Slunce pomalu ale jistě vítězilo nad mraky. Foukal už jen slabý vánek a první děti vybíhaly z domů, aby si mohly užít onoho podzimního počasí.
Dívenka stála u dětského hřiště a sledovala volně pobíhajícího pejska.
„K noze," zkusila. A pes na zavolání zareagoval a přišel.
„Půjdeš se mnou?" otázala se ho.
„Haf," odvětil pes.
„To bylo asi jo," podrbala ho a spolu pokračovali dál.
„Vidím, že si vedeš kamaráda," pousmála se žena, když je uviděla.
„Pobíhá tu už druhým dnem," pokrčila dívenka rameny. „A obojek se štítkem nemá. Co mi budete dnes vyprávět?"
„Uvidíš," pronesla žena tajemně a podala jí krásný bílý květ.
„Tu znám," zamyslela se dívenka a snažila se rozpomenout jméno rostlinky.
„Je to chryzantéma," poradila jí žena. „Psi jsou krásná zvířata. Věrná," dodala pak.
„To jo," zamumlala dívenka s nosem zabořeným v květině, „a chryzantéma moc nevoní."
„Ale je krásná."
„To nepopírám."
„Je to poměrně ironické, že tu máš dnes sebou pejska," zamyslela se žena.
„Proč?" zvedla k ní dívenka oči.
„Dnešní příběh bude totiž vyprávět právě o věrnosti."
„O věrnosti? K čemu věrnost?" otázala se dívenka překvapeně.
„Věděla jsem, že se zeptáš. Věrnost se zdá jako nepodstatný abstraktní pojem, přesto je nesmírně důležitá," odpověděla žena laskavě.
„Věrnost znám," poznamenala dívenka, „věrnosti rozumím, umím být věrná. Mamince, třeba. Kromě vzteku byla tím jediným, co jsem chápala a co jsem přijímala."
„Poslouchej a uvidíš. Možná pak zjistíš, že se mýlíš," navrhla žena.
„Dobře."
„Tak tedy začněme. Jak jsem již řekla, psi jsou velmi věrní. Milují i toho, kdo proti nim zvedne ve zlosti ruku, a jsou takovými, jakými je pán utvoří. O psí věrnosti se lidstvo přesvědčuje dennodenně, už od chvíle, kdy jej přijalo pod svou střechu.
V jednom pradávném hrabství žila prostá dívka jménem Anna. Byla ve službě u hraběte Marka, který si získal její srdce. Proč si jej zamilovala, Anna netušila.
Marek byl jedním slovem krutý člověk. Na všechny shlížel z výšky, všechny urážel a každému ubližoval. Nejvíce bitým byl jeho lovecký pes, jehož bezbřehá věrnost Annu každým dnem uchvacovala.
Co Marek dělal, jí zraňovalo a toužila mu otevřít oči. Jakoby neviděl, že jej každý nenávidí pro to, co dělá.
Jednoho dne bloumala bezcílně hradem, když najednou spatřila pánova loveckého psa Amanse, to znamená milovaný. Seděl pod obrazem paní hraběnky, Markovy matky. Třásl se po celém těle.
„Ame," zavolala Anna tiše.
Pes k ní otočil hlavu, ale z místa se nepohnul. Děvečka přišla blíže a zahleděla se na obraz.
Paní hraběnka seděla na polstrovaném křesle v tmavě modrých šatech a v rukách měla puget bílých chryzantém. Když se na ně Anna více soustředila, uviděla, že některé květy jsou spíše růžové, téměř červené... Dotkla se jich a zděšením vykřikla.
Puget se zbarvil do ruda. Její vlastní krví.
Pes se hlasitě rozštěkal a zatahal jí za sukni. Anna stále nevěřícně hleděla na obraz i na svou ruku, nakonec se však nechala přesvědčit a následovala Amanse. Pes jí zavedl do hradní knihovny.
Anna věděla, že služebnictvu je vstup do knihovny zapovězen, ale pro jednou svoje podvědomí poslala do patřičných míst a následovala Amanse do hlubin místnosti.
