Remus Lupin (narozen 2. 3. 1960)

Jeho přirozená, lehce pasivní povaha Ryb bude ještě posílená komplikovaným a neustálým přemýšlením a syndromem vyvažováním Vah, které má v Ascendentu. Proto se dá říci, že největší chyby v životě zrozence by mohlo představovat příliš dlouhé váhání a čekání. Na druhou stranu má tento zrozenec Měsíc v býku, tudíž pokud se tedy konečně pro něco rozhodne, za žádnou cenu nebude ochoten ustoupit.

Tato osoba bude vždy hledat určitou jistotu v konzervatizmu, může mít konzervativní styl oblékání, používat archaické výrazy nebo mít tradiční názory.

Rybí povaha zrozence bude vynikat svým jemným, empatickým chováním, které je přirozeně soucitné a laskavé. A on takový skutečně je. Rozhodně je také velmi vnímavý, nekonfliktní a diplomatický. Se svým silným vztahem k umění, kráse obecně a díky svému milému – a překvapivě přitažlivému – úsměvu, si bude snadno dělat přátele. Nicméně přijmout skutečně blízkého člověka do svého srdce mu může trvat naopak velmi dlouho.

Má silné duchovní i morální cítění, ovšem je pravděpodobné, že může trpět v důsledku své složité materiální situace. Ryby ani Váhy nejsou znamení, pro které peníze znamenají mnoho a často nejsou schopny si je spolehlivě udržet. Na druhou stranu Býk nutně k životu potřebuje materiální stabilitu. To značí mohutný rozkol.

A to samé platí i pro otázku citů. Zrozenec by se měl vyvarovat přílišného váhání v milostné oblasti, neboť tím vždy ztrácí. Také by si měl dát pozor na nejasné vyjádření svých potřeb a toho, co chce, neboť jeho okolí bude mít sklon s ním manipulovat.

Je velmi důležité, aby si uvědomoval, kým je a naučil se to dávat ve vhodné míře najevo. Už proto, že právě i otázka sebevědomí v mnoha oblastech je u tohoto zrozence velmi váhavá.

Madam Pomfreyová pustila Draca Malfoye z ošetřovny až v neděli večer. Dala jasně najevo, že považuje za vhodné Dracův pobyt zde prodloužit, ale Brumbál a Severus jí všemi silami vysvětlili, že musí být přítomen na vyučování, aby nevzbudil příliš mnoho nechtěné pozornosti. Profesor Snape už do Zmijozelu vypustil informaci, že Draco zůstal přes víkend na ošetřovně kvůli žaludeční nevolnosti, a že v pondělí bude zpět. Nicméně jediný, kdo znal celou pravdu o jeho otravě, byl Ewan Garside. Severus se to Dracovi ani nijak zvlášť nesnažil vysvětlit. Prostě jen řekl, že to toho chlapce připoutá ještě víc k Potterově straně. Možná měl pravdu, pomyslel si Draco, když se oblékal do školní uniformy a zapínal si hábit.

Madam Pomfreyová ho sledovala nesouhlasným pohledem.

Draco by nebyl Zmijozel, kdyby si nevšimnul, že od oné páteční noci ho ošetřovatelka už nikdy neoslovila jako pana Malfoye. Teď už byl jenom Draco. Důvody si mohl pouze domýšlet.

Když vešel do zmijozelské společenské místnosti, elegantního pokoje v tmavém dřevě a mechových barvách, bylo už pozdě. Světlo ze zelených lamp osvětlovalo místnost jen částečně, v krbu hořel jasný oheň, u kterého seděli studenti ve vyřezávaných křeslech. Známé vůně.

Přivítal ho příjemný pocit. V jeho údech se rozlilo klidné uvolnění a pocit tepla. Byl doma.

Když se za ním zavřely kamenné dveře, někteří studenti zvedli hlavu. Draco jim důstojně kývl na pozdrav a oni mu odpověděli.

„Takže si tě tam nahoře nenechali, Malfoyi,“ zeptal se s čirým zlomyslným úšklebkem mladík černé pleti a kudrnatých vlasů.

„Je mi líto, Zabini. Jsem zpátky. Chápu, že ti to láme srdce,“ odrazil ho hladce Draco s přivřenýma očima a kyselým výrazem. Alespoň, že některé věci se nemění. Nikdy se s Zabinim nebude mít rád.

Ten si odfrknul a otočil se zpátky k Pansy, jeho dívce, se kterou o něčem očividně vášnivě diskutoval. Parkinsonová se na Draca jenom přátelsky usmála a kývla mu na pozdrav.

Pansy nikdy nebyla oslnivě hezká, se svým malým nosíčkem a pichlavýma očima. Ale měla v sobě určitou chladnou přitažlivost. Snad to byl pohyb boků nebo to bylo v tom, jak si dokázala skousnout rty. Každopádně, její určitý neodvolatelný půvab lákal nejednoho studenta, aby prozkoumal hloubku její věrnosti k jejímu příteli.

Zabiniho pro to rozhodně nelitoval. On, to byla prostě jiná kapitola. Mezi nimi vládla dlouholetá nevraživost, a zatímco byl Draco nekorunovaným princem Zmijozelu, zůstávala chytře tajená. Ovšem po událostech minulého června se Blaise nijak neobtěžoval v tom snažení pokračovat. Ne snad, že by Draco nějak litoval – tenhle druh alergie byl vzájemný. A nakonec byl to on, kdo se stal prefektem, což neopomněl čas od času připomenout. Červeň, která vždycky zalila Zabiniho líce, byla rozhodně zábavná.

Zatímco kráčel do ložnice sedmáků, zastavil ho na schodech Ewan. Měl ve tváři chladný nicneříkající výraz, pozdravili se, a zatímco se míjeli, ucítil jeho ruku na své. Zjistil, že v ní svírá malý útržek pergamenu.

Podíval se na něj, až když byl bezpečně za dveřmi svojí ložnice. Na lístku stálo:

Za deset minut. Stará učebna lektvarů. E. 

Draco se ušklíbl. Ewana nikdo nemohl obvinit z upovídanosti. Ten kluk nikdy neřekl půl slova navíc.

Přestože měl jistá tušení, co po něm asi Ewan může chtít, stejně neměl příliš dobrý pocit z toho, že si sebou ani nemůže vzít hůlku. Jeho hlohová prostě nefungovala. Zjevně to bylo dáno novým genemagickým kódem, na který hůlka už prostě nereagovala. Brumbál řekl, že to vyřeší, že má v pondělí po snídani přijít do jeho kanceláře. On totiž vládnul stínovou magií stejně dobře jako hůlkovou, ale pro Draca, který byl v tenhle okamžik neschopný jako jakýkoliv mudla, to bylo horší, než kdyby chodil nahý.

