10. kapitola Harry - Strážce svého bratra III. část
„Sheppard,“ promluvil Harry první; zvedl poklop ticha, rozhýbal kyvadlo. Říz, říz.
„Nepřerušujte mě, prosím. Potřebuju to říct. Vážím si ho. Ačkoliv jsem ho ještě před pár dny neznal, patřil jen mezi další stovky bezejmenných hrdinů. Bojoval ve stejné válce, na stejné straně, stejně odhodlaně. Obětoval vše, včetně vlastní duše, aby nemuseli druzí. Tak jako Severus. Věřím, že ve Věži nářků on Severusovi projevil úctu. Pro tohle vše si ho vážím. …A pro tohle vše ho nenávidím.“ Odmlčel se, v kapse hřál i mrazil roztřepený útržek látky, echo snové reality. Nabral dech. „Ale jsem ochotný ho ušetřit. Kdybyste chtěli.“
„Nepřichází v úvahu.“
Severus, Jones, Draco. Identická rozhodnost. Různé odstíny.
Poppy se drobně pousmála.
„Ne,“ řekla měkce. „Vzal mi syna. Byl to dobrý syn.“
„Vraždou Severuse soudil vlastní činy,“ pronesl Draco rozvážně. „Bojoval na stejné straně, ale není stejný jako Severus; vůbec není stejný. Sheppard mrtvé odnášel, tiché a pokojné vracel domů. Nemusel přihlížet jejich utrpení, neslyšel křik roky po jejich smrti, aby stovky jiných mohl zachránit. Přesto Severus nepřestal věřit v dobro, nepřestal milovat. Nejen my tři jsme důkazem. Zda Sheppard obětoval duši? Ano. To ano. Sesláním Avady? Ne. Vyměnil ji za svitek pergamenu s pečetí Starostolce. Nejhorší je má jistota, že si toho byl vědom.“
Za jejich vyznání, v téhle chvíli je oba Harry vroucně miloval; jako dlaně, co uměly plašit bolest, stabilní tlukot srdce, namodralý obtisk ruky na svém těle.
Severusovým směrem se nepodíval. Tak odvážný nebyl.
„Jedno zapomínáte,“ ozval se Jones konečně. Vyprahle; to ty studny. „Jestli někdo postřehl zásah do paměti, je to Amador. Nenechal by takovou věc být. Dal si dohromady souvislosti, měl na to dva roky. On ví. Ví, že se účastnil Severusovy popravy. Tuší, co se nyní děje? Téměř jistě.“ Hlas jak písečnými zrnky ošlehané stěny. „Představuje pro vás smrtelnou hrozbu, pane Pottere. Musí zemřít.“
„Správně,“ řekl Severus. „On věděl, Harry. Celý čas. Od tvého příchodu; ne my jeho, to Sheppard infiltroval nás, studoval, hledal slabiny. A našel, ty víš, že ano. Jen kouř a zrcadla na odvedení pozornosti – všechno, co kdy udělal, jak s tebou mluvil, tím tě poznával, aby se mohl bránit. Jenže dnes se okolnosti změnily.
Nepotřebuje důkaz, zda máš podíl na smrti slečny Cassidyové, on nepochybuje. Nespoléhej na svou magii, je zvyklý čelit mnohonásobně mocnějšímu. Válku vyhrávají myšlenky. Amador Sheppard si nyní přeje jediné, ublížit ti. Harry? Nedovol mu to.“
„Z vašeho výrazu soudím, že Severus mou domněnku sdílí.“
Harry krátce, mlčky kývl. Na víc se nezmohl.
Nedovol mu to.
Tohle není fér; tohle k tobě tak strašně není fér, jsi mrtvý, měl bys najít klid a ne…
„Znáte ho lépe než kdokoliv z nás, pane Jonesi. Kolik informací mohl získat? Znal všechny členy? Jak dlouho nás může podezírat?“ Draco, nebetyčně klidný. Už sbíral údaje, k zorientování, vytváření strategií.
„Měl čas, přístup ke zdroji. Postrádal naše magická vodítka. Kolik členů? Několik jistě, slečnu Cassidyovou nejpravděpodobněji. Všechny? Pochybuji. Ani nepotřebuje; jakmile zemře pan Sinclair, i přes záměrné zmatení v Ardaře se bude schopný dopočítat. Ministerský lékouzelník, dva bystrozoři, dva palatini, víc než dva likvidátoři. Popravčí četa. Bude víc těch, kteří dojdou k podobnému závěru. Těžko hádat, jak dlouho nás podezřívá. S jistotou ode dneška.“
„Mohl by vědět, kdo byl osmý? Znění obvinění? Žalobce?“
Chvíli trvalo, než Jones odpověděl.
„Nevím,“ řekl. Upil čaje, svlažil hrdlo. „Vyloučit to by bylo pošetilé,“ dokončil stroze.
„Tím padá plán s útokem na jistotu,“ škrtnul v duchu Draco jeden směr stoicky, zaměřil se druhým, sám si přitakal. „Musíme ho získat živého a vyslechnout.“
„Souhlasím,“ krátce, stručně. Dutě. Jones vstal od stolu. „Prozkoumám situaci neprodleně. Amadorův stav, plány pana Sinclaira. Vrátím se co nejdříve. Kdybyste cítili jakékoliv nebezpečí, přesuňte se do Lia Fail. Najdu si vás.“ Rozhlédl se po nich, na každém vteřinku setrval. „Buďte opatrní. Pánové. Madam.“
Přemístil se.
„Zasáhlo ho to,“ prohodil Draco tlumeně.
„Nás všechny,“ podotkla Poppy. A pokrčila rameny.
„Měl ho rád. Tím svým divným způsobem,“ zamumlal Harry.
Zaútočí hned? Obrátil se na Severuse. Sheppard. Co myslíš?
„Truchlí. Pouze na okraji, nedopustí, aby ho to brzdilo. Nebo zaslepilo. Přímý střet, s brilantní taktikou, podporou, je reálný. Na ten neměl dostatek času, třebaže i s ním mohl kalkulovat, připravit základy. Nebojí se zemřít, ale chce jistotu úspěchu. Tím je zabít tebe. Draca s Poppy pravděpodobně vynechá, nikoliv ze soucitu. Jen čistá praktičnost, ukázal jsi mu, že tvůj hněv je klidný, nezastírá rozum, nevede k chybám, jejich smrtí tě neoslabí. Soustředí se na tebe. A udeří tvrdě.“
Drsně přímé bez pozlátek; Severus, jakým vždy byl.
Logickou reakcí by měl být strach. Jenže Harrymu to přineslo záchvěv sladkobolného smíru.
Nesmím zemřít v boji, řekl prostě. Ty víš.
Severus ho ignoroval. Intenzivně přemítal, pracoval s novým kousek skládačky.
„Nejstřízlivější scénář: tvá eliminace se stává prioritou, ovšem prozatím zachová svou roli. Tudíž ano, měli bychom mít trochu času…“
To mi stačí, zastavil ho Harry dřív, než následovalo nějaké „ale“.
„Taky vás na moment opustím,“ sdělil Dracovi a Poppy, „nutně potřebujeme Trillium. Severus si myslí, že by nám mohla pomoct Uršula, stavím se za ní.“
Pravda. Částečná. Potřeboval monolit.
Splynout, sdílet vražednou krásu přinesenou z minulosti, z milování, Severusovy blízkosti. Theolininu smrt, odhalení Shepparda; nechat to všechno vsáknout do černého labyrintu, rozmělnit, ulevit si. Procítit, jak monolit pláče místo něj. Na takový náklad žalandílci stačit nemohli.