Zastavili se u nejzazších polic. Pes zíral na jednu starou knihu, bez názvu a bez obalu. Jen svazek stránek.
„Tohle?" ukázala Anna a pokusila se svazek vytáhnout.
Namísto toho se otevřely tajné dveře a svazek zapadl zpět na své místo. Anna nejistě vstoupila do tajné chodby a kráčela za Amansem, který jistými kroky procházel temným místem.
Zavedl jí až do záhadného pokoje, který osvětlovalo osm pochodní na zdech. Když vstoupili, rozežehly se. Vzadu v místnosti stála otevřená skříň a trčel z ní cíp kabátu. Amans za něj zatáhnul, kabát vypadnul a psa přikryl.
Ve stejný moment zvíře zmizelo a na jeho místě se objevil starý muž.
Jeho tvář byla Anně velmi povědomá. Náhle si uvědomila, na koho se dívá a padla na kolena.
„Pane hrabě," hlesla se skloněnou hlavou.
Marek, starší o padesát let, se posadil do nedalekého křesla. Shrbený věkem, na sobě oblečený kabát protkaný trním a ostny.
„Vstaň, Anno, prosím," pobídnul jí. „Děkuji ti za tvou pomoc. Obvykle se sem nedostanu," pronesl stařec smutně a pokynul jí k vedlejšímu křeslu.
„Co se… Jak se… Co to…“ zakoktala se Anna. Pak prostě jen mlčela a doslova civěla. Doufala, že hrabě její nevyslovené pochopí. Své oči obviňovala z klamu.
„Je to velmi dlouhý příběh," začal hrabě, „a také velmi složitý. Ve zkratce by se dalo říct, že si otec znepřátelil jednu čarodějnici a ta mě proklela. Rozštěpila mou duši ve dví, vše zlé uvnitř mne nechala dospívat a žít, jako obyčejného člověka. Tu lepší část proměnila v psa, který od svého pána nesmí nikdy odejít, jinak by zaplatil životem. Její nevlastní sestra se však nade mnou slitovala a dala mi trnový plášť a matce naději. Ten plášť mne dokáže proměnit ve člověka. Sic starého, ale to je jedno."
Anna neměla daleko k pláči. „Proč potrestala vás? Co jste jí udělal vy?"
„Narodil jsem se," odvětil stařec smutně.
„Mohu pro vás něco udělat, pane?" zeptala se Anna.
„Zda se dá prokletí zlomit? Ale jistěže. Jen to nedokážu žádat od tebe," zavrtěl muž hlavou.
„Tak proč jste mne sem přivedl?"
„Nemůžeš zůstat na zámku. Ani v zemi. Musíš utéct daleko, nejlépe za moře. Až mé temné já zjistí, že jsou chryzantémy krvavé, najde tě a zabije. V tom lepším případě."
Annu oblilo ledové horko. Kdyby neseděla, pravděpodobně by se sesunula k zemi. „Proč?" hlesla ztěžka.
„Krev, jež dá barvu tvému květu, zlomí kletbu, která zničila celistvost jediného," pronesl hrabě. „To je ta matčina naděje. Krev, která obarví chryzantémy, je předurčená ke zlomení prokletí."
Anna nezaváhala ani na okamžik. „Co mám udělat?"
Stařec mlčel. Na rozdíl od ní další krok zvažoval, netušil, jak mocné je její odhodlání a zda dokáže porazit i jeho temnotu. Nevěděl, zda mu stojí za to jí obětovat.
„Stejně jsem už jednou nohou v hrobě," pousmála se Anna hořce, jako by mu četla myšlenky.
„Najdi zlatý květ z matčina hrobu," pronesl pak hrabě. „Býval v zámeckých katakombách, ale před lety zmizel. V době, kdy se mé temné já dozvědělo o věštbě."
Než stihla Anna cokoliv říct, shodil ze sebe plášť, hodil jej do skříně a opustil jí ve své psí podobě.
