Future World Music - Namaste
Harry se zavrtěl. Spánek se v těle zvolna rozpouštěl, vědomí vyplouvalo na povrch. Harry otevřel oči.
Pokoj voněl hořícím dřevem, plameny v krbu vesele plápolaly. Bylo tam teplo a příjemno a Harrymu bylo dobře. Třebaže byl v posteli sám.
Potichoučku se přetočil na bok, podložil hlavu ohnutou paží.
Severus ve svém dlouhém černém županu stál u okna, v dlaních kouřící šálek čaje. Venku sněžilo. Díval se na tu bílou záplavu, v tanečních vírech se zvolna snášela k zemi. A něco v jeho výrazném profilu Harryho zarazilo. Přimhouřil oči, zamyšleně ho studoval.
Už ani netušil, jak dlouho v domku byli. Čas přestal existovat. I svět mimo jejich malý ostrov; bylo jen tady a teď. Bezpečné tady, nádherné teď.
Harryho tělem se slastně rozlézala svalová únava, milovali se chvíli před tím, než usnul. A za chvíli se budou milovat znovu.
Zakletí ve své vlastní dimenzi, byl Věk doteků a něžností. Věk němých okamžiků, kdy v náručí jeden druhého se nehybně vnímali. Je dobré mlčet s někým, koho milujete. Nemuset říct ani slůvko a stejně vědět, že ten druhý ví. Takové ticho je nějak vznešené.
Jindy si zase povídali. O všem, o ničem. Jen pro krásu slov, pro naslouchání hlasu toho druhého. Pro tu absolutní svobodu smět vyslovit cokoliv.
Nebo vařili nějaký z lektvarů, jen tak pro radost. Harry miloval vaření; protože Severus v takových okamžicích byl plný života a energie, vzrušeně vyprávěl o vlastnostech ingrediencí, jak se mění sloučením a různým zpracováním. Samozřejmě, že většinu z toho Harry okamžitě zapomněl. Ale strašně rád Severuse sledoval.
Jindy Severus četl. Harry, oči blaženě přivřené, naslouchal sametové hebkosti jeho hlasu.
Ale většinu času jednoduše proseděli v lenošce u krbu. Věřte mi, tohle je ten největší zázrak života. Ležet v objetí toho druhého, vdechovat vůni jeho kůže, teplo sálající z jeho těla. Skálopevnou něhu paží, které vás ovíjí. A mít oči zavřené.
Protože víte, že stačí nepatrné pohnutí řas a vy uvidíte jeho tvář. Že stačí otevřít ústa a promluvit, abyste slyšeli jeho hlas. Nebo se jen malinko pohnout, aby vás jeho dlaně pohladily. Natáhnout se, docela maličko, a budete ho moci políbit. Zaklonit hlavu, abyste se mohli utopit v záři jeho pohledu.
Tohle všechno můžete.
Je to jistota, že on je tam pro vás a vy pro něj.
Dokonalé souznění vesmíru v jeho vševědoucí existenci. Vše dává perfektní smysl.
A milování? Oh, ano. To bylo nádherné. Pomalé, zasněné, kolébání na vřelých vlnách rozkoše, dokud vás nezalily celého a vy se v jeho dlaních rozpustili. Nebo vášnivě žhavé a prudké touhou, spalující do konečků prstů, v milostné sebedestrukci trhaní na kousíčky, abyste se pak v milující náruči nechali pospojovat zpět jemnými polibky. Časem přestanete zkoumat, který kousek patří vám a který tomu druhému; a tak splýváte, v konečném pochopení podstaty lásky. Ty a já jsou prostě součásti jednoho celku.
A být celý, to je dobrá věc.
Harry ležel, díval se na něj. Zkoumal ho. Všechno se zdálo stejné – a přece něco bylo jinak. Co? Havraní vlasy rámovaly bledou tvář, úzké rty byly stroze rovné, ostré rýhy protínaly rysy, černé oči propastně hluboké. Potom se Severus odvrátil od sněžného tance za oknem, stočil pohled k Harrymu a Harry to zčistajasna pochopil.
Severus byl šťastný.
Severus odložil šálek na parapet, došel k lůžku. Posadil se na pelest. Harry se nadzvedl, vklouzl dlaní pod látku Severusova županu, shrnul ho ke straně. A na jeho obnažené stehno se položil, přivinul tváří k nahé kůži.
Tyhle okamžiky Severus miloval. Těsně po probuzení se Harry zdál zvláštně křehký; vyvolávalo to v něm pocity, až k bolesti mocné. Chránit ho. Skrýt v sobě, stát se záštitou, kterou už nikdy nic zlého neprojde.
A… hýčkat. S bojácným strachem dotýkání, aby nepolámal žádný z jeho okvětních plátků.
Nikdy v něm nikdo nevyvolával tolik vražedné síly a bezmocné něhy zároveň.
Hladil ho. Opatrně. Hladil ho tak dlouho, dokud se Harry neprobudil úplně; přetočil se na záda, zalil Severuse širokým úsměvem.
„Nejsem ze skla. Víš to, viď?“ zazubil se.
„Když to říkáš,“ utrousil Severus.
Harry se zasmál.
„Ještě se mi nechce vstávat. Lehneš si ke mně?“
Severus přitakal, Harry se nadzvedl, udělal mu na lůžku místo. Severus se položil vedle něj. Harryho hbité prsty rozvázaly pásek černého županu, rozhrnul ho úplně a se slastnou rozkoší se k němu přivinul celou délkou svého nahého těla, přehodil přes něj paži i nohu, hlavu mu položil na rameno. Severus ho objal, přitiskl k sobě blíž.
Harry byl dokonalý milenec. Nenasytný mládím, dychtivý svou nevinností. Lačně dobyvatelský i rozkošně poddajný; Severus zbožňoval jeho tělo až k malíčkům u nohou. A čím lépe ho znal, tím víc po něm toužil.
Ale ne teď. Nyní si přál něco jiného.
„Harry? Půjdeš na chvíli ke mně?“
V zelených očích se zablýsklo.
„Milovat se v sálu vědomí?“
„Oh. Zajisté,“ pronesl Severus, „k čemu plýtvat časem na skutečné potěšení, když se můžeme milovat imaginárně.“
„Když to řekneš takhle, zní to fakt hloupě,“ zasmál se Harry. „…Ale stejně bych to chtěl někdy zkusit.“
Ponořil se do svého sálu, počkal, až Severus otevře nitrobránu. A přitom ho napadlo, že stříbrný monolit vlastně nevypadá tak velký a nedobytný jako vždycky. Jako by se nějak zmenšil. Ztenčil?
Severus k němu natáhl dlaň, Harry se jí chopil, vstoupil dovnitř.
„Půjdeme na výlet?“ zeptal se potěšeně.
Severus udělal neurčitý pohyb. „Svým způsobem.“
Došli doprostřed sálu s jeho vysokým klenutým stropem. Severus se zastavil.
„Harry,“ otočil se tváří k němu. „Jsi mým partnerem v každém směru. Ctím tě jako muže, vážím si tě jako člověka. Miluji tě jako svého druha. Myslím… Je nejvyšší čas učinit poslední krok a vyrovnat nerovnováhu mezi námi.“
A podlaha ze stříbřité rtuti se rozplynula. Zvolna klesali, dveře ze všech stran kolem dokola, otvíraly se, otvíraly jedny po druhých, vzpomínky pokojně klidné zůstaly na prahu. Severus je zastavil, stanuli v prázdnotě jako v naprostém stavu beztíže.
„Můj život. Mé vzpomínky. Prohlédni si, cokoliv chceš.“
Harry se omráčeně rozhlížel. Vidět… všechno? Znát ho dokonale? Ano! Touha se vzrušením s ním doslova zalomcovala.
A Harry ukročil, blíž k němu. Sevřel jeho dlaň pevněji. Vzhlédl, usmál se.
„To není třeba, Severusi. Vím všechno, na čem záleží.“
Černé oči potemněly intenzitou lásky.
„Ale já to vím velmi jistě, Harry. Jednoho dne se naše cesty možná rozdělí. Jednou možná vyrosteš natolik, že nebude v mých silách ti stačit a dát ti, co potřebuješ a chceš. Ať už ta chvíle přijde kdykoliv a jakkoliv – vem ji čert. Veškerý náš společný čas chci prožít naplno. Žádná zadní vrátka, Harry. A přeji si… Zcela sobecky si přeji, abys mne miloval takového, kým skutečně jsem. S mými chybami, hříchy a pády.“
Harry prudce kývl.
„Budu,“ vydechl, „je mi jedno, co uvidím. Co se stalo. Budu tě milovat.“
Severusovy úzké rty zvlnil ten odzbrojující diskrétní úsměv.
„Pak tedy směle do toho, pane Pottere. Odhalte má tajemství.“
Harry se zasmál. Pustil ho, udělal obezřetný krok do nicoty, která ho samozřejmě udržela. A nechal to na svém podvědomí, aby přivolalo první vzpomínky. Téměř vzápětí vykřikl.
„Zatraceně! Brumbál!“ Vytřeštěně se po Severusovi ohlédl. „Miloval jsi Brumbála; celou tu dobu!“
Severus opatrně vyslovil lakonické: „Ano.“
„Jsem v šoku,“ hlesl Harry, „to jsem od začátku soupeřil s ním?!“
„Teoreticky vzato by se to zhruba tak dalo definovat…“
„Teoreticky? Já to vidím jako zatraceně prakticky! Merline… Já to nechápu. Jak sis mohl vybrat mě?!“
A Severus se rozesmál. Tlumeně, jeho hebký smích podbarvený úlevou se měkce rozléhal sálem vědomí.
„Harry, copak ty skutečně nevidíš, jak neobyčejný jsi člověk?“
„Neobyčejný,“ zamumlal Harry, „ne, tak to fakt nevidím. Právě teď si připadám naprosto konsternovaný. …A žárlivý! Co je probůh rituál Splynutí?! Ne! Neříkej to. Mám jen velice mlhavou představu, co by to asi tak mohlo obnášet, ale vím naprosto definitivně, že tuhle vzpomínku vidět nechci!“
„Neuvidíš. Ani kdybys náhodou chtěl,“ řekl Severus pobaveně.
