www.elysejsky-klic.estranky.cz - Elysejský klíč

6. Špinavý

Severus skončil na tvrdém dláždění, srážka se zemí mu skoro vyrazila dech. Ignoroval bolest, na nohy, hůlka. Potter.

Kluk byl o metr dál, přistál na trávníku, očividně to za štěstí nepovažoval. Strnulý děsem ani nedýchal.

Renascor, Severus obnovil kouzlo, násilím ukončené předchozím zásahem magií, očima prohledával okolí, poklekl k Potterovi, volnou rukou ho objal kolem pasu, přitáhl k sobě. Potter vyjekl.

„Pšt,“ sykl mu Severus do vlasů, chvatně zakryl ústa dlaní.

„Pane! Panepanepane…“

Iskariot ho zběsile bombardoval světlicemi hrůzy.

„Zavřete nitrobránu, hned.“

Klečel s Potterem v trávě a rozhlížel se. Evidentně byli v parku. Město. Mudlovské město, jeho okrajová část. Nepoznával ho, ale to teď bylo jedno. Důležité bylo, že tu byli sami.

Potter poslechl. Ukončil spojení mezi nimi, Severus si dopřál chvatný nitroklid, stále se rozhlížel. Bytostně vnímal šokem rozšířené zelené panenky, jak na něm visí.

„Je to dobré, Harry,“ zašeptal mu. „Zatím jsme v bezpečí.“

Chlapec se ho křečovitě držel, zatínal mu prsty do ruky. Zakýval hlavou, že rozumí. Mluvit ještě nemohl.

„Pojď,“ Severus se zvedl. Vytáhl Pottera s sebou, nechal si ho přitisknutého k tělu. Decipio, Conturbare, vrhal matoucí kouzla všemi směry, mazal jejich magickou stopu. „Musíme pryč. Nepoužívej magii, pokud to nebude nezbytně nutné.“

Další přitakání, Potter trhaně dýchal, zpracovával duševní otřes. Přiměl svaly k pohybu, poslušně klusal po Severusově boku.

„Brumbál,“ vymáčkl ze sebe.

Severus jen krátce zavrtěl hlavou.

Chvátali tak rychle, jak se jen odvážil, aby k sobě nepřitáhli pozornost. Proklatě, mudlové.

„Hábit dolů,“ zavelel tlumeně a sám se hbitě zbavil svého. „Nech ho tady.“

Zahodili je na zem, jen v košili a kalhotách už nepůsobili nepatřičně, Severus znovu chytil Pottera kolem ramen, přitáhl k sobě, pobídl k chůzi.

Minuli mileneckou dvojici. Nevšímali si jich. Severus měl druhou paži svěšenou, v prstech svíral hůlku, ukrytou v záhybu nohavice. Potter se k němu tiskl, pravou ruku mezi nimi volně u pasu, levou v pěsti svíral Severusovu košili; i přes paniku na něm nevisel a nebránil mu v pohybu, chytré štěně.

„Jdeme. Tudy.“

Severus se chtěl dostat ven z parku do obytné části města. Cestou tu a tam vrhal stínovou magií matoucí kouzla.

„Co se stalo?“ hlesl Potter přiškrceně. Získal opět kontrolu sám nad sebou a snažil se zorientovat, to bylo dobré.

„Bylo tam něco jako síť. Rozhozená v přemisťovacím meziprostoru, plná pastí, nastavených zřejmě na váš genemagický kód. Jinak by na ně jistě někdo přišel.“

„Nikdy jsem nic takového neslyšel,“ drkotal Potter zuby.

„Ani já,“ ucedil Severus.

Temný pán se poslední dva měsíce činil.

„Ale když nás chytila, proč tady nejsou… oni?“

„Nechytila nás. Domnívám se, že ředitel ji rozpoznal dřív, než se zavřela, a změnil naši dráhu.“

„Myslel jsem, že změnit cíl během přemisťování už nejde,“ namítl Potter.

„Myslel jste správně,“ přitakal Severus. „Albus Brumbál není ředitelem v Bradavicích bez důvodu.“

Potter kývl. „Ale on tam zůstal.“

„Zvládne to,“ řekl Severus pevně.

Někde v dálce zazněly kostelní hodiny, odbíjela desátá večer.

„Kam jdeme?“

„Najít nějaký úkryt. Potřebuji přemýšlet. Přemístit vás v současné chvíli je sebevražda, musím vymyslet jiný způsob, jak nás dopravit do Bradavic.“

„Ale vy se přemístit můžete,“ řekl Potter tiše.

„Což náš problém nijak neřeší.“

„Najděte ostatní a vraťte se s nimi. Počkám.“

„Dokud neznám plně situaci, nenechám vás samotného.“

„Chvíli to zvládnu,“ oznámil Potter vzpurně. Nepřirozeně vysoký hlas usvědčoval ze lži.

„Ani minutu, Harry. Pamatuješ?“

Potter úlevou poklesl v ramenou.

„Ano, pane,“ kývl.

Procházeli zalesněnou částí parku, okrasné jehličnany čněly do nebe, matně ozářené nažloutlým světlem pouličních lamp. Cestička vysypaná štěrkem skřípala pod nohama.

Naproti nim spěchala mladá žena, hlavu sklopenou, křiklavě červenou kabelku přimáčknutou k boku. Absence magie, jednoznačně mudla. Opozdila se v práci, nebo noční schůzka nedopadla tak, jak měla. Jinak byli široko daleko sami.

„Zdá se, že naši stopu nechytili. Bude to dobré, pane Pottere,“ řekl Severus; právě ve chvíli, kdy noční vzduch sežehla Voldemortova magie.

Špička hůlky bleskově opsala kruh, kde je, Severus přestal dýchat, Potterovi se podlomila kolena, ale zůstal stát, oči přisáté k Severusově tváři, kde sakra jsou?! Točil se dokola, kluka u sebe, pohledem projížděl prostranství, odkud se vynoří?

Periferním viděním zaregistroval pohyb před nimi, na cestě. Ta žena! Švihnutím ji dostal do přímé linky s koncem hůlky, vyslal Everte statim. Ale zůstala stát. Vzduch kolem ní slabě jiskřil. Rozkročená, oči jí planuly ruději než nevkusná kabelka, v napřažených rukách tu směšnou mudlovskou zbraň, vystřelila, už nebyla tak směšná. Severus odhodil Pottera a současně vykouzlil ochranný štít. Příliš pomalu. Aspoň odklonil směr, kulka prolétla ramenem, bolest na okamžik rozhodila koncentraci, Severus ji utopil v rtuti.

„Expulso!“

Žena se dala do pohybu, pustila zbraň, Severus nebyl její hlavní cíl, vzduch kolem ní zlatavě zářil Voldemortovým Perpetuum Protego, teď měla v ruce zmačkanou plechovku, přenášedlo. Nyní byl Potter mezi nimi. Ležel na zemi, na břiše, kam ho Severus odhodil, sbíral se na nohy. Omámeně se zakomíhal, ustálil na kolenou. Neviděl ji. Natáhla ruku.

To Severus nemohl stihnout. I kdyby se ty dva metry k ní přemístil, to jednoduše nemohl stihnout. A vinou Protega ji nemohl zastavit magií. Nebo ano?