Když vešel do staré nepoužívané učebny lektvarů, Ewan už na něj čekal. Malá kouzelnická světýlka osvětlovala jeho ostře řezanou tvář a Draco si uvědomil, že přestože je o několik měsíců starší než on, je Garside téměř o pět palců vyšší.

„Draco,“ přivítal ho bez úsměvu, na tváři vážný výraz.

„Ewane,“ přikývl Malfoy a opřel se o rozvrzanou lavici. Přešel rovnou k věci. „Jsem tu. Co jsi chtěl?“

Mladík na okamžik zaváhal.

„Chci si promluvit. A…“ odmlčel se, zjevně neklidný, „omluvit se.“

„Omluvit?“ nadzvednul Draco obočí.

Ewan přikývnul.

„Draco Malfoyi, s nejhlubší lítosti na sebe beru zodpovědnost za své činy, které ti ublížily. Moje čest je ve tvých rukou a na tvém potrestání. Omlouvám se.“ A poklonil se.

Draco oněměl. Tradiční omluva je už dnes pouze výjimečným zvykem v některých čistokrevných rodinách z lepší společnosti. Lidé z mudlovských rodin ji ani neznají. Jak Ewan...? Hrubě přerušil svoje myšlenky. Nadechl se.

„Omluva je přijata. Můj trest je ve tvých rukou,“ odpověděl stejným způsobem Draco a Ewan se konečně narovnal. Jeho oči, i přes vrstvu ledu, ukazovaly jasně patrnou úlevu.

„Jaký je můj trest?“ zeptal se Ewan a zahleděl se na zamyšleného Draca. Tradiční omluva patřila mezi rituály, které se vždy dodržovaly pořádně jen ve zmijozelských rodinách. Pokud byla vyřčena, umožňovala oběti potrestat viníka stejně, jako bylo jeho příkoří a dosáhnout tak satisfakce. Když byl ponížen, dovolovala mu ponížit. Když byl zabit někdo z jeho rodiny, dovolovala zabít. Hůlku za hůlku, říkávali kouzelníci, krev za krev.

A Draco teď přemýšlel. Samozřejmě, že nebyl z toho, co Bezbolestný dryák způsobil, nadšený. Ale těžko to mohl považovat za Ewanovu vinu.

Tak co se skrývá za tím pokorným chováním? Proč by se takhle ponižoval, kdyby k tomu neměl dost dobrý důvod? Žádný Zmijozel nemá rád omluvy. Omluva vyjadřuje lítost, lítost znamená chybu. A oni chyby nedělají. Nesmí.

Takže proč? Teď se zdálo o tolik významnější, co Severus Garsideovi řekl! Ať už to bylo cokoliv.

Jeho mysl pracovala na plné obrátky, jak se ticho stále prodlužovalo. Co se mu Severus snažil naznačit? Nechtěl po něm snad, aby...? Draco v duchu zaúpěl. On se nechtěl zbavit moci, kterou mu Ewan dobrovolně dává. Kdo by chtěl?

Severus ale žádá něco jiného. Draco sevřel pevněji rty. On to ovšem udělá jinak, než Severus chce. Ne jemně a jako ve věrnostním programu soví objednávkové služby. Je Malfoy, ne Snape. Oni hrají jiné hry.

„Budeš mým spojencem,“ odmlčel se a jeho hlas získal na dramatičnosti. „Oba dva víme, že Pán zla přichází. Nevíme kdy, ale jednoho dne to bude. A ty budeš stát vedle mě a Pottera, až se to stane. A víš proč?“ odmlčel se Draco a pozoroval Ewanovy napjaté rysy. „Protože Brumbál mě zachránil téměř za cenu vlastního života,“ vynesl svůj trumf a tvrdě pohlédl Ewanovi do očí. Viděl v nich i svůj otřes, když to uslyšel v sobotu ráno poprvé.

Jenom se modlil, že se strefil s tím, co má říct.

Znamenalo to totiž hrozně moc pro každého se zelenou vázankou.

Jsme zvyklí spoléhat se sami na sebe, uvažoval v duchu Draco, a pokud Brumbál udělal něco takového pro jednoho z nás, je to jako by říkal nám všem, že nás uznává, respektuje a že je ochoten nám pomoci, když se topíme v problémech. A to je něco, co Zmijozel nemůže nechat bez povšimnutí.

Hleděl do krystalicky modrých očí, které ho bez mrknutí sledovaly. Jen matně tušil, co se za nimi odehrává. Nechtěl málo, lépe řečeno žádal všechno. Ale to, co nabízel, bylo ještě důležitější.

Vysoká hra. A odměna jednoduchá, ale vysoká. Milosrdenství.

Slitování je možnost se zastavit a spočinout. To je něco, co každý z nich instinktivně chápal.

Brumbál. Milosrdenství. Nebelvír.

„To budu,“ odpověděl Ewan chraptivě a Draco si konečně povšiml, jak pevně svírá desku zaprášeného učitelského stolu. A nebylo co se divit. Právě se vzdal možnosti zůstat v téhle válce neutrální, schovaný daleko od Británie a jejích problémů.

Ale jestli něco Draco pochopil, tak to, že není kam utéct. Sami před sebou se totiž nikdy neschováte.

Draco se chystal zahnat prváky i druháky do postelí. Už bylo po večeři a čas nižších ročníků se blížil. A Severus byl, co se toho týče, vždycky dost zásadový. Když se rozrazily kamenné dveře a objevila se v nich majestátní postava profesora Snapea, nepříjemně v něm hrklo. Vždyť už se to chystal udělat! Copak musí mít dneska takovou smůlu?! Právě se vrátil z ošetřovny!

Naštěstí se právě teď profesor lektvarů o spánkový režim prváků nestaral, odpověděl na sborový pozdrav a zamířil k Dracovi.

„Pane Malfoyi,“ oslovil ho svým hlubokým hlasem, „pojďte se mnou.“ Otočil se na podpatku, ignoroval zkoumavé pohledy svých hadů a vyrazil pryč. Ani se neohlédnul, jestli ho Draco následuje. Ale on tam byl. Samozřejmě.

Snape nepromluvil, dokud nebyli dostatečně daleko v liduprázdných chodbách bradavického hradu.