Harry přimhouřil oči. „…Mozkomoři?“
Severus přitakal. Harry se zachmuřil. A povzdechl si.
„Mrzí mě, že ti vzali tak drahou vzpomínku,“ řekl vážně. „Třebaže jsem opravdu neskonale nadšený, že zrovna tohle byla tvoje nejšťastnější myšlenka,“ dodal temně.
Severus k němu došel, objal ho zezadu. Sklonil se k jeho uchu.
„Správně řečeno,“ zašeptal. Políbil ho na spánek. „Byla.“
Harry musel chvíli přemýšlet, než mu to došlo. Mrknul po něm.
„Znamená to, že máš teď nové šťastné vzpomínky? Třeba i… šťastnější?“
„Velmi mnoho. Velmi šťastných. A jistý půvabně žárlivý Nebelvír v každé z nich.“
Harry se zazubil. „Tak jo. Dobře. To beru.“
Uvelebil se v jeho objetí, vrátil pozornost ke stovkám otevřených dveří.
Plíživě z nich stoupal chlad. Temnota. A smutek.
Harry sevřel Severusovy paže, ovinuté kolem těla, pevněji. Severus ho k sobě přitiskl blíž.
Prosím, dámy a pánové, připoutat, za jízdy se nevyklánět z vozíků; vyrážíme na cestu rovnou do pekla.
A možná zpátky.
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
Zaklepal, otevřel dveře, vstoupil dovnitř, zhruba šestnáctiletý Severus ve zmijozelském školním hábitu, svazek učebnic v ruce.
„Prý jste mne volal, pane.“
„Severusi,“ pokynul mu Brumbál za pracovním stolem, „ano, pojď dál, prosím. Posaď se.“
Severus za sebou zavřel. Došel k židli, posadil se. Sledoval muže naproti sobě. A usilovně se snažil o neutrální výraz; šlo to špatně, když mu tělem v bouřlivých turbulencích vířily emoce, nervozita, pocit podivného štěstí a cosi svíravě bolavého. Ostatně jako vždy v minulém roce, kdykoliv se ocitl s ředitelem o samotě.
Brumbál mu věnoval drobný úsměv, pomněnkové oči za skly velkých brýlí laskavé. Severus prudce sklopil zrak. Téměř se na něj usmál zpět.
Ředitel se natáhl ke straně stolu, otevřel jednu z mnoha zásuvek, něco vyndal, položil to na desku stolu. Knihu.
„Víš, co to je, Severusi?“ prohodil, posunul ji směrem k němu. Stáhl z ní dlaň.
Severus strnul. Poznal ji okamžitě, Astarothův grimoár, jeden roh trochu ohořelý od nepovedeného kouzla.
„To patří mně,“ zachrčel. A nejistota se překulila do vzdoru; hněv je lepší pocit než panika. „Byla v mém pokoji. Neměl jste právo tam chodit!“
„Ujišťuji tě, že tvé soukromí ctím,“ opáčil starý muž nevzrušeně. „Přinesl mi ji někdo, kdo si myslí, že bys takové knihy číst neměl.“
Zmijozelové, proběhlo Severusovou myslí nevěřícně. Kdo, který z nich?! A proč šel za Brumbálem a ne za ředitelem koleje?
„Potter!“ pochopil. Procedil to jméno s nenávistí. No samozřejmě, to všemi zbožňovaný Potter a jeho ničemná banda se mu vloupali do věcí! „To, že se tu prohání ve svém neviditelném plášti a okrádá ostatní je pochopitelně zcela v pořádku,“ utrousil jedovatě.
„Vskutku netuším, o čem mluvíš. Ah… Pokud bys náhodou neměl na mysli toto,“ sehnul se Brumbál k zásuvce, vylovil šedostříbrný plášť z látky tak jemné a lehké, že vypadal jako z vody. „Pan Potter byl dnes tak laskav, že mi ho propůjčil. Na dobu neurčitou. A učinil tak s nesmírnou radostí.“
Severus užasle mrknul. Brumbál vzal Potterovi jeho plášť? On ho skutečně… potrestal?! Nemohl si pomoct, rty se mu zvlnily do úsměvu.
Ředitel uložil plášť zpět, narovnal se. Opřel se lokty o stůl, spojil prsty do stříšky. Věnoval Severusovi vážný pohled.
„Pověz mi, co myslíš, že v takové knize najdeš, Severusi?“
Úsměv zmizel. Mladík opět vyhladil tvář do prázdné masky.
„Černá magie není čisté zlo,“ oznámil chraptivě. „Je mocná.“
Vytáhl ramena, očekával hněv, odsouzení, možná trest.
Starý muž kývl. „Velmi správně.“
Severus horko těžko spolkl překvapení. Nedůvěřivě přimhouřil oči.
„Vy jste… ji četl?“ hlesl.
„Astarothův grimoár? Ano, jistěže. Tento a mnoho jiných,“ přitakal Brumbál klidně. „A plně souhlasím s tvým závěrem. Samotná kouzla a umění černé magie nejsou ani proti lidským, ani proti božím zákonům. Její skutečné nebezpečí spočívá právě v té síle. Velká moc je… svůdná,“ hlas i pomněnkové oči krátce zakryl stín smutku. Brumbál potřásl hlavou. Pohlédl na Severuse, ústa se mu prohnula v téměř něžném úsměvu. „Cítíš se dost silný, chlapče, abys takovému pokušení odolal?“
Severus na něj uhranutě hleděl, z toho úsměvu se mu dělalo mdlo a orgány v těle se svíjely v křečích. Ve strašných, bolestných, nádherných křečích.
„Nevím,“ zachraptěl.
Brumbálův úsměv se prohloubil. „Velmi dobře, Severusi,“ řekl měkce.
„Zřejmě mi ji nevrátíte.“
„Nevrátím, ne,“ přitakal muž. „Dnes ne.“
Severus prostě kývl. Stejně by ze sevřeného hrdla víc už nedostal.
Brumbál tleskl, docela vesele.
„Navíc, myslím, Severusi, že mám pro tebe mnohem zajímavější čtení,“ mrknul spiklenecky, opět se ponořil do svých zásuvek, položil na stůl další knihu. Rituální lektvary. Přisunul ji k mladíkovi. „Když jsem ji včera uviděl na pultu v knihkupectví, okamžitě jsem si na tebe vzpomněl. Prosím. Udělej starému muži radost a přijmi ode mě malý dárek.“
Severus zíral. Na knihu. Na Brumbála. Dárek? Od něj?
Čert vem všechny grimoáry světa.
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
„Zase jedeš na víkend k Malfoyovým?“ syklo to z křoví.
Severus udělal ještě jeden krok, zastavil se. Poklekl na písčité cestě, sehnul se k botě, jako by zavazoval tkaničku.
„Ano,“ zašeptal klidně. „Jak se ti daří, Lily? Je všechno v pořádku?“
„Ne, to tedy není! Vůbec se mi nelíbí, že si pro tebe každý týden ta Malfoyova banda přijíždí!“
„Mně se zase nelíbí Potterova banda,“ opáčil Severus nevzrušeně.
„Jenže oni aspoň neubližují lidem!“
Severus znehybněl. Přestal předstírat. Zvedl hlavu, upřel černý pohled do změti větviček a lístků.
„To máš pravdu, Lily. Vždyť oni přece ubližují pouze mně.“
Zelené oči se zděšeně rozšířily.
„Oh, Severusi, tak jsem to nemyslela! Promiň! Odpusť, to jsem nechtěla říct, Severusi!“
Ale to již odcházel, rozhněvaně rázným krokem, písek pod podrážkami skřípal. Pottere, jak já tě nesnáším.
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
Severus zhluboka nabral dech. Teď nebo nikdy. Protože už to nevydržím, tohle nesnesu, už nemůžu…! Teď. Teď. Řeknu mu to.
Zaklepal.
„Pojď dál,“ ozval se zevnitř do morku kostí známý hlas; a jako obvykle změnil kolena na želatinu. Severus se sebral, zdvihl bradu. Vstoupil.
Brumbál seděl za svým pracovním stolem, desku pokrytou stohy knih a hromádkami pergamenů. Pohled na jeho tvář a pomněnkami světlé oči, plné neutuchající laskavosti, probudil v těle orkán. Krev bušila do spánků, až téměř Severuse ohlušovala.
„Dobrý večer, pane.“
„I tobě, Severusi. Potřebuješ něco naléhavého? Protože pokud ne, musím tě požádat, abys to nechal na jindy,“ povzdechl si, „dnes se mi bohužel příliš času nedostává.“
Jenže ten teď nemáte nikdy, vykřiklo v Severusovi zoufale. Vyhýbáte se mi! Myslíte, že to nepoznám?! Proč? Co jsem udělal?!
„To nevadí, pane. Přijdu jindy.“
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
Severus seděl stranou společnosti, zahleděný do knihy, otevřené v klíně. Ve skutečnosti bedlivě sledoval a naslouchal, ignorován všemi. Přesně tak mu to vyhovovalo. Necítil potřebu účastnit se bujarého veselí, vášnivých hovorů na téma čistokrevných kouzelníků; popravdě se jim ostražitě vyhýbal. Nebyl čistokrevný. To, že se stal jedním z vyvolených Luciuse Malfoye, považoval za malý zázrak, který nikdy příliš nepochopil. A který mu zajistil klid a jistou prestiž mezi Zmijozely a především – otevřel cestu k Malfoyově knihovně.
„Toujours pur!“ zahlaholil nejmladší z přítomných Regulus Black, zdvihl číši.
„Toujours pur!“ připojila se nadšeně Belatrix. Rabastan a Rudolfus Lestrangeovi s nimi srazili poháry, až vystříkly drobné krůpěje červeného vína. Nott, Crabbe, Goyle, Rosier, Narcissa a Lucius se připojili v trochu klidnějším stylu, ovšem s nemenším potěšením.
Lucius nalil do posledního z volných pohárů karmínově rudou tekutinu, vstal od stolu. Došel k Severusovi a sklenku mu podal.