Jistě by se daly najít i jiné možnosti, jenže Severus měl pouhý mžik. Rozhodl vsadit na jistotu. Existovalo jedno kouzlo, které nezadrží žádný štít.

„Avada kedavra!“

Zelený blesk rozkrojil noc, žena se tichounce složila k zemi, plechovka vypadla z mrtvých prstů a neškodně se kutálela štěrkem. Ženinu mysl opustila Voldemortova přítomnost. Mandlově hnědé oči slepě a mírumilovně hleděly do vlahé, sobotní noci.

Potter klečel. Zíral na ni. Vydal nějaký chrčivý zvuk, jak mu šok vyhnal kyslík z plic.

„Levicorpus,“ zvedl Severus nehybné tělo, uklidil ho do křoví, hodil za ní kabelku, revolver ukryl v kapse. Kouzlem zničil plechovku. Popadl Pottera.

„Pryč,“ sykl.

Chvátali cestičkou, Severus zběsile vrhal matoucí kouzla, utíkali. Konečně byli venku z parku. Ulice města je vítaly světlem, ruchem, hlasitým životem.

Severus změnil směr. Navedl je do opuštěné postranní uličky.

„Proč nejdeme mezi lidi?“ namítl chabě Potter. Hlas se mu trochu třásl a ve tváři byl smrtelně bledý, jinak se držel dobře.

„Nemám tušení, kolik Iskariotů je Temný pán schopný aktivovat současně, ale rozhodně to bude víc než jeden.“

„Iskariot?“ zalapal Potter po dechu. „To byl váš Iskariot?!“

„Nebyl můj,“ odsekl Severus, „to snad bylo evidentní.“

„Vy jste mu to prozradil!“

„Teď víte, proč se jím nechlubím,“ zavrčel Severus.

„Nevymyslel jste ho pro něj, že ne?“ zaprosil Potter. Štěně pitomé.

„Jistěže ne.“

„Nedal jste mu ho dobrovolně,“ hlesl Potter znovu, „že ne, pane?“

„I Mistr nitrobrany občas podlehne hrubé síle. Pak se musí vzdát nějakého tajemství, aby zachránil jiná,“ řekl Severus příkře. „A je mi lhostejné, co si o tom myslíte.“

Potter zíral. Pak zjevně odsunul morální dilema na jindy, protože se rozhlédl a oznámil: „Takže to může být kdokoliv. Naprosto kdokoliv.“ Vyděšenější už jednoduše být nemohl.

„Ale mezi mudly se přeci neprozradí,“ ozval se mu v hlase závan naděje, „v davu budeme v bezpečí.“

„Jelikož se k nám nepřemístil, třebaže znal naši přesnou pozici, ano, zřejmě se ještě prozradit nehodlá. Ale jste si tím jist? Vsadíte na to svůj život?“

Potter přemýšlel. Zavrtěl hlavou.

„Už si nejsem jistý ničím.“

„Vítejte v mém světě,“ řekl Severus suše. „Jdeme.“

Pokračovali opuštěnou ulicí. Potter s hlavou sklopenou, téměř se bradou dotýkal hrudi.

„Aspoň co se Iskariotů týče, je megalomanská magie Temného pána na naší straně. Není schopen je ovládat nepostřehnutelně, umění jemného nitrozpytu si nikdy příliš neosvojil. Pokud přijde, budeme o něm vědět. A to je dobré, pane Pottere.“ Mrknul vedle sebe. „Být přítomen v cizí mysli v okamžiku její smrti nebude příjemný zážitek. Možná je sám zraněný. Zdaleka nejsme v bezvýchodné situaci.“

Potter mlčky přitakal. Kráčel vedle Severuse tichý a bez života. To dobré nebylo.

„Mluvte se mnou,“ přikázal Severus.

„…Co mám říct?“

„Myslím, že jste v šoku. Mluvte.“ Severus zkontroloval otevřený průjezd, nikdo tam nebyl, mohli dál.

Potter mlčel. Rázoval, držel tempo.

„Pane Pottere.“

„Já nevím, co mám říkat.“

„Cokoliv. O čem přemýšlíte.“

Ticho.

„Rád bych se vyvaroval otevření nitrobrány, protože předpokládám, že město je již nyní plné stopařů, lovících známky vaší magie,“ Severus se zastavil, chytil Pottera za ramena, otočil ho k sobě. Vzal jeho bradu do prstů. Zvedl mu tvář. „Pokud mi nedáte na vybranou, použiji Legilimens. Potřebuji vědět, jak moc zle na tom jste. Hned.“

Před očima jsem mu zabil člověka. Až se dostaneme do dalšího přímého ohrožení, musím vědět, jestli Potter skočí ke mně. Nebo ode mne.

Nevzpíral se. Díval se zpříma, mrkal.

„Když já nevím, co chcete slyšet. Nic mě nenapadá. Mám hlavu úplně vymetenou.“

Severus přelétal pohledem z jednoho zeleného oka do druhého, nikdy si nepřál intenzivněji vniknout do Potterových myšlenek. Bojíš se mě?

„Zabil jsem nevinného člověka, Harry.“

Potter opět mrknul. Pak mu z očí vytryskly slzy.

„Je mi to líto, pane, je mi to hrozně líto, omlouvám se…!“

Severus strnul.

„Špatně jste mi rozuměl, pane Pottere. Já toho nelituji. Učinil jsem rozhodnutí, jsem připraven nést následky.“ Bojíš se mě, štěňátko? „A v žádném případě za to nečiním zodpovědného vás. To rozhodnutí bylo pouze mé a vy jste ho nemohl nijak ovlivnit.“

Potter zatnul zuby. Snažil se ovládnout, předchozí letargie byla pryč. A uhnul pohledem.

Severus vzal drsně jeho tvář do dlaní, přinutil ho vzhlédnout.

„Můžeš mi ještě věřit, Harry? Potřebuji to vědět,“ zeptal se ostře.

Potter vzlykl. Ta slabost ho zjevně rozčílila, obličej zvrásnil sveřepý výraz. Rty pevně semknuté, promluvit si netroufal. Rázně kývl.

Úleva byla tak veliká, že ji Severus poplašeně utopil v rtuti.

„Dobře.“ Pustil ho. „Jdeme.“

Kráčeli ztemnělou ulicí podél řady rodinných domků. Některé svítily, jiné ne. Jeden z nich byl z boční strany obehnaný lešením, majitel se zřejmě rozhodl k nástavbě. Poštovní schránka přetékala nevybranými dopisy. K němu Severus zabočil. Proplížili se zahradou, stínovou magií otevřel zadní dveře, zahrnul dvorek matoucími kouzly. Prošli dům odshora dolů, byl prázdný.

V přední části měl pokoje skrovně zařízené, zadní část a patro byly rozestavěné. Majitel dům nerozšiřoval. Opravoval škody, způsobené požárem.

„Přijatelné,“ rozhodl Severus. „Sedněte si. Odpočívejte. Nerozsvěcejte světla.“

Potter se poslušně složil na křeslo, Severus na dům vložil ochranné Protego Incubare, štít zadržující magii uvnitř.

„Nemáte hlad?“

Potter zavrtěl hlavou.