„Uršula. Výtečný nápad,“ poznamenal Draco. „Otestuji zatím kvalitu a vlastnosti Mnoholičného. Laboratoř mi přijde vhod.“
„Mně pár minut odpočinku,“ mrkla Poppy skoro omluvně. „Jen běž.“
„Nebudu pryč dlouho. A kdyby něco, jak řekl Jones.“
Harry se zvedl, zkontroloval ochranné štíty, neměl dobrý pocit, že je tu nechává, jistota čehokoliv se rozplynula s Lenkou. Severus hleděl na prázdnou židli po Jonesovi, výraz nečitelný.
„Pouto mezi Válečníky je mocné.“
Cosi v jeho tónu Harryho zarazilo.
Počkej. Snad si nemyslíš… Myslíš. Nedůvěřuješ mu. Předpokládáš, že nás zradí.
Severus neodpověděl. Nemusel, bylo to dost jasné. Harrymu představa neupřímného Jonese přišla absurdní; což ve výsledku zní ještě absurdněji. Život je samé překvapení.
Skousl rty, přemítal, váhal.
Tvou moudrost a zkušenosti bezmezně ctím, Severusi. Ale nesouhlasím. Jones nás nezradí. Lia Fail není past. Jo, má Shepparda rád, tohle si rozhodně nepřál, i Theoline jím otřásla, choval se divně, zmizel zatraceně rychle. Jenže já mu věřím. Navíc, monolit ochrání mě i Draca; co Poppy? Neodvážím se riskovat, že by to nezvládla. Já Jonesovi věřím. …Dělám chybu?
Severus k němu stočil duhovky, černé, bezedné. Syrové.
„Mám o tebe strach.“
Jako když se dotknete rozžhavené plotny. Automatický impulz, strhnete ruku. Harry divoce zíral na špičky svých bot, v hrdle něco ostrého a palčivého, taky v očích, možná se rudá konečně změnila ve skutečný oheň, propaloval lebeční důlky.
Ne. Tohle vůbec není k tobě fér.
Neměj, procedil skrz zatnuté zuby, tak snadno mě ta žlutooká bestie zdrhnout nenechá, vstoupil do meziprostoru.
Ennio Morricone - Mille Echi (Tisíc ozvěn)
Bezpečnostní protokoly nařizovaly velitelům útvarů chápat svůj život za cennější než svých podřízených, v případě akutního nebezpečí použít návnady. Zvlášť, když se stanete ikonou. Tou se Amador, Kingsley i Jones stali. Tudíž ministerský tajný sklad obsahoval Mnoholičné lektvary všech tří, zakonzervované, k okamžitému použití, kdykoliv.
Amador měl svůj vlastní v kanceláři. Několik let. Dnes ho využil.
Do Azkabanu v jeho podobě odešel Kazatel. Na nic se neptal. Vypil a šel. Jestli ho Kingsley ve svém zdrceném rozpoložení poznal, najevo to nedal.
Amador v předsíni svého domu svlékl hábit, zavěsil na skobu k ostatním, čtyři šedé. Jeden rudý. V tlumeném světle rozžíhajících se lamp z obývacího pokoje vypadaly jako řada oběšenců.
Viselče, viselče, k čemu ty výčitky? Vítr tě učeše, déšť nohy umyje; zpuchřelý provaz vrátí tě zemi, ve kvítku sedmikrás zrodíš se nový… pikáš, tati!
Amador vešel do pokoje, zamířil ke komodě, do masivní sklenky nalil čirou tekutinu s pronikavě říznou vůní.
„Víno je pro aristokraty, ohnivá whisky pro filozofy,“ prohodil, uvelebil se, natáhl nohy po dlouhém dni. Úlevně vydechl. „Likvidátoři pijí dračí pálenku.“
Theoline v křesle, zachumlaná do deky, vzhlédla od spisu na kolenou. Přivolala sklenku, natáhla ruku s ní k němu, pohled odhodlaně vyzývavý. Skepticky přimhouřil víčka. A nalil jí, přesně na dva prsty.
S neskrývanou jízlivostí sledoval, jak se rázně napila, polkla; v duchu příjemně spokojený. Moje děvče.
Theoline vzápětí vytřeštila oči, divě mrkala, vytryskly jí slzy. Ústa otevřená, lapala po kyslíku.
„Tohle bude chtít trénink,“ zasípěla. Asi. Nebylo jí moc rozumět.
Amador upil, dračí žár dávno hrdlo míjel, vléval se rovnou do žil. Všechna křesla v místnosti prázdná.
Přivolal dvě hrubá polena z koše u krbu, několik mávnutí hůlkou, přestal. Přemýšlel, vzpomínal, hledal. Došel k rozhodnutí. Svižně ladné kreace pohybů. Hotovo.
Přistoupil k protější zdi, upevnil tam stvořený prázdný rám, zdobený jemnou řezbou bezejmenných květů.
Pohřeb bude za tři dny. Nehodlal se zúčastnit. Theoline v rakvi stejně nebude.
Hrob mé dcery je také prázdný, stočil pohled k rámu vedle. V něm obraz byl.
Amélie uprostřed své zahrady v dlani laskala čerstvé poupě, tváří k němu, úsměv blaženě zasněný, tak krásná. Tak křehká. Rozcuchaná Tori klečela u jejích nohou, tvářičku zmazanou od hlíny, zarputile zírala na květináč, snažila se probudit magií spící semínko. Kolik jí bylo? Pět? Nevzpomínal si.
Obraz byl nehybný. Tak to Amador chtěl. Realitu. Trvalo dlouho, než objevil umělce ochotného malovat vzpomínku z Myslánky, jen strnulou momentku. Vybrat kterou nebylo tak těžké. Neměl jich mnoho.
Jakou zvolí pro Theoline do prázdného rámu? V mysli mu jich naskočily desítky; jak včelí roj, mrak valících se žihadel… Nad tím bude přemýšlet později.
Amador se opět napil, vrátil k rodinnému portrétu. Od noci vraždy tu nějaký čas nežil, přespával na ústředí. Dům vyklidili jiní. Všechno pryč. Toriin pokojíček změnili na hostinský, ložnici na mládeneckou. Jen zahrady se zakázal dotknout.
Co dali do Toriiny rakve? Předpokládal, že hračky. Nebo možná ne. Na jejich pohřbu taky nebyl.
Theolininu nejspíš vyplní bystrozorský háv a hůlka.
Jak znám Kingsleyho, tajně tam přidá šedý hábit. Jednou mi to poví. Za pár let. Nejspíš, přitakal si. Další lok tekuté výhně.
Zahrada… Občas sedával na schodech zadní verandy, díval se, jak prorůstá plevelem, vzácné odrůdy nehýčkané magií uvadají, aby víckrát nevykvetly, udržované cestičky se ztrácí. S každým uschlým padajícím lístkem ho Amélie zlehka políbila.
Někdy, velmi zřídka, s ní mluvil.
Otevřel prosklené dveře, sestoupil dva schody, na nebi první známky svítání; jako obvykle se z práce vracel pozdě. V dlani úzkou ruličku pergamenu.
„Přišel mi dopis. Z Francie.“
Chvíli tam postál, zahrada tichá, pokojná, noční hmyz usínal, denní se ještě nevzbudil.
„Ano,“ přitakal, „odpovím.“
Vrátil se do domu, pečlivě zavřel.
Že se nikdy nepřipojíš k památeční tryzně, to bych ještě pochopila. Ale co jsi provedl s její zahradou, to ti nikdy neodpustím; když nehodláš platit, aby se o ni někdo staral, měl jsi ji raději zničit, syčela na něj nenávistně Améliina matka během posledního setkání. Neřekl nic. V těch letech toho mimo práci vůbec moc nenamluvil. Příbuzní se poté už neozvali. Konečně.
Necítil potřebu mluvit. Vysvětlovat. Nezajímalo ho, co si o něm myslí druzí.
Pak sem poprvé přivedl Theoline. Tou dobou už samozřejmě jeho příběh znala; ne od něj. O tom spolu nehovořili. On nezačal, ona se nezeptala. Vyhovující pro oba.
Zavěsila plášť v předsíni, vstoupila do pokoje, v náručí několik spisů o případech, které chtěli probrat.