Děvečka byla zoufalá. Netušila, kde začít hledat a Markovi vojáci jí byli v patách. V celém hrabství bylo vyhlášeno, že kdo Annu přivede hraběti, dostane tři sta zlatých. To byla pro chudinu velmi lákavá nabídka.
Konečně Anna dostala spásný nápad. Ve chvíli, kdy do tajné místnosti vstoupil hraběcí pán, proklouzla ven a ze stájí uloupila nejrychlejšího koně. Velmi brzy ho však nechala vlastnímu osudu a zamířila na opačnou stranu. Potřebovala se dostat k řece Auře, která představovala hranici dvou hrabství. Z toho sousedního pocházela hraběcí matka a dnes tam vládl její spravedlivý synovec.
Lest s koněm nebyla příliš promyšlená a vojáci se velmi brzy dali správným směrem.
Anna utíkala jako o život, v nocích příliš nestavěla, ukrývala se na stromech a děkovala svému otci, že jí nechal vyrůstat mezi vesnickými kluky. Jiná děvčata byla vedená k poslušnosti a ženské práci.
Po dlouhých deseti dnech doputovala až k Auře. Opatrně přešla ztrouchnivělý most a doufala, že hraběcí vojáci za ní nepůjdou i sem. Moc nadějí ale do toho ale nevkládala.
Procházela panstvím už třetím dnem. Poslední síly už jí opouštěly, nohy se jí pletly. Padla na kolena a rozplakala se.
V dáli uslyšela křik hraběcích vojáků. Dostihovali jí.
„Nezapomeň na mého syna," uslyšela šeptat vítr, „nezapomeň na mého syna… Pokud jej zradíš, zradíš sebe."
Anna zvedla oči k nebi. „Už nemůžu! Sotva ustojím na vlastních nohách, volím mezi věrností k sobě a své lásce a věrností vlastnímu životu. Pokud ujdu jen jediný další metr, vojáků nebude třeba. Zemřu vyčerpáním!"
Přese všechnu únavu a hořkost se však znovu postavila a pokračovala. Vítr zahučel, křičel slova, kterým nerozuměla. Pak se najednou všechno utišilo.
Zmizeli Markovi vojáci, zmizela louka, na které stála. Objevila se v temném sklepení cizího zámku.
Místnost byla pustá. Vévodil jí ohromný kamenný strom, který zároveň sloužil jako nosný sloup.
Anna zahlédla do něj vyrytá jména. Hraběcí rodokmen.
Na jednom z výčnělků stálo Markovo jméno, rytinu jako by někdo uprostřed přetnul. A kousek nad ním našla i hraběcí matku po boku svého muže.
Prstem pohladila Markovo jméno i jména jeho rodičů. Země se lehce zatřásla a kamenná koruna stromu se otevřela. Uvnitř se objevila zlatá chryzantéma.
Anna se málem znovu rozplakala, tentokrát však štěstím. Opatrně květ vzala do svých rukou.
Vítr znovu hlasitě zadul a nesl jí zpátky domů. V jeho šumu slyšela slova.
„Věrnost vykoupí nevěrníka, láska ochrání, co zbylo z milovníka, květem sjednoť duši syna, květem se smyje otcova vina…“
Objevila se na nádvoří zámku. Okamžitě se spustil křik a shon, lidé k ní běželi, jedni jí s radostí vítali, jiní toužili po odměně.
Marek vyběhl z hradu, tvář zkřivenou vztekem. V ruce meč a v očích touhu po krvi. Annině krvi.
Z boční chodby vyběhl Amans, zakousnul se hraběti do ruky, nedbal příkazů ani ran.
„Co bylo rozervané, nechť se spojí, v jedno slej se duše dvojí," pronesla Anna pevným hlasem a hodila chryzantému hraběti k nohám.
Z nebe sjel blesk a krajinu rozezněl hrom. Pak se vše na chvíli zatemnilo, a když slunce opět rozzářilo kraj, ležel na zemi jen hrabě, na tváři hlubokou jizvu. Poslední památka na peklo, které bylo.