„Slečna Blackwoodová je zpět v Bradavicích. Někdo si ošklivě pohrál s její pamětí. Velmi neuměle,“ podotknul Severus a na okamžik počkal, aby s ním Draco srovnal krok.

„Rebeca? Kdo to mohl být, Severusi?“ vyptával se.

„Máme určité domněnky,“ prohlásil Severus a Dracovou jedinou reakcí bylo pevnější sevření rtů. Má snad na mysli jeho otce? „Nicméně ředitel vyčistil její paměť od falešných vzpomínek a ona přiznala, že to byla ona, kdo ti nalil Abigeus magia do dýňové šťávy.“

V Dracovi  někde hluboko zatrnulo. Samozřejmě si uvědomoval, že je velmi reálné, že to byla ona, protože Millicent i Blaise byli prověřeni a zbaveni podezření, ale slyšet to ze Snapeových úst, to bylo něco jiného. Znělo to tak fatálně a neodvolatelně.

Takže to tedy byla Rebeca, kdo je zradil.

Ticho, zatímco kráčeli, se zdálo hutnější a hutnější.

„Ale, Severusi... Proč tam mám jít já?“ zeptal se Draco zmateně. Snapeův tón byl pečlivě neutrální a nedalo se z něj vyčíst, co si skutečně myslí.

„Ředitel považuje za vhodné, abys byl ty, jakožto oběť, přítomen při jejím výslechu.“

Draco přikývl na souhlas a nemohl se zbavit rozšiřujícího se neklidu kolem žaludku. Do toho se mu opravdu ani trochu nechtělo.

Snape k němu otočil hlavu a zapátral černočerným pohledem.

„A také věřím, že příště se ti povede lépe dodržet večerku pro nižší ročníky.“ Tak, bylo to definitivní. Draco měl dnes prostě smůlu.

Do ředitelny vešli bez klepání. Brumbál je zjevně už očekával, na tváři vážný výraz hlubokého zarmoucení. I Rebeca k nim otočila hlavu. Oči měla celé červené od zadržovaného pláče a Draco se najednou cítil velmi nepříjemně zaskočený intenzitou pohledu, který mu věnovala.

„Draco,“ přivítal ho Brumbál. „Posaď se prosím.“ Brumbál ukázal na volné křeslo a on se beze slova posadil. Snape zůstal stát u okna, ruce zkřížené na hrudi, na tváři temný mrak.

„Skončili jsme tím, kdo vám poskytnul jed, který jste nalila Dracovi do dýňové šťávy,“ začal Brumbál.

„Lucius Malfoy,“ vydechla Rebeca tiše s přivřenýma očima. Krátký pohled, který si Severus vyměnil s ředitelem, Dracovi hodně napověděl. Věděli to. Marně se snažil zahnat hryzavou bolest, ale nešlo to. Byla tam. Co Draco udělal tak hrozného, že se ho jeho vlastní otec snaží zabít? Nic, odpověděl krutý řezající hlásek jeho nitra, jen jsi zradil. Jen jsi byl vždycky tak slabý.

„Nechtěla byste to rozvést? A vysvětlit tak svoje činy? Bezpochyby si uvědomujete, v jaké jste situaci,“ zavrčel Snape ledově. Rebeca se k němu kmitla ustrašeným pohledem. Měla se čeho bát.

„Povězte nám celou pravdu,“ doporučil Brumbál.

Povzdechla si, pevně rukama sevřela opěrky židle a zavřela oči. Jako by se snad snažila odehnat nepřátelský svět. Draco ji sledoval pozorně. Znali se jen jako prefekti, občas spolu prohodili pár vět, ale přesto bylo děsivě kruté, že někdo, komu ještě nebylo patnáct, se vás snaží zabít.

Pohled mu sám sklouzl na Brumbála a uvědomění mu pomačkalo vnitřnosti. Neseděl tu takhle před několika měsíci on sám? Tahle myšlenka všechno obrátila vzhůru nohama.

„To můj otec, pane,“ vydechla a začala vyprávět. „Moje matka a on... žijí odděleně. Stalo se to před třemi roky.“ Snažila se zůstat u lhostejného tónu, ale nedařilo se jí to. Tóny hořkosti, zrady a bolesti byly jasně patrné i pro méně cvičené ucho než měl Draco Malfoy. A podle Severusova nadzvednutého obočí poznal, že ani on nevěděl nic o tom, co jí trápí.

Draco jemně potřásl hlavou. Bylo to smutné. A on to chápal. Rozvod byl mezi kouzelníky něco skutečně nevhodného. Pokud manželé spolu nejsou schopni fungovat, musí žít odděleně, ale je nepřípustné, aby se rozváděli. Tedy, Draco věděl, že se to děje, ale bylo to něco, o čem čistokrevná společnost nechtěla ani slyšet a kdokoliv to udělal, klesnul na sociálním žebříčku velmi hluboko.

„On, Aaron Blackwood, pracuje jako odborník na kouzelnické právo a před několika lety udělal nějaké dluhy, které se přes jeho věřitele dostaly až k Luciusi Malfoyovi.“

Brumbál i Snape pozorně poslouchali a ředitel ji mírně pobídnul, aby pokračovala.

„Moje máma je hrdá žena a jeho dluhy byly poslední kapka a on se prostě odstěhoval.  Nebylo mi to líto, neměli jsme spolu totiž vůbec dobré vztahy. S mámou jsme si žily dobře do začátku minulých prázdnin. Moje matka dostala nějakou obzvlášť zákeřnou variantu dračích spalniček. A pak…“ zajíkla se a z očí se jí teď už koulely slzy jako hrachy. Zuřivě mrkala, aby je zahnala. „Pak musela přestat pracovat a my jsme dokonce musely prodat náš dům. To bylo o prázdninách. Ona za žádnou cenu nechtěla Blackwooda požádat o pomoc.“ Rebeca si přímo drtila prsty, jak se pokoušela zachovat klidnou tvář. Ale maska zmijozelského klidu se jim drolila přímo před očima.

„Klasická léčba příliš nefungovala. A my jsme v žádném případě neměli peníze na specialisty, kteří by jí pomohli. U sv. Munga nám řekli, že to buď…“ zajíkla se a Draco s téměř posvátnou hrůzou sledoval její slzy. Zmijozelové nepláčou. Nikdy před jinými lidmi. „…Přežije nebo ne, ale že to ví jen Merlin.“ Zhluboka se nadechovala, aby se uklidnila. Brumbál ji sledoval pohledem blankytných očí, které pro teď ztlumily svoje obvyklé veselé jiskřičky. Snape na ní shlížel z výšky, pohled zamračený.