„Měl byste něco sníst. Zůstaňte tu, podívám se po kuchyni.“

Severus opustil pokoj, zamířil do kuchyně, už při první obhlídce zjistil, že v chlebníku je pár toastů. Vyslal několik kouzel, místnost ožila v činorodém dění, z ledničky vylétlo máslo, sýr, džus, z chlebníku pečivo, ze skřínky nádobí, večeře se připravovala. Severus svlékl košili. Diagnostickým kouzlem prozkoumal rameno, kulka prošla skrz. Ztráta krve mu trochu dělala starosti. Rtuť držela bolest v povzdálí, ale ani to nevydrží věčně.

„Tergeo.“

Kouzlo paži omylo, další série Episkey napravila nejhorší škody, uzavřela cévy, potáhla zranění dezinfekční vrstvou. Severus vyčistil a opravil košili, oblékl se. Večeře byla hotová. Vrátil se k Potterovi.

„Jezte,“ položil mu talíř na klín. „Aspoň něco.“

Sám se posadil do druhého křesla, zavřel oči, dopřál si pár minut důkladného nitroklidu. Potter mlčky žvýkal přidělenou porci. Poslušné štěně. Člověk by si zvykl…

„Co budeme dělat?“ zeptal se Potter, sotva Severus otevřel oči. „Nemůžeme vyslat Patrona?"

„Pohybuje se meziprostorem, vysledovat, odkud vyšel, by nebyl problém. K tomu se neodvážím."

„...A máte nějaký plán?“

„Potřebujeme zjistit, kde jsme. Určit nejbližší kontakt s letaxovou sítí. A vymyslet, jak se venku vyvarovat veškeré magie.“

„Vy kouzlíte pořád.“ Neznělo to jako obvinění. Spíš konstatování.

„Mou magii matoucí kouzla a ochranný štít z drtivé části zakryjí,“ řekl Severus prostě.

Potter vypadal trochu zmateně. „A moji ne?“

Ty si skutečně neuvědomuješ, jak výjimečný jsi kouzelník? A kdybys jen dokázal přijmout veškerý svůj potenciál, naučil se s ním pracovat…

„Ne,“ řekl Severus.

Potter mrknul. A přijal informaci jako holý fakt.

„Ale máte pravdu. Měl bych se s kouzly krotit,“ připustil Severus.

To Potter nekomentoval.

„Jak zjistíme, kde jsme? Nevidím tu žádné noviny. A nic jinýho mě nenapadá.“

Severus se na něj zadíval. „Musím ven. Váhám, zda je bezpečnější vzít vás s sebou nebo nechat tady.“

Potter polkl. Statečně se napřímil.

„Rozumím. Jak jste se rozhodl?“

„Že to rozhodnutí není na mně,“ řekl Severus klidně.

„…Díky,“ zamumlal Potter. Sklonil hlavu, přemýšlel. „Ti stopaři se zaměřují na mě?“

Severus přitakal. „Pravděpodobně.“

„Takže rozumnější bude, když tady počkám.“

„Obě varianty jsou rovnocenně nebezpečné. Rozhodnutí je skutečně jen na vás, pane Pottere.“

„Počkám.“

Severus ho zadumaně měřil pohledem. Byla tu ještě druhá stránka věci; může on riskovat nechat Pottera samotného? Neudělá v panice něco pošetilého, nepokusí se přemístit při prvním podezřelém zvuku, nepodpálí dům… A není tohle pravý důvod té nečekané odvahy? Nechce mu to idiotské děcko znovu dokazovat, jak moc už je velké?

„Dobře,“ kývl Severus.

„Pane? …Není teď vhodný čas najít ostatní? Když už stejně budu sám.“

Ah. Jistě.

Tudy vítr vane.

Severus nehnul ani brvou. „Obávám se, že to není moudré z více důvodů. Za prvé, tolik magie Incubare nezadrží, přemístěním bych dokonale označil místo našeho pobytu. Za druhé, nemám nejmenší tušení, kde členové Řádu v této chvíli jsou; předpokládám, že je ředitel již shromáždil a hledají nás. Ale na to bych nespoléhal,“ dodal varovně, „je víc než pravděpodobné, že ani ředitel neví, kam nás odhodil. Pane Pottere, já vás do Bradavic dostanu.“

„Ne, tak jsem to…“

Zarazil ho zdviženou dlaní. Vstal z křesla, ukončil Renascor, na dálku by stejně nešlo použít. Zelenými zorničkami probleskla panika a zmizela v hlubinách, Potter nasadil zarputile odhodlaný výraz.

„Pokud se něco stane, otevřete nitrobránu a zavoláte mne. Ve vteřině se k vám přemístím. Je to jasné?“

„A s vámi všichni Smrtijedi v okolí,“ pronesl Potter ironicky.

To víc než jistě, pomyslel si Severus, ale nechal si to pro sebe. Potter potřeboval provizorní jistící lano.

Severus seslal Cave inimicum. „Tohle vám prozradí…“

„Když tu bude někdo s nepřátelskými úmysly, já vím,“ skočil mu Potter nervózně do řeči. „Znám ho.“

No ano, Bárty Skrk mladší byl podobnými kouzly posedlý, jeho kabinet jimi byl opředený odshora dolů. Stejně ho to nezachránilo.

„Vaše bezhůlková magie je poměrně silná. Nejste bezbranný.“

„Jo, jasně,“ zamračil se Potter.

„Nepůjdu daleko, vrátím se brzy.“

„Tak už běžte.“

Merline, nějaký malý zázrak bych ocenil, pomyslel si Severus a vykročil ke dveřím.

Harry osaměl. Křeslo uprostřed místnosti přestalo být pohodlné, připadal si jako ve výkladní skříni.

Harry se zvedl, došel ke zdi, sesul na zem podél rozložité almary, přitáhl nohy k tělu. Lepší.

Jenom tu počkám. Vrátí se hned. Všechno bude v pořádku. A nebudu myslet…

Už zase kvůli mně umřel člověk. Jsem jako mor, kolik rodin mě proklíná? …Kolik jí mohlo být, dvacet? Dvacet pět? V tom šeru to nebylo moc poznat a smrt člověka taky změní… Byla hezká. Měla moc pěkné oči. A vůbec za nic nemohla. Umřela, protože mě potkala.

Snape mě musí nenávidět, Harryho zamrazilo až ke konečkům prstů. Tolik toho pro mě udělal a jak se mu odvděčím? Teď kvůli mně musel zabít. Ledová ruka, která svírala Harryho srdce v téhle chvíli, vůbec nevyvolávala pocit klidu a bezpečí. Její stisk byl tak pevný, až z toho štípalo v očích.

Jenže on se tak nechoval, že ne? Nevypadal, že mě nenávidí, byl ohleduplný jako předtím, dokonce mě to nechal rozhodnout… Stejně mě musí nenávidět.

Harry zabořil tvář do úžlabiny mezi hrudníkem a koleny. Přál si rozplynout se. Přestat existovat. Jako by nikdy, nikdy nebyl. Nebylo by to tak pro všechny lepší?

Když místnost zalilo ostré světlo, ani se nevylekal. Hrůzou ztuhl až pak.

Metr od něj stál chlap jako hora, úžasem zkamenělý v půli pohybu. Harry na něj vytřeštěně zíral.

