červené okruží na vnějším kraji zelených duhovek. Jeho zelených duhovek.
Harry šokovaně odstoupil.
„Severusi,“ zasípěl, ohlédl se po dveřích, „Severusi, honem pojď…!“
A jako řetězová reakce, trýzeň vybuchla, pomalu, přepečlivě. Hezky jedna nálož po druhé, v každičkém kousku těla.
Harry se zlomil v pase, sevřel ruce v pěst. Rty drtivě semknuté, frenetický dech syčivě unikal nosem.
Jeden jediný krůček od propasti slastného zešílení.
…Proč do ní nevkročit? Proč neudělat malý úkrok, oddat se volnému pádu, zbavit okovů, tam by už mohl křičet a křičet, přehlušit všechno, zapomenout všechno, svědomí, dobro, soucit, k čemu všechna ta strašlivá závaží, když se duše bortí?
A pak už by mohl ublížit. Sobě?
Nebo někomu jinému. Třeba by se tím stalo vše snesitelnější. Mohlo by?
Ano, to by mohlo, zašeptal hlásek v podvědomí; ne Severusův. Ne.
Ale to neudělám, procedil Harry, zběsile se držel; nedívej se, jáma šílenství je tak lákavá.
Proč ne? Podivil se hlásek.
„Protože to není dobře.“
Musel to říct nahlas. Potřeboval to slyšet.
Ah tak, protáhl hlásek zadumaně. Ale počkat. V tomhle světě přeci už není nic dobře – jak by tedy mohlo být něco špatně?
„Severusi!“ zaječel Harry; v hlubokém předklonu narazil do zdi, svezl se podél ní na zem. Přimáčkl kolena k hrudi. Objal sám sebe. Třásl se, narážel lebkou do stěny, zuby cvakaly, staccato hrůzy, první tóny symfonie nepříčetnosti.
„Hloupost,“ ozval se líně Severus, vlnění záhybů černé látky, poklekl u Harryho; a chutnal, jako teplé mléko s medem, když hladivě tiší palčivost rozdrásaných hlasivek, „opět plýtváš energií na směšné triviálnosti?“
Severusi, otevřel Harry oči, divoce, přisál se k němu pohledem, mluv, Severusi, prosím, mluv, nepřestávej, mluv, Severusi; buď se mnou.
„Každá funkční zbraň je přijatelná. Pokud máte vlastních málo, použijte vybavení nepřítele. Velmi prosté. A vy tomu stále nerozumíte, pane Pottere. Patrně jsem své mentorské dovednosti přecenil.“
Nemohl si pomoct. Harry se usmál.
Dobrá vzpomínka v období temna – to je jako vyjít z vražedné zimy a kráčet bosý po rozpáleném písku. Pálí to, řeže do krve, každý krok je nesnesitelným utrpením; půjdete dál. Ani vás nenapadne se vrátit.
Vždycky jsi věděl, co dělat, Severusi. Na vše jsi měl odpověď, v každém zlu jsi dokázal najít něco pozitivního. Máš pravdu. Vím to; vždy ji máš.
Když jeho jméno vzbuzovalo takový děs, co teprve jeho oči? Kdo by na ně dokázal zapomenout?
Nejúčinnější hrozba je ta nevyslovená, každý si za ni dosadí svůj soukromý strach. A kdo se bojí, s odpověďmi příliš neotálí. Já vím! Jen… tohle jsem nečekal.
Ačkoliv bylo jasné, že když se změnil celý svět, ani já nezůstanu stejný.
„Harry, svět se nezměnil, je to stále ten samý. I ty.“
Harry se vzepřel o paže, zvedl z podlahy, tep se zklidňoval. Ze zrcadla ho výsměšně sledovaly rudozelené oči.
Natáhl ruku. Obkroužil ukazováčkem odraz jednoho z rudých oblouků.
„Pak se poprvé v životě mýlíš, Severusi. Jsem jiný.“
„Starší, moudřejší, silnější. A ano, připouštím, nepatrně pomatenější, ač to se jevilo už nemožné. Přesto stále ty.“
Harry přivolal šedý vycházkový hábit. Oblékl se. Znovu pohlédl k zrcadlu.
Těžko si představit, že existují lidé, které za studených nocí nebudí ozvěny pláče, a bolest, plíživá, dusivá jak dým z ucpaného krbu, je neprovází na každém kroku… Vážně. Těžko uvěřit.
„Vypadám jako on.“
„Zcela správně. Vypadáš. Nejsi.“
„Opravdu si to myslíš?“ hlesl přiškrceně.
„Nikoliv,“ ujistil ho Severus kysele, „pouze se vžívám do role iluze nesvéprávné osoby a trénuji konverzaci tvořenou z chaotické výměny nesouvisejících absurdních stupidit.“
V Harrym opatrně, nejistě zabublal smích. Zhluboka vydechl.
„Děkuju ti,“ řekl vážně; vděčný, až se srdce svíralo.
„Bezevšeho. Kdykoliv. Pro to sis mne přeci vymyslel; já mám ale tak neskonalé štěstí.“
„Jinak řečeno jsem ti chyběl. Hodně.“
„Vskutku, představa ničím nerušeného blaženého ticha a samoty byla hrozivá k neunesení,“ utrousil Severus s despektem. Černé oči sametové láskou.
Taky tě miluju, pomyslel si Harry, vykročil ke dveřím koupelny, na prahu poslední ohlédnutí.
Odraz v zrcadle. Zelená. Rudá.
Zelená po Avadě, rudá jako hněv, ten ohnivý kohout, plamenní koně, co se utrhli z opratí, rozběhli suchými stohy, přeskočili na střechy domů a šíří se, šíří, rozlévají z břehů; kdo je zastaví?
Já.
Pro tebe.
Kápi staženou, skloněnou tvář, šel pomalu. Jen nepřivolávat pozornost. V prvních patrech to šlo bez potíží, byly odpolední návštěvní hodiny, chodby nemocnice svatého Munga se hemžily lidmi. V nejvyšším patře, na oddělení stálých kouzel, to bylo horší.
Ještě přede dveřmi seděl za stolkem mladý muž, zapisoval jména příchozích, z bezpečnostních důvodů uskladňoval jejich hůlky. Harry se zastavil v mezipatře. Přemístit se neodvažoval, kdo ví, co by mohl udělat s veškerou tou magií, udržující zdejší pacienty při životě.
Rozhodně se mu nechtělo vyslovovat své jméno, byl si jistý, že by se rozneslo rychlostí blesku. Použít jiné nemohl, čí hůlkou by se prokázal?
Zůstal stát u okna, otočený zády, přemýšlel.