„A na konci září se jí přitížilo. Téměř nemohla jíst a dostala nějakou další infekci. Byla jsem zoufalá,“ rozhodila Rebeca rukama, jako by se hádala sama se sebou, „a tak jsem šla za Blackwoodem, aby mi pomohl. Byla jsem ochotná udělat cokoliv a to jsem mu i řekla.“ Tvář jí zkroutil hluboký hněv.

„A on řekl, že mi pomůže, když mu pomůžu já. Že stačí jedna malá službička. Prý jeho přítel, Lucius Malfoy, potřebuje s něčím pomoct. Dostat něco do Bradavic. Něco pro Draca,“ vysvětlovala, zjevně otřesená. „Samozřejmě, že jsem věděla, že se mezi nimi něco stalo. To věděl každý, ale podrobnosti jsem neznala. Říkal, že jeho otec chce Draca potrestat. Nelíbilo se mi to,“ podotkla a znovu zavřela oči. „Ale nejsem hloupá, musela jsem volit. A můj otec řekl, že to Draca nezabije.“ Otočila se k Dracovi a znovu ho zaskočila syrovou silou ve svých očích. Směs kruté bolesti, svírající bezmoci, dusivého strachu, měknoucí slabosti a odhodlané a impozantní tvrdosti.

„Před dvěma týdny jsem dostala lahvičku s lektvarem, ať to prý nenápadně naliji Dracovi nenápadně do nějakého nápoje. Prý aby se vrátil domů. Nechtěla jsem to udělat a stále jsem to odkládala, ale tento víkend jsem se měla setkat se svým otcem,“ přímo propalovala Draca pohledem, který v něm vyvolával zvláštní směsicí odporu, dojetí i pýchy na její zmijozelské odhodlání. Skutečně iracionální, vyplísnil se.

„Tehdy jsem se poprvé setkala s Dracovým otcem a pak už si pamatuji jen na světlo z jeho hůlky. Zbytek víkendu je v mlze,“ otřásla se, plná neklidu a strachu, co se v té době stalo. A Draco jí dobře rozuměl, on ostatně dobře věděl, čeho všeho je schopný jeho otec.

„Uvědomujete si, slečno Blackwoodová, že váš čin téměř zničil Dracovu magii a téměř ho zabil, ať byly vaše pohnutky jakékoliv?“ zeptal se Brumbál, brýle měl odložené na ohromném psacím stole.

Rebeca s bolestným výrazem přikývla.

„Ano, pane. Uvědomuji si, jakou cestu jsem zvolila.“ Slzy kanoucí po její tváři teď byly spíš dílem strachu. Ale v jejích jemných, pravidelných rysech se zračila i bolestná neústupnost, když se dívala, jak se její svět rozpadá na tisíc střepů. V tom okamžiku brala ta něžná hrdost dech.

Ředitel i Severus měli všechny důkazy, aby ji mohli vyloučit ze školy. Nebo poslat rovnou do Azkabanu. Ani Draco neměl představu, jak se rozhodnou. Netušil, jak by se rozhodl on sám.

Ředitel přikývl, na tváři ani náznak úsměvu.

„Promluvím si s profesorem Snapem a rozhodneme, jak vás potrestat, slečno Blackwoodová,“ oznámil ředitel a kývl na Severuse. Beze slova je zanechali v najednou ztichlé ředitelně. Rebečiny oči pomalu vysychaly.

Ticho mezi nimi rostlo a bylo bobtnavé a dusivé. Viník a oběť. Jenže kdo byl kdo? Nezavinil nakonec on snad tuhle situaci zradou své rodiny? Jinak by se do toho Blackwoodová vůbec nezamotala.

„Předpokládám, že omluva tohle nespraví,“ roztrhla mlčení Rebeca. K Dracovi se neotočila, záda ohnuté, jako by ztratila veškerou odvahu.

„Obávám se, že to asi ne,“ odpověděl Draco. Hlas klidný, emoce a otázky skryté hluboko uvnitř. Ani žádný z obrazů nebyl přítomen a tak zůstali skutečně sami.

Pochopil narážku, a co tím myslela. Snažila se mu nabídnout omluvu.

Další ticho.

„Asi ti musím přijít dost ubohá, co,“ povzdechla si Rebeca, naplněná bolestnou únavou.

A Draco se nemohl rozhodnout, co by měl cítit. Nakonec ona se ho pokusila zbavit magie a proměnit v mudlu. To Draca přivádělo téměř do varu. A spojila se s jeho otcem. Ale na druhou stranu o tom tak úplně nevěděla a neudělala by to, kdyby ji k tomu nedohnaly hořké okolnosti. Nechtěla ho zabít. Pořád lepší než ty, šeptal mu vnitřní hlásek, ona nikdy neplánovala mnohonásobnou vraždu a zradu téhle školy...

Ten hnusný hlas měl pro jednou pravdu.

„Ani ne. Asi tě chápu. Na tvém místě bych jednal stejně,“ odpověděl Draco a Rebeca k němu překvapeně otočila hlavu. Její lískooříškové oči, vytepané v poníženém strachu, se setkaly s jeho, šedivými, plnými zamyšlených oblak.

Byl tohle soucit?

Možnost zastavit na okamžik bolest, kterou si sebou neseme životem?

Draco to nevěděl.

Brumbál se Severusem se vrátili za nekonečně dlouhou čtvrt hodinu. Tentokrát se posadil i Severus. Draco nebyl s to poznat, jestli je to pozitivní nebo negativní znamení.

Brumbál se chopil slova.

„Chci, abys věděla, Rebeco, že si všichni uvědomujeme nesnadné okolnosti, ve kterých ses rozhodovala,“ nenuceně přešel k tykání a jeho hlas v sobě nesl jistý konejšivý podtón. „Nicméně to nijak neobhajuje tvůj přečin.“ Brumbál si poposedl a vyndal si plechovku s citrónovými bonbony. Jedna sladkost zmizela v jeho ústech s unaveným povzdychnutím.

„Nelze smazat to, že jsi zradila nejenom zmijozelskou kolej, ale i celou školu. A my oba víme, že doba, ve které žijeme, není lehká.“ Jistě, pomyslel si Draco, i Rebeca musela pochopit, že Brumbál míní, že její spojení se Smrtijedy je nyní obzvlášť závažné. „Byla jsi ochotna ublížit svému spolužákovi, aniž bys přemýšlela o jiných možnostech. Mohla jsi říct o svých problémech nebo o tom, co po tobě tvůj otec žádá, mně nebo profesoru Snapeovi.“

Teď Rebeca vytřeštila oči. Taková možnost jí ani nepřišla na mysl. A Draco to chápal, nikdo ze zmijozelské koleje neproslul zářným altruismem. A ani s ním nepočítají u ostatních.