„Není nad dobrou knihu a dobré víno,“ řekl.
Severus vzhlédl, trochu nejistě skleničku přijal.
„Děkuji,“ řekl upjatě.
„Na vždy mlčenlivého Severuse!“ ozvala se Belatrix zvonivě. „Který se stále tváří, že jsme mu úplně ukradení a přitom pečlivě naslouchá každému slovu…“
Smích. Ostatní se k přípitku připojili. Severus s lehkou nervozitou naznačil přiťuknutí.
„Opět jsem o tobě mluvil s pánem,“ prohodil Lucius tiše. „Vím jistě, že by byl velmi potěšen, pokud by ses rozhodl přijmout jeho pozvání a zúčastnil se příštího setkání.“
Severusovi téměř zaskočilo, s obtížemi polkl.
„O jeho potěšení docela pochybuji,“ zamumlal.
Lucius se zasmál. Sklonil se k němu, snížil hlas ke stěží slyšitelnému šepotu.
„Doslova řekl: Umírám touhou toho mladého muže poznat. Přiveď mi ho, Luciusi. Udělej pro to cokoliv.“
Lucius se napřímil, s povznesenou elegancí udělal cosi, co se téměř rovnalo spikleneckému mrknutí, a už s širokým úsměvem hostitele vykročil zpět ke stolu.
Severus slepě hleděl do poháru, v krvavě rudém víně se odrážel svit očarovaných svící. A poprvé společnost kolem sebe skutečně nevnímal.
…Možná by to nemuselo být špatné.
Patřit někam.
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
„Merline,“ hlesl Severus. „Je nádherný.“ Uchváceně si prohlížel obsidiánový nůž, s téměř zbožnou úctou po něm přejel bříšky prstů. Zvedl tvář k Brumbálovi; jeho úsměv a pár minut času, které mu nyní věnoval snad po celé věčnosti, byly samy o sobě tím nejlepším vánočním dárkem. „Děkuji vám, pane.“
„Velmi rádo se stalo, Severusi,“ pokynul mu ředitel vlídně. „Doufal jsem, že tě potěší."
Severus přitakal. Několikrát.
„Pokud… pokud bych směl, já… mám také pro vás dárek,“ dostal ze sebe. Vyndal z kapsy školního hábitu pouzdro, zabalené do rudozlatého papíru. „Jednou jste říkal, že byste si je přál.“
Podal mu ho. Ruka se nervozitou zachvěla jen docela nepatrně.
„To je od tebe milé,“ řekl Brumbál překvapeně, převzal balíček, „děkuji ti.“
Sejmul ozdobný papír, otevřel pouzdro. „Oh. Severusi.“
Sundal z nosu své velké brýle, vyndal ty nové, se skly ve tvaru půlměsíců, nasadil si je na tvář.
„Báječné,“ užasl, „zjistil sis dokonce i mé dioptrie. Padnou mi skvěle.“ Rozesmál se. „Jak v nich vypadám?“
Ten obyčejný upřímný smích ho celého rozsvítil. Dlouhé vlasy, prokvétající prvním stříbrem šedin, rámovaly jeho obličej jako bělostná aura, modré oči jiskřily. Dívaly se na Severuse a prostě jiskřily.
Nebylo nic, co by ho v té chvíli mohlo zachránit.
„Miluji vás,“ vydechl Severus.
A Albus Brumbál mu před očima zvolna vyhasl.
„Já vím,“ řekl tiše.
Severus přitakal. Samozřejmě. Ano, tušil, že to ví.
„Proto se mi v poslední době vyhýbáte?“
Brumbál drobně kývl. „Ano. Ano, Severusi.“
Severus natáhl ruku; to nebylo o odvaze, ne, kdepak. Byla to ona absolutní jistota, že právě nyní se rozhoduje o všem, a na ničem, co bude pak, už nezáleží, co mu dalo sílu to udělat. Natáhl ruku a dotkl se Brumbálových dlaní, složené v klíně držely jedna druhou. Severus je pohladil, drobné kůstky potažené sametově hebkou kůží. Poprvé. Naposled?
„Mám nějakou naději?“ zeptal se.
„Ne,“ řekl Brumbál.
Severus krátce stiskl víčka. Věděl to. Čekal to.
Takže nebylo fér, že to přesto tak strašlivě, nesnesitelně bolelo.
„Rozumím,“ řekl. Stáhl ruku. Vzal obsidiánový nůž, slastně krutá trofej, věčná připomínka toho, co nikdy nezíská; došel ke dveřím.
„Hezké svátky, pane.“
Šel chodbou a vlastně ani nevěděl kam. Bylo to jedno. Nejistota je hrozná, můžete z ní zešílet, máte pocit, že vás neustále přežvykuje a trhá po kousíčkách – ale stále je v ní naděje. Je jedno, po čem toužíte, koho nebo co milujete, pořád je to cíl. Když ho ztratíte, jste nazí ve tmě. Točíte se kolem dokola, zmatení. A víte jen jedno – každý směr je špatně. Protože žádný vás nedovede na to jediné místo, kde chcete být.
Severuse kdosi popadl, smýkl jím stranou, ke zdi.
„Severusi, pro Merlina, co se ti stalo?!“ zašeptala vyplašeně.
Lily! Prudce ji objal, přitáhl k sobě, křečovitě sevřel. Nikdy ji nepotřeboval víc.
„Severusi, co se stalo? Řekni něco,“ šeptala naléhavě, hladila po zádech. Mlčel. Nemohl mluvit. Lily se odtáhla, vzala jeho tvář do dlaní, pronikavě se na něj zadívala. A pochopila.
„Tys mu to řekl…“ Její hezká tvář se setměla hlubokým smutkem. „Ach, Severusi. Vždyť je starý, to není partner pro tebe…“
„Vím, kolik mu je! A je mi to jedno, vůbec mi na tom nezáleží; proč tohle nikoho nezajímá?!“
Lily si ho opět stáhla do náruče.
„Je mi to líto, je mi to tolik líto, Severusi! Pojď, zajdeme na ošetřovnu. Poppy nás schová, budeme si povídat, jako dřív…“
Chodbou zaznělo cvaknutí dveří, kroky a hlasy, Lily strhla paže, divoce uskočila do stínu, pryč od Severuse. Až se ozdobná váza na stolku rozkymácela. Severus strnule sledoval její kývavý pohyb, pak se převáhla docela, dopadla na zem. Rozbila se na desítky porcelánových úlomků. U kolem procházejícího hloučku havraspárských to vyvolalo přidušený smích. Zmizeli za rohem, chodba ztichla.
„Reparo.“
Části se shromáždily, zacelily. Severus odlevitoval vázu zpět na stolek. Ještě okamžik na ni zůstal hledět.
Potom stočil zrak k Lily.
„Kdybych nevěděl, jaké to je, někoho zoufale milovat,“ pronesl tiše, „musel bych tě za tohle nenávidět, Lily Evansová.“
Plakala.
„Odpusť mi…“
Došel k ní. Políbil ji na čelo. „Hezké svátky, Lily.“
Šel do sovince. Na útržek pergamenu napsal jediné slovo.
Přijdu.
Přivolal sovu, předal jí vzkaz.
„Malfoy Manor,“ sdělil jí místo určení.
Když vás světlo odmítne, je temnota jediné útočiště, které zbývá.
A pak, k tomu hněvu a bolesti, které Severus cítil, se temnota hodila mnohem víc.
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
Sálala z něj moc. Vědomí vlastní síly. Naprostá jistota své pravdy.
Lord Voldemort seděl v čele stolu, mluvil téměř potichu, a přesto jeho slova v tom naprostém tichu zněla s neuvěřitelnou razancí. Jeho pohled byl uhrančivý. Ten muž se jako vůdce narodil, získával bezpodmínečnou pozornost už jen tím, že vstoupil do místnosti. Bylo na něm cosi impozantního. Démonického, ano, to ano, možná děsivého; ale rozhodně impozantního.
Všichni na něm viseli pohledem. Severus také; tomu se nedalo odolat. Většinu přítomných znal z dřívějších pobytů u Luciuse, poprvé se tu setkal osobně s Averym, Rookwoodem, Dolohovem, Karkarovem, Macnairem a Mulciberem. Tváře ostatních mu zatím nic neříkaly. Popravdě ho ani nezajímaly. Nemohl spustit oči z Temného pána. Jako nováček usazený v koutě ve stínu, mu ochromeně naslouchal, jeho slova dávala smysl. Kouzelnický svět se plíživě blížil ke svému konci, mudlové zabírali stále víc území, pronikali do našich řad, odváděli čistokrevné kouzelníky a v nerovných sňatcích prznili rodovou linii.
„Čelíme naprosté zkáze našeho světa. Našich pravidel, našeho způsobu života. Kolik z nás zbude za pár desítek let? Zůstane aspoň jediný s čistou krví? Skutečný kouzelník?
Ministerstvo je slepé a hluché. Nutí nás pod falešnou maskou lidskosti sklánět se před mudly, ustupovat jim stále dál a dál, jen pro svou vlastní zbabělost a pohodlnost nám upírá svaté právo se bránit. Proč bychom se měli sklánět před nižšími? Máme skutečně jen němě přihlížet, jak nás vyhlazují? Ne. Já říkám – ne. Nikdy! Máme stejná práva jako oni, proč my jejich práva respektovat musíme a oni naše ne? Nikdy jsme do jejich světa nezasahovali, ponechali je jejich nesmyslným válkám i vítězstvím, nechali jsme je slavně dobývat místa, která věky patřila nám. Budeme mlčet věčně?
Jednoho dne možná magie zemře. Jednou možná vyhasne i poslední jiskra posledního kouzla a náš věk skončí.
Ale ne dnes. Dnes budeme bojovat. Dnes se budeme bránit. Pro všechno, co je nám v našem světě drahé, pro požehnání a krásu magie, kterou nám Merlin svěřil – dnes budeme bojovat.
Jdete se mnou, bratři a sestry? Jdete se mnou?“
„Ano,“ ozývalo se vzrušeně ze všech stran, „ano, jdeme! Pro magii! Pro čistý rod! Ano!“
Severus zjistil, že své Ano vydechl také.