„Udělejte si pohodlí, slečno Cassidyová, zatím objednám. Třebaže je ušetříme naší přítomnosti, není důvod měnit zvyky, dnes vybíráte restauraci vy,“ ohlédl se.
Theoline stála v místnosti, oči zavřené, na rtech nepřítomně drobný úsměv. Vdechovala atmosféru, vítala se s jeho domovem. Mlčky a v soukromí slavila další zdolanou zeď, za kterou ji pustil. Neurazila by ho rozpačitě dojemným děkováním.
Taková byla její láska k němu; neustále přítomná, nevyslovená, vděčná za vše, nikdy nežádala víc.
Takovou byl Amador schopen přijímat.
Theoline zvedla víčka, odložila svazky na stůl.
„Váhám,“ zadumala se, „Přelétavá sova, Čarochuť nebo Divotvorný talíř?“ Pokrčila rameny.
Sklouzla pohledem k obrazu jeho ženy a dcery, tomu se nedalo vyhnout. Nepřišla žádná prázdná slova s podhoubím soustrasti. Theoline zničehonic naprosto neomylně zamířila k zadní verandě, prošla pokojem, kuchyní, jako by tu byla stokrát, jako by všechny domy na světě byly stejné, zastavila před prosklenými dveřmi, vyhlédla ven.
„Věděla jsem to,“ zamumlala. „Kterákoliv jiná víla by do zahrady vložila sebe, změnila ji.“
Planě rostoucí keře, holé stonky, rostliny přiváté větrem, stezky jen v paměti…
„Je moc hezké, co jste pro svou ženu udělal, pane.“
…a v tom všem, Amélie.
Theoline se k němu obrátila, ukazováček vztyčený.
„Už vím. Čarochuť. Umí tam výtečně ryby; nasytí, neunaví, podpoří mozkovou činnost. Dokonalá kombinace k těm zapeklitým případům.“
Jediná pochopila.
Další z nevinně hlubokých okamžiků, kdy si byl jistý, že mezi nimi jsou slova zbytečná, zněli na stejné frekvenci, bez kompromisů, přirozeně.
Už nezní.
Amador pomalu upíjel, nebylo kam spěchat. Nechtěl se opít. Jen trochu tepla do zkřehlých prstů.
Posadil se do křesla, jako obvykle zasténalo po jeho vahou, vylovil z kapsy počmárané listy, Danteho poznámky.
Téměř nečitelný škrabopis Potterových emocí během skrytého výslechu neodhalil nic nečekaného. Vzdálený neurčitý smutek, strnulost, obezřetnost, sebekontrola. Únava částečně předstíraná. Proč do skladu šel nejasné. Šok z nalezení Theoline nebyl hraný. Zarazila ho ona nebo její stav? Ohledně nitrozpytu; chtěl znát pravdu. Zda je živá nebo jinou? Občas se Dantemu vzdaloval. Jako by se soustředil, někomu naslouchal?
Amador si krátce přitakal, tohle tušil.
Theolinin příběh Pottera nefalšovaně překvapil, následoval pocit smutku, záchvěv viny. Neprůkazné, každý svědek tragédie se cítí provinile, že to není on či někdo jemu blízký, kdo tam leží v… Irelevantní, zavrčel. Soustřeď se.
Soucit. Potterův soucit k němu.
Rázné loknutí, Amador zaryl pohled do prázdnoty čerstvého rámu. Zůstal tak. Možná nejvzácnější z obrazů jsou ty dosud nestvořené? Nabízí možnosti. Třeba, že tohle ještě není konec, to přeci nemůže být pravda, vždyť ještě včera, dnes ráno…
Třaskavé létavice myšlenek. Potřásl hlavou, ne. Ještě ne.
Vrátil se k Danteho chrleným klikyhákům.
Potter se mu ztratil. Jistě; nitroklid.
Theolininy kresby, Smrtijed, Kočičí princ. Údiv. Ale Potter nevěděl. Nelhal.
Přes kličku s Temným pánem se Amador propracoval k tomu důležitému – vyslovit Snapeovo jméno.
I skrz záštitu nitroklidu Dante vycítil lásku, bolest, žal. Hněv.
Mohl jste ji zachránit?
Nemohl.
Pravda.
…Já vím.
Ano. Amador skutečně věděl.
Odložil Danteho zápisky, jen nepřímo potvrdily, co znal, s čím počítal. K doznání nestačily.
S tím taky počítal.
Nechal stéct do hrdla poslední dračí slzy. A dolil si.
Vstal z křesla, přešel do kuchyně, k jedné z vyšších skříněk, levá dvířka barevně neladila, skoro nepostřehnutelně. Kdysi to bývala prkna podlahy v ložnici.
Nepoužívaná, zaprášené madlo, skrovnou zásobu nádobí uchovával níž; jeho málo návštěv to vědělo. Dlouho ji neotevřel.
Dnes věděl, že neodolá. Musel to vidět.
Uchopil mosazné, okrasně zkroucené držadlo – ne, nepotřebuji se napít, procítil jeho hladký studený tvar. Otevřel. Skřínka byla prázdná, každičká polička; pokud nepočítáte usazený prach v dávno opuštěné pavučině. Někdy prázdná skříň skrývá nesmírná bohatství.
Tohle nebyl ten případ.
Důležitá byla dvířka. Vyměněná, z prken v podlaze, schovaná všem na očích. Jejich vnitřní strana.
Na ní neohrabaně, ve spěchu, zoufalé nutnosti, magií vypálená slova.
Amador je v ložnici našel příliš pozdě, magie dávno vyprchala. Byla jeho? A rukopis?
Pochyboval.
Neměl odvahu nepochybovat.
Pak začal váhat.
Doufat.
A nakonec – uvěřil.
Byla to jeho magie. Jeho slova. Vzkaz, který tajně poslal sám sobě.
A znamenal přesně to, co si urputně, zběsile přál.
“Nebudu si to pamatovat, ale dokázal jsem to.“
Přejel prsty po tmavě hnědých znacích, vnímal drobné nerovnosti desky. Ani zabrnění magie. Stejně jím kontakt projel jak zásah bleskem. Elektrizující.
Dokázal jsem to.
Našel vrahy mých děvčátek.
A zabil.
Dokázal.
Nechal ruku klesnout, v druhé sklenku u rtů.
Nebudu si to pamatovat.
Tehdy. Když uvěřil. Tehdy ta protivná nejistota, cosi chybějícího v mysli, získala jinou příchuť.
Docela jinou.
Věděl, že by neměl, varovná světýlka v hlavě zářila jasně, intuice jak rozbitý kolovrátek, nedělej to, nedělej to, nedělej… Jenže Amador se někdy neposlouchal.
Čím víc odhalil, spojil, čím hlouběji pronikal propletenci tajemství – tím víc bylo zřejmé, že už není cesty zpět.
Severus Snape.
Hrdina obou válek. Mladší než Amador, dokázal stonásobně víc. Věci, kterých by Amador schopný nebyl. Například zabít jednoho, aby získal šanci spasit deset jiných. V konečném důsledku všechny.
Tyhle věci. Nezbytné. Nutné. Rozhodující. Šílené.
Jak to dokázal?! Jak vydržel? Jak při tom neztratil víru? Jiný by se zlomil, přišel o rozum, otupěl natolik, že by se skutečně k Temnému pánovi přidal, vydal mu Chlapce, který přežil. Třeba jen proto, aby-to-už-konečně-skončilo!
On nic z toho neudělal. Zůstal stát, věrný Světlu.
Amador to nesvěřil živé duši, ale Severus Snape byl jeho vzor. Vzhlížel k němu. Toužil být jako on.
Pozvedl sklenku, napil se.
Na tebe, Severusi.
Zavřel dvířka.