„S přihlédnutím k okolnostem, ve kterých ses nacházela, k tomu, že jsi nevěděla nic o povaze jedu a k tomu, že nikdo neutrpěl žádné trvalé následky,“ zdůraznil Brumbál, „myslím, že bude nejvhodnější, když celá věc zůstane jen mezi námi. Nic se nedozví ani bystrozoři, ani ministerstvo, pokud ty sama zachováš mlčenlivost.“ Zdálo se, jako by z Rebecy, když Brumbál domluvil, spadla celá obrovská tíha. Zhluboka se nadechla a přiškrceně promluvila: „Děkuju, pane.“

„Ale,“ vkročil do rozhovoru Severus, „tvůj trest bude následující. Budeš zbavena prefektského odznaku, dostaneš tři měsíce školního trestu a bude ti strženo šedesát bodů.“ Přestože se v jeho tváři nepohnul jediný sval, zarytý odpor z něj přestal dávno vyzařovat.

„Ano, pane,“ přikývla Rebeca pokorně. Zatím to podle Draca bylo skvělé, lépe z toho vyjít ani nemohla.

„A ve Zmijozelu bude také oznámeno, že jsi zneužila mé důvěry a privilegia prefekta, aby ses dostala ze školy. Dále pak bude oznámeno, že jsi vyzradila důvěrné informace o koleji a tvých spolužácích.“

Rebeca na něj hleděla naprosto beze slov. A právě tak Draco neměl v hlavě ani jedinou myšlenku. Tak tohle byl ten skutečný trest. Musel to vymyslet Severus, jen on věděl, k čemu ji odsuzuje. Během jediného večera ztratí kontakty, roky vybudované důvěry a celou svou pozici ve zmijozelské hierarchii. Nikdo jí nepomůže. Hadi zrádcům nepromíjí.

Pro ni to budou ještě dlouhé tři roky. Za svou chybu zaplatí. A hodně.

Rebeca několikrát zamrkala a pak zašeptala: „Ano, pane.“

Bez stínu odporu. Musela si stejně jasně jako on bolestně uvědomovat, co všechno to znamená, ale stejně tak dobře chápala, že je to stále víc než výhodná nabídka.

„Musím přiznat, že tvoje malá důvěra v ostatní obyvatele Bradavic mě zklamala, Rebeco,” začal tiše Brumbál a sepjal ruce k sobě. „A doufám, že příště dokážeš lépe zvládnout důvěru, kterou na tebe tahle škola vloží nebo tohle město.”

Něco v Dracově nitru se krátce spokojeně pousmálo. Tohle totiž byl přesně ten důvod, proč byl Brumbál nejmocnějším kouzelníkem. Nezlomil nad Rebecou hůlku a je odhodlaný dát jí novou příležitost. A Draco by dal ruku do ohně za to, že tentokrát ji smutná páťačka nezkazí.

Otočil hlavou a podíval se na Rebecu, jak se jí prameny krásných vlasů cuchají ve tváři, jak ji zadržované emoce nutí kousat si rty a jak má oči zarudlé pláčem. Měl víc než dobrou představu, co ji teď ve Zmijozelu čeká. Před několika měsíci tím prošel také.

A v jeho nitru vykvetl nový neznámý pocit. Soucit.

Pondělní ráno ho zastihlo unaveného a rozbolavělého. Nerad to přiznával, ale stále se ještě necítil ve své kůži. Celé tělo ho bolelo, únava mu drancovala čerstvě probuzené smysly. Ale jeho hůlka nepočká. Alespoň doufal, že to bylo tím, co dnes mají s Brumbálem vyřešit. Byl alespoň šťastný, že dnes nemusí na výuku. To bylo pozitivní.

Vstal a vypravil se do koupelny. Strčil si do pusy svůj oblíbený kartáček s příchutí jahody a začal si čistit zuby. Tohle byl skutečně skvělý mudlovský vynález, tyhle čistící kartáčky na zuby. Mají v sobě čistící kouzlo a sami vytváří nějakou čistící pěnu s jeho oblíbenou příchutí. Měl rád broskev a jahodu. Když dokáží vymyslet něco takového, nemůžou být přeci tak špatní, uvažoval Draco a díval se na sebe do zrcadla.

Začal si dělat vážné starosti se svou výškou. Zatímco ostatní kluci z jeho ročníku se stále zvětšovali, on stále zůstával na svých pěti a půl stopách. To rozhodně nebylo moc.

Na druhou stranu, útěk z domova - nebo co bylo to, co v červnu udělal - má některé výhody. Nemusí nosit účes, které vám diktuje váš otec. Teď měl vlasy o něco delší a začínaly mu už lehce padat do očí. A v jeho vlastnictví už nebyla ani jedna ohavná tuba Pomády pana Kluzkého a.s., té esence vší ohavnosti.

Usmál se na sebe do zrcadla a zatvářil se obzvlášť frajersky. Vypadal dobře, nebo si to alespoň o sobě myslel. Ještě jen něco udělat s tou výškou, říkal si.

V půl deváté zamumlal heslo chrliči vedoucímu k ředitelně. Kamenná zrůda uskočila a uvolnila mu cestu k jezdícím schodům. Nahoře zaklepal na působivě vypadající dveře z červeného dřeva a na tlumené vyzvání vešel.

Ředitel Brumbál stál za svým stolem vedle svého neznámého společníka. Tím byl šedovlasý muž s brýlemi podivně nízko a stříbřitě šedivým hypnotickým pohledem. Draco musel zapátrat v paměti, odkud mu byl ten obličej povědomý.

„Draco,” přivítal ho Brumbál s širokým úsměvem, tak odlišným od jeho včerejšího výrazu. „Dobré ráno. Dovol, abych ti představil pana Ollivandera. Ale pravděpodobně se už znáte.”

Ollivander si ho přemýšlivě změřil.

„Deset palců, hloh, blána z draka. Pěkná a ohebná, nemám pravdu, pane Malfoyi?” otázal se menší muž s nadzvednutým obočím.

„Přesně tak, pane,” přikývl poněkud zaraženě Draco a pohledem Brumbála požádal o vysvětlení.