Pak začal mozek horečnatě pracovat. Cave Inimicum se nerozeznělo, klid, je to dobrý, tohle není Smrtijed. Magii necítím, je to mudla? Má Iskariota?! Jestli ano, kdy se probudí?

„Co tady hergot děláš?!“ zaburácel muž, prvotní překvapení evidentně překonal. Pokojem se nevábně rozvinul ostrý pach alkoholu. Je to majitel, prostě jenom majitel domu…

„Omlouvám se,“ hlesl Harry. „Nechtěl jsem nic ukrást.“

„Ukrást? Tady?!“ Muž se burácivě rozesmál. „Tady už není co ukrást, moje drahá Lucy se o to postarala. Blbý, co? Vybral sis špatnej barák, mladej… Moc špatnej barák.“

Nocí se rozezněly zvonivé trylky varovného kouzla.

Tohle je zlý, tohle je zatraceně moc zlý, pomyslel si Harry, nepanikař! Zhluboka se nadechl. Jak to říkal Snape? Jestli má Iskariota, ucítím Voldemortovu magii. Nic necítím. Teda kromě toho smradu… Je to mudla. Jenom mudla. To zvládnu. Všechno v pohodě. Proč to kouzlo reaguje?!

Podél zdi se zvolna vytahoval na nohy, nespouštěl muže z očí. Klid!

„Omlouvám se, pane. Zaplatím…“

„Tak mladý pán má peníze? A proto se za nocí vkrádá do cizích domů?“

Chlap udělal grimasu, zasvítilo mu v očích. Tohle Harry poznával. Strýc Vernon se tak občas díval.

Žaludek se Harrymu změnil na tvrdý uzel, ale dobře, tak fajn, tohle znám, to zvládnu. Pomalu se sunul od muže dál, žádné rychlé pohyby, neprovokuj. Nepanikař!

Muž se díval na talíř s nedojezeným toastem.

„Chutnalo ti?“

V další vteřině se Harrymu zajiskřilo před očima, dostal pěstí, až se zakymácel, udělalo se mu špatně, další úder přilétl zprava, Harry šel k zemi, žádnou magii! Nesmím! Dostanu výprask, to je všechno, není nic, co by mi mohl udělat horšího než Smrtijedi – žádnou magii.

On mě nezabije. To neudělá. Prostě to vydržím. Nebudu otvírat nitrobránu.

Po tváři mu hřejivě tekla krev, ale co je rozbitý nos proti Voldemortovu běsnění? Procházka růžovou zahradou. Kopanec do ledvin už po růžích nevoněl. Ale chlap se uklidnil. Skončil?

Harry ležel na zemi, schoulený do klubíčka, bolestně lapal po dechu, chránil hlavu rukama. V tomhle byl hodně dobrý. Opatrně vyhlédl.

Muž u něj seděl na bobku, díval se. Ten pohled se Harrymu nelíbil. Muž natáhl ruku, přejel jí po látce Harryho košile.

„Satén… Hezké. Mám doma malé princátko.“

Harry mlčel. Díval se jinam. Základní pravidlo, neodporovat.

„Sundej to.“

„Ne!“ vydechl zděšeně.

„Povídám, sundej to.“

Ještě ne, ještě ne… Ještě nitrobránu neotevřu.

„Ne,“ zopakoval Harry pevně.

Víckrát se nezeptal. Rozhodl se sundat ji sám. Strhl se zápas, bez magie Harry neměl šanci, skončil bez košile, kalhot, přišel i o boty a ponožky. Krčil se na zemi jen v trenkách, pěsti zaťaté, omlácený, rozcuchaný, vyděšený. Odhodlaný. Jestli na mě sáhne, zabiju ho. Udělám to.

Muž vítězoslavně odložil vybojované šaty na křeslo. Stál nad Harrym, ignoroval jeho nenávistné pohledy. Ruce sklouzly k pasu, ticho rozbilo nezaměnitelné cvaknutí pásku, rozepnutí poklopce.

„Nedělejte to,“ procedil Harry mezi zuby.

„Udělám,“ oznámil muž. „Tohle tě naučí.“

Zabiju ho! Jestli na mě sáhne…

Muž se o to ani nepokusil. Neměl v úmyslu se Harryho dotýkat. Pokrčil se v kolenou a chlapce pomočil.

Harry zavyl. Uskočil ke zdi, stáhl se, co nejdál to šlo, zatímco na něj dopadal proud horké moči a její výrazný pach štípal do nosu, chránil si tvář. V duchu ječel. Ano - teď chci umřít!

„Vypadni. Tak zmiz.“

Chlap si zapnul kalhoty, lehce do Harryho kopnul špičkou nohy a namířil si to ke gauči. Cestou pustil televizi.

Harry se třásl. Polykal slzy, snažil se nezvracet. A neumřít hanbou.

„Říkám ti, vypadni.“

Harry se zvedl. Všechnu sílu spotřeboval na to, aby nekřičel.

„Nemůžu… ven,“ procedil.

Muž na něj překvapeně zamžoural.

„To si teda piš, že můžeš.“

„Nemůžu.“

Venku nebyla magii pohlcující bariéra, venku byli Smrtijedi. A jestli bude prostě utíkat, Snape ho nenajde.

Musí zůstat tady.

Chlap se pomalu zvedl. „Táhni.“

Harry uskočil, zády narazil do almary.

„Nemůžu ven!“ rozkřičel se. Byl zoufalý.

„Ty si vážně koleduješ…“

Harry stačil zdvihnout ruku, loktem odrazil ránu, chlap ho popadl za zápěstí, vlekl ke dveřím.

„Prosím, já nemůžu ven!“

„Ty ven přímo musíš, protože jinak tě asi zabiju,“ syčel muž.

Harry se vzpíral. Bojoval, chytal se nábytku, nesmím ven, Merline, já nesmím ven! Nechal se smýkat po zemi, práh ho udeřil do žeber, Harry se křečovitě chytil zárubně, otevřu nitrobránu až u hlavních dveří, dřív ne!

„Ty malej skrčku, pusť…“

„Stát.“ Snapeův hlas, tichý, hluboký a velmi, velmi nebezpečný. „Pusť ho.“

„Klídek," řekl chlap, „hlavně nestřílej, jo?“

Harry byl propuštěn, chvatně se stáhl, posadil ke stěně, objal kolena. Nedívat se na Snapea.

Už nikdy se na něj nepodívám.

„Petrificus totalus.“

Ozvalo se žuchnutí, chlap se svalil jako žok slámy na podlahu. Bylo ticho.

Harry se nepotřeboval vidět, aby věděl, jak vypadá. Zakrvácený, polonahý. Nezaměnitelný pach moči, kterou cítil všude po těle. Ne, toho si Snape nemohl nevšimnout. Harry byl ponížený do krve. Nikdy si nepřipadal ubožejší. Vnímal černé zorničky, mířící k němu z kamenně nehybné tváře a zoufalství se změnilo na vztek. Kde jste sakra byl?!

„S pistolí vypadáte směšně,“ zasyčel. Zuřivě zvedl hlavu, zabořil pohled do profesorova bezvýrazného obličeje. A všechno se v něm zbortilo. Vzlykl.

„Nic neříkejte!“ vyjekl.

Snape tam stál jako apoštol zkázy, v jedné ruce revolver, v druhé hůlku. Ukryl obě zbraně. Zvedl ruku, ukázal vlevo.

