(videa na je možné přehrávat ve smyčce, stačí na něj kliknout pravou myší, vybrat "Smyčka")
9. kapitola Tom - O diamantových pastích a cestě, která není I. část
Když On tvořil svět, z duhy dlaně (před dny několika či dávno tomu?)
v kolébku těla vložil mi kolibříků křídel tušení.
A všemu ústa dal, snad líbat abych směla – kameni, šelmě, stromu.
Rty stromů, hebké, drsné, jež vzlyknou závratí v nekonečném echu,
rty kamenů, svými z nich sejmu chlad mlčení,
rty šelmy, vznosná, pyšná, po kůži měkce mnou kráčí beze spěchu,
z věků věčný Král.
Neplač, bědo listí, usmýkané zemí,
zkřehlá zimo skal,
On promluvil – a více Zlého není!
Písni potůčků, bouřných žil čistá řeči,
až rty se dotkneš srdce našeho,
zrodí se řeč nová, řeč, co slovem léčí
… zvedneš z már i na smrt živého? 1
Jak mýtina, skrytá v prastarém hvozdu, vůkol mocné kmeny vzpínají se k nebi, vzdálené znění šamanských bubnů, vůně rituálních ohňů, tlumený popěvek, hypnotická slova, magická chvíle – na sytě zeleném prostěradle hlubokém snítkami mechu, s temnými ornamenty jak stopy druidů po posvátném tanci, černozem a kyprá hlína… leží on a spí.
Vznešené rysy v uvolněné tváři, tři padlé prameny tmavě hnědých vlasů přetínají čelo, konečky dosahují jednoho z obočí. Měkkost víček, bohaté perutě řas, klenutí nosu, kůži snědou, ošlehanou větrem i sluncem, v hebkém strništi úzké rty jen o odstín tmavší pleti. Paže plné síly volně pohozené, jedna u hlavy, druhá podél boku, pevný hrudník, ta klenba srdcebytí, jemné ochlupení prsou, světle hnědé bradavky na dozlatova opáleném těle; jako by se celý skládal ze všech druhů čokolády. A chutí.
Až těsně u slabin hraniční čára tmavě zelené pokrývky; dál nesmíš, ah, zraku pošetilý…
Fay sedí hned vedle, nahá, pokrčené nohy přitisknuté k sobě objímá pažemi, bez hnutí, dívá se, dívá, má strach dýchat hlasitěji, zakletá krásou toho pocitu. Necítí se obnažená, jak všudypřítomný pléd na ní spočívá to jemné brnění jeho magie; Lord leží, spí, a přesto ji objímá.
Přeje si tak zůstat. Jen se dívat, uzamčená v bublině věčné vteřiny.
Třebaže dlaně svědí hladem po dotýkání, neodváží se, mohla by ho vzbudit.
A pak, chvíle je nevinná jak čerstvě se rodící den za okny, sluneční hadi přelézají parapet.
Byla tvá rána stejná, matko, když ses probouzela po otcově boku? Ty svaté okamžiky, kdy v klidu a míru smíš němě děkovat za všechny jeho dary; zatímco tvůj král, kterého se všichni bojí, válečník co složil zbroj, ve tvém náručí pokojně oddechuje a zdá se křehký tak, že ho toužíš chránit? Protože přesně tohle cítím, matko.
…Někdy si přeji být šelmou.
Jak bláhové, pousměje se Fay v duchu. Jeho zranitelnost je pouhé zdání, i nyní vnímám jeho moc jasně a zřetelně, on je zem chvějící se pod kopyty zpěněných koní, blíží se, blíží, slyšíš? A kdybys jim zlámal nohy, narostou jim křídla; nemůžeš je zastavit.
Vím to.
Tak proč mě skrz na skrz svírá bolestná touha ukrýt ho v loktech, hýčkat šepotem, že je v bezpečí?!
Tom leží, oči zavřené, dech jednotvárný, dávno si osvojil praktické umění vyvolat zdání slabosti; jak zábavné, když vábíte svou kořist dojmem, že přichází jako predátor.
Obě šelmy v nohách lůžka, dva páry karmínových zorniček, černá, diamantová, sledují ho, prolínají.
A on prolíná s Fay.
Jen zřídka se odváží ponořit tak hluboko do nitrozpytu, aby nevnímal pouze myšlenky, ale i pocity, nechal je na sebe působit; zdají se pak téměř jako vlastní. Riskantní. Zvlášť, když jim nerozumíte, tak cizí… Nebo jen nové?
Ale nedá se odolat, Fayina mysl palčivě září, jediná lampa v bezbřehé noci, svůdně smrtící, láká, smyslně našeptává, pojď; copak by nebylo krásné vzplanout v mém ohni?
Kdepak. Tak blízko se neodvážím. Vyschlé mrtvolky ohořelých můr pod tebou ten obraz trochu kazí.
Jen na okraj tvého světelného kruhu… Horce dýchne, obejme teplem; a dál ani krok.
Mé instinkty šelmy jsou dostatečně silné, aby mne zadržely.
Vnímá. Její pocity jím prochází v palčivých vlnách.
Takové to tedy je – milovat? Složit štíty, vzdát se svého Já, žít skrz toho druhého, smát se jeho smíchem, trpět jeho bolestí, brát sílu z jeho pouhé přítomnosti, být… součástí?
Děsivé.
Uhrančivé.
Ta trýznivá rozkoš, v mžiku návyková, jak číše z kapek nejčistšího opia, vsakuje se do celého těla.
…Někdy si přeji jít blíž.
Ale jsem můra. A ohořelé mrtvolky ten obraz kazí.
Sluneční paprsky se medově přivinou ke shozenému cípu pokrývky, vyšplhají vzhůru, zalijí kraj lůžka. Vsáknou se do látky, jak zlatavá skvrna roztékají, přes skrytá chodidla, lýtka, přeskočí kolena. Lenivě se natahují po jeho stehnech.
Fay je sleduje přimhouřenýma očima. Zmiz, slunce; myslíš, že ty smíš?! Blížíš se k požehnanému území a tam je vstup zakázán – táhni, ty lapko chamtivý, tvá drzost nezná mezí…!
„A to jako vážně,“ pronese Ohnivá stoicky. „Žárlíš na slunce?“
Vědro vody na tebe, škubne sebou Fay. Lekla jsem!
„Že by tu snad byl někdo přistižen při činu?“ mrkne Ohnivá několikrát, významně, s hříšným podtónem. Svalí se na lůžko z druhé strany Lordova těla, rozdmýchá doutnající uhlíky rudozlatých nehtů.
Netuším, o čem mluvíš, namítne Fay zmateně.
„Myslíš kromě toho, že jsi naprostý blázen? To ignoruj, děsí mě, co jsem já, když mě to u tebe stále překvapuje.“ Přetočí se na bok, podepře hlavu dlaní.„Tak. Tvůj aktuální problém. Vidím jen dvě možnosti – buď se pohneš, abys ony partie zakryla svým stínem, a tím ho jistě vzbudíš, což nechceš, nebo přijmeš vyhlášení války, a pak zcela logicky vyrazíš do útoku a zabereš zmiňovanou oblast první.“
…Neřekla jsi, co si myslím, že jsi řekla, hlesne Fay. Že ne?
A dech se zúží, srdce zabuší.
„Tvá mysl je jako kaleidoskop, položit otázku znamená s tebou zatřepat, a pak čekat, co se složí za obraz bez nejmenší indicie předem; takže ne, většinou nemám ani ponětí, co si myslíš. Ovšem tentokrát jsou tvé reakce poněkud zrádné, moje milá,“ zašklebí se poťouchle. „Víš, co jsem řekla. Tak honem, jaký je plán? Stáhnout peřinu, samozřejmě, ale pak? Ruce nebo ústa? Pamatuješ na rozhovor Rose s Ellie, že ty nejlepší kurtizány umí potěšit muže až k vyvrcholení aniž by se svlékly? Protože já si nemůžu vzpomenout, co říkala, že mají radši… Fay? Proč zavíráš oči?“
Protože bych Lorda vzbudila, kdybych si zacpala uši, ucedí Fay, ve tváři se chvatně střídá křídová bledost s odstíny karmínu.
„A-ha. Zavřít oči pomáhá?“
Ne, když pořád mluvíš.
„Tak proč zavíráš oči?“
Protože si nemůžu zacpat uši.
Ohnivá ji pár vteřin konsternovaně sleduje.
Skloní se zpět k Lordovu klínu, zakrytému látkou.
„Takže – stáhnout pokrývku. Dilema vyřešíme jednoduše; použij obojí.“
Ohnivá! Zalapá Fay po dechu.
„Promiň, že se snažím pomoct… Matko! Raději nech oči zavřené.“
Proč, zhrozí se Fay, bleskem zvedne víčka, pohlédne na jeho tvář. Úlevně vydechne, Lord stále spí.
„Protože kdyby ses před chvílí viděla, jak se tváříš, vyděsíš se k smrti,“ ucedí Ohnivá s despektem. „Mimochodem; hledíš špatným směrem.“
A Fayin zrak, ten potměšilý zákeřník, automaticky sklouzne k Lordovým slabinám. To i předtím byly… obrysy… tak zřetelné?
Srdce chvátá o překot, nestíhá chrlit krevní proud.
„Slunce už se blíží,“ špitne Ohnivá, jak voják skrytý v blátivém zákopu, pušku ve zpocených dlaních.
Fay zatne ruce v pěst. Tiché, hluboké vydechnutí.
Já nemůžu, hlesne zlomeně.
„Ach, Fay,“ povzdechne si Ohnivá. „Hlupáčku. Proč bys nemohla?“
Fay sklopí hlavu, není to studem ani tíhou hříchu. To smutek jí příkrovem popela kráčí duší.
Kdysi Lord řekl, že neumí dávat krásu. Mýlil se… to já. Nevím jak. Nevím, Ohnivá.
Veselí vyhasne, mizí jak loňský sníh; Ohnivá po ní vztáhne dlaně, sevře její malé ruce do svých, proplete je plamínky, žhnoucí stužky.
„Co říkala matka, Fay? Já vím, že to víš. Vím, že si to pamatuješ. Život. Láska. Tanec. To vše je stále totéž.
A milovat se s tím, komu jsi dala srdce? Jen další tanec; poddej se rytmu, vnímej jeho, odevzdej se tónům jeho srdce, jeho dechu, copak kdy složil svět svůdnější melodii?! Tanči. Nepřemýšlej. Dokud tančíš, život je dobrý.
Tanči, Fay.“
Mercuzio - Come, gentle night (Abel Korzienowski)
Paže, přichází nečekané, ale nelekají, vezmou ji v pase, pevně nadzvednou, Lord si ji usadí na svůj klín. Mezi stehny, pod látkou pokrývky, cítí tvrdost skal omývanou bouřlivě dunícími vodopády, sevřenými ve svých korytech žilních stěn.
První tóny, bubny, bubny, bubny; rytmicky, rozechvívají sopečné jádro ve Fayiných útrobách.
Zvedne zrak. Lord ji sleduje, intenzivně, mlčky. Duhovky třpytivě bronzové; září, světla pochodní pro tanec divnovíl, ach, slunce, ty marné, zříkám se tě, zapřu navěky, jeho očím se nemůžeš vyrovnat…
Jeho dlaně jí jemně sklouznou po bocích; šelest jak něžné polaskání smyčcem po strunách houslí.
Fay nechá klesnout víčka, jen způli, skrz závoj řas smí stále vidět jeho zář, patinou touhy potažený lesk zlatavě hnědé, hořká čokoláda s příchutí šampaňského; omamná, opojná, ovine myšlenky rozvernými bublinkami, zahalí oparem, nemožné je náhle k smíchu, vše se smí a vše je sladce dobré…
Fay se mírně prohne v zádech, ruce od těla, pokrčené lokty před sebou, tvář ke straně, podléhá prvním tanečním pohybům, po nahé kůži jí stéká Lordova magie, jiskry bronzových loučí.
Zavlnění těla, její paže se přidávají, tempo vláčné, a natáhnou se vpřed, Fay se předkloní, černočerné vlasy dopadnou na jeho hruď jak labutí křídla, pod dlaní vnímá proudění vzduchu do Lordových plic, šumění šarlatově vodních šatů rozvířených na parketu, dunění srdce, svůdné kastaněty.
Syčivé vydechnutí z jeho rtů, Lord zdvihne boky, přitiskne se k ní těsněji, bubny už víří; Fay přijímá jejich takt, v ohni Flamenca mu vsune ruku pod zátylek, zvedne do sedu, sama se zakloní, druhou dlaní stále vnímá strhující tlukot kastanět, roztančí břišní svaly, pánev, uniká kamenné slasti pod sebou a znovu se k ní vrací, s prohnutím v bedrech se o ni zpomaleně otře, aby opět prchla, tanec je vášeň o přibližování a útěku, lov mne, chyť mne, polaskám tě rozkoší a znovu zmizím, chceš mě, chci tě, jen dokaž, že jsi hoden své kořisti, zmocni se mne nebo se rozplynu v dýmu a víc mne nespatříš; tančí.
Kastaněty z palisandrového dřeva burácí, prudký dech trhají zasténání, to se přidává zvuk tamburín s rolničkami slasti, bronzová zář oslepuje, tak vroucí. Snědé prsty zatnuté do jejích boků, na okamžik ji nesmiřitelně přimknou k dravě vztyčenému skalnímu útesu, ještě stále ho halí látka, ale vodopády rubínové smršti běsní ve svém zajetí žil; a opět ji pouští, tanči, prchni, dráždivá; stejně tě skolím.
Pravička ji opustí, až bolestné po ní zůstává prázdno a prchavá vzpomínka na pevný stisk, ale už je tu, prodere se havraními kadeřemi, sevře v pěst, přitáhne k sobě, tváří v tvář.
Prsty na jeho zátylku Lorda laská, občas zatne nehty, když se vlastní tělo otřese v křeči touhy, pohyby boků zpomalí až k nesnesitelnosti chtění, brutálně vláčná se otírá podbřiškem o spoutané živly snažící se rozervat zdi, co je vězní, vábí a láká, vyrvi se z pout a snad si mě zasloužíš; hebkostí dlaně vzrušuje vztyčenou bradavku, něžně krutá v rozporu s hromobitím kastanět. Oči dokořán, dávno ji lapil do bronzových sítí, elektrizující.
Hledí na sebe, rozevřené rty se zlehka míjí, s každým letmým dotekem otřese jejím nitrem puls, a Lord ji strhne dozadu, prohne v zádech, skloní se, celou plochou jazyka mokře, horce, zadýchaně uchvátí jedno ňadro, pokračuje výš, přes klíční kost, napnutou šíji až ke kraji tváře, Fay paralyzovaná výbuchem rozkoše znehybní, jen z úst se derou naříkavé vzlyky.
Aroma čokolády dochucené jeho vůní k zemdlení, jeho pohled vypálený pod víčky, jemnost opálené kůže v dlaních, na rtech hlad ze surově lakomých náznaků jeho chuti, sténavý cinkot rolniček tamburíny z jeho dechu; jen skutečný tanec svádí všechny smysly.
A jeho druhá dlaň mizí; vyrve látku mezi nimi, nesmlouvavá se zatne do oblin zadečku, nadzvedne Fay, nasměřuje, spustí. Zaboří se do ní až po kořen, sametová ocel, vibrující žárem vulkánu, rozezvučí vlhkou citlivost útrob, současně se zmocní jejích úst zdivočelým políbením; lapená, skolená, nezmůže se na nic, i kdyby chtěla. Nechce. Spoutaná silou jeho paží, surovou touhou, jeho i svou vlastní, celá se odevzdá, závěr tance patří jemu, Fay se nechá vést, vstřícně poddajná. A Lord si ji bere, zběsile, i jeho magie téměř pálí, v nepříčetném tempu proniká, až si Fay sám odtrhává od úst, aby ji znovu sápavě přitáhl blíž, aspoň na tu další vteřinu pohltí její jazyk, lačně spolyká, než ji s dalším přírazem ztratí.
Pokoj je barevná šmouha, roztříští se orgasmem, Fay vykřikne, zazmítá se, ztracená v explozi nádherně drásavých vjemů, spasmické stahy v jejím klínu připraví Lorda o dech, poslední náraz, živelný, jako by se chtěl prodrat skrz, přimknutý tváří k jejímu hrdlu přidušeně zasténá, vlna magie prochvátá místností.
Zůstanou tak. Vyčerpaní, svaly se chvějí, opření o sebe, paže bez vlády klesnou volně k pasu. Oheň v těle dohořívá pomalu, tu a tam se vznítí jiskra, aby z nich obou vymámila zasténání při sebemenším pohybu; hudba doznívá, tanec skončil. Šaty rozedrané, střevíčky děravé. Parket v ruinách.
V duši blažený mír, srdce zpité štěstím připíjí dalším pohárem vůně Lordovy kůže, vlasů, potem, smyslnou esencí milování, pronikavě hříšnou; broukavě si srdce zpívá.
První se pohne Lord. Zvedne ruce, obejme Fay kolem zad. Jednou dlaní pohladí černé kadeře.
„Neublížil jsem ti?“ zeptá se, v hlase trochu váhání, trochu nejistota. Jako by si sám s tou otázkou nevěděl rady.
Neschopná jiné reakce, Fay se tiše rozesměje; Lord sykne, proběhne jím třas. Uchopí ji v pase, sejme ze svého klína, přetočí, položí ji na sebe. V náručí se s ní usadí, zády opřený o naskládané polštáře.
„Tvé tělo je s rozkoší příliš štědré,“ oznámí prostě. Políbí ji na spánek. „Což definitivně není stížnost,“ zašeptá. „Smím to chápat tak, že neublížil?“
Fay k němu stočí tvář, jeho oči ji bedlivě sledují, sytě hnědé, jak čerstvě zoraná půda plná hojnosti. Vlci v ní zvednou mordy, rozšířenými nozdrami nasají ten syrový vzduch plný vlhké hlíny, mízy stromů, hořkosti jehličí, v dálce je cítit vlahý déšť. Pod tlapami dunění srdce Země, vodní tok, ten rudý proud chvátá životadárný; s posledním ohlédnutím širou dálkou, svobodní, houští na okrajích lesa je přijme vlídné, rozběhnou se, chvosty vlají, měkce se odráží, v mechu nezanechají stopy, plavně přeskočí padlý kmen, běží, uši sklopené, srst lesklá, běží, běží. Jsou doma.
Fay vztáhne ruku. Prsty pokrčené, stečou po Lordově líci ve stěží patrném pohlazení.
„Krása bolí,“ řekne.
A složí hlavu na jeho rameno, zavře oči, vnímá; ovine ji silná vůně horké čokolády.
Skrytá v jeho objetí se cítí v bezpečí.
Kompletní.
Tělo trochu rozbolavělé, ano, ale to je tak v pořádku; zbožňuje, když je Lord něžný, snad nejvíc kvůli jeho neobratné snaze, tolik nezkušený v tomhle směru, a přesto to zkouší, kvůli ní, jaký větší dar by jí mohl dát?!
Stejně tak miluje nade všechno chvíle, kdy podlehne své touze a vezme si ji bez ohledu na cokoliv. Být pro něj žádoucí zas a nanovo, třebaže ji měl už tolikrát… Lze vůbec posoudit, který z těch darů je vzácnější? Fay neví.
Cítí vlhkost mezi stehny, jak lůno opouští jeho semeno; semkne je těsněji, vědomí, že část z něj stále nosí v sobě, přináší zvláštní pocit požehnání.
Vnímají to tak i hluboce věřící při svatém přijímání?
Krev a tělo Šelmy.
Měli by.
„To mi zní, jako by tu měl někdo velmi brzy jít ke zpovědi,“ prozní Lordem, hlas hluboký se zdáním ozvěny, jak Fay spočívá blízko jeho hrudi, „plamínku můj hříšný.“
Hřeje. Snědé prsty laskající, zkoumají bělavé cestičky jizev na jejích zádech.
„Nemám důvod,“ odvětí Fay klidně; takový mír a klid, duše vzpřímená na vrcholu hory, vstříc paprskům bílého světla. „Kdyby Bůh nechtěl, nestvořil by šelmy. A když je stvořil, tak dokonalé, jistě si přál, aby jeho dílo někdo ctil s vděčností, obdivem a pokorou. To není hřích. Jak by mohl být? Bůh je láska; jak jinak ho oslavovat a vzdát díky než opět láskou a milováním? Nebo se mýlím?“
Lord se opírá tváří o vršek její hlavy, v bohatých černých kadeřích, potem zvlněných.