„Pan Ollivander byl tak laskav a přinesl některé své hůlky sem k nám do Bradavic, abychom je vyzkoušeli a pokud pro nás žádná nebude vhodná, provede měření a zašle nám jiné. Také vyzkouší Harryho i Severusovu hůlku,” vysvětloval ředitel a ukazoval na obří hromadu podlouhlých krabic v rohu jeho kanceláře, když v tom zahučel oheň v krbu a ze smaragdových plamenů vystoupil Severus Snape a Harry Potter.

Brumbál je přivítal podobně. Harry se na Draca přátelsky usmál a se Severusem si jen kývli.

Po nutných zdvořilostech přistoupili k hromadě hůlek.

„Takže kým začneme, pánové?” otázal se tím svým podivně chladným neutrálním hlasem Ollivander a Brumbál nemilosrdně poslal Draca jako prvního.

Ollivander sám zašvihal hůlkou a stříbřitý metr pokrytý kouzelnickými značkami začal Draca přeměřovat jako by právě nastupoval do prvního ročníku. Ta zvláštní nostalgická scéna mu přinesla pocit něčeho důvěrně známého.

„Vy jste levák, pane Malfoyi?” zeptal se stařec s rukama hluboce zabořenýma do hromady krabic.

„Ano, pane,” přikývl Draco a pozorně sledoval Ollivandera, který přebíral jednu hůlku za druhou. Netušil, co hledá.

„Zajímavé,” odvětil a dál hledal ve svých krabicích.

Pak najednou vytáhl jednu zaprášenou a otevřel ji, opatrně vyňal hůlku ze světlého dřeva.

„Habr, blána z dračího srdce. Jedenáct palců, neohebná a velmi temperamentní,” prohlašoval, když ji předával Dracovi do ruky. V prvním okamžiku ucítil silnou magickou energii, která jím plenivě prolétla. Zamával hůlkou.

Všechny vitríny v Brumbálově kanceláři vybuchly. Stovky skleněných střepů se sesypaly na zem. Ollivander mu jí vytrhnul z ruky.

„To v žádném případě. Příliš temperamentní!”

Opatrně hůlku uložil do pouzdra, zatímco Snape s Albusem opravovali tu spoušť. Draco je sledoval s omluvným úsměvem. Něco v jeho nitru se uvolnilo. Rozhodně, dospěl k závěru, někdy nechat něco vybuchnout je přímo terapeutické.

Starý Ollivander si teď něco mumlal pro sebe, zatímco třídil jednu hromadu hůlek na ředitelův pracovní stůl a druhou na zem.

Najednou prudce přikývl a podal Dracovi lehce zkroucenou hůlku, která, přestože se leskla péčí, měla zcela zjevně špatný tvar. Její rukojeť byla jemně zdobená stromovým motivem.

Draco na ni štítivě pohlédl a prodejce hůlek jeho pohled zachytil. Káravě se pousmál.

„Tahle je z jabloňového dřeva, devět palců dlouhá, nezlomná. Jádro je z žíně jednorožce.”

A v okamžiku, kdy se jí Draco dotknul, okamžitě jí odpustil veškeré vzhledové nedostatky. Celé jeho tělo naplnil překrásný hřejivý pocit. Mávnul s ní a měl dojem, že ta hůlka prořízla vzduch bez zaváhání, silně a nemilosrdně.

Jemné stříbrné světlo vytrysklo z jejího vrcholu a ozvalo se několik jemných zvonivých tónů. Jasněji než hůlka zazářil Ollivanderův obličej nadšením.

„Je to ona! To je hůlka přesně pro vás,” věnoval Dracovi překvapivě milý úsměv a otočil se k Brumbálovi: „Profesore, mohu vás požádat o šálek čaje. Potřeboval bych se něčeho napít.” Ředitel udělal nenápadné gesto rukou, v krbu zahučelo smaragdovým ohněm a objevilo se tác, s pěti šálky a čajovou konvicí a plným talířem nejlepších bradavických sušenek. Měly tvar divokého prasete.

„Pane Malfoyi,” začal prodejce hůlek, když se zhluboka napil čaje, „mám tuhle hůlku přes třicet let. Zkoušelo ji mnoho čarodějů, které nepřijala. Je skutečně zvláštní, že si vybrala právě vás, někoho tak mladého.”

„Mladého, pane?” zeptal se a upřeně pozoroval svojí novou hůlku, dotýkal se jí konečky prstů a cítil, jak k němu vysílá hřejivé vlny.

„Ano. Dřevo je ze stoleté jabloně. Takového stáří se dožívají jen velmi mocné a moudré stromy. Proto má také méně obvyklý tvar, ten strom mi dovolil vzít si pouze tuto větvičku. Ale tahle hůlka si vybrala jako jádro žíni z velmi mladého, zrovna odrostlého jednorožce. Myslím, že má skutečně výjimečný talent pro magické formule,” vysvětloval Ollivander a Draco se nevědomky začal usmívat. Jeho hůlka nebyla hezká, ale za to byla výjimečná. A to vědomí ho plnilo milou vnitřní pýchou.

Malfoy přikývl: „Děkuji vám, pane.”

Ollivander se usmál a loupnul očima po Brumbálovi, ten mu věnoval bezelstný úsměv a tázavé zamrkání modrých očí.

Výrobce hůlek se zvedl a s přivřenýma očima přeskládal několik krabic, jako kdyby hledal něco velmi konkrétního. Pak vytáhl jiný podlouhlý balíček a přinesl ho Albusovi.

„Prosím, pane řediteli,” prohlásil a s vyčkávavým úšklebkem se znovu posadil.

Brumbál trpělivě vytáhl hůlku a švihnul s ní. Byla pružná a ohebná jako bič a z její špičky vytrysklo jasné zlatavé světlo. Pokojem se velmi silně rozvinula vůně mandarinek a jakéhosi těžkého orientálního koření.

„Výborně,” usmál se samolibě Ollivander. „Dřevo z mladé a štíhlé olše a žíně z výjimečně úctyhodného a starého jednorožce. Měl jsem skutečně štěstí, že se mi ji podařilo získat,” odmlčel se. „Myslím, že začínám i rozumět tomu, o čem nemluvíte,” prohlásil a pak se s spokojeným výrazem na tváři otočil k Harrymu, a zanechal Draca a tentokrát i Brumbála v překvapeném tichu.

„Pane Pottere, jak jste spokojen s vaší hůlkou? Javorové dřevo a vlas karkulinky, předpokládám,” ptal se výrobce hůlek. Otázka Harryho trochu zaskočila.