Cvaknutí kliky, lehké kroky zněly rázně, prozrazovaly, že se Amélie skutečně hněvá, dřív než promluvila. Amador chvatně polkl kus uloupeného koláče, první jídlo, které na své hladové výpravě z pracovny objevil, s neutrálním výrazem se opřel o kuchyňskou linku, schoval za sebou drobečkovou spoušť.
„Viktorie Sheppardová. Okamžitě pojď sem,“ zavelela Amélie klidně. Nikdy nekřičela.
Amadorovi se podařilo nehnout brvou; magická fontánka v obývacím pokoji, na které už týden Amélie pracovala, aby místnost osvěžila vůní čistoty s nádechem muškátových ořechů, a včera s hrdým uspokojením oznámila, nesahat, kouzlo musí dozrát, totiž už muškátem nevoněla. Amélie to zjevně dosud neví. Prozatím byl Amador v bezpečí.
Pomalé šoupání bosých nožiček, Tori překročila práh, v pyžamku s hopsajícími maršmelouny ještě navlhlém spánkem. Ramínka schlíple stažená, rozespale vytřela pěstičkou ospalky z koutků.
„Ano, maminko?“
„Zasadila jsi do zahrady Zmarlík ostrochmuřec,“ sdělila Amélie a ne, nebyla to otázka.
Amador neměl nejmenší ponětí, co je Zmarlík ostrochmuřec.
Pohlédl na dcerku, zvlnil pravé obočí.
„To že jsi udělala?“
„Asi ano, tatínku,“ hlesla, jako by právě pozbyla poslední naději.
„A vysvětlíš nám, proč jsi to udělala, mladá dámo?“ pokračovala Amélie ve výslechu.
„Ano, maminko,“ kývla Tori odevzdaně, „našla jsem jeho obrázek v té bájo knížce o kytičkách a moc se mi líbil, on je takový celý pruhovaný a modrošedočerný a vypadá, jako by se mračil, opravdu hodně mračil, a pak jsem ho včera náhodou našla u lesa na procházce a,“ nadechla se, zaklonila hlavičku, aby viděla matce do očí, vychrlila nešťastně, „naše zahrádka je plná nádherňoucích kytiček, potřebují, aby je někdo chránil!“
Amador kamenně sledoval svého rozčepýřeného diblíčka v cukrátkovém pyžámku; úporně se snažil nedat najevo pýchu. Cítil zlověstný pohled, který Amélie vrhla jeho směrem, v pořádku, bylo dané předem, že s výsledkem vyšetřování padne vina na něj. Ačkoliv stále nevěděl, co je Zmarlík.
„Vím, že jsi to myslela dobře,“ kývla Amélie. „Ale měla ses mne nejdřív zeptat. Řekla bych ti, že se mu říká mordovník a je k tomu důvod. Jeho kořeny se totiž rozprostírají těsně pod povrchem, potřebuje velký prostor; když ho nemá, vylučuje jedovaté výpary a rostliny kolem sebe vyhubí.“
„Způsobil velké škody?“ otočil se ustaraně k manželce.
„Díky Luně, neujal se,“ pousmála se vděčně. Opět zvážněla. „Ale zahrada je vystrašená. Do konce týdne jí budeš se mnou každý den zpívat, Tori. Musíš si důvěru květin znovu zasloužit.“
„Ano, maminko. Moc mě to mrzí.“
„Předtím jsi to nevěděla. Teď to víš,“ pokynula jí Amélie, už hlasem jako obvykle láskyplně něžným, „běž si vyčistit zoubky, strašidýlko.“
Zmizela ve dveřích k zadnímu dvorku, Amador s Tori osaměl.
„Děkuji, že se snažíš maminku chránit, když tu nejsem,“ pronesl opravdově. Mrknul. „Příště se to povede.“
Kouzlo ze všech nejkrásnější, šťastné jiskřičky pýchy v dcerčiných očích, zvlněná pusinka.
Vzápětí Toriin úsměv posmutněl.
„Tatínku, máš taky průšvih. Dnes přijde na návštěvu teta Violet. Ten třešňový koláč maminka upekla pro ni,“ vzala významně do prstíků límeček kabátku, s povzdechem dodala němé: „drobečky.“
Na prázdné kuchyňské lince stál hrnek s nažloutlými kroužky od zaschlého čaje. Tetu Violet i třešňový koláč sežral tikající mordovník.
Amador se vrátil do pokoje. Sem tam se našel nějaký troufalec, který navrhoval, ať dům prodá, přestěhuje se. Nikdy. Za všechna léta o tom Amador ani na vteřinu nepřemýšlel. Nebyl to jen jeho domov.
Někdy je nevídal celé týdny, měsíce. Pouze vnímal; pleskavé capkání bosých nožek, tlumené hihňání zpoza gauče. Améliin zpěv. Vůni linoucí se z kuchyně. V polospánku měkké tvary jejího těla.
Dům krásných duchů.
Za nic na světě by se ho nevzdal.
Dnes byl k němu mimořádně štědrý. Zřejmě vítal Theoline. Stala se součástí. Vždy měl dojem, že sem nějak patří.
Zvolna pohledem klouzal po Améliině tváři, šmouhách na Toriině obličejíku.
Moje děvčátka.
A Severus Snape.
Můj hrdina.
Amador nepotřeboval ztracenou vzpomínku. Dávno pochopil, že se podílel na jeho popravě. I proč.
Napsal si to ohněm na podlahu.
Kterou z mých holčiček zabil? Obě?
Doufám. Udělal by to rychle.
Stejně jistě věděl, co přesně v té chvíli cítil.
…Mohl jste ho zachránit?
…Nemohl.
Ale to vy víte, pane Pottere. Vím, že ano.
Dnes už tomu rozumíte.
Velkou dlaň na hrbolatém zdivu v jámě prázdného rámu.
Protože někdy prostě nemůžete. I když byste si to přáli.
Řetěz nenávisti; ukovaný z lásky, ztráty, žalu. Touhy po spravedlnosti. Táhne se lidskou existencí, co svět světem stojí.
Přiznám, že jsem doufal, že právě vy uspějete, kde já selhal. A řetěz přerušíte.
Což k vám nebylo fér. Jste příliš mladý, vaše bolest příliš hluboká, příliš čerstvá. Vaše moc příliš nedozírná. Na jednoho člověka až moc “příliš“.
A přesto je ve vás stále něco čistého; chápu, v co ministr doufá.
Amador se odvrátil, usedl do křesla. Upíjel po kapkách.
Ministrovy plány neznal. Nezdálo se obtížné je vydedukovat.
Amador měl svůj vlastní. Ukrýt pravdu, za jakoukoliv cenu.
Severus Snape byl hrdina. Zasloužil si všechny pocty, být oplakáván. Lidé stejně pravdu nechtějí, ne, kdepak, bývá krvavá a špinavá a bolí; lidé chtějí hrdiny. Aby měli v koho věřit.
Pro vás udělám totéž, pane Pottere. Nikdo se nedozví. Přísahám.
V den, kdy jste vyšel z monolitu, jsem to věděl. Jen dvě pohnutky jsou natolik silné, aby probudily truchlící; naděje a hněv. Vaše oči zrovna pochybnostmi nehýřily.
Jenže jsem se mýlil.
Kdybyste tu nyní byl, tuto konverzaci skutečně se mnou vedl, nejspíš bych doufal, že jste mne za těch pár dní poznal natolik, abyste uvěřil. Že jsem upřímně zvažoval se vám vydat.
Neodvážil jsem se. Riskovat, že v mé mysli najdete spojení k Theoline; ne, ani na to si nevzpomínám, ale vím, vím, že se přidala k popravě – potkali jsme se náhodou, poznala to na mně? Nebo jsem za ní v agónii šel sám, podělit se o tu strašnou tíhu, děsivé vítězství; protože za kým jiným bych šel?
Neměl jsem.
Jako vy jste neměl zapojit slečnu Láskorádovou, pana Malfoye, madam Poppy.
Zdá se, že děláme stejné chyby, pane Pottere.