Temný pán zdvihl číši.
„Už dnes je nás mnoho. A bude nás víc. Na vítězství!“
Cinkání skleniček, nadšený šepot, vzduch v místnosti vibroval syrovou magií, Smrtijedi v duševním opojení slavili. Severus zůstal skrytý. Když je později Voldemort propustil a všichni se ve spořádaném tichu s poklonou rozloučili a vykročili ke dveřím, zvedl se i Severus, připojil k davu.
„Severusi?“ promluvil Temný pán. „Potěšilo by mne, kdybys mohl zůstat.“
Mladičký Zmijozel úžasem ztratil řeč. Takže jen oněměle kývnul.
Opustili místnost, kde se odehrálo setkání, vyšli po schodech do patra, vstoupili do malé, pohodlně zařízené místnosti. Severus šel za ním jako ve snách, vzrušení a nervozita se divoce přetahovaly v mysli o nadvládu.
Pokoj vypadal jako čítárna, knihovny od podlahy po strop pokrývaly všechny stěny. Temný pán usedl do křesla u maličkého stolku. Pokynul Severusovi, aby se posadil naproti.
Poslechl, pohled upřený k zemi, neodvažoval se ani dýchat příliš nahlas.
„Lucius mi o tobě mnoho vyprávěl,“ prohodil Voldemort. „Tichý, téměř neviditelný, stranící se ostatním. Geniální v lektvarech, v kouzelnických soubojích, brilantní ve znalosti zákonů. S podivnou slabostí pro jisté Nebelvíry. A s neutuchající žízní po znalostech černé magie.“ Temný pán naklonil hlavu mírně do strany, pohledem se ostře vpíjel do mladé tváře. „Mýlil se v něčem?“
Severus se pokusil odpovědět, hlas zradil. Odkašlal si.
„Geniální a brilantní,“ zachrčel. „Vhodnější výraz bude myslím ucházející.“
Voldemort zvlnil rty ve shovívavém úsměvu.
„Sebepodceňování, které slaboši zakrývají vznešeným slovem skromnost, není vlastnost, které bych si cenil.“
„Špatně jsem se vyjádřil, pane. Vím, co umím. Jsem v tom dobrý. A budu lepší. Jen je toho mnoho, co se ještě musím naučit.“
„Dobře,“ kývl pomalu hlavou, „taková odpověď je již přijatelná. Nuže… Pověz mi, co si myslíš o černé magii. Od Luciuse vím, že knihy, které on ve svém domě tak pyšně staví na odiv a z nichž žádnou nikdy neotevřel, jsi ty přečetl všechny.“
Severus se nadechl. Silou vůle přiměl uvolnit stisk prstů, ve kterých drtivě svíral opěrky křesla.
„Myslím… že černá magie je úžasná. Našel jsem v ní tolik neuvěřitelných kouzel a lektvarů, které by celé kouzelnické společnosti mohly změnit život. K lepšímu. Jsou tam elixíry tak mocné, že by dokázaly vyléčit nemoci, se kterými si dnes lékouzelníci nevědí rady. Nebo aspoň zpomalit či zastavit průběh nákazy. A k čemu hasit požár vodou, když pomocí černé magie lze jedinou inkantací oheň ovládnout a prostě utišit? Proč nebezpečně krotit draky a jiná magická zvířata, když se černou magií dá s nimi spojit a ovládnout jejich mysl? Je toho tolik, co nabízí! Přijde mi… Je to hloupé a směšné, když si společnost odpírá takové dary.“
Temný pán se vzepřel loktem o opěrku, zamyšleně poklepával ukazováčkem o bradu.
„To ale není vše, co černá magie umí.“
„Ne,“ souhlasil Severus. „Umí ničit. A zabíjet. Všechny tři nepromíjitelné pochází z ní. Ale proč by měla být hanba znát a ovládat mocné kletby, když zbabělci vždycky útočí v mnohonásobné přesile?!“
Severus zmlknul; nepřehnal to? Nervózně čekal, pohled zabořený do země. Voldemort mlčel dobrých pět minut. Zatraceně dlouhá doba. Severus udržel kamenný výraz. Čekal.
„Jsem velmi spokojen,“ řekl Temný pán. Severus si dopřál němé, úlevné vydechnutí.
„Co ti mohu nabídnout? Lucius říkal, že víno nepatří k tvým nejoblíbenějším.“
„Ano, já… dávám přednost ohnivé whisky. Jen nejsem ještě plnoletý, takže…“
Voldemort ho zarazil pohybem dlaně. Přivolal láhev, dvě sklenky, nalil oběma.
„Muž, který má odvahu na vlastní názor a sílu dát ho najevo, je v mých očích dospělý bez ohledu na počet let.“
„Děkuji, pane,“ hlesl Severus.
„Na půvab černé magie,“ pozvedl Temný pán broušenou sklenku, naznačil přípitek. Severus jeho gesto omámeně zopakoval. Pomalu upil. Byla to výtečná whisky, jemná chutí s kouřovým nádechem. Nikdy nepil něco tak lahodného.
„Tvůj otec je mudla, že ano?“ prohodil Voldemort.
Severusovi zaskočilo.
„Ano, pane,“ zachrčel.
„Stýkáš se s ním?“
„Ne, pane.“
„Proč?“
Severus si pročistil hrdlo. „Nikdy… jsme si nebyli moc blízcí. Když moje matka zemřela, neviděl jsem už důvod, proč jezdit… domů.“
„Co tvou matku zabilo?“
„Její magie, pane. Zdivočela.“
„Hm.“ Temný pán ho intenzivně sledoval, Severus ten pohled cítil až v kostech. „Můj příběh je velmi podobný tvému. Věděl jsi to?“
Že není čistokrevný? Ano, jistěže to Severus věděl. A ne, nikdy by mu to nepřiznal. Nebyl blázen. Zavrtěl hlavou.
Voldemort přimhouřil oči.
„Ví to každý, Severusi. Už nikdy mi nelži.“
„Rozumím, pane,“ přitakal Severus křečovitě.
„Víš, co si myslím? Mají něco zlého v krvi. Mudlové. Něco, co nás zabíjí; naše matky, odnosí jejich děti a zemřou. Takových případů jsou stovky. Ale nikdo o tom nemluví. Ano… Ano, je v nich něco zkaženého. Co myslíš, Severusi?“
„…Já nevím. Znám jen velmi málo mudlů a ti… nestáli za moc.“
„Tvůj otec byl zřejmě špatný člověk.“
„Mou matku miloval. Nesnášel její magii.“
„A tebe,“ dovtípil se Temný pán.
Severus prostě kývl.
Voldemort upil zlatavého nápoje, nechal chuť v ústech doznít. „Jak jsem řekl. Náš osud je velmi podobný.“ Mávl rukou, vzduchem přiletěla kniha, složila se na stolek mezi nimi a v Severusovi se srdce zastavilo.
Berithův Necronomicon, nejvzácnější z temných knih, soupis nejmocnějších kouzel, legenda mezi grimoáry – jediná svého druhu, stará stovky let. Existoval jen jeden jediný výtisk, protože ji chránilo kouzlo, bránící cokoliv z ní zapsat. Ve snaze ji získat zemřely desítky, možná stovky velkých kouzelníků, celou historii této knihy provázely příběhy, jeden krvavější než druhý.
A nyní ležela před Severusem. Na dosah.
„Z tvého výrazu soudím, že víš velmi dobře, na co právě hledíš,“ pronesl Voldemort spokojeně.
Severus bezduše přitakal.
„Tato kniha pozná, s jakými úmysly k ní přistupuješ. Pokud ji chceš zničit, zničí tě. Pokud ji chceš jen barbarsky využít, neotevře se ti. Pokud lačníš po vědění, vydá ti své bohatství bezvýhradně. Nuže, Severusi… Zkusíš své štěstí?“
Severus odložil skleničku. Ruce se mu třásly. Vztáhl dlaň, v posvátné bázni, s nepřekonatelnou touhou, dotkl se mocnými runami chráněných desek. Až mu v prstech zabrněla jejich magie.
A Necronomicon se otevřel, přetočil na první stranu, před Severusovými zraky se na žlutém pergamenu začaly objevovat znaky, kresby a písmena; kniha se probouzela.
Temný pán se pohodlně opřel v křesle, ve tváři nádech blažené spokojenosti, hlubokého zadostiučinění. Zavřel oči.
„Čti mi, Severusi. Čti.“
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
„Srabusi?! Hej, Snape!“
Severus zatnul zuby. Nasadil úsměšek pohrdavé přezíravosti. Napřímil se, jak v předklonu z brašny vyndával pomůcky na přeměňování na desku stolu, a otočil se čelem k nim. Kdyby to neudělal, budou na něj pokřikovat ještě dlouho. A nápaditěji. Už to znal.
Black s tou svou partou ubožáků stál u protější stěny učebny vedle otevřené vysoké skříně a všichni marně přemáhali smích. Za normálních okolností by začal Severus okamžitě kontrolovat svůj oděv, kam mu zase co přičarovali, posledně mu zezadu zprůhlednili hábit, chodil tak téměř polovinu dne, než na to přišel… Ale ne dnes.
Protože mezi nimi stál Albus Brumbál.
A protože ředitel měl obličej změněný k nepoznání výrazem naprostého hnusu.
Díval se na Severuse přes hranu půlměsíčkových brýlí, pomněnkové oči plné vzteku, rty pokřivené odporem. Vždy z něj vyzařovala síla a elegance. A laskavost, ano, neochvějná laskavost… Ne teď. Celý jeho postoj na Severuse křičel: Je mi z tebe zle! Jsi to nejohavnější, co mi kdy zkřížilo cestu! Starý muž bezmocně zatínal pěsti, jako by se snažil ovládnout zběsilou zuřivost, rázoval k Severusovi dlouhými kroky.
Co se dozvěděl?! Kdo mu co prozradil?!
Severus bezděčně couvnul, v očekávání hrůzy, která musela přijít. Brumbál otevřel ústa; ať vysloví cokoliv, Severus věděl, že to neustojí. Ne od něj. Ne.