„Koupelna.“

Harry šel strnule, nohy neposlouchaly; páteř se lámala pod váhou hanby. Snape vstoupil do koupelny s ním a zavřel dveře.

Ať mě neošetřuje, jen ať mě neutěšuje, jen ať proboha nic neříká! Kdyby to byl Brumbál… Nebo Sírius. Vlastně kdokoliv! Ale ne Snape. On ne. Copak to nestačilo?! Bude mi teď svědčit u každé porážky?!

Harry ze sebe stáhl promočené spodky, hlavu hluboce skloněnou, odhodil brýle do umyvadla, v místnosti byla vana i sprcha, Harry vlezl do sprchového koutu, zabouchl. Snape neřekl ani slovo.

Harry otočil kohoutky. Hukot vody, pára chvatně zaplnila malý prostor. Opřel se čelem o chladivé dlaždičky. Konečně se mohl vybrečet. Jen chvilku. Pomohlo to. Čistá kůže a absence smradu taky pomáhala.

Zastavil vodu, vyšel ven. Snape ukázal na vanu. Byla napuštěná po okraj, na její hladině plavala snítka čehosi.

„Merlík. Dočasně zakryje portály a zamezí bezděčnému vyzařování magie. Ponořte se celý.“

Harry poslechl beze slova. Vlezl do vany, lehl si, ponořil. Vylezl ven. Snape mu podal ručník.

„Tam máte šaty. Jsou mudlovské, zřejmě vám nepadnou. Ale ani z nich nevyzařuje žádná magie. Budete pro stopaře téměř neviditelný, jako obyčejný mudla.“

Harry se chvatně oblékal. Když mu došlo, že Snape se svléká.

Samozřejmě, i on musí podstoupit stejnou očistu.

„Pardon,“ zamumlal Harry, popadl svou hromádku a vyrazil ke dveřím.

„Nemyslím, že bychom se ještě měli rozdělovat,“ řekl Snape. Rozepnul knoflíčky rukávů a svlékl košili.

Harry se zmateně zarazil.

„Mám zůstat?“ zeptal se nevěřícně.

„Rozhodně,“ řekl Snape. Stáhl kalhoty, vystoupil z nich.

Harry oněměle zíral. Profesor ho ignoroval. Vysvlékl se, oblečení vložil do černého pytle, vstoupil do vany a ponořil se.

Harry tomu nemohl uvěřit. Nahý Snape! Svlékl se před ním, neřekl jediné slovo… Proč mě neokřikl?! Čumím na něj jako idiot.

Harry se přiměl zavřít ústa, otočil se tváří ke dveřím, mechanicky otupělými pohyby pokračoval v oblékání.

Tohle by Brumbál neudělal. Nejspíš ani Sírius.

Že viděl Snapea nahého, nějak smazalo nerovnováhu mezi nimi. Harry měl ten pocit. Najednou se necítil tak… špinavý.

Připadal si rovnocenný.

Byl to skvostný pocit.

Dooblékl se, kalhoty mu trochu padaly, ale to spravil pásek, košile byla velká a boty naopak tlačily, ale to bylo tak jedno. Posadil se na zem, hloupě zíral do dveří a cítil se celý.

Když se o chvíli později oblékl i Severus, zvedl černý pytel, vykročil ke dveřím a Potter k němu zvedl tvář, štěněčí oči smaragdově zářily. Nebetyčně se mu ulevilo.

Rozhodl se správně.

„Co váš nos?“

Harry se maně zkontroloval v zrcadle, obličej byl v naprostém pořádku. Jenom to bolelo jako čert.

„Seslal jste na mě Episkey? Kdy?“

„Pomohlo to?“

„Jo, dobrý. Už to ani moc nebolí.“

Sklouzl pohledem k Snapeovu rameni; taky se měl zeptat dřív.

„A vaše ruka?“

„Dobré,“ pronesl Snape vláčně. „Už ani moc nebolí.“

Harrymu se zvlnily koutky rtů.

„Pojďte. Jdeme.“

Následoval Snapea do předsíně. Majitel domu tam stál, čekal, v náručí hromádku Harryho saténového oblečení, ve tváři strnulý, nepřítomný výraz. Neklamná známka Imperia.

Snape mu přidal svůj vlastní, starý oděv. Otevřel vchodové dveře.

„Můžeš jít. Jdi tak daleko, jak dokážeš.“

Muž okradený o vlastní vůli poslechl. Počkali, až zmizí za rohem, vydali se na opačnou stranu.

„Co s ním bude?“ zeptal se Harry nejistě.

Snape po něm hodil okem. „Skutečně to chcete vědět?“

„Ano.“ Rozhodně.

„Bude v pořádku. Imperio ráno vyprchá. Pokud ho najdou Smrtijedi, v což pevně doufám, nebude jim stát za kouzlo. Ale jeho vystopování je na chvíli zaměstná.“ Chvíli šel mlčky. „Byla taková odpověď dobře nebo špatně?“

Harry sklopil hlavu. Neměl odvahu to přiznat ani sám sobě.

„Už víte, kde jsme, pane?“

„Ano,“ přijal Snape blahosklonně změnu tématu. „Surrey. Poblíž Kvikálkova.“

„Vážně?!“

Severus přitakal. Albusi, nikdy mne nepřestaneš udivovat.

„Jdeme do Zobí ulice, pane Pottere. Zvládnete cestu bez Renascoru?“

Harry němě kývl.

Vy jste moje jistící lano.

Na obzoru začínalo svítat. Potter po jeho boku kráčel mlčky. Hlavu zdviženou, ale jinak jevil všechny známky únavy a vyčerpání. Přesto se držel. Dobré.

Na Severuse doléhala ztráta krve, neustálá bdělost odčerpávala příliš mnoho sil. Bez magie si připadal nahý. Monotónní, zpola mechanická chůze otupovala smysly. A zbaven možnosti nitroklidu, myšlenky v hlavě se zbarvovaly emocemi – které Severus tolik nenáviděl.

Emoce kradou jasný úsudek a působí bolest, zákeřnou, mnohdy smrtící… Vždy smrtící. Jediný prospěšný pocit je vztek. Dává sílu. Prostoupeni hněvem dokážete neuvěřitelné věci.

Jenže to nebyl hněv, co se podloudně plížilo hlavou, tu a tam maně zabrnkalo o žebra.

Severus byl unavený.

„Poznávám to,“ hlesl Potter, v hlase mu zazněla zřejmá úleva, „tady už to znám, jsme blízko, pane!“

Severus zalarmoval tělo.

„Připravte se, pane Pottere.“

„Na co?“ zalétly k němu nechápavé zelené zorničky a vzápětí chlapec bledl. „Budou tam?!“

„Je to možné, ano.“

Ve skutečnosti si tím byl Severus jistý. Na světě existovaly jen dvě místa, kde je Potter v bezpečí; Temný pán měl dost kouzelníků, aby dokázal střežit obě.

Potter se zastavil.

„Najdou nás, ať budeme kdekoliv,“ řekl Severus pevně, klidně, tohle Potter jednoduše musí unést. Není na výběr. „Je to jen otázka času. Čím dřív se pokusíme o návrat do Bradavic, tím větší naději máme na úspěch.“

Protože mé síly valem ubývají. A protože Temný pán nikdy stejnou chybu neudělá dvakrát. Při našem příštím střetu se nejdřív zaměří na mou likvidaci – a já jeho útok odrazit nedokážu.

Potter polkl. „Nemůžeme se prostě vrátit domů?“ zašeptal.

Domů. To slovo prolétlo Severusem jako přívalová vlna, a protože neměl útočiště ve stříbřité rtuti, vyřešil to jinak. Prostě to ignoroval.

„Je to daleko,“ řekl upřímně. Přemístit se by byl osudný omyl; dokud nebude meziprostor vyčištěný, je tahle varianta mimo diskusi. Magipast je rozdělí, Severus nebyl blázen, aby si myslel, že ji dokáže zničit. „Já nejsem Brumbál.“

Potter evidentně pochopil. Kývl.

„Tak letaxová síť, jakýkoliv krb, přece tady někde nějaký být musí…“

Severus ho zarazil zdviženou dlaní.

„Ovládnout meziprostor je mnohem těžší. Přesto to dokázal. Cestovat letaxem nebude bezpečné.“

„Ale sám jste říkal…!“

„Ano,“ přitakal Severus. „Mýlil jsem se.“

Potter se zamračil. „Ale nevíte to jistě,“ stál na svém.

„Ne.“

„Chci to zkusit.“

Severus klidně opětoval intenzivní pohled zelených očí, kluk měl takový strach.

„Já ne,“ řekl. „Zobí ulice. Svolat ostatní. Zajistit letaxovou síť.“

Potterovy oči splašeně poletovaly. Odvrátil se, sklonil hlavu.

„Takže nemám na vybranou,“ vydechl.

„Ne,“ souhlasil Severus. „Na vybranou nemáme. Ale nejsme bezmocní.“ Natáhl ruku, vzal chlapcovu bradu do prstů. Přiměl ho zvednout tvář. „Mé první kouzlo bude Renascor.“

Potterův ohryzek v hrdle splašeně poletoval. Potom se Nebelvír napřímil, zvedl ramena, narovnal páteř. Souhlasně, pevně mrknul. Jednou ano, dvakrát ne… To už se nebude opakovat, Harry, nikdy, přísahám.

„Dobře. Jdeme,“ řekl Severus tiše. Oba vykročili.

Město se v časném, chladném ránu neochotně probouzelo k životu, mudlové vstávali do práce. Severus vnímal dění za zavřenými dveřmi nízkých domků, slyšel šoupání nohou po podlaze, otvírání skřínek, čvachtání vody, cinkání hrnečků. Minul je pekařský vůz. Kluk na kole, rozvážel noviny.

Potter šel strnule těsně u jeho boku.

„Tak fajn. Budeme bojovat,“ oznámil sám sobě odhodlaně.

„Ne, pane Pottere,“ potřásl Severus hlavou, téměř se v duchu usmál, ti Nebelvíři dokáží být vážně zábavní, „budeme utíkat.“

Chlapcovým tělem projel zachmuřený nesouhlas. Přesto si byl Severus jistý, že poslechne, že v rozhodující chvíli bude tím oddaným, poslušným štěnětem a nezmaří jejich jedinou šanci na úspěch… Divná věc, tyhle emoce.

„Tamhle, to je on,“ skoro vyjekl Potter, dům číslo čtyři vyhlédl v záhybu cesty.

„Za okamžik budete v Bradavicích,“ přitakal Severus.

Potter se opatrně, nejistě pousmál, Severusovy senzory zachytily přítomnost magie, vzápětí se všude kolem ozvalo lupnutí, deset, dvanáct, dvacet?

„Běž!“

Harry utíkal. Letěl s větrem o závod. Nikdy v životě neběžel tak rychle.

Přeskočil záhon povadlých azalek, když tu není, nikdo se o ně moc nestará, sklouzl po přerostlém trávníku, padl na zem. Silná paže ho sevřela kolem pasu, vytáhla na nohy, Snape, rozcuchaný, zadýchaný, ale tak klidný, Harry sklouzl pohledem ke straně a život se v něm zastavil. Pár kroků za nimi byl Smrtijed, dlouhý černý plášť, kapuce hluboko do tváře, ale tu bílou masku by Harry poznal i poslepu, ne jeden, čtyři, sedm Smrtijedů, běželi. První z nich už šlápl do azalek. A vzduch se zachvěl, otřásl, zhmotnil.

Harry cítil, jak ho Snape vleče k domu, téměř ho nesl. Nemohl spustit oči z temných postav, ale zůstaly stát. Nemohly dál. Někde to trochu jiskřilo, zkusily pár kouzel. Ale ani ty ochrannou bariérou projít nedokázaly.

Snape dostal Harryho do domu, rozrazil dveře, smýkl jím dovnitř, přirazil ke zdi, ledová dlaň lačně hmátla do těla a s úlevou se schoulila v hrudníku, jako kočka na polštáři vyhřátém slunečními paprsky.

Ze Snapeovy hůlky vyskočil Patron, bílá laň s každým krokem průsvitněla, doběhla do poloviny chodby a zmizela v meziprostoru. Harry si uvědomil, že sedí na zemi, kdo ví, kdy mu nohy vypověděly službu, Snape se k němu sklonil, drsně uchopil jeho tvář do dlaně. Sehnul se až téměř k němu. Černé zorničky hluboké, skálopevné. Všeobjímající.

„Nedovolím mu to,“ řekl.

A zmizel ze zorného pole, dveře bouchly, Harry sípavě nabral kyslík do plic.

Severus zavřel, vchod zajistil kouzlem. Pokud bariéra… až bariéra padne, budou pro Smrtijedy představovat jen drobnou nepříjemnost. Možná ta vteřina navíc Potterovi zachrání život.

Došel zhruba do poloviny příjezdové cesty a zůstal stát.

Smrtijedi stáli v dokonalé řadě podél Dursleyova pozemku, nehybný, nepropustný val. Anonymní dav, rameno na rameni, rozdíly mezi nimi splývaly, ani Severus je od sebe nedokázal rozeznat, bůh ví, kolikrát se s nimi v minulosti setkal tváří v tvář v nejvěrnějším Voldemortově kruhu?

Stál a cítil se klidný. Tak klidný, že ani rtuť nebyla třeba.

Jeho úkolem není je porazit. Ani přežít.

Jediné, co musí udělat, je počkat na příchod Řádu, Brumbála, bystrozorů… Nebo zabít Pottera dřív, než zemře Severus sám.

Severus přejel pohledem zeď černých těl, vzduch se vlnil, hutný a téměř hmatatelný, jako obzor v poušti v nejprudším slunci zešílení, ochranná bariéra sálala nesmírnou, nepředstavitelnou mocí.

Hůlku v ruce, volně podél těla, Severus se v duchu usmál.

Nemohl neuspět.

Harry se nedokázal přimět vstát. Vstaň, dělej, jdi mu na pomoc, vstávej! Křičel na sebe. Ječel. Ale nešlo to. Nemohl. Prostě to… nešlo. Tělo nebylo jeho, neposlouchalo žádný z příkazů. Svaly se roztekly v kyselině fobické hrůzy.