I Theoline postřehla zásah do paměti, cosi v ní uvízlo. Slíbila, že to nechá být. Snažím se věřit, že jste ji nenechal umírat s vědomím, že mě zradila.
Vina za její smrt padá na nás oba. Ohrozil jsem ji a neochránil. Ten pocit vám není cizí, že?
Když padne bratr Válečník po vašem boku, je to zlé. Část vás zemře s ním. Jenže co když někdo tajně vstoupí do vašeho domu, kde v důvěře skrýváte to nevinné, čisté, bezbranné? Tam umíráte celý.
Tak, jako jsem před dvěma lety vstoupil k vám. Jako Severus Snape vešel do mého domu. Jako Temný pán překročil práh vašich rodičů. …Kdo asi navštívil jeho?
Vidíte? Řetězec nenávisti, jak se klikatí, počátek v nedohlednu, nekonečný, jedno očko zapadá do druhého, dokonale. Další už se tvoří v žáru pece. Vaše? Moje?
Uvidíme.
Dokážete obnovit odebrané vzpomínky? Váš nitrozpyt je mistrnější než dáváte najevo, vnukl jste emoci empatovi; který to ještě stále ani netuší.
Ale ne, v tom to nebude, práce likvidátora mě naučila, že nejčastěji je skutečnost velmi prostá.
Ministrův plán. Rozhodl se vykoupit své svědomí, život i Anglii tím, že vám vydá popravčí četu.
A Jones vás vede. V Ardaře mě to napadlo. Powellovo záhadné úmrtí mou domněnku potvrdilo. S Holcombem jste se ani netajil.
Další jména byla pro mne novinkou, za dva roky jsem našel kromě sebe a Theoline jen ty dva. Vám na to stačilo šest dní. Šest dní. A chybím vám já a jeden palatin; pokud ještě žije.
Jonesi…
Brouskovu naivní pošetilost bych chápal, ale vy? Ačkoliv, na druhou stranu je to logické, vaše přednost se stala vaší slabinou, nemůžete znát jaké to je, když vám žilami proudí jed; nikdy jste ztrátu nezažil.
Přivedl jste panu Potterovi Diwakara vy? První krok, zajistit vhodného viníka. Dobrý tah. Oceňuji i snahu o zmatení v Ardaře – ale vážně jste si myslel, že mě tím zachráníte? Že dokážete Pottera ovládat, kontrolovat? Obelhat?
Nikdo nedokáže.
Dnes vám to vysvětlil. Nebyla to náhoda. Připravil se. Hodiny jsou důkaz.
Protože Theoline byste mu nevyzradil. Kdyby nebylo zbytí, mě byste obětoval. Theoline ne.
Mám tušení, že se tu brzy objevíte s přiznáním. Budete chtít, abych se mu vydal nebo společně hledat jak zabít toho, který ovládá cizí Avadu?
Rudé oči Temného pána byly hrůzné, tolik nenávisti. Ale ty hadí bílé, klidné; ty jsou horší.
Vy to víte taky, Jonesi.
Amador naklonil sklenku. Zjistil, že je prázdná. Odložil ji na stolek.
Jste tu ještě, pane Pottere? Výborně. Vzpomínáte, jak jsem před chvílí prozradil, že jsem se zmýlil?
Hněv nebo naděje.
Byl jsem si jistý, že to je hněv. Než mi došlo, že vás z monolitu vyvedlo obojí.
My dva jsme si vážně podobní.
Draco Malfoy, madam Poppy, jsou vám drazí, ano. Ale nejsou tím, co si přejete nejvíc.
A to vám vezmu. Můj článek řetězu. Za Theoline.
Vás, pane Pottere, mozkomor nepolíbí.
Zvedl se z křesla, rozhlédl po místnosti.
Žádný strach, děvčátka. Umírat nehodlám. Mám moc práce.
Chytit Vykonavatele. Pár dalších drahoušů. Chránit památku Severuse Snapea. Vaši, pane Pottere. Žít v domě krásných duchů.
Moc, moc práce.
A také mám plán.
Amador stál pevně, vykročil rázně, chůze jistá, vydal se k pracovně, po pravici východ do předsíně.
Theoline, vlasy vyčesané, v upnutém bystrozorském hávu, přes něj obléknutý Amadorův šedý, se zkoumala ve vysokém benátském zrcadle po prababičce Sheppardové. Zepředu, zleva, zprava. Rozepnula šedý, velký tak, že na ní plandal, nechala ho klesnout z ramen k loktům. Nová prohlídka. Čelo jemně zachmuřené nelibostí, otočila se kolem dokola. A postřehla Amadora.
Na tisícinu vteřiny rozpačitě vyděšená, jak dívenka přichycená s matčinou oblíbenou růží rozmazanou na rtech. Mrkla. Pohodila hlavou. Se stoickým výrazem se obrátila zpět k zrcadlu, zvedla šedý hábit, upravila, skryla pod ním bystrozorský. Rezolutně kývla.
„Tím je to dané. Musím být likvidátor,“ oznámila. „Rudá mi nejde k pleti.“
Na lesklé ploše odraz osamělé stolní lampy.
„S tím nelze než souhlasit, slečno Cassidyová,“ odvětil Amador tichu; jen v šedé vynikne pravý půvab.
Vzal za kliku, vstoupil do pracovny, zavřel. Zažehl oheň v krbu.
Sklidil vše z pracovního stolu, kouzlem očistil povrch. Z tajné zásuvky na boku vyjmul balíček, působivé jiskření ochranných inkantací. Položil ho na střed desky.
Zavřel oči. Ponořil se do sebe, do nitra svého nejhlubšího Já, které neunese ani nejmenší klam.
Potom sejmul magické štíty, rozhalil plátno.
A vztáhl dlaň nad desky spícího Berithova Necronomiconu.
„S respektem a bázní k tobě přicházím. Prosazuji a věřím ve tvé nezpochybnitelné právo být součástí světa. Žasnu nad tvou krásou, vděčný přijímám tvé dary, ctím tvou moudrost. S pokorou se skláním tvé moci. Koluješ v mých žilách a já jsem na to hrdý. Přijmi prosím toho, kdo na tebe roky spoléhá; pomoz mi. Ukaž, jak zabít Harryho Jamese Pottera.“
Jako sametová vlna vylila se magie, zaplnila pokoj od podlahy po strop, zakryla vše černým suknem, pronikala skrz; Amadorovi se v zlatém svitu probouzejících se run kniha otevřela.
Two Steps From Hell - Enchantress
Oddechování spáčů v nesourodém rytmu, rušené občasným povzdechem, zamlaskáním, šelestem pokrývek. Praskavé sténání matrací. Zpěv hořících polen v krbu. Svěží vůně rostlin, zelených listů, amarylek, čínských růží, pantoflíčků, podél všech zdí, na každém stolku. Takový klid.
A ticho. Až jste měli potřebu začít křičet.
Anna shrnula peřinu ke straně, posadila se, položila chodidla na zem, přivítaná chladem. Skoro příjemným. Vklouzla do bot s měkkou podrážkou, županu, vstala, došla k výklenku u dveří; dávno se naučila pohybovat neslyšně, nerušit. Stejně zkontrolovala spící dívky mezi žlutočernými závěsy. Žádnou nevzbudila. Sklouzla po nich laskavě smutným pohledem, někdy vám závidím. Tu prostou důvěru jít spát…
Sněte sladce, pousmála se, otočila ke stěně, s polaskáním a vzpomínkou na profesorku Prýtovou odhrnula červené girlandy kočičích ocásků Akalyfy, prstem nakreslila obrázek jezevce na kvádr s bílou skvrnou. Společenskou síň obývala slečna Lambová, bystrozorka, té by Anna neunikla.
Bystrozoři. S širokými úsměvy a vážnýma očima dorazili do Bradavic časně ráno, zabydleli se v každé koleji, udělali několik přednášek v rámci lákání studentů do svých řad. Vážně jim to někdo věřil?