Jen další anonymní kdosi, čekající na členy rodiny nebo sbírající odvahu, než pohlédne na nehybnou tvář blízkého, spícího v umělém kómatu. Zatímco jeho tělo stravuje nevyléčitelná nemoc, kterou se marně v laboratořích lektvaristé snaží dešifrovat, najít lék; jak lživá naděje pro ty, co přicházeli.
Harry by ji bral bez váhání.
Šoupavé kroky, Harryho minul starší pár, muž svou ženu podpíral, tlumeně dodával kuráž, jako by spala, Beth, přísahám, naši malou vůbec nic nebolí.
Měl bych je litovat. Jenže já jim závidím.
Vystoupali ke stolku, mladík v bílém oděvu novice Milosrdného Merlina zapsal jejich jména, uskladnil odevzdané hůlky.
„Sestřička právě odběhla,“ řekl omluvně, zaváhal. A usmál se, vstal. „Pojďte, zavedu vás k vnučce.“
Vstoupili dovnitř, Harry stěží patrným dotekem magie zadržel dveře těsně před zavřením. Několik chvatných kroků a stál v chodbě.
Zdála se nekonečná. Plná prosklených výhledů do desítek pokojů s jejich mlčenlivými obyvateli, protkaná ohleduplným tichem, všichni šeptali. Čpěl z nich strach, že své drahé probudí zpět do nekonečného utrpení, vženou do náruče smrti. Její stín nad každým lůžkem.
Nevtíravá vůně květin a kadidel, odér lektvarů, magie hutná, až vstávaly chloupky na zátylku. Celý prostor byl plný čistoty, lásky a důstojnosti. Dobré místo na smrt.
Ne jako špinavý kout Obrtlé ulice, spáry mozkomorů a lhostejnost ze všech stran…
Harry zrychlil, tady se těžko dalo ubránit myšlenkám. Procházel chodbou, chvatné pohledy vlevo, vpravo, do každého míjeného pokoje. Hledal Siriuse.
Dobré nebe, bylo tu tolik pacientů. Muži, ženy, staří, mladí. Děti. Někteří nezranění, jiní znetvořeni k nepoznání, že někdy šlo o lidskou bytost. Merlin ví, s čím svedli svou soukromou válku bez šance na vítězství.
Harry náhle pocítil jemný závan známé magie. S našlapováním měkkých podrážek se k němu blížila Nymfadora, děcko v náručí. Harry se vyděšeně stočil k nejbližšímu oknu do pokoje.
Nemohl s ní mluvit. Nemohl ji vidět. Prostě nemohl.
Prošla bez povšimnutí, tím houpavě kolébavým krokem matek.
„To nic, medvídku, to nevadí,“ šeptala láskyplně svému uzlíčku v loktech, „zasměješ se zítra, uvidíš, že to táta uslyší. Nemluvil o ničem jiném, pořád říkal…“
Ztratila se v tichém davu návštěv a lékouzelníků. Se svou bledou tváří, černými kruhy pod očima, vzpřímená; jak dobře Harry poznával tu odvahu na pokraji srázu. Zlomenou sílu těch, co nesmí skočit.
Tak Remus má syna. Kvůli mně nikdy neslyšel jeho smích.
Vina se jedovatě zahryzla do jater, Harry zuřivě zamrkal. Ne, nepřemýšlej. Prostě nepřemýšlej.
Až nyní si uvědomil, že zírá do místnosti s jediným lůžkem, stála tam ona dvojice, se kterou se minul na schodech. Starý muž byl u nohou postele, křečovitě svíral kovové příčky pelesti. Třásla se mu kolena. Vlastně se třásl celý.
Jeho žena seděla na matraci, jednu dlaň přes ústa, dusila pláč i široký úsměv máčený proudy slz, druhou ve vzduchu opisovala obrysy maličkého těla. Hladila, ale neodvažovala se dotýkat. Magická pokrývka se vznášela centimetry nad ležícím děvčátkem. Kůži děsivě spálenou, pod černou krustou růžově prosvítalo živé maso. Bez vlasů, obočí, chybělo jí jedno víčko, levá tvář i část rtů; čí zoufalá láska nedovolila magickým plamenům dokonat své hrůzné dílo a darovat jí mír?!
Nikdo tě nemiloval tolik, aby zašeptal Avada…?
Kouzla v pravidelném rytmu vháněla do popálených plic kyslík, bezvýsledně se snažila zlomit zkázu, obnovit zničenou tkáň. Na stolku množství dóziček s lektvary, snad Nejhlubšího spánku či Nevědomí, jistě Kůžiobnovující, magiabsorbenty, proti bolesti. Bylo jich mnoho. Jen ne ten správný.
Zřejmě proto, že žádný správný neexistoval.
Oko bez ochrany víčka, s bělmem plným krvavě popraskaných žilek, v přesném intervalu vlhčené kouzlem, slepě zíralo do stropu. V uchu náušnička s erbem Bradavic. Přišel jí už dopis, nebo ho teprve vzrušeně vyhlížela?
Ležela pokojně. Útlá, droboučká; jako Lily, vždyť ona je jako naše Lily.
Harry se odvrátil. Zběsile mrkal, měl pocit, že se dusí.
Zešílím, Severusi.
Dost. Nemůžu. Nechci. Nechci lidi, nechci nic vidět, nic vědět, chci domů. Odevšad tu křičí, že Merlin odešel, snad s tebou, kde je krása, laskavost života, slitování?
Vidím jen ruiny, Severusi!
Odpusť mi. Chci zpátky a zapomenout; co je venku, co bylo, co mohlo být a není. Chci k tobě domů.
Zašustění křídel.
Ze stínu u stropu se vynořil bytostníček, vzdušný jak chmýří slétl k Harrymu. Vklouzl za límeček, pod košili, přitiskl se k holé pokožce na srdci. Hned vedle medailónku. Objal ho kratičkými pažemi, kam jen dosáhl, zakryl srdce hebkými křidélky. A propojil se s Harrym, nechal do sebe vstoupit zával smutku, rozmělnil ho svou motýlí láskou, vrátil zpět, jako dvě spojené nádoby, ve kterých se tekutina přelévá z jedné do druhé v nekonečném koloběhu, a mísí, palčivý žal, chladivé smíření.
Jsem tady, pomohu nést tvé trápení, připomenu ti lásku. Tu, kterou jsi daroval, i tu, kterou jsi byl vroucně milován; nejsi sám, človíčku.
Ten pocit byl tak mocný, že se Harry musel opřít o zeď.
Pravičku na prsou, mističku dlaně nad bytostníčkem, chránil ho. Nebo držel ve strachu, aby nezmizel? A dýchal. Jen dýchal. Nebetyčně vděčný éterickému stvořeníčku, protože takhle už se to dalo snést. Ano.
Skoro ano.
Opět vykročil, neviděný mezi slepými, topili se, drželi všichni stejného lana. Naděje. Harry prudce sklopil zrak.
Až v játrech cítil nenávist, že oni ji ještě stále mají.
Šel dál tím Merlinem zapomenutým místem, v zadní části návštěv ubývalo, zdejší pacienti tu nejspíš pobývali již dlouho a jejich blízcí časem víru ztratili. Nebo jen nebyl jejich čas.
Konečně za průhledem spatřil Siriusovu tvář. A Remusovu. Leželi v pokoji vedle sebe, nerozluční jako v životě.
Harrym projel další osten žárlivosti. Smět tak spát po tvém boku, Severusi!
Vstoupil dovnitř, místnost byla prázdná, chodil za nimi někdo kromě Nymfadory? Snad Molly Weasleyová. Ron s Hermionou, ano, určitě, ti za nimi jistě občas zašli.
Opravdu vypadali, jako když spí. Hluboce, ničím a nikým nerušeni.
Až na to, že bez všudypřítomných kouzel by se jejich srdce zastavila, mozek odumřel nedostatkem kyslíku.
A to byla Harryho vina. To za ním se snažili proniknout do monolitu, pro něj vstupovali do temnoty zas a znovu. Ale Harry jim naproti nepřišel. Žádný motýl pro Siriuse. Žádný pro Remuse.
„Tohle jsem nechtěl,“ zachraptěl těžce.
Vina je pavouk, rozhodí po větru svá lepkavá vlákna a spřádá, spřádá průsvitné pavučinky, ze všech stran. Vždy vás chytí.
Proč bylo tak nepochopitelné, že nechci nikoho vidět? Že chci být sám? Nemůžu nést zodpovědnost za každého!
Nebo ano?
Bytostníček pod košilí zatřepotal křídly. Stříbřitý prach pokryl Harryho kůži, vsákl se do těla; droga míru.
Hluboký výdech.
Vždyť já vím, polaskal opatrně stvořeníčko pod oděvem.
Není jejich vina, že žádný z nich není Severus.
Vidíš? Měl by ses mi přestat pořád ztrácet. Bez tebe neudělám nic správně.
„Zajisté,“ přitakal Severus nevzrušeně, „viníka je třeba najít. Krom toho jde o zcela pochopitelný důvod, proč se v mé nepřítomnosti o nic ani nepokusit.“
„Je vskutku nezbytné, abych to vyslovoval, pane Pottere?“
Ne, pousmál se Harry. Ale hrozně rád ti naslouchám.
Přistoupil k lůžkům, postavil se mezi ně, v jedné ruce sevřel Siriusovu bezvládnou dlaň, v druhé Remusovu. Zavřel oči, soustředil se. Skrz kontakt do nich vpustil svou magii; probuďte se.
Vím, že máte tu sílu. Vždycky jste ji měli. Zvládli jste desítky let samoty, opovržení, hlubokých ztrát a proher, a přece jste dokázali chopit se druhé šance, začít znovu. Nebelvírský oheň nevyhasíná, ne dokud doutná poslední jiskřička.
Cítil, jak jím magie proudí, proniká do nich.
Nestačila.
Dokážu to líp, oznámil si Harry pevně. Zachránil jsem Karkarova před stínovou kletbou. Zachráním i vás.
A otevřel všechny brány svého nitra, magie vytryskla v plné síle, vychrlila se z něj jako dračí dech, stovky paprsků, kmitaly místností, procházely zdmi, vyvěraly vroucí, odhodlané změnit nezměnitelné, bortily hranice…
Skřípot pelesti, Sirius s Remusem se prohnuli do křečovitého oblouku. Harry je polekaně pustil. Spadli zpět na matraci, s žuchnutím mrtvých loutek, Siriusi! Remusi?
Současně zaznamenal rozrušené hlasy za dveřmi. Přívětivé ticho bylo to tam. Chodba duněla hlasy, chvátajícími kroky, hábity lékouzelníků se míhaly. Lidé volali.
„Prosím, sem, prosím! Potřebuji tu pomoc! Prosím!“
„Copak mě nikdo neslyší? Můj syn potřebuje pomoc, něco se stalo, kde je nějaký lékouzelník?!“
„Madam, prosím, moje žena!“
Harry jako ve snu vyšel ze dveří, zůstal stát na prahu.
Křik. Zmatek. Bolest a strach, strach v každé z tváří.
V každé. Strach ve tvářích lékouzelníků.
Harry je sledoval. Ochromený.
Já…?
Vykročil, omráčeně šel chodbou. Pokoje byly otevřené, lidé se tísnili v úzkém koridoru, dožadovali pomoci, křičeli jeden přes druhého. Harry si maně uvědomil, že on stále kráčí, prochází mezi nimi, dál, ke dveřím; a myšlenka se rozplynula, bezvýznamná.
Tolik hrůzy a žalu v jejich hlasech, tolik požírajícího děsu. Ruce, přetahující se o lékouzelníky; moje dcera, prosím, můj otec, rychle, zachraňte, prosím. Zaplatím.
Harry prošel dveřmi ke schodišti.
Já jsem…?
Druhé i první patro vypadalo stejně. Davy zděšených lidí. Hysterie. Pláč.
Skupina lékouzelnic.
„Madam, kam jít dřív? Všichni potřebují!“
„Nevím, já… nevím, co dělat,“ hlesla jedna z nich, strnule se rozhlížela. „Já nevím.“
Rázný krok, vrásčitá tvář, přichvátala k nim starší lékouzelnice.
„Ty zavolej do svaté Carniely. A nemocnice svatého Januse, požehnané Eris, Taranisovy, ať nám okamžitě pošlou každého, koho mohou postrádat. A lektvary, ať pošlou lektvary. A svolej všechny od Milosrdných. Také bystrozory, myslím, ano. Vy ostatní okamžitě do práce, první děti a těhotné ženy, potom mladí… Na co čekáte? Pohyb, zatraceně!“
Konečně byl venku, vzduch syrový chladem, dveře za ním se zavřely.
Jenže hrůza v nemocnici byla jako chobotnice, všemi otvory pronikala ven.
Křik. A pláč. Ten především.
Lidé na chodníku se zastavovali. Zmatek, nejistota. Než je jedno z chapadel omotalo, jedovým trnem do jejich rysů vtisklo punc bolesti. Zběsilý útěk dovnitř. A další lidé, další, vycházeli z okolních obchodů, kaváren, někteří chvátali, druzí šli pomalu, jako vlečeni něčím neodvratným, nechtěli jít, prostě museli. Nabídnout pomoc? Ujistit se, že ať se děje cokoliv, toho jejich se to netýká? Protože nemohlo. Že ne?
Harry se jim nedíval do tváří. Sledoval nohy. Běžící, rozrážející si cestu davem. Vleklé, vyděšené, odmítající. Také viděl tašky s nákupy, balíčky. Válely se na zemi, kam je jejich majitelé pustili.
A květiny.
Pugéty. Růže; těch bylo hodně, většinou červené, ty z lásky. Pak růžové. Barevné hortenzie, oranžové germínky, nachové tulipány, fialkové hyacinty. Zelené kapradiny, dracénové listy. A kalichy bílých kal. Popadané na dláždění, zapomenuté, do ozdobných mašlí se vsakovala špína. Drcené podrážkami, rozkopávané kmitajícími kroky, pošlapané. Zlámané, zničené. Další padla na zem, jen taková přírodně prostá, obyčejně lidská; ženská bota, podpatek po kytici sklouzl, rozmázl ji po chodníku. Další podrážky, mnoho dalších, zbyly jen šmouhy. Harry zíral na rozdupané květy.
Omlouvám se.
Zvedl hlavu, rozhlédl se. Chápal, že tam musí být hluk, viděl, jak se lidem otvírají ústa, horečnatě chrlí slova. Neslyšel je. Zašimrání na kůži, Harry zaregistroval přítomnost několika dalších bytostníčků. Necítil je.
Jako by na něj někdo použil paralyzátor ticha.
Díval se kolem a nerozuměl jim. Proč utíkají? Co tím chtějí změnit?
Vždyť už jsem tam uvnitř všechny zabil.
Víš to, Severusi? Ano, samozřejmě. Víš.
Neřekneš… nic?
Němý vesmír. Chodník posetý mrtvými květy.
To je dobré, Severusi, usmál se Harry v duchu. Je to v pořádku. Jednou prostě muselo přijít, že tě zklamu.
„Jsi to ty!“
Neznámé paže se vynořily z mrákotné mlhy, pevně se Harrymu ovinuly kolem krku. Dlouhé vlnité vlasy, povědomá vůně. Hermiona.
„Já věděla, že sem přijdeš,“ hlesla vzlykavě, „čekám tu celý den, bála jsem se, že tě propásnu, věděla jsem, že přijdeš, vůbec jsem nepochybovala, ty bys za Siriusem přišel vždycky!“
Uvědomil si, že ji chabě objal. To ty staré, automatické vzorce chování.
„Miono,“ pronesl nepřítomně. Pak v naprostém šoku uslyšel sám sebe: „Chtěl jsem. Ale něco se tam děje.“
Pěkné. Už jsem i zbabělec.
Vidíš to, Severusi? Vážně. Vážně, já nejsem ty.
Hermiona propustila Harryho ze sevření, uchopila ho za obě ruce. Usmívala se, tváře třpytivé slaným vlhkem.
„Všem jsi nám tolik chyběl! Ach, Harry, prosím, pojď se mnou. Řekni, že půjdeš!“
Představte si, že váš svět je jemný jak sněhová vločka. Stačí dýchnout. Puf.
A už není.
Zvuky z nemocnice neutichaly. Nebo možná jen zněly v Harryho hlavě.
Severusi?
Hermiona ho zatahala za ruce.
„Půjdeš? Prosím pojď.“
Harry cítil, jak mu cosi pokrčilo rameny, pohnulo hlavou v kývnutí. Takže asi souhlasil?
-Tarské mohyly jsou významným místem irské mytologie většinou spojované s působením druidů. Bylo v nich objeveno pět mumifikovaných lidských ostatků. Stáří mohyl se odhaduje na čtyři a půl tisíce let; tedy v rozporu s mým příběhem jsou nejméně o tisíc let starší než Stonehenge.
Na vrcholu Cormacké mohyly skutečně stojí obelisk, zvaný Kámen osudu. Jeho účel není znám.
Především bych ráda řekla, že jste mi vyrazili dech. Ani v tom nejdivočejším snu bych nečekala, jak úžasně Stopy přijmete.
Jste výjimeční, jedineční, báječní!
Ještě mi to úplně nedošlo, na to je to příliš neuvěřitelné. DĚKUJI VÁM.
Je krásné s vámi hovořit, fantastické setkat se opět se známými "tvářemi", opět sdílet svůj sen. Jsem vám nesmírně vděčná.
Ale to není vše. Protože - už to začalo. Jste součástí. Ať už úpravou mých chyb, rozvíjením teorií v komentářích, odhalováním "příběhu za příběhem", nebo tím, co postřehnout nemůžete - vaše reakce mne už nyní vedou, ovlivňují, pomáhají mi ladit vyprávění, doplňovat, co by mi jinak uniklo. "Děkuji" mi přijde tak nedostatečné, leč jiné slovo nemám. Děkuji vám všem za vaši laskavou přítomnost.
Což mi připomíná, že jsem vám minulý týden slíbila, že už bude líp. Během posledních úprav této kapitoly (velmi humorná záležitost, když stejně nejvíc chyb odhalím zhruba hodinu po zveřejnění, načež je ohromně nenápadně opravuji) jsem marně vzpomínala, proč jsem něco takového slíbila... :-D Ehm, uvěříte mi, že příští Harry bude lepší? :-D
Události u sv. Munga mají svůj význam a pochopitelně dohru, z velké části se ji dozvíte 28. listopadu v kapitolce Dvacet šest vteřin. Stejně tak průběh návštěvy u Weasleyových, kam se nám ztratil Draco a jak je to zde vlastně se Severusem ;-)
Následující pátek vás bude provázet Severus v Darmodějovi - a pochopitelně odhalíme další kousek záhady Žlutoočky. A slibuji, tentokrát se skutečně můžete bez obav těšit (ano, všichni mi věří, chápu :-D)
Každopádně já se budu těšit na vás. Jste nejlepší!
Merlin s vámi
Komentáře
Přehled komentářů
uzasno-zahadne...
(anna, 30. 3. 201718:26)
normalne si zacinam myslet ze S. zabil Harry. Tak ako Voldemort ovladal S. cez Iskariota je mozne zeby nieco zanechal v H.?.. Tie cervene zronice, pocas utoku spal, Al. nechcel aby to zistili (aspon tak som pochopila) teraz nejaky vybuch magie... ale zrejme sa mylim. A Fay mi pripomina Merope (co sa tiez asi mylim kedze to je V. matka :-D)
Byla jsem tak nadšená, že se konečně objevil Severus. I když jen jako Harryho představa, která ho drží nad vodou. Ale uprostřed jejich rozhovoru se mi začalo chtít brečet. Vlastně ani nevím proč. Asi tou bezmocností, ve které se teď Harryho život nachází. A ta nemocnice mě dorazila. Ale i tak, je to úžasné. Díky :-)
Čím to je, že pokaždý, když dočtu kapitolu, přijde mi, že přestal dýchat i vesmír?... Takový ten nesmírný okamžik ticha, jak se všechno skládá do sebe a než se dostanu k další části příběhu, ustrne to v nehybném obrazu... U tvých písmenek je to častý a úžasně silný pocit. Uf. :) S překvapením zjišťuju, že už se nebojím tolik, jako na začátku. Nejspíš za to může i Severus, který dál Harrymu našeptává, jako by tu byl (i když není = děsivý! Není tu! Ach jo :(...) a taky (a vlastně hlavně) to, jak to nejbolestivější a nejstrašnější vyjadřuješ tolika nádhernými slovy. A tak tedy pokračuju ve čtení a celý ten příběh se úchvatně a neustále nabaluje na Klíč a kyne a já mám nepopsatelně zvláštní pocit celistvosti - a to jsme teprve na začátku. A že Harry všechny ty lidi zabil? Tomu nevěřím. Prostě nemůžu. Nějak mám pocit, že naděje fakt umře až dávno po mně, a co mě v první kapitole neuklidňovalo, tu moc teď má. :-) Takže se těším na příště... jo, fakt se těším. (I když se budu modlit, v tomto případě k Merlinovi, abych se šeredně nemýlila. Protože na hrůzy bude ještě dost času... nebo ne??) ;-)
Děkuji ♥
To jsi popsala tak krásně, miamam... děkuji... moc.
Jsem hrozně, ráda, že už to na tebe nepůsobí tolik děsivě - a za pocit celistvosti s Klíčem jsem ti tak vděčná! <3
Své naděje se drž a nepouštěj :-) Kéž ani ona nikdy neopustí tebe :-)
Děkuji, miamam <3
„Příště budu hodnější, slibuji“ znamená, že Lenka, sluníčko sedmitečné, zlaté, málem přijde o život, Harry se nám nejenže pěkně vybarví (ty jeho okraje duhovek nemají dvakrát přírodní barvu), ale navíc vidí mrtvého člověka, aniž by k tomu potřeboval Kámen vzkříšení… a o tom pekle v nemocnici ani nemluvím. Doznávám, že se upřímně děsím chvíle, kdy se v perexu objeví něco jako „… pozor, příště to bude trošinečku horší“ :-). Neskutečně sugestivní, zajímavá, a jednoznačně úchvatná kapitola to byla, děkuji za ni. Našla jsem v ní snad opravdu od všeho něco - rozněžnila jsem se nad ní, poplakala si, zasmála se, chvílemi se bála… dokonce jsem nad dějem jako takovým zkusila i trochu přemýšlet. Na nic jsem tedy nepřišla, ale pokus to byl :-). Ještě jednou děkuji, Alice; jak se dalo čekat, jsem zcela a definitivně pohlcená. ♥
Ahojky, Coro :-D
Díky, pobavila jsi mě :-D Nějaký návrh, jak jemně naznačit, až ty zlé kapitolky přijdou....? ;-)
Moc ti děkuji, jsem vděčná, že ses nechala dějem pohltit, prožila to s nimi <3
Tak ráda bych napsala, že už budu hodnější... ale bojím se :-D Ale nepřestávám doufat :-)
Děkuji, Coro <3
Drahá Alice, promiň ten nadpis, ale toto byla první slova, která mi splynule ze rtů po přečtení této kapitoly. Jsi normální? Nebo, nebyla jsi náhodou pod parou, když jsi psala, že teď to bude už lepší?!!!! Trpím, brečím jak želva, v krku mám knedlík a nejsem schopná SŠ dostat z hlavy. Nejdříve monolit, pak Fay a tentokrát Harry v nemocnici...Pro Merlina, EK čtu vždycky, když mi je zle a potřebuji povzbudit. Stopy šelmy zatím podle všeho budu číst, když budu chtít upadnout do deprese!
Teda Ty mi dáváš. A to jsem si myslela, jak jsi byla krutá, když jsi nechala v EK Severuse tak dlouho bez Harryho trpět. A to byl vlastně jen slabý odvar Stop šelmy!
Je to neuvěřitelné, nechápu, jak může někdo poskládat slova takovým způsobem, že příběh nečtu, ale naplno prožívám. Je to kruté, smutné, drsné, syrové... je to jako život a to mě děsí :-( . Tak budu teď doufat, že někdy v budoucnu to fakt bude lepší. A jsem moc ráda, že příběh čtu průběžně, protože jinak, přestože to obvykle nedělám, bych tentokrát okamžitě nalistovala poslední kapitolu nebo Epilog, abych se ujistila, že OPRAVDU to dopadne dobře. Teďmi nezbývá než věřit. A já Ti věřím celou svou duší, milá Alice, protož nikdo jiný nedokáže psát tak drsně uvěřitelně jako Ty.
Ahojky, pajko :-D
Ne, nejsem normální, z toho mě prosím nepodezřívej :-D Ale souhlasím, psát, že tahle kapitola bude lepší, byla vážně chyba, myslela jsem na rozhovory Draca s Harrym, setkání se Severusem... a nějak zapomněla na to ostatní :-)
Moc doufám, že s postupem příběhu a jeho závěrem tenhle drsný začátek ztratí své ostré hrany, a vzpomínky či případné znovupřečtení už vyzní jinak; nebo aspoň nebude způsobovat deprese. To bych si nepřála.
Děkuji za tvé pocity, pajko <3 A netřeba hledat epilog - OPRAVDU bude dobrý! :-)
Děkuju ti <3
Takže čím začít? Asi tím, proč píšu tak pozdě... Zařekla jsem se, že si nechám Harryho jako odměnu za 4 dny dvanáctek v práci a ejhle... Byla tady neděle večer a já se zatajeným dechem rozklikávala kapitolu. (To, že už tu byl i Severus bylo jedině dobře protože samotnýho Harryho bych asi nezvládla :D ) Taky píšu takhle pozdě protože já prostě nemůžu ty kapitoly číst už v pátek :D Naprosto iracionálně bych prostě nepřežila čekat celý volný víkend a pak ještě všední dny. Většinou se ke kapitole dostanu okolo úterý a středy ale kvůli práci jsem si nakonec udělala tu odměňovací neděli) a teď tu byla. Neděle s Harrym a Severusem.... A ne.. prostě nešlo napsat komentář po přečtení. Měla jsem všechno před očima a dokonce se mi o tom i zdálo :D Děkuji Alice, že jsem zase o nějaký ten kousek šílenější :)
Ach ti bytostníčci :3
Výbuch monolitu.... Já žízním zabít. Alice co nám to děláš. Harry a tolik bolesti :(
Proč jsem s ním nebyl já.... Ani k tomu nejde nic napsat... jen jsem prostě s Harrym cítila.
Rozhovory Draca a Harryho jsou naprosto dokonalé :) Líbí se mi, jak se i přes to jak hrozná je situace dokážou popichovat :)
Lenka.... chvilku jsem se opravdu bála, že jí prostě zabijí. Tohle už nám nedělej :D
svět bez Severuse. Nechci ho. My taky ne Harry..mi taky ne.
Totálně mě nadchl Dracův sál vědomí :) co jiného než laboratoř :)
Albus to Harrymu prostě neřekne... To asi bude hodne zlé... hodně.
Uršula :D prostě dokonalá :D Vidím jí s tou zbrojí a... prostě majstrštyk :D
Voní po Severusovi. :3
Hořepníčky...Ach ta Lamia... Je to tedy i Severusova žlutoočka? Mmmm zřejmě ano. cestování v čase že by? Harry měl sis hořepníčky vzít a udělat herbář!!
Severus!!!! Konečně. Vím, že není skutečný ale... Severus
Rudé.... Copak se s Harrym děje.... že by ho ta bolest a hněv přibližovaly k Tomovi? Ten asi taky neměl v mládí červené oči.
Hmm takže Severus je políbený mozkomorem... a není to tak, že oběti mozkomorů jako by neumřeli jen prostě nemají duši? Myslím, že jsem to někde četla.... Nevím...
Tara... dokonalost. Úplně cítím, jak to asi cítil Harry.. roztáčení. nachvilku jsem se taky musela chytnout postele....
Není tu. Ale bude. musí!
Bože Severus a Harry... tak dokonalý rozhovor. Jak se mi může chtít brečet i smát.
Remus... ne prostě ne.
Já nevím... Prostě si nemyslím, že by Harry všechny zabil... Myslím, že je uzdravil ale prostě utekl dřív než se to stačilo projevit a než mu to došlo. Prosím... ať je to tak :D
že příští Harry bude lepší? :D mám věřit? No dobře Alice budu.... Prosím ať opravdu je. Harryho kapitoly jsou vždycky nejnáročnější. Což mi ale nikdy nezabrání si je přečíst. Ani nevím, co ještě napsat. Je to tak dokonalé a skvělé že už se nemůžu dočkat až si zase celý příběh nechám svázat do knihy :3
Znovu děkuji :*
Ahojky, Domčo :-)
Není třeba cokoliv vysvětlovat, vážně ne :-) Jsem vděčná za vaše slovíčka, vždy potěší, velmi ráda si je pročítám. Ale nejsou povinností, není to "něco za něco". Stejně jako není povinnost chodit sem každý týden. Jistě, až se pod kapitolkou neobjeví žádný komentář, řeknu si, že mám průšvih - a budu pokračovat :-)
Zdálo se ti o Stopách? :-D Nemáš zač, o své šílenství se ráda podělím, mám ho na rozdávání ;-)
Pokud nemáš co dodat, mohlo by to znamenat, že se mi to snad podařilo vyjádřit, jak jsem chtěla... děkuju :-)
Ano, interakce Harry / Draco občas "zneužívám", abych dorovnala tíhu příběhu. Ale stejně si dovolím podotknout, že takhle to vážně může fungovat, když jsou dva blízcí lidé v šílené situaci, dokáží se tomu smát... něco jako sdílené šílenství, kdy to dostane trochu jiný nádech, únosnější i když vše je stále stejně černé. Asi nevím, jak to popsat lépe. Jen vím, že to vážně existuje :-)
S Lenkou nic neslibuju... myslím, že už nebudu slibovat vůbec nic a v ničem :-D
Díky, jsem ráda, že se ti líbil Dracův sál vědomí! :-)
A Uršula <3 Má další oblíbená šílenkyně... vtrhla mi do psaní v tom svém brnění, tak jsem ji tam nechala :-)
Lamie... :-) Harry si ho vzít nemohl, své pocity k Lamii vysvětlí v příští (myslím) kapitole své linie, ale všeobecně stačí, že se prostě zlobí, na všechny. A kdyby si ten hořepníček vzal, nic by se nezměnilo. On je opravdu necítí.
Už jsem někde psala, že Harryho oči se budou měnit, vlastně neustále. A nejen do rudé a šedé ;-)
Smrt Polibkem (vím, že v kánonu není polibek mozkomora s velkým "P", ale jednoduše věta "Dostal polibek" mi fakt nezní děsivě :-D Já vím, ani u nás neřekneme "Dostal Křeslo", třebaže neznalý by mohl usoudit, že se u soudu rozdává nábytek, přesto jsem se k tomu provinění vůči češtině rozhodla) takže, smrt polibkem mozkomora není v kánonu technicky popsaná (pokud ano a jen mi to uniklo, omlouvám se), ani já ji popisovat nebudu, každopádně ji chápu, že polibkem vysaje mozkomor duši, odsoudí ji k věčnému utrpení (zůstává "živá", myslící, se vzpomínkami, těmi zlými), s tím z dotyčného odčerpá i "životní energii", dostane fyzické tělo do jakéhosi vegetativního stavu, které bez podpory přístrojů / lékouzel záhy zemře, orgány selžou. Proto je popravám přítomen lékouzelník, aby zkonstatoval (a zkontroloval) úmrtí, než je tělo pochováno. Přijde mi absurdní, aby políbení zůstávali naživu, kdesi udržovaní kouzly. Ministerská sbírka živých mrtvých? :-) Ale opět, je to jen mé pochopení stavu.
Děkuji za Taru... <3
Moc mě těší, že Severus, ač "vymyšlený", umí stále potěšit; ne, bez něj jsem nemohla psát dál, musel tu být :-)
No ano, zatím si ještě myslím, že následující Harry bude lepší... ale raději si svá hodnocení nechám pro sebe :-D
Snad jen, jak se atmosféra v sekvencích bude měnit, myslím, že Harryho začne být (skoro) příjemná a náročnější, aspoň emocionálně, se stane Severusova. Ale to až později, pořád se teprve rozjíždíme :-)
Děkuji ti, Domčo <3 Ať jsou tvé dny klidné, méně hektické a sny šílené jen tak akorát ;-) <3
Drahá Alice, tak tohle je první kapitola u které jsem plakala. Po pravdě jsem si myslela, že to přijde mnohem dřív.Ani nevím, čím jsi mě vlastně dostala, ale dostala jsi mě. Emoce jsou zpátky, v hlavě víří nekonečně mnoho myšlenek a já se z toho nemohu nějak vzpamatovat a ani nechci.Myslela jsem si, jak budu nedočkavě hltat každou kapitolu, tak jak to bylo u Klíče, ale se Stopami to tak není, dávám si na čas, nespěchám na ně a přistihla jsem se, že je čtu mnohem pomaleji, často nad větami přemýšlím a někdy je čtu i víckrát. Né z pocitu, že bych jim nerozuměla, spíše naopak, jako bych jim naprosto rozuměla. Vše co je napsáno mi přijde tak logické, prostě, že je to tak naprosto správné a že to tak má být. Snad chápeš co tím chci říct a jak to cítím a nebude pro tebe můj komentář příliš matoucí. Jsou to prostě jen mé bezprostřední dojmy po dočtení této kapitoly.
Ahojky, má milá Lowris :-)
Možná by bylo na místě, abych se omlouvala za tvé slzy a smutek... ale nějak si myslím, že v tobě byly zamčené a potřebovaly ven. A že to je moc dobře, jestli znovu cítíš :-) Jako nadechnutí, že hodláš dál žít a být šťastná. Za to jsem moc ráda a za to především ti děkuji.
Tvá slova vůbec nejsou matoucí, myslím, že rozumím; aspoň všeobecně, tvůj příběh neznám. Podstatné je, že pokračuje :-)
Děkuji ti, Lowris. Budu doufat, že ti přinesu i úsměvy :-)
úsměv mi vyloudíš na rtech pokaždé, když čtu tvého Severuse, jeho dokonale výstižné sarkastické komentáře jsou malým mistrovským dílem.Co se týče pláče, naplakala jsem se dost a dost, pro ztracené lásky,pro blízké co odešli příliš brzy,pro spousty jiných věcí.Chtěla jsem tím říci,že v tvém příběhu přišly slzy až teď a né dřív a rozhodně se neomlouvej, neneseš žádnou vinu.Co bychom bez tebe dělali Alice?Ano žili dál, ale jak a dá se vůbec žít dál bez tebe, bez tvých slov a příběhů, když už je jednou člověk poznal,když se mu nesmazatelně vryly do srdce a mysly ? Mám pocit, že bez tvých slov by to byl úplně jiný svět, cizí, nepřátelský a nesmírně smutný a prázdný, bez tebe by byl dočista mrtvý.
Drahá Lowris...
Na tohle se mi těžko hledají slova, mám strach, abych nezvolila špatné.
Mrzí mě, že máš tolik důvodů pro slzy, ačkoliv upřímně jen málo z mých čtenářů patří mezi "pod šťastnou hvězdou narozené", kterým se těžké životní zkoušky vyhýbají.
A jsem velmi šťastná, že v mém - našem světě tady se cítíš dobře či v bezpečí, rozhodně jsi velmi vítaná a vždy tu bude pro tebe, ale moc bych si přála, aby tvůj reálný svět ti nabízel totéž. Někdy musíš hledat. Někdy dlouho. Nepřestávej, Lowris, sem se choď nadechnout a odpočinout, ale nepřestávej hledat své bezpečné a krásné místo v někom, kdo tě může obejmout :-) Protože on tě už někde nedočkavě vyhlíží :-)
Budu moc doufat, že to ode mě nevyznívá odmítavě nebo nevděčně. Protože si tvých slov velmi vážím a děkuji ti za ně <3
Tohle čtení bylo jiné a těžší po všech stránkách. Ke čtení jsem se dostala v nočních až ranních hodinách dalšího dne a byla stokrát přerušena, tudíž jsem valnou většinu odstavců četla dvakrát až třikrát. Opravdu poctivé čtení s neuvěřitelným emocionálním dopadem. Možná i shodou dalších okolností mě v tom tato kapitola opravdu „vymáchala“. Každý je jiný a já špatně snáším změny. Neočekávané zvraty. Samozřejmě v určitých kombinacích hůř a občas lépe. S vidinou ztráty Severuse a mlhavého dobra někde v budoucnu jsem první dvě kapitoly Harryho zvládla velmi jistě. I díky „varování“. Ovšem tuhle jsem zdaleka tak dobře neustála. A to nejen pro znatelnější ztrátu Severuse. Definitivně mě rozložila scéna u svatého Munga.
Ovšem vrátím se ke kapitole. Chvíle Draca a Harryho v monolitu byly úchvatné. Dostává mě, jak moc se Harry podobá Severusovi a celkově tahle starší a trochu jiná podoba Harryho. Změnil se a přece je to on. Úžasné. Několik vět jakoby je řekl sám Severus a přesto je Harry velmi osobitý.
Ráda bych citovala nějakou větu z té první části. Než vyšel ven. Ale nemůžu. Každým jedním slovem jsem fascinována. Které bych vybrala? Spoustu krásných vět už bylo citováno v komentářích přede mnou – souhlasím s každým.
Strach o Lenku. Fascinace tím sebejistým Harrym. Excelentní Ianto Jones. Mimo jiné - nesmírně zábavná scéna. Výslech Draca byl nepříjemný, ale až na ty oči… Dal se výslech čekat, že? Ty oči jsou děsivé stejně jako fascinující. A přiznávám, že celá tahle paralela Harry/Tom mě z nějakého důvodu vůbec neděsí. Možná zcela chybně, ale je to tak. Severus ho nesoudil, jak zvolí. Naučil by ho s tím žít. Jen chtěl, aby si zvolil, bez ohledu na závěr. A Severus tu teď není. Sebrali mu ho. A tak nemůžu vinit Harryho za jakékoliv pocity. Asi. I když zcela jistě je druhý temný pán nepříjemnou představou. Takže to, co mě tady děsí je ztráta. Osobně jsem doufala, že se objeví i Sirius, Remus, Ron, Hermiona… Moc a moc doufala. Ale se závěrem kapitoly? Byla to poslední kapka. Přeci je nemohl ztratit? Jak by mohl být svět bez nich úplný? Severus, Albus, Lily, Sirius, Remus…? Je to celé jen o tom, dostat se tam, kde je i Severus? Aby to bylo“ jen“ k „přežití strašné“. I se Severusem po boku už svět nebude stejný. A to mě děsí. Ničí mě ta představa.
Uteču od mých naprosto chaotických myšlenek, co týče závěru kapitoly k tvým odpovědím. Než jsem zvládla napsat ten svůj komentář, stihla jsem přečíst ostatní komentáře. Dva roky??? Šok. Nenapadlo mě, jak dlouho tam Harry mohl být. I když asi mohlo.
Tvé ostatní zmínky v odpovědích ostatním už se asi vědomě či nevědomě promítly do mého komentáře výše. Nechci se opakovat. Každopádně ať už šlo o cokoli, děkuji za ně. Na závěr bych ti chtěla poděkovat (doufám, že se ti podařilo prokousat se chaotickými větami až sem) za neuvěřitelný zážitek. Opět. Za každé tvé slovo děkuji. A promiň, že je to tak dlouhé. Příště zkusím být stručnější a jasnější.
Ahojky, Fanny :-)
Tak v tomhle ti vážně rozumím, také nemám ráda změny, dokonce i ty k dobrému mě umí rozhodit :-)
Při psaní události u sv. Munga jsem brečela... Jako kdysi u útoku na nádraží. Prožívám děj velmi intenzivně (ano, jsem blázen a jsem si toho vědoma :-) ) Čeká vás (až příští rok, podle "rozvrhu") jedna kapitola, jejímž napsáním jsem se odrovnala na několik týdnů a nechtěla Stopy ani vidět :-D I když už závěr kapitoly je dobrý.
Ale zmínila jsi něco, co tu ještě nezaznělo a jsem ti za to moc vděčná :-) Harryho změna, jeho dospění pod vlivem Severuse. Moc a moc děkuji, že to vnímáš takhle - "podobá se Severusovi, změnil se a přece je to on". Díky! Přesně o tohle jsem se moc snažila a vůbec mi nepřišlo jednoduché zachovat jeho charakter z Klíče, přidat mu pár let, hodně bolesti a jistou dávku zmoudření, vložit do něj Severuse, a přesto "jinak". Nemůže být Severusem, jen mu být podobný a zůstat Harrym. Ohromně se mi ulevilo, že to tak vnímáš - děkuji <3 Nejspíš mi to stejně občas ujede, ještě jsem nepracovala s námětem, kde se postava musí tolik vyvinout, takže tohle je moje poprvé ;-)
Začátek v monolitu byl sice děsivý svou podstatou, ale byl v něm klid a smíření. Tam mohl. Harryho útěk od reality... :-) S Dracem i úsměvný, on ho tolik potřeboval, našel tam úlevu :-)
Vyjít ven znamenalo konfrontovat realitu. Ani Harry netušil, co to vlastně znamená, kolik bolesti mu to přinese, sám byl v šoku. V prních momentech sebejistý. Ano :-) Je v tom i soci tvrdého, v něm. Tak nerada se v opisech a přirovnání opakuji, ale ve Stopách (jak jsem zjistila s nelibostí, leč to nedokážu změnit) se mi hodně opakuje námět "ticho a zima". Takový vnímám svět delší dobu po hluboké ztrátě; němý a studený. Ne bezprostředně po ztrátě, to je milion pocitů, dohání nás k šílenství, rozpadáme se... tuhle fázi jsem u Harryho přeskočila, bylo zbytečné, abyste si to prožívali s ním.
Děkuji za Ianta a kratičký rozhovor s Harrym :-) Nenapadlo mě, že těch pár větiček dokáže pobavit tolik čtenářů, ale mám z toho radost :-)
Je vlastně dobře, že tě paralela Harry / Tom neděsí. Harry není Tomem, nemůže být. Zůstane Harrym. Jiným Harrym, možná horším než Tom, možná ne, ale nikdy nebude Tomem :-)
Je krásné, že si vzpomínáš, co Severus Harryho učil o volbách, děkuji <3
Ron s Hermionou se objeví v příští kapitole (krátce i v dalších), jejich setkání mi přišlo nevyhnutelné, ačkoliv jsem v Klíči vlastně "velkou trojku" rozložila, nechci ignorovat fakt, jak skvělá byla, důležitá. Navíc jsou ideální jako ukázka toho, co s námi ztráta dělá. Ne vždy, jistě, na ni neexistují pevná pravidla, každý jsme jiný :-)
Ah, a další skvělá myšlenka, na kterou ještě nemůžu reagovat ;-) Ale dozvíte se to v Harryho další kapitole.
Ne, ani se Severusem po boku svět nebude stejný. Přesto snesitelnější :-) Severusova největší síla vždy spočívala v jeho věrnosti a nezlomné lásce; k tomu tělo nepotřebuje <3
A má při sobě Draca. Další, stejně silný a věrný spojenec už se zvolna blíží :-) Nebude jen ztrácet, slibuju :-)
Nad Harryho délkou pobytu v monolitu jsem se také musela zadumat; kolik času by potřeboval, aby našel své šedé smíření? A jelikož jsem jasnou odpověď nenašla, dala jsem tomu v reálném čase dva roky, v tom jiném, protože v monolitu čas plynul jinak, mnohem víc. Šalamounské řešení ;-) Pro samotný děj v podstatě nedůležité, nijak zvlášť se to tam neprojeví, snad jen posuny v životech ostatních, Draca, Lenky, Rona, Hermiony a dalších, se kterými jsme se ještě nesetkali.
Prosím, za délku komentáře se neomlouvej (stejně jako není třeba vysvětlovat kratičké či žádné), každá vaše reakce je pro mě vzácný dárek :-)
Moc děkuji, Fanny <3
Alice,
děkuji za tak rozsáhlou odpověď. Měla jsem obavu, jestli pochopíš, co jsem se snažila vyjádřit. Občas mám problém, že napíšu jen "půl myšlenky", zdá se, že se ti podařilo pochopit vše.
Ano, změny. Občas i ty dobré člověka rozhodí. Přesně tak :-)
Tvým vývojem Harryho budu asi stále ohromená. Zlomek z toho byl i v Klíči, ale tady je umocněné a velmi autentické. Aspoň dle mého názoru.
"Ticho a zima." Chápu. Proč hledat něco jiného, když je tohle tak výstižné?
Kdo by mohl nevzpomínat? A tady mi Severusovo přijetí bez výhrad okamžitě naskočilo...
Že se neobjeví Ron s Hermionou, toho jsem se opravdu bála. Neoprávněně. Ale vzhledem ke zveřejněným střípkům... Nebyla o nich ani zmínka. A byť se toho změnilo strašně moc, nechtěla jsem aby bylo vše zapomenuto. Opravdu děkuji za osvětlení.
Mám ráda i tvé "nereakce". Samozřejmě můžu jen hádat, ale tak říkají víc, než bych předpokládala.
Ještě jednou děkuji.
To já velmi děkuji, Fanny :-) Opravdu jsi mi udělala ohromnou radost, že vnímáš Harryho chování, postoj, tak, jak jsem si ho vyjádřit přála :-)
Ano, Severusovo přijetí bez výhrad... však si i Harry na něj vzpomene. A jeho "imaginární" Severus též ;-)
Ajaj... Nu, Hermiona s Ronem se skutečně objeví, dokonce ne jen jednou, ale obávám se, že to tě nepotěší. Jim připadla nepříjemná úloha. Je to asi jako se Siriusem - opravdu ho mám ráda, tak jako miluju Velkou trojku, přesto v mých příbězích dostávají mizerné role. Ale o nich v dobrém psalo a píše spousta jiných, skvělých autorů :-)
Díky, Fanny, snad tě ani pokračování nezklame :-)
uzasno-zahadne...
(anna, 30. 3. 2017 18:26)