Jen mozek fungoval, ostře a jasně, zaznamenával detaily, hlínu na kolenou, zběsilý dech, štiplavý pot, rozšířené vidění. Tetu Petúnii v chlupatých bačkorách a pistáciovém županu, jak stojí jako solný sloup ve dveřích kuchyně, konvičku v rukách. Strýce Vernona na schodech, jen s jednou šlí na rameni, druhá plandala volně u boku, když mu vypadla z prstů, Dudleyho kulatý obličej, jeho maličká prasečí očka freneticky rychle pobíhala po všech přítomných, nechápavá, vyděšená.

Harry dýchal. Jinak nemohl nic. Jen se na ně díval. Snape byl venku sám.

„Petúnie.“

Hlas prozněl prostorem, polozvučný, vláčný, jako líný had, když se vlní mělkou louží. Voldemortův hlas.

„Petúnie, odmítni Pottera. Není tvůj.“

Nekřičel. Ani tady nebyl. Jen jeho hlas, nasládlý a kluzký, vsakoval se do šatů, proleptával kůží.

„Odmítni Pottera a tvé rodině neublížím. Zachraň se, Petúnie. Odmítni ho.“

„Ne,“ zašeptal Harry. „Teto, nedělej to… Teto, prosím.“ Klidně by si klekl, jenže tohle tělo mu už nepatřilo. „Nedělej to, teto. Teto Petúnie, prosím tě, nedělej to.“

Na víc se nezmohl, jen tam seděl u zdi, vrtěl hlavou a šeptal. Možná ho ani neslyšela.

Petúnie Dursleyová, kostnatá strohá žena, nenávidějící vše magické a syna své mrtvé sestry, ano, toho asi nejvíc, stála na prahu své kuchyně, zírala na to k smrti vyděšené děcko a čerstvý horký čaj pálil prsty.

„Petúnie,“ hadí hlas volal, vábil, „udělej to… Pe-tú-nie…“

I Severus ho slyšel. Sevřel hůlku pevněji, napřáhl paži, zaujal postoj. Je to tu.

Jsem připraven.

Hradba před ním také, do vlahého rána se neslyšeně pozvedl les hůlek.

Tón mnohonásobného lupnutí zazněl jako čarozvuk.

Prostor, chráněný bariérou, byl náhle plný magie, po Severusově boku se z obou stran objevil kouzelník, členové Řádu, bystrozoři v rudých hábitech, někde v té změti cítil Brumbálovu přítomnost. A přicházeli další.

Zdvižené hůlky teď mířily z obou stran. Bariéra se vlnila, mocná a neprodyšná.

A nastalo ticho, vesmírné, absolutní ticho, ani lístek se nepohnul.

Cvakly dveře. Šoupání podrážek po asfaltu, pleskavé plácání pantoflů, z vedlejšího domku vyšel muž v kostkovaném teplém županu, rozespale došel k roličce novin na trávníku. Zvedl ji. Zmateně se rozhlédl. A znechuceně zavrtěl hlavou, otočil se, vrátil domů, na stole chladla ranní káva a burza přes noc zase klesla.

Lup. Smrtijedi zmizeli, jako když luskneš prsty. Bariéra se naposledy zavlnila, sklouzla zpět do dřímoty. Ráno bylo krásné.

„Harry!“

Sírius rozrazil dveře a uchopil Harryho do náruče, téměř ho rozdrtil. „Není ti nic, jsi celý?!“

Chabě opětoval Blackovo objetí, překonal obvyklý šok z neznámého člověka, je to Sírius, v jiném těle, ale pořád Sírius, a oči mu opět zalétly k tetě Petúnii. Stála u svého velikého, obtloustlého manžela, Dudley vystrašeně vykukoval zpoza jejich zad, chodba se plnila kouzelníky.

Nevydala ho. Harry tomu nemohl uvěřit. Ona ho skutečně nevydala.

Zaštípalo to, cítil, že má slzy na krajíčku.

„Děkuju.“ Hlas se mu zlomil.

Petúnie na něj hleděla, tvář strnulou, křečovitě svírala Vernonovu dlaň.

„Harry Jamesi Pottere,“ promluvila nepřirozeně vysokým hlasem, „už se sem nevracej. Tohle není víc tvůj domov. Odmítám tě.“

Chodbou to zašumělo. Všichni se semkli, k Harrymu, hůlky ven, strach a odhodlání znovu zčeřily den. Neviditelná ochranná bariéra zmizela mlčky, jako šlehačková pěna v horké kávě.

„Zbabělci,“ syčel Sírius, objímal Harryho, mačkal ho v náručí.

Harry měl pocit, že se pod ním otevřela zem. Bezedná propast zoufalství. Ale než do ní mohl propadnout, ozval se mu v hlavě hlas.

„To je v pořádku, pane Pottere,“ řekl Snape ostře. „Každý může dát jen tolik, kolik má.“ A pak ten hlas podivně zjemněl. „Nechte ji jít. Nejste sám.“

Harry se těch slov chopil, byly jako zábradlí nad strží. Vytáhl ramena, kývl.

„Děkuju za všechno,“ řekl, jak nejpevněji dokázal. A teta Petúnie trochu překvapeně kývla nazpět.

„Pojď, musíme hned pryč,“ Sírius ho vlekl ven, Harry měl pocit, že ho umačkají, jako by se dostal do spárů příboje, ze všech stran těla, chránila ho, „připravili jsme se na tebe, letaxová síť je plná pastí, ale podařilo se nám zajistit spojení od paní Figgové na Grimmauldovo náměstí, tam počkáš, než vyčistíme spoj do Bradavic, všechno bude v pořádku…“

„Hlavně neříkej, že za okamžik budu doma,“ zadrmolil Harry.

„Cože?“ zazmatkoval Sírius, ale moc se tím nezabýval, drtil Harryho v náručí a táhl k domku paní Figgové. Stará dáma je čekala na zápraží, Harry se svým doprovodem zaplnil její dům, Sírius nabral plnou hrst letaxového prášku, vtáhl Harryho s sebou do krbu. Harry se prudce ohlédl, plameny zelenkavě zakryly obzor, Snape?!!

Severus je vyprovázel pohledem. Zmizeli v domku, jeho perfektní sluch zachytil zahučení letaxu. Potter byl pryč. V bezpečí. Je po všem.

Madam Pomfreyová se ustaraně zamračila, spustila další sérii diagnostických kouzel.

„Krvetvorný lektvar, Odvar na horečku, Dezinfekční lektvar,“ mumlala si pro sebe.

„Jsem v pořádku,“ řekl Severus, pomocí Finite hrubě ukončil její lékouzelnické snahy. Chvatně ji opustil, dřív, než mohla začít s nahněvanou přednáškou, došel k Brumbálovi. Ten vypadal v pořádku a nezraněný, jen pomněnkové oči věnčil těžký stín únavy.

„Výborně, můj drahý chlapče, věděl jsem, že to zvládneš,“ usmál se starý muž.

Severus se po hlavě vrhnul do rtuti.

„Albusi, zabil jsem mudlu.“

„Nic.“

Brumbál sklonil hůlku, ani tohle hledací kouzlo nebylo úspěšné. Park byl čistý; alespoň od mrtvých žen a rudých kabelek.