Zeď zprůsvitněla, Anna vstoupila do tajné chodby. Vinula se podél celého hradu, posetá kouzelnými okenními průhledy do zahrad, na hřiště, k jezeru, lesu, z druhé strany míjela kuchyň, učebny, Velkou síň, schodiště, ošetřovnu. Široká tak akorát; když Anna rozpažila, konečky levých prstů splývala po skleněných tabulích, rezonovaly šuměním lesa, šploucháním vody, echem vášnivých diváků na tribunách, pravými vnímala vibrování magie měnící se podle toho, kolem kterých prostor zrovna procházela.
Milovala to. Dech Bradavic, nesoucí v sobě staletí. S přivřenými víčky kráčela zvolna.
Postrádala Uršulu. Její bláznivě nesmyslné stesky, chaotické štěbetání, nepředvídatelné chování. Ale především její vyprávění. Příběhy. Uršula jich znala tolik, pousmála se v duchu. Historky, krátké, dlouhé, děsivé, ztřeštěné, smutné, o studentech výjimečných, neznámých, Anna jim mohla naslouchat celé noci. Naslouchala. Roky, než před týdnem Uršula zmizela. Nyní si je přehrávala v mysli, úryvky životů těch, co hradem prošli, nechali tu svá dětství, první lásky, vítězství i prohry, vpletli svá srdce do kamenné klenby sálů, sychravého aroma stoupajícího z žulových hradeb, ze spár vyvěralo špitání, dušené vzlyky, hlasitý smích, nesmělé polibky. Prachem zanesené poztrácené pentle do vlasů, milostné vzkazy na zdech, jejichž magie dávno vymizela; Anna to vše hladově nasávala.
Melodie minulosti. Jen ona uměla přehlušit to přízračné ticho nezadržitelně se blížící temnoty požírající jiskřivě bílý sníh, vlnící se svalstvo, žhnoucí oči, tesáky, stovky tlap, kmitaly rychlé k nepostřehnutí, rytmus němých bubnů, jejichž paličky zešílely, tolik těl, pohybu, energie, zardoušené – tichem…!
Anna prudce otevřela oči, ne! Splašený tep, ledové kapičky potu mezi lopatkami, zarputile potřásla hlavou. Ne. Nádech. Výdech.
Hebce konejšivé tóny hradu.
Rozesmátý dusot běžících nohou, spěchaly na hodinu, skončila loni nebo před dvěma sty lety.
Anna se pousmála, vyprovodila je přáním, stihněte to včas. Spustila paže k bokům, pokračovala v cestě. Minula roky opuštěnou, nepoužívanou učebnu přírodní elementy v praxi, po levé straně chátrající Hagridovu hájenku, nový šafář přebýval ve škole, chodba se stáčela, klikatě stoupala v mírném úhlu; vláčně omámená krvinka Anna protékala tepnou Bradavic.
O hodně později se Anna zastavila. Některé noci právě zde její vycházka končila; jindy probíhala s tváří odvrácenou. Dnes zůstala stát. Asi to nějak tušila předem.
Hleděla na vysokou zdobenou vstupní bránu, z výšky i dálky se zdála maličká, hlavní cestu. Podél ní deset vzrostlých, košatých bílých Innosentů.
Tmavě indigové říjnové noční nebe zdobily rozpustilé hvězdné lucerničky, chudokrevný měsíc, krajkové cáry mlhavých oblaků. Jak mírumilovný výhled.
A jak prolhaný.
Štíty plály v plné moci, vzpíraly se skutečnosti, chránily studenty pohádkovou kresbou. Ale stačilo přijít blíž, dostat se pár kroků od hranic. A kouzelná vidina se stala tím, čím byla. Obyčejnou lží.
Tam se víc Anna nedostane, pozemkem bloudily rudé pláště se svými úsměvy, nezačíná vám hodina, slečno, zabloudila jste, skleník je tamtudy, myslím, že jsem zaslechl svolávání k večeři. Jistě, madam, děkuji, pane. Bylo to otravné, nakonec to Anna vzdala.
Nikdy pro ně nepřestaneme být dětmi, pomyslela si s odevzdaným povzdechem.
„Ve válce nejsou děti, pouze válečníci a oběti. Žádné děti,“ ozval se hluboký hlas. Tlumený. Vážný. Docela blízko. Ne příliš. „Děsí je to. Ve skutečnosti chrání své vlastní touhy. Bytostní potřebu nevinnosti.“ Krátká odmlka. „Omlouvám se, jestli jsem tě vylekal, Anno.“
Vylekal? Vlastně si nebyla jistá. Mohlo se to ztratit v třaskavé erupci tisíce emocí.
Neohlédla se. Věděla, kdo to je. Třebaže s ním nikdy nemluvila, nesetkala osobně; patrně už znala hrad příliš dobře.
V hrudníku orkán, v nehybném oku tornáda ztřeštěně poletoval ptáček, máchal křídly, tepem bušil do spánků. Merline! Po ničem netoužila víc, tak dlouho čekala, sbírala odvahu. A on za ní přišel sám.
Nasála hudbu hradu, snažila se uklidnit. Nechtěla to zkazit.
Trochu křečovitě přitakala.
„To dává smysl, pane. Děkuji.“
Salazar přistoupil blíž. Stanul po jejím boku.
Sledovali obrázkovou omalovánku spolu.
„Zhoršilo se to,“ oznámila Anna. Neptala se.
Vzápětí jak babí léto tenká se jí dotkla magie, mocná, prastará, až z ní vstaly chloupky na zátylku.
Klamná iluze zmizela; jako když se rozhrne opona uprostřed ragnaröku. Do běla rozžhavené blesky lítě sápaly nekonečně černou kopuli mračen, hutných tak, že se zdály klesajícím sesuvem prázdnoty, odhodlaným padnout, vše rozdrtit, provazce vody se zuřivostí vichru bičovaly rozmáčenou půdu, trosky kočárů, chatrné zbytky přístaviště znovu a znovu polykaly vzdouvající se tlamy vln, pohazovaly si ostatky loděk. A dál – dál nebylo nic.
Anna se dívala. Asi by měla být vyděšená. Jenže v ní s vřelým dojetím převládala vděčnost.
Ať už byla válečníkem nebo obětí, ukázal jí pravdu.
„Párkrát jsem na průzkumech s Uršulou zahlédla některé ze Zakladatelů. Godrica dvakrát, Helgu nejméně pětkrát. Rowenu jen jednou,“ prohodila. „Vás nejčastěji. Napadlo mě, že nás provázíte,“ přiznala. Pokrčila rameny. Žádné rozpaky; mívám divné nápady. Jsem taková.
„Tebe,“ řekl Salazar. Prostě tak. „Z mé krve povstal ten, který ti vzal bratra, zasel do duše žal, ukradl sny. Navzdory tomu z tvého srdce žádnou nenávist k sobě necítím.“
Anně se sevřelo hrdlo, omotané šálem smutku. Za všechno skryté mezi řádky.
Možná se schopností vidět testrály vás dotek smrti obdaří i nadáním rozumět němé řeči truchlících?
Za pravdu pravda, sebrala odvahu.
„Ani k vám nebyl osud milosrdný,“ stočila zrak, vzhlédla k němu, sahala mu stěží po ramena, „já aspoň můžu pro Jeremiaha plakat. I ostatní zmijozelští pro své ztracené. Jen vy pro posledního svého rodu ne; to by vám ostatní neodpustili. Myslím… že to není fér. Jako by si vás přivlastnili, sebrali právo být vámi. Ale zodpovědnost za jeho skutky vám nechali.“
Temný profil orámovaný sivými vlasy mrtvolně znehybněl.