„Nemám tušení, Fay,“ řekne.
„Kouzelníci v Boha nevěří?“
„Jistěže věří. Třebaže častěji se obrací na Merlina.“
„A vy?“
Lord pokrčí rameny.
„Merlin byl mocný kouzelník. Přesto jen člověk, smrtelník, přežívá v legendách, kdoví, co je na nich pravdy. Mým bohem je magie, v tu věřím a ctím. Ďábel? Ten v jejich očích, co tak nemilosrdně trestá každý hřích? Nikdy jsem nepochopil, proč ho lidé haní, vždyť je logicky božím nejvěrnějším služebníkem. Mým ďáblem se stala bezmoc. Ta jediná je děsivá natolik, abych se jí vyvaroval za každou cenu.“ Shlédne k ní čokoládovým pohledem, nastrouhané hnědavé kroužky se rozplývají na hladině a voní, matko, jak jen jeho pohled voní… „Ale tohle mé tajemství už znáš.“
Fay se s úsměvem přitulí blíž. Co na tom, že je svázaná Slibem, který ji zahubí dřív, než cokoliv vysloví, ten ji nezabije; ona nikdy nezradí. Lordova důvěra ji povznáší. Cítí se vyvolená.
Lehká, lehoučká; běží s vlky.
„Mohla bych se na něco zeptat?“ zamumlá drobně nepřítomně, zasněná.
„Právě jsi to udělala.“
„A smím se zeptat ještě na něco?“
„Zajisté. Tohle byla druhá otázka.“
Fay mu věnuje přimhouřený pohled. Lord se krátce zasměje.
„Ptej se, plamínku,“ sklouzne druhou dlaní po jejím rameni, přes záda, skrčené nohy. Zastaví se u kotníku, obkrouží jej polštářky prstů.
Fay zaváhá. Ucítí, jak jí horkost stoupá do tváří. Možná to nebyl dobrý nápad.
„Nevím, jak to říct, aby to nevyznělo špatně,“ hlesne.
„Jenže teď už to vyslovit musíš,“ sleduje ji Lord s blýsknutím v očích, „červenáš se. Jsem zvědavý.“
Fay sebere odvahu.
„Včera na procházce jsem zahlédla dva muže,“ vychrlí chvatně, ruměnec se rozleze až k hrdlu.
„Vskutku? Jak pozoruhodné. Otázka mi zřejmě unikla.“
Fay se přitiskne k jeho hrudi, neměla jsem s tím začínat, já hloupá, tak hloupá…
„Líbali se,“ dýchne Fay. Schová tvář do jeho prsou. „Omlouvám se, jestli…!“
Dlouhé štíhlé prsty laskají její bílý kotník, nepřestávají, občas sklouznou k chodidlu, hned se opět vrací.
„Už rozumím,“ přitaká Lord s lehkým pobavením. „Zvláštní, dokonce i já někdy zapomínám, že jsi mudla.“ Zamyšleně se odmlčí, obkresluje ukazováčkem hrbolek Fayina kotníku.
„V kouzelnické společnosti je to přirozené, pokud najdeš vhodného partnera, na pohlaví nezáleží. Snad s ohledem na všechna kouzla a lektvary, kterými se můžeš změnit v kohokoliv, cokoliv. Nebo je kouzelnický bůh zaneprázdněný důležitějšími starostmi, než aby plýtval slovy na takové malichernosti. Jak jim mudlové říkají, sodomité? Ano. Vzpomínám si.“
„Slyšela jsem o tom,“ zamumlá Fay, rudý obličej zavrtaný v jeho náručí. „Ale nikdy mě nenapadlo, že to skutečně… může být.“
„A to po mnohá staletí, plamínku rozkošný,“ přiměje ji zvednout tvář, pokochá se jejími hlubokými rozpaky; drobnou nožku z druhé dlaně nepropustí, lechtivě svůdný rozmazluje. „V řeckých dobách, tolik mudly oslavovaných, bylo naopak znakem společenského významu, když muž sdílel lože s jiným. Potom je za to začali upalovat. Jako vždy. Mudlové,“ potřese hlavou, nechuť a pohrdání. „Mudlovská Anglie už tři roky nepovažuje takový vztah za nelegální, ovšem vy staré zvyky opouštíte neradi. Především ti pravověrní,“ dodá s širokým úsměvem; tím dravčím.
„Já si nemyslím, že je to ošklivé,“ namítne Fay spěšně, líčka planou, „jen nezvyklé. Zvyknu si.“
Lord se k ní skloní.
„Ano. To bys raději měla,“ vydechne jí horce do vlasů. Políbí na bílé čelo.
Napřímí se, sleduje ji.
Pobavený. Provokativní. Se zřetelnou pobídkou; přemýšlej, Fay.
Čeká.
„Zřejmě to polibky nekončí?“ špitne Fay.
Lord se rozesměje.
„Ne, plamínku. Těmi to někdy začíná. Jindy se jimi ani nezdržují. Končí kompletním uspokojením; alespoň jednoho z nich.“
Fay prudce vydechne, tváře už vřou plamenem.
„Rozumím,“ pronese srdnatě. „A je to v pořádku. Skutečná láska nesmí mít hranice stanovené lidskou slepotou a hloupostí. Bylo by pokrytecké, kdybych to haněla, když sama miluji šelmu. A jsem na to hrdá. I pyšná, že smím.“
Lord jí palcem přejede přes rty, zvolna.
„Láska,“ pronese zvolna. „Nu ano, i tak to lze nazvat. Ač mnohdy jde o pouhý chtíč, stejně jako u všech ostatních párů. …Fay? Skutečně jsi pochopila, co jsem řekl?“
Krev konečně z obličeje mizí, Fay je vážná.
„Ano,“ kývne pevně. „I vy jste se s mužem miloval. Tedy, s několika.“
„Ne,“ řekne Lord. „Přísahám na Salazarův rod, že s žádným mužem jsem se nikdy nemiloval.“
Vzápětí ji bez varování uchopí pod koleny, za zády, přehodí vedle sebe na lůžko, s tichým hrdelním smíchem se k ní položí. Jednu dlaň na zadečku, hladí a mne měkké tvary až s hrubostí, nakloní se nad ni, hrudníkem přes její záda, skrz smolné kadeře zašeptá, hlasem co se téměř podobá uspokojenému vrčení: „Ale pokud se ptáš, zda jsem nějakého muže ošukal, pak zní odpověď ano. Oh, ano. Mnohokrát. Mudly. Zásadně mudly. Uhádneš proč?“
„Protože ti to považovali za něco odporného,“ odpoví Fay bez zaváhání.
Jemně ji kousne do šíje, vydere se z něj slastné zamručení.
„Velmi správně, plamínku můj bosý,“ vysloví zastřeně. „Jak sladké, že mne už tak znáš. Nepatrně hrozivé. Ale sladké víc. Mnohem víc. …Tohle jsem ani Yaxleymu neprozradil.“
„Proč ne?“ zamračí se Fay. „Krkavec by to odsoudil?! Ten falešník,“ otočí k němu nahněvaný výraz, zloba jí vrásní čelo.
Odmění ji dravčím leskem v hnědých očích.
„Můj výběr ne. Ani sadistické znásilnění,“ odvětí Lord, tón slov i blízkost klínu vyzrazuje jeho narůstající vzrušení. „Jenže to jsem neudělal. Vzít si silou jejich tělo je příliš snadné, to mne neláká. Znásilnil jsem jim duši. Vybíral jsem svědomitě, muže, kteří takový akt považovali za nesnesitelný, vrchol ohavnosti. Spoutal je, věnoval se jim dlouho. Velmi dlouho, plamínku můj. A byl jsem důkladný. Intenzivní. Jako muž znám dokonale všechny způsoby, jak muže svést i proti jeho vůli, přinést rozkoš k zešílení. Bezmocní museli snášet každý můj dotek, jejich zuřivost, hrůza, urážky i proklínání mne jen provokovaly k delším hrátkám, pozornostem, pečlivosti… Někteří z počátku zvraceli znechucením, jiní plakali. Ale teprve když došli k zoufalství, začal jsem je šukat; pomaličku, soustředěný na každičký projev svého úspěchu, šukal jsem je, dokud se pode mnou nesvíjeli slastí, přiváděl je k orgasmu znovu a znovu, než omdleli vyčerpáním. Abych později pokračoval. Přinášel jim extázi vším, co umím a znám. Některé jsem si nechal i několik dní. A opustil je ve chvíli, kdy začali prosit o víc,“ zamumlá jí do vlasů, hrdlo sevřené rozdmýchanou touhou. „Těm jsem nikdy paměť nevymazal. Ani jediný z nich o tom s nikým nepromluvil. Vrátili se do svého starého života, se zábavnou nadějí, že zapomenou, najdou mír. Nenašli,“ hlas vratký, dech přerývaný, „většina si vzala život už během prvního měsíce.“
Tvrdý a tepající se tiskne k jejímu boku, dlaní horečnatě bloudí po jizvách na Fayiných zádech.
Fay zakloní hlavu, aby na něj viděla, do těch temně bronzových očí, září, ale je v nich i prázdnota, s jakou hledí predátoři.
„Chtěla bych to umět,“ řekne. „Poznat všechny způsoby, jakými vám přinést rozkoš.“
Opětuje její pohled. Prázdnota mizí. Bronz prodchne cosi jemného.
„S nimi soupeřit nemusíš, plamínku,“ promluví tlumeně, „chtěl jsem jenom zlomit jejich duši. Mám rád měkkost ženského těla… tvého těla.“
„Prosím, můj Lorde,“ špitne Fay.
Slíbil jste mi tisíc milování. Nepočítám je. Mám strach počítat. Ale s každým dalším požehnáním jsem konci blíž. Nechci na něj myslet; jenže ta myšlenka se neustále vrací.
Děsí mne, co vše bych mohla hloupým váháním promeškat, že můj vděk nikdy nebude dostatečný, že vás zklamu…
Lord ji sleduje, do bronzových loučí se vkrádá cosi hlubokého, hebkého vlčím kožichem.
Skloní se k ní. Vloží na rty slaboučké políbení, jak dotek dechu.
A položí se na záda, jednu nohu pokrčenou, sklopenou ke straně. Jeho kamenná touha je šarlatově rudá, živá tepajícími žílami, vrchol lesklý kapičkami vášně.
„Přijmi mě do úst. Celého, jak nejvíc dokážeš. Jako bys mě chtěla líbat a pozřít zároveň. Buď něžná i hrubá. Zoubky nevadí. Nic není špatně.“ Dvěma prsty odhrne Fay vlasy z tváře. „Tohle mne těší velmi. Ale své bezpečí mám raději, takže partnerky jsem vždy držel pod Imperiem. Ze své vůle a svobodná… to jsem ještě…“ ztěžka polkne.
Fay prudce mrkne, v černých očích vyšité kraječky pláče; odevzdáte se mi? S důvěrou?
Dojatá, až srdce zabolí. Nadšená, vzrušená. Vyděšená. Rozechvěle sleduje jeho mužství, raší z tmavých chloupků; skvostné, nejstřeženější plod Edenu. Sladký už na pohled. Ale tolik zranitelný.
„Fay. Chci vědět, jaké to je. Patřit ti,“ řekne Lord chraptivě, stiskne zuby, bedra se mu samovolně prohnou, pouhá představa vynáší slast o stupeň výš.
„Mám strach,“ hlesne Fay.
Načež odhodlaně chytí jeho ruku, vetkne si ji do vlasů.
„Zastavte mě, kdybych chybovala.“
A už se sklání, téměř omráčená, jeho vůně je pronikavá, až se točí hlava; asi je to dobře. Být při smyslech, nejspíš by se neodvážila.
Jemným dotekem úst setře lesklé krůpěje, chutnají jako nikdy nic, uchová je v paměti; jazykem polaská vrchol, satén je proti němu drsná kůra, rozevře rty, zvolna pojímá do úst, poznává každičký milimetr, je tak různorodý, každá část má jinou příchuť, různě jemná, oplývá tolika tvary, Fay se sehne níž, ucítí, jak jí klouže po horním patru, málo, chce ho víc, nakloní se ke straně, nasměruje do hrdla, polyká a ovíjí ho jazykem, už dávno ztracená v prožitku, zaníceně, že zapomíná dýchat; takový tedy jste, tohle je brána k extázi, chci vědět víc, znát vás dokonale!
Jeho prsty se jí zatínají do kadeří, tělo se mu chvěje, sténavé zvuky blaha prodírají skrz zuby. Bojuje sám se sebou, aby nepřirážel. Asi má strach, že by jí tím ublížil; jako by na tom Fay záleželo.
Fay uchváceně zkoumá, co kterým pohybem způsobí, polaskáním jazyka, jemným stiskem zubů, pevným obkroužením rtů, polknutím, kterým ho v sobě sevře celého, propuštěním z úst téměř na okraj a prudce zpět, až ji chloupky klínu zašimrají. Vstřebává zmítavé kreace jeho boků, zahlcená stovkami vjemů, že neslyší, nevidí, fascinovaná, chce zkusit vše a vše stokrát zopakovat, tolik nápadů náhle víří myslí, stud a nejistota? Má směšná bláhovosti! Taková krása probouzet v něm odezvy, přinášet mu potěšení jako žádná před ní, nikdy nechce přestat.
„…Fay. Merline! Fay!“ odtrhne ji od sebe s chraptivým výkřikem, násilím, kadeře v pěsti; kolikrát už to asi zopakoval, poleká se Fay, vyděšeně vzhlédne.
Ale není to hněv, Lordovu tvář brázdí vášeň těsně nad propastí a je tak nádherný… Pustí vlasy, chytí její dlaň, svými prsty na jejích obemkne pulsující úd, dva hbité tahy v drtivém sevření, kterým boky vyjde dravě vstříc, a už je skrápí mléčně průhledným semenem, fontána života, hutná a bohatá, syrový pach pižma. Záda do oblouku, patami zarytý do matrace, chrčivě lape po dechu, ústa dokořán, víčka sklopená.
Jeho ruka z její klesne, vyčerpaná se složí na břiše. Svaly zvláční, uvolní se celý. Dýchá.
Fay se nehýbe. Neodváží pohnout. Sleduje ho, každý sebemenší detail, kdyby to šlo, vyryje si ten obraz do kůže, aby nikdy nezapomněla.
Protože dnes poprvé mu dala rozkoš, ne její tělo, to ona; matko!
Překvapeně si uvědomí, jak jeho mužství, které zná jen jako kamenný pilíř, hrozivě nádhernou zbraň válečníka, jí v dlani měkne, hebký, něžný, k zulíbání. Smáčený bělavou polevou, bílá čokoláda?
Chce ji poznat. Ale neví, opět na vahách, zda smí, zda to nebolí.
Jenže musí. Prostě musí.
Pomalu, obezřetně, nespouští z jeho tváře pohled, skloní se ke klínu, tak nezvykle poddajnému v prstech, kluzký, ochutná špičkou jazyka. Lord se rázem napne, prudce vydechne, víčka vyletí. Oči stále bronzové.
Nezastaví ji. Dává svolení.
Fay se usměje, blažená, vděčná; jazyk jak mrštná ještěrka uloupí víc. Chutná zemitě, kořenitě, neopakovatelný; a ta měkkost tolik láká. Znovu ho vezme do úst, teď už se tam vejde bez potíží, něžná, něžná, jen ho hýčká, mazlivě kolébá v loktech rtů a jazyka.
„Pro Merlina,“ zasténá Lord, dech zrychlený, břišní svaly zatnuté. Nesmlouvavě přitáhne Fay vzhůru k sobě, několik dravých nádechů. „Jeden by skoro řekl, že tě těší mučit mě k zbláznění.“
Fay zděšená, tisíc omluv a proseb o odpuštění se dere z hrdla; žádné nestačí vyslovit.
Lord ji skryje v náručí.
„Tiše.“ Sevře pevněji, rty v jejích vlasech. „I mne to těšilo. Plamínku bláznivý.“
Zakloní jí hlavu, hluboce políbí.
Zdlouhavě, důkladně; až Fay pochopí, že jí z úst krade svou vlastní chuť, začne se bránit, vyhánět ho pryč. To Lorda pobaví. Krátký souboj a se smíchem ji propustí.
Fay se mračí; jen maličko. Příliš mnoho štěstí se v ní rozpíná, sametově hladí zevnitř.
„I tohle je umění války – získat svou trofej je snadnější, než ji uchránit,“ mrkne Lord. Vtiskne na zvrásněné bílé čelo polibek. „Už se nemrač, můj žárlivý plamínku. Jen se tě snažím něco naučit; koneckonců, vyzvala jsi slunce k souboji.“
„Byl jste vzhůru,“ hlesne Fay v rozpacích. Pohodí kadeřemi; co na tom, stejně všechno dávno víte. „Nevyzvala,“ odvětí vzdorně. „Vy jste moje Slunce. Ten mrzký žlutý flek na nebi nemá o ohni ani ponětí.“
Lord na ni hledí, bronz uvadá, mění se v čokoládu, hustá stéká, aroma strouhaných mandlí.
„Máš pravdu,“ přitaká vážný. „Co on ví o žáru divnovíl.“
V jednom dlouhém tahu pohladí křivku celého jejího schouleného těla.
„Jdi se umýt; dnes strávíme den v laboratoři. Přijdu za tebou. Za chvíli.“
Fay poslušně vstane, sklouzne z lůžka, kráčí nahá ke dveřím koupelny.
Tom ji sleduje. Není vyčerpaný, nepotřebuje sebrat sílu.
Chce se dívat.
Jak nádherná jde, vláčné vlnění boků, lehké kroky, jako by nikdy nepřestávala tančit; cosi drásavého ho trhá zevnitř. Intenzivnější než extáze, svůdnější než příslib prvního pronikání, trýznivější než Crucio.
Mé první odevzdání.
Jaká to záludná hádanka – být obdařen tím, že se věnuji.
Tvůj svět je plný pastí, diamantová.
Tolik darů, nikdy nepoznaných. Tolik nové bolesti.
Fascinuje mne čím dál víc.
Déle neodolá, zvedne se z lože, následuje Fay, ve vlahém dešti sprchy z ní smývá nadýchané voňavé bublinky. Nespěchá.
Na zasněžené pláni
s paletou v ruce kdosi stál.
Sněžilo, sněžilo do jeho malování.
On nevěděl, on maloval.
Nahou zimu, její bílou kůži, kosti,
údolí klína, cestu zpět bys nenašel,
výšku ňader v strmé závratnosti.
Sněžilo. Nedbal. Tak moc ji chtěl.
Nad paletou vrána zakroužila; on ji sťal.
Nepřemýšlel, blázen. Čerň perutí vkreslil do vlasů,
rudou krví retům něžné tvary daroval,
z těch vraních očí v její zraky vložil třpytu krásu.
Padne štětec, k zemi prázdná paleta,
k němu kráčí sněhu láska, vyvolená paní,
žhavým srdcem vrány v prsou prokletá;
v den narození touhou odsouzena k tání.
Pusto a ticho na zasněžené pláni.
Dvé stopy domů. Vítr vál.
Sněžilo, že zmizí dlaň v jeho dlani.
On nevěděl. On miloval.
Nad mrtvou sestrou chmurné hejno vran.
Až se tvá jediná rozplyne v sníh,
marně se vrátíš prosit do bílých bran.
Kde pro tebe lká, ve kterých závějích,
nepoví žádná z nich. 2
Vyjdou z ložnice, už není Tomova, je společná, Fayin pokoj je opět pouze pro hosty. Pominul čas odříkání.
Fay nejdřív bosým chodidlem polaská běhoun, než na něj vstoupí. Dnes kráčí po hnědých ornamentech; každý den volí jiné. Jde ostražitá, pečlivě se vyhýbá jiným barvám, přeskakuje, pohybuje se v klikatých cestičkách, červenou sukni šatů v pěstích, soustředěně hledí na zem. Ani na schodech nepoleví.
„Je sobota,“ vysvětluje, zatímco udělá dlouhý krok z jednoho obrazce na druhý, „ta patří Saturnu, který ochraňuje a pomáhá. Saturn náleží elementu země, jenž zvyšuje úspěšnost kouzel a barvou země je hnědá. Hnědá představuje moudrost přírody, vašich elixírů. Když dnes budeme v laboratoři, nechci vám to pokazit. Je to moc důležité.“ A v drobných krůčcích po špičkách přejde schod přes hnědavé vzorečky po celé jeho délce, aby mohla sestoupit na nižší.