„Ridiculus!“ vykřikla Lily Evansová.
A Brumbálův vous prokvetl barevnými kvítky, hábit se změnil na křiklavě zelený, s širokým úsměvem tupého idiota se rozhlédl.
„Kdo chce citrónový bonbon?“
Bubák! Poslali na mě bubáka a já to nepoznal!
Učebna bouřila smíchem. Smích se odrážel od zdí, vracel s mnohonásobnou ozvěnou, smáli se všichni, zmijozelští i nebelvírští; takové – ponížení. Ta hanba.
„Ty se bojíš Brumbála! Merline, to snad není možný,“ zajíkal se Black smíchem, z očí mu vymáčkl po slze.
Smích. Výsměch ze všech stran, potupa do morku kostí! Severusovi se udělalo rudo před očima, hněv se přes něj převalil jako černá vlna, zastřela obzor.
„Nigromante necroticus!“ zařval, šlehl hůlkou.
Black se svalil jako podťatý, třída oněměla šokem.
„Severusi!“ vyjekla Lily.
Severus nechal hůlku pomalu klesnout.
Rozhněvaný.
Zvedl ruku. Na okamžik stiskl víčka. Zhluboka se nadechl. Zaklepal.
Z druhé strany se ozvaly rázné kroky, dveře se rozlétly, na prahu stanul ředitel Brumbál – a vypadal téměř jako ten bubák dnes ráno.
Beze slova chytil Severuse za rameno, smýkl jím do ředitelny, zabouchl dveře. A sevřel mladíkovo levé zápěstí, hrubě rezolutním pohybem mu vyhrnul rukáv. Pohled na Severusovo hladké, čisté předloktí do mužské tváře vnesl nekonečnou úlevu.
Pustil ho. Podíval se na něj. Pomněnky v očích vážné; vážné na smrt, do krve vážné.
„Sirius bojuje o život. Nevypadá to dobře. Jaký je to pocit, Severusi, že se každým okamžikem můžeš stát vrahem?“
Severus nemohl mluvit. Úpěnlivě k němu vzhlížel, je mi to líto, je mi to tak líto!
„Nesmírně jsi mne zklamal,“ řekl tiše Brumbál.
Severus stiskl čelisti. Krátce kývl.
Na chodbě potkal Lily, spěchala, mířila k pohyblivým schodům do vyššího patra, zřejmě na ošetřovnu. Na setinu vteřiny se jejich pohledy setkaly. V Lilyiných očích byla hluboká bolest a pocit zrady.
Severus se zastavil u okna a počkal, dokud nezmizela.
Zoufalý.
Chvátal chodbou, šel pozdě. Otevřel vysoké dveře, vklouzl do místnosti, všichni už seděli kolem stolu. Panovalo tu naprosté ticho. Severus nervózně polkl, se sklopenou hlavou se plížil do svého obvyklého koutku skrytého ve stínech.
„Severusi,“ řekl Temný pán, „tvé místo je zde.“
A gestem ukázal na jedinou prázdnou židli. Po své pravici.
Severus strnul. Nevěřím.
„Prosím,“ pobídl ho Voldemort.
Severusova záda se napřímila, sama od sebe. I nohy, podivně cizí, o své vlastní vůli změnily směr. Severus kráčel podél dlouhého stolu, cítil na sobě desítky očí, všichni Smrtijedi ho sledovali; se závistí, špatně skrývanou záští, s pablesky nechápavého obdivu.
Posadil se. Po Voldemortově boku.
Temný pán mu spokojeně pokynul, přivolal skřítky. Spěšně roznesli občerstvení, před každého muže a ženu postavili pohár s rudým vínem. Jen před Severusem se objevila broušená sklenka s whisky. Skřítci zmizeli.
Temný pán se rozhlédl. „Nyní můžeme začít. Rookwoode, informuj nás prosím o dění na ministerstvu.“
Severus hleděl na skleničku před sebou.
Výjimečný.
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
Velkou síní se nesl hlahol a jásání, stoly se prohýbaly záplavou vybraných pochoutek. Slavnostní předávání výsledků z OVCÍ právě skončilo, studenti oslavovali.
Severus složil všechny zkoušky na výtečnou. Byl to skvělý pocit. Jen ho nebylo s kým sdílet.
Opustil síň, šel balit. Ostatní si hodlali užít poslední týden v Bradavicích, bez učení a stresu, s plnou parádou. Severus věděl, že ho tu nikdo postrádat nebude.
Beze spěchu naskládal svůj skrovný majetek do omšelého cestovního kufru, zmenšil ho a uložil do kapsy. Svlékl studentský hábit. Nechal ho ležet na ustlaném lůžku ve společné chlapecké ložnici. Jeho dny zde skončily. Smutek…? Severus přivolal nedávno objevený nitroklid a ten pocit ztráty v něm utopil.
Zvolna kráčel chodbou, ruce v kapsách.
S Lily se rozloučil už včera, v ukradené skryté chvilce na ošetřovně.
„James mě požádal o ruku!“ vydechla, zelené oči zářivé.
To znamenalo definitivní konec. Potter mu nikdy neodpustil onen útok na Blacka, jeho nenávist v posledním ročníku dosáhla hranice krvavé zášti. Což Severus kupodivu chápal.
„Gratuluji,“ přivinul dívku k sobě, objal ji, „jsem šťastný za tebe.“
Pevně ho sevřela.
„Uvidíme se ještě, Severusi?“
„Samozřejmě,“ přitakal neochvějně.
„Dobře…“ Rozkvetla úsměvem. Vytáhla se na špičky, vtiskla mu lehké políbení na obě tváře. „Hodně štěstí, Severusi. Mám tě ráda.“
Zmizela, dveře ošetřovny se za ní neslyšně zavřely.
„Já tebe také,“ řekl Severus do prázdné místnosti. „Sbohem.“
Nyní stál před ředitelnou. Brumbál byl uvnitř; Severus ho cítil, vnímal jeho magii, jak se ve vláčných vlnách proplétá mezi molekulami dřeva. Jen tam tak stál a nechal se jeho magií objímat. Naposled.
Zvedl ruku, zaklepal. Vstoupil.
„Smím se s vámi rozloučit?“ požádal tiše.
Pomněnkové oči se na něj neusmívaly. Už dávno ne.
Muž vstal od svého stolu, došel k němu, zůstal stát ve vzdálenosti několika kroků.
„Odcházíš již dnes?“
„Ano, pane. Nemám důvod tu zůstávat.“
Brumbál ho mlčky sledoval.
„Dobře tedy. V tom případě si dovolím položit ti otázku, ke které hledám odvahu několik posledních měsíců.“
Severus se zmateně zachmuřil. Jakou otázku?
„Pane…?“
„Ukážeš mi své levé předloktí, Severusi?“ zeptal se Brumbál.
Víte, jak chutná pocit absolutní ztráty? To následné ticho, když zazní konečný rozsudek?
Nijak. Je prost veškeré chuti, beztvarý, jaksi amorfní, jen s lehkým nádechem hořícího dřeva spálených mostů. To jen ta chvíle je těžká k neunesení.
Severus nechal víčka klesnout. Neřekl nic. Své Znamení zla neukázal; nemusel. Brumbál stejně pochopil.
„Takže sis zvolil,“ pokýval hlavou. A tentokrát v jeho hlasu neznělo zklamání, jen smutek. Velký a bezbřehý.
„Chce mě,“ zašeptal Severus.
„Chce tě zneužít. Není v něm dobrého vůbec nic, můj chlapče.“
Severus otevřel oči. Pohlédl na něj. „Ale chce mě.“
Brumbál drobně přitakal. Otočil se, stařeckým krokem se vrátil ke svému křeslu.
„Každého jiného bych za to proklel, Severusi,“ pronesl unaveně. „Tobě přeji z celého srdce, abys svého rozhodnutí nikdy nelitoval.“
„Lituji mnoha věcí, pane,“ řekl tiše Severus na odchodu. „Ale ne, že jsem vás poznal. To ne. Nikdy.“
Když procházel bradavickými branami, neohlédl se. Tohle místo, všechny bolesti a radosti uplynulých let, zůstaly navěky nesmazatelně vryté do jeho srdce.
A jeho srdce leželo na zemi v prachu ředitelny.
Lucius Malfoy již postával za branou, dveře kočáru otevřené.
„Vítej, příteli!“ objal ho teatrálně. „Přijmi mé blahopřání k úspěšně složeným zkouškám. Ačkoliv nic jiného jsme od tebe ani nečekali.“
„Děkuji,“ kývl Severus stroze.
Lucius vylovil zpoza zad balíček. „Tohle je dar od pána k tvému slavnému dni.“
Severus balíček převzal, s mírnou nedůvěrou a zmatkem, dárek? Roztrhal ozdobný papír, opatrně rozevřel. A ztratil dech. V prstech svíral Berithův Necronomicon. Prudce knihu přitiskl k prsům, zakryl pláštěm.
„Zřejmě něco, co tě potěšilo,“ věnoval mu Lucius křivý úsměv, s patrnou jiskrou žárlivosti. „Nuže, neztrácejme čas. Jsi očekáván. Dnešní večer patří tobě, neměli bychom přijít pozdě na oslavu.“
Později v noci ho Temný pán vzal stranou, provedl domem do nižších pater, otevřel dveře. Mávl rukou do prázdné, kamenné místnosti.
„Tvá nová laboratoř. Jak se ti líbí?“
Byla tak – velká! Ve výšce několik malých oken, kterými dovnitř proudila mléčná měsíční záře, přesně tak akorát, aby se člověk necítil jako zavřený v kobce a přesto denní světlo nefalšovalo správné odstíny při vaření lektvarů.
Voldemort podal Severusovi svitek.
„Sepiš mi vše, co potřebuješ. A žádej jen to nejlepší.“
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
Ilustrace: asphodel and wormwood by acerbicwit
Verše: Kletba od A.OReally
Shromáždění Smrtijedi stáli v kruhu, mlčenliví a nehybní. Severus mezi nimi zvolna procházel, prováděl obvyklou namátkovou kontrolu pomocí nitrozpytu.