Trvalo roky, než se mu lidé naučili věřit. Ale dokázali to. Snad i zásluhou mladé hraběnky Anny."
Dívenka pozorně sledovala psa u svých nohou. Spokojeně odpočíval a nevšímal si ničeho kolem sebe.
„Anna byla věrná tomu, koho měla ráda. Stejně jako já," pronesla po chvíli.
„Správně," přitakala žena.
„Ale to by zřejmě nestačilo, ne na to, aby ten úkol splnila. Byla věrná taky sobě, svému srdci a přesvědčení. Anna věrná Anně. Věřila v sebe a v to, po čem toužila," pokračovala dívenka.
„Správně," opakovala žena znovu.
„To je ta věrnost, o které jste mluvila?"
„Ano," pousmála se žena, „tu jsem měla na mysli. Být věrný sám sobě je velmi důležité. Pokud nevěříš sobě, pokud nejsi věrná svému přesvědčení, nastane kolaps. I tak vznikají rozbití."
„Já se ale nerozbila z nevěry ke svým tužbám a své vůli," zvedla dívenka zmateně hlavu. Její zelené oči provrtávaly ty černé.
„Ne. Ty jsi byla svému věrná. A co jiní? Jak se zachovali oni?"
A dívenka pochopila. „Možná, že by to tím mohlo být. Spíše než jeho nevěra to ale zapříčinila otcova bezmezná věrnost sobě. A všemu svému."
„Pokud byl tvůj otec přesvědčený o správnosti jedné pravdy a jiní kolem něj, třeba tvoje maminka, věřili v něco jiného, mohly se tyto dva přesvědčení srazit a vyvolat explozi, která bez milosti ničila vše v nejbližším dosahu. Někdy je dokonce věrnost dvou lidí různým pravdám nebezpečnější. Mohou tak vzniknout i války."
„Zní to logicky. A povědomě," pronesla dívenka tiše.
„Už tedy rozumíš, proč věrnost?" otázala se žena po chvíli.
Kývla. Zamířila domů, psa po boku, v hlavě chaotický pořádek. Trochu jí děsil.
Chryzantému dala do vázy na okně, psa přivedla před nejvyšší soud.
Maminka jej chvíli nedůvěřivě pozorovala. Pak navrhla, že s ním zítra zajdou k veterináři a pokud se nenajde původní majitel, může zůstat.
Dívenka dala mamince mlaskavou pusu na tvář a pustila se do oběda.
„Můžu dneska vyprávět pohádku Kukuřičce já?" zeptala se, když polkla poslední kus řízku.
„Prosím," pokynula jí maminka ke své ložnici.
Malá sestra už ležela v posteli, zachumlaná v dece. Dívenka jí s hlubokou vážností vyprávěla o Anně, Markovi a chryzantémě.
Když skončila, sestra klidně oddechovala a maminka stála ve dveřích, slzy v očích. Pes jí spal stočený u nohou.
Dívenka se zamyslela. Maminka často říkala, že mít o jeden hladový krk víc, nevyžili by. Ne z peněz, které měli.
Tak proč maminka svolila, že může pes zůstat? Toužila po připomínce věrnosti, alespoň nepatrné, když otec selhal?
„Jak mu budeš říkat?" pohlédla maminka na psa.
Asi ano.
„Neslyšela jsi? Amans," pokrčila dívenka rameny. „Myslíš, že si bude Kukuřička věrná?"
„Snad," odvětila maminka tiše. Vtiskla dceři polibek do vlasů. „A kdyby ne, ty jí tomu naučíš."
„Mami, máme semínka chryzantémy?" otázala se dívenka.
Matka na ní shlédla s neskrývaným údivem. „K čemu?"
„Na zahrádku. K ostatním."
„K jakým ostatním?" podivovala se dál maminka.
Dívenka jí vzala za ruku a zavedla do zahrádky. Semínka měli. A zasadily je společně, věrny jedna druhé. I sobě samým.

 6. Vlčí máky vrátily úsměvy na mou tvář