Tom si ten pohled užívá. V duchu pobavený úsměv, její vážnost je částečně komická, částečně obdivuhodná; s jakým odhodláním studuje knihy, které jí půjčuje, učí se je zpaměti, poctivě dodržuje každý z poznatků, nadšená.
Ano, jistě, barvy, elementy, planety, to vše má nesmírný význam při vaření; nicméně nikdo by ho nedonutil kvůli tomu poskakovat po koberci. Jsou i vhodnější způsoby. Poněkud důstojnější.
Ale proč to říkat, když jsou její ranní barevné tance tak půvabné. A možná, maličké, nepatrné možná, skutečné působí; taneční obřad patří k nejstarším praktikám magie, snad právě z něj vzešly ladné pohyby hůlky.
Je sladké ji sledovat, jak neopomine jediný z hnědých tvarů, křehké kotníky odhalené, svůdně jemné, vyzařuje z ní dětská nevinnost, zvláštně se dotýká a prosvětluje prostor, kterým prochází.
Sama v rudé, bílé a černé.
Červená je barvou životní vitality, sexuality; v té ji má nejraději. Bílá ochraňuje, je barvou nové fáze. Černá představuje konec, ale i sémě dalšího začátku, je symbolem spravedlivé odplaty, nejsilnější z ochranných štítů, odvrací vše negativní nazpět k tomu, kdo ji vyslal; není bez důvodu, proč se stala nejčastější barvou hábitů.
Fay nakonec ve svém divnovílím tanci dosáhne přízemí, stane vprostřed prostorné haly. Tom zůstane v půli schodiště, mírně přimhouří oči, připravený; poslední akt Fayina ranního rituálu.
Jeho nádherná Charitka, bohyně věčné krásy a milosrdenství, se hluboce pokloní směrem k vnitřku domu, napřímí se. Dům už na to čeká, Tom vnímá natěšené vibrace snad odevšad.
„Překrásné ráno všem,“ vysloví Fay jiskřivě veselým hlasem.
„Dobré ráno!“ snesou se vmžiku desítky odpovědí ze všech stran, praskavě z krbu, dunivý baryton truhlíků, šelest rostlin, hebké šumění závěsů, koberců, pohovky, křesel, skřípot parket, chladivé dýchnutí mramoru, vyschlé zašeptání maleb na zdech, vrzání schodů, trojhlas svícnu, dřevitý klapot zábradlí, nábytku. Jen amfora v okně po Tomově boku na něj ostýchavě pohlédne, váhává; slabounce zamumlá své přání s dutou ozvěnou.
A Fay se radostně roztočí, rudé šaty, černé vlasy, bílé kotníky, ohnivý smích.
Tom stojí, ruce založené na prsou, ramenem opřený o stěnu, obě šelmy u nohou. Hledí na ni. V těle pocit, hřejivý, jako právě vypitý šálek výtečného čaje.
Nikdy by ho nenapadlo, jak bláznivě barevná mohou rána být. Obyčejně dobrá, až to skoro chutná; jako čerstvě usušené plátky jablek, vůně z kuchyně, kde matka s broukáním připravuje snídani, otec přikládá do krbu, spiklenecky na něj mrkne.
Jako dítě si to občas po probuzení představoval. Než zvedl víčka.
V laboratoři Tom rozsvítí pochodně, zatímco Fay zaujme své místo v novém křesle v rohu místnosti, které jí tam vykouzlil. Někdy si tam čte, jindy ho sleduje. Když má Tom náladu i čas, vysvětluje, na čem právě pracuje, Fay naslouchá s výrazem dychtivého děcka, kterému před spaním vyprávíte pohádku, bylo nebylo, šelmy žily svobodné, divnovíly směly tančit od večera do rána, smečky vlků střežily posvátný háj…
Baví ho to.
Nikdy netoužil mít učně, až příliš často experimentoval s černou magií, o úspěch se dělit nehodlal. Natož o selhání. Ale sdílet s někým tak zaníceným vše, krok za krokem – to je něco docela jiného. Zvláštním způsobem mu to přidává chuť do další práce, bez hořkosti opakovat recepty, ve kterých neuspěl.
Vždy si myslel, že lektvary miluje. Mýlil se. To Fay ho učí je skutečně milovat.
Jednou jí to nejspíš prozradí…
Přivolá kadidelnici, zapálí nažloutlá zrna pryskyřice řeckého mastixu; jeho vůně je svěží, povznášející, napomáhá soustředění, intuici, duchovnímu jasnozření. Dokonalé pro dnešní plán.
Fay přitáhne nohy k sobě, uvelebí se pohodlně. Už pozná, co které kadidlo znamená; tohle říká nerušit.
Protože dnes, dá-li Merlin, Tom poprvé dokončí a vyzkouší další Narsiliův lektvar.
První zkontroluje dlouhodobě připravované přísady. Výluh z peří a pařátů nejjedovatějšího ptáka Pitohui dichrous, pištce černohlavého, způsobující nervovou paralýzu. Kvašený odvar z Yahé, ustálený vývar z čarodějných jahod, plodů rulíku, smíšený s novoluními květy Aspidia, sušenými výtrusy Amanity regalis, spálenými kořínky Amarantu.
Každý z nich při nesprávném dávkování nebo jediné chybě během vaření se mohl stát lektvarem posledním; tvoří jej ty nejsmrtelnější ingredience. A při jejich různorodosti je antisérum bezvýznamné. Pokud ovšem nemáte v zásobě fénixovy slzy. Což Tom pochopitelně má.
Zalije mysl nitroklidem, zaplaší nedočkavost, nadšení. Trpělivost, trpělivost; vždy je nejdůležitější naladit se na přijetí jakéhokoliv výsledku a být s ním spokojený. Právě prohry nás učí, vítězství kromě prchavého pocitu zdaru vám nedají nic; neberte to doslova. Některá vítězství jsou nutná.
Barvy jsou žluté a stříbrné, znamenají správně odvedenou práci, s uspokojením skleněné dózy položí na stůl. Zbývá poslední krok, smíchat vše v kotlíku, nechat prohřát, těsně před bodem varu odstavit a vmísit nejdůležitější z nich. Peyotl, meskalin.
V duchu ho pobaví vzpomínka na Křiklanovu první výuku; vyjmenoval veškeré zdejší ingredience s tím, že jim by se měl každý lektvarista vyhýbat obloukem. Nejlepší způsob, jak Toma přimět si je zapamatovat.
V naprostém tichu, rušeném jen praskáním ohně, šuměním v kotlíku, Tom se absolutně soustředí.
Zvláštní, mihne se okrajem vědomí myšlenka, nebýt Fay zde, nedokázal bych se koncentrovat.
Hledal bych ji.
Ale Fay tu je, myšlenka mizí. Tom uhasí oheň, odlevituje kotlík do chladnějších prostor. Po kapkách vlévá meskalin.
Mimořádný lektvar, využívající sílu všech elementů – peří je symbolem vzduchu, květy kapradin zastupují vodu, výtrusy Amanity zem, spálený Amarant oheň. A Peyotl? Nic nereprezentuje pátý element dokonaleji než právě on, nasbíraný v první třetině prosince, v onom utajeném třináctém hvězdném znamení Hadonoše.
Tom odloží metličku, čeká, až se směs ustálí. Trpělivý. Čeká.
Fialová.
Je fialová. Uspěl.
Otočí se, dojde k Fay, zvedne ji, v náruči s ní se usadí. Přivine k sobě. Fay dávno umí rozeznávat jeho emoce podle těch nejnepatrnějších náznaků, i teď rozumí. Prudce ho obejme, její radost prolne s Tomovou a stokrát ji znásobí. Nebýt ve své svatyni, nejspíš by se nahlas rozesmál.
Štěstí, štěstí; jak zákeřně svůdné umíš být.
Vzepřená předloktím o jeho hrudník, druhou rukou se mu jemně probírá vlasy, uhladí neposedné pramínky. Tu a tam zabloudí k tváři, polaská spánky. Oči jí září. Drobný úsměv, nachové rty.
Někdy mu přijde příliš krásná; až na okamžik zatouží zavřít ji tu, navěky, už nikdy ji nenechat vyjít ze dveří, s kýmkoliv se podělit.
A někdy si říká, že přesně tohle by udělat měl.
Jenže má svůj plán.
Mnohé se změnilo; přesto cesta zůstává stejná. Potřebuje ji tam venku.
Což byl jeden z důvodů, proč se rozhodl pro tenhle lektvar.
„Jestlipak uhodneš, co jsem právě uvařil?“ zeptá se, trochu vyzývavý; prodlužuje své potěšení, ten pocit chce prožít do dna.
„To vím naprosto přesně,“ odvětí Fay hbitě. „Něco absolutně výjimečného.“
Její jistota i víra jsou odzbrojující.
Tomovi v slabinách zabrní vzrušení, úspěch, očekávání, její půvab, vše se tak prolíná; uloupí jí ze rtů políbení, zakončí lehkým kousnutím.
„Zcela správně,“ pronese tlumeně, blízký jejím zorničkám, bloudí stále se rodícími galaxiemi, „lektvar, který už staletí nikdo nepoužil. Nesmírně mocný. Ale riskantní. A nevyzpytatelný. Narsilius ho nazval Avertlumo, Varovné světlo.“ Měkké, hřejivé boky pod dlaní, bosé nohy v úkrytu mezi jeho koleny; tak dokonale její tělo pasuje do jeho náručí. Stále ho tím umí překvapit; je za to rád. Nechce si zvyknout.
Přinutí se obnovit nitroklid, pokračuje s vysvětlováním.
„Vyjeví mi největší hrozící nebezpečí v rozmezí několika příštích dní, podle Narsiliových poznámek zhruba týden do budoucnosti. Na jeho složení pracoval dlouho, kombinoval nejrůznější znalosti šamanů, druidů, mágů a věštců, až došel k receptu konkrétně zaměřenému na hrozbu. S čímž plně souhlasím, k čemu plýtvat časem a ingrediencemi na zbytečné informace; navíc se dostaví ve vizích, které je třeba pochopit, rozluštit, čím víc by jich bylo, tím menší užitek přinesou.“
„Nebezpečný,“ hlesne Fay, hvězdokupy v očích potáhnou vystrašené mlhoviny.
„V mnoha lektvarech jsou některé přísady smrtelně jedovaté. V tomto jsou všechny.“
„Mohl byste zemřít?“ zašeptá Fay. Jinovatka na řasách, krev proudí tělem náhle studená.
„Pokud se zmýlil Narsilius nebo já, ano,“ přitaká Tom klidně.
Což není docela pravda, viteál by to neměl dovolit; přesto si jeho účinky nemůže být jistý.
„Fénixovy slzy,“ přivolá broušený flakónek, „kouzelníci je občas nazývají Lazarovým dědictvím. Mrtvého nevzkřísí, ale pokud je podáš umírajícímu ještě před posledním vydechnutím, zachráníš ho.“
Vtiskne ho Fay do prstů, políbí bílé kloubky; zdají se zkřehlé.
„Zavolejte Krkavce. Prosím,“ zašeptá, hlas se jí chvěje, „co když si neporadím, on je kouzelník, pozná to lépe, dokáže pomoct; udělá pro vás cokoliv!“
„Já vím,“ kývne Tom. „Ale tobě věřím víc.“
A tímhle si jistý je.
Netuší úplně přesně proč.
Prostě je to tak.
…Další tvá léčka, diamantová?
Proč mne tolik vábí? Z jakého důvodu toužím vyzkoušet je všechny, z každé se dostat?
Fay se k němu přitiskne, schová tvář, v jedné pěsti jeho hábit, v druhé křečovitě svírá lahvičku. Němé slzy promáčí látku. Stoupá z ní mrazivý strach, žhnoucí láska, smísí se v uragán. Tom přivře oči. Vnímá; v oku hurikánu, oheň i led šílí. Kolem něj. Pro něho.
…A proč mne někdy napadá, jaké by to asi bylo, v jedné z těch pastí zůstat?
Drží ji na klíně, objímá. Promlouvá konejšivým tónem, přesvědčuje.
„Potřebuji tě, plamínku, Narsilius na závěr přidal krátkou poznámku, které nerozumím. Dar vidění se umí zjevit, jen máš-li komu život svěřit. Předpokládám, že tím poukazuje na potenciální otravu, protože k čemu je věštba mrtvému? Ale je také možné, že jednoduše potřebuje přítomnost dvou lidí, aby působil. Proč, to netuším. Zvlášť když nezmiňuje důležitost, aby i ten druhý byl kouzelník, s magií by to tedy souviset nemělo. Je víra tím pojítkem, poslední ingrediencí? V prastaré magii pátý element chápali různými způsoby, mohlo by to tak být.
A kdybych uspěl, naučil se s ním zacházet? Jen si to představ, plamínku – byl bych vždy varován předem, ve své podstatě nezranitelný. Neporazitelný. Musím to aspoň zkusit. Mám příliš mnoho nepřátel; a nyní ještě víc. Za čtyři dny je další setkání Starostolce,“ přivine ji blíž, sevře těsněji, zašeptá do vlasů, „mám tušení. Věřím. Já věřím, plamínku, že tentokrát mi přijde pozvání. Cítím to. Ale nejsem bláhový, mohla by to být nástraha, test, kterým bych nemusel projít, ať by spočíval v čemkoliv, mám tolik temných tajemství, kterékoliv z nich mne může odsoudit. Výzvy mne vábí, ovšem čelit trestu smrti rád přenechám druhým. Potřebuji aspoň nápovědu. A jsem-li v tomto směru paranoidní, stále zůstávají na obou stranách ti, kteří mne tam nechtějí. I jejich reakce mohou být fatální.“
Tom se odtáhne, sevře její tvář do dlaní, zvedne k sobě.
„Jejich útok může směřovat na tebe, jako tolik předchozích. To odmítám připustit. Nebudu riskovat, že tě ztratím. Pomůžeš mi?“
Jak jen je půvabná… Když pevně semknuté rty rozevře nezadržitelný tichý vzlyk, galaktické kapky rosy stékají po bledých líčkách jak horké slzy světelných svící, všechny barvy v nich jsou, duhově se třpytí, v očích planou černá slunce, věčně rotující kosmickou září; a kdyby nebe padlo, ztracené navěky, kdyby popel a prach povstal, světlo zaniklo – v jejích očích zůstane. Ten něžný teplý svit, který tě vždy najde, přivede domů.
Fay neřekne nic. Jen kývne.
Tom zjistí, že neví proč. Zapomněl.
Svírá to v hrudi, had obtočený kolem srdce, stahuje své smyčky, jemně drtí; a hoří, k závratné palčivosti, tak sladké.
Prudce mrkne. Musí zavolat nitroklid, několikrát jím projít.
Skloní se k jejímu čelu, ne k políbení, potřebuje se nadechnout, dýchat její bílou kůži; lhostejné, jak i jemu samotnému to přijde pošetilé.
„Děkuji.“
A rázně se zvedne, postaví ji na zem, vlnou magie laboratoř uklidí, skryje za kamenné zdi, zůstane prázdná místnost, Tom, Fay, fialový elixír.
Odvede ji ke dveřím, otevře, přiměje překročit práh. Vedle ní položí na zem svou hůlku.
„Zůstaň zde. Nemám představu, co se bude dít; pokud se mi zjeví nějaké nebezpečí, mohl bych se začít bránit. Tady jsi v bezpečí, ani nejhorší z kleteb neprojde portálem. …Plamínku. Třeba se nestane vůbec nic.“
Stojí tam, tiskne k prsům flakónek s živou vodou fénixů, bledá a studená jak mramor náhrobních kamenů. Stejně tak pevná.
„Mám strach,“ řekne.
Tom se usměje.
„Já ne.“
Je to pravda. Dojde k lektvaru, odzátkuje; když mu stéká do hrdla, není to viteál, v který věří. K čemu taky.
Střeží ho věrné vlčí máky.
Piano cover & Vocal video "Go Tell Aunt Rhody" (Resident Evil 7 OST)
(video, resp jeho druhá část, spáchané mojí malíčkostí speciálně pro tuto část ;-))
Vrzání starých dřevěných lavic, šoupání loktů o desku stolu, cvakot hliníkových lžiček. Všudypřítomný odér rychle vychládající kaše z ovesných vloček, nasládlá vůně několika kapek javorového sirupu navrchu; ne na Tomově talíři. Už je zvyklý, tohle mu nevadí, hltavě polyká. Dnes to snad stihne včas, vzlykavý pláč vpředu by mohl pomoct; vyzáblá holka s kratičkými vlasy, uniforma na ní plandá, zas a znovu utírá tváře i nos do rukávu, nepřestává naříkat. I když talíř před ní je vrchovatě plný, určitě oslazený, sestra Marjorie u ní sedí, tiše promlouvá.
Sestra Marjorie je stará. Tvář má seschlou a svraštělou jak zmačkaný papír, hlas ostrý a jasný, je slyšet i přes zavřené dveře, ruce plné mozolů, prsty trochu pokřivené, ale silné. Hodně.
Ostatní děti říkají, že sestra Marjorie je zlá. Protože jim dává jídlo každý den, i několikrát? Protože dostávají sladký sirup? Nebo proto, že jim ošetří odřená kolena, pořezané ruce, dává léky, když mají horečku? Protože jim zřídka uštědří přes dlaně rákoskou ránu či dvě, nikdy je nezavírá do temného pokoje k rozjímání? Tohle znamená být zlý?
Takže když Tom dostává jídlo jen občas, sirup dosud neochutnal, rákoska jeho ruce důvěrně zná, pět ran, deset, i dvacet, temný pokoj je skoro jako jeho vlastní – to je být dobrý?
Zřejmě. Moc tomu nerozumí, přijde mu to nějak zamotané; ale asi to tak bude.
Teď nad tím nedumá, soustředí se na jídlo, už bude skoro v polovině, holka pořád brečí.
„Prej se jmenuje Zoe,“ zaslechne přidušený hlas, Russel s jizvou přes levou tvář, děti sedí vždy nejméně dvě místa od Toma, i když se musí mačkat, „včera v noci ji přivedli četníci, slyšel jsem je. Je jí asi vosum. Prej ji našli na ulici, jak se drží mámy. Už byla nejmíň tejden mrtvá,“ nabere lžící pořádnou porci, strčí ji do pusy, až mu koutky stéká po bradě.
„No fuj,“ zašklebí se kulhavý Gerard s odporem, „jestli má černou nemoc, jsme tady všichni mrtvý.“
„Nebuď srab. Mámu jí ubodali, snad kvůli dvěma librám,“ zahuhlá Russel s plnou pusou, „nebo něco takovýho, slyšel jsem je blbě. Vím jenom, že se jí nechtěla pustit a pořád ji volá. Je fakt otravná.“
Tom si nemyslí, že je krátkovlasá Zoe otravná. Myslí si, že je hloupá. Jemu je pět a dávno ví, že mrtví se nevrací. Jaký má smysl je volat? Napadne ho, že se jí na to zeptá; musí brzy, i nově příchozí se mu začínají rychle vyhýbat.
Chvatně jí, polyká, že to skoro bolí. Holka Zoe brečí pořád hlasitěji, sestra Marjorie vstane, ještě se k ní krátce skloní, něco řekne, vydá se mezi stoly.
„Stejně to je hnus,“ zabrblá Gerard, nabere kaši, „nemusel jsi o tom mluvit při snídani.“
Russel se uchechtne, udělá grimasu, jak ohromně si pochutnává.
A holka brečí.
Tom bezděčně zpomalí, sleduje ji. Necítí k ní odpor. Jen pohrdání. On by nikdy neukázal takovou slabost přede všemi. I ostatní občas brečí, zjizvený Russel jednou probrečel celou noc, když mu přišel nějaký dopis. Gerard fňuká, kdykoliv se uhodí, a jak kvílel, když tenkrát dostal rákoskou; Tom nikdy.
Jen sem tam. Když je sám. V noci. Potichu, tvář zabořenou do polštáře, div se nezadusí.
Zoe s mokrými rukávy, rudýma očima, opuchlým nosem, vzlyká trhaně, křečovitě, nehodlá s tím skončit.
Opovržení se zvolna mění v závist.
Osm let žila s matkou, usínala v jejím náručí, kolikrát ji za ty roky pohladila? Osm let se na ni směla dívat, mluvit s ní. Ví, co měla ráda, jakou barvu měly její vlasy, jestli zpívala a jak se smála, hubovala, jestli jí vadil déšť, které kytky se jí líbily, zda měla ruce hebké nebo hrubé – nic z toho o své matce Tom neví. Vůbec nic!
Ona má osm dlouhých let vzpomínek, a přesto si tu klidně brečí.
Závidí jí. Tak moc. Až to v něm zvedá vlnu hněvu, takové nenávisti; holka Zoe je slabá, hloupá, ubohá, čím si zasloužila svých osm let?!
Rána. Ostrý výkřik bolesti. Několik dalších, šokovaných. Jídelna se rozdělí na dvě části; jedna plná křiku, holka Zoe se svíjí na zemi, židle se pod ní rozlomila, velká tříska jí projela lýtkem skrz na skrz, tolik krve, sestra Claire k ní utíká. Druhá část místnosti je hrobově tichá. A pak se oba díly podívají stejným směrem, téměř současně.
Na Toma.
Jako vždy.
A Tom jako vždy nerozumí.
Ale to už je tady škubnutí za límec, Tom padá zády na zem, ošklivě to zabolí, ani necekne, stejně by neměl dost vzduchu, za límec vytažený vzhůru k chladným očím sestry Marjorie.
Jediné, co ho napadne, je povzdech – nestačil jsem dojíst.
Dvoudenní půst, patnáct ran rákoskou. Červenou šmolkou znamení na čele. Trest.
Za to, že Zoi zabili matku? Že o ní neříkal věci jako Russel nebo Gerard? Nebo za to, že si sedla na moc starou židli?
Nerozumí. Tak moc ničemu nerozumí. Tom klečí na lavici u okna, ostatní děti si venku na spoře travnatém plácku hrají, pokřikují, honí se, potají si nadělí pár úderů, aby sestry neviděly; Tom se zoufale snaží pochopit, proč mezi ně nesmí. Nedaří se. V očích pálí.
Do noci to vydrží.
Naplněný uhlák je velký a těžký, Tom musí každý třetí krok měnit ruce, držet je ohnuté v lokti, aby s ním neskřípal o podlahu, sestry to nemají rády. Aspoň do půli chodby, než si odpočine. Příště to zvládne o kus dál.
„Ahoj,“ ozve se nejistě, ze dveří ošetřovny vykukuje holka Zoe. Opírá se o ohlazený klacek, nohu ovázanou.
Tom se zastaví, postaví plechovou nádobu. Obezřetný. Ale neodolá, už moc dlouho s nikým nemluvil.
„Ahoj,“ odpoví.
„Kam to neseš?“
„Do kotelny.“
Kam taky jinam? Opravdu je hloupá. Aspoň, že už nebrečí.
„Je to daleko?“
Co je pro tebe daleko?
„Ve sklepě,“ řekne Tom. „Musím jít. Pan Wade na to čeká.“
„Vždyť jdeš už potřetí.“
„Já vím,“ zamračí se Tom, začíná být podezřívavý. Zdržuje ho schválně? Když není zbytí, rákosku i hladovění vydrží, ale zbytečným trestům se snaží vyhýbat.
„Zítra už mě pustí,“ oznámí holka Zoe důležitě, „budu moct mezi ostatní.“
Tom netuší, co na to říct. Je to pro ni dobré nebo špatné? Neví. Tak mlčí.
„Ty,“ nakloní se holka k němu, ztiší hlas, „sestra Marjorie je zlá?“
Tom se krátce zadumá.
„Ne,“ zavrtí hlavou a myslí to vážně.
Tresty nejsou zlé. Jsou normální. Ostatní to asi nechápou; stejně jako on nerozumí jiným věcem.
„Aha,“ protáhne holka trochu nedůvěřivě. A pokrčí rameny. „Tak jo. Dík.“ Zvědavě si ho prohlíží. „Proč máš počmárané čelo? Nikdo jiný to nemá. Nebo jsem to aspoň neviděla.“
Ještě jí to neřekli? No jistě; byla celou dobu na ošetřovně.
Tom se hrdě napřímí; konečně něco, čemu už rozumí. A právě sestra Marjorie mu to vysvětlila, že lhát je špatné, musíš vždy říkat pravdu, Tome, jinak tě nejprve potrestám já a potom Pán. Jak jednoduché! Nelhat, říkat pravdu. Byl tenkrát sestře Marjorii tak moc vděčný; kéž by mu vysvětlila i ty další věci.
„To mi kreslí sestra Marjorie pokaždé, když přijde někdo nový. Je to obrácený kříž, znamení, aby všichni věděli, že jsem vrah.“
Holka Zoe křídově zbledne, ustoupí, až zavrávorá. Narazí do futer. Chvíli ho sleduje, pak se zachmuří.
„Děláš si srandu? Koho bys asi ty tak mohl zabít?“
„Svoji matku,“ odvětí Tom, je na sebe pyšný, říká pravdu a to je dobré, „vzal jsem si její život, abych se mohl narodit.“
Sestra Marjorie mu i tohle vysvětlila.
„Ty jsi zabil… svoji maminku?“ hlesne holka, oči velikánské, divně se v nich leskne. Už je zase celá bílá.
Tom si vzpomene.
„Tvoje taky umřela. Proč ji voláš? Je mrtvá. Neslyší tě. Nemůže přijít. Copak ty nevíš, co se stane s mrtvými? Zahrabou je do země a tam shnijí. Ale chudé a nemocné spalují. Ve velikánské peci. Úplně na prach; myslím, že to je lepší. Přestaň ji volat, je to hloupé.“
Holka Zoe se rozkřičí. Ječí, ječí, brečí, volá sestry, volá matku, vříská jako pominutá.
Tom popadne uhlák do obou rukou, snaží se utíkat; věděl to, věděl, že s ní nemá mluvit!
Nestihne to ani ke schodům do sklepení. Stejně ho vždycky zdrží, jsou strmé, zábradlí vysoko, mdlé světlo.
Sestra Marjorie, sestra Claire, dohoní ho, zastoupí cestu, výrazy strnulé.
„Nelhal jsem,“ poví Tom odhodlaně, svírá uhlák v náručí, ruce zpocené, klouže, kolena se pod tou vahou podlamují, „mluvil jsem pravdu.“
„To jsi udělal správně,“ pronese sestra Marjorie úsečně. „Jenže jen způli. Zoina matka je s Pánem, ale svou dceru nikdy neopustila. Stále na ni dohlíží. Řekl jsi Zoi moc zlé věci. Předpaž.“
Tom nechá se zaduněním dopadnout uhlák na zem, beztak by ho déle neudržel. Poslušně předpaží, dlaněmi vzhůru, rákoska zasviští.
A Tom opět nerozumí. Pověděl jí pravdu, o všem, svém znamení, co dělají s mrtvými, sám to jednou viděl – co bylo špatně?
Raději se nezeptá, i sestra Claire vypadá rozhněvaně, Tom sklopí hlavu. Aby neviděly, jak zatíná zuby, švihnutí do dlaní štípe. Při pátém dopadnutí se už musí zakousnout do tváře. Nikdy nedostane míň než pět ran.
Sestra Marjorie vytáhne z kapsáře červenou šmolku, čerstvě obkreslí jeho znamení.
„Vrať se k práci. Lenost je smrtelný hřích a ty toho máš víc než dost k pokání.“
Tom ignoruje bolest, popadne uhlák, spěchá ze schodů, ramenem se opírá o zeď; jen ne temný pokoj, prosím, ten ne, slova o pokání ho vždy vyděsí.
Sestry se otočí. Odejdou. Tom si dovolí úlevné vydechnutí, zpomalí. Dlaně pálí, bolest v namožených pažích, vyčerpaná slabost v nohách. Ale to nevadí, ne, ani trochu, klidně bude hladovět další den, nosit uhlí do večerky. Hlavně že bude spát v chlapeckém společném pokoji na své slaměné matraci. Bývá tam zima, pokrývky jsou už vetché, topí se jen v učebnách a jídelně, ale skrz okna tam svítí pouliční lampy.
Tma je zlá. Jsou v ní věci.
Tom ví, že o nich mluvit nesmí. Nesmí lhát, ale v tomhle případě pravdu sestra Marjorie neocení. Prostě to ví. A tak mlčí. Snaží se temnému pokoji vyhnout, ze všech sil být dobrý; jenže je to tak těžké, když nerozumí!
Sestupuje už opatrněji, chvílemi odpočívá. Čelo zpocené, trochu to svědí, ale neodváží se otřít. Setřel by značku. A za to by temnému pokoji neunikl. Svědění se dá vydržet; potřebuje se jen soustředit na pálení v dlaních.
Pokračuje, posledních deset schodů, je dole. Všude to syčí, cvaká, vydává nepříjemné zvuky, skomíravé světlo špinavé žárovky stačí; zde se Tom nebojí, sem věci nemohou. Přichází jen v tichu a ve tmě.
Postaví uhlák, na okamžik si sedne, dopřeje svalům oddech. V prázdném žaludku to zakručí, Tom ho pevně sevře. Tohle proti hladu pomáhá. Bolest taky.
Přemýšlí. Co udělal špatně? Co nepochopil?
Loni viděl, jak sestru Theodoru zatloukli do dřevěné krabice, zahrabali do země, hřbitov měli maličký, takže při tom pan Wade zavadil o bednu vedle v zemi, kousek upadl, uvnitř to páchlo, Tom zahlédl šedé kosti; kdoví, které sestře patřily. Když je zavolali na pomoc do nemocnice, ke všem těm s černou nemocí, díval se, jak mrtvé dávají do pece, malým okénkem zahlédl vysoké plameny. A pak vymetli ven jen hromádky popela. Nic víc. Nelhal Zoi.
Jenže sestra Marjorie by taky určitě nelhala. Je možné, aby se vážně mrtví vraceli? Slyší, co říkáme? Ale jak se to dá poznat – a jak to sestra Marjorie ví? Umí je vidět?
Tom svou matku nikdy neviděl. Možná tu byla a on ji jenom nepoznal?!
Začne se rozhlížet příšeřím, někde zasyčí z kohoutku pára, jinde to skřípne, Tom se rozhlíží, oči dokořán. Několikrát polkne. A pak se odváží.
„…Matko?“
Dívá se, zběsile prohledává každý kout, tam je stín! Ne, jen od plechové skříně. Tam?!
Ne, to kolem žárovky proletěla můra.
Třeští pohled do přízračného šera, až se obraz rozmazává, do očí nutkavě stoupají slzy, tak moc se snaží nemrkat.
Pak to vzdá. Chvilku nechá víčka sklopená, ať se jim uleví.
Vždyť to bylo jasné; i kdyby mohla, proč by chodila za ním?
Taky by nechtěl být s tím, kdo ho zabil.
Ale já přeci nechtěl! Nevěděl! Nemohla bys prosím přijít – jen jedinkrát? Zaprosí v duchu. Chtěl bych znát tvou tvář. A požádat o odpuštění; i když nevím, čím jsem ti ublížil.
I mně chybíš.
Byl si jistý, že to je ono, když v sobě máte studené prázdno, jiné než hlad a promrzlé prsty – pocit, že něco důležitého schází.
Otevře oči. Vrzání starého potrubí, oprýskané zdi, oblaka páry, šedé mihotání žárovky, na tenkém řetězu se kýve u stropu. V dálce nažloutlé prolínání světla pode dveřmi kotelny.
Stejně jako kdykoliv jindy.
Tom vstane, vzepře zády o stěnu, vypomůže si se zvednutím uhláku, vykročí ke kotelně.
A jestli mi neumíš odpustit, že jsem si pro sebe vzal tvůj život, mohla bys mi prosím aspoň vysvětlit – vždyť úplně každý chce žít. Proč já nesmím?
Jaro v Londýně poznáte snadno; prší víc. Skoro není vidět kouř z komínů továren.
Jídelna je tichá, ranní modlitba. Tom ji neslyšně odříkává, poctivě otvírá ústa v přesném slovosledu. Na závěr přidá rychle pár svých, děkuji, že už není taková zima, jídla je víc, že zapomínám na temný pokoj, ať už zima nikdy nepřijde.
„Amen,“ zazní ostře hlas sestry Marjorie, děti zvednou hlavu. „První popřejeme k narozeninám Felicity, kéž ji Pán provází a chrání od Zlého.“
„Amen,“ odpoví děti jednohlasně, Tom s nimi. Ignoruje kradmé pohledy jeho směrem. Sestra Marjorie jediná se na něj dívá zpříma.
Tleskne.
„Do jídla, než vám vychladne. Dobrou chuť, Felicity.“
Dostala sváteční oslazený jáhlový nákyp. Ostatní prostou rýžovou kaši, ale k večeři by měly být poprvé pečené batáty, jejich zásoby došly během listopadu. Tom je má rád. Nemívá je často, jako spoustu jiných jídel; odhodlaně si slíbí, že dnes bude opravdu opatrný.
Určitě jsou lepší než jáhlový nákyp. Nikdy ho nedostal. On své narozeniny tráví v temném pokoji, jedno, jak moc se snaží.
Tohle je tvé pokání, říká sestra Marjorie pokaždé, když zamyká dveře, nechává ho napospas; Tom tehdy zavřel oči, zatnul pěsti, své minulé narozeniny v prosinci poprvé neprosil. Nebušil na dveře. Nekřičel. Celý den.
Bylo to těžké, stokrát si musel pusu zacpat, ruce držet pod koleny. Doufal, že tohle je to, co od něj sestra Marjorie chce – pokorné přijetí trestu. Vydržel.
Sestra Marjorie ho druhý den ráno pustila, ačkoliv to možná byl týden, ve tmě a tichu čas není, věci ho asi spolykají. Oslepený světlem, paže i tváře rozškrábané, vydrásal se z pokoje na roztřesených nohou; sestra Marjorie neřekla nic. Poslala ho do práce, nosit uhlí, v tomhle stavu mezi ostatní ke snídani nesměl.
Ale to už budou čtyři měsíce, děsivé vzpomínky blednou. Za tu dobu tam byl jen párkrát, na hodinu či dvě.
Tom potřese hlavou, vyžene myšlenky. Batáty. Dnes bude myslet jen na ně.
A možná to i vyjde, stačil sníst celou snídani, ačkoliv rýže je málo, hlad přichází brzy, den umí být dlouhý.
Dojí, otře pusu dlaní, postaví se s prázdným talířem do fronty, děti je nosí do kuchyně k umytí. Když na něj přijde řada, ustoupí stranou. On dovnitř nesmí. Všechny sestry to zakázaly, Tom má zapovězeno přibližovat se k zásobám jídla.
Mají strach, že by kradl nebo je zkazil? Neví.
Stojí, čeká, zda si některé z dětí jeho talíř nevezme, neodnese za něj. Nevezme. Jídelna se vyprázdní, Tom stojí. Myslí na batáty. Zbytečně. K večeři dostane pohankovou placku, sladké brambory z jiných talířů horce voní.
Polední přestávka, děti si hrají s hadrovým míčem, vzduch je plný smíchu, křiku, zadýchaných tlumených nadávek.
Tom je pozoruje, sedí u polorozpadlé zídky, mezi sutinami, na téhle straně se sirotčinec pomalu rozpadá, pan Wade je starý, nestačí opravovat. Tomovi to nevadí. Má tohle místo rád. Navíc smí být venku, to už se nestalo dlouho.
Přikrčený, schovaný za hromádkou věkem a deštěm rozežranými cihlami, jen občas vykoukne na hrající si děti.
Má k tomu dva dobré důvody. Za prvé, sestra Marjorie mu přísně zakázala se ke komukoliv z nich přibližovat, jako lidem s černou nemocí, co kašlou krev; ale Tom je zdravý.
Možná má jinou nemoc, o které neví?
Za druhé je to tak bezpečnější. Párkrát ho děti objevily, než našel tuhle skrýš. To nebylo dobré. Neměly ho rády. Protože zabil svou matku? Nebo ony o té jiné nemoci také věděly?
Někdy ho jen postrkovaly, nazývaly divnými jmény, zrůdou nejčastěji. Jindy byl zjizvený Russel naštvaný; třeba když dostal při vyučování rákoskou, protože nedokázal něco přečíst. Tom přečetl všechno a to byl o několik let mladší. Přišlo mu to snadné. Russel byl hloupý, ale říkat mu to byla chyba, kterou udělal Tom jen jednou; možná se sestra Marjorie s říkáním pravdy trochu mýlí. Nebo Tom opět něco nepochopil?
Když je Russel naštvaný, jizva na jeho tváři zrudne. Je to jako varování; které vždy přichází pozdě. To už bývá Tom na zemi, schoulený do klubíčka, rukama si chrání hlavu, děti ho kopou, hází blátem, kamením. Každý z nich musí aspoň jednou, jinak by se na ně Russel zlobil. I kulhavý Gerard se přidá. Russel je tu nejsilnější, všichni se ho bojí; v pořádku, tomuhle Tom rozumí.
Klečí na štěrku, ostražitě vyhlíží. Děti si hrají. I holka Zoe je už mezi nimi, směje se, honí s ostatními. A to se jí na začátku tak posmívaly.
Tom jim závidí. Aspoň jednou… Nebo si jen povídat, jak si ony povídají, špitají a hihňají se, kdoví čemu, sdílí svá velká tajemství. Kamarádsky pošťuchují, žádné tvrdé rány do břicha; ty bolí.
A nějak ví, že tohle nepozná. Je stejný jako ony, přesto k nim nepatří. Mluví stejnou řečí; ale slova se divně míjí, vzájemně si nerozumí. Dívají se na stejné věci a přitom každý vidí něco jiného. Hrozně to mate. Ne, nepatří k nim.
Chtěl by to jinak.
Krátce vysvitne slunce, zalije plac zlatavými paprsky. Smích zní hlasitěji. Veselejší.
Tom se nikdy nebude smát s nimi.
Mark, kterému chybí přední zuby, kopne do hadrového míče, vyletí vzhůru, Tom ho sleduje. A hadrák se rozpadne, švy povolily, k zemi se snáší kusy staré potrhané špinavé látky, kterou byl vycpaný.
„Ach ne,“ plačtivé, zdrcené vzdechy.
„Zrůdo!“ zaječí zjizvený Russel, točí se kolem své osy jak kovová káča, pérko zakroucené k prasknutí. „Vylez, ty zmetku! Vím, že jsi tady!“
Tom zděšeně padne k zemi, do rozbitých cihel, snaží se splynout. Viděl ho?! Dnes ne, mám moc velký hlad, všechno bolí, neuteču. Dnes ne.
Proč se nezlobí na Marka? On přece kopl do hadráku. On ho rozbil.
Ale ví, že na tom nezáleží. Jestli ho najdou, potrestají Toma.
…Možná mají pravdu. Třeba tohle je ta jeho nemoc, stejně jako černá se nese vzduchem, vyžírá život, ubližuje, rozbíjí věci. To by dávalo smysl. Vysvětlilo by to hodně věcí. Hlavně ty, o kterých mluví sestra Marjorie.
Možná je Tom skutečně zrůda. Příšera; jen trochu jiná než ty, co se plíží stíny, schovávají pod postel, skřípou drápy o zeď, v noci chodí prázdnými chodbami.
A sestra Marjorie to ví, ona je hodně chytrá. Tolika věcem rozumí. Vidí, co jiní neumí. Její tresty nejsou projevem zloby; ona Toma učí.
I nyní ho zachrání, Russel s ostatními už se blíží k rozbořené zídce, když se ozve její přísný hlas.
„Russele, takový slovník nestrpím. Okamžitě jdi do kaple požádat Pána o odpuštění. Rachel. Abigail. Posbírejte látku, vyperte ji. Až uschne, smíte poprosit sestru Elaine, zda vám míč spraví. Ostatní se vraťte k zábavě, jistě najdete i jiné rozptýlení. Buďte rádi za další dobrý den a volnou chvíli; tak honem, vy nevděční.“
Russel mumlavě kleje, s hlavou vzpurně odvrácenou vyrazí ke kapličce, střechou tam zatéká, neustále malý oltář stěhují, aby na něj nepršelo. Holky hbitě posbírají kousky hadrů, štítivě je berou do prstů, už zase se tomu smějí, hází je jedna po druhé, běží ke kádi u pumpy. Ostatní se vydají na druhou stranu, posedají ve skupinkách, menší hrají na honěnou.
Tom se úlevně posadí, opře o hrbolatý zbytek zdi. Sám. V bezpečí. Slunce trochu teplé po něm sklouzne.
Pořád má hlad, ale ano. Dnešní den je dobrý. A sestra Marjorie není zlá.
Sedí, o ničem nepřemýšlí, je mu příjemně.
Slabý zvuk, obláček prachu; zpoza jednoho kusu cihly z černé díry vykoukne droboučká šupinatá zploštělá hlava s kulatými zřítelnicemi. Okamžitě zasyčí.
„Kousssnu tě!“
Tom se lekne, ale jen trochu. Zaujme ho, nevěděl, že hadi mluví. Jak by mohl, ještě živého nepotkal.
„Bolí to hodně? Kousnutí?“ zeptá se.
Had se zarazí, sykot mírně uvadne.
„Myssslím, že ano.“
„Tak mě nekousej. Taky tě nekousnu.“
Had váhá, trojúhelníková hlava se kýve zpomaleně ze strany na stranu.
„Jdeš se ohřát? Jestli se mě bojíš, posunu se. Můžu jen trochu, aby mě ostatní neviděli. Oni… koušou. Ne zuby jako ty. Ale rukou. A kamením. To taky bolí.“
„Zzznám to,“ sykne. „Všechno kouše.“
„Jo,“ kývne Tom, hlavně rákoska, ta to umí opravdu dobře. Pochybuje, že by had věděl, co rákoska znamená, tak to nechá tak. „Mám se posunout? Pojď, teplo nebude dlouho.“
„Teplo nessstačí. Hladovím.“
„Ty taky? Nic nemám. Promiň.“
„Ššškoda.“
Ale povyleze, stočí se do esovité smyčky, přední část těla zdviženou, ostražitě Toma sleduje. Je šedohnědý, štíhlý, tmavě hnědá skvrna na hlavě připomíná korunu, protahuje se podél těla do žebříkovitého vzoru. Dlouhý jak Tomovo předloktí. Mládě.
„Jsi krásný,“ řekne Tom upřímně.
Had se na něj zadívá, jako by přimhouřil oči.
„Ty ne. Máš čtyři ocasssy, jako rozzztrhaný.“
Tom se zasměje; jen přidušeně.
„Jsem člověk. Vypadáme takhle. A nejsou to ocasy, máme ruce a nohy.“
„Rozzztrhaný,“ odvětí had klidně. Rozhlédne se. „Hlad.“
Tom nejedl tři dny, smí jen stát čelem ke zdi v jídelně, zatímco ostatní se ládují a všechno voní, až se to v břiše bolavě kroutí. Možná zítra jeho trest skončí; kéž by.
Jednou mu sestra Claire dala potají kousek chleba. Vzal si ho, i když věděl, že nesmí; měl tak veliký hlad! Ale večer už to nevydržel. Šel se sestře Marjorii přiznat. Chtěl být dobrý. Chtěl to víc než nebýt hladový. Chtěl, aby sestry věděly, že se snaží. Aby ho měly rády. Byl si jistý, že to je správné.
Bylo? Dostal rákoskou, další dva dny půstu, sestra Claire se moc zlobila, i jiné sestry. Jen sestra Marjorie zůstala stejná. Ano, bylo to správné; poznal to sestře Marjorii na očích. Na ostatních nezáleželo, ona byla ta moudrá.
Ale malý had určitě nehladoví za trest. Je v sirotčinci, takže taky nemá mámu; proto se o něj nikdo nestará.
„Jíš krysy?“ zeptá se. „Máme je ve sklepě.“
„Velké mě rozzzkoušou,“ zasyčí had.
„Pan Wade včera velkou zabil. Měla tam hnízdo, pan Wade ho nenašel, ale já ano. Jen tam nedosáhnu, je v mezeře ve zdi. Viděl jsem tam maličké krysy, ještě slepé, růžové, skoro žádné chlupy. Hrozně piští. Pana Wadea to rozčiluje, říká, že budou dělat rámus pár dní, než pojdou. A když je pan Wade rozzlobený, mám moc práce, víc než jindy. Dnes jel na nákup do města, budeš tam v bezpečí.“
„Kde je sssklep?“ zakmitá hadí jazýček rozechvěle. „Růžžžové jsssou nejsssladší, hlad, hlad!“
„Támhle,“ ukáže Tom přes plácek ke stavení.
Rozeklaný jazyk zmizí.
„Daleko. Žádná ssskrýš. Moc rozzztrhaných, rozzzkoušou mě.“ Unaveně se odvrátí, hledá mezi sutí. „Hlad…“
„Odnesu tě,“ nabídne Tom, natáhne k němu ruku. „Ty se najíš a pan Wade se přestane zlobit.“
Had váhá, má strach, nedá se to z jeho tváře poznat, ale Tom to nějak cítí. Rozumí mu, jako ještě nikomu. A je to skvělý pocit; skoro zahání křečovitý uzel v žaludku, jak hřeje. Oba se musí schovávat, oba znají hlad, samotu a jak všechno bolí.
„Nekousnu tě. Schovám si tě za košili. Když se budeš bát, můžeš kousnout ty mě.“
Had ho sleduje. Upřeně, krásné hadí oči. Tomovi se líbí víc než hloupé kytky, jehlovitá sluníčka nebo ty ostatní věci, co děti kreslí a sestry je za to chválí, jak je to pěkné. Není. Malý hadí král je krásný.
„Proččč?“ sykne jenom.
„Protože jsme stejní,“ odpoví Tom pravdivě. „Můžeme si navzájem pomoct. Nemáme důvod jeden druhému ublížit. Já se tě nebojím.“
Možná mu had uvěří. Možná má prostě příliš velký hlad. Ještě obezřetný se připlazí blíž, nechá vzít do ruky, je tak příjemně hladký. Tom si rozepne jediné dva knoflíky na staré uniformě, opatrně vsune hada dovnitř, cítí, jak se mu šimravě stočí na břiše, těsně nad krutě staženým páskem.
„Jsssi teplý,“ zasyčí to tlumeně, spokojeně.
„A ty lechtáš,“ zavrtí sebou Tom pobaveně.
Vyhlédne zpoza úkrytu, bedlivě prozkoumá prostranství. Russel se dosud nevrátil, Gerard s ostatními sedí v kruhu zády k němu, nikdo nevypadá, že by si ho všiml.
„Přej nám štěstí,“ zamumlá.
Vstane, kráčí rychle, ale neutíká, hlavu sklopenou, přeje si být průhledný, ať to vyjde, prosím, ať nás nikdo nevidí…
Podaří se!
Tom nadšeně proleze křovím, paží podebere hada, aby ho nepřimáčkl, poklekne u mříží otevřeného okýnka do sklepení.
„Jsme tady,“ šeptá, „teď tě vyndám, za chvilku se najíš,“ souká ho ven, položí na cihlovou římsu.
„Už je cccítím!“ sykne hadí král vzrušením, šedohnědé tělíčko se hbitě zavlní, zmizí uvnitř.
Tom se cítí… dobře. I bolení v útrobách mizí. Takové to je udělat něco správně? Být dobrý? Všechny sestry říkají, že nakrmit hladové je ušlechtilé. Takže takhle se cítí, když jim nakládají na talíř?
„Ty jsi tam dal hada.“
Tom se prudce otočí, div nespadne na zadek, tak se lekne. Holka Zoe stojí tři kroky od něj, sleduje ho, výraz divný.
„Sežere krysy,“ polkne Tom ztěžka. „Pan Wade je nemá rád. Jen je sežere. Pak odejde. Nikomu neublíží. Není zlý.“
Holka Zoe nakloní hlavu do strany.
„Nikomu to nepovím,“ pronese. Otočí se, odchází.
„Neříkej,“ hlesne Tom. „Prosím.“
„Slibuju,“ kývne vážně.
„Děkuju.“
Tom je jí vděčný. Možná je hloupá, ale určitě také ví, jaké to je hladovět. A chce být dobrá.
Asi si přece jen svých osm let zasloužila.
Dobu večeře stráví Tom opět čelem ke zdi, ale dnes je to jiné. Vůně jídla netýrá. Jako by se hadí král najedl do sytosti za ně za oba.
Rychle se umýt, převléknout, večerní modlitba, do postelí, sestry prochází pokoje, zhasínají světla.
Tom leží přikrytý po bradu, ale ani zima mu není jako obvykle. Zavře oči, myslí na korunku na trojúhelníkové hlavě, nádherné oči. Příjemně hebký dotek; nejspíš se ještě nikdy ničeho tak jemného nedotkl. Přeje si ten pocit v prstech uchovat.
Zítra hned ráno zkusí hada najít, vynést z domu zpět do jeho úkrytu. Těší se. Na lechtivý pocit na kůži, když se u něj choulil. Na povídání. Určitě brzy najde něco dalšího, čím ho nakrmit, krys je v okolí ještě pár. Naučí se ty velké zabíjet, než hadí král vyroste, aby to zvládl sám.
Tlumeným světlem vzdálených pouličních lamp se mihne stín, shrbená postava, kradmé kroky.
„Dárek od tvé matky,“ zašeptá Russel.
Na Tomově lůžku cosi přistane, lehkého, kovově to voní.
Překvapený, zmatený, hledá dlaní, šmátrá po pokrývce, od matky?
Najde. Je to hubené, kluzké, studené, mokré. Měkké, jak hadrová hůl. Tom se posadí, vezme to do rukou.
Ale ví.
Dřív než mu to šeravé světlo odhalí. Zakrvácená hadí mrtvolka bezvládně visí, hlava chybí.
Setnutý král.
Další kroky, rázné, nažloutlé světlo petrolejové lampy. Sestra Marjorie zůstane stát u Tomova lůžka, ústa příkře semknutá, ostré rysy ve tváři, stínohrou se zdá jako přízrak.
Jindy by se asi Tom bál. Ne dnes.
V těle všechno studí. Taková zima…
„Vstaň,“ řekne sestra Marjorie. „Přikrývku vezmi s sebou. …To také.“
Tom jde. Zchumlanou peřinu v podpaží, hadí mrtvolku v obou dlaních. Bosé nohy pleskavě kráčí po podlaze, schodech, kamení sklepení.
Sestra Marjorie otevře pec, uvnitř žhavé uhlíky, několik plamenů oblizuje zbytky polen.
„Hoď to tam.“
Tom nechá přikrývku spadnout na špinavou zem, stejně je krvavá. Přistoupí k železným dvířkům pece.
Natáhne paže, položí dovnitř hadího krále bez koruny.
Nepálí to. Necítí žár. Jen zimu.
Ale je rád; divně, studeně rád. Malý had už nikdy nepozná hlad, nikdo ho nepokouše ani nesní. Tělíčko má na několika místech trochu nafouklé, plné. Neumřel hladový. A teď se zahřeje, změní v prach, propadne mřížemi, bude mu teplo, dokud ho nevymetou, nevyhodí venku po větru. Nakonec bude i létat.
To není tak zlé.
Tom pouze lituje, že mu ukradli korunu. A nádherné oči. A ústa.
Zeptal by se, jestli umřít bolí. Možná by mu uměl odpovědět; přeci jen, byl to král.
Sestra Marjorie s pomocí hadru zavře dveře, zajistí těžkou petlicí. Otočí se k Tomovi.
„Zoe mi všechno řekla. Naštěstí byl Russel tak šikovný, že ho dokázal najít. Podívej se na mě, Tome.“
Přiměje se odtrhnout pohled od zlatorudého světla, vylézajícího kolem dvířek. Vzhlédne.
„Vím, že je pan Wade přísný. Někdy říká a dělá věci, které nejsou příliš dobré. Ale to, co jsi udělal ty, je velmi, velmi zlé. Přál sis panu Wadeovi ublížit. Mohl i zemřít. Myslíš, že to by si zasloužil?“
Tom zavrtí hlavou. Chtěl přeci pana Wadea potěšit, zbavit ho toho pištění. Had by mu neublížil.
„Nenávist je zlá, Tome. Nutí nás dělat zlé věci. Zaslepuje, brání nám vidět jiné cesty. Třeba odpuštění.“ Sestra Marjorie si povzdechne; zní to unaveně. „Nenávist je jed, který pijeme my, v pošetilé víře, že tím otrávíme své nepřátele. A to je hloupé, že ano, Tome? Ty nejsi hloupý.“
Tom k ní vzhlíží. Chápe, že ho učí; i když se na něj hněvá.
„Budu si to pamatovat,“ přitaká chraptivě, hrdlo také sdírá zima.
„Já vím, že budeš. Teď ti dám na vybranou. Buď dostaneš dvacet ran a zítra o všem panu Wadeovi povím, nebo tě potrestám sama i za něj. To bude třicet ran dohromady. A potom vypereš svou pokrývku; ty sám, v ruce. Jak se rozhodneš, Tome?“
Trest za to, že Zoi věřil? Že hadího krále před Russelem neochránil?
Tom předpaží.
„Čtyřicet, prosím,“ řekne.
Není hloupý. Potřebuje vidět jiné cesty.
Jiné než odpuštění.
Protože právě nyní se cítí úplně slepý nenávistí k holce Zoi, ke zjizvenému Russelovi.
Bolest snad pomůže.
Má pravdu; pomáhá. Když sestra Marjorie skončí, Tom zvedne pokrývku. Nepláče. Vítá utrpení. Hřeje uvnitř. Tlumí zběsilý vztek k maličkému plamínku; bude plát dlouho. Dokud nepřijde správný čas.
„Děkuji, sestro Marjorie.“
Tahle lekce byla důležitá a Tom to ví. Je jí upřímně vděčný.
Stoupá do schodů, sestra nejde s ním, sedí tam na jedné z krabic a mlčky pláče. Tom na ni chvíli čeká. Pak odejde.
Učit zrůdy, jak být člověkem, je asi hodně těžké.
Voda venku v kádi u pumpy je mrazivě ledová, brzy otupí bolest, už ani necítí prsty, Tom máchá přikrývku, snaží se vyprat rudé skvrny po hadovi, drhne v pěstích. Tak marné, když rozsekané dlaně krvácí.
Je to začátkem podzimu, když se u oběda sestra Marjorie rozkašle. Dusivě, chrčivě lape po dechu, tvář se jí leskne potem, pěst přitisknutou k prsům. Kašle a nepřestává.
Sestra Claire se sestrou Emilií ji nakonec odvádí do jejího pokoje. Sestra Marjorie už se nevrátí. Zápal plic, říká šilhavý Simon, pozná to, oba jeho rodiče na to umřeli.
Přichází tři týdny bez rákosky, tři týdny pravidelného jídla, tři týdny beze strachu z temného pokoje. Tři týdny bez sestry Marjorie.
Děti jsou veselé, užívají si klid. Tom ne. Sestra Marjorie mu chybí. Potřebuje se od ní ještě moc věcí naučit.
V půli čtvrtého týdne pro něj přijde sestra Elaine do vyučování, zrovna čtou o Mojžíšovi, vody Jordánu se rozestupují. Jestli se všichni utopí, se Tom nedozví; sestra Marjorie ho chce vidět. Jde.
V pokoji hoří svíčky, voní to tam cibulovým čajem, šalvějí, ve dveřích se Tom mine se sedmi knězi; skládají štoly, uloží do koženého kufříku spolu s lahvičkou olivového oleje. Sestra Marjorie leží v posteli, tvář propadlou, nažloutlou, rysy strhané bolestí, stěží udrží víčka zvednutá. Vyčerpaná, únava z ní stoupá stejně jako pára z hrnku čaje. Sestra Claire vezme Toma za rameno, přitáhne ho k lůžku, přiměje usednout. Zvedne pravičku sestry Marjorie, pořádně jí natře ukazováček rudou šmolkou.
„Tom je tady, sestro, jak jste si přála,“ nakloní se nad ní, zašeptá. Poodstoupí.
Sestra Marjorie několikrát zpomaleně mrkne, snaží se zaostřit. Zůstane hledět na Toma, zorničky zamžené.
Tom pochopí, že se musí sklonit blíž. Udělá to.
„Sestro Marjorie,“ řekne.
Ona zvedne pravou ruku, jde jí to špatně, divně se ve vzduchu komíhá. Tom ji opatrně chytí, má pocit, že kdyby sevřel víc, rozdrobí se v prstech jako uschlý list, nasměruje ji ke svému čelu.
Sestra Marjorie se na něj dívá. A na okamžik je její pohled jasný a ostrý jako kdysi. Ohne ukazováček. Dotkne se ho ostatními prsty. Jsou pokroucené, kostnaté, drsné. Sklouznou mu po tváři a ruka zvadne, Tom ji pustí, ženská paže bezvládně padne na pelest.
Neoznačila ho. Pohladila.
Oči skelně zírají do prázdna. Cibulový čaj už nevypije.
Pohřbí ji o tři dny později. Obřad je rychlý, děti jsou nedočkavé, chtějí si hrát, podzim je letos přívětivě teplý, skoro neprší.
Vedení sirotčince převezme sestra Claire. Ostatní děti ji mají rády. Všechny říkají, jak je hodná, usmívá se, nikdy se nezlobí. A opět se pletou.
Sestra Claire je slabá, hloupá a zaslepená. Není dobrá. Ona tomu rozdílu nerozumí.
Sestra Claire Toma nenávidí.
Hodně věcí se změní. Tom už nesmí ven. Nevadí, stejně na to nemá čas. Každé ráno před sestrami a dětmi čte z Bible, čte dobře, sestry ho nepochválí, dětem je k smíchu, je mu to jedno, někdy je čtení zajímavé. Ale většinou mu moc nerozumí. Dopoledne nosí uhlí, odpoledne myje nádobí, uklízí chodby až do večerky.
Rákosku teď nosí sestra Claire. I klíč od temného pokoje. Tom obojí zažívá několikrát týdně; ale je to spíš k smíchu. Sestra Claire umí dát jen pár malých ran, stěží štípnou, v pokoji bývá nejdéle čtvrt hodiny, asi aby stíhal všechnu práci. Žádný důvod, žádná vysvětlení trestů. Prostě se dějí.
Tom udělá chybu, sestra Claire ho přistihne, že se pousměje, když z pokoje vychází, hlavu vztyčenou, klidný. Nedával pozor, na které straně dveří stojí; chyba, chyba.
Ten samý večer si ho zavolá do kanceláře, dřív patřila sestře Marjorii. Už nepatří.
Na stole leží talíř s horkou batátou.
„Slyšela jsem, že je máš rád, Tome,“ řekne sestra Claire. „Prosím. Ta je pro tebe. Ať ti chutná.“
Vypadá skvěle, voní sladce. Tom si ji vezme jen tak do ruky. Čeká. Ví, že to není všechno.
„Dobře,“ usměje se sestra Claire, „smíš ji sníst později. Jez pomalu a pořádně si ji vychutnej. Protože je tvá poslední. Od zítřka už nesmíš do jídelny. Budeš jíst v umývárně nádobí pohankovou kaši a to až do tvého odchodu ze sirotčince. A máš zakázáno mluvit s ostatními dětmi. Rozuměl jsi všemu, Tome?“
Batáta v prstech pálí. Tom kývne. Věděl, že sestra Claire nakonec vymyslí, jak ho potrestat, když jí všechno ostatní selhává. S tímhle se naučí žít. Mohlo být hůř.
„Ano, sestro Claire. Smím odejít? Pan Wade říkal, že dnes bude chladná noc, chce přinést ještě dva uhláky do zásoby.“
„Jistě, Tome. Jen běž.“
Strčí batátu do levé kapsy kalhot, pravá je děravá, jde pro uhlí, je složené v přístřešku u domu, světla lamp dělí cestu na úseky. Ale stačí. Naplní uhlák, vydá se ke sklepení. V tmavém úseku zastaví. Potichu složí nádobu, proplíží se stíny.
K hrobu sestry Marjorie. Nikdo sem nechodí. Ani sestry. Jen Tom.
Odhrne popadané listí, srovná kříž, stále se nahýbá do strany. Chvíli u ní posedí.
Chybí mu její moudrost. Její tresty, které měly smysl. Její rady. Myslí na to pohlazení. První, které zažil.
Ale možná jen umřela dřív, než ho stačila označit, aspoň sestra Claire to tvrdí. Tom si myslí své. Asi to tušil vždycky.
Položí batátu pod kříž.
„Pro vás, sestro Marjorie. Děkuji za všechno, co jste mě naučila.“
I svou vlastní smrtí mu dokázala dát poslední lekci.
Že mít rád zrůdy se nevyplácí. Ostatní vám to neodpustí.
„Zase přijdu,“ slíbí Tom, neslyšně se vrátí k uhláku, pokračuje ke kotelně.
Sestra Claire možná nechtěně, možná nevědomky, převzala práci sestry Marjorie. Vysvětlila Tomovi, že snažit se být dobrý nemá smysl. Nic se tím nemění.
Také malý hadí král předal své poselství.
Že nejdůležitější je nenechat se chytit.
Tom se dívá, pozoruje, naslouchá. Přemýšlí. Stále se učí. Je to důležité, když jste zrůda a chcete přežít.
Někdy v březnu dostane sirotčinec peníze od města, sestry říkají, že krize odchází a jak je to dobře.
Ano, je. Začne se stavět, opravovat střecha, zeď kolem pozemku. I starší děti pomáhají. Tom ne, myje nádobí, sleduje dění venku skrz špinavé okno.
Hlavně zjizveného Russela. Stojí nahoře na lešení, vydává rozkazy jak dospělý, velí dětem, křičí, sotva některé zpomalí. Dospělé muže to baví, přátelsky si ho dobírají, berou za svého. Russel je na to pyšný, nadýmá se na svém místě jako páv.
Tom ustane v práci.
Teď, zašeptá ten studený plamínek v srdci.
Tom se dívá. Upřeně. Ani nemrkne. Zkamení.
Dívá se.
Jak se Russel znovu rozkřičí, kulhavý Gerard táhne kolečko s cihlami pomalu, Russel se nakloní přes zábradlí lešení, mává rukama, křičí. Podrážky ošoupaných bot sklouznou po prknech. Ruce splašeně mávnou do prázdna, hladkých trubek se nezachytí. Padá.
Pak přijde ticho. I když Tom vidí, jak všichni otvírají ústa, běží k hromádce na zemi, Russel se svíjí, brečí, pusu dokořán, div si čelist nevyvrátí. Vříská bolestí. Nejspíš. Jedna noha leží v divném úhlu, bílé kosti trčí z krvavé změti.
Teď je opravdu roztrhaný, malý hadí králi.
Tom mrkne, svlaží víčky vyschlé oči. Vrátí se k nádobí.
I když dostal do rány sněť, doktor Russelův život zachrání. Nohu ne. Malou ostrou pilkou ji uřízne těsně pod kolenem.
Uhlí je potřeba míň, když zima pominula, po večerech má Tom volno. Tráví ho v kotelně s panem Wadem. Našel silný dlouhý klacek, pan Wade ho učí opracovat dřevo. Vyřezávat. Toma to baví a pan Wade se zdá potěšený, se dřevem to opravdu umí, jen staré ruce už moc neposlouchají. Tom si dává záležet. S výsledkem je spokojený; pan Wade ho dokonce pochválí.
Hotovo, trvalo to jen tři týdny. Tom to odnese na ošetřovnu. Pečlivě ohlazenou rovnou hůl, podpažní opěrku pevně omotanou látkou na změkčení. Berlu pro mrzáky. Krásně ozdobenou rytinou hada, ovíjí se kolem dokola odshora až dolů.
Tom ji postaví Russelovi k lůžku.
„Pro tebe. Dárek od mé matky.“
Velení přebírá Adrian s křivým nosem, kdysi mu ho Russel zlomil, nikdy nesrostl správně. Teď je on ten nejsilnější. Kulhavý Gerard za ním běhá jak oddaný pejsek; i on je už rychlejší než Russel o berli. Lhostejné, s jakým zuřivým vztekem se s ní ohání, občas někoho přetáhne, stejně se mu děti smějí. Russel se začíná stahovat do pozadí, posedává v koutech, straní jiným, nejednou ho přistihnou, jak brečí.
Tom nad tím hodně přemýšlí, zkoumá. Russel mohl své postavení upevnit, hůl byla jako další zbraň k jeho pěstím. Třebaže Adrian zaútočil první, párkrát mu ji podrazil, sebral, odhodil o kus dál, přiměl Russela se pro ni plazit. Tak ho ponížil, to je toho, Tom podobnou situaci prožil stokrát. Cítí se dětmi vyvržený, opuštěný, nevítaný – ale nikdo se nesměje. Děti se Toma bojí. Když ho bijí, vždy ve skupině. Jednotlivci se mu vyhýbají. I pohromadě o něm mluví šeptem, s kradmým rozhlédnutím.
V tom to je. Není to Adrianem, že zvítězil. Došlo k tomu, protože to Russel dovolil.
Můžou vás porazit, zbít do krve, ponížit, sebrat něco drahého; ale nesmí vás zlomit. Stačí jednou. Nikdy na to nezapomenou.
Důležitá zkušenost, Tom ji uloží do paměti.
S Adrianem se mnoho mění, úslužný k sestrám, útočí jen ve skrytu, jeho vedení je tajné, má vlastní pravidla, i vlastní rákosku; během prvních dnů rozdělí dětské osazenstvo do čtyř skupin, chlapci, dívky, silní, slabí. Krátký protest a děti podléhají, přijímají nová postavení.
Vlastně je těch skupin pět. V páté je Tom. Sám, jediný. Adrian ho ignoruje. Věří Zoi, že to Russelovi způsobil Tom? Russel jí věří. Také několik dalších dětí; možná většina. I sestra Claire se dívá zvláštně.
Ale trest nepřichází; ne, ona není jako sestra Marjorie, ta by věděla hned. Ačkoliv sám Tom netuší, jak to dokázal. Tím upřeným pohledem? Intenzivním přáním? Nebo čistým, chladným odhodláním hadího krále pomstít, tak dlouho chovaným v srdci?
Příště se to pokusí poznat lépe.
Adrianovi se holka Zoe líbí, patří ke skupině silných dívek. I ona dostala prak, jako všichni silní, Adrian je tajmo s ním učí zacházet, sestry by to okamžitě zakázaly. Trénují s malými kamínky, snaží se trefit krysy, vrabce, slabé děti; Russel je mezi nimi. Přesto holka Zoe jen zřídka vychází ven, častěji se skrývá v domě, smutně sleduje, jak si venku hrají. Bojí se Toma; Tom to cítí.
Trochu mu tím ztěžuje situaci. Nevadí. Tom je trpělivý.
Naslouchá. Dívá se. Okénkem v umývárně nad nádobím. Když nosí uhláky. Z kotelny, kde ho pan Wade stále učí zacházet se dřevem, vyřezávají sošky. Tom vyrábí hady, stále dokola. Už vypadají jako živí.
Možná jednou některý z nich opět promluví.
Pan Wade je k Tomovi čím dál laskavější. Pan Wade je totiž moc, moc hloupý. Ničemu nerozumí. Tom se učí od Adriana, sleduje jeho chování k sestrám, je mezi nimi tolik oblíbený. Tom se učí usmívat. Ptát na věci, které ho vůbec nezajímají, ale ví, že pan Wade rád vypráví. Také zjišťuje zajímavou věc; ta ho vážně pobaví. Poví o ní sestře Marjorii, když jí uklízí hrob, přináší další vyřezanou figurku.
Že když říká pravdu, nikdo mu nevěří. Ale když lže a předstírá, uvěří všichni.
Směšné.
Hodně užitečné.
„Vy byste to nedovolila,“ vysloví tiše, pokud je tady, uslyší ho, i kdyby na to jen myslel. A pokud není, nevadí. Tom si s jejím hrobem povídá rád. Může mu říkat věci, o kterých s jinými mluvit nesmí. „Ale vy tu nejste. A Pána s jeho kříži se nebojím. Jsou vyřezané ze dřeva jako moji hadi. Vidíte? Už je umím udělat s otevřenou tlamičkou a zuby; a stejně nikdy nekousnou. Kříž mi taky neublíží.“
Postaví novou figurku, had je vztyčený, tlamičku dokořán, jen jazyk mu ještě chybí, tělo v esovitých smyčkách; Tom ji dá k ostatním. Tahle je šestá.
„Život s vámi byl moc těžký, sestro Marjorie.“ Tom se postaví. „Ale vy jediná jste mě viděla. I když se vám to nelíbilo, nezavírala jste oči. Chybíte mi.“
A ten pocit je divný, studeně bolí.
Talířů je snad nekonečně, hrnce jsou těžší. Hluboké a velké, Tom je musí stavět na zem, aby dosáhl na dno, drbe je kartáčem, často se přitom sám zraní, prsty bolavé. Ale nejhorší je vůně jídel, připálených na spodku, ze zbytků na talířích, příborech. Prchavá. A tak pronikavá, až se sliny sbíhají.
Pohankovou kaši každý den dvakrát, v poledne, večer. Nic jiného neochutnal snad celou věčnost.
Tom zažene hněv i nenávist. Ještě ne.
Trpělivý.
Víc se toho na stůl nevejde, potrhanou utěrkou čisté nádobí vysuší, roznese do skříní. Vrátí se k umyvadlu, pořád toho spousta zbývá. Napustí novou vodu.
Teď, sykne to v něm zničehonic.
Tom prudce vyhlédne špinavým oknem ven, pátrá, hledá, kde?!
A uvidí.
Křivozubý Don se snaží trefit prakem do Russela, nedaří se, musí blíž, přestože se Russel nehýbe, shrbený, hlavu schovanou v loktech. Další marný pokus, kamínek Russela míjí. Don popojde, natáhne prak. Mžik. Russel se napřímí, švihne berlí, Don se skácí, se zakrvácenou tváří plazí pryč, prak zůstane na zemi. Russel si ho přitáhne, sehne pro hrst štěrku, všude je ho dost. Sevře vidlici do prstů, v gumě kamínek, natáhne, zamíří; Don se zvedne, utíká do domu, ke vchodovým dveřím podél oken.
V jednom z nich stojí holka Zoe, sleduje Adriana, ten na ni mává, láká ven.
Tom znehybní. Soustředěný. Dívá se.
Ví přesně, co chce.
Russel napne gumu k prasknutí. Vystřelí. Kamínek letí. Dona mine.
Roztříští okno, kde stojí holka Zoe.
Gejzír skelných zlomků, lesknou se v odpoledním slunci.
Jeden, ten z těch větších, jak máslem projede Zoiným okem, zastaví se až o slzní kosti, drobné párové kůstky vsazené vpředu do vnitřní stěny očnice.
Holka Zoe zmateně, v šoku, si hmátne po tváři, zůstane druhým okem zírat na prsty, pokryté krví zrůžovělým gelem vytékajícího sklivce. Vypadá jak řídký jahodový pudink.
Křičet začne až pak; to už Tom pokračuje v mytí.
Za tvé nádherné zorničky, malý hadí králi.
Večer mu pan Wade daruje starý roztržený kožený pásek. Potom jde Tom za sestrou Elaine, poprosí o pomoc. Sestru Elaine to dojme. Pomůže. Vysvětlí, ukáže, ale práci chce Tom udělat sám. Jde to překvapivě snadno, prsty navyklé na jemnost při vyřezávání si s jehlou taky poradí.
Stačí jen dva dny.
Kožená páska s tkanicí na uvázání kolem hlavy, kryt přes oko vyplněný měkkou látkou. Na vrchu vyšitá tmavě hnědou nití korunka.
Tom využije chvíle oběda, sestry jsou v jídelně, nikdo ho nehlídá, vyplíží se na ošetřovnu. Přijde přesně včas, neslyšně nahlédne za zástěnu; holka Zoe s hlubokým dýcháním snímá obvaz, pohlédne do zrcátka. Oko je pryč, hluboký prázdný důlek srůstající kůže, napuchlé stehy na jizvách nahoře i dole.
„Ohavné,“ řekne Tom.
Holka Zoe vyděšeně nadskočí, hrůza tak veliká, že nemůže křičet, i když otvírá ústa; jako ryba na suchu, taky dokonale tichá.
Tom položí na pelest vyrobenou pásku.
„Nikomu to nepovím,“ pronese. Ucítí, jak se mu rty bezděčně zvlní do úsměvu. „Slibuji.“
Druhý den Zoi přijde navštívit Adrian. S blonďatou Tracy, vlasy má skoro k pasu, drží se za ruce, prsty propletené. Chce Zoin prak; už na něj nemá právo.
Sestra Claire se začne Tomovi vyhýbat.
Vindsvept - The Mad Harvester
Každý rok sněží v Londýně jen pár dní, jsou rozdělené na celou zimu jako by i příroda fungovala na příděly. Dnešek je jedním z nich. Tomovi přijde nevděčné si stěžovat, když jich je tak málo, ačkoliv slabé podrážky jsou místy prošlapané, vlněné punčochy během chvilky zvlhnou, mokře studí, zbytkem uniformy mráz pronikne snadněji než tenoučkým ledem na kalužích, pod kroky se chřestivě bortí. Ale sněží, bílá pápěří poletují vzduchem jak zimní kraječky, na nastavené dlani se rozpouští. Tom se na okamžik zastaví, sleduje bělavé prosincové světlušky, a jak se chvilkami mění v zlatavé, když klouzavě proplouvají světelnými úseky pouličních lamp; zdá se mu to kouzelné. Už se těší, až o tom poví sestře Marjorii.
Cestou k povozu je místečko pokryté slabým popraškem; Tom má chodidla promrzlá, stejně neodolá, zvolna se jím projde. Zábavně to křupe pod nohama, takový čistý zvuk.
Ale pak už spěchá, pan Wade se vrátil z města později než kdy jindy, přiváží zásoby, které je třeba uskladnit.
„Tome,“ pokyne mu stařec vděčně, „věděl jsem, že na mě počkáš.“
Sám by se s tím vláčel dlouho. Tom se usměje, proč říkat, že čekat dostal rozkazem od sestry Claire. Přiveze malý dřevěný trakař, postaví ho před povoz, začne nakládat krabice a pytle na kraji, s plně naloženým zamíří do otevřených dveří stodoly u kuchyně, vyloží, vrátí zpět k povozu. Později se roztřídí. Pan Wade nosí ty velké, těžké. Chodí se mu špatně, záda shrbená, zachumlaný do dlouhého kabátu z mykané vlny, čapku staženou do očí, rukavice prodřené, stejně se třese, krok vrávorá únavou; asi ho drží na nohou jen štiplavý pach pálenky.
Těžkých krabic není moc, s posledním pytlem vyšším než Tom celý ho Tom ve stodole zastaví.
„Odpočiňte si. Zbytek zvládnu.“
Pan Wade se zchváceně sesune na jednu z beden, bez dechu mu s povděkem jen mávne. Vytáhne z kapsy placatku, pořádně ji nahne, nejspíš zbývá sotva na dně.
Popravdě je Tom rád; nesnáší smrad levného alkoholu, co se kolem starce šíří, je těžší předstírat zájem, když je vám na zvracení. A pak, ten puch a sípavé chroptění kazí tiché čarovno sněžení.
Prsty má rudé, ale námaha ho zahřeje, to už dávno ví, ani moc nefouká, vlastně si to celkem užívá. Odveze poslední várku, uklidí vozík, odpojí povoz, nechá na dvoře, koně odvede do stáje, sundá postroj. Na hřebelcování je malý, podaří se mu přes něj přehodit deku, bude muset stačit. Ostatní dokončí pan Wade, až se zahřeje.
Mezitím přestalo sněžit, noc kolem sirotčince je obyčejně tmavá, nudná, rozkrájená pruhy světla.
Tom vejde do stodoly; musí počkat, než ho pan Wade pustí, petlice je zevnitř. Je tam skoro teplo, což je nějak horší, mokré boty studí, vlhký oděv taky, Tom se otřese zimnicí. Touží po posteli, schoulit se pod přikrývkou, spát. Hlavně sundat promáčené punčochy. Ani horká kaše by neuškodila.
Sestra Claire prochází zásoby s listem v ruce, pečlivě kontroluje, odškrtává položky. Tom přešlapuje u zavěšené petrolejky, nažloutlá zář vyvolává zdání tepla, čeká na propuštění, rozhlíží se. Pak si všimne. Zkontroluje to dvakrát. Ale je to tak; mezi pytli, potištěnými jmény obsahu, jeden chybí.
„Pohanku neměli?“ zeptá se pana Wadea.
„Pohanku?“ zachmuří se stařec, poškrábe na pleši mezi slepenci zpocených šedých vlasů. „Jasně, že měli. Na seznamu nebyla, nekoupil jsem ji. Asi jí máme dost.“
„Nemáme,“ řekne Tom. Nikdo to neví líp; už druhý den je bez jídla, pohanka došla.
„Oh,“ vzdychne sestra Claire ustaraně, „moje vina. Zapomněla jsem ji připsat.“ Vzhlédne k panu Wadeovi, zářivě se usměje. „Sehnal jste vše, chvála Pánu, do jara máme vystaráno. Výtečná práce, děkuji. Dobrou noc.“
Odejde chvatně, ani zbylé peníze z nákupu nepřepočítá, jak to dělává vždycky.
Tom zatne pěsti, sklopí hlavu.
Bojuje.
Zběsile, divoce – touží po rákosce sestry Marjorie!
Protože nenávist k sestře Claire v něm šílí jak větrná smršť, bílá mlha, tisíc hadů syčí. Až srdce buší, div žebra nerozbije.
„Co se děje, kluku?“ stojí u něj pan Wade, páchne pálenkou, potem, stářím.
Tom se neovládne. Nedá se, nemá sílu. Běsní.
„Smím jíst jen pohankovou kaši. Už dva dny není. Mám hlad,“ procedí skrz zuby; nepřemýšlí. Zuří.
Podívá se na pana Wadea, je mu jasné, že neuvěří. Vždyť řekl pravdu. A sestra Claire je přeci tak hodná.
Ale stane se zázrak. Možná přišel s tím sněhem.
Pane Wade na něj hledí, zapadlé oči ve vrásčité tváři, nos opuchlý, zrudlý větrem i alkoholem. A vypadá smutně.
„Zítra ráno mi pomůžeš roznosit zásoby, kam patří. O oběd se s tebou rozdělím,“ stiskne Tomovi rameno. „Teď jdi spát. Musím uklidit povoz a postarat se o koně.“
Narazí čapku, přitáhne kabát, otevře dveře.
„Pořádně za mnou zavři. Zítra bude líp. Zítra je vždycky líp, kluku.“
Tom je příliš překvapený. Nenávist mizí jak ten sníh. Kývne mlčky. Nemá slova. Ani ta lživá. Zavře vrata, zasune petlici.
Jde do chlapecké ložnice, stáhne mokré šaty, rozvěsí je, kde se dá, snad do rána uschnou, vleze pod peřinu. Usne okamžitě; poslední myšlenka patří sestře Marjorii. Možná mu jen nestihla vysvětlit, jak pozná, kdy a komu říkat pravdu.
Probouzí se první, má to tak rád, vnitřní hodiny ho nikdy nezklamaly. Oděv ještě vlhký, bude muset uschnout během práce, Tom spěchá. Nejdřív do kotelny, je tam zima, oheň nehoří. Pane Wade byl asi už moc unavený. Tom popadne prázdný uhlák, chvátá do přístěnku.
Nedojde.
Povoz stále stojí na nádvoří, pan Wade sedí na zemi, opřený o velké kolo, hlavu v čapce zakloněnou, hledí do nebe. Placatku v ruce, složenou v klíně. Vypadá jak socha. Je. Studený na kost, mrtvý.
Ne, mít rád zrůdy se nevyplácí.
Příroda to ví taky.
Pohřbí ho ten samý den, prý dokud to půda dovolí, než přijdou velké mrazy. Udělá to nový správce, pan Hartley, vybrala ho sestra Claire. Dřív sloužil v kostele kdesi v Irsku, než zanikl. Nemluvný, vyzáblý, ale silný; když nepracuje, modlí se. Na Toma stěží pohlédne, a pokud náhodou, nikdy nezapomene zamumlat cosi latinsky. Chladný zrak nenechává Toma na pochybách, sestra Claire našla v panu Hartleym spojence.
Tom má dva hroby k navštěvování.
Ani jeden ho nezahřeje, nenakrmí, na nic neodpoví.
Hlad.
Jak hnízdo červů někde v břiše, co ho pomaličku požírá zevnitř. Rozlézá se, do paží, nohou, některé jsou už v lebce. Hlad, mlaskavě zabublají, proderou se vlákny svalů. Bolí to. Hlava se točí, myšlenky mají ozvěnu, mlhavě vzdálené. Červi kradou sílu. Taky barvy očím, svět se zdá někdy šedý, někdy černý. Někdy rudý.
Hlad.
Tom myje nádobí. Pomalu. Zjistí, že zase stojí po lokty ve vodě v umyvadle, v prstech talíř, nehýbe se, tupě zírá. Jako by se občas vypínal; stejně jako světlo petrolejky. Zamrká, potřese hlavou, pokračuje v mytí.
Hlad.
Odloží čistý talíř na stolek, zdá se to nepřirozeně pracné, ruka se ohýbá v zápěstí. Únava je těžká houně, leží Tomovi na ramenou, zádech, tlačí ho k zemi. Někdy milosrdně hřeje. Někdy z ní mrazí.
Touží spát, schoulit se do klubíčka, zavřít oči, stejně jsou víčka k neudržení, na každé řase přitavený balvan. Jenže to nejde. Ani v noci. Červi prolézají tělem, čvachtavě se krmí, Tom se svíjí v křečích. Jindy bezvládně vnímá ostré utrpení, jasné jako letní slunce, když si ho nezacloní dlaní. Nevzpomíná si, kdy spal naposledy.
Hlad.
Stojí na obráceném džberu, aby dosáhl na dno umyvadla, ke stolu. Sem tam noha sklouzne, kolena neposlouchají. Někdy se stihne chytit. Někdy se ani nesnaží. Předloktí i kolena rozbitá, odřená, zaschlé strupy temně vykukují potrhanou látkou, tolikrát spadl. Hlavně když nosí uhláky. Už neunese plné, musí chodit víckrát. Kdy se to tak odřel? Jak padal ze schodů do kotelny? Dnes? Včera? Nepamatuje si. Možná oba dny. Ty zášlehy náhlé bolesti ho probírají, občas má pocit, že vlastně spí; jen dlouhé, dlouhé temné snění. Kdy jedl posledně? Kdy pan Wade umřel? Kolik je to dní, týden, dva? To si nepamatuje taky. V hlavě červy.
Hlad.
Bezduše nahmatá další špinavý talíř, setře rukou zbytky, natočí se ke kýblu s odpadky, plesnivé odřezky, hnilobou prolezlé kartony z obalů, staré hadry; jídlem se tu nemrhá, jen zřídka se stane, aby někdo nedojedl, skoro pro všechno se najde uplatnění. Tomovi to jde špatně, musí talíř nejdřív ponořit do vody, zbytky jsou zaschlé. Povolí, změní se v nevzhlednou břečku, stírá je, nabírá do dlaně, kdoví, co to je, ječmenové kroupy po snídani, brambory od včerejší večeře, nestihl umýt všechno.
HLAD.
Znovu se najde po vypnutí, stojí nakloněný nad smetím, dlaň zpola plnou hnědavou směsí. Vypadá jak pohanková kaše. A najednou tak i voní. Tom zírá na obalené prsty. Hlad. Zírá. Ústa plná slin, žaludek se kroutí, červi zběsile vlní, černé kruhy před očima, cvakot příborů z jídelny zní daleko, snově neskutečný, v mozku to ječí, hladhladhladhlad! Tom zvedne ruku k ústům, kaše, jídlo, konečně se nají, řídká substance proteče prsty, šplíchavé pleskne o podlahu, Tom okamžitě za ní, kaše, jídlo, divoce to smetá na hromádku, s pískem, špínou, bude chřoupat jako nedovařené slupky, červi rytmicky tlučou ocasy, cvakají okrouhlými zubatými tlamičkami, hlad-hlad-hlad-jídlo.
Tom na kolenou, na zemi, ruku plnou svinstva, pusu dokořán, už to k ní míří, už už se nají, a všechno si tam nacpe, oblízne i prsty…!
„Vzbuď se, Tome,“ řekne příkře sestra Marjorie.
Chris Haigh - Tears Of Oppression
Zmateně vzhlédne, nechápe, nerozumí, jste mrtvá, hrst s ohavnou směsí dva palce od úst, sestra Marjorie nad ním stojí, rákosku v ruce připravenou, položenou na záhybech sukně, pravičku zvednutou, ukazováček kostnatý, pokroucený, varovně jím zavrtí. Nesmíš. V propadlé tváři zmačkané stářím zlatavě září jantarové oči.
A je pryč. Rozplyne se, zmizí.
Asi se vrátí k tlení do svého hrobu, nad kterým se sklání kříž v mělké půdě.
Tom nechá ruku klesnout. Zavře ústa.
Červi jsou pryč.
Hlad ne.
Ani chladná nenávist. A Tom s ní poprvé nebojuje. Oddá se, otevře dokořán.
Je v ní tolik síly.
Vstane. V umyvadle se umyje od toho hnusu, který málem snědl, jak prašivý toulavý pes, ani člověk, ani zrůda; žalostná troska, k smíchu, přímo k popukání.
Dokázal bych vstát, kdybych se před chvílí zlomil?
Roztrhaný uvnitř, malý hadí králi…
Otře dlaně do utěrky, vykročí ke dveřím do kuchyně, přejde práh. Jídelna je plná, všichni večeří, otevřené dveře, velké neprosklené výdejní okno, na pultu pár posledních čistých talířů, zakryté hrnce. Tom k nim dojde, sejme pokličku. Odloží. Plechově to cvakne. Uvnitř trocha šťouchaných brambor, horce dýchnou, zavoní. Tom vezme talíř, lžíci, nabere si. V druhém hrnci ve vřelé vodě plave palička šťavnaté kukuřice. Vyloví ji, umístí na talíř.
To už je jídelna hrobově tichá, padnout vlas bys uslyšel, všechny oči na něm.
Tom poodejde, opře se o skřínky za sebou. Nabere kaši, vloží do úst. Zvolna polkne, vychutná sousto. Opětuje desítky strnulých pohledů. Nijak ho neruší. Druhé sousto. Třetí. Kukuřice zatím vychládá, aby se nespálil.
A sestra Claire se zvedá z židle, projde mezi stoly, Tom ji pozoruje, pohled netečný.
V drobném hrudníčku plane ledový oheň.
Nenávist.
Sestra Claire má tvář staženou vztekem, ne, ani trochu není hezká, projde dveřmi z jídelny, ramena se jí nadzvedají prudkým dechem, tolik zlých slov se chystá vyvřít, rázným krokem kolem pultu, hrnec plný horké vody z kukuřic se ani nehne.
Tekutina v něm se prostě zvedne v jediné mnohalitrové vlně, jak bouřný příboj se o ni roztříští.
Sestra Claire vykřikne úlekem, bolestí, šaty mokré, kůže opařená, vyděšeně couvne, v trýzni zkroutí.
Tom vezme kukuřici do prstů.
S chutí ukousne sladkou špičku, plnou těch nejkřehčích zrn. Slastně se rozplývají na jazyku.
A dívá se. Jak sestra Claire ohnutá v pase zatíná zuby, tečou jí slzy, drží se pultu, aby neupadla.
Cítí k ní tolik hněvu. Tolik zášti.
Pohrdání.
Dívá se na ni, pomalu se v něm rozpíná mír, ticho, usmíření, jako nikdy. Je spokojený.
Klidný.
…A slepý.
Mocné paže, ocelový stisk, vzaly se odnikud, vyrazí mu talíř, sevřou ho, zvednou do vzduchu; pan Hartley, Tom ho neviděl, neviděl ho!
„Do pokoje s ním!“ zavříská sestra Claire. „Zamkněte tu stvůru do temného pokoje!“
Toma zaplaví hrůza, až se srdce náhlým šokem zastaví, chce křičet, nemůže, mužské ruce ho drtí, nemá dech, aspoň kope, pan Hartley ho táhne jídelnou, chodbou, Tomovi se podaří jednu ruku vyprostit, chytá se všeho, nábytku, zárubní dveří, svícnů, záclon. Pan Hartley je neúprosný. Stoicky ho vleče k těm dveřím. Sestra Claire lhostejná ke svému zranění chvátá za nimi, oči lesklé zuřivostí.
Zachrastí svazek klíčů, silné dubové dveře se otvírají. Tom se chytí košile pana Hartleyho. Muž ho od sebe oderve, netečný k trhání látky. A Tom letí vzduchem, dopadne na podlahu, všude tma, okna poctivě v několika vrstvách dřevěných desek zatlučená zvenčí, poslední pás světla na prahu.
V něm sestra Claire.
„Máš pravdu, Tome, zasloužíš si něco lepšího,“ zasyčí, tvář zrůzněnou bolestí, zpola nepříčetná. „Svůj vlastní pokoj. Tento. Je jenom tvůj.“ Napřímí se. Vítězná. Jen koruna jí chybí. „Už nevyjdeš. Nikdy.“
Pruh jasu zmizí, dveře bouchnou, rachot klíčů.
Trojí zacvaknutí masivního zámku.
Ticho.
Tma.
Věci.
Přichází.
Tom dýchá rychle, mělce, plíce sevřené děsem stejně víc kyslíku nepojmou. Leží bez hnutí, kam dopadl. Nevnímá natlučené kosti. Ani hlad.
Panika všechno zastíní.
Škrábavé zvuky, tichoučké.
Ty se vždy ozývají první.
Ještě vzdálené; snad na druhé straně místnosti?
Tom neví. Chce pryč. Co nejdál od nich.
Jsou to drápy, ví to, co jiného, ostré drápy skřípavě našlapující po prknech podlahy, přízrak bez tváře či tvaru, připlíží se, seknou, zmizí. Aby za chvíli zaútočily znovu z jiného směru. Nezanechávají stopy, jizvy, rány.
Jen bolest. Ukrutnou. Spalující. Na několik minut ho vždy zkroutí v křeči, slepý, trýzeň rudě hoří v žilách; mysli!
Mysli.
Vstaň.
Musíš pryč.
Tom se opatrně nadzvedne, nevidí vůbec nic, tma je naprostá, šátravě hmatá rukou po zemi, tají dech, jen žádné zvuky, neupozornit na sebe, jestli ho najdou…
Na okamžik stiskne víčka, snaží uklidnit zběsile bušící srdce. Zoufalý.
Ne jestli.
Až.
Protože kdykoliv je tu déle než pár minut, najdou ho vždycky.
…Vážně už nikdy?
Už nikdy se dveře neotevřou, nemá důvod odpočítávat čas, vyhýbat se, věřit, že se dočká, vyjde ven, do spásného světla, zachrání se?
Už – nikdy?
Musí se kousnout do předloktí, aby zadusil křik. Venku není nikdo, kdo by ho zachránil, ať by prosil sebevíc. Jen by na sebe upozornil věci. Nesmí křičet. Nesmí.
Roztřesené prsty kloužou po podlaze, zdá se volná, pokud si vzpomíná dobře z toho, kam dopadl, co osvítil proud světla, stěna bude někde za ním. Kout. Tam. Tam se schová, krytý aspoň ze dvou stran.
Nemá tušení, co všechno v místnosti je, zda nějaký nábytek nebo je docela prázdná, nikdy ji neviděl osvětlenou, jen ten úzký pruh mezi dveřmi, než sklapnou čelist. Ale stejně by se neschovával, pod postel, do skříně, to dělají jen hloupé děti, co neví; musíte mít prostor se bránit, únikovou cestu. Žádné uzavřené místo, to je past. Russel ho to naučil rychle.
Jenže před Russelem se utéct dalo.
Tom se hýbe pomaličku, víc plazí než leze, s každým zašustěním látky, vrzavým odražením podrážky, zapraskáním prkna, jím projede osten děsu; slyšeli mě?! Už vědí?!
Ale je ticho, sune se dál. Rána; Tom neudrží vyjeknutí, vedle něj cosi těžkého dunivě dopadlo, blízko tak, že cítil závan větru, a dál se to kutálí, trochu čvachtavě, mokře, jak čerstvá hlava nebožtíka.
Strach Toma ochromí, převezme vládu nad tělem; Tom se rozeběhne, drsně narazí na zeď, zabolí to, jak lhostejné, Tom se stáhne k zemi, kousek odplazí, zmrzne v nehybnosti.
Musím pryč!
Vědí o mně. Vědí, kde jsem. Zhruba. Zatím.
Nepotrvá dlouho, než mu poprvé nehmotné spáry projdou tělem, ochromí utrpením k zešílení.
Pak už útočit nepřestanou.
Kůže se na něm bude roztékat jak polévaná žíravinou, kosti rozpadat, aspoň se to tak bude zdát, z té trýzně, mučivé, že by křičel, plakal, prosil, vyl, jen pro ten pocit, že se něčím brání, když není v co doufat, jak se skrýt.
A potom – budou uvnitř.
V něm.
Bude cítit, jak se mu pokožka zvedá, napíná v dokonalých tvarech zahnutých drápů, táhle celou paží, břichem, zády, může to zřetelně vnímat přiloženou dlaní, jak se stvůra svíjí uvnitř jeho těla, líně roztahuje, pobaveně škádlí. Tady tě roztrhám? Zde? Jen si řekni.
Jak utéct před tím, co je ve vás?
Musím pryč; pryčpryčpryč!
Hrůza k zadušení, hlava bez myšlenky, Tom se stane touhou. Intenzivní. Bytostní. Pod klenbou lebky s ozvěnou ječí.
Pusť mě ven! Ven – ven – ven –pusť – mě – VEN!
A zeď za ním se rozpustí jak cár mlhy; Tom propadne, zakloní se, oči vytřeštěné, ledový pot ve stružkách steče po zátylku; děs je absolutní.
Horní polovinou těla visí v bezbřehém vzduchoprázdnu, bezbarvé nicotě, nahoře ani dole, konec, začátek – není tam naprosto nic.
Svým způsobem ani on. Ne hmotný.
Ve chřtánu nestvůry.
Vzepře se patami, veškerou zběsilostí nevýslovného strachu, dětský rozum nad nepochopitelným nebádá, prostě ho přijme, je to skutečné a je to tady; upne se celým svým zoufalstvím, tlukoucí žízní žít, k tomu poslednímu pevnému známému, hrubým prknům podlahy, vytáhne nazpět do pokoje.
Sípavě vydechne – stěna za ním je opět pevná. Stejně už se neopře.
Unikl smrti. Ví to. Cítí tak jasně a zřetelně, že nepotřebuje jiné vysvětlení. Kdyby tam zůstal o chvilku déle, kdyby propadl celý, sežere ho to. Rozerve, rozsápe, rozžvýká, stane se součástí prázdnoty.
Ruce vlhké potem, i po čele stéká, Tom se vrhne drásavě do vnitřku pokoje, dál od zdí.
A ví, ví, že to je zbytečné.
I podlaha se jednou rozestoupí.
Není kam utéct.
Asi nikdy nebylo.
Zastaví, zůstane, někde, kdesi, schoulený na zemi, objímá skrčené nohy, hlavu mezi koleny, němé slzy tečou po tváři, jejich sůl se mísí se solí potu. Bezbranný. Bezmocný. Sám. V pasti.
Bojí se. Tolik se bojí.
Ticho je hluché, polyká zvuky, tma utkaná z přadena každičké noci, co kdy prošla Zemí.
A už se blíží, našlapují, krouží, ty neslyšné kroky, co jsou jenom cítit, přítomnost čehosi jiného, co po něm hladoví, nespěchá. Také ví, že Tom už nikdy.
Hraje si. Sytí jeho strachem. Bude se jím sytit navěky.
Občas sekne, okoření svůj pokrm lítou bolestí.
Jsou tam spolu už celou věčnost. Budou mnoho dalších.
Tom zvolna šílí. Přichází o rozum. Zapomíná. Na život před tím. Svět za dveřmi.
Na dveře samotné.
Byly tu vůbec někdy? Možná se narodil tady…
Leží stočený do klubíčka, nemá smysl se chránit, ale když se objímá, je to takový bláhově konejšivý pocit, že není sám, a opravdu není, vždyť je tam Hlad noci, Drápy ticha, taky bolest, strach, jistota vědomí, že to nikdy neskončí.
Nikdo nepřijde. Kdo taky? Tom si na nikoho nevzpomíná.
Bylo vůbec někdy něco… kdysi?
Ne. Narodil se tady, v lůně ticha, v loktech noci, před necelými osmi roky stvořený k neumření.
Pocit smíření nepřichází. Žádný klid, mír odevzdání.
Bolest není menší. Strach stále rdousí.
Cosi krouží, občas sekne.
Pobavené.
Protože už nikdy.
Zavrčení. Tesáky, jen se blýsknou, rychlé jako svist. A zatnou se do tmy, sevřou, rozsápají, rvou na cáry, už jsou tu další, další, míhají se, vyceněné špičáky, výhružně svraštělý čenich, silné mordy, uši přitisknuté k hlavě.
Modrobílé zorničky.
Smečka vlků, vrhají se na Tmu, trhají a rvou, zuřivě srazí Ticho, smýkají jím, každý zahryznutý do jedné části, drásají, vyškubnou vnitřnosti, hned zaboří tesáky jinam. Necouvnou. Nepustí.
Bojují.
Za Toma.
A vítězí.
Jasné záblesky rozkvétají na dobytých územích, Vlčí královna, nejkrásnější bytost, co kdy spatřil, oděná v šarlatu, vraní kadeře na sněhobílé kůži, spěchá k němu, oči plné hvězd. Tak se třpytí. Ve stopách po ní vzplanou ohně a hoří, ostrůvky světla.
Sevře Toma do náručí.
Měkká, hebká, voní; jako nikdy nic.
Tom se jí dravě chytí, zatne prsty, strachem nepříčetný, že zmizí, rozplyne se, jen sen, poslední před kolapsem, co ho zlomí; nechoď, paní. Ať jsi kdokoliv. Nechoď. Nenechej mě tady.
Prosím.
A ona zůstává.
Pevně ho drží, neustále šeptá, už je to dobré, jste v bezpečí, nikdo vám neublíží, nedovolím, většině Tom nerozumí, co na tom záleží.
Jen její hlas mu stačí. Tolik jemný.
V tónu, jaký Tom nezná. Nemá pro něj název. Nikdy dřív ho neslyšel.
Ani slova, co hřejí.
Zůstávají i vlci, mohutné plece, šedavá srst, bohaté oháňky, královsky vznešení hrdě našlapují, triumfálně je v kruhu obchází, zvětšují prostor. Víc. Víc.
Pokoj se vytrácí, věci stahují, prchají do koutů, stínů ubývá. A pak už nejsou.
Dýchá. Dezorientovaný. Zmatený.
Sám sobě se zdá divný; tak velký. Vysoký. Urputně se prodírá oparem zamženého vědomí, snaží pochopit.
Poznává místnost. Jeho laboratoř. Chladná podlaha studí.
Poznává Fay. Její blízkost, něhu, lásku.
Vzpomíná na lektvar Avertlumo.
Jen sobě si stále připadá cizí.
Přetrvává pocit hladu, jako by nejedl desítky dní, dojem slabosti a bezmoci, ale ne, to není nejhorší; to ten strach. Hlodá v útrobách. Děsí.
Pokusí se zvednout, Fayiny objímající paže ho propustí, ale neodejdou, spočívají na něm, dávají oporu. Vlastní tělo zradí. Nemá sílu.
Jenže musí; nemůže se toho pocitu zbavit. Strach.
„Pomoz mi… pryč,“ zachraptí Tom.
Chce ven.
Hned.
Kamkoliv.
Fay se na nic neptá, přehodí přes ramena jednu jeho paži, vzepře se, vstane i s ním. Jdou co nejrychleji, stejně ne dost, Tom se sotva drží na nohou, bez ní by jistě spadl; žene ho jen neodbytné tušení čehosi hrůzného v zádech, co čeká, číhá, krouží…
Zdolat schody by snad bylo nemožné, nebýt Fayina odhodlání, vleče ho vzhůru, zarputilá, Tomovi se podlamují kolena, k smrti vyčerpaný. Jsou v obývacím pokoji, Fay ho složí do křesla. Tom se rozhlíží, snaží upamatovat. Sám sebe přesvědčit.
Jsem v bezpečí.
Tohle je můj domov. Nejsem dítě. Nejsem bezmocný.
Nepomáhá to. Nejotřesnější je, že ten nedefinovatelný strach nelze změnit ve vztek, v sílu, ať se snaží sebevíc, je jako jed, co rozleptává, a ten rozklad nejde zastavit…!
Tom se zatne, sveřepě potlačí nával paniky.
„Můj Lorde,“ poklekne před ním, hlas pevný, tvář klidná, jen lesk galaxií vyzrazuje, jak moc se o něj bojí, „chcete víno, whisky, čaj, nějaký lektvar? Něco k jídlu? Krkavce, Pomněnkového?“
Tak statečná. Neobyčejná. Silná na povrchu, vydrží cokoliv, dokud ji potřebuje. Zlomí se až později.
Tom se na ni dívá, visí na ní pohledem, ona je lano, co ho přitahuje k pevné půdě. Svíravý pocit ztrácí na intenzitě. Mrazení v zádech z anonymních krvelačných očí polevuje. Zvolna taje.