„Och, no, ano, je to skvělé, jsem s ní naprosto spokojený,” Harry vytáhnul z kapsy hůlku a položil si ji na dlaň. Světlé dřevo bylo celé pokryté otisky prstů.

„Dobrá, ano. Prosím, vykouzlete tedy kytici orchidejí,” požádal Ollivander. Brýlatý mladík mávnul hůlkou a zavelel: „Orchidejovou!”

Veliká kytice překrásných honosných květů měla uvnitř sebe tři květy kopretin.

Ollivander přikývl.

„Tak a teď víno,” pokračoval a pozorně sledoval javorovou hůlku. Harry zamumlal příslušnou formuli, pohyb ruky provedl bezchybně. Přesto, když první kapky dopadly na podlahu, místností se rozšířil kyselý pach vinného octu.

„Obávám se, pane Pottere, že je potřeba vybrat jinou,” střelil pohledem zpátky k Brumbálovi. „Upřímně řečeno, skoro to vypadá, jako kdyby se vám všem tady změnila magie,” prohlásil pak a zúžil zamyšleně oči. Na jeho rázné švihnutí přilétl kouzelný metr přímo k Harrymu. Šedovlasý výrobce hůlek si pomalu přikyvoval a Draco musel zkonstatovat, že je to velice zvláštní podivín.

„Ano, mám něco přesně pro vás. Tato, je sestra vaší hůlky, má jádro ze stejné bytosti , ale je vyrobena z cypřiše. Předpokládám, že k vám půjde o něco lépe,” zkonstatoval Ollivander. Harry přikyvoval.

„A, pane, můžu se zeptat, co znamenají ty jednotlivé druhy dřeva a hůlková jádra?” zajímal se Potter a bez toho, aniž by malíčkem ztlumil dopad, třískl šálkem na talířek. Ale on si to prostě neuvědomuje, pochopil Draco, když viděl, jak se Harry upřeně soustředí na pana Ollivandera.

Ten překvapeně zamrkal.

„To je velké tajemství všech výrobců hůlek. Musíte si uvědomit, pane Pottere, že každá hůlka je originál. Každá mluví o svém majiteli specifickým způsobem, který je třeba vnímat v souvislostech,” odmlčel se a bříškem prstu pohladil šálek. Jeho výraz byl stále stejně neutrální. „Ale měl-li bych mluvit obecně, tak například jabloně bývají velmi citlivé osoby, okouzlující, ale zároveň velmi cílevědomé s určitým sklony k bezohlednosti.” Zatímco mluvil, Draco sebou neklidně zavrtěl. Ani náhodou mu nebylo příjemné, když ho takhle někdo analyzoval. A s tou citlivostí... Co je to, promerlina, za nesmysly? Dracovy tváře zbarvila lehká červeň.

„Stejně tak třeba vlas karkulinky může napovědět mnohé. Vy, pane Pottere, musíte mít díky tomu velmi hlubokomyslný způsob uvažování a stejně tak váš život je naplněn intenzivními, často velmi bolestnými zkušenostmi, které jako by vás tajemnou silou vedly k vyššímu pochopení. Není to tak, pane?” Nadzvednul huňaté obočí a Harry uhnul pohledem. Jako by na jeho ramena dopadla veliká tíha, mnohem větší, než se kterou přišel.

„Pane Ollivandere,” vkročil najednou do jejich rozhovoru jinak mlčenlivý Severus. „Rád bych, kdybychom pokračovali se mnou.”

„Zajisté,”přikývl výrobce hůlek a začal se Severusem rozmlouvat nad jeho současnou hůlkou a o případné nové. Draco poslouchal jen napůl, místo toho pozorně sledoval Harryho, na kterém se usadila podivně těžká, hloubavá nálada.

Když k němu Harry zvednul oči a uvědomil si, že ho pozoruje, Draco k němu bez přemýšlení vyslal drobný povzbudivý úsměv. Harry se usmál široce a obrátil znovu pozornost k Severusovým slovům.

„...zašlu ji vám během příštího týdne,” domluvil zrovna Ollivander a Snape souhlasil.

Rozloučení pak proběhlo rychle a Draco si rozhodně umiňoval, že se na toho podivného muže musí Brumbála zeptat ve středu večer. Zrovna když odcházeli na oběd, Harry se k němu přitočil a zašeptal:

„Draco, hele, mohli bychom se kvůli tomu doučování sejít zítra? Víš, ve středu máme lektvary... A já…” nedopověděl Potter a Draco s povzdechem a otráveným výrazem přikývl. Přál si, aby bylo snazší toho černovlasého pitomce odmítnout.

Ale nebylo. Určitě za to může ta prokletá Evitera.

To je ono. Prostě teď kvůli ní měkne. Nakonec skončí jako Nebelvír.

Bude mít místo mozku šlehaný puding.

Dracův návrat do školy proběhl naprosto obyčejně. Vynechal jediný den a tak zameškaného učiva bylo opravdu málo. Musel samozřejmě vzdorovat otázkám ohledně své nové hůlky, ale to by nebyl Zmijozel, kdyby nebyl schopný vymyslet pořádnou lež. A stačila jediná poznámka k Zabinimu a přestal si dělat legraci z jejího tvaru.

Alespoň k něčemu byly ty matčiny kletby na omezení plodnosti.

Na druhou stranu, situace ve Zmijozelu zase tak jednotvárná nebyla. Když Snape oznámil, čeho se Rebeca dopustila, kruh ticha, který se kolem ní vytvořil, přijala se vztyčenou hlavou. Alespoň si to nezhoršila nějakým citovým výlevem. Nedostatek sebeovládání se trestá skoro stejně tvrdě jako zrada. Pokud Draco věděl, zatím se držela dobře, vyhnula se několika bombám hnojůvkám a podobným nevhodným žertíkům, zatímco čekala na skutečný trest, který přijde od vyšších ročníků. Draco předpokládal, že bude vybrán tradiční jed pro zrádce, Hadí kousnutí. Směs zmijího jedu, s omějem a dýmějovkou, způsobuje i po vyléčení velmi nepříjemný a zahanbující střevní případ, kdy se téměř pokoušíte dostat ze sebe celý svůj trávicí trakt a následnou zdlouhavou několikaměsíční přísnou dietu, která člověka připraví o některé radosti života, což celé tradici nasazovalo korunu rafinovanosti. Podle toho, co říkala Pansy, to přijde po oficiálním odebrání prefektského znaku ve středu.

Inu, nezáviděl jí to. Ale aspoň, až to skončí, bude moct začít znovu, sice na významu, vlivu a úrovni prváka, ale nový začátek to bude. A to je vždycky víc, než kolik může nabídnout Azkaban.

