10. kapitola Harry - Strážce svého bratra II. část
Theoline Cassidyová s povzdechem svlékla hábit, pečlivě složila, položila na zem hned u zavřených dveří. Ráda v něm chodívala zrovna tady, bylo to zpola dětinsky rošťácké, zpola intimně spiklenecké; bystrozor v přísně střeženém likvidátorském skladu důkazů nevyřešených případů.
Jenže i riskantní. Široké rukávy, ozdobné lemy, bohaté záhyby, dlouhý k podlaze, čímkoliv jste se mohli zachytit, něco shodit a ne, to jste vážně nechtěli. Všechno tu bylo nebezpečné. Spouštěcí mechanismy prokletých předmětů se lišily, likvidátoři některé ještě ani nerozluštili, Theoline opravdu netoužila některý omylem aktivovat.
Bystrozoři i palatini měli své vlastní smrtící poklady, v zájmu udržení nepřátelských vztahů mezi útvary pečlivě držené pod pokličkou, tady se o bábovičky nikdo nedělí. Ačkoliv občas řeší tytéž případy.
Naštěstí ona infantilní rivalita mezi veliteli byla z větší části hraná, taktická podpora hrdosti k vlastním barvám. Ve skutečnosti jeden druhého a třetího respektovali. Theoline zažila pár z těch vzácných momentů, kdy mezi sebou odložili přetvářku. Popravdě, nebýt to tak, ústředí by nikdy nemohlo fungovat.
Navíc se ti tři navzájem perfektně doplňovali, pousmála se vesele.
Cítila se skvěle. Bizarní? Nejspíš. Přesto pravdivé.
Kdykoliv tudy kráčela, uprostřed vysokých regálů plných hrůz, téměř fyzicky tlačících temnotu do prostoru, silný ochranný kruh těsně kolem těla, přepadala ji povznášející nálada; takové to je, když si splníte svůj sen, do morku kostí víte, že jste tam, kde být máte? Ano, určitě. Úžasný pocit.
Rozhodla se ještě během studia v Krásnohůlkách. Tam si nikdy nepřipadala vhodně. Jako by jí něco chybělo. Nebo přebývalo, těžko říct. Školou prošla coby průměrná, ničím výjimečná studentka, spíš divná. Především poté, co propadla svému poblouznění anglickými likvidátory.
Theolinin životní přelom způsobil opovržlivý článek o jejich činnosti zavánějící barbarstvím, vyháněním čerta ďáblem, v novinách Clair de lune, které jinak míjela bez povšimnutí. Ne tehdy. To ten snímek na titulní straně.
Vrchní velitel Amador Sheppard, chladný, vyzývavě ironický, hleděl zpříma do objektivu fotografa, než se k němu jednoduše otočil zády, aniž by zodpověděl jedinou z otázek.
Byl fascinující. Něčím nevysvětlitelným neodolatelný. Nezlomná síla, odvaha, zarputilé odhodlání, momentka dokázala zachytit Sheppardovu osobnost v celé její obdivuhodné velkoleposti, autoritě, tvrdé rysy sarkasmu, pod nimiž tiše plynula věčná řeka smutku; ačkoliv o něm nevěděla vůbec nic, tohle našla v jeho tváři.
Pro patnáctiletou Theoline to bylo jako druhé zázračné procitnutí z Fées sommeil; kamenné oči rázem pronikly rovnou do jejího srdce, propálily skrz, jako by je znala, hledala celý život a teď se na ni dívaly, viděly ji, mluvily k ní…!
Nešlo je neslyšet.
K naprostému šoku svých spolužaček stránku vytrhla, protože ne, něčeho natolik primitivního se víly nedopouští, bylo jí to lhostejné, s uloupeným útržkem prchla do soukromí zatažených závěsů kolem svého lůžka. Snad stokrát přečetla pohrdavě nesouhlasný názor autora. S každým dalším neuctivá slova řezala víc, hlouběji, bylo to jaksi… podivně osobní. Roztrhala je.
Fotografii si nechala.
Sledovala ho, znovu a znovu, pronikavý pohled, netečné odvrácení, stále dokola, až se přistihla, že ji tím vždy rozesměje. Aby vzápětí uhranutě strnula, lapená v hlubinách bolesti nevyřčeného příběhu jeho očí.
Napsala mu ten samý večer. Francouzsky, jazyková kouzla ještě neprobírali. Přála si říct mu toho tolik! Nakonec, po spoustě škrtání a zuřivého kvílení do polštáře, se zmohla na omluvu za ostudné smýšlení pisatele článku i zdejšího veřejného názoru, připojila svůj neohrabaný obdiv k práci likvidátorů, jeho osobě.
A s bušícím srdcem chvatně naškrábané post scriptum, je mi líto, že netuším, pro koho truchlíte. Upřímnou soustrast.
Rychle zalepit, aby si to nerozmyslela, nad adresou si dopřála opětovný záchvat deprese, rezignovaně svitek označila „Vrchní velitel útvaru likvidátorů Amador Sheppard, Anglie“, vydala se hledat školní sovu, kterou dokáže pamlsky uplatit k doručení přes La Manche. Stejně nevěřila, že k němu dorazí. A pokud ano, bude ho číst? Co by pro něj mohla znamenat slova bezvýznamné, neznámé mladinké víly kdesi za kanálem?
Jenže Amador Sheppard odpověděl. Zdrženlivě vlídný poděkoval ve francouzštině, tak nějak všeobecně, k jejímu post scriptum se nevyjádřil. Připojil své. Popis pohybů hůlky a inkantaci na jazykové kouzlo pro angličtinu.
Skrytě řečeno: Budete-li chtít, napište mi znovu. Kdykoliv. Cokoliv.
Theoline plakala štěstím. Ačkoliv nedokázala přesně definovat proč; bylo to jako najít něco, o čem jste netušili, že postrádáte.
Naučila se inkantaci, napsala. Sheppard odpověděl. Postupem doby se jejich korespondence stávala častější, obsáhlejší, osobnější. Přátelská. K šestnáctým narozeninám od něj dostala kalouse, trénovaného k dálkovým letům. To už jeho dopisy přicházely častěji než od rodičů. Také byly mnohem důvěrnější; ne milostné, to ne. Jejich vztah skrz popsaný pergamen rozkvétal, mohutněl v cosi niternějšího, čistého. Jako by snad navzájem doplňovali jakési prázdné místo jeden v druhém?
Asi se hledali navzájem.
Byl to on, komu prvnímu s nadšenou úlevou oznámila, že úspěšně zakončila studium. Aby vzápětí obdržela, po čem toužila nejvíc; přihlášku k přijímacím testům na diakona. A víc než to. Protože Sheppard ji doručil osobně.
Tehdy, v branách Krásnohůlek, se poprvé setkali tváří v tvář. Kratičké objetí. Žádná slova.
Nádherná vzpomínka…
Theoline stačil jediný den, aby se sbalila, rozloučila s rodiči, nadšení nebyli, ale nebránili jí, nechali odejít. Přes veškerou upřímnou snahu z obou stran se propast šestiletého Spánku nepodařilo překlenout, najít k sobě cestu. Po takovém zázraku trochu smutné.
Načež se po jeho boku přemístila, prvně stanula na anglické půdě. Zamilovala si ji okamžitě. Sheppard Theoline pomohl provizorně ubytovat, představil ji Pastorkovi. A život začal být hektický; fantasticky, nádherně hekticky zběsilý, musela se naučit tolik nového, a všechno ji tak těšilo! Vychutnávala si každičkou minutu, nikdy nelitovala, Francie se měnila v mlhavou vzpomínku.
Zkouškami prošla, absolvovala diakonský trénink, náhodně objevila schopnost vyvolat změnu u zvěromága. A po celou dobu nad sebou vnímala ochranitelskou ruku svého osobního patrona v šedém; ani jednou nezasáhl, aspoň pokud Theoline věděla, ale už jen pocit, jak bedlivě ji střeží a opatruje, dodával sílu, víru, vědomí, že není sama, někomu drahá. Jedinečná pro jedinečného.
Zdárné složení závěrečné prověrky a stala se bystrozorem. Umístěným do laboratoří; přidělenou pozici navenek stoicky akceptovala, v duchu se musela smát. Nepochybovala, že jde o Sheppardovu intervenci, příliš se o ni bál, stejně jako jí bylo jasné, že Pastorek si ho řádně vychutnal. Tím víc mu byla vděčná, bitevní pole skutečně nebyla její parketa, zato luštit hádanky, rozplétat tajemství, pátrat po stopách, Merline, ano!
Poděkovat přímo by bylo porušením jejich soukromého, nevysloveného kodexu. Tudíž situaci vyřešila nezkrotným výbuchem nadšení během společné večeře na oslavu rudého hábitu, vonícího novotou. Zvolila dobře. Pod Sheppardovým ironickým výrazem, mezi sarkastickými poznámkami, že díky Merlinovi ten řvavě nesmyslný terč, který musí trefit i slepý Smrtijed, bude nosit jen šest let, než dostane šanci získat vhodnější distingovaně šedý, probleskovaly jiskřičky radosti; ulevilo se mu, že není zklamaná. Ne, vážně nebyla.
Milovala ústředí, svou práci, rozhovory se Sheppardem. Jejich schůzky ve volném čase, kdy si prozrazovali nejnovější drby i tajemství útvarů, společně zkoumali případy, probírali se fotografiemi z místa činu, dumali nad motivy, hledali pojítka, snažili se odhalit příčiny záhadných úmrtí. Ačkoliv samozřejmě probíhala i konverzace na běžnější témata; během pár minut je vždy znovu pohltila nějaká mnohem zajímavější podivnost. Většinou pěkně krvavá. Prostě se tomu nemohli ubránit. Sdílená vášeň to jen násobila. Po dvou humorných zkušenostech s chvatně mizejícími hosty a nešťastnými číšníky svorně zavrhli veřejné restaurace, bystrozorské ubytovny se zdály ještě horším nápadem; skončili u Shepparda doma. Žil sám. Jídlo si objednávali.
Občas se přidal Pastorek. Občas Jones. Občas oba.
Ne kvůli něčemu kritickému, to řešili na ústředí bez odkladu. Sem k Sheppardovi chodili relaxovat. Páni, během takových večerů byla teprve zábava! Přátelská jízlivost se dala krájet, důvěrné urážky rozdávané po hrstech, hbitě odrážené zpět, srdečný soulad jakmile se cílem stal Jones, který je s bravurní netečností jedinou poznámkou uzemnil oba; Theoline schoulená v křesle, které se tak nějak stalo jejím, zatínala prsty do bránice, smíchem bolavé.
Zároveň se bytostně cítila vyvolená. Přízní velkého Amadora Shepparda. Tím, že směla být s nimi, poznat vrchní velitele, kým opravdu byli. Bratři Válečníci.
Jones s Pastorkem ji přijali se samozřejmostí, jako by byla Sheppardovou dcerou. Někdy si tak připadala; někdy k němu nevzhlížela jako k vzácnému příteli, ochránci a mentorovi, ale jako k otci.
A někdy se na ni Sheppard tak podíval.
Nejednou u něj přespala v hostinském pokoji. Vykat si nepřestali. Ne kvůli ostatním, ani coby vymezení osobních hranic. Šlo o jejich způsob, jak druhému vyjádřit svou úctu, vděčnost. Lásku.
Říká se, že doma jste tam, kde jste vítaní, kde vás mají rádi, kde se jim po vás stýská. Případně tam, kde můžete pověsit svůj hábit. Theoline našla svůj domov v Anglii. Na ústředí. Pod kamenným zrakem Amadora Shepparda.
Nikdy nebyla tak šťastná.
Pochopitelně nic z toho Jonesovi ani Pastorkovi nebránilo Shepparda zákeřně vydírat, kdykoliv odmítl spolupracovat, stačila zmínka, zda není Theoline v laboratořích osamělá, nepotřebuje na vzduch, trochu akce. Pořád to byli holomci. Přesto si nestěžoval. Skoro jako by nějakým podivným způsobem byl za tuhle svou zranitelnost rád, hýčkal si ji, vychutnával. Z ničeho se Theoline nesvíralo srdce víc, než když ho přistihla v takovém rozpoložení.
Snažila se oplácet stejnou měrou, ze všech sil, při každé příležitosti. Hrdě nosila rudou barvu, ctila měňavou, ale celá její duše i věrnost patřila šedé. Bylo slaně nádherné, že tomu Sheppard nevěřil; on to věděl. A hřejivě dojemné, jak to Jones s Pastorkem respektovali. Její přístup do likvidátorského skladu důkazů byl tajemstvím, které znali všichni vrchní velitelé.
Sheppard ji tak částečně připravoval na pozdější povýšení do svých řad, zároveň jim to umožňovalo společně zkoumat jeho případy, případně spojitosti s bystrozorskými. Ale nejdůležitější zůstalo opět skryté mezi řádky. Tohle je můj svět. Vítejte.
…Už víte?
Proto Theoline Cassidyová, jedna z mála víl na ústředí, hrdá bystrozorka, jednoduše zbožňovala procházet mezi likvidátorskými regály temně vibrujícími přísliby hrůz, ochranný kruh bez přestání drážděný nehmotnými hnátami živoucí černé magie.
Bystrozorské sklady zdaleka nebyly tak děsivé, dokonce si tam mohli dovolit očarovaná světla. Zde ne. Hned u dveří stojan s lucernami na skutečné svíce, zapalovaly se venku na chodbě, dvakrát zkontrolovat, že dvířka svítilny jsou bezpečně zavřená, černé kletby si až příliš dobře rozuměly s mocí elementů. Postup, pravidla i rizika jí Sheppard vštípil nekompromisně, první návštěvy absolvovali spolu. Potom jí dal vlastní přístupové heslo, aby směla přicházet sama, kdykoliv. Přes svůj strach o ni, věřil. Nepochyboval.
Takže takový je Amador Sheppard. Jeho dárky se netřpytí, neoslníte jimi na večírcích, zřídka i jen zazní nahlas – ale můžete se o ně opřít. Rostete skrz ně, stáváte se lepším. Cítíte se výjimeční. A nikdo vám je nemůže vzít.
Ohledně hesel; své i strážcům ho Sheppard nepravidelně měnil, Theolinino ponechával stejné. Teď si představte vchod ukrytý za silným iluzionistickým kouzlem, magickou bariéru, která propustí jen prověřené, což byli Sheppard, čtyři strážci skladu a Theoline. Ponurá chodba, stěny pokryté desítkami výstražných cedulí typu Zakázaná oblast, Smrtící ohrožení, Přísně střeženo, Extrémní riziko, Aktivní černé kletby, na dveřích skladu velkým písmem Zde chyba končí smrtí.
Theolinino přístupové heslo znělo: Vstup zakázán. Zkuste na to kývnout s vážnou tváří.
Vyslovit ho ji pokaždé pobavilo. Ačkoliv samozřejmě chápala, že jde o jeho způsob jak ji chránit, když s ní není, připomínkou, kam přesně vchází. Jako by skučení hladovějícího děsu uvnitř nebylo dostatečně hlasité.
Jako by snad mohla nevnímat jeho láskyplný stín, provázející ji na každém kroku.
S lucernou před sebou, zdviženou tak, aby viděla co nejlépe průchod, vzdálenost mezi jednotlivými regály, hledala. Někde tady musí být, vzpomínala si jasně, že ho zahlédla v osmé řadě kdesi v nižších policích…
Cosi mocného se prohnalo místností, podlahou, stropem, zdmi, Theoline rázem znehybněla, srdce zděšeně vynechalo.
Ulehčený výdech, v pořádku, stojany se nepohnuly, nic z jejich obsahu neprodralo skrz ochranné pečetě naplnit své zkázonosné poslání. Ještě okamžik vyčkala, ostražitě naslouchala. Stále dobré.
Fajn, rozhlédla se, co to kruci bylo?
Úleva se rozplynula v tragicky trpký povzdech. Nade dveřmi svítil nápis Stav ohrožení.
To jako vážně?! Skvělý. Prostě skvělý. Vyhlásili cvičný poplach. Což znamená, že se celé ústředí začíná hemžit zákonodárci a ona je v patře likvidátorů, konkrétně ve skladu důkazů… Paráda.
Proč jsem se obtěžovala přijít sem tak časně zrána, zaúpěla v duchu.
Věnovala světelnému signálu nevraživý pohled. A rezignovaně pokrčila rameny. Vyjít ven nepřicházelo v úvahu, zaručeně by potkala naprosto všechny likvidátory a Sheppard by to vyřešil stoickým přiznáním, že kvůli ní porušil veškerá pravidla, včetně svých vlastních – nikdy. Tohle Theoline odmítla dovolit, konec diskuze.
Tudíž tu počká, než cvičení skončí, s pomocí Merlina nikdo nepřijde zkontrolovat sklad, a pokud ano, pak sám Sheppard, aspoň Pastorek to tak dělával, dvě podobná cvičení už absolvovala. Následky vlastní nepřítomnosti mezi bystrozory během poplachu přežije. Za daných okolností je černý puntík v jejích záznamech směšně malá cena.
Jones, přitakala si. Nikdo jiný by ho nevyhlásil v tak nekřesťanskou hodinu.
Načež si představila Sheppardův i Pastorkův běsný výraz, s jakým se na ústředí dostavili, její rozhořčení odeznělo, vystřídané pobavením. Lehce škodolibým; zlá víla, dnes žádné sušenky.
Dilema vyřešeno, odvrátila se od výstražného znamení, pokračovala v hledání. Když už tu zůstává, není důvod nedokončit, proč přišla.
Zabralo to víc času, než čekala, ale nakonec ho našla. Vítězoslavně potřela dlaně výtažkem merlíku, pohlcujícím bezděčně vyzařovanou magii, zhluboka vydechla, naprostá koncentrace, klid. Vzala droboučký předmět uzamčený v bezpečnostní bublině, i levitační kouzlo bylo riskantní, svítilnu zaháknutou u pasu, přenesla ho ke stolu u zdi daleko od regálů. Zde se samozřejmě žádné experimenty s objekty neprováděly, že jsou likvidátoři šílení, je sprostá pomluva. Ani se tu nezkoumaly, k tomu byla určena samostatná zabezpečená místnost. Kam Theoline momentálně nemohla.
Zasmušile zírala na svůj zahalený, pečetí zamlžený zhoubný poklad. Nulová šance najít, v co doufala. Měla by počkat, až poplach skončí. Až přijde Sheppard. Pravidla, pravidla, pravidla.
Ale on je pro ni porušil mnohokrát.
A už se tak hrozně dlouho neusmál…
Od Ardary. Málokdo by to dokázal vidět v jeho kamenných očích; Theoline viděla. Smutek, tíhu. Chtěla ho potěšit. Musela.
Jestli má někdo vyřešit případ dodnes v tichosti týrající Anglii, zaníceně a bez ustání přidávající další pomyslné zářezy sčítající své oběti, bude to Sheppard. Nikdo jiný.
Kolikrát jste slyšeli, že nečekané dědictví někomu změnilo život? Tohle byla přímo učebnicová ukázka; Dědictví Temného pána. Ano, tak případ nazvali. Krutě přesné. A současné skóre? Po téměř třech letech od jeho smrti, Temný pán 986, Zákonodárci 0.
Blížící se hranice jedné tisícovky plíživě ubírala sílu, naději, němě dávala Temnému pánovi přízračně zlověstný nádech nesmrtelnosti. Kolik z těch, co ví, už někdy přemýšlelo, zda skutečně zemřel? Zda se znovu nevrací? Co když onen tisíc je přesně tolik, aby mohl opět povstat?
Nebude jich tisíc. Ne.
Theoline vyslala modlitbu k Merlinovi – především, aby se Sheppard o její nezodpovědnosti nedozvěděl – a zašeptanou inkantací pečeť odemknula.
Mléčný opar se rozplynul. Na desce stolu před ní ležel pravý galeon. Jeden z pěti, které se jim podařilo najít dřív než nějaký nešťastník. Zbylé čtyři ležely střežené podobnou pečetí v bystrozorském skladu, lidé stále volali raději je než likvidátory. A vedle nich pohromadě devět set osmdesát šest prázdných, temně nasycených, s poznámkou místa, času a jména oběti v prosklené truhlici. Charonova pokladna. Doslova.
Cruentum aurum, Krvavé zlato. V jakémkoli smyslu, který vás napadne. Každého z nich se dotkl Temný pán, osobně do nich vetkal kletbu Nigrescens gangraena.
Rozeseté po celé Anglii, v trávě u cesty, ve stínu při zdi tržnice, v rohu hospůdky, na dně potůčku. Tak zářivě zlaté, lákavé, nikdo neodolal, kouzelník ani mudla; s poupravenými kraji, jen droboučké pichlavé ostny, okem nezahlédnutelné. Stačila jediná maličká kapička krve. A kletba vám slastně dýchla do tváře své umrlčí tajemství.
V dalším okamžiku jste už paralyzovaní šokem sledovali, jak hnijete zaživa, vaše tělo tlí, po kusech odpadává, roztéká se, odhalené kosti práchniví. Mozek a vitální orgány si nechávala na konec. Zůstala čvachtavě mokrá změť oděvu, mrtvý galeon. Po pár minutách, dvou? Pěti? Musely se zdát věčné.
Prokleté zlato. Dal tím Temný pán najevo své pohrdání hmotnými statky nebo lidskou chamtivostí? A možná jen vsadil na jistotu, která nemohla selhat.
Theoline potřásla hlavou, zahnala myšlenky i mrazení v zádech.
Soustřeď se.
Výdech. Nádech. Správně.
První oběti nalezli už během druhé války, trvalo dlouho, než se jim podařilo rozluštit důvod i původ úmrtí. Ale skutečná epidemie nastala až po jeho pádu na prahu Londýna. Galeony se začaly objevovat snad všude, třpytivě svůdné, lesklé novotou, nevysychající pramen smrti, počet mrtvých stoupal astronomickou rychlostí, kdosi Pánovi věrný až za hrob neotálel. Časem získal přídomek Vykonavatel závěti. Mstil se, udržoval jeho památku při životě, přiváděl ho zpět? Kéž by věděli aspoň to.
Ministerstvo vydalo absolutní zákaz cokoliv prozradit; co by se stalo s ekonomikou, kdyby se lidé začali bát peněz? Majetek Temného pána není bezedný, argumentovali. Mordred na ně…
Počítal Temný pán i s tím? Pravděpodobně. A opět se nezmýlil.
Charonovy, jak nazvali ty prázdné, použité, často nacházeli po delší době, v hrozném stavu, kontaminované vším možným, těžko určit, čí stopa patří komu, jaký byl jejich stav při doručení. Jediným cenným vodítkem bylo oněch pět nedotčených. A logika, znalosti černého umění. Magickou ochranu či lektvar proti kletbě nikdo neobjevil, zřejmě jen sám Temný pán coby sesílatel byl imunní. Tudíž zpočátku předpokládali, že aspoň občas mohou poblíž najít ostatky neopatrného Vykonavatele, že je Vykonavatelů víc. Při takovém množství galeonů se s případnou ztrátou muselo počítat, no ne? Jenže nenašli. Důsledně prošetřili oběti – eh, zlá práce. Upřímnou soustrast, nebyl váš drahý zesnulý náhodou zanícený Smrtijed?
Ne, nebyl. Žádný. Theoline vroucně děkovala za pokojné bezpečí laboratoří, s ohledáním lidských ostatků neměla problém, ovšem absolvovat podobné rozhovory, pitvat cizí zmařené životy by ji ničilo. Dokázala pochopit hněv truchlících. Zároveň v jejích očích vzrostl respekt ke kolegům, ani pro ně to nebylo snadné. Ale dělat to museli.
A zpět na začátek. Magie Vykonavatele nechránila; už víceméně předpokládali, že jde o jedinou osobu. Potom objevili, že na každém kousku jsou škrábance, stěží patrné. Bez ochrany magie a s jediným pachatelem náhle dostaly úplně nový rozměr, pochopitelně, stačilo se nezranit. Dokud nebyla prolita krev, jednalo se o blýskavě nevinný kov. Inu, jako pokaždé, když dojde na zlato.
Lektvar Dračí kůže i všechny jeho obdoby zamítli, zůstala by po nich stopa minimálně na oněch pěti. Rukavice? Hlubší prozkoumání, další zamítnutí. Šlo o tenké vrypy něčím ostrým, tvrdým, rukavice s drápy? Strach i opatrnost se jevila pochopitelná, leč něco tak nápadného by pozornosti neuniklo a oni neměli jediné svědectví o čemkoliv podivném.
Tři roky. Téměř tisíc galeonů. Žádný podezřelý. A pak neztrácejte víru.
Co jim unikalo?
Jako obvykle, to očividné. Co má drápy, pohybuje se všude, samozřejmé natolik, že to nikdo nevnímá? Poštovní sovy. Sláva Merlinovi! A zdrcující deprese. První posun v případu; který změnil okruh možných podezřelých ze všech – na všechny.
Stovky měření, zkoumání, srovnávání. Výsledný hrubý odhad, soudě dle síly, vzdálenosti, ostrosti, rozsahu pařátů, spousty dalších souvislostí, výr velký nebo krkavec. Vsadili na výra, krkavce nepoužívá nikdo, těžko se trénují a jsou poměrně svéhlaví. Rudé i šedé útvary se vrhly na registrované majitele, veřejné pošty, zásilkové služby, výcviková střediska. Hledaly nezvykle častá úmrtí či odkup. Marně. Vykonavatel stále několik kroků před nimi.
A Theoline nesouhlasila. Měla svou teorii. Výr, zvaný Král noci, byl nádherný, mimořádný, hrdý pták, lidé by si ho všimli, každý kouzelník automaticky kontroluje, zda pošta není určena jemu, i kdyby na něj vzápětí zapomněl, aspoň jeden by si ho vybavil.
Krkavec, o polovinu menší, věčně ostražitý, se uměl skrývat, nenápadně proklouznout. Jeho pařáty jsou na rozdíl od výřích holé, na povrchu chráněné destičkami černého brnění. Jednoznačně její favorit.
Načež tu byl druhý faktor. Závažnější. Ani ten nejlépe vycvičený opeřenec jednoduše není natolik inteligentní, aby byl schopný uvažovat samostatně. Umístění, zvlášť v uzavřených prostorách, bylo občas perfektní; dílo náhody či náhlá improvizace? Naučil ho Vykonavatel pokládat zásilky podle předem umístěné značky, kterou tam sám dal? Možná. Anebo je možná háček jinde.
Jistě, řeknete si, když někdo umí vyvolávat zvěromágy, vidí je za každým rohem. Asi to tak bude, tisíckrát se zmýlíte, zesměšníte. Po tisíci prvé máte pravdu, odhalíte pachatele, všem vyrazíte dech.
Theoline měla tušení. Jen instinkt, takový ten nedefinovatelný pocit vzadu v lebce, nepodepřený důkazy. Sheppard v něj věřil. Věřil v ní. Theoline věřila v Shepparda. Následovala instinkt.
Bystrozorské galeony její úsudek nepotvrdily, Pastorek vyznával presumpci nevinny, nalezený kousek zlata nejprve v bezpečí zkontrolovali; a nasákli svou magií. Pro Shepparda byl vinen každý, dokud neprokázal opak. Aspoň v konkrétním deliktu. Což znamená, že ke všem nahlášeným galeonům přistupoval jako k prokletým, zkoumal je až později za nejpřísnějších podmínek zabraňujícím kontaminaci. Jeho postup i konzervační kouzlo byly Theolinina největší naděje.
Zvěromág ve své zvířecí podobě stále vyzařoval magii, všeobecně známý fakt. Jenže chutnala jinak. Theoline pro to neměla jiný název. Prostě chutnala. Když vyvolávala jejich proměnu, doslova sahala do jejich nitra, jako první přicházel vjem chuti. Dřív než znala formu, věděla, zda jde o dravce nebo ne. Byli cítit smrtí. Ne jako u černé magie, ten závan či příchuť působil přirozeně. Krkavec je dravec i mrchožrout; mrchožrouti měli svůj zcela specifický odstín.
U likvidátorů byli tři zvěromágové, veverka, motýl, medosavka. Nijak děsivé, ale pokud jste čekali Sheppardovo zklamání, nedočkali byste se. Jejich vzhled shledal pro sledování podezřelých ideální. Dnes s ním Theoline souhlasila dvojnásobně, kdyby se právě oni ke zlatu přichomýtli, ta trocha mimochodem spořádaného hmyzu se v jejím vnímání nemohla projevit a především, žádný nebyl mrchožrout.
Mělký nádech. Fajn.
Do toho.
Sklonila se níž, prohlížela galeon pod obyčejnou lupou. Mihotavý plamen svíčky klid nepřidával, násobil pochmurnost místnosti, tíhu temnoty, svírala její ochranný kruh jako v kleštích. Drobná část vědomí, která navždy zůstává dítětem, se v Theoline schoulila strachy, jsou stále blíž, ohlédni se, přichází, ohlédni se, stojí za tebou – ohlédni se.
Zatnula zuby, až to trochu zaskřípělo.
Nejsem dítě. Jsem bystrozor. Budu likvidátor. Nikdo za mnou není.
A hodlám vrátit svému kamennému ochránci do očí ten něžně strohý náznak úsměvu, protože bez něj je můj svět smutný.
Jasné?! …Fajn.
Přesto svaly na zádech zatuhly napětím, lícní dostávaly křeč; ignorovala to. Pokračovala v pátrání. Hledala, opatrná, stále mít na paměti, aby udržela patřičnou vzdálenost.
Odhalení pachatele, působení prokletého předmětu či nalezení účinné protikletby za cenu vlastního života je neúspěch, slečno Cassidyová. Několik zachráníte. A pravděpodobně odsoudíte stovky budoucích, které vaše zkušenosti zachránit mohly. Nikdy nezapomínejte; dokud svou práci odvádíte poctivě, žádný neuzavřený případ není selháním.
Ano, pane, přikývla v duchu zodpovědně. Neustále s ním vedla své soukromé konverzace; říkala jsem, že ji neopouštěl na jediném kroku.
Na téhle straně nápadné vrypy nenašla, otáčet ho bez nástrojů, které s sebou pochopitelně neměla, by bylo čiré šílenství, chtěla ho zkoumat v zabezpečené laboratoři. Nevadí, tohle není podstatné, kvůli tomu nepřišla.
Odložila lupu, postavila lampu o kus dál, sytě oranžovožlutá zář ohnivého chvostu vkreslovala do zlatých odlesků galeonu zlovolně krvavé stíny, maličké světelné území zdůrazňovalo neslyšné zlo všude kolem, přítomné, ledově lhostejné se lepilo na magickou bariéru, škrtilo, dusilo…
Bujná fantazie. Zjevně nejsem tak dospělá, jak jsem doufala, pomyslela si Theoline mrzutě.
Zahleděla se do drobného plamínku, duhové aury na čistém skle svítilny. Přivolával zdání útulnosti, přívětivého útočiště, jistoty; stejně jako představa mohutné postavy za zády, Amador Sheppard, jeho smíření s bolestí života, černá, bílá, bok po boku, jaká – harmonie.
Fascinující, že ano? Oheň. Nic nesymbolizuje dualitu lidské psychiky lépe. Je teplem rodinného krbu, ochranou před nocí, zimou, v hlubokém podvědomí každého z nás představuje bezpečí. Zároveň děsí svou nespoutanou živelností, vytrvalý společník všech válek, polykač domovů, nositel trýzně, znamení ztráty, když mu odevzdáváme své mrtvé. Nevolte si úhel pohledu, slečno Cassidyová. Přijměte ho takový, jaký je. S jeho cenou i dary.
Zachumlaná do laskavé vzpomínky, jeho moudrosti, už Theoline mohla oči zavřít. Světlo svíčky, temnota skladu, klid v duši. Sheppardova němá láska všude.
Teninký paprsek měsíční magie, obkroužila jím galeon, vábila, lákala, pojď ke mně, zjev se mi, volám.
A magie, jinými nevnímaná, odpověděla. Jako letmý závan parfému, když procházíte ulicemi, minul, stočil se zpět, vrátil k Theoline, rozevřel jako květ světlounce růžové Gloria Dei, vydal své tajemství.
Voněla smrtí a tlením.
Theoline silou vůle stáhla svou magii, zvedla víčka. Teprve poté nechala v sobě explodovat nadšení, měla pravdu, okamžitě to musí Sheppardovi říct, on ho najde a zastaví, Vykonavatel je zvěromág, dravec a mrchožrout, krkavec, neunikne, vrchnímu veliteli Amadoru Sheppardovi nikdo neunikne – opět se usměje v šerém skrytu skalisek svých očí!
Zhruba v té chvíli se místnost otřásla. Stěny rozvibrovaly, jako by do budovy ústředí narazila tlaková vlna, odhodlaná vyrvat ho ze země i se základy, regály se kývaly, podlaha rozvlnila, dřevěný stolek poskakoval, nadhazoval si galeon, až to zvonivě cinkalo, svítilna se převrhla. Theoline zavrávorala, automaticky, bezděčně se chytila.
Půl minuty. A skončilo to.
Ticho, klid, zem opět pevná. Regály stály, ochrany neporušené.
Pak si to uvědomila.
Srdce vynechalo tři takty, plíce znehybněly. Theoline rozkročená, v hlubokém předklonu. Obě holé dlaně na desce stolu.
Nic necítila. Ani hladkost dřeva. Ty ruce nebyly její. Nemohly být. Mysl prázdná.
V nekonečně dlouhých vteřinách zvedla tvář, mrknutí, stočila zrak ke galeonu, obraz rozostřený, mrknutí.
Dobrý Merline.
Vedle. Držela se z obou stran vedle. Nedotkla se.
Zadržený dech se chrčivě vydral z hrdla, tohle vám prozradím až tak nejméně za padesát let, pane, pokud vůbec, Theoline se tiše rozesmála, uhlově černý střípek Berithovy kletby vetkaný do křehké kůže obočí. Krvavá slza na své cestě plačtivě polaskala hebké víčko, sklouzla po řase, padala dolů; na stojaté slunečně zlaté hladině roztříštěný droboučký rubínový gejzír.
Slabé liány paniky z davu diakonů zastíněné chladnokrevností starších, stovky hůlek, bojovně obranný postoj, v kruzích, nikdo nekontroloval barvu pláště toho za sebou, válečnický kodex, absolutní důvěra, chránili jeden druhého, připravení na útok. Pár letmých pohledů k nepatrným fragmentům zabodnutým v těle, ignorace, rozhlíželi se kolem, koncentrace, soustředění, Protegové štíty splývaly.
Ticho souladu. Posvátné, jak andělé s rozpjatými křídly když mlčky sevřou dlaň jeden druhému, dál, dál, k horizontu, bělostná chmýří, hradba víry.
„Extraho,“ seslala Poppy, přidusila syknutí; nerušila, jak by mohla, byla jednou z nich, „Sano purifico,“ smršť zamumlaných diagnostických kouzel, „jsem v pořádku. Draco? Extraho. Sano purifico. Další; nevím, co to je, ale musí to okamžitě pryč. Extraho, Sano purifico. Draco, konzervační kouzlo, jméno pacienta; další!“
Harry na schodech, sledoval je, přišlo to brzy, něco se pokazilo, vymkl se Diwakar kontrole, když Lamie přispěchala Dracovi na pomoc?! Ovládla ho dostatečně, umírnila kouzlo; nezemřou mi?
Draco.
Poppy.
Nesmí.
Poppy ve stoicky uklidňujícím chvatu zbavovala nejbližší zákonodárce smolně temných zlomků, Draco je hbitě obaloval magickou zábranou před znečištěním, označil jménem; spěšně kradmé ohlédnutí po Harrym.
Neměj strach, bratříčku.
Sivé mávnutí perutí holubic, úsměv srdce, je to dobré. Tiše, to nic.
Harry chtěl pokývnout nazpět. Zjistil, že to nejde, tělo strachem zmrtvělé, Mrazivá se o něj sametově otřela, rozproudila krev v žilách; uspěl až napotřetí. Ale to už Draco neviděl, cele zabraný do práce.
„Všichni lékouzelníci,“ zavelel Sheppard, klidný, chladný, „následovat postup madam Pomfreyové, ihned. Zákonodárci, udržujte štíty, stav pohotovosti do odvolání. Uzamknout brány.“ Stočil zrak k Harrymu. „Jsou tu vaše schopnosti zapotřebí?“
Štěrk bodavě ostrý. Nehybný. Černý úlomek zabořený v rameni.
Harry zpomaleně zavrtěl hlavou.
„Vyšla zevnitř. Takže Diwakar. Jestli jde o kletbu, kterou tuším,“ polkl, měl jsem na ně seslat Protego, neměl jsem riskovat, „kdyby měla dostatek síly, nikdo by tady nepřežil déle než pár vteřin. Takhle… ne, nemyslím, že bych byl zapotřebí.“
Trvalo okamžik, snad dva, než to Sheppard vyslovil. A Harry pochopil.
„Co ti v bezprostřední blízkosti?“
Kingsley.
…Jones.
Asi byl jeho výraz výmluvný. Sheppard se otočil na patě, dusavě vběhl do budovy, prochvátal chodbou, řítil se do schodů, bral je po třech.
Harry za ním.
Šedé patro, hřmotný rytmus těžkých kroků vepředu, v mezipatře, Sheppard utíkal dál, před Harrym se zjevila mlžná silueta Lamie. Chvějivě průhledná jako dávno mizející echo odrazu Morgany Le Fay.
Bez výrazu. Beze slova. Vztáhla paži, rudý dráp mířil k holé prázdné zdi.
„Jones?!“ vyhrknul Harry.
Dýmovití hádci. Jantarové zorničky. Kratičký moment upřeně hleděla. Přikývnutí. Náš Ianto je v pořádku, Maličký.
A jako každá fata morgana se rozplynula, zmizela beze stopy. Asi je to jejich osud.
Harry naslouchal vzdalujícímu Sheppardovu dupotu; na Kingsleyho jsem se nezeptal…
Zůstal stát, stočil zrak ke kamenné stěně, stejné jako všechny kolem.
Zřejmě mám jít tam.
Sdělit mi jak a proč právě nyní by nejspíš bylo nudně fádní.
Tak fajn.
Přistoupil blíž, nedotkl se. Zkoumal. Iluze, jak jinak. Zatraceně mocná.
A nebezpečná, zavrněla hrdelně Mrazivá, lísavě se mu otřela podél lýtka, na měkkých tlapách předstoupila před něj. Viditelná, hmotná.
Na zmatek či překvapení byl příliš zaneprázdněný. Nebo emocionálně vyčerpaný. Chvilku na ni tupě zíral. Pak to prostě přijal.
Ty ho necítíš? Zvedla k němu čenich, ledově hadí pohled podivně vzrušený. Od věků Beritha, jediný pravý a skutečný temný Velmistr.
Jméno tušil rázem. Ale musel se Mrazivé dotknout, vklouznout prsty do hebké krátké srsti. V tom samém oka mihnutí věděl. Jako by pár let mohlo cokoliv změnit, poznal by ho po staletích; tu žírně spalující výheň valící se ohnivé stěny!
Tom.
Jeho magie, čerstvá, právě probuzená, podstínovaná nasládlým přídechem kovového aroma, s šeplavým dovětkem rozkladu.
Co ale Harry nečekal, že mu setkání s ní vžene slzy do očí.
Absurdní? Ne.
Protože vždy, když se ho dotkla, znamenalo to, že Severus se blíží, ještě vteřinu, vydrž, Harry, už budu u tebe… vůně hořepníčku, pevné objetí. Bezpečí.
Téměř.
Když zavřel oči.
Téměř to fyzicky vnímal; pod kůží, na kost, chladivé prsty ve vlasech, silná paže kolem zad, pravidelný tep statného hrudníku. Perfektně rovnou řadu z drobných knoflíčků. Jeho lásku bez podmínek, zatvrzele, urputně věrnou.
Ave navěky, mé požehnané Téměř!
Harry zvedl víčka, drsně otřel tvář.
Kdybychom se v pekle minuli – za tenhle okamžik ti děkuji, Tome.
„Takže to bychom tam jít měli,“ poznamenal k Mrazivé tlumeně. „Někdo si tu hraje s Tomovými hračkami. A to se nedělá.“
Mrazivá vykročila jako první, bez nejmenších potíží vstoupila do masivní celistvé zdi z nahrubo opracované balkánské ruly, zastavila uprostřed, robustní iluze marně dotírala zdrcující vahou na otevřený portál, otvíral se kolem Harryho šelmy netečný k varovnému syčivému jiskření; Harry prošel, Mrazivá za ním, stěna se uzavřela.
Čekal, že ji tu pocítí intenzivněji. Ale Tomova magie vyprchávala, zanikala, měnila se v to, čím byla. Vzpomínku. Nebo za to možná mohla sílící vůně krve, pronikavě nasládlý odér hniloby; hrozný pach, přilne k nosní sliznici, hornímu patru v ústech, nemůžete se ho zbavit.
Rozvěšené zapálené zasklené lucerny s pravým ohněm, chodba rámovaná výstražnými cedulemi s příslibem těch nejhrozivějších věcí. Někdo tu asi neumí číst.
S Mrazivou po boku šel sám, nepotřeboval vést, nedalo se minout, zápach směřoval neomylně k zavřeným dveřím. Rozevřely se před ním samy.
A Harry spatřil, co nikdy vidět nechtěl.
David Arbold, Michael Price - Irene Adler’s theme extended
Těžko říct, jakou barvu měly šaty Theoline Cassidyové, nošené běžně pod bystrozorským hábitem. Nyní byly nasáklé žlutavě nazelenalým čímsi. Ležela na podlaze; a vypadala nepatřičně.
První se rozum pozastavil nad siluetou těla. Tam, kde jste logicky čekali obrys nohou, se ve zmuchlaných záhybech nakrčeně válela látka, jako pohozená na zemi. Žádné obrysy.
Nepřirozeně nízká oblast beder, jaksi rosolovitá, vrchní část jak domeček z karet držela na křehoučce tenkých ohybech žeber, poslední hradba z vrbového proutí? Rozepnutý límeček. Černá kůže hrdla; už se vpíjela do tváří, prorůstala smrtelně popelavými líčky, rozežírala rty zpola otevřené, Theoline dýchala mělce, namáhavě. Z úst vytékal zelenočerný sliz. Zubní sklovina se drolila před očima. Jazyk tam nebyl.
Harry klečel. Omráčený. Šokovaný. Hrůza, bolest.
…Nemůžu.
Pravý rukáv byl prázdný. Levý měla vyhrnutý. Pahýl pažní kosti, stékaly po něm ohavně zbarvené kapalné segmenty hnijícího svalstva, bezvládně trčel, mířil k nápisu.
Nejspíš s ním začala okamžitě. Počáteční písmena psaná krví. Potom rozmazanou tlející tkání. Konec šedobílý, z prachu trouchnivějící kosti.
Zvěromág.
Tohle napsala. Zatímco se rozkládala černou snětí, kletba předbíhající samu Smrt, okrádající ji o prvenství a správný řád, když mozek stále dokonale fungoval. Vnímal. Chápal. Tohle napsala.
Poslední vzkaz Theoline Cassidyové. Neměl ponětí proč a kvůli čemu. Ale věděl komu.
Harry strnule zíral. Připadal si… dutý. Jako by v něm vůbec nic v téhle chvíli nemělo odvahu existovat.
Jen ty dvě myšlenky.
Přál bych si, abych sem nikdy nevstoupil.
Příšerný zvuk; to nekonečné, tichoučké třaskavé bublání.
A druhá myšlenka.
Nemůžu.
Opustil děsivý text, vyhledal její tvář. Kdysi půvabně zrůžovělou pleť pokrývala temná slupující se nekrotická maska, oční bulvy bez víček ho úpěnlivě sledovaly. Úporná naděje, zoufalá prosba, zvolna halená závojem slepoty.
Nepotřebovala oči. Ani schopnost řeči. Harry rozuměl. Slyšel její němý křik, jestli umřu, zlomí mu to srdce. Pomoz mu.
Mrazivá se položila vedle něj, dotýkala tělem, svým teplem. Harry ji otupěle vnímal.
Já vím, Theoline. A vím, že máš pravdu. Tohle Shepparda zničí.
Jenže já nemůžu.
Snad jen zlomyslná představivost, krutě ostrá. Stejně v kapse fyzicky vnímal roztřepený černý cár.
„Nemůžu,“ vyslovil Harry mrtvě. „Zabila jsi mého Severuse. Nemůžu… ti to odpustit.“
Zhoubnější než kletba, zuřivě rudý neon kapek Theolininy krve rozleptával duši svým Svědectvím.
Když vám zničí život, lhostejně rozdrtí podpatkem boty co je vám nejdražší, někdo krutý, zlý, je to strašné. Hrozně to bolí. Tak moc, že to někdy ani nejde přežít.
Ale co když vám to udělá někdo dobrý? Skutečně, upřímně dobrý? Čistý, laskavý. Vlídný.
Je to tisíckrát horší.
To vědomí.
Ten pocit.
Nepopsatelný.
Theolininy oči zešedly, pozbyly tvar, vsakovaly se do lebky; pochopení. Z Naděje opuštěné koryto, vyprahlé svahy, nános práchnivějících suchých větví, ani snítka mechu na kameni. Vyhořelá louč.
„Proč,“ splynulo Harrymu ze rtů, nesmyslná otázka bez odpovědi, nemohl se ubránit. Nikdo se neubrání.
Nechápete. Nemůžete pochopit. A nikdy nad tím přemýšlet nepřestanete; jak k tomu mohlo dojít, jak se to stalo? Proč? Vesmíre, Bože, Merline. Vážně. Proč?
„Přeci z lásky, štěňátko,“ poklekl Severus vedle něj, truchlivá moudrost Harryho objala, „bezvýznamné čemu nebo komu ji darujeme, nejúžasnějších zázraků jsme schopni jen z lásky. I těch nejhrůznějších. Pro tu svou boříme světy druhých; vždy to tak bylo. Pod její zástavou jsme všichni predátory.“ Stočil tuhové oči k Theoline. „I ona miluje, Harry.“
Útržek Severusova rukávu. Pálil. Třeba se přervané nitky prodírají kůží, zapouští kořeny, stávají součástí… ah, kéž.
Neuzdravím ji, opáčila Mrazivá klidně, když nyní víš, s každým dalším dnem, s každým jejím úsměvem, by tvá bolest byla hlubší. Tvůj hněv, živený bezmocí, silnější.
Nemůžeš jít jednou nohou vpřed, druhou vzad, nemůžeš zpět ani zůstat stát. Jednoho dne by tě to zničilo.
Složila hlavu na Harryho klín, příjemná váha, hřejivá, lesklé vousky, vlhký čenich, růže maskování prokvétaly jiskrně černou srstí.
A to nedovolím.
Theolininy pozůstatky, dosud živé, myslící, se začaly chvět.
„Proč,“ mumlal Harry ustrnule, „proč tam byla? Proč se tvé popravy zúčastnila? Ti ostatní… ale ona? Nedává to smysl. Tohle… tohle jsem nečekal. Neměla tam být. Neměla.“
„Průvodní efekty kletby, šok i znecitlivění, zabraňují obětem volat o pomoc, dokud jsou toho schopni. Odeznívají,“ oznámil Severus. Konstatování. Bez emoce; pro zítřejší ráno, až bude Harry opět při smyslech, sám sebou, vzpomínat. Nesoudil, žádné zklamání. Jen holý fakt. „Přichází muka. Nesmírná.“
Prsty se nevědomky probíral jemnými štětinami kožichu Mrazivé, Severusova neexistující přítomnost podpírala; jako by ho oba nenásilně vytahovali z propasti transu k hladině reality.
Harry vydechl.
Ne.
Nemůžu ti odpustit. To nedokážu.
„Trpět tě nenechám,“ řekl chraptivě, „slibuji. Vstoupím do tvé mysli. Neměj strach.“
Nitrozpyt jak teninká pavoučí nitka, ovinul ji celou, uzamkl před drásavým zmarem, ochránil. Její sál vědomí, motýlí zámotek. Otřásal se nářkem. Theoline plakala pro Amadora Shepparda.
Pro jeho ztrátu, prázdné křeslo v domě, kam už nikdo neusedne. Plakala i pro sebe; nikdy neponese jeho barvy, nezahlédne víckrát tajný úsměv v nepřístupných očích, nepocítí hrdost na ni. Nevyjádří mlčky, jak vděčná mu je za vše. Jak šťastnou ji učinil.
„Ano,“ přitakal Harry, hrdlo sevřené, „přesně takové to je. Už to víš také. Teď znáš mou bolest. Na rozdíl od tebe v ní žiju roky. Nejspíš budu navěky. Nepomůžeš mi? Prosím, Theoline. Kdo byl ten osmý?“
Kostlivá lebka. S příšerným zaskřípěním se pokusila stočit k místu, někde tam její hrůzný nápis.
Harry odevzdaně kývl.
„Nesmažu tvůj vzkaz. Nemusíš se bát. Ani o Shepparda. Nepřestane tě milovat, nikdy nezapomene. Ale není sám. Zvládne to. Vždyť ho znáš.“
Za jeho monolitovými štíty nákaza požírala mozková centra, za pár vteřin její životní orgány přestanou fungovat; Harry vpustil dovnitř vzpomínku. Rezonovala štěstím.
…„Slečno Cassidyová, máte návštěvu,“ distingovaně odměřený hlas madam Odette Villeneuve, vždy šarmantní profesorky tance a vedoucí koleje elementu Země, víly v Krásnohůlkách se během přijímacího rituálu rozdělovaly podle nejvhodnějšího souznění magie s daným živlem pro specifickou výuku, ostatní předměty navštěvovaly společně, základní pro všechny, speciální jako tanec, zpěv, porozumění přírodě, léčení magických zvířat; začlenění Theoline bylo prvním z mnoha problematických okamžiků na škole. Nakonec rozhodnutím ředitelky skončila v koleji Vzduchu; špitalo se, že jen kvůli tomu, jelikož strážkyně větru jsou z víl nejpodivnější, zpola divoženky.
Ale to už bylo všechno dávno pryč, dnes ráno ředitelka slavnostně vyhlásila výsledky závěrečných zkoušek, kalous dávno odplachtil přes La Manche, zbývaly poslední dva dny oslav, kterým se ze všech sil pokusí vyhnout, a školu opustí.
„Děkuji, madam profesorko,“ sklonila se uctivě, opět uhladila modrobílou uniformu, zvolna zamířila k východu z paláce, věděla, že ji madam Villeneuve sleduje. Navíc, k čemu spěchat, jistě to byli rodiče, netrpělivě nervózní zda prospěla, prachbídně skrývali svou nedůvěru. Možná jim měla také poslat sovu.
Návštěvy, ani rodinní příslušníci, neměli na pozemek vstup povolen, Theoline prošla pěšinkou z oblázků skrz krásu magických zahrad, zpívajících barevných fontán ke školním branám. A poprvé pochopila důvod zákazu.
Protože v další vteřině zapomněla na roky studia vybraného chování; chtělo se jí křičet radostí, smát se nahlas, plakat, rozběhnout se, skočit mu do náručí.
Tři stopy za zdobenými vysokými vraty stála odvrácená mohutná postava v šedém plášti, kápi složenou na rozložitých ramenou. Možná ji slyšel, možná vycítil. Otočil se.
Nikdy mu svou fotografii neposlala. Přesto věděla; kdyby sem předstoupily všechny víly, on by ji poznal. Viděla mu to v očích.
I ten váhavě rozpačitý, srdceryvně nesmělý náznak úsměvu.
Pohyb svalnatých paží, Amador Sheppard se po ní vztáhl k plachému objetí…
Láska víl je melodie; bezeslovně zpěvavé ševelení v korunách listnatých stromů.
Místností to zašumělo, Theoline Cassidyová na studené podlaze likvidátorského skladu zemřela.
Harry nitrozpyt stáhl. Už nebylo co chránit. Držel se Mrazivé, opřený o její plec, pod tváří jemnost srsti. Hleděl na Severuse.
Vzala mi tě. A zapomněla, ten samý večer ulehla ke klidnému spánku. Zatímco ty bloudíš v Mlhách, já, Draco, Poppy, Lenka… Albus, šílíme v agonii, ona se smála, sdílela své dny s tím, koho milovala. Vzala mi tě.
Zavrtěl hlavou.
„Nemohl jsem,“ zašeptal.
„Rozumím,“ řekl Severus. Smutek páral bezhvězdnou noc očí, na dno, až na dno, černá sůl voní po sopečných pláních. „Přesto jsi v sobě našel sílu projevit milosrdenství. Jsem na tebe pyšný. Stezka pomsty je cestou smrti; ne pro ty mrtvé, vinné, nevinné. Ale proto, že s každým vítězstvím zemře kus tebe. To je zase můj žal, Harry.“
A vztyčil se, shrnutá látka hábitu sklouzla ke kotníkům jak obsidiánový vodopád, obkreslila všemi tahy jeho postavu, znaly ji, Harryho dlaně ji znaly, vzpomínaly si; vysoký, temný, silný. Tak silný. Pokud Atlas nesl na ramenou tíhu nebes, pak Severus utrpení světa.
„Víc se tu nedozvíme. Pojď. Není důvod týrat se pohledem na dokonání kletby.“
Tak Harry vstal. Připadal si otupělý, trochu vzdálený, neschopný se probudit, v hlavě jen tisíc proč a ten – pocit. Potřeboval vést. A Severus vedl; k prahu, ven, pryč. Odsud. K Dracovi.
Mrazivá našlapovala po Harryho levici, tak blízko, že se jí svěšenou paží dotýkal.
Vyšel do chodby, zaklapnutí dveří, tolik světla z hořících lamp. Pár stop od něj Jones, Kingsley.
Sheppard.
Jako by zamrzli v čase, v načatém pohybu. Každý ještě někde v těle zabořený svůj úlomek Diwakarova soudu, tak lhostejní; spěchali, kdesi nejspíš ječel poplach kvůli narušení magické bariéry chodby. Kingsley prudce otevřel ústa, ve výrazu zděšení. I doufání. Musel cítit pozůstatky Tomovy magie, lepkavý pach hniloby. Ale nevydal hlásek. Nedokázal.
Sheppard to vyslovil.
„Slečna Cassidyová.“
Asi to ani nebyla otázka. Štěrk matný.
Harry k němu vzhlédl; takhle se setkává hora s horou, tak hledí propast do propasti.
„Vy byste tam chodit neměl,“ řekl tiše.
A tak se dlaň s dlaní míjí, vržené do bezčasu bortí chrámové klenby, v sutinách pohřbí, koho měly chránit, samozřejmě že šel, krok první, druhý, třetí; Ianto Jones mu vstoupil do cesty. Prsty roztažené do široka, pevně vzepřel ruku proti jeho hrudi.
„Já půjdu.“
Aspoň jednou, bratře. Aspoň jednou. Buď k sobě milosrdný.
A Sheppard… zůstal stát.
Jones po chvíli nechal paži klesnout, otočil se, důstojný, neslyšný, s respektem a úctou, vstoupil do dveří. Necelou minutu později ho Kingsley následoval.
Harry. Sheppard. Chodba.
Světlušky luceren rozvěšených po stěnách, jasné plamínky vztyčené jak čestná salva, mlčky ronily voskově bledé slzy, stékaly pomalu po jejich bílých štíhlých tělech, hořely; barevné kloboučky, tančící panenky, závěje šlehačky, potřísněné krví.
„Nenávidím svíčky,“ řekl Amador.
Tři stožáry. Tři vlajky. Rudá, šedá, měňavá. Trojí cinkavé zaskřípění vodících lanek.
Trojnásobný pleskot látky v půli žerdi, k barvám se připojila černá, hutná jako ticho v Sheppardově kanceláři. Prosakovalo do celé budovy. Všichni zpět u svých úkolů, každodenní rutina; hlasy tlumené, všeobecný shon jaksi pomalejší. Kdo bojuje s ohněm, často shoří, Válečníci padají; součást hry. Každý zde to ví.
Stejně to vždycky zaskočí.
Poslední dobou setrvalý stav.
Harry seděl v jednom z křesel, Mrazivá těsně u jeho pravé nohy, dotýkal se jí předloktím, hřbetem dlaně; viděl ji Jones? Ostatní jistě ne. Ale Jones možná ano, zahlédl obrys, vycítil změnu? Nebo jen starostmi o Harryho na okamžik vypadl ze své role? Dnes by rozhodně cenu Sociopat roku nevyhrál, v obvykle pustých očích měl stíny.
„Vykonavatel je tedy zvěromág.“ Konstatování. Žádné snad, zajímavá možnost, mohla se mýlit. Další část kodexu, cti odkaz svých padlých? Případně se Theoline Cassidyová jednoduše v tomhle směru nikdy nemýlila. Jones si vážně přitakal. „Zásadní zvrat. Tím se vše mění.“
„Jistě neregistrovaný,“ dodal Kingsley. Unavený, strhaný. Ale držel se. „Přesto seznam raději projdu. Myslím, že podstatnější bude jeho oddanost Temnému pánovi, některý ze Smrtijedů v Azkabanu by mohl tušit. Navštívím je.“
„Se vší úctou, Kingsley, domnívám se, že vyšetřování Dědictví by měl převzít likvidátorský útvar. Jejich preciznost nám poskytla onu cennou stopu,“ namítl Jones.
Pár vteřin ticha, téměř násilných.
„Souhlasím,“ oznámil Kingsley rázně. „Nechám sem přinést naše spisy.“
Harry ve své sivě bílé místnosti, příjemně odtržený od okolního dění, naslouchal. Rozuměl dokonale, lehce překvapený, oni dávali Sheppardovi cíl. Viníka. Terč, kam mohl nasměrovat svůj hněv, zaměstnat mysl, aby unikl bolesti; zároveň v akceptovatelné formě projevovali soustrast. Mistrovský tah. Nebo se prostě tak dobře znají…
Ostrý zvuk, lusknutí prsty, skoro nadskočil.
„Soustřeď se,“ zavrčel Severus. „Apatii přetrvávajícího otřesu si ponechej zvenčí. Ale buď ve střehu. Okamžitě. Nelíbí se mi, jak se na tebe dívá. Studuje tě. Zkoumá každičký pohyb. On tě podezřívá, Harry; nevím, zda má nějaký konkrétní důkaz či to vychází z jeho podstaty, v níž je každý něčím vinen, na tom nezáleží, protože právě nyní se zaměřil na tebe. Na tebe. Harry.
Nenech se oklamat jeho žalem, nepodceňuj ho. Jako protivník je nebezpečný. A ty máš mnoho ke skrývání. Buď velmi, velmi obezřetný.“
Jistěže jsem podezřelý, přitakal netečně. Byl jsem tam s ní. Sám. Teď je mrtvá a on ji miloval. Jsem opatrný. Snažím se.
„Snaž se víc. Jsi mocný; ale ani Merlin nezůstal neporažen, ve válce lest vždy předčí sílu. Sheppard hodnotí míru tvé viny. Sniž ji na minimum. Využij Mrazivou; tak, aby to nepoznal.“
Nezvykle příkrý, strohý tón, jaký už od něj léta neslyšel, uděloval rozkazy, zatímco ostražitě Shepparda sledoval, vpíjel se mu do tváře – Severus se o Harryho bál.
To rozhodně zabralo.
Mrazivá sama změnila pozici, usedla mezi jeho kolena, Harry se předklonil, vzepřel lokty o stehna, objal ji kolem šíje, přitiskl k sobě, vpředu propletl prsty. Běžná, bezprostřední poloha vyčerpané tíhy.
Ve skutečnosti s ní prolínal, na okrajích, nasával do sebe její chlad nerušený emocemi, soustředění šelmy když u napajedla potká druhou, instinkty jak struny houslí; na kterou zahraješ? Přidám se.
„Krkavec,“ pronesl Sheppard. „Nevěřila, že jde o výra. Tajně studovala krkavce. Myslela, že o tom nevím. Chtěla mě překvapit.“ Hlas vláčně klidný. Jen v závěru to skříplo.
„V tom případě můj tým aspoň částečně vyloučil případné podezřelé, Vykonavatel výra vlastnit nebude, krkavec by si těžko držel poblíž přirozeného nepřítele,“ poznamenal Kingsley stoicky. „Dám vám k dispozici dva bystrozory, aby vás s šetřením důkladně seznámili.“
„To uvítám,“ kývl Sheppard. „S ohledem na důležitost případu navrhuji útvarovou spolupráci, společně budeme postupovat rychleji. Kam vás zasáhla Diwakarova kletba, Pottere?“
„Pravdu,“ sykl Severus.
Harry zůstal hledět do prázdna.
„Nikam,“ řekl.
„Z několika set. Opět jediný.“
„Poppy mě prohlédla několikrát. Nenašla nic. Musel jsem úlomek automaticky odrazit, snad tříštivým kouzlem… nevím. Nevzpomínám si.“
Tvá práce, sklouzl maně k Mrazivé. I když jsi věděla, že s tím počítám, že je neškodná a měl bych být zraněný.
Bezelstné ledové hadí zorničky. Nebylo to nezbytné.
„Obdivuhodné reflexy,“ prohodil Sheppard pokojně.
Harry neřekl, že být od narození terčem nejmocnějšího černokouzelníka skýtá drobné benefity.
„Pravděpodobně bezvýznamné,“ pokrčil rameny, výraz i tón pustý, „kdyby měl dostatek magie na správné vykonání Berithova sebeobětování Strážců tajemství, netuším, zda by vůbec něco pomoct mohlo. Pro přesnost, v Necronomiconu nepatří mezi kletby. Spadá do kategorie ochranných inkantací.“
„Špatně,“ procedil Severus. „Takové prohlášení může být chápáno jako skrytá hrozba. Zjemni ji.“
„Což nezní právě povzbudivě,“ zamumlal Kingsley.
„Ne. Moc ne,“ povzdechl si Harry.
„Jak jste se ocitl v likvidátorském skladu důkazů?“ zeptal se Sheppard. Stále tak pasivně klidný.
„S Kingsleym jsme nezávisle na sobě došli ke stejnému výsledku, smrt slečny Cassidyové způsobil tragický sled náhodných událostí bez přímé cizí intervence,“ vložil se do hovoru Jones, neutrálně racionální; v zatraceně složité situaci, nesměl Harryho veřejně chránit, zároveň mu Sheppardova bolest nebyla lhostejná – tušil Harryho podíl? Aniž by znal důvod. Hněval se? Ani jednou se na Harryho nepodíval.
„Irelevantní,“ odsekl Severus. „Soustřeď se.“
„Mezi dobou působení prokletého galeonu a časem spuštění alarmu kvůli narušení bezpečnostní zóny je přinejmenším dvouminutová prodleva,“ dokončil Jones.
„Hrubý odhad. Detailní průběh kletby je nám stále neznámý,“ vložil na něj Sheppard pohled, mrtvé kameny, „může se lišit různými vlivy.“ Zpomalené mrknutí. Potřásl hlavou, sklopil zrak k deskám na stole. „Nevyvracím vaši teorii. Musím sepsat hlášení. Potřebuji zaplnit bílá místa.“
„To je v pořádku, pane. Jsem podezřelý svědek. Chápu to,“ promluvil Harry s vysílenou mírností. „Běžel jsem za vámi, měl jste náskok. Jenže pak, na tom místě, jsem ucítil Tomovu magii. Asi jsem …byl v šoku. Samozřejmě znám potenciál i schopnosti konzervačních kouzel, věděl jsem, že tam není, ale… Zapomněl jsem na všechno. Já tam musel jít.“
„Pochopitelné.“ Sheppard hleděl na zavřené pevné desky. Šedé, bez nadpisu. Objemné. Chybělo na nich úřední logo likvidátorského útvaru. „Ptát se, jak jste překonal naše nejsilnější štíty, shledávám zbytečným. Oceňuji, že jste je za sebou opět ihned zavřel. Co bylo dál?“
Krátká pauza.
„Vešel jsem do skladu.“
Víc nic.
„Správně,“ vydechl Severus, jako by předtím tajil dech, nespouštěl ze Shepparda oči, zachytával nejnepatrnější mimické stahy, „mlčení tě nezbavuje viny, ovšem dává prostor úvahám, že nejsi schopný hovořit o detailech, pro vlastní zděšení z nálezu a soucitu s ním. Tvůj obecně proslulý syndrom spasitele tentokrát hraje ve tvůj prospěch, pocit provinilosti, že jsi nepřišel dřív. Ale nenech se ukolébat, nevinu prokázat nemůžeš, i kdybys vskutku přišel později,“ zachmuřil se, v hloubi rozhněvaný. Na sebe. „Zatraceně. Je pro mne nečitelný.“
„Použil jste nitrozpyt.“
„Ano.“
„Proč?“
Harry k němu poprvé zvedl tvář.
„Abych zjistil, zda v… tom není lidské vědomí.“
„Ano,“ mumlal si Severus, „decentně vyjádřeno, v jak bídném byla stavu, velmi dobře, pokračuj.“
„Jak jste tedy poznal, o koho jde? Věděl jste to. Řekl jste mi, abych dovnitř nechodil.“
„Je skvělý,“ rozdrtil mezi zuby Severus; za jiných okolností by Shepparda obdivoval. „Vnímám z něj ochromení žalem, tupou bolest, pulsující vztek. Ani stín popření, odmítání, nevěřícnost. Přijal to, už nyní, za takovou chvíli,“ obcházel ho v kruzích kolem stolu, ruce za zády, čelo svraštělé naléhavou snahou dešifrovat, „přesto dokonale, střízlivě logický. Klidný; ale jinak. Nehybný? Jako had, připravený k útoku, jen čeká, až se kořist dostatečně přiblíží?“ Zastavil se před ním. „Cosi mi uniká. On něco ví. Ty desky. Je v nich něco důležitého. Chce ti to ukázat. Mluv, Harry, odpověz mu! Na co čekáš?! Nebo nevíš?“
Vím. Poslouchal jsem tě, hlesl Harry. Jsi tak fascinující, když… Chybíš mi.
Musel si odkašlat. Prohrábl rozcuchané vlasy, promnul obličej, vrátil ruku zpět k Mrazivé.
„Jen tušil, pane,“ přiměl se k řeči, škrábavě drhla v krku. „Na chodbě jsem zachytil vyprchávající zlomek samovolné magie. Měsíční chutná soumrakem. Vedle dveří ležel složený rudý hábit. Víla, bystrozorka, s přístupem do skladu likvidátorů, to nenabízelo moc variant. Ale jistotu jste mi dal až vy.“
Sheppard zvolna kývl.
„To je vše. Děkuji.“ Rozhlédl se. „Kingsley, vaše složky. A nejlepší vyšetřovatele z případu, rád bych začal ihned. Jonesi, vy máte nejpodrobnější přehled o psychickém stavu i bývalém postavení Smrtijedů, chtěl bych seznam. Také kdybyste zajistil jejich výslech v Azkabanu. Na dnešek,“ pevný, rázný hlas, stroj nezastavil, kolečka lidské spravedlnosti se zub za zubem otáčí dál.
„Jistě,“ vstal Kingsley, vydal se ke dveřím.
Jones za ním, na prahu se zastavil, krátký oční kontakt s Harrym, se Sheppardem; odešel mlčky.
„Teď,“ řekl Severus. Napřímil se, tvrdé rysy, jako připravený k souboji či přijetí rozsudku. „Poslal je pryč. Chce být s tebou sám.“
A náhle, prudce se ohlédl, leskem zulíbaná něha sopečného skla, obsidiánový třpyt.
„Ale ty nejsi sám,“ zašeptal naléhavě. „Harry. Nejsi.“
Harry naklonil hlavu do strany. Bezmocný. Bezbranný. Žalná rozkoš odtrhávala duši po kouscích.
Já přeci vím; má černobílá lásko z modrých květů. I když tě neobejmu. I když je necítím. Vymyšlený nebo ne, co na tom záleží. Slíbil jsi, že zůstaneš, dokud to budu chtít. Chci to.
A vidíš?
Stále tu jsi.
Nejsem sám.
Sheppard položil obě dlaně na tlustý svazek v neoznačených šedých deskách.
„Slyšel jste někdy název Fées sommeil, Pottere?“ promluvil tlumeně, neznámým hlasem, Harry zmateně vzhlédl. Za přísně praktickým rozložitým cedrovým stolem, stohy spisů, nejnutnější propriety, bez jediné osobní maličkosti, neseděl Sheppard-vrchní likvidátor. Ale Sheppard-člověk.
Harry poprvé zatoužil odejít; kamkoliv jinam, hned, uniknout, nebýt tady. S ním.
Místnost byla vražedně malá pro pocity Shepparda-člověka a Harryho myšlenky.
„Předpokládám, že ne,“ pokračoval Sheppard, aniž by se na něj podíval, „velmi málo zasvěcených mělo tu pochybnou čest. Každý magický druh má své soukromé démony. Fées sommeil, Vílí spánek, je označení pro něco, co z bezradnosti zařadili mezi nemoci. Týká se těhotných víl, nebo spíše jejich dětí. Snad každá matka té rostoucí existenci v sobě zpívá, konejší svou magií; kromě víl. Mají strach. Protože jednou za čas, velmi zřídka, aniž by dodnes odhalili důvod, přivede víla na svět dítě živé, zdravé. A spící. Jsou v naprostém pořádku. Pouze spí. Ale nic je nevzbudí.
Dřív umíraly brzy, během několika málo let. Dnešní lékouzelnictví je natolik vyspělé, že je udrží naživu i století. Jejich rodiče se k tomu staví různě, pochopitelně. Jedni to nazývají Měsíčním prokletím, druzí své potomky mají za Vyvolené. Až posléze všichni dospějí k fázi, že jejich děti jsou mrtvé. Jen ještě pomocí kouzel dýchají.
Jednou jsem tam byl. To místo ničím nepřipomíná naše nemocnice. Na jihozápadu Francie, skryté před mudly, vzdálené od kouzelnických osad. Dóm ticha, tak mu říkají. Uprostřed lesa nízká budova, celá bílá. Nikde obvyklé nápisy s prosbami vyvarovat se magie, nezasahovat svévolně do léčby, orientační plány, návštěvní hodiny. Nejsou zapotřebí, vysvětlila mi tamní lékouzelnice. Rodiny Spících přichází jednou, nanejvýš dvakrát. Pokud přijdou znovu, zůstávají venku. Přinesou květiny, hračku, větší oděv, ručně vyšívanou pokrývku. Dovnitř už nevstupují.
Šel jsem tam. Dovnitř. A vstoupil do nejnádhernější magické zahrady, jakou si ani nedokážete představit; mladé stromky, záhony květin, trávník naprosto všude, fontána s jezírkem, drobné ptactvo, motýli, tolik života, barev, vůní, přírodních zvuků. V tom všem přes dvě desítky lůžek, obrostlých zelení. Novorozenci. Batolata. Dospívající. Muži, ženy. Starci. Nehybní, oči zavřené, ve zničujícím kontrastu k okolní kráse. Spící. Bez jediného hnutí stráví veškeré své dny, dokud nepřijde jejich čas a nezemřou stářím. Nikdy se žádný neprobudil.“
Sheppard se na okamžik odmlčel. Harry se na něj nechtěl dívat. Vážně nechtěl. Jenže se nešlo odtrhnout; jak kruhy na vodě, podivné emoce brázdily mužovu tvář.
„Kromě Theoline Cassidyové,“ řekl Amador Sheppard.
Zvedl zrak, prvně na Harryho pohlédl.
„Pár dní po svých šestých narozeninách jednoduše otevřela oči. Do týdne mluvila, s inteligencí odpovídající jejímu věku. Do dvou běhala. Učila se rychle, běžné všední znalosti, jako by si na ně vzpomínala. Za čtvrt roku byste těžko poznal, že byla šest let uvězněná ve Spánku. Tehdy ji pustili domů k rodičům, kteří ji dávno oplakali. Zázrak. Otřásl celou vílí komunitou. Víra, že i jiní se probudí,“ pomalu, rezolutně zavrtěl hlavou. „Nechtěl bych být v jejich kůži. Ne. Po vysvobozujícím smíření znovu čelit… naději. Marné. Dodnes zůstala jedinou.“
Promnul rty, okoraly smutkem slov.
„Šest let,“ pronesl chraptivě. „Prospala doslova celý život mé dcery.“
Už rozumím, provlnilo se Harryho myslí studeně, až to pod nehty záblo. Kdo by se ubránil nechápat to jako znamení? Proto k vám pronikla blíž než kdokoliv, proto jste ji miloval. Jako svou další, skutečnou, Merlinem darovanou dceru. Když tu první pro vás nezachránil.
Harry se odvrátil.
Za pouhý den jsem vzal dítě druhému otci.
Nechci vidět znovu ten pohled.
Severus se k němu naléhavě vztáhl, dlaň zůstala neurčitě viset v prázdnu.
„Harry, prosím. Prosím. Vydrž. Nezlom se, ne před ním. On ví, že ztráta milované bytosti je tvé zranitelné místo; o to se snaží. Ač to tak nevypadá, on na tebe útočí, snaží se tě obelstít, přimět podlehnout výčitkám a přiznat se.“
Mně jeho žal přijde upřímný, namítl Harry s pachutí hořkosti. Tíha na prsou, špatně se dýchalo.
„Je,“ přitakal Severus vážně. „Stejně jako jeho hněv – který nevidíš. Nezabil jsi slečnu Lenku. Nezabil jsi jeho dceru. Theoline Cassidyovou jsi zachránit nedokázal, ale dal jsi jí mír a laskavou smrt. Není tvá vina, že se podílela na mé popravě, vzdala zodpovědnosti, žila dál bez lítosti. Nedovol mu to, nevzdávej se. Pro nás, Harry. Ještě máme šanci vše zvrátit. Stačí najít osmého. Osmého, Harry. Na to mysli. Na nic jiného. Ten osmý.“
Harry dlouze, slabě vydechl.
Osmý.
Změnit proud.
A nic z toho se nestane.
Ano.
Vpustil do žil netečný pokoj Mrazivé.
Pro svět, kde Albus dřímá s knihou v klíně, Poppy si pobrukuje na ošetřovně, Draco snídá s Lenkou čaj z francouzských růží, Lilyiny copánky z divokých jeřabin zdobí zelené mašličky. Theoline Cassidyová není netečným členem popravčí čety.
Pozvedl tvář, opětoval Sheppardův upřený pohled.
„Je lhostejné, kolik zázraků nám osud nadělí,“ vyslovil Harry. „Nakonec vždycky jeden chybí.“
Svět, kde hořepníčky voní.
Pátravé oči. Bezedná jáma zorniček, duhovky spirála z hrubých kamínků.
„Ano,“ řekl Sheppard. „Zjevně.“
„Musela to mít těžké.“
„Zpočátku.“ Pokrčil prsty na šedých deskách, dotýkal se, potřeboval kontakt s něčím hmotným, nebo je bezděky hladil? „Především se ptali, o čem Spící sní, kde jsou, co vidí. Nevěděla. Nevzpomínala si. Prováděli testy, nitrozpyt, Veritasérum. Nenašli žádné odpovědi. Spící dál spali, roky míjely, rodiny čekání vzdávaly; naděje je těžké břímě. Slečna Cassidyová se stala něčím, o čem se nemluví. Právě vám, Pottere, nemusím vyprávět o potížích Vyvolených.“
Ne, to opravdu nemusel.
„Opustit Francii pomohlo?“ zeptal se Harry.
„Žít v Anglii je jako žít svůj sen, říkala. Smála se tomu. Ano, Pottere. Byla tu šťastná. V Anglii. Na ústředí. Protože k tomu měla ještě jeden důvod, o kterém nikdy nikomu neřekla. Jen mně.
Po základním ovládnutí magie, během prvních let studia v Krásnohůlkách, se totiž začala rozpomínat. Ne ve snech. Během dne. Zničehonic jí v hlavě vytanul mlhavý obraz, úryvek vzpomínky. Nezřetelné, nejasné, bez hlubšího významu. Začala je malovat. Postupně se vyjasňovaly, získávaly barvy. Tvar. Některé dokonce i jméno. Nebylo jich mnoho, jednoho dne přestaly přicházet nové, buď ztratila své spojení, nebo vyčerpala zdroj, sama netušila. Soustředila se na ty, které získala, malovala je znovu a znovu, detailněji. Potají. Měla strach, že znovu skončí v Dómu ticha, všechno to zkoumání, nekonečné otázky, titulky v novinách, opět od začátku… Neodvažujte se ani pomyslet, že to bylo od ní sobecké, Pottere. Nebylo. Tohle by nikomu klid nepřineslo. Mně rozhodně ne.“
A konečně desky pootevřel. Zůstal hledět na vrchní list. Zase ty kruhy.
„Tento malovala nejčastěji. Byla jím posedlá. Pozdější jsou propracovanější, do mistrovských detailů, přesto právě tenhle vypoví vše už jen svým datem. Ve Spánku byla od roku 1974 do 1980; tohle nakreslila třetího dubna 1985 ve svých jedenácti. Doufala, že jí pomůžu, chtěla zjistit cokoliv.“
Kruhy, kruhy, kruhy, zrádné, uhrančivé kruhy na zrcadlové hladině, brázdy emocí. Stahovaly. Řezavě ostré štěrkové útesy.
„Měl jsem pro ni jen jedno slovo. A dodnes nevím víc.“
Zašustění, Sheppard vyjmul kouzlem ošetřený hedvábný pergamen s vodoznakem Krásnohůlek, k Harrymu natočený bílou plochou.
„Možná vy, Pottere.“
Obrátil stránku.
Nejisté, neohrabané tahy tužkou, často gumované, opravované, okraje rozmazané. Ale měl pravdu. Stačilo to.
Lidská postava. Černý plášť, bílá maska.
„Smrtijed,“ řekl Harry. Stočil pohled k veliteli. „Nerozumím.“
Sheppard zvolna přitakal.
„Přesně,“ protáhl ponuře. „Každý v Británii by okamžitě věděl. Jak vám evidentně dochází, ona žila ve Francii, kterou Temný pán nikdy moc nezajímal. Natož čtyři roky po jeho pádu. Nemohla vědět, jak vypadají, tehdy ne. První válku prospala; navíc během ní nosili masky zdobené, pyšní na své odlišnosti.“
„Omyl,“ sdělil Severus pustě. „Tu bylo nutné si zasloužit. V daném období anonymní bílé patřily nováčkům a těm v nemilosti. Sám jsem ji nosil. Dvakrát.“
„Než se zeptáte, Pottere, na věštecké a jasnovidecké schopnosti, pochopitelně ty jsme u Mistrů daných oborů testovali jako první. Výsledkem bylo, že slečna Cassidyová je v obou směrech mimořádně nenadaná. Nejde o věštbu ani vidění z druhé války.“
Severus soustředěně zkoumal dětskou kresbu, čelo zachmuřené vráskami, rýhy těžké, tmavé.
„Drobné črty, zde. Vidíš? Nezdají se náhodné. Zeptej se.“
„Ta malá značka v pravém dolním rohu. Co je to? Znamená něco?“
Sheppard se nepotřeboval podívat.
„Umělecký podpis. Časem ho vylepšila, ale základ zůstal stejný. Květina. Žádná konkrétní. Nevymyslela si pseudonym, pouze všechny své kresby a malby podepsala prostě… květinou.“
„Pozdější tvorba. Tvrdil, že je podrobná, přesnější.“
„A poslední verze?“ zeptal se Harry. „Nebo ostatní obrazy. Není tam nějaké vodítko, cokoliv?“
„Ne,“ potřásl Sheppard hlavou. „Po umělecké stránce dosáhla obdivuhodné zručnosti. Ovšem náš neznámý Smrtijed zůstal neznámým Smrtijedem bez sebemenší indicie. Zbytek? Část nicneříkající běžné věci, část dětské fantazie. Viděl jsem všechny tisíckrát, znám je zpaměti; ne, slepá ulice.“
Přetočil pergamen k sobě, okamžik na něj hleděl. Přivřel víčka; loučil se, omlouval, že nedokázal pomoct, nebo ten pohled nemohl už snést. Slabě si odkašlal, kruhy zmizely. Bezvětří.
Vrátil pergamen do složky, mezi ostatní malby, ke stolu s mnoha židličkami na abnormálně vysokých nohách, kousku okoralého jablka, ohnivého skřítka, úzkou skalní soutěsku tvořenou monstrózními spícími giganty, duhové bačkůrky.
Bylo v tom cosi nevýslovného, jakým způsobem šedé desky zavřel. Kolikrát neodolá, podívá se znovu? Za měsíc, rok, nikdy? Rozvěsí každý po stěnách svého domu?
Severus přešel k oknu, ruce složené za zády. Přemýšlel. Urputně.
„Vybavilo se jí nějaké jméno. Smrtijedi si dávali přezdívky.“
„Mluvil jste o tom, že si pamatovala jméno, pane. Je mi jasné, že jste ho prověřil. Ale možná máte pravdu; možná bych mohl… vědět. Něco.“
„Víte, co mě na tom děsilo nejvíc?“ pronesl Sheppard jaksi rozostřeně, ztracený v dávných vzpomínkách; jak náhle krutě jasné získávaly kontury. „Kdykoliv malovala jeho, usmívala se. Neuvědomovala si to. Jen tak trochu, samovolně, byl to hezký úsměv. Laskavý. Děsivé.“
V tichu místnosti polkl tak hlasitě, jako by se dusil. Napil se vody ze sklenky, ruka pevná.
„Jistěže prověřil,“ oznámil poté, opět klidně strohý, „stalo se rutinní otázkou všech výslechů. Třebaže předem odsouzené k neúspěchu, další z dětských fantazií. Jeho jméno. Říkala mu Kočičí princ.“
Severusi?
Natočil se k Harrymu, černé prameny vlasů rámovaly bledou tvář.
„Nikdy jsem to neslyšel. Je mi líto.“
„V tom případě jsem další v řadě zklamání,“ povzdechl si Harry. „Nevím, pane. Omlouvám se.“
„Škoda.“ Sheppard pustil desky, zabubnoval prsty o povrch stolu. „Děkuji za spolupráci. Můžete jít. Hlaste se v provizorně zřízené sekci lékouzelníků, rány způsobené černou magií se hojí špatně, pokud vůbec. Mám zprávy o několika vážnějších případech zasažených očí, vitálních center. Pacienti nejsou v život ohrožujícím stavu, ale vaše neobvyklé léčivé schopnosti by jim mohly ušetřit pár dní utrpení.“
„Ano, pane,“ zvedal se Harry, Merline prosím, ať nikdo z nich není tím, koho hledám. Protože ze všeho nejvíc a před naprosto čímkoliv – nyní potřebuji o všem dlouho a intenzivně mlčet v Dracově náručí.
„Ohledně zmiňovaných jmen, nelze nereagovat, Pottere,“ zastavil ho Sheppard. Studoval Harryho. „Za čtvrt roku oslavíme třetí výročí jeho pádu. Temného pána. Během celého mého působení na ústředí ho nazval jménem, které se nesmí vyslovit, pouze Albus Brumbál. A vy. Kdysi. Přisuzoval jsem to zaslepené pošetilosti mládí. Jenže dnes o něm hovoříte jeho civilním křestním jménem. Proč.“
Rozkaz; věty tázací za sebou mívají alespoň prchavý nádech otazníku.
Harry zůstal stát, ne zaskočený, ne; mrazivá jinovatka chvátavě proudila tepnami, umrtvovala. Přemýšlel.
„Opatrně, Harry,“ zašeptal Severus.
Nepřítomně kývl.
„Ve svých šestnácti letech jsem zabil člověka,“ podíval se na Shepparda. „Byl vinen? Ano. Zasloužil si zemřít? Ano. Lituji toho? Ne. O vítězství se zasloužily stovky dalších. Ale byl jsem to já, kdo ho zabil. A když jsem měl sílu vzít někomu život, měl bych mít sílu vyslovit jeho jméno.“
Neprostupné kamenné oči.
„Snapeova škola,“ konstatoval Sheppard. Prostě tak. Bez pochyb. „Hodně jsem o něm slyšel, asi jako každý. Troufám si tvrdit, že můj názor na něj byl bez předsudků. Respektoval jsem ho.“
Mrazivá těsně přimknutá k boku, Harryho duše se zachumlala do chladivé nádhery sněžení, bělostné krajkové vločky plynuly krvavým řečištěm, laskaly.
…Nenávidím, když o tobě mluví v minulém čase.
„Děkuji,“ pokynul. „Všichni si myslí, že mě jako mentor učil válečnému umění, způsobům jak přežít. Mýlí se. Severus mne učil žít. Že život může být i dobrý.“
Sheppard mírně přisvědčil. Možná chápal. Asi.
„Uspěl?“
Rudozelené zorničky.
„Těžko říct. Zemřel.“
Rozhodně chápal.
Gestem vyslal Harryho ke dveřím, sám vstal, došel k oknu. Vyhlédl ven.
Truchlivé sluneční paprsky se zdály bezbarvé, pokrývaly travnatou plochu, sem tam pozdravily kamsi kráčející postavu. Cinkot vodících lanek. Pleskot černého sukna ve větru.
„Mohl jste ji zachránit?“ zeptal se tiše.
Harry s rukou na klice. Ohlédl se.
„Nemohl.“ Nechtěl jsem, aby byla jednou z nich. Neměla být. „Je mi to líto.“
Štěrkové oči, pronikavé. A vratké, jak vysoká věž poskládaná z nerovných plátků břidlice.
„Já vím,“ řekl Amador.
Harry stiskl kliku, otevřel, překročil práh. Zavřel.
Amador ještě chvíli počkal. Potom přistoupil ke stěně s mapou magického světa, stiskl jeden z ornamentů v rámu, stěna se odsunula. Z druhé strany hustě porostlá merlíkem.
Maličká těsná místnost, obyčejná svíčka, shrbená postava mudlovskou tužkou zběsile psala, několik stránek poházených po zemi; zřetelným písmem předepsané otázky, prostor pod nimi zaplněný chaotickým škrabopisem, chvátavě chrleným na papír. Amador trpělivě počkal, dokud neskončí.
Hotovo, sesbíral vše, podal veliteli. Namáhavě se zvedl.
„Děkuji, Dante.“
Slyšíte ten zvuk? Když přiložíte dlaně k zemi, cítíte to chvění?
Další kostka domina.
Už se sklání.
Snad jídelna. Snad posluchárna. Kratičký vybledlý záblesk déjà vu, Velká síň na Běsný pátek, stovky lůžek, otřesené ticho nasycené bolestí i strachem, bublina vzpomínky praskla; na jejím konci děsila přítomnost tuhově černých očí. Harry stál v rozlehlé místnosti, řady postelí, pach dezinfekčních kouzel, brnění magie, občas tlumeně prohozené slůvko. Zákonodárci leželi, posedávali, méně zranění pomáhali. V uličkách chvat lékouzelnických hábitů.
A Draco.
Existuje tolik druhů magie; černá, bílá, měsíční, hůlková, bezhůlková, stínová. Prvotní. Magie sounáležitosti.
Myslím, že je na světě ještě další, daná každému, i těm bez schopností kouzlit. Název neznám; magie srdce?
Harry vstoupil s několika kouzelníky; přesto Draco okamžitě ustal v práci, ohlédl se, neomylně přesný, ke skupině nově příchozích, nehledal. Věděl. Stejně jako Harry, sotva vešel.
Vnímali se bez pomoci neviditelných vibrací samovolně vyzařované magie, slyšeli bez zvuků, viděli bez očí.
Asi za to může ten rytmus tepu, zdánlivě u každého stejný. Není. Spojená srdce vždy zní na své jedinečné, soukromé frekvenci.
Draco odložil flakónky s lektvary, vykročil k Harrymu, Harry k němu, setkali se někde v půli cesty, sveřepě sevřeli v náručí. Mlčky. Nebylo co říct. To jediné důležité slova nepotřebovalo.
Jsi tady.
V posvátné vůni laboratoří, jejich chladu prokvetlém tisícero bylinkami, v bezpečí pevného objetí chráněný před světem, podepřený oddanou stabilitou Dracova těla, si Harry konečně dovolil přemýšlet. Jen nahlédnout maličkou skulinkou tam, kam ukrýval emoce. Mnohabarevné vířily, ne divoce, to ne, jak věčně rotující molekuly, když se neustále odráží jedna od druhé.
Pro Sheppardovu bolest. Pro tvou lásku k němu, Theoline. Mrzí mě, že jsem ti nedokázal odpustit. Kdybys aspoň litovala…
Zavrtal se hlouběji, Dracovy paže kolem něj zesílily stisk; Poppy, objevila se kdoví odkud, seslala na Harryho opět několik mumlavých lékouzelnických inkantací, umně mezi ně vetknula jedno detekční, nenápadně. Přistoupila k nim, vzala oba kolem ramen, opřela se znaveně čelem o Harryho spánek.
„Vzkaz od přítele,“ stěží dýchla, jak tiše promluvila do změti jeho vlasů, „s nikým nemluv.“
Harry pochopil, vzkaz od Jonese, že je sledován a v podezření. Postřehl i ono detekční kouzlo, Poppy kontrolovala, zda na sobě nemá odposlech; neměl, kdyby to uniklo jemu i Severusovi, Mrazivá by si všimla. Dobrá, nebude pokoušet štěstí ani s Orbis. Co vědí? O čem si ostatní šeptají – že ovládl Avadu, ale kletba sněti byla nad jeho síly?
„Doufejme,“ poznamenal Severus, „protože tím by nutně došli k závěru, že nejsi všemocný. Což by bylo velmi žádoucí. Dostali bychom větší šanci prohlédnout včas případné nástrahy.“
Takže myslíš, že jsem Shepparda nepřesvědčil, pohlédl k němu Harry.
„Nevím.“ Důvěrně známá vráska nad obočím ztmavla. Severus bezradně pokrčil rameny. „Věřím, že příběh o Spánku i podivných kresbách je pravdivý. Ale proč ti ho vyprávěl? Jen pro vyvolání viny přes sympatie s obětí, ukázat ti, že byla také lidskou bytostí se svým trápením, radostí? Možná. Omlouvám se, Harry. Upřímně nevím. A stále mám dojem, že před námi cosi důležitého zatajil… Musím přemýšlet. Přes hrůznost Odkazu, on by mohl být nebezpečnější. Jemu je lhostejné, zda se prozradí či během své spravedlnosti zemře. Snad je čas přesídlit do Lia Fail.“ Semknul rty do bezkrevných čárek, oči bezhvězdně černé. Odvrátil se, začal zvolna pochodovat mezi lůžky. „Musím přemýšlet.“
„Takže, jak tady můžu pomoct?“ obrátil se Harry k Poppy, propustil Draca z objetí. Jen mu zůstal nablízku. Hodně nablízku. Potřeboval to.
„Všechny úlomky jsou venku, zakonzervované, nadepsané,“ spustila Poppy, mávnutím proutku zpět ryze praktická, profesionální lékouzelnice, „chvála Merlinovi, že byly tak drobné, jinak bychom tu měli mrtvé. Takhle je čeká jen pár nepříjemných dní léčby. Vážné jsou přerušené krční a stehenní tepny, zasažená mícha, propíchnuté plíce, jeden fragment se dostal do krevního oběhu a napáchal tam nepěkné škody, pak je tu šest případů postižených očí a několik dalších vnitřních zranění důležitých orgánů. Nikdo není v akutním ohrožení, ačkoliv příjemné to jistě není. Velení prozatím chce udržet záležitost v tajnosti, aby na veřejnosti nevypukla panika, tudíž dokud to zvládáme sami, nevoláme nemocnice na pomoc. Hojí se to pomalu, účinky kouzel i lektvarů jsou eufemisticky řečeno slabé.“
„Černá magie,“ řekl Harry prostě. Taky neodpouští snadno.
Shlédl dolů, k ledovým hadím zorničkám.
Pomůžeš? Mohli bychom je uzdravit. Myslím, že bych… chtěl.
Abys ulevil svému svědomí? Zeptala se vrnivým hlasem Mrazivá.
Harry potřásl hlavou. Tak to nefunguje. I když zachráním sto jiných, Theoline zůstane mrtvá. S životy nejde obchodovat, žádné rovnítko mezi má dáti, dal. Moje svědomí… Pokrčil rameny. Nejvíc lituji, že tam byla, mezi nimi. Právě ona. Netuším. Asi jen chci udržet rovnováhu.
Rovnováha je primární síla, protáhla se lenivě, když je třeba, nastolí se sama.
Jasně, kývl Harry zachmuřeně, o tom bych měl nějakou matnou představu. Tak pomůžeš?
Mrazivá přimhouřila víčka, skoro viděl Severusovu ironii blýsknout v namodralých krystalcích; rozhodně měla oči od něj.
Dík, utrousil.
Pak už ji nechal do sebe vstoupit, splynout, její chladivou moc, všepronikající neodvolatelnou sílu vody vylévající se z břehů, zaplavující kontinent, neprchej, neunikneš.
Bylo to víc než získat nové smysly, zdokonalit vlastní nebo přidat instinkt šelmy, Harry se stával magií samotnou. Vnímal vše, dotýkal se čehokoliv, ohraničení, zdi, kosti, žádné zábrany neexistovaly, skrz na skrz, k vroucímu jádru planety, vstříc nesmírnosti nicoty nesoucí barvy i zvuky světů dávno zaniklých, čekajících na znovuzrození.
A kdesi uprostřed téhle nádhery, ti maličcí.
Mohl cokoliv. Dávat, brát, měnit, ničit. Tvořit. Nic nebylo nemožné, věděl to. Cítil. Sám o sobě také nepodstatný, jeho Já nesměle schoulené na pomezí vědomí; jako stanout na prahu čiré Existence, stačilo překročit a byl by se v ní rozpustil, stal součástí každé hmoty, duše, prázdnoty, vším i ničím zároveň, koncem, počátkem, v perfektním nekonečném kruhu Všehobytí, navěky. Dýchalo to bezpečím, přesahujícím cokoliv lidského, dobro, zlo, radost, žal, získávalo nový rozměr. Vyšší. Čistší. Mír, harmonie. Jak – svůdné.
Nikdy dřív to nebylo tak snadné. Srozumitelné. A absolutní. Snad přijetím Mrazivé, snad jejím propuštěním, snad obojím, zesílila ona nebo jejich pouto; co na tom záleží. Harry byl okouzlený. Jistá část si přála vstoupit, opustit trápení života, zapomenout jeho žal, přivítat se s tím novým očistným, vděčným stejnou měrou za úsměv i slzy. Třebaže v téže chvíli s nezlomnou jistotou věděl, že to neudělá.
Láska k Severusovi se nad arktickou krásou Mrazivé vznášela jako polární zář, z lesku obsidiánových očí, vlnila pramínky havraních vlasů, jiskřila bledou kůží, hýčkala tušením doteků dlaní, zněla hlubokým tónem nevyslovených vět; byl v ní úplně celý. Ale především, jeho láska k Harrymu. Navzdory času, osudu, rozumu, byla skutečná roky před prvním políbením, skutečná roky po tom posledním.
Prvotní magie, ta směšná… Nemohla se rovnat vyčpělému cáru černé látky s roztřepenými okraji; Harry ho cítil. Zpřetrhané nitky prorostly tělem, do srdce, klubíčko vhozené do labyrintu žil, kutálelo se, rozmotávalo, líbalo zevnitř; tep šílel. Jako Hannibal zdolával hradby, netečnost šelmy prostá emocí neměla šanci obstát proti štěstí, bolesti, těm zhola obyčejným pocitům, neosvíceným svrchovanou moudrostí. Harry se jich nehodlal vzdát. Nepřicházelo v úvahu.
Co řekl před lety, platilo dnes stonásobně.
Nechci, kam vy nemůžete.
Křišťálově zřetelný Severus mezi provizorními lůžky. Stál tváří k němu, díval se. Černé diamanty.
Neřekl nic.
Musel se soustředit, Mrazivá nejspíš pomohla, stáhla své vnímání, dala Harrymu prostor na jeho lidskost. Přesně, jak ji prosil. Vlastně to byla celkem úleva, být sám sebou, ne kompletně, ne, její povzneseně lhostejný klid zaklínal do ledu Harryho hněv, který byl jindy téměř hmotný jako část těla.
Vzpamatovával se, začal zvolna vnímat své okolí; jako první vyslal k ní paprsek vděčnosti, provoněný děkuji a váhavým mám tě rád. Možná se mu to jen zdálo. Možná opravdu kočičím způsobem zavrněla.
Načež zaměřil pozornost na kouzelníky, převáděl je z abstraktní aury do živých bytostí, bylo jich v místnosti víc, mnohem víc, vnímal vibrace strachu, nejistoty, plaché naděje, fyzickou bolest zraněných.
Draca. Jeho paže ovinuté kolem Harryho hrudníku, přimknutý k jeho zádům. Poppy po svém boku. Jonese ve dveřích. Opět při něm stáli, bez zaváhání, aniž by tušili, co se děje.
Ale proč mu neřekli, že každé poranění, i to nejmenší, palčivě bolí?! Že žádné nedokázali zahojit, všichni na ústředí trpí?
Harry vypustil svou magii. Netušil, co vidí ostatní, pokud vůbec něco. On hadími zorničkami spatřil stovky sněhových světlušek, svižně se rozlétly všemi směry, mizely v početných rojích ve dveřích, v meziprostoru. Ty, co zůstaly zde, vyhledaly každé temně zarudlé pulsující místo po černém šrapnelu, přilnuly, nasály do sebe trýzeň, tělesné poškození, rozevřely se, pokryly ránu hojivým světélkem, vyhaslé se pokojně rozplynuly.
Deset vteřin. Vjem cizí bolesti byl pryč. Stejně vyslal další; vrátily se k němu, nebyly zapotřebí.
Ještě rychle vyhledal Severuse, aspoň na okamžik.
A nechal Mrazivou ze sebe odejít, pohladil ji celou duší, spokojeně se mu schoulila u nohou. Věci i lidé opět nezřetelně všední, sám si připadal menší než hlavička špendlíku, odříznutý od pramene života, rajská brána neprodyšně uzavřená. Tak lhostejné.
Protože Severusovy oči se usmívaly. Jen na dně, potají, bez vějířků vrásek. O to hlubší ten úsměv byl.
A dražší, srdce moje, vzácnější než kolébka stvoření – usmál ses.
Severus se odvrátil, pokračoval ve své cestě blouděním mezi lůžky, přemýšlel, Harry ucítil na tváři Dracovu dlaň, bratr si ho k sobě natočil, cosi měkkého v sivých duhovkách. Bříškem palce setřel vlhkost pod Harryho levým okem.
Já jsem… plakal? Mžiknul Harry konsternovaně.
Draco nepatrně pokrčil rameny. Sklouzl palcem níž, ke koutku Harryho úst.
Také usmíval, bratříčku. Ať už jsi viděl cokoliv, jsem za to vděčný, prozradila šeď pod řasami, Draco nechal ruku klesnout.
Šustot látky, šramot, šoupání podrážek, rozpačitě tlumené hovory, už to nebolí, zmizelo to, jak ti je, co se stalo, viděl jsi to, myslel jsem, že umřu, nechápu, je mi skvěle.
„Pociťuje kdokoliv jakékoliv potíže?“ zvučný hlas Poppy, rozhlížela se velkou místností.
Zvuky zesílily, i úleva v nich, zákonodárci se opatrně zvedali na postelích, zkoumali reakce vlastního těla, nikdo nezůstal ležet.
„Výtečně,“ tleskla Poppy, „do hábitů, hlaste se všichni u velitelů svých útvarů. Neočekávám komplikace, ale kdyby přeci jen, vyhledejte neprodleně místního lékouzelníka. Hezký den přeji, dámy a pánové.“
Většina odešla co nejrychleji, několik potřebovalo čas na vstřebání jistoty, sál se vyprazdňoval, až na ostatní lékouzelníky, vyčerpaně se sesedli v jednom z rohů, mlčky pozvedli lahvičky s Posilňujícími lektvary, připili si.
„Báječně načasováno, zrovna jsme začali rozdávat lektvary doručené z ministerských krizových zdrojů, tudíž je nemůžeme vrátit. Místo toho doplníme vlastní vyčerpané zásoby,“ podotkl Draco. „Jinak bych vařil nejméně týden.“
„Velitelé, dobře, že jste tady,“ mávla Poppy ke dveřím.
Po levici jediné dva stoly, ohromné, jeden plný lektvarů, druhý černých úlomků v magické bublině. Harry se na ně nedíval, nechtěl; co kdyby jeden z nich zaječel vinen? Teď a tady, ne, nechtěl. Ještě ne. Navíc, sledoval Severuse, nemohl se odtrhnout. Skrz pohled Mrazivé byl před chvílí tak reálný…
Vnímal, jak k nim dorazili Jones, Sheppard s Kingsleym.
„Jsou všechny, zakonzervované a popsané, kdyby se u někoho projevily později nějaké potíže. Budu ráda, pokud si je některý z vás převezme. Nezdají se být aktivní či nebezpečné, ovšem nemyslím, že by patřily na lékouzelnické oddělení.“
„Rozhodně,“ přitakal Jones, zmenšil zkázonosnou hromadu do velikosti poštovního balíčku, seslal svou pečeť, „pánové,“ pokynul kolegům, „kdo se jich ujme?“
„Můj sklad na něco takového není dostatečně zajištěný,“ přiznal Kingsley bez rozpaků, seslal pečeť.
„Můj musí nejprve projít hloubkovou kontrolou, zda incident nepoškodil některý štít důkazů,“ oznámil Sheppard věcně, seslal pečeť, „je váš, Jonesi.“
„Bude přístupný každému oddělení, kdykoliv. S vaší autorizací, pochopitelně,“ kývl Jones, balíček vzal, ukryl pod pláštěm. Procvičil prsty pravé ruky, sevřel v pěst, někde tam bývalo jeho zranění. „Navrhuji snížit stupeň poplachu na první úroveň, odvolat zálohy, poslat domů všechny, co dnes nemají službu. Můj tým již kontroluje statiku budovy, narušení ochran, případně dosud nezjištěný nepovolený vstup, prozatím vše v pořádku. Návrhy, námitky?“
„Máme kompletní potvrzený seznam všech přítomných?“
„Zde,“ podala arch pergamenů Poppy.
„Tady je můj,“ předložil Sheppard.
Kingsley přidal vlastní, Jones je všechny převzal. „Porovnám je s naším, výsledek zašlu neprodleně. Něco dalšího?“
„Poměrně vděčně přenechám zbytek ve vaší kompetenci, Jonesi; potřebuji co nejrychleji obnovit plný chod oddělení a rád bych se soustředil na případ Dědictví, než stopa vychladne,“ řekl Kingsley.
Sheppard stroze kývl.
„Zajistěte nám ten výslech v Azkabanu.“
„Již jsem s ministrovým podpisem zaslal urgentní žádost, Amadore, věřím v přednostní vyřízení. Budu vás oba průběžně informovat.“ Stočil se k Harrymu. „Děkuji, pane Pottere.“
„Šlo jen o drobné rány,“ sdělil Harry tiše. Nepodíval se k nim. „Nečinné. Nešířily se.“
„Což na mém vděku nic nemění,“ odvětil Jones klidně.
Kingsley svedl krátký vnitřní souboj.
„Já též,“ přiměl se a opravdu to znělo skoro upřímně.
„Dobrá práce, Pottere,“ pronesl Sheppard, otočil se, vyrazil z místnosti. Jeho kroky zněly těžší než dřív. Nebo pomalejší, tlumenější, bez obvyklé razance? Prostě jinak. Zřejmě už takové zůstanou.
Každý reaguje na nenahraditelné ztráty svým způsobem. Někdo propláče noci, někdo změní barvu očí; jiný staví z ničeho zenové zahrádky, další odejde do doby ledové. Někomu pokryjí tvář rýhy. A někomu se změní ozvěna kročejí. Žal má tisíce podob. Ale vždy se dotkne naší podstaty.
I Kingsley odešel, Jones jim pokynul, s balíčkem místnost opustil. Teprve tehdy se Harry odvážil pohlédnout k Poppy, Dracovi; zjevně mi něco uniká, ale jak se k nim teď dostaneme, když je stráží velitelská znamení?!
Draco v zenovém míru nehnul brvou, Poppy si uhladila předchozím chvatem rozcuchané vlasy, vzala odložený šátek s modrými kvítky, přehodila si ho přes ramena, cípy vpředu sepnula blyštivě černou sponou, kterou dřív neměla. Harry pochopil; duplikáty. Jones odnášel do skladu imitace zlomků. Proto seslal pečeť jako první, aby svou magií zakryl kopírovací kouzlo.
Nechal výrazem prokmitnout záblesk obdivu, Poppy je anděl s hadí duší, jako tým jsou perfektně sehraní.
Jedno jak velkému nepříteli čelíte, nepotřebujete armádu, stačí pár věrných.
„Zavolal si mě Sheppard,“ prohodil Draco, zatímco se skláněl nad stolem, dělil lektvary stejným dílem pro všechny útvary, „chtěl mi dát… urnu. Byl jsem nadšený, mít ji aspoň takhle. Napadlo mě ji uložit pod palladiovník. Pak mi došlo, že nechci. Je to jen popel, moje Lenka žije ve mně. V tobě, v Poppy. A kdyby náhodou ne, byla by tam sama. Raději ať je s někým, kdo ji bude chovat v náručí, stále s ní. Požádal jsem, aby ji předal jejímu otci. Slíbil, že to zařídí. Prý jsi to tušil.“
„Zmijozelská kolej byla vždycky banda zákeřných podlých prevítů, schopných čehokoliv,“ zamumlal Harry, Severusův hábit se při pohybu vlnil, „například milovat. Navěky.“
Zbytek pracovního dne strávili za stolem, dnes žádné stopování, Harry s Dracem dostali stohy spisů drahoušů ze stěny ve skleníku, aby se seznámili s případy. Ardara tam nebyla. Asi na Sheppardově stole čekala na razítko Uzavřeno.
Na odpoutání pozornosti vynikající, oba se začetli s poctivým soustředěním, nikdy nevíte, kdy se může nějaká informace hodit. Jako pohádka před spaním nedoporučeno, mezi sedmým a desátým příběhem musíte nutně dojít k přesvědčení, že do takového světa bude lépe se už neprobudit; vyhladovělá mantichora je v porovnání s člověkem přítulný mazlík.
Kolik takových hrůz během let Sheppard řešil? Jeho duše obrostlá kamením už dávala smysl. I proč ho Theoline Cassidyová svou půvabnou laskavostí tak přitahovala…
Špatně, okřikl se Harry. Nemysli.
„Otázka byla správná. Reakce chybná,“ poznamenal Severus jen tak mimochodem. Po celou dobu nehybně opřený zády o zeď v jejich přidělené místnosti, ruce založené na prsou, pohled nepřítomný; pohroužený do své soukromé enigmy zvané Amador Sheppard. „Vyřešil desítky, pravděpodobněji stovky podobných případů. Korektní závěr tedy zní, že je mimořádně nebezpečný. Komfort soucitu si nemůžeš dovolit, Harry. Dnešního rána se stal tvým osobním nepřítelem; třebaže to sám možná neví. Na to nikdy nezapomínej. Nikdy.“
Harry opustil text, krátce k němu vzhlédl.
Nezapomenu, hlesl.
Následující myšlenku zardousil ještě v zárodku; přál bych si, abys tu skutečně byl; proletěl poslední stránky, zaklapl desky, rázně otevřel další, zuřivě se začetl. Lid Spojeného magického království a tak dále versus neznámý pachatel, případ pod kódovým jménem Rodinný přítel. Kdosi tu má zvrácený smysl pro humor. Identikit sestavený z důkazů, žádní svědci, na dvaapadesáti místech činu zcela totožné modus operandi, na dalších šestatřiceti s menšími odchylkami, dočasně zahrnuto vše. Vlkodlak. Ti se většinou snaží zůstat v anonymitě, své dny řeší různě, aby neohrožovali druhé, převážně pro své vlastní dobro. Někteří snad ze stejných pohnutek jako Remus, v touze neublížit. Pak je tu druhá verze – ti, co si svou proměnu užívají. Rodinný přítel patřil k druhé. Metodický, praktický, inteligentní, podle psychologického profilu běžné dny trávil coby zakřiknutý, nesmělý, tichý, slušný člověk, vlastní rodina pravděpodobná, zatímco v mysli precizně připravoval další útok. Vybíral si menší kouzelnické osady na celém souostroví, zvolil dva tři domy v ústraní, nejbližší sousedy o své velké noci uspal pomocí geniální kombinace běžných lektvarů, a s úplňkem vyvolené rodinky navštívil. Úsvitu se nikdo z nich nedočkal. Přisouzených 603 obětí, předpokládaných víc. Několik vytypovaných podezřelých, k asistenci přizvaný bystrozor Theoline Cassidyová…
No jistě, zatnul Harry zuby. Kdo také jiný? Ačkoliv pachatel nebyl zvěromág; samozřejmě, to se mi jen Osud výsměšně šklebí do očí…
Dveře se otevřely, do místnosti vstoupil Kazatel.
„Jezdče. Černý. Vaše pracovní doba skončila před hodinou. Jděte domů.“
Draco dokonce na vteřinku vypadal zmateně, zapomněl na čas. Vyrovnal tvář, založil stránku, kde skončil, zavřel desky.
„Děkuji,“ pokynul, vstal od stolu. Neodcházel, čekal na Harryho.
Harry složku prostě zavřel. Připojil se k němu, vykročili ke dveřím, chtěl pryč. Rychle.
„Černý,“ řekl Kazatel.
Víc nic. Jen tam stál, díval se na něj.
Co všechno nevyslovené kroužilo kolem? Že Harry zničil to jediné dobré v Sheppardově životě, muže, kterého Kazatel ctil a respektoval jako nikoho jiného?
Jejich poslední rozhovor – skutečně proběhl včera u Rose? Zdálo se to jako věčnost – končil Kazatelovými slovy: S tebou bude ještě zábava, Černý.
„Hádám, že dnes jsem nikoho moc nepobavil,“ pronesl Harry, opětoval pohled.
„Ne, Černý,“ přitakal Kazatel. „V Dolních Skřidlech došlo k události. Milostný trojúhelník, běžná hádka vyústila v souboj, nic neobvyklého. Dokud jeden ze soků neseslal Fiendfyre na dům své bývalé milenky. Dům, kde v dané chvíli byly samy její dvě děti. Kdyby náš útvar nebyl v plném stavu a akceschopný, nikdy bychom zložár neovládli. Takže ne, Černý. Když jsme matce před deseti minutami vraceli oba syny do náručí živé a nezraněné, nikdo nebyl… pobavený.“
Harry otupěle přihlížel, jak se místnost kolem něj mrákotně rozvlnila.
Každé moje rozhodnutí bude mít takové následky? Někdo zemře. Někdo přežije.
Nechci.
Mrazivá těsně u boku, Dracova blízkost, Severusova přítomnost. Potřeboval je všechny, aby dokázal vyjít ven, z budovy, k bráně. Čekala tam Poppy.
Kam, zeptal se Harry Severuse. Nechtěl rozhodovat. Ne teď. Nejlépe už nikdy.
„Odchod pod Fidelia je jistota bezpečí,“ oznámil Severus zvolna, zachmuřená ustaraná vráska přetínala čelo, násobila stíny rýh, jejich hloubku, „ovšem současně téměř doznání viny. Sheppard má své zásady. Nezaútočí, dokud nebude mít jistotu. Doufám.“
„Domů,“ řekl Harry. Všichni tři se přemístili do Roklinky.
Zatracené domino.
Útulná kuchyňka, vůně čerstvého čaje, skomírající rudozlatý soumrak za okny. Zelenkavý ubrus. Váza slunečnic, velké hlavy stáčely k posledním paprskům.
Momentka. Zakletý střípek prosté krásy.
A v něm tolik bolesti.
Jak hedvábné nitky vedly ke všemu před tím, vyprávěly mlčky; kolik asi takových příběhů míjíme nevědomky, zatímco obdivujeme jemný půvab němých obrazů?
Harry svíral svůj šálek v obou dlaních, vyprávěl. Řekl Dracovi i Poppy vše, co se odehrálo ve skladu, nic nezamlčel, svůj šok, pocity, neschopnost odpustit; byla to trochu úleva. Trochu z toho studilo mezi žebry.
Naslouchali. Čaj vychládal.
„Myslela jsem, že všichni budou… Byla jsem naivní,“ řekla Poppy. Doba ledová uprchla z jejího zraku, vklouzla do vlasů, jinovatkou třpytivě postříbřila bílé pramínky. „To Severus mi dal mou nejcennější životní lekci. Že každý je schopen ublížit, spáchat zlé věci. Že každý se něčeho takového aspoň jednou dopustí. Dobří a špatní se rozdělují až poté; zda litují. Snaží se to napravit, dobrovolně přijmou trest. A nezapomínají. Nikdy nezapomínají. Jeho pravidla zabít nedokázali.“ Zvedla svůj šálek, krátce se zahleděla do nikam, nepřítomná. „Měla jsem ji ráda.“
Upila studené tekutiny ze zlatého skořicovníku, dávno ztratila vůni i karamelovou příchuť, nejspíš to Poppy ani nepostřehla, s porcelánovým cinknutím vrátila na talířek.
„Dva zbývají.“
Vstala, rozepnula šátek s modravými květy, položila černou sponu na stůl. Odnesla vázu, postavila ji na parapet u okna. Přivolala hůlku, sklonila ji nad temnou ozdobou.
„Nechci vidět jména,“ vyhrknul Harry. Polkl. „Kdybyste si je mohla nějak pro sebe označit. Najdu je. Až pak mi řeknete, o koho jde.“
Prostě kývla.
„Budu potřebovat chvilku. Bez tebe.“
„Děkuju,“ zamumlal. Vstal, s Dracem odnesli plné šálky do kuchyňského koutu, vteřina zaváhání. Vylili je do dřezu. Stejně by chutnali ohavně. Nasáklé pravdou.
Zůstali tam stát naproti sobě, nějak podvědomě, bezděčně vyhledali jeden druhého; v bratrových šedých duhovkách se rozprostíral zenový mír. Voněl pylem slunečnic.
Nejspíš toho bylo hodně, o čem mohli mluvit. Ale všechno se zdálo bezvýznamné. Navíc, to skutečně podstatné umí vyslovit jen dlaně; jsem tu. A Harry byl. Draco také. Na svět, kde nic nedává smysl, to není špatné.
„Náhodou, Lenku jsi nezahlédl?“
Harry si přál přitakat. Moc si to přál.
„Ne,“ zavrtěl hlavou.
„To nevadí. Já ji vidím všude,“ pousmál se Draco. Pokrčil rameny. „Chybí mi. Ale je to jen na chvíli. Brzy zase budu s ní. Všechno bude v pořádku. To není otázka,“ dodal pokojně.
„Slečna Manninghamová, má profesorka lékouzelnictví, každý první ročník začínala proslovem: Nejlepším lékouzelníkem by jistě byl Čas; pokud by ovšem nakonec všechny své pacienty nezabil,“ prohodila zamyšleně Poppy od stolu. „Zvláštní, kolik útěchy v tom dnes nacházím.“
Věnovala jim kratičký úsměv, lesklý průzračnou čistotou ledu. Pokračovala v práci.
Ano, zvláštní. Jak často trvá roky, než se k nám vrátí dávno vyřčené; a náhle to má sílu rozhýbat rzí zaseklý ventilátor plic.
Draco mírně stiskl Harryho rameno.
„Potřebuješ mě?“ zeptal se.
Harry potřásl hlavou, jsem v pořádku. Nebo tak něco. Myslím.
„Dobře,“ nechal Draco ruku klesnout, Harry pustil jeho předloktí, „pustím se do Mnoholičného. Vzhledem k dnešnímu zmatku jsem si dovolil vypůjčit z ústředí vše potřebné.“
Vydal se ke své maličké, skrovné domácí laboratoři, Poppy s neslyšným mumláním mávala hůlkou nad Diwakarovými zlomky rozloženými po celé desce, přenášela jména na svitek pergamenu, na úlomcích je měnila v čísla. Harry se odvrátil.
Mrazivá seděla pár stop od něj, vzhlížela k Severusovi, tyčil se před ní. Sledovali se. Harry se vlastně až nyní zarazil nad tím, že se vzájemně vnímají. Vzápětí mu to vyšumělo z hlavy. Protože Severus bezděčně navyklým elegantním pohybem nadzdvihl látku hábitu, poklekl na jedno koleno, vztáhl k Mrazivé dlaň. Klidně, zvolna, jak s respektem a obdivem přistupujeme k šelmám. Vyčkal na její reakci. Pár vteřin. Mrazivá se pohnula, směrem k němu, vyšla na půl cesty. Severus se jí zlehka dotkl, bříšky prstů sklouzl po hebké srsti na jejích plecích.
A stalo se to. Znovu, nešlo předtím o šálení smyslů; nešlo! Při kontaktu s jeho magií byl Severus nějak… hmotnější? Zřetelnější? Ne, to nebylo ono.
Přítomnější.
Ano.
Harry zjistil, že klečí u nich, na podlaze Dracovy kuchyně a Severus, jeho Severus, pouhé palce prázdného prostoru od něj; Severus, který mu k narozeninám vykouzlil roj motýlů z jisker krbu, Severus, který mu klidně vyrovnaný nabídl náruč, bude objetí přijatelné, Severus na ošetřovně, Harry prosím, dovol mi se ti omluvit, Severus v Harryho ložnici ve sklepení, mám strach jít dál, ale nechci zpátky, Harry, já nechci zpátky, Severus opřený o dveře v příšeří nočního osvětlení a měsíce nad jezerem, ve tváři touha, vzrušení, čistá radost z darů života, přikryjte se, vpustím Krakena, Severus ztracený ve svém soukromém pekle na chodbách nebelvírské věže, děkuji ti, že ty nejsi tak krutý, Severus v těsném objetí, nádhera dotýkání skrápěná drobnými kapkami sprchy, ať budeš kdekoliv, já ti půjdu naproti, Severus u okna své ložnice, zlomený, smířený, v ten šedý den. Bude sněžit.
Milovaný. Milující. Ze všech časů a realit jediný.
Harryho Severus.
Nebylo možné se ubránit; ne, nebylo. Srdce mu burácelo, tepalo ve spáncích, uhranutý, Harry zakryl levou rukou šíji Mrazivé, držel tam, přitiskl víc. Pravička sama přitahovaná magnetismem zoufalé potřeby spěla k cíli, prsty se třásly. Tolik naděje. Tolik strachu.
Vlastní odraz v Severusových tuhově černých zorničkách, své rudé s posledními prasklinami zelené, ostře; hořící duše v oceánu něžného příšeří, proboha. Strašně mi chybíš.
Naděje i strachu bylo moc, Harry semknul víčka.
Přežiju, jestli projdu skrz?
Jako by se rvaný větrem řítil z výšky a zároveň ho už zemská gravitace lisovala ochromujícím dopadem, tříštěním kostí, zděšené probliknutí obrazovky a – konec.
Vnímal.
Severusovu tvář.
Chutnala tiše. Jako nazlátlé podzimní odpoledne, rozpouštělo se na obloze, stékalo mezi stromy, vsakovalo kůží, mazlivě vklouzlo do žil.
Harry prudce zvedl řasy, vydralo se z něj sípavé vydechnutí. Dotýkal se Severusovy lícní kosti. Hned vedle oné slastné rozkošné srdceryvně – známé – vrásky!
Ne fyzicky, bylo to jiné. Skutečné. Jiné jinak. Ne, kdepak, pro takové splynutí v naší dimenzi poutané rozměry neznám pojmenování.
Draco s rukou na klice, Poppy v načaté inkantaci, sledovali, chápali neviděné; cosi jim naříkavě ukazováčkem zakrylo ústa, objalo hrdla, zhouplo v náručí, tiše, to nic. Ne, slzy nevadí.
Severus trhaně pohnul rty, zakletý. Omráčeně naznačil němé.
Cítím… tě.
A to, co Harry spatřil v jeho očích, v těch nádherných, obsidiánem zářivých očích…
Usmál se, Harry se usmál, způsobem, kdy ve vás všechno ječí, krása překročila práh snesitelnosti; Láska v barevných šatech, sešitých z cárů chvatně trhaných oděvů, zdobených ztracenými knoflíčky, do divokých vlasů vpletené noční vzdechy, se na houpačce z vrbového proutí odrážela patami, výš, výš, výš! Rozesmátá. Tak trochu nepříčetně.
Harry seděl u stolu, hlavu Mrazivé položenou na stehně. Konejšila emoce, vracela strohý rozum, vědomí reality, rotující žiletky. Říz, říz.
Severus v nejvzdálenějším z rohů kuchyně, obrácený čelem do zahrady, vzpřímený, ruce složené za zády. Zarytě němý, sveřepě pokračoval v luštění své záhady. Odmítal se jejich směrem byť jen podívat; asi dobře, černý třpyt Harryho rozleptával. Co všechno v něm bylo.
Titěrná myšlenka bázlivě vykoukla z houfu dotěrného špitání těch ostatních.
Vracíš se mi?
Potřásl hlavou. Absurdní. Podrbal Mrazivou mezi ušima, okamžik si vychutnával hadí zorničky, nepřestanou ho fascinovat. A nasál do sebe víc její lhostejné neutrality. Potřeboval se soustředit. Na desce stolu ležely tmavé úlomky pokryté zaschlou zčernalou krví, konzervačním kouzlem. Nepředpokládal, že by Svědectví překáželo. Bral jeden po druhém, otáčel ze všech stran, nechtěl to dělat znovu. Prozkoumané odkládal do vyčarovaného košíku, podobného tomu, ze kterého na druhé straně Poppy vyndávala nové, srovnávala do řady.
Měl pravdu. Kouzlo nevadilo. Nápis pichlavě blýskl, až to v lebce zabolelo, sotva ho Poppy zvedla do úrovně Harryho očí.
„Ten,“ řekl úsečně, odklonil zrak.
Poppy pohyb nedokončila, nesložila úlomek na stůl. Zavřela pěst, jako by ho chtěla rozdrtit, možná nechtěně. Možná. Pobledlá, ztrácela se v jakémsi oparu mžení. Tak matky truchlí, v nekonečném, tichém sněhobílém sněžení.
Mrknutí; spustila fragment do kapsy, prokletý poklad.
„Pokračujeme,“ pronesla pevně. Sehnula se, vylovila zlomek, přidala k ostatním, stůl stále plný.
Sklápěcí dveře do sklepení otevřené, vůně ingrediencí, cinkot lahviček, bublání kotlíku, praskot ohně, jemné škrábání metličky o kov při míchání, Draco jim k tomu hrál Severusovu nejoblíbenější symfonii.
Harry se přistihl, jak v zrcadlení okenního skla hledá Severusův odraz. Našel. Víčka přivřená, Severus naslouchal.
Harrym projela bolest, jak dlouhá jehla zabořená do míchy.
Stěžuji si, jak mi chybíš. A přitom ty postrádáš úplně vše.
Na vteřinu mě napadlo, že kdybych svou magii ještě posílil, kdybych ti uměl chvílemi vrátit hmotné bytí, kdybychom se mohli obejmout, políbit; že s tím bych dokázal žít, téměř spokojený.
Odpusť mi to. Žal je tak sobecky slepý.
Chvatně se sklonil k fragmentům, popadl další.
Jeho košík byl už téměř plný, když se Draco připojil, přisedl k Harrymu. Mlčeli, čas odtikávaný dutým zvukem, jak zlomky putovaly po stole, padaly mezi ty bez viny.
„Poslední,“ položila Poppy na uvolněné místo špičatý střep černoty.
„Ten,“ sykl Harry, sklopil hlavu. Rázně smetl zbylé do košíku. Druhého šrapnelového svědka pohltily hlubiny Poppyina hábitu, bodavý jas zmizel.
Téměř vzápětí se v kuchyni objevil Jones, měňavý plášť znaveně splihlý, nezvyklé šedavé stíny kolem očí. Rozhlédl se, drobným pokývnutím pozdravil, prchavě neurčitý závan úsměvu. Stíny se stáhly.
„Amador s Kingsleym jsou v Azkabanu, vyslýchají vězně. Omlouvám se, že jsem nedokázal přijít dřív. Jste všichni v pořádku?“
„Ano,“ přitakal Draco.
„Definujte v pořádku,“ zamumlal Harry s letmým pohledem k Severusovi.
„Víc než to,“ sdělila Poppy důrazně, „Harry prohlédl každý, získali jsme dvě Svědectví. Snad jeden z nich bude náš osmý. A pokud ne, zbývá nám zhruba třicet zákonodárců, které jsme ještě netestovali.“
„Důvod mého zdržení,“ řekl Jones. Položil na desku bezelstně vyhlížející zmuchlaný kapesník, dýchnutí magie, hrbolatě nerovná koule se rozvinula v několik desítek tenkých vrstev látky. S krvavými šmouhami. „Měl jsem k dispozici seznam aktivních členů sboru i našich prověřených. Navštívil jsem chybějící. Pane Pottere, kdybyste byl ochotný prohlédnout i tyto?“
Záležitost dvou minut.
„Nic,“ zavrtěl Harry hlavou. Jones látku spálil. Takže to bychom měli.
„Sedm se jich musí popravy zúčastnit,“ poznamenal Draco.
„Sedm jsme jich našli,“ přikývla Poppy chmurně.
„Takže logicky osmý mezi těmi dvěma není. Může to být kdokoliv. Naprosto kdokoliv,“ zkonstatoval Harry. „Zatraceně.“
„Osobně bych se zaměřil na vysloužilé,“ nabídl Jones; vždy připravený na cokoliv. „Ale nyní máme dva nové cíle, které by něco vědět mohli. Madam?“
„Hned to bude,“ usedla chvatně Poppy za stůl, rozložila před sebou archy pergamenů popsaných ve sloupcích, číslo – jméno, klouzala zvolna ukazováčkem řádek po řádku, hledala. Ta dvě čísla si pamatovala. Harry by si je taky pamatoval.
„Uvařím čaj,“ pronesl Jones s tázavým tónem k Dracovi.
Ten jednoduše přitakal, jako doma. Ovinul paži Harrymu kolem ramen, přitáhl k sobě blíž, Harry se o něj opřel. Sledovali. Před nimi se v Poppyiných rukách se škrábavým zvukem otáčel buben; čí tvář loterie Slepé dámy vyloví? Budu ji znát? A ty?
Kuchyní se měkce rozprostřel odér bylinné směsi, uklidňující bublání vody.
„Vím přesně, jak kletba černé sněti působí,“ vyslovil Jones. Jen tak. Vzal konvici, naklonil ji nad šálkem, vyvalil se dým horké páry, vřelý příval skropil čajové lístky, sušené květy, drcené kořínky. „Dovolím si tvrdit, že vás znám natolik dobře, pane Pottere, abych vsadil svůj život, vy byste nenechal zemřít nevinného; a slečnu Cassidyovou jste zachránit mohl. Navíc dnes ráno nám chyběla jména tři. Je má dedukce mylná?“
Ztuhlé svalstvo, na horním patře v ústech pachuť; jako když natěšeně kousnete do vábného, čerstvě vyloupnutého ořechu a zjistíte, že je hořký.
„Patřila k popravčí četě,“ řekl Harry chraptivě. Vzhlédl k Jonesovi. „Netrpěla.“
Jones nepřítomně naklonil hlavu do strany.
„Divný pocit. Komplikovaný.“ Zvedl vroucí šálek, nasál vůni. „Děkuji, že netrpěla.“ Krátce se odmlčel. „Muselo to být pro vás těžké.“
„Projevit milosrdenství? Ani ne. Teď mi vyznívá spíš krutě výsměšné. Dívat se, jak příšerným způsobem umírá krásná, laskavá mladá žena, s vědomím, že to mohu kdykoliv zastavit – a že to neudělám? Že toho nejsem schopný? Nebo že vraždě mého Severuse nehnutě přihlížel dobrý člověk, a pak šel klidně spát?“ poslední slova Harry skoro zasyčel.
Ocelový pohled.
„Překročit hranici.“
Do Jonesova studeně bezedného výrazu opět strašidelně vniklo cosi… měkkého.
„Dobro, zlo, od počátku na protikladných stranách lidských vah. Jenže, pane Pottere, v rámci věčně pokračující, vyvíjející se existence nic takového není; vše má svůj smysl. Fakt, že mu nerozumíme, to nezmění. Přesto jsem stále natolik člověkem, abych chápal jejich subjektivní důležitost.
Dnes jste zjistil, že pro Severuse jste schopen čehokoliv. Jako on tolikrát pro vás,“ stočil zorničky, sklouzl po Poppyině shrbené postavě probírající se svitky.
Vrátil se k Harrymu. Nebo přesněji, k Mrazivé.
„Je skvostná,“ dýchl s patinou vzrušení. „Pane Pottere? Tušíte, kdy je šelma nejnebezpečnější?“
„Matka, co hájí své mladé,“ podotkla Poppy, s šustěním otočila stránku.
„Zraněná, když se brání,“ vmísil se Draco, nečekaně blízký, Harry si až nyní uvědomil konejšivě pevný stisk; bratr ho prostým kontaktem podpíral i chránil. Zmijozelská láska.
A Harry se propadl do smolných závějí, tuší bolest vypráví, uhlem stesk žaluje, prstíkem v sazích věrnost maluje, černou loučí plane vášeň odevzdání; tisíc ozvěn Severusových očí.
„Když miluje,“ hlesl.
„Ano. Také myslím,“ přitakal Jones váze slunečnic. „Stane se nepředvídatelnou.“
Napřímil se, mimovolným pohybem urovnal lemy kápě na ramenou, obrátil pustou tvář zpět do místnosti. „Podařilo se vám od slečny Cassidyové něco zjistit?“
„Že jí byl Sheppard dražší než vlastní život,“ odvětil Harry toporně, odkašlal si, bříška prstů brněla oddaností Mrazivé, „stejně jako ona jemu. Jinak nic.“
Snad jen, že sám sebe vážně začínám děsit.
Ale to je v pořádku, srdce moje. Chci tam, kde jsi ty.
Vstupné je třeba zaplatit.
„Ano,“ přisvědčil Jones, hlas mu ztěžkl, „jejich pouto bylo mimořádné. Nemáte představu jak velmi. Vzpomínáte na rodinné hodiny vašich přátel Weasleyových? Neobyčejný magický artefakt, děděný po mnoho generací. Nebyly jediné. Amadorovi se před lety podařilo získat jiné, nefunkční. Osobně jsem mu pomáhal je zprovoznit, drobně vylepšit. Jistě netřeba zmiňovat, koho strážily.“
„Mám to,“ zvedla Poppy hlavu, ukazováček zabořený do pergamenu, „Irwin Sinclair. Váš palatin.“
„Pan Sinclair,“ protáhl Jones. „Interesantní. Zdatný v boji, schopný stratég, ambiciózní, s politováníhodnou vášní k politickým intrikám, kterou nesdílím. Poslední dva dny nevhodně často navštěvuje ministra za zavřenými dveřmi. Dočasně odebraný zpod mého velení; souhra okolností? Pochybuji. Plánoval jsem ho později navštívit, ale zjevně má v nabídce vícero tajemství. O která se s námi jistě rád podělí. Výtečná práce, madam. Děkuji.“
Ale to už skloněná Poppy hledala druhé jméno.
„Myslíte, že vás ministr podezřívá, Jonesi? Ohrozil jsem vás?“
„Pane Pottere, ministr podezírá všechny a každého,“ namítl Jones netečně. „Prosím, nedělejte si starosti.“
„Mohli bychom se vrátit k tématu?“ ozval se Draco, lehce nervózní. „Zaujala mě poznámka o jakémsi drobném vylepšení. Vysvětlíte nám ho?“
„Ah, ano, jistě. Amadora napadlo pomocí přebytečných ukazatelů využít sílu starodávné magie, propojit strážné hodiny s chráněnou osobou i v dalším směru. Slečna Cassidyová svůj nosila ve sponě do vlasů. Jakmile její ručička na orloji vstoupila do pole Smrtelné nebezpečí, hodiny začaly nahrávat. Zvuky v slečnině okolí. Amador se krátce přemístil domů, jakmile jsme opustili sklad důkazů.“
A Harry poznal, jaké to je, když ve vás sněží.
Nezvučný, chladivý pocit.
„Mluvil jsem s ní. Mluvil jsem o Severusovi. Popravě. Sheppard to věděl. Celou dobu.“
Dracovy prsty zatnuté do paže, Poppyin výraz děsivě chápající, v rohu místnosti maják, velký, silný, temný; nejen hory přichází v nouzi k vašim dveřím.
„Ne, pane Pottere, nevěděl, neslyšel to… Pane Pottere. Nevěděl. A vědět nebude. Náš spojenec hodiny včas zastavil, zrušil veškerou magii podobně jako v Ardaře. Což nutně svede pozornost zpět k Diwakarovi, vnese zmatek do všemožných teorií. Amador vás pravděpodobně nyní podezřívá, že jste možná mohl její smrti zabránit. Ale postrádá motiv. Prostě jen budete obezřetnější.“
„Jonesi.“ Harry k němu vzhlédl, hrdlo omotané ostnatým drátem; říz, říz. „Řekněte, že jste nebyl jediný, kdo o hodinách věděl.“
Palatinova strohá tvář se zvlnila prázdným úsměvem.
„Jistěže ne,“ opáčil. „Věděl o nich ještě Amador a slečna Cassidyová.“
A upil čaje z tyrkysového šálku. Na vnější straně porcelánu zvolna kroužilo ptačí hejno.
„Klid,“ zasáhl ostře Severus; přesně milisekundu předtím, než Harryho sevřela panika, „tohle je řešení. Přemýšlej.“
Harry se soustředil na pravidelné dýchání. Severusovu jistotu.
Přemýšlení nechal druhým.
„Sheppard i vy jste chránění proti nitrozpytu,“ promluvil Draco zpomaleně, třídil myšlenky, „Theoline nikoliv. Slabý článek. Je to tak?“
„Přesně,“ kývl Jones.
„Harryho umění nitrozpytu je známé, ovšem ne jeho skutečný rozsah. Zatímco Diwakarovy schopnosti zůstávají neurčité,“ pokračoval Draco tázavě směrem k Jonesovi.
Jones sklopil víčka na znamení souhlasu, podbarveného spokojeným uznáním.
„Oficiální stanovisko zní konkrétně nepotvrzené.“
„A neoficiální?“
„Schopen čehokoliv v rámci černé magie. Nitrozpyt je sice legislativně v šedé zóně, ale vílu z plesu neodvedeš, v podvědomí lidí stále patří k dovednostem černé.“
Kdopak asi tohle rčení na ústředí přinesl? V nastalém hutném tichu nejspíš odpověď napadla všechny. A souvislosti, ach ty nicotné střípky skla, trýznivě ukryté pod kůží. Taky se jich nemůžete zbavit.
Já jednu vílu z plesu odvedl, pomyslel si Harry tupě. A pořád nevím, zda to byl Samhain nebo Beltain.
„Ptal jste se ho, Jonesi? Shepparda.“
„Na nahrávku z hodin? Jistěže. Odpověděl: Později.“
„Takže vás podezřívá.“
„Zvažuje eventuality,“ zaznělo trojnásobně, Jones, Draco, Severus. „Každá jiná reakce by mne znejistila. Tahle je v pořádku,“ dodal Jones. „Například, že Diwakarovým cílem byli především likvidátoři. Ty přeci zabil v Ardaře. Amador je symbol. Síly přinášet oběti pro dobro druhých, nejmasivnějšího i nejúčinnějšího odporu Temnému pánovi, stejně jako vnímané opačně zneuctěním černých vědomostí. Mělo by stačit najít Diwakarův trvalý úkryt s několika málo letmými indiciemi. Což lze zařídit.“
Severus proti němu, zachmuřená vráska nad kořenem nosu, pronikavě zkoumal.
„Proč to nechce vyslovit?“ pronesl ponuře. „Vždyť se to doslova nabízí. Domnívá se, že jsi tak slabý? Nebo je v tom něco jiného?“
Jones stočil pohled k Harrymu. Nádech.
„Vaši nevinnu ve slečnině úmrtí stoprocentně dokázat nelze. Ani v teorii, která Amadora nyní spojením všech stop zákonitě napadne. Že Diwakar pracoval s vámi. Respektive pro vás. Pane Pottere.“
„Zatraceně,“ ulevil si Draco přidušeně. „Samozřejmě. Od začátku jsi podezřelý, že ses přidal k černé magii. Monolit. Tvoje oči.“
„Incident v Ardaře vám zajistil příležitost se k likvidátorům připojit,“ kývl zasmušile Jones. „Znalost Necronomiconu. Odhalení původu Odkazu, znevážení bílé magie i Starostolce. Neustálé zdánlivě bezděčné ukázky nebývalé magie.“
„Bradavické štíty. Způsob, s jakým mluvíš o Temném pánovi. Merline, vždyť ty jsi to Sheppardovi řekl přímo. Že kdybys mu chtěl ublížit, zaměříš se na Theoline,“ Dracovi klesla víčka, volnou dlaní promnul tvář.
„Striktně racionální tahy před nástupem k moci; infiltrovat, zjistit slabiny, nastolit chaos, oslabit nejefektivnější armádu. Zabít Amadora,“ odříkával Jones netečně, prost emocí; jen úzká linka vrásky se objevila podél semknutých úst. Selhal jsem.
„A tebe Diwakar nezranil. Detaily, Harry. Mikroskopické detaily. Geniální lovec jako Sheppard ví, že právě ony skýtají nejcennější informace,“ uzavřel Severus znaveně. „Oddaný stoupenec, ochotný i zemřít, by nikdy nezranil svého Mistra. Nikdy.“
Harry se po nich rozhlédl; Poppy jediná se neúčastnila, hleděla z okna. Smrákalo se.
„Skoro přemýšlím, jestli to vážně nedělám,“ prohodil; existuje spojení letargická hysterie? Každopádně zhruba tak se cítil.
Košík plný Diwakarových zlomků.
Že by můj první Smrtijed? Možná bych si ho měl poskládat. Na památku.
„Vina slečny Cassidyové stav výrazně zkomplikovala. Takový vývoj jsem… nepředpokládal. Měl jsem. Má chyba.“
„Vaše,“ zopakoval Harry pomalu. Nevěřícně. Zíral na lesklé černé fragmenty. Potřásl hlavou. „Nemohl jsem ji zachránit, Jonesi. I kdybych v té chvíli byl schopný uvažovat, a to jsem nebyl, stejně bych to neudělal. Zachránit ji, abychom ji mohli později, nějak lépe a tajně, vyslechnout a zabít? To mi přijde zvrhlé. Ne. Stačí, že kvůli ní poprvé cítím touhu… odpustit. A přitom zároveň právě její účast na popravě mi přijde ze všech nejhorší.“ Chtěl to zakřičet. Třeba tiše. Jen mu k tomu nějak chyběla energie.
„Pane Pottere. Já vím.“
Lucas King - Hollow
„Pro tuto chvíli k našim prioritám přidávám udržet situaci v mezích spekulací,“ oznámil Jones rázně, se smrtelnou vážností. „Dohnat Amadora k přímé konfrontaci by mělo nedozírné následky. Obávám se, že v konečném efektu pro celou Anglii.“
Severus s Dracem přitakali v perfektní synchronii. Výraz stejný. Bourat nosné zdi domu, v kterém stojíš, se nevyplácí. Věř mi.
„Mě napadá jen jeden způsob,“ trhnul Harry rameny; dětinský, průhledný, přímočarý. Idiotský. Prostě můj. „Zachránit Sheppardovi život. Co vy na to?“
Zaskřípění dřevěných nožiček židle, Poppy vstala.
„Pokud zbyla voda, dám si také čaj,“ vykročila k lince.
Jones jí galantně uvolnil cestu, stočil se zpět k Harrymu.
„Ano,“ svraštil čelo, „to by mohlo pomoct. Ovšem plán musí být dokonalý. Bezchybný.“ Posadil se ke stolu naproti, přetáčel šálek v prstech. „Bude přemýšlet, zda to není zinscenované, je takový. Tomu je nutné se vyhnout. I za cenu vašeho zranění, pane Pottere. Případně vás obou. Nabídnout mu jiného nepřítele, který za tím stojí? Mocného. Nečekaného. S motivem…“
Jones nechal úvahy volně plynout, všichni naslouchali, Poppy kouzlem přihřála vodu v konvici, vybrala šálek s mystickou krajinkou, břečťanem obrostlý most do nikam. Zasypala dno směsí. Vroucími bublinkami s šuměním zalila.
„…zásadní. Pokud si vás nezvolí, abyste ho s ostatními likvidátory ke konfliktu následoval, nebo vás později nepřivolá, poslechnete. Podnět musí vyjít od něj. On vás bude chtít otestovat; otázka je kdy a při čem. Potřebujeme plán pro obě varianty; když vás nezavolá, náš pachatel by měl napáchat v jejich řadách velké škody, avšak pochopitelně Amadora nezabít a současně mít věrohodný důvod proč dílo nedokončil a zmizel,“ pokračoval Jones zamyšleně v polohlasném monologu.
Poppy se k nim otočila, opřela zády o skříňku, porcelán v obou dlaních.
„Znám jméno sedmého člena popravčí čety,“ řekla. Dlouze přivoněla k šálku. „Amador Sheppard.“
Na řasách krystalky slané rosy.
Možná byl ten čaj moc silný.
Ianto Jones zavřel oči. Na vteřinu, snad dvě. Než víčka zvedl, zestárl o desítky let. Jeho vnitřní prázdnota prosákla póry kůže na povrch, obalila, jediné místečko nevynechala. Jiná. Byla jiná.
Prázdnota na troud vyschlých studní, do nichž čas s větrem tu a tam vhodí hrst písku, tlejícího listí.
Už nepromluvil.
Draco zmizel v sobě. Dlaní uhladil nazlátlý povrch zenové zahrádky, začal kreslit do slunečního pylu. Kruhy, nekonečné kruhy, kruhy na vodě, bez nejmenší vady, perfektní, souměrné. Řád. Systém.
Soustředěný.
Bylo to důležité.
Poppy zamíchala čaj, oklepala lžičku, cinkylinky cink, křehce zvoní rampouchové trylky, vrátila se na svou židli, s klidem do ledovce zakletého apeironu.
Harry skončil tam, kde vždycky. Kam vedou všechny cesty.
V hlavě řinčivé skřeky miliard myšlenek. Utichaly. Nastalo nic. Absolutní, hluchoněmé nic.
Severus tam stál, výraz vzdáleně nepřítomný.
„Již rozumím,“ sdělil zvolna. „Tohle věděl.“
Zvedl hlavu, opětoval Harryho pohled. Rýhy vrásek hluboké, na dřeň něhy, hluboké k smutku milujících; odpusť mi, že svět je takový. Snažil jsem se.
Hluchoněmý Harry stočil zrak k oknu, za sklopenými květy spících slunečnic oranžově rudý soumrak na obzoru skomíral, oblohou táhly hutné, kouřově šedé mraky.
Lásko? Bude sněžit.
________________________________________________________________________
Mám vás ráda.
Merlin s vámi
Komentáře
Přehled komentářů
Milá Alice,
jako každou z kapitol jsem i tuhle přečetla oněmělá a plně vtáhnutá do děje... Protože tvůj příběh se zkrátka nedá číst jen tak napůl a mimochodem.
Co se týče zvratů v příběhu, musím uznat, že tahle kapitola bylo doslova strhující a děsivá. Což myslím jako absolutní kompliment a poděkování v jednom. Nicméně z tíhy skryté za tvými slovy je zřejmé, že prožíváš vážně těžké období a je mi jasné, že ani zdaleka nedokážu pochopit jak moc. Pravdou ovšem je, že mě to moc mrzí a doufám, že zase bude lépe a to snad co nejdříve.
Co závěrem? Snad jen přání, ať je v tvých dalších dnech více slunce nežli mraků... Drž se, Alice.
♥
(Bella, 24. 6. 2017 12:51)Tak... tohle bylo opravdu silné. Náramně nám to všechno zapadá. Už déle jsem to tušila, ale moc jsem doufala, že se pletu. Takže teď doufám, že se pletu v tom "proč". Úžasné, Alice. Děkuji Ti.
poděkování
(Astra, 19. 6. 2017 22:52)
Konečně mám pár dní pro sebe, takže pročítám tvoje kapitoly jednu po druhé, vracím se ke každé, studuju je :-). Zjistila jsem, že fungují jako přenášedlo, okamžitě mizím do jiného světa.
Tuhle kapitolu budu číst ještě mnohokrát. Harry, Severus a Mrazivá. Ano, kdyby se tak člověk mohl ještě jednou, aspoň jednou na úplně maličkou chvíli dotknout, pohladit... jak jsi to dokázala tak neuvěřitelně popsat? Ten dotek je to nejdražší, co si umím představit. Ano, takhle bych to cítila, přesně tak jak píšeš.
A jméno na závěr mi vyrazilo dech. Ale všechno do sebe tak perfektně zapadá, mělo mi to dojít dřív.
Alice, děkuju, mám tě ráda. Jsi úžasná a já ti to budu pořád opakovat.
...
(Magdalena , 19. 6. 2017 17:24)
Drahá Alice... Tato kapitola mě rozlámala, rozdrtila, poskládala a zase znovu a znovu... Že je Theoline Calanthe jsem věděla od chvíle, kdy jsi zmínila, že šest let spala.
A její vina... V tu chvíli mě políbila Hrůza.
Nenávidím svíčky... Kdybys věděl, Amadore...
U Kočičího prince jsem vzdala boj se slzami.
Znám jméno sedmého člena popravčí čety... Zkáza byla dokonána...
Znovu a znovu nenacházím slov. Vypůjčím si tedy Severusova- Znovu musím žasnout nad tvým nadáním, o kterém se nám, obyčejným smrtelníkům může jen zdát.
Myslím na tebe, Alice. Drž se, nevím, co tě trápí, ale kvůli tobě doufám, že se to dá do pořádku. Ať tě Pán Bůh provází <3 -|-
P.S. Ke svému údivu poslední dobou narážím na autory, kteří se drží stejného motta. Osobně si myslím, že se ho držíš i ty- budeš trpět, ale náramně si to užiješ :D
Děkuji... ♥♥♥
(Cora, 19. 6. 2017 14:48)
Néééé! Amador ne! Doufala jsem křečovitě (a sobecky), že v tom byla Theoline tentokrát sama. Bez něj. Jeho přítomnost při popravě nesu těžce. Amador Sheppard má můj respekt, úctu a obdiv už dlouho. A už dlouho cítím nadmíru vřelé sympatie k manýrám vzájemně (ne)spolupracujících kolegů; Kingsley, Ianto a Amador jsou vážně kouzelná trojka. Vlastně – byli. Jeho vina zcela a naprosto fatálním způsobem mění situaci. Sheppard bude jako nepřítel strašlivý. Když ne před tím, teď už se skutečně bojím, co přijde dál.
Severusův kontakt s Mrazivou byl… Byl. :-) Dech se na chvíli zastavil, oči okamžitě zatopily. Překrásný okamžik, překrásná pasáž, až srdce bolelo.
Děkuji, Alice. Nemůžu ani vylíčit, za co všechno, a nemůžu dostatečně zdůraznit, jak moc. ♥♥♥
I my tebe, Alice.
(Zuza, 19. 6. 2017 11:00)
Čtení Stop mě provází po většinu prvního těhotenství. A kupodivu se občas chytnu u myšlenek (zejména po dočtení kapitoly), že prcek bude vlastně trochu i tvůj. Protože tebou servírovaný emocionální kolotoč, který si skrze mě při čtení mimčo prožívá, se určitě odrazí i v nově zrozené mysli. Doufám, že se narodí až po dočtení poslední věty celého příběhu, a já budu moci zakončit citovou rozháranost blahým pocitem štěstí. Aby už i ta malá dušička věděla, že přes všechny nesnáze života, stojí za něj bojovat.
Kapitolka je krásná. A zároveň děsivá. Skloubit milosrdenství s pomstou je tak těžké. Tak velmi blízko Tomovi..
Jsem tak ráda, že je s Harrym alespoň imaginární Severus. I když teď začínám pochybovat, zda je skutečně tak imaginární... Ale jak jsem již psala, nad možnostmi příběhu se snažím moc nepřemýšlet, protože tvůj příběh je nekonečně lepší, než cokoliv, co jsem schopna vymyslet já...
<3
(zuzule, 19. 6. 2017 8:26)
Ze vseho nejdriv - to jejich spojeni pres Mrazivou, to byla nadhera, az mi presel mraz po zadech!
A Tori, je to smutne, ze se ucastnila te vrazdy, kdyby tak vedela... Cekala jsem, ze v tom bude figurovat i Amador, preci by tam jeho chranenka nezustala sama.
Moc dekuju. Taky te mam rada <3
Nemám slov
(Alexa, 19. 6. 2017 8:20)Milá Alice, nikdy som ti nenapísala ale už som musela. Niekoľko krát som čítala EK a bola aj je to ta najlepšia nemôžem povedať ff lebo to je oveľa viacej ako fanfiction je to nový svet, je to dielo. Som hrozne šťastná že som ku niečomu takémuto pred dvoma rokmi prišla. Vždy ma zahreje pri srdci, keď si čítam tie dychberúce scény. Veľa krát som kvôli tvojim príbehom plakala a nechápala ako môže byť život ku mojim obľúbeným postavám taký neskutočne krutý. Nepoznám ťa, neviem aká si ale z tvojich slov na mňa kričí to že si neskutočne silný človek, ktorý si už prešiel mnohými vecmi a teraz svoju bolesť aj šťastie dáva na javo písaním. Obdivujem ťa, za tvoj štýl písania, za to že si vytvorila krásny nový svet, ktorý je dokonalý. Stopy šelmy, fu, jediné čo ma drží od toho aby som každú jednu časť nepreplakala, hlavne tie časti z minulosti so Severusom je, že si povedala že to skončí všetko dobre. Takže to je moja nádej, že Harrymu sa znova vráti jeho najväčšie šťastie, jeho zmysel života. Veľmi ma potešilo to, že Theoline teda Tori našla cestu ku svojmu otcovi a strávila s ním pekný život aj keď pomerne krátky. Píš ďalej takéto úžasne veci... EK aj Stopy šelmy už berem ako súčasť môjho života, pretože ma naučili neskutočne veľa vecí bez, ktorých by som to nebola ja. Ďakujem ti za všetko Alice... Merlin s tebou...PS. už iba čakám na piatok.
Opravdu!?
(Issabella, 18. 6. 2017 17:45)
Alice, drahoušku,
Ke čtení jsem se dostala až dnes, celé odpoledne strávila ve společnosti Stop a nějak se mi nedostává slov. ;-)
Nějak jsem podvědomě tušila, že Theolin by mohla mít něco společného s Tori a upřímně, nijak mě nepřekvapilo, že i ona byla Vinna a když tam byla ona, Amador prostě chybět nemohl, musel tam být. Šel tam, kam jeho ztracená, znovu nalezená dcera, jen aby o ni znovu přišel. Jak velký byl podle nich Severusův zločin, aby souhlasili s popravou?
Kočičí princ, málem jsem se zeptala jak to, že o něm Severus nikdy neslyšel. Vím, že vzpomínky na její záchranu mu Lamie zaklela do knoflíčků, ale to mu vzala i ty předtím? Přece si na Tori vzpomínal. Jen ne na to, že přežila.
Jsem zmatená, roztrhaná mezi hrůzou a úžasem. Ano, Alice a to jsi někdy kolem první kapitoly říkala, že už to bude jen lepší. Kdy to bude?;-) Nebo jsi si říkala, že když té hrůzy a bolesti bude tolik v pravidelných dávkách, zvykneme si a nebude to tak hrozně těžké? Oh, bolí to pořád stejně a teď jsi navíc přidala i Dracovu bolest ze ztráty Lenky.
A Vykonavatel? Merline, ne, nad ním se nepozastavuji, třebaže mi krkavec neodbytně splývá s Krkavcem Toma. Ale možná je všechno ještě úplně jinak. Jak? Divoké teorie nechám stranou, vím, že ty nám to nakonec prozradíš.
Zlatíčko, já se vážně těším na tvůj dobrý konec, že tenhle zacuckovaný suk rozpleteš ve šťastné, konečné zúčtování bez bolesti, ztráty a hněvu. Pro všechny. Nebo téměř pro všechny.
Děkuji ti za další srdcervoucí kapitolu. Děkuji za ně, za všechny, ale hlavně děkuji za tebe. Mám tě moc ráda, Alice.
Přeji ti pokojný týden plný sluníčka. Vždyť ty víš.
Merlin s tebou.
...
(Seiyuu, 18. 6. 2017 14:56)Hrozně dlouho jsem doufala, že Theolin prežije. Nezasloužila si umřít a myslím, že její smrt je jedna z vážných trhlin v Harryho duši. Na druhou stranu jsem měla klíčící podezření, že Amador o Severusově popravě ví všechno. Intuice nezklamala. Jsem ohromně zvědavá, jak to ukončíš. Mám svou teorii :) Každopádně čtení Stop šelmy je pro pátečním oblíbeným rituálem :) Děkuji!
P.S.
(Alman, 18. 6. 2017 0:05)Jeste me ted napadlo, ten zveromak ktereho hledaji neni nahodou Yaxley? Mozna ze ho Fay odhadla opravdu dobre :D Navic on sam ji rekl ze se mu ta prezdivka libi a u tebe Alice, nahody neexistuji, jen serie dobre skrytych indicii ;)
...
(Elen, 17. 6. 2017 18:20)
Spletité zamotanosti přímo miluju, tím spíš pak jejich rozmotávání. Navíc ve tvém podání, kdy do sebe všechny části příběhu zacvaknou.. nemůžu se dočkat :). Za tu malou ale tolik podstatnou drobnost doteku.. pohlazení pro Harryho a Severuse moc děkuji.
Celá tato kapitola mi připadala, jako cestička z drobečků. Vždycky jsem chvíli dopředu tušila co se bude dít. Co by jen dokázalo pár knoflíčků... A trápí mě jedna myšlenka.. pokud to opravdu byla Tori a ostatní děti, za jejichž smrt byl Severus odsouzen. Měl už onu knoflíkovou vzpomínku zpět? Nebo věřil, že ho jen oprávněně dohnala spravedlnost.. přišel čas platit..
Taky tě mám ráda :), ať při tobě stojí nejen Merlin, ale i nějaký bratříček o kterého se jde kdykoliv opřít..
Chvili to potrva
(Martina, 17. 6. 2017 18:09)Tak tohle je síla! Jsem na infarkt. Okomentuji později...
ticho pred bouri
(suzi brambora, 17. 6. 2017 13:38)
Muj ty tondo kolenatej, nikdy by me nenapadlo, ze prave Amador! Theoline byla prekvapenim, ale Amador je vazne sok. Tim spise, ze on celou dobu vi. Mrzi me jen, ze se ti dva nikdy nedozvedeli, cim si doopravdy jsou - respektive byli. Ale protoze jsi to do pribehu zahrnula, nepredpokladam, ze je to jenom pro nase poteseni, a Amador se nakonec dozvi, kdo mu zachranil dceru a snad bude litovat, ze se popravy zucastnil. Ale zabit Amadora? To bude, myslim, orisek.
Dekuju za krasnou kapitolu a za tyden na shledanou. :)
Mimochodem, ta hudba se k tomu nadherne hodila. Dekuju, ze to s nami sdilis.
Draha Alice
(Alman, 17. 6. 2017 13:31)Dechberouci kapitola... ze by Theoline mohla byt Tori me napadlo, ale ze jsou s Amadorem oba zapleteni do Severusovi popravy me zaskocilo... Popravde jsem ted uplne ohromena, hlavou mi viri tisice teorii a otazek, jako vedel Amador kdo mu "zabil" dceru? Byl to on kdo stal za Severusovym odsouzenim? Co vsechno pro nej Dante zjistil? Mel podezreni nebo dokonce vedel ze je Theolin jeho dcera? Co ted chysta? Co z tohohle vseho vedel Brumbal? Kdo je tim dalsim vtelenim Lamie a proc nam ho prozatim tajis? A jak tohle cele hodlas rozmotat? :) .... libi se mi jak je to cele propletene, jak vse souvisi se vsim, takovy Alicin maly motyli efekt :D ... Dekuji ti za ten pribeh co pro nas pises a za to ze jsi... i my te mame moc radi :)
poděkování
(Astra, 17. 6. 2017 11:43)Taky tě mám ráda. Tvoje psaní je zázračné, nikdy jsem nečetla a neprožívala nic podobného. Prosím, opatruj se.
Opět beze slov
(Madelaine, 17. 6. 2017 3:27)