Mulciber. Včera kletbou Imperius přiměl nějakého mudlu vraždit. Spokojenost se sebou a stále se zlepšujícím zvládáním Imperia ležela v jeho sálu vědomí jako drogový opar.
Rookwood. Opět na ministerstvu získal nějaké kompromitující informace na dalšího člena Starostolce. Už je Temnému pánovi předal.
Karkarov. Jeho myšlenky Severuse přivítaly víc než ochotně, ukázaly mu desítky obrazů, ve kterých Severuse zahrnoval slastí. Severus je lhostejně odehnal, zaměřil se na vše, co se týkalo Temného pána. Nejistota a strach; strach příliš velký, než aby se Karkarov odvážil k odporu. Severus jeho vědomí spokojeně opustil.
Macnair. Popravčí, pracující pro Komisi na odstraňování nebezpečných bytostí, v hlavě neustále probíral detaily nadcházející akce. Měl za úkol předstírat popravu zdivočelého vlkodlaka a dopravit ho sem, Fenrir Šedohřbet se měl stát vítaným nováčkem mezi Smrtijedy. V pořádku, Severus ukončil spojení.
Roget. Splašené myšlenky, létaly mu myslí jedna přes druhou, jeho sál vědomí byl jako bzučící úl. Severus se soustředil. Ucítil drobný tlak odporu, strach vibroval prostorem jako hřmění vzdálené bouřky. Soustředil se víc. Zalila ho Rogetova panika, zběsilá snaha cosi zakrýt. Čímž Severusovi ukázal jasný směr. Přivolal vzpomínku, Roget se ji splašeně pokusil vyrvat a skrýt, zoufalství a děs; proti Severusově vůli neměl šanci. Pečlivě si obraz prohlédl, zaprášené místo, nějaký sklad, Rogetův horečnatý šepot, rudé hávy bystrozorů.
„Neříkej to. Prosím!“
Severus jeho vědomí opustil.
„Zrádce,“ řekl.
Kruhem Smrtijedů proběhlo zachvění, Roget bledý na smrt padl na kolena, cosi blekotal. Voldemort potřásl hlavou, mlaskl.
„Jak nepříjemné,“ pronesl. „Crucio.“
O deset minut později vstoupil Severus do Rogetova sálu znovu, muž strhaný bolestí se nepokusil ani o stín odporu. Severus jeho vědomí prošel velmi pečlivě.
„Šlo o první schůzku, sjednával podmínky. Žádal trestní bezúhonnost a ochranu své rodiny výměnou za jména Smrtijedů,“ oznámil pak.
„Rogete, Rogete… To bylo velmi hloupé,“ řekl Temný pán, „Belatrix? Je tvůj.“ Otočil se k Severusovi. „Konečně doručili tu šedesátiletou whisky, kterou sis přál. Bude se výtečně hodit k šachové partii.“ Rudé oko na Severuse mrklo. „A dnes tě porazím.“
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
Hladové dlaně mu lačně klouzaly po kůži, nevynechaly jediné místečko. Dráždily a vzrušovaly, probouzely nejhlubší tóny vášně. Dech obou se trhaně stupňoval. Vlhký jazyk na bradavce, skousnutí, Severus tlumeně sykl. Rozkoš drancovala zevnitř. Zatínal prsty do matrace, vzpínal se vstříc těm nenasytným rtům, které ho vždy dokázaly téměř připravit o rozum. Vnímal, jak si kamenná erekce ohleduplně hledá cestu jeho útrobami, mokré polibky, kterými ho jeho společník laskal na hrdle, drsně něžné dlaně, pomněnkově modré oči… Ne! Severus prudce zvedl víčka.
Nechci na něj myslet. Proč prostě nemůžu zapomenout?!
Hrubě přitáhl Igora těsněji k sobě.
„Víc,“ zavrčel.
Karkarov byl zkušený milenec. A veškerým svým uměním Severuse zahrnoval, věnoval se mu s fanatickou důsledností; byl posedlý jeho tělem. Taky v tom byla vypočítavost. Severus to věděl a bylo mu to jedno.
Za těch několik málo okamžiků, kdy mu rozum zastřela touha a vytěsnila všechny myšlenky i vzpomínky, byl Igorovi vděčný. Za kratičkou iluzi, že je milován.
Což nebyl. Znal Igorovo vědomí příliš dobře.
Orgasmus na pár vteřin zaplavil mysl blaženou nicotou… a studená mrcha realita do něj opět zatnula ostré drápky. Igor sklouzl ke straně, položil se vedle něj. Podepřel si hlavu, sledoval Severusovu tvář. Natáhl ruku, odhrnul pramen rozcuchaných černých vlasů.
„Někdy mám pocit, že ti hrozně ubližuji,“ řekl. „Vypadáš po milování tak… smutný.“
Severus jeho dlaň odstrčil.
„Nebuď směšný.“
Vstal z lůžka, očistil se kouzlem, oblékl. Igorův pokoj opustil beze slova. Došel do společenské místnosti, několik Smrtijedů tam sedělo v tlumeném rozhovoru nad láhví vína. Zmlkli. Vždycky zmlknou, když vstoupí Severus.
Strach; cítil ho z nich na sto honů. Ve svých devatenácti letech byl jedním z nejmladších Smrtijedů a přesto byl Temnému pánovi nejblíže; díky svému nadšení pro černou magii, svým schopnostem v nitrozpytu, umění s lektvary, nebo Merlin ví proč. Stejně na tom nezáleželo. Prostě to tak bylo. A všichni páchli chorobným strachem, kdykoliv se objevil. Už dávno se mu nikdo nedíval do očí.
Severus je ignoroval, došel ke stolku s láhvemi, z karafy si do broušené sklenky nalil trochu whisky. Přivolal poslední výtisk časopisu o lektvarech, vykročil ke svému pokoji. Minul schody do patra, které celé obýval sám Temný pán. Nikdo tam nesměl.
Jen Severus.
Sotva překročil práh místnosti, tichý hovor se za jeho zády opět rozproudil. Severusovy rty zvlnil pohrdlivý úsměšek.
Měl jsi pravdu, Albusi. Moc je tolik – svůdná.
…Tak proč nejsem šťastný?
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
Poslední zachroptění, poslední záškuby. A přestal se hýbat úplně.
„Tak tenhle moc nevydržel,“ pronesl Rabastan Lestrange otráveně.
„Co naděláš, bratříčku, nemůže být každý den posvícení,“ pokrčil Rudolfus rameny.
Severus se pohnul, opustil své místo po Voldemortově boku, došel k mudlovi. Válel se na zemi ve svém vlastním obýváku a jen tak si tiše krvácel na světle béžový koberec. Severus kouzlem zkontroloval životní funkce.
„Mrtvý,“ oznámil. Uklidil hůlku, hotovo, vyrazil ke dveřím.
„Prosím. Jeho ne.“ Tiché vzlyknutí z rohu místnosti, manželka mrtvého klečící v magipoutech prosila. Její hůlka, zlámaná na několik kousků, se válela opodál. Ale té si nevšímala. Ani nehybného těla. Její velké, pláčem zarudlé oči se vzpínaly k Belatrix; půvabná divoženka s pohupováním v bocích chovala v loktech sotva půlroční děcko.
„Je po mně, je to kouzelník, má magii, cítila jsem ji! Prosím.“
„Tak ty jsi kouzelník?“ zašeptala Belatrix, bříšky prstů ho polaskala po tvářičce.
„Ano, není to mudla, má magii, prosím!“
Severus cosi neurčitého zavrčel, kývl ke dveřím. Nesdílel jejich zvrácené choutky, psychické týrání se mu příčilo. A neměl rád, když se někde zdržovali zbytečně dlouho.
„Jaký má nosánek,“ zaševelila Belatrix, pošimrala ho. Zvedla tvář k jeho matce. „Porodila jsi maličkou, špinavou, bezcennou zrůdičku. Víš to?“
Žena zavyla hrůzou. Severus strnul. O co tu jde? Svou práci odvedli, mudla je mrtvý.
„Měli bychom jít. Je čas.“
„Ty jsi stále tak nervózní, Severusi,“ potřásla Belatrix bohatou hřívou vlasů, otočila se k Temnému pánovi. Ukázala mu děcko. „Je špinavý,“ protáhla nešťastně.
Merline. Ona je šílená, prolétlo Severusovi hlavou konsternovaně.
Voldemort neřekl nic. Díval se. Potom kývl, dal jí své svolení. To ne, vydechl Severus, divoce pohlédl do rudých zorniček. Je stejný jako vy a já!
Voldemort jeho pohled opětoval bez mrknutí.
Belatrix se usmála, zeširoka, nadšená. Položila děcko na gauč, políbila ho na čelo.
„Crucio,“ zašeptala láskyplně.
Nápor nelidské trýzně vydrželo malé srdíčko stěží půl minuty. Zvířecí křik jeho matky utichl až s Avadou. Severus stál odvrácený, čelem ke dveřím, před ním na zemi vychládalo tělo… ne. Ne, Severus už tam mrtvého mudlu neviděl. Ležel tam muž, který zoufale bránil svou rodinu. A prohrál.
Té noci Severus poprvé zvracel.
Konečně dávivé křeče odezněly, vyčerpaně se svezl na podlahu koupelny, opřel zády o stěnu, oči zavřené. Dýchal prudce a rychle, všechno se v něm třáslo. Duše horečnatě jektala zuby.
Mírný stisk na rameni, Severus zvedl víčka. Voldemort mu podával vlhký ručník.
Severus na něj okamžik zůstal zírat. Pak ručník přijal, otřel si tvář, kolem něj proběhlo kouzlo, vyčistilo místnost od nakyslého pachu zvratků. Šustění látky, Voldemort se posadil na zem naproti němu. Severus hleděl na své ruce, složené v klíně.
„Bylo to dítě,“ zachrčel.
„Ano. To bylo.“
„Stejné jako já.“ A vy. Ale to pochopitelně říct nemohl. Stejně to oba věděli.