…Přišla jsi pro mě.
„Víno,“ dokáže ze sebe vymámit. Zní vyprahle. „Tebe.“
Fay mrštně vyskočí, běží pro láhev, sklenku, přinese i jeho hůlku, zapomněl na ni. Nalije mu plnou číši, podá.
Tom si ji vezme, vidí, jak se mu ruka chvěje, ani to ho nedokáže rozhněvat, tak zle na tom je; chytí Fay, stáhne k sobě. Drobná se mu stulí v klíně, přimkne těsně, hlavu na prsou, dlaň na srdce. Druhou tajně sevře jeho hábit v pěsti.
Tolik se snaží být mu posilou, a současně ho ujišťovat o jeho vlastní síle.
To umí jen skutečné královny.
Ona je.
Tom vypije sklenku naráz, prázdnou odloží, trpce jemná horkost vína se rozlévá žílami, vrací svalům trochu jistoty. Obejme Fay. Probírá se jejími vlasy, tiskne blíž, druhou rukou bloudí jejím tělem, rozpomíná na její tvary, jemnost kůže, křehkost kotníků, svůdnost zadečku, slast ňader, poupat, co mu ztvrdnou v polaskání, jak vlhce vřelý ho vždy vítá její klín. Sevře tmavé prameny, zakloní jí hlavu, dravě políbí.
Rozkoš jejích úst, sladká chuť, a jak oddaně mu vychází vstříc, s jakou naléhavostí, jako by mu chtěla předat vlastní oheň, vlastní život; postupně rozpouští všechno, co do něj nepatří.
Už poznává své tělo. Únava mizí, hlad také, snad kromě toho po ní, bere si její ústa, sám se v nich ztrácí, líbá ji vášnivě, dlouho, pije ji, omamnější než víno, a přece rozum nezastírá, naopak ho vrací, projasňuje mysl, líbá ji, svou krásnou paní, svou válečnici, ohnivou divnovílu, královnu vlčí smečky, svírá ji v pažích a líbá; touží se v ní skrýt.
Konečně je schopný polevit. Ještě doušek, rozloučí se ochutnáním jejích plných rtů, hrubě něžný. Přivine si ji zpět k hrudi, zhluboka vdechne vůni vlasů.
Potřebuje udělat to poslední.
Zavře oči, vyvolá veškerou svou magii; mocně vyvře, mohutná, nesmírná, až se vnitřek domu rozvibruje, vlastní ochranné štíty kolem pozemku prohnou. Tom ji stáhne, vrátí do nitra.
Není bezmocný.
Už nemá strach. Je stále tím, kým byl dnes ráno.
Jen jedné věci se zbavit nedokázal.
Že nechápe. Ničemu nerozumí.
___________________________________________________________________________
1 - Alice O’Really, variace na báseň Rty písně, sbírka Cesta k mrazu, Jiří Orten
2 - Alice O’Really, variace na báseň Bílý obraz, sbírka Cesta k mrazu, Jiří Orten
Tuším, že vás (opět) ponechávám stejně zmatené jako Toma. Slibuji, vše vysvětlím ještě během této kapitoly. Sama přidám v závěru několik svých úvah.
Nesmírně bych uvítala váš názor či nápady k Tomově zážitku pod vlivem Avertluma; předem děkuji každému, kdo se vyjádří :-)
A mnohokrát děkuji vám všem, co čtete všechny linie 
Přeji vám krásný den, kéž rady, které k vám přichází, jsou vždy srozumitelné a správné.
Merlin s vámi
P.S. Omlouvám se, jak málo jsem nyní k zastižení. A nerada přiznávám, že nemít tyto kapitoly předpřipravené, byl by tohle čtvrtý týden, kdy je nezveřejním. Nejsem toho schopná. V noci jsem si uvědomila, že už vlastně nečekám, že se můj stav zlepší. Dám cokoliv, abych Stopy zvládla dopsat; potíž je v tom, že už nemám co Osudu nabídnout :-) Ale budu se snažit dál.
CORO - psala jsi, že pod čarou nečteš, proto zdůrazňuji - je mi moc líto, že procházíš těžkým obdobím. Kéž je brzy lépe A děkuji za tvé úžasné komentáře.
A děkuji za tvé úžasné komentáře.Lily, Astro, Lucinko, Nancy, Domčo - myslím na vás, princezny. Držte se; všeho a všech, co máte na dosah
Komentáře
Přehled komentářů
(Kdyby tě mátla časová známka komentu - Ano, četla jsem s předstihem, a vracím se, abych dopsala komentář...)
Vidět do Tomovy minulosti bylo TAK smutné-strašné-nádherné-ozdravné-zdrcující... No jo, měla jsem z toho emoční humbuk v hlavě :), nicméně ty mučivě strašné pocity bezmoci převládaly. Bylo mi to tolik povědomé, děsivě srozumitelné... Jeho rostoucí zlost jsem nemohla nepochopit. Zvláštní, jak lidé často schvalují krutost očividného milosrdenství a naopak nechápou něhu přísného a drsného učení...
poděkování
(Astra, 28. 5. 2017 0:24)
Chtěla jsem napsat, jak moc mě tahle kapitola zasáhla, ale když ony na mě takhle působí všechny...
Malé dítě, které zápasí o svůj život, určitě nebude schopné poznat, kde leží hranice mezi dobrem a zlem. Dost často se ptám, jestli jsou nám určité morální zásady vrozené nebo jestli je pracně hledáme a vytváříme uprostřed toho chaosu, který si říká svět.
Jednou jsem se setkala s názorem, že dítě, které mělo těžké dětství, nikdy nebude "kvalitním" člověkem. Vyděsilo mě to. Naše osobnost přeci nemůže být "stvořena" tak jednoduše...
Tom, Harry i Severus měli tohle společné... a přeci je každý naprosto jiný.
Lidská duše je vesmír sám o sobě, každý máme svůj příběh.
A ten Tomův jsi vylíčila naprosto strhujícím způsobem. Už chápu, proč chtěl být Tom tak silný, nejsilnější. Proč nikomu nevěřil.
Alice, tvoje tvorba je nepopsatelná, strhující, můj maják :-). Myslím na tebe...
intertextualita
(suzi brambora, 25. 5. 2017 18:00)
Mila Alice,
komentar pisu ponekud s odstupem, protoze na me silne nezapusobil jen pribeh, ale i Tva poznamka na konci. Nejsem natolik zly nebo bezcitny clovek, abych ji dokazala prejit bez komentare, ale zaroven si nemyslim, ze bych mohla - nebo ze mam vubec pravo - Ti neco nabidnout. Prala bych si, abys byla v poradku. Prala bych Ti vsechen cas sveta. Z Tvych povidek a komentaru tusim, ze jsi neskutecne vyrovnany a klidny clovek s filozofii, ktera vsechny rany precka. Ale kdo z nas muze byt na takovou ranu pripraven? Myslim na Tebe.
K samotne kapitolce tedy jen kratce: zasahla me a oslovila vic, nez predesle Tomovy kapitoly, snad proto, ze jsem si Fay tolik neoblibila, snad proto, ze je nemozne nesoucitit s Tomem-ditetem. Je krasne napsana a tolik originalni, a tak smutna, ze jsem ji cetla nekolik dni.
Myslim, ze ted po znovuprecteni Klice chapu Stopy trochu jinak, mozna prave tak, jak sis prala. A jsem tomu rada; chapat to vlastni zpusobem je krasne a prirozene - ale chapat a citit to, co autor, je zvlastni pocit sounalezitosti.
Merlin s Tebou.
Všichni propojeni
(Lily, 25. 5. 2017 12:40)
Ano, jasně Aloušku..... a tak jako jsou hlavním motivem na přebalu spojené ruce... jsou i spojené i v našich životech. Držíme se a podporujeme navzájem. Všichni jsme majáky v bouři. Stojíme, odoláváme větru, bouři, a svítíme!!!
Takže, Alice... Merlin s námi.... DRŽÍME!!!!
._.
(Elen, 24. 5. 2017 23:25)
Ahoj Alice, opět jsi překonala má očekávání a ta u tebe nejsou nikdy malá :). Musím říct, že Tomovu linii vždy trochu podceňuji a neskočím po ní většinou hned. Tahle část, zvlášť z pohledu malého Toma byla pro mě opravdu jedinečným zážitkem. Moc u čtení nebrečím, i když se to ve mně při četní tvých příběhů kroutí a svírá. Ale občas mi pár slz ukápne jako třeba teď s Tomem. Možná jsem divná, ale já brečela při loučení s hadím králem. "Ale je rád; divně, studeně rád. Malý had už nikdy nepozná hlad, nikdo ho nepokouše ani nesní. Tělíčko má na několika místech trochu nafouklé, plné. Neumřel hladový."
Velký dík za všechyn krásné chvíle, které rozdáváš. Kéž bych věděla jak ti je oplatit.
A k úvahám o významu zážitků pod Avertlumou... Souhlasím, že trest v temném pokoji by mohl znamenat zbavení magie, jako u Harryho, ale tehdy snad ještě Inventite obligate nepoužívali, nebo ano? Dost mi to evokuje pobyt v Azkabanu, tím, že je to navždy, zapomínání, šílenství... Taky si myslím, že to nebude jediné varování.. možná podzimní smrt jediné ženy, která ho kdy opravdu viděla, učila, pohladila by mohla naznačovat Fayinu smrt..
Na výklad jsem opravdu zvědavá.
Doufám... věřím, že zase brzy bude líp. Hodně sil a vyhraných bitev
Pohled z druhé strany - úžasné
(AleNo!, 24. 5. 2017 18:28)
Opět úžasná, dechberoucí kapitola. Zcela jedinečným způsobem ztvárněná exkurze do myšlení maličkého osamělého Toma. Dobro x zlo, pravda x lež, odměna x trest. Nic mezi tím. Lidé, kteří mu nerozumí, a kterým nerozumí on, protože nemůže pochopit kombinaci a prolínání těchto pojmů. Prostředí, ve kterém vyrůstal, a genetická výbava určila jeho životní cestu a krutým způsobem se dotkla osudů mnohých.
Tomovu linku mám od začátku nejraději, ale milovat ho nedokážu. Snažím se ho pochopit a porozumět jemu i Fay. Nemůžu ale nevidět hroby a potoky krve a slz, které za ním zůstávají. Bezmoc a zoufalství. Přesto jeho příběh považuji na velice působivý a poučný. Nechápající a nepochopené potkáváme i našem Teď, vynášíme nad nimi nespravedlivé soudy a trestáme je za něco, co nedokáží ovlivnit.
Pokud poznání a pohled z jiné strany, který jsi tak působivě a přesvědčivě poskytla v této kapitole, komukoli pomůže, pak Tvůj příběh má nevyčíslitelnou hodnotu a význam nejen pro skvělý literární zážitek, ale i z tohoto důvodu.
S potěšením zjišťuji, že jsem nebyla sama, která při čtení opustila realitu a zcela uchvácena strhujícím dějem a Tomovými nočními můrami ze vzpomínek zapomněla i dýchat. Pod takový skvostný příběh je opravdu těžké napsat něco smysluplného. Už několik dní se snažím si myšlenky utřídit a rozhodnout se, co a jak napsat. Je toho tolik, co mne při čtení a po něm napadá. Osobně si myslím, že i toto je nikoli nepodstatný důvod, proč je v Tomově lince obvykle méně komentářů.
Nesmírně obdivuji, drahá Alice, Tvoje tvůrčí schopnosti, jsem vděčná za každou kapitolu a velice si vážím Tvé snahy a úsilí, které i v těžkých dobách nezištně vynakládáš pro nedočkavé čtenáře.
Moc bych si přála umět pomoci na dálku, v myšlenkách jsem stále s Tebou a s Tvými hrdiny. Mezi ně počítám i lidi, kteří Ti jsou fyzicky nablízku a přinášejí skutečné světlo, energii a slunce do Tvých dní. Přeji Tobě i Jim hodně odvahy, síly a odhodlání nejen k dovedení Stop za cílovou pásku.... Díky.
<3
(zuzule, 24. 5. 2017 6:43)Nejak nevim, co rict. Nejen k obsahu kapitoly, bylo to neskutecny, vubec jsem nevnimala okoli a to se mi zatim stalo jen jednou, ale i k dovetku pod carou. Bezmoc je silena vec. Neni nic horsiho, nez kdyz chce clovek pomoct a nemuze. Myslim na Tebe! <3
...
(Magdalena , 23. 5. 2017 16:22)...Alice. Další kapitolka byla jako vždy úchvatná. Tom a Fay jsou neuvěřitelný pár <3 Znovu čtu EK a o to víc prožívám SŠ. Děkuji ti, Al, za to, co pro nás děláš. Jsi neskutečný člověk- takových by mělo být více <3 Myslím na tebe, Alice, drž se <3 Pán Bůh s tebou, Paní Spisovatelko -¦-
Draha Alice
(Alman, 22. 5. 2017 14:52)Dekuji za dnesni dilek, opet se povedl... preju hodne sil a drz se :)
Díky ti, Alice.
(Cora, 21. 5. 2017 9:55)
Milá Alice, děkuji za další část. Zvláštní, prazvláštní byla. Zanechala překrásný pocit ze společných chvil Toma a Fay, smutek a tíseň z neutěšeného prostředí všech sirotčinců světa a závěrečný dějový guláš ve zmatené hlavě. A taky zběsilé těkání očí všude po stránce, jestli tam přece jen nejni někde skryto políčko NEXT. (Nebylo, kurnik!) :-D Jsem nadšená a nedočkavá pokračování. Děkuji!
K zážitku pod vlivem Avertluma – těžko to shrnout a spojit v ucelený, smysluplný závěr. Celá ta vize byla dost znepokojivá a její závěr se už potom nesl vyloženě ve znamení úzkosti a zmaru, zkresluje mi to úsudek. Je nabíledni, že alfa a omega celého Tomova bytí je ho magie, enormně silná, výjimečná. Bez ní by byl nikým. A na základě vize (i dříve napsaného) tušíme, že nejvíc ze všeho se Tom děsí bezmoci. Pokud bych se měla pokusit dešifrovat podstatu toho vidění, řekla bych, že Tomovi pozvání na setkání Starostolce přijde, a bude souzen a odsouzen. Myslím, že ho tam čeká něco podobného, co provedli Velmistři Harrymu na Taře. Ten ochromující strach malého kluka zavřeného v tmavém pokoji od toho odvisí. Tomovi magii vezmou nebo se mu ji vzít pokusí, ta trýzeň z jejího odebírání je v podstatě identická („Aby za chvíli zaútočily znovu z jiného směru. Nezanechávají stopy, jizvy, rány. Jen bolest. Ukrutnou. Spalující. Na několik minut ho vždy zkroutí v křeči, slepý, trýzeň rudě hoří v žilách…“). Nevím, jakým způsobem, a jestli vůbec, bude zasahovat Albus, ale předpokládám, že Fay stranou nezůstane určitě. Tom by jí svůj život opravdu svěřil (to proto vizi skutečně spatřil) a samozřejmě je to oboustranné - už dlouho víme, že Fay by se pro něj obětovala bez zavávání; miluje a ctí ho jak jen je toho schopná; Tomovo bezpečí staví výš než svůj vlastní život. Bude se za něj rvát do poslední kapky krve, ona a její vlčí smečka. A její nepodmíněná láska Toma od nejhoršího uchrání. Cena bude vysoká (dospěla jsem do fáze, ve které začínám tušit, kým je kánonická Fay) a oba ji zaplatí dobrovolně. Ale je samozřejmě možné, že se pletu na celé čáře; v tom případě – ať se na támhletom místě propadnu :-)…
A dodatek malý, osobní si dovolím. Za ten doušek navíc upřímně děkuju. Jsi nesmírně laskavá. A ohleduplná. Bude to dobré. Bylo mi důrazně doporučeno upínat se k lepším zítřkům; tak se tedy upínám jak vzteklá a snažím se ze všech sil s tím moc nepárat. Zatím to jde. Někdy horko těžko, ale jde. Kéž totéž platí i u tebe, Alice. ♫♥♥♥♫
Málem bez dechu
(Issabella, 21. 5. 2017 1:34)
Alice,
Drahoušku. Během čtení jsem se mnohokrát přistihla, že zadržuji dech. Hlavně v druhé části kapitoly. :-) Dostala jsi mě málem na kolena. Věřím, že to nebyl úmysl, ale Tomův zážitek pod vlivem lektvaru mě svou vahou téměř polámal.
Nitrem se mi žene monstrózní hurikán, i slzy si našli svou cestu na povrch. Jsou to jiné pocity než když čtu Harryho linii nebo tu Severuse. Nejsou však o nic menší, slabší nebo horší, jsou stejně ničivé, bolavě palčivé, zemětřesné, jsou jiné. A krásné! Ano.
První část kapitoly mě odzbrojila, krásná, čistá, něžná i upřímná. Zanechala mě nehlídanou, nepřipravenou a s neodbytnou otázkou, jak a proč se tohoto vzdal? Nebo mi to vzali?
A pak, lektvar. Napadlo mě. Ne! To jsi neudělala. Nevěřím! A četla jsem, ledová hrůza mě objala, zakryla mrazivou peřinou.
Jestli jsem v tu chvíli začala Toma milovat? Ano! Co cítím?
Lítost, copak nikdo nepochopil? Učil se tím nejbolestivějším možným způsobem.
Vztek, jak mohli, ti všichni dospělí? Byl jen dítě!
Hrůzu, tu jeho, vždyť byl jen malý kluk, i jejich, podivné věci se lehce svedou na podivné dítě.
Odpor, jak mohl být někdo tak bezcitný? Chtěl jen to co všechny děti.
Pohrdání, ke všem z nich. To, že je někdo jiný neznamená, že je špatný. Je jen jiný. Má právo na život a rovné zacházení jako každý druhý.
Hrdost, ano tu taky, na něj, na Toma. Věřím, že víš proč.
Nemohla jsem si nevzpomenout na kouzelnický svět a na zpropadené ministerstvo. Takhle hlídají výbuchy náhodné magie? Proč se tam Albus objevil až když mu bylo 11? Museli o něm přece vědět.
Vím, 'co když', je opravdu ta nejhorší možná otázka. Ubíjí, rozežírá zaživa, ale odpověď nedá.
Myslím, že tenhle můj komentář je zmatený, stejně jako se já cítím. Snad v něm najdeš hlavu, patu. A jestli ne tak se omlouvám, tohle mikádo se bude těžce rozebírat aby nepopadalo. :-D
Ano, nechala jsi mě zmatenou, skoro na pokraji kolapsu, ale děkuji, bylo to úúúúžasné. Merline, už aby byl příští pátek.
A pokud jde o zve poznámky pod čarou. Alice! Nestraš mě. Ne, neříkám to kvůli dopsání Stop. Jde mi o tebe. Mám tě opravdu ráda a jsem ti neskutečně vděčná, že jsi taková bojovnice. Kéž bych mohla. Bez mrknutí oka bych ti věnovala čas svých sil. Myslím na tebe. Věř mi.
Merlin s tebou Alice.
Všeho a všech ❤
(Domča, 21. 5. 2017 0:00)
Alice...
Po kazde kapitolce si rikam, ze TA byla nejtezsi.... ale pokazde to prebijes.
Tom.... bylo mi ho tak lito. Nechapal... proste jen nechapal. Kde mohl byt, kdyby maminka zila.
Opravdu nemam slov.... jeho detske mysleni a magie, kterou nechapal. Deti, ktere potrestal za hada.
A tvuj komentar? Nevim, cim presne si prochazis ale myslim, ze ja urcite a i mnoho jinych jsme tvoje vitealy! Posilam ti vsechnu energii sveta a doufam, ze bude lip! Strasne me desi predstava, ze by se ti neco melo stat. A ne kvuli povidce ale protoze ses mi v prubehu let stala pritelkyni ikdyz jen tou internetovou. Naucila si me toho tolik z ceho dnes cerpam a co vlastne od mladi utvarelo moji osobnost.... doufam, ze nenastane den, kdy nebudeme vedet co se s tebou deje.
Dekuji moc za krasna slova na konci. ❤❤ ani nevis, jak si mi pomohla pri vsech tech udalostech... ve chvili, kdy jsem jela z nemocnice a jen koukala skrz sklo ven a nevedela co dal.... jsi mou nejmilejsi radkyni a posilam ti slunicko a semulinkovy den.
Mam te rada
...
(miamam, 16. 6. 2017 17:59)