Severus byl poblíž křoví, ve tváři se mu nehnul ani sval, do zad chytal křeč, jak stál rovně. Jen nesklonit hlavu, neklesnout v ramenou. Jedno, jak těžký balvan na nich leží.

„Uklidil tělo,“ řekl prostě.

Bylo evidentní kdo. Nikdo jiný o něm nevěděl. Proč to Temný pán udělal?

Brumbál mu položil ruku na rameno, pevně stiskl.

„Pokud něco přijde, poradíme si s tím,“ řekl mírně.

Severus kývl. Samozřejmě. Přemístili se bok po boku. Damoklův meč byl Severusův nejoblíbenější šperk.

„Severusi Snape, pokud se domníváš, že jsi nesmrtelný, jsi ještě pošetilejší blázen, než jsem se bála,“ přivítal je ostrý hlas madam Pomfreyové. Malá starší žena vyzařovala tolik energie, že by zastavila rozjetý vlak. Čekala na ně v předsíni Blackova domu, ruce založené na prsou, ve tváři nesmiřitelný výraz.

Severus zavrčel.

„Jsem zcela schopný se o tu drobnou nepříjemnost postarat sám,“ ujistil ji kysele.

„Albusi, neodvažuj se odejít.“ Madam Pomfreyová zadržela ředitele na prahu a probodla ho pohledem. „Severus potřebuje ošetřit. A já se s ním nehodlám prát.“

„Ah, jistě,“ přitakal starý muž laskavě; jako by ho vytrhla z hlubokých myšlenek, ne z plánů na útěk.

Brumbál byl vyčerpaný. Mohl to zakrýt úsměvem i lehkým tónem řeči, Iskariota oklamat nedokázal.

„Budeš mne ošetřovat na chodbě,“ zavrčel Severus vztekle, „nebo mám snad před neodvratnou smrtí dostatek času, abychom vyhledali přijatelnější místo?“

Drobným obličejem proběhlo překvapení a madam Pomfreyová spokojeně kývla.

„Za mnou.“

Severus ji neochotně následoval po schodech do patra, Brumbál s němou vděčností šel za ním. V půli schodiště k nim již zalétl vzrušený, rozjařený halas z místnosti, kde se Řád scházel. Black byl slyšet nejvíc. Jak jinak, pomyslel si Severus s nechutí, význam slova dekorum zůstane Blackovi utajen do konce.

Vítali Pottera. Mluvili jeden přes druhého, zahrnovali ho otázkami a nesmyslnými informacemi, kluk musel být ztracený. Ne, opravil se Severus. Potter si to pravděpodobně užíval.

Zvláštní, že on slyšet nebyl. A to Severus napínal sluch.

Vklouzl do své mysli, přesunul se k nepatrně pootevřené nitrobráně. To bylo také zvláštní; uvědomoval si Potter vůbec, že ji během jejich zběsilého úprku k domu Dursleyových otevřel? Nebo to udělal instinktivně? Protože otvírat ji nemělo smysl, Severus byl vedle něj… Proč to udělal?

Musí být šťastný. Musí se doslova topit v úlevě, znovu mezi svými, v bezpečí. I Severus zatoužil po takovém pocitu, alespoň po cizí úlevě, jen ji vidět, ochutnat z povzdálí. Opřel se o nitrobránu, zvětšil škvíru, nasál do sebe.

Potter se skutečně topil. Ne však v úlevě.

Zkameněle strnulý odolával prvním náporům magické bolesti.

„Kdy jste mi to hodlal oznámit?!“

Severus vrazil do místnosti, hrubě odhodil stranou všechny, co mu překáželi v cestě, hnal se k Potterovi. Kolik ještě zbývá času?! Kluk seděl schoulený v křesle, bledý jako stěna, křečovitý úsměv na tváři. Když uviděl Severuse, ta maska pukla. Natáhl po něm ruce, bezedně zoufalý.

„Co tím myslíš?“ reagoval Black nabroušeně, on se bude motat pod nohy vždycky, Severus ho ignoroval. Chytil Pottera za paži, vmanévroval do přilehlého pokoje, zrovna z něj vycházel Lupin, Tonksová seděla na gauči.

„Ven!“

Poslechla okamžitě, vyběhla, Severus zabouchl dveře. Ještě zaslechl Brumbálův uklidňující hlas, zřejmě se snažil utišit nastalý zmatek, Severusovi to bylo jedno. Zajistil okna i dveře kouzly, změnil drsný koberec na satén.

„Svléknout!“

Strhnul z krku řemínek s maličkým koženým pytlíčkem, ukončil masivní Protego Incubare a zvětšil svůj magický cestovní vak. Vylovil bachratou misku, sejmul fólii.

Potter na tom byl zle. Severus se rozhodl přijmout otevřenou nitrobránu mezi nimi jako fakt; na ni nebyl čas. Magická bolest jako černý dým pronikala skulinou, jedovatými úponky útočila na stříbřitou bariéru rtuti.

Potter se třásl. Na skráních se shromažďovaly první kapičky potu, zatínal zuby, zatímco se zbavoval mudlovských šatů, škrábaly i bez magického postižení. Severus si vyhrnul rukávy a začal s mastí na obnažených ramenou. Kůže byla bez poskvrny, celistvá, bez jediné fialové jizvy, proč se ta kletba vrátila?!

Potter se dusil bublavými zvuky, klokotaly v hrdle, jak v sobě dusil křik, zatímco vibrující ruce se marně snažily zbavit kalhot. Severus je chytil, stáhnul dolů. Potter se zvrátil, tvář zmačkanou ukrutnou bolestí.

„Křič,“ řekl Severus, „na dveřích je diskrétní kouzlo, nikdo tě neuslyší. Křič.“

Uchopil do prstů lem ponožky, rychlým tahem svlékl, trýzeň jako ozubený šíp mu prolétla mozkem. Vyprostil Pottera i z druhé ponožky, spodků. To už chlapec křičel. Severus k tomu neměl daleko.

Ve zběsilém tempu nanášel Všeléčivý balzám, utrpení se stupňovalo závratnou rychlostí. Vidění zastřela rudá mlha, proceduru dokončil poslepu.

Skončil bez dechu, Pottera v klíně. Vnímal, jak chlapce hrubá látka Severusova mudlovského oblečení mučí; změnil nějakou část odloženého oděvu na saténový přehoz, vyvětral magii, vložil ho přes Pottera. A došly mu síly.

Potter schoulený mezi jeho koleny tiše sténal, lapal po dechu. Rozklepal se zimou. Severus si ho prostě přitáhl blíž, zhrouceně schoval v náručí, udělat cokoliv dalšího nepřicházelo v úvahu. Byl vyčerpaný do morku kostí.

„…Proč?“ bylo první, co Potter řekl. To slovo trčelo v pokoji jako monument syrového zoufalství.

„Přemisťování. Letax. Příliš mnoho cizí magie. Stres. Něco z toho. Možná všechno,“ řekl Severus slabě. Oči zavřené, věnoval síly jen na životně důležité procesy.

„Nikdy to neskončí,“ zašeptal Potter.

Severus si přitáhl jeho hlavu, ukryl ji v objetí. Co mu měl říct?

«« Inquietum Est Cor Nostrum Donec Requiescat In Te »»

7.Přijatelné

Komentáře k 6.kapitole - archiv