„Oh, kdepak, můj drahý Severusi. Nikdo není jako ty.“
„Bylo to děcko.“
„Ano. A z dětí vyrostou muži. Tohle je válka, Severusi, je nemoudré nechat vyrůst nepřítele, dát mu čas zesílit. Copak to nechápeš?“
Severus stiskl dlaně v pěst. A zvedl tvář, pohlédl na něj. Chtěl to říct pevně a nahlas, ale ne, nešlo to, hrdlo mu svíral děs, rudé zorničky byly tak blízko a tak intenzivní. Ale aspoň to zašeptal.
„Nebudu zabíjet děti.“
Voldemort pozdvihl obočí. „Ne?“
Sklonil se k němu ještě blíž, až Severuse ovanul jeho dech. Společně s hrůzou.
„Dobře,“ řekl Temný pán tiše. „Ty nemusíš.“
Odtáhl se. A Severus zjistil, že mu v hrudi buší srdce jako zvon, po spánku lechtivě sklouzla kapička ledového potu.
Opravdu mu to prošlo?! Vzepřel se… a není potrestán?
Voldemort potřásl hlavou, povzdechl si.
„Jsi poslední dobou zamlklý. Ani za mnou nechodíš tak často jako dřív. …Doufal jsem, že tě Igor dokáže rozptýlit. Zjevně není tak dokonalý, jak si rád o sobě myslí.“
Severus mlčel. Na tohle neexistovala odpověď. Tedy ne taková, za kterou by nezaplatil životem. Nejspíš.
„Nebo je možná problém v něčem jiném,“ prohodil Temný pán zlehka. Natáhl pravičku, vzal Severusovu bradu do prstů, přiměl ho vzhlédnout. „Ty ho ještě stále miluješ. Že mám pravdu?“
Severus zbledl. Krev v žilách zamrzla a znehybněla.
Voldemort ho pustil. „Tušil jsem to…“
Zvedl se, oprášil hábit. Vykročil ke dveřím koupelny. A Severus ještě stále čekal Avadu, nebo aspoň Crucio; Merline, nevěděl jsem, že to ví, to celou dobu o tom věděl?!
Voldemort se zastavil na prahu.
„Tak proč nejedeš do Bradavic, Severusi? Mohl bys tam požádat o místo profesora obrany proti černé magii. Pokud vím, je stále volné.“
Severus chrčivě vypustil kyslík z plic; ani nepostřehl, kdy zadržel dech.
„Pane?“ zachroptěl.
„Kohokoliv jiného bych tam vyslal s rozkazem pro mne špehovat,“ řekl Voldemort. „Ale tebe ne. Jeď,“ rozpřáhl paže, usmál se, „jeď, Severusi! A buď šťastný.“
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
„Je to jen a pouze kvůli Poppy, proč tu ještě nejsou bystrozoři,“ řekl starý muž. Jeho šediny získaly odstín stříbra, ve tváři se objevily nové vrásky; nějak hlubší. Tolik se za uplynulé dva roky změnil. I pomněnky v očích povadly, jejich laskavou mírnost spolkl čas všežravec. Také hlas měl jiný; jeho slova byla tenká a ostrá jako žiletky, nepostřehnutelně pronikala kůží do těla a tam, teprve tam, začala rotovat.
„Proč jsi přišel? Jaké šílenství tě vede k naději, že bych tvou nabídku přijal?“
„Jsem v obraně skvělý. Bradavice byly jediný domov, jaký jsem poznal. …A protože vás velmi postrádám,“ řekl Severus. Tón řeči pustý. Pusto a prázdno, ano, to byl dobrý štít, který ho mohl udržet na nohou.
Brumbál sundal brýle, vyčerpaně promnul kořen nosu.
„Skutečně myslíš, že nevím o zvěrstvech, která jste spáchali? Kolika z nich ses zúčastnil? …Běž. Odejdi, Severusi. Hned. A toto je má poslední laskavost, kterou ti prokazuji, nechám tě odejít svobodně. Nenech se však mýlit, nedělám to pro toho, kým jsi dnes. Je to jen z hluboké lítosti k chlapci, kterého jsem v tobě znal a jehož intelekt a vznešené srdce jsem si oblíbil. To vše, co jsi ty tak lehkovážně zahodil a pošpinil. Běž. A nevracej se sem, v Bradavicích pro tebe již není místo.“
Severus musel veškerou vůlí přivolat nitroklid. Rtuť ho objala, zalila svým chladivým mírem – a ne, nemohla ho spasit. Na takovou bolest nebyl lék. A tak udělal něco, co snad neudělal nikdy. Řekl: „Prosím.“
„Zvolil sis, Severusi. A dnes tu nejsi z lítosti nad tou chybou; nes tedy břímě svého rozhodnutí.“ Brumbál se zvedl z křesla. „Jdi. My dva si již nemáme co říct.“
Severus vstal. Severus šel. A u dveří se Severus zastavil.
„Nikdy vás nepřestanu milovat,“ řekl.
Albusova tvář pukla, maska chladného nepřátelství popraskala a pod ní – nesmírný žal.
„Tak proč jsi mě opustil, můj chlapče…?“
Ale věděli to oba. Bolest z lásky se tak ráda mění v hněv.
Severus odešel.
Zamířil do Prasinek, do hostince U Prasečí hlavy. Zoufalý a rozbitý se k Temnému pánovi vrátit nesměl; byl by příliš zranitelný. V koutě a šeru nevábné místnosti upíjel whisky, sbíral své kousky, slepoval dohromady. Třídil. To dusivé a vražedné uzamykal do své vlastní Pandořiny skřínky. Šlo to špatně. Takže když později ke svému úžasu zahlédl Brumbála, jak prošel hostincem a vystoupal po schodech k pokojům, šel Severus za ním. Musel. Chtěl s ním mluvit; ještě aspoň jednou! Místo toho vyslechl věštbu Sibyly Trelawneyové. Křik hostinského ho prozradil, Severus s mumláním couval, dveře se rozlétly, na vteřinu zahlédl Brumbálovu tvář. A jeho výraz byl jasný. Vše bylo řečeno, most dohořel. Cesta byla zavřená.
Krvavý svět Temného pána byl jediný, který Severusovi zbyl. Svět, ve kterém byl chtěný.
Vždyť Voldemort přijal jeho vášeň k černé magii – a stejně tak akceptoval jeho lásku k Brumbálovi. Kdo mu kdy dal víc?!
Severus vyšel ven a přemístil se.
Temný pán ho vyslechl mlčky. Nepřerušil ho ani jedinkrát.
„Vím, co jste říkal, pane,“ mluvil Severus horečnatě, „pamatuji si náš poslední rozhovor. A vím, že máte pravdu. Ale pokud má být to děcko opravdu tak mocné – proč se dobrovolně vzdávat takové zbraně?! Najděme ho, můj pane. Přiveďme ho sem, vychovejme v lásce a úctě k vám!“
Voldemort mlčel. Sledoval Severuse. Dlouho.
Potom řekl: „Bylo to velmi zlé, můj drahý Severusi?“
Mladík strnul. Nemohl si pomoct; uhnul pohledem.
„To mne mrzí,“ pronesl Voldemort, odmlčel se. „Ale pověz mi – co jsi čekal?“
Co? …Upřímně?
Bolest. Čekal jsem bolest. Nesnesitelnou a ukrutnou, z jeho odmítnutí. Ano, přesně to jsem čekal.
A té se mi dostalo.
Pak je tedy vše v pořádku. Ne?
Temný pán vstal ze svého křesla, došel k němu. Dotkl se jeho ramene.
„Vystavil jsem tě nečekaně tvrdé zkoušce, Severusi. Obstál jsi. Jdi za Igorem, jdi a potěš se. Užívej darů, které ti jsem ochoten dát.“
Ne, nebylo to milování, té noci ne. Byl to čirý a bohapustý sex, tvrdý hněvem, vášnivý zuřivostí, intenzivní utrpením. A někdy během toho to Severus konečně pochopil.
Temný pán věděl, že ho Brumbál nikdy nepřijme zpět; znal ho příliš dlouho, příliš dobře. A stejně tak věděl, že Severus v tom okamžiku s definitivní jasností uvidí, která cesta jako jediná zbývá. Žádná.
Byl v pasti.
Igor se s mocným oddychováním svalil vedle něj, extáze odeznívala, těla vychládala. Severus ležel nehnutě, oči zavřené. Potom na tváři ucítil jemný dotek. Igor mu otřel slzy. Zakryl ho peřinou.
„Zůstaň dnes u mě,“ řekl prostě.
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
Další dům, další pokoj, další tváře. Stejná hrůza. Stejné prosby.
Stejně marné.
Místnost byla zaplněná Smrtijedy v pláštích a maskách, uprostřed magipouty svázaný klečel muž, nad zlomenými zbytky hůlky. Jeho mudlovská manželka se krčila v rohu, tiskla k prsům tříletou dcerku. Ještě spala. Jednali v tichosti.
Macnair a Fenrir se pohnuli vpřed, Voldemort je zarazil krátkým gestem. Poslušně zkameněli.
Temný pán masku nenosil. Nikdy.
Teď stočil své červené oči k Severusovi po své pravici.
„Dnešní večer patří tobě, můj drahý příteli.“ Úzké bezkrevné rty se prohnuly v úsměvu. „Takže si smíš vybrat.“
Severus rozuměl. Těšil se příliš dlouho pánově shovívavosti; přišla doba opět prokázat svou věrnost. Vždy věděl, že je to jen otázka času.
…Spoutaný muž? Nebo bezbranná žena a spící děcko?
Ani Belatrix svou spanilou tvář neskrývala. Jako všichni ostatní visela na Severusovi pohledem, v tom jejím kromě krvelačnosti a naprosté lhostejnosti k lidskému utrpení plála i vzrušená dychtivost. Padneš, Severusi? Padni.
Severus se Temnému pánovi drobně poklonil a vykročil. Došel do rohu místnosti, hůlku v dlani, poklekl u ženy.
Muž prosil. Zapřísahal. Žebral o jejich životy.
Jen potichu, aby nevzbudil dceru.
Jeho žena byla ještě mladičká. A plná hrůzy, prosvítala kostmi i kůží. Dceru drtila v náručí. Severus se k ní naklonil, těsně, téměř na dotek.