Když se sešel v úterý s Potterem, vypadal nebelvírský zlatý chlapec obzvlášť rozčepýřeně, ale Draco se to rozhodl považovat za jeden z nebelvírských syndromů, které vypozoroval. Pro jistotu našel ve Velkém slovníku kosmetických zaklínadel fixační kouzlo a začal ho používat na svoje vlasy. Pád může být jakkoliv hluboký, ale nesmí dopustit, aby jeho vlasy vypadaly jako Grangerová po srážce s tornádem. To by nepřežil.

Usadili se v nepoužívané třídě lektvarů ve sklepení, rozložili si tam knihy a začali.

„Čemu nerozumíš na třeba na Dýchacím lektvarů, který jsme vařili minule?”

„No, já nevím. Prostě mi to vybuchne.”

Dlouhé ticho.

„A dal jsi tam mločí oči před nebo po patnácti kapkách plicníku?”

„Nevím! Copak to není jedno?!”

„Není! Copak nerozumíš třem Wilhelmovým principům?”

„Eee?!”

Pak Draco pochopil, že to bude dlouhé odpoledne.

„Ty, Draco...” začal Harry najednou uprostřed své početní úlohy, kde se snažil teoreticky spočítat, kolik blínu se musí přidat do Omamujícího flakónku, který je schopen otrávit čtyři průměrné dospělé osoby.

„Ano?” odpověděl zamyšleně Draco. Právě teď byl myšlenkami kdesi daleko, uprostřed svojí zářné poválečné budoucnosti.

„Ty jsi věděl o tom, co říkal Ollivander? O souvislosti tvojí hůlky a tvé osobnosti?” zeptal se Potter a přestal škrábat brkem na pergamen.

„Ano, samozřejmě,” zalhal Draco okamžitě a odvážil se přimíchat do svých slov přezíravý tón.

Harry neodpověděl a očima sklouzl zpátky k příkladu.

„To je zvláštní,” prohlásil po chvíli. „Chtěl jsem si o tom vypůjčit knihu, ale už byla pryč. A podle lístku staré Pinceové sis ji naposledy vypůjčil ty,” odmlčel se. „Zjevně to byl omyl.” V Dracovi by se v ten okamžik krve nedořezal. Pevně stiskl čelist, s téměř strojovou snahou pohnout se co nejméně, zalovil ve své brašně a na lavici vytáhl starou knížku, jejíž desky byly zjevně už několikrát vyměněny.

„Opakování je matka moudrosti,” odseknul a přisunul knihu k Harrymu.

„Jo, to určitě.” Harry hmátnul po knize a namátkově jí otevřel. „Fascinují,” pronesl a Draco nebyl s to poznat, jestli je to ironie nebo ne. To ho vyděsilo. Pokud se Potter pro vás stává záhadným, jste blízko bodu, kdy se vás úspěšně pokusí zaklít rozzuřená ovce.

„Tady píšou, že Severus, jako nositel jedlové hůlky, je obdařen chladnou krásou, nedůvěřivostí k cizím lidem, ctižádostí a má tendenci se hádat. To se sedí, nemyslíš?” zazubil se Potter a Draco měl neodolatelnou chuť ho praštit.

„A o jádru z žíně jednorožce se tu píše, že jeho nositelé jsou citově založeni, téměř éteričtí, usměvaví a nevinní. Tak tady fakt přestřelili,” prohlašoval Harry s upřímným škodolibým gustem v hlase.

Draco cítil, jak mu začalo cukat v jednom koutku oka.

„Takže, už jsi zjistil, kolik blínu je nutné přidat?” Draco se pokusil nasadit svůj nesžíravější tón, ale nějak nefungoval.

Pak Dracovi došlo, s kým Harry bydlí a pochopil, že i kdyby ho polil kyselinou, nic by to s ním neudělalo. Prošel Oficiálním certifikovaným Severusovým výcvikem. Teď na jeho železné výdrži jde rozštípat Hagridovu hájenku a on si toho ani nevšimne.

Potter se zájmem listoval knihou a Draco se velkoryse rozhodl, že mu jí půjčí. Navíc Potter byl v lektvarech beznadějný, takže uvítal malou přestávku.

Tohle bude ještě velmi náročné doučování.

4.kapitola Pomůžu ti

_______________________________________________________________________

A/N: Vím, že se říká, že uvést ve slashi ženskou postavu se rovná sebevraždě. Já ale důvěřuji laskavosti vás, čtenářů, že nebudete na Rebecu příliš tvrdí. Mimochodem, jak byste ji soudili vy? :-) Jak by měla být potrestána podle vás?

To, na co začal Draco narážet v souvislosti s rozvody, jsou poměrně silné kulturní odlišnosti mezi světem kouzelníků a mudlů. Pro mě jsou podstatou toho rozdílu odlišné životní délky kouzelníků. Pokud je sto padesát let pro kouzelníky normální věk, vývoj se prostě odehrává podstatně pomaleji. Ve společnosti je vyšší procento starších lidí, kteří jsou statisticky konzervativnější, a ti i specifickým způsobem řídí společnost, která je de facto nakonec ve svém sociálním rozvoji pomalejší než mudlovská. Výměna generací prostě probíhá pomaleji. Z toho taky pramení základní konflikt mezi čistokrevnými a mudlorozenými. Lidé z mudlovských rodin přinášejí do kouzelnické společnosti nové prvky, ke kterým ona sama nedospěla přirozenou cestou a to vytváří silné společensko-kulturní tlaky. Doufám, že to vysvětluji pochopitelně. :-) Tohle je teorie, v příběhu se to objeví v čiročiré praxi. :-))

Další návaznost, o kterou se kluci zajímají, je keltský stromový kalendář. Je to původní myšlenka JKR, kdy pro výběr hůlek využívala právě keltský „stromoskop”. Je rozhodně zajímavý a já vám upřímně doporučuji malé googlení. :-) Pokud si budete hrát, zjistíte, že dřevo do hůlek našich postav bylo vybráno tak, aby korespondovalo s jejich charakterem.

Doufám, že se vám kapitola líbila a jsem opravdu vděčný za čas všech, kteří ji přečetli. :-)) A na konci pro vás mám malou útěchu. Protože myslím, že nejsem jediný, koho z příští Aliciny kapitoly trochu mrazí (i když se moc těším), myslím, že vám mohu prozradit, že Most alespoň další dvě kapitoly zůstane v „bezpečných vodách”.

Krásný týden!