Duchové sami o sobě nebyli děsiví, ani Krvavý baron nebo Skoro bezhlavý Nick, třebaže jste si na jejich vzhled potřebovali chvíli zvykat. Ale stále nějak udržovali zdání živosti – povlávání ve vzduchu, padající pramínky kadeří, automatická gesta, pohyb víček, předstírání dýchání; i když zrovna nic konkrétního nedělali, měli jste v jejich společnosti dojem přirozené normálnosti. Něco v nás to vždy pozná. Člověk může hluboce spát, nevydávat zvuky, dech nepostřehnutelně mělký, tep neslyšný, vzdálený tak, že necítíte teplo jeho těla, magii, stejně víte. Je živý. Naše podprahové smysly jsou schopné tu informaci zachytit. Když zemře, ono vyzařování nedefinovatelného cosi z něj zmizí.
To taky poznáte.
Duchové si toho jsou vědomi, snad kvůli sobě či pro klid dětí svou existenci doprovází hlukem, energicky ztřeštěným shonem, upovídaností, jako třeba Uršula. Ovšem ta byla zde nejmladší, zemřela teprve před padesáti šesti lety. Jen ti velmi staří propadali do prázdné strnulosti mrtvých; možná si na smrt už zvykli. Nebo zapomínali, jaké to je nabrat kyslík do plic. A možná právě proto byl Protiva, nejstarší ze všech, přišel s hradem před devíti sty lety, přesně takový, neustále přítomný, nesnesitelný, někdy až krutý se svými kanadskými žerty. Poháněný strachem, aby nezapomněl.
V nepravidelných intervalech jasně ozařovaný výboji oslepujících blesků, Salazarův hrudník se mírně nadzvedl, zachvění víček. Pozoroval skučící bitvu živlů.
Mlčel. A Anna rozuměla.
Zaplavilo ji svíravé nutkání říct něco pěkného. Potěšit.
„Uršula o vás mluví moc hezky,“ špitla nejistě. „Má vás ráda. Pane.“
„Já vím,“ odvětil. „Jsem jí vděčný. Jelikož ona byla mou obětí. Nikoliv mého dědice.“
„Kdybyste tomu tenkrát mohl zabránit…“
„Ne,“ přerušil ji. „Nezasáhl jsem. Jako mnohokrát jeho počínání před ostatními kryl. Zprvu jsem věřil, že Tom pokušení odolá. Poté že se z něj poučí.“ Do hlasu se mu plíživě vkradla trpkost. „Jak vidno, smrt nás před naivitou nespasí.“
„Ani před láskou,“ prohodila zlehka. Kradmý pohled k němu. „Proč jste Tajemnou komnatu postavil?“
Salazar nepatrně sklonil hlavu do strany, vzrostlý, vzhledem v plné síle zralého mládí, náhle připomínal starce, když se ponoří do nostalgických vzpomínek, dalekých tak, že přebývají pouze v něm, a nevýrazné znovu nabývají barvy, zvuky, emoce, vyčarují melancholický stesk, bezděčné zvlnění rtů; jeden z těch obrazů, kdy se těžko bráníte dojetí.
„Narodil jsem se v době, kdy mudlovský a magický svět ještě úzce prolínal, kouzelníci žili v mudlovských osadách, městech, bez skrývání užívali svých schopností, po boku králů či léčením a ochrannou prostého lidu – nebo přesněji, na jejím hrůzném konci, počátku našeho vyhlazování. Tolik mrtvých, kteří se ničím neprovinili, Anno. Pro nic jiného než strach a chamtivost. Tolik mrtvých. Ti šťastnější uprchli, opustili vše, co měli, štvaní jako zvěř, chvatně vytvářeli magicky skrytá místa po celém světě. Proto vznikly Bradavice, ostatní školy. Bezpečné útočiště pro naše děti. Ale zatímco moji přátelé se upokojili, věnovali svou energii i čas k budování nového způsobu života, zapomněli na dění mimo hradby… já to nedokázal. Díval jsem se. A můj hněv rostl. Stejně jako touha se bránit, potrestat vrahy. Až mne ovládl docela, nedokázal jsem snést mudlorozené, ty ze smíšených rodin, nechtěl je zde. Zbytek znáš či si domyslíš. Moji druzi nesouhlasili, stvořil jsem Komnatu s baziliškem, opustil Bradavice ve zlém. Abych mnoho let po své smrti nalezl odpuštění, i k sobě samému, vrátil se zpět.“ Napřímil se; jen drobný pohyb, sotva postřehnutelný, a opět Annu zaplavil ohromený úžas, jak vznešeně velkolepý Zakladatel byl, přes všechny omyly a rány, které nesl.
Nebo možná právě pro ně.
„Obdivuhodně nesmírná je moudrost osudu, Anno,“ pokračoval k jejímu odrazu ve skle, „mysl mých přátel dosud halí zármutek těch časů, kdy odvrátili zrak, dusí v sobě hlad, kterému nerozumí; já skrz své chyby a nerozvážnou zlobu došel klidu. Díky mým zkušenostem s černou magií se hrad mohl stát nedobytnou tvrzí v období nouze, stejně jako jejich nenaplněná potřeba spravedlnosti dodala štítům energii, zarputilé odhodlání chránit, nikdy víc neustoupit. Za života spojeni sounáležitostí, po smrti naše schopnosti a vlastnosti dosáhly harmonie moci, kterou jsme Bradavicím přislíbili.“
Musela se vůlí přinutit přestat na něj zírat. Téměř uhranutá; jistěže, bylo v něm něco z hada.
Potřebovala moment na vstřebání, srovnání myšlenek.
„Děkuji vám, pane, že jste mi to vyprávěl,“ pronesla pak vyrovnaně. „Vašemu příběhu… rozumím.“
Na okně se objevila zamžená skvrna, jako by si Salazar povzdechl. Ale klidně mohlo jít jen o další zablesknutí zvenčí.
„Vždyť já vím, Anno. A jak velmi to vítám, rovnou měrou mne to trápí. Pověz mi – kolik živých kouzelníků myslíš, že slyší melodii hradu?“
„Všichni?“ nabídla zmateně.
„Všichni duchové,“ řekl. „Ovšem ani většina z profesorů, kteří tu pobývali.“
„Profesor Snape ano,“ prohlásila s jistotou. „Ředitel Brumbál. A Harry Potter.“
„Severus. Albus. Minerva. Poppy. Rubeus. Argus. Krátce před svým odchodem Draco. Harry Potter,“ přitakal Salazar. „A ty.“
„Mocné chápu,“ zachmuřila se Anna, „Draco k nim měl blízko. Ale Hagrid mezi ně nepatřil, navíc nesměl magii používat. Pan Filch je moták. A já jsem nikdo.“
„Tudíž to zjevně s magickým nadáním nesouvisí. A ty rozhodně nejsi nikým,“ poznamenal Salazar stoicky. „Že tě hrad přijme, miluje a chrání, ke splynutí nestačí. Magie sounáležitosti je rovnocenným spojením. Přijímat, milovat, chránit. Brát i dávat musí být v rovnováze.“
„Jenže Harry ji přeci naučil každého, kdo tu tenkrát byl.“
„Správně. Naučil, ukázal, obnovil sílu hradu. Avšak pouze ty jsi pochopila. A použila, jako on ji probudila v druhých ve chvíli nejhlubší beznaděje, stvořila celistvou hráz. Už víš?“
Anna semknula rty. Krátce, slabě kývla.
„Tak proto se opět vytratila,“ oznámila tiše. Zaváhala. „A váš dědic? Pane.“
Strnulost.
„Ano,“ tón stejně mrtvý, „i on. Slyšel ji. Melodii. Velmi dlouho.“ Salazar zpomaleně mrknul, ztěžka, jako by mu na každé řase viselo tunové závaží. „Nikdy nepochopil, proč tu schopnost ztratil. Postrádal ji.“
Anna ho zadumaně studovala.
„Směla bych se na něco zeptat, pane? Nemusíte odpovídat.“
„Ptej se. Odpovím.“
„Nemusíte,“ zopakovala. Nádech. „Proč jste si vybral nás?“
Poprvé za celou dobu se k ní Salazar stočil a na jeho tváři, na tváři toho mocného velkého muže, mimořádného kouzelníka, výjimečného člověka, se na prchavý okamžik objevil výraz tak syrový… že z toho Annu úplně všechno zabolelo.
Odvrátila se k bouřnému běsnění. Zvedla ruku, hřbetem dlaně otřela slzu, shrnula vlasy za ucho.
„On se vás na to ještě nikdy nikdo nezeptal,“ sdělila bílé záři blesků, nechala naplno vyznít své obvinění. „Vzali to jako naprostou samozřejmost.“
„Jednoduše nastal čas zvolit. Zvolil jsem.“
„A nikdy nás neopustil. Ačkoliv jste jako první musel zaplatit vlastní krví, bez slova díků, stále podezřívaný, dodnes je váš dům haněný. To není spravedlivé. Je to ohavné. Litoval jste někdy? Měl byste. Já bych litovala. Jeremiah měl věčně nějaký průšvih, prováděl hrozné lumpárny, i mně, a stejně jsem ho moc milovala. Pořád miluju. A pořád mi chybí.“
„Ne,“ namítl Salazar klidně, „nelitoval jsem, Anno. Jeho pádu rozhodně ne. Snad jen… promarněných nadějí.“
Křečovitě sevřela do prstů záhyby županu. Vzpurně zdvihla bradu.
„Mrzí mě to, pane,“ pronesla pevně. Snad jen trochu chraptivě. „Je mi upřímně líto vaší ztráty. …Nic neříkejte,“ dýchla.
Jediný svého rodu zůstal němý.
A ticho dusivě neznělo řítícími se těly Božích stínů před třemi lety, nesténalo zešílením živlů za okny, to napříč věky jeden žal znaveně opřel se o druhý; Anna rukávem setřela druhou slzu.
„Myslí si, že jde o černou kletbu,“ chraptivě donutila hlasivky k poslušnosti, pokynula ke zkáze za hranicemi, „proto tu jsou bystrozoři. Že ano?“
„Ano.“
„Věří, že ji seslal Harry. Bystrozoři. Ředitelka určitě.“
„Minerva. Moji společníci. Ano.“
„Takže každý. Zase,“ konstatovala odevzdaně. „Kromě vás. Musíte být hrozně sám.“
Na temném plátnu padající nicoty, mezi zášlehy bílé slepoty, pod žíněmi devítiocasé kočky vodní masy, ve skelném zrcadlení se jejich oči střetly.
„Nejsem sám,“ řekl Salazar. „Anno.“
Příliš silné hnutí, nedalo se ustát; prudce rozevřela ústa, usmála se na něj, široce, naprosto, z nejniternější hloubi sebe, ne vesele nebo šťastně, kdepak, to neuměla, nesmazatelné stigma války. Ale zmrzačené úsměvy jsou stejně nejčistší.
„Ne, pane. Nejste.“
Nezdálo se jí to, nešlo o mámení smyslů – opravdu to udělal! Pousmál se. A Anně se v mysli sladce rozvoněla vzpomínka na pocit, když jí tělem šimravě klokotal smích; objala ji, zhoupla v loktech. S poděkováním nechala odejít.
„Harry se moc zlobí. Ale hrad miluje. Vždycky miloval. Ne tolik jako profesora Snapea… takže i kdyby na svou lásku k Bradavicím zapomněl, nikdy by jim neublížil. Protože profesor Snape je miloval taky. To by mu Harry neudělal. Žádnou kletbu neseslal. Vím to.“
„Souhlasím.“
„Tak kdo tedy? A proč? O co jde?“
Salazar klouzal zastřeným pohledem týranou krajinou.
„S jistotou mohu pouze říct, čím to není. Není to kletba; třebaže neznám všechny, každá v sobě už svou podstatou nese rozhodnutí, volbu destrukce. Tu zde necítím. A rozhodně to není černá magie.“
„Aha,“ zamumlala zaskočeně. „Přesto něco víte. Nebo tušíte,“ dodala s nezlomným přesvědčením.
„Ano. Tuším,“ přitakal. „Chaos. Když se misky vah vychýlí přes míru únosnosti, povstane chaos, aby pohltil chybné. Stvořil prostor. Pro novou rovnováhu. Jinou.“
Jako by chodbou prošlo zemdlené vydechnutí na kost zkřehlého draka. Anna se zachvěla.
„Zadržíte to?“ zašeptala. Skutečně nevěděla. Strach, nejistota.
Zpola nepřítomný, ztracený v myšlenkách, Salazar pomalu zavrtěl hlavou.
„To již není v naší moci. Jak často k tomu v dějinách došlo a stále jsme se nepoučili… Celistvý kruh může brutální tlak zvenčí prohnout, ale ne zlomit. To dokáží jen praskliny zevnitř. Nyní víš, Anno, že tu jsou. Šíří se. Prohlubují. Znovu byl obětován syn Zmijozelu – a moji společníci opět odvrátili zrak. Nejenže nezasáhli, nevolají po právu, zatvrzele se hájí, obelhávají sami sebe. Jak smutné, když právě tím způsobují nejhorší škody. Neboť oni vědí, v srdci znají pravdu. Vyhýbají se mi. I jeden druhému. Odpouštím jim; avšak nečinný nezůstanu. Selhali jsme. Myslím… ano. Myslím, že nastal čas.“
Nečekaně náhlý pohyb, Salazar se k ní obrátil, klesl na koleno, hlavu zdviženou, aby si hleděli zpříma do očí, temnou tvář obkreslovaly bělavé pramínky vlasů, duhovky ostré a jasné, vášnivě planuly plné života; čokoládově hnědé.
„To není konec, Anno,“ pronesl vzrušeně, „protože já cítím cosi nádherného. Dokonalého. Mocného. Kdesi v dálce. Vím, že tam jsou; v bezchybném souladu, s úctou jeden k druhému, spojeni láskou, věrností, spravedlností. Syn Nebelvíru. Syn Zmijozelu. Dcera Havraspáru. Připojí k jejich kruhu svůj moudrý soucit dcera Mrzimoru… Anno?“
Šokovaně zírala. Polkla. Jednou. Podruhé. Marně, v ústech sucho. V hrdle poušť.
„Mám odejít?“ zasípěla nevěřícně. „Opustit Bradavice? Když jsou v nebezpečí? Vás?!“
„Padnou. Dnes. Zítra. Snad pozítří. Ale padnou. Tentokrát tomu ani ty nemůžeš zabránit, jestliže my selháváme. Anno, neměj strach. Věřím, že až se štíty zbortí, pohltí magii našeho zlomeného kruhu a hrad ustrne, bouře odezní. Nikomu neublíží. Děti jsou v bezpečí.“
„Cože?! Ne. Ne! A nevíte to jistě, třeba se to ještě dá spravit, vždycky je přece naděje! Není?“ hledala úpěnlivě v pokojné hnědi. Nenacházela. Poklesla jí ramena. „Zřejmě není. Tolik jsem si přála s vámi mluvit, poznat vás. Kéž byste za mnou přišel dřív… možná by mě ostatní Zakladatelé vyslechli. Možná by pochopili.
Anebo taky ne. To není vaše vina, potřeboval jste jim nejdřív odpustit. Tomu rozumím, pane. Zůstanu. Tady, s vámi. Do konce, jestli to tak musí být. Připojím se k nim… později. Jestli mě budou chtít.“
Salazarův výraz, teskně vážný.
„Odpusť mi, Anno. Žádám tě; jdi hned. Harry Potter něco potřebuje a já se obávám, že moji společníci raději vše zničí, jen aby to nezískal. Pomoz mi. Prosím.“
Žebra se zaklapla jak klícka, ptáček ustrnul. Ani pípnutí.
„Potřebuje to kvůli profesoru Snapeovi?“