„Jak se jmenuješ?“
„Emily,“ vzlykla. „Emily Starlingová. Prosím, pane…!“
„A tvé dítě?“
Pevně stiskla rty, aby zadusila vzlyk, velikánské slzy padaly po tváři, klouzaly po bradě a padaly na děcko. Malá se zavrtěla.
„Savannah.“
„Dobře. Děkuji ti, Emily,“ zašeptal Severus. „Tvou dceru zachráním. Neměj strach. Všechno bude v pořádku.“
Prudce vydechla. „Slibuješ?!“
„Přísahám.“
Severus přiložil hůlku k jejímu spánku, Emily se na něj usmála. Přijala smrt v míru a pokoji. Severus sklonil hůlku k děvčátku, ještě stále spalo, v matčiných mrtvých pažích.
„Avada kedavra.“
Její otec křičel dlouho. A potom i on zmlknul, zhroucený na zemi ve vlastních zvratcích a v krvi, nekonečně tichý, nekonečně mrtvý.
Severus mu záviděl.
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
Chvatný úkrok, Severus se vyhnul kletbě, minula ho o vlas a rozsekla zeď za ním. Mrštil Impetus, muž odlétl, narazil zády do dveří. Až se tím nárazem otevřely. Lékouzelník se sesunul k zemi, sténal, táhle a naříkavě. Severus se rozběhl. Dochvátal na konec chodby, schody vzhůru, dusání mnoha nohou. Tlumené výkřiky před ním i za ním, nemocnice u svatého Munga se s úderem půlnoci změnila na válečné pole. Bojovalo se ve všech patrech, Smrtijedi dravě postupovali vpřed.
Severus utíkal. Bral schody po třech. Koutkem oka zahlédl pohyb v mezipatře nad sebou, závan bystrozorské rudé, vyslal kouzlo napřed. Žuchnutí, Severus ležící tělo přeskočil. Chvátal dál. Hlasy před ním nabíraly na intenzitě, doháněl je, kdo je mezi prvními? Rozeznal Notta a Mulcibera. Bylo jich nejméně šest, možná víc. Sirény, rozezněly se budovou, někdo spustil alarmující kouzlo, dunělo na poplach. Svolávalo bystrozory na pomoc. Severus utíkal.
Další patro, další chroptící těla. Zvuky bitvy už zněly ostře a jasně, musel být blízko, na zemi se vedle postav v rudých hábitech válely i černé pláště, bílé masky, tři Smrtijedi, Severus nezkoumal, kdo to je. Běžel dál. Zahnul za roh, sklouzl, krémově bílou podlahu pokrývala krvavá záplava, lačně vytékala z rozsápaného těla; takže před ním je i Fenrir. Rychle! Severus vyrovnal smyk, letěl dál.
Rána. Těžká vlna magie se prolila chodbou, srazila Severuse na kolena, téměř mu vyrazila dech. Tohle patro zřejmě chránila nějaká zvláštní magická bariéra. Dalo se to čekat. Byla zbytečná; stejně jako snaha utajit přítomnost jistého pacienta ve vážném stavu.
Severus se mátožně vyškrábal na nohy, přinutil tělo k pohybu. Běžel. Letěl. V plicích pálilo, mezi lopatkami stékal pot. Maska na tváři odrážela jeho vlastní prudký dech a v pravidelných intervalech mu ho horce vmetala zpět. Utíkal.
A konečně poslední roh, zabočil, pár kroků od něj otevřené dveře, mizel v nich cíp černého pláště.
Trojnásobné Crucio zaznělo s vášnivou chtivostí. Severus odhodil veškeré ohledy, už se ležícím bystrozorům nesnažil vyhýbat, prostě po nich šlapal, chvátal vpřed. Vrazil do místnosti, Fenrir, Dolohov, Nott stáli ještě s namířenými hůlkami, Rudolfus Lestrange vytahoval přenášedlo. Albus Brumbál s popelavě šedou, strhanou tváří se němě zmítal na lůžku v ukrutné trýzni.
„Multo tramortimento!“ zařval Severus.
Držel starého muže v náručí ještě dřív, než Smrtijedi v hlubokých mdlobách dopadli na zem. Hmátl po Brumbálově hůlce na nočním stolku, chodbou zněl dusot, další Smrtijedi, dveřmi dovnitř padl stín, Severus se přemístil.
Objevili se těsně před bradavickými pozemky. Štíty by ho dál nepustily, nemělo smysl to zkoušet. Severus mu vrazil hůlku do prstů a starého muže přes hranice prostě strčil. Brumbál udělal klopýtavý krok, zhroutil se do trávy.
Severus máchl hůlkou, vyšlehlo bílé světlo, sněhově krásná laň se rozeběhla, dlouhými plavnými skoky spěchala k hradu, chvátala pro pomoc.
„Patron,“ zasípěl Brumbál. Dýchal jen mělce, s námahou, oči zastřené přetrpěnou bolestí i následky posledního střetu s Temným pánem; jako by mu někdo jeho pomněnky otrhal.
„Severusi… ty jsi vykouzlil Patrona… Ještě není pozdě. Nejsi ztracený!“
Hrad v dáli se rozsvítil, mnoho oken vyděšeně zaplálo do noci.
„Pojď se mnou, Severusi, pojď se mnou… ještě máš naději!“
„Naději?“ prohodil Severus zlehka. Potřásl hlavou. „Naděje tuto zemi dávno opustila.“
Brumbál k němu natáhl ruku, třásla se, pokroucené prsty se mu nezvladatelně chvěly.
„Pojď se mnou, Severusi. Prosím tě o to.“
„Kdybyste jen tušil, co jsem udělal… Dnes už mne štíty nepustí. A to je dobře.“
„Ach, Severusi,“ hlesl Brumbál. Ve zvrásněné tváři všechnu bolest světa. „Mýlil jsem se v tobě. Odpusť mi to. Zůstaň se mnou, nevracej se tam… Potrestá tě.“
Prostranstvím se k nim blížily spěchající siluety, matně ozářené Lumos na špičkách hůlek.
Severus sňal masku. Nastavil tvář vlahému nočnímu vánku; polaskal kůži, slanou potem. Severus vydechl, zhluboka. Po celé věčnosti. V duši takový – mír.
Usmál se na Brumbála, široce. Z celého svého vroucího srdce.
„Vy nemáte ani zdání, jak žízním zemřít. …Žijte dlouho a blaze, pane.“
A s tichým lupnutím se přemístil do výhně Voldemortova vzteku.
Future World Music - Follow You Or Follow Me
«« Omnes Amores Vulnerant, Ultima Necat »»
_______________________________________________________________________
Ochutnávka na 34.kapitolu Princův příběh – Domů
Kuchyňská židle s tupým úderem dopadla na podlahu a poskočila, Selena se řítila ze dveří, zakopla na schodech, nahoru vyběhla po čtyřech. David za ní. Jeho žena rozrazila dveře dětského pokoje, uchvátila Mary z kolébky, vrhla se k pětileté Elisabeth, jejich osmiletý syn Josh se posadil na svém lůžku, omámeně mžoural.
„Mami…?“
David stanul na prahu, něco ledového klouzalo tělem.
Selena stála vprostřed místnosti, dcerky v náručí. Zvedla k Davidovi tvář. Střepy nelidské hrůzy; trčely i z jejích očí.
„Nedokážu vzít všechny,“ vydechla.
XXX
„Bůh i Merlin s tebou, Severusi,“ vzlykla. Slzy na krajíčku. „Kéž se znovu setkáme v lepších časech.“
Zmizela.
V lepších časech? Ty už byly, Lily, ty už přece dávno byly…
XXX
Voldemort spustil dlaně do klína. Zaklonil hlavu. A rozesmál se.
„Ach, můj drahý Severusi… Přes všechno, co jsem kdy udělal a co ještě učiním… Krutostem lásky se nikdy nevyrovnám.“
XXX
Ticho.
Severus se po něm ohlédl. Igor tam seděl, tvář v dlaních.
„Nechci, Severusi,“ zašeptal zoufale. „Zabije tě.“
Severus se hořce zasmál.
„Stále jsi tak směšný.“ Přitáhl si polštář pod hlavu a otočil se k němu zády. „Tady všichni zrazujeme.“
XXX
Past.
„Severusi?“ natočil se k němu Temný pán, prohodil zlehka, „dáš mi svou hůlku?“
Uteč, zavyla v Severusovi hrůza.
Kam, zeptal se stoicky rozum.
…Proč, povzdechlo si srdce.
XXX
Na světě je mnoho hrůz. O první příčku se svorně dělí nemilované dítě, truchlící matka a zlomený muž.
Takže ne. Hrdým mužům věnujeme úctu, obdiv a lásku. Soucit nikdy. Nikdy.
A tak Harry neřekl nic.
XXXXXX
Myslíte, že tahle kapitola byla zlá? Přijdou horší. Přesto - právě v těch nejtemnějších chvílích života jsme poprvé schopni spatřit záblesk světla. A Severus vykročil novým směrem.
Budiž vám - opět - útěchou, že jde jen a pouze o vzpomínky. A že bude kapitolka opět delší; tak dlouhá, dokud vás nebudu moci potěšit... láskou :)
Jste báječní. Děkuji za vaše vlídná slova, děkuji, že se vracíte a prožíváte příběh se mnou, děkuji i za vaši "němou" přítomnost. A je mi velmi a hluboce líto, že právě nyní není v mých silách tohle vše, co od vás dostávám, dostatečně ocenit :-( Omlouvám se. Snad jediné ospravedlnění, které pro sebe nacházím, je to, že i přes ony nečekané a vážné potíže v mém životě, na příběhu stále pracuji. Kapitola 36 je dopsána, poslední a závěrečná, 37, je ve stavu rozpracovanosti (zhruba v první třetině). Ještě stále věřím - a doufám - že se mi ji podaří dopsat tak, abyste nemuseli na poslední díl čekat déle než obvyklý týden.
Ještě jednou děkuji vám všem. Přeji vám jen dobré :) A nezapomínejte - tohle je stále pouze příběh :) Skutečný život umí být laskavý. Občas :) Merlin s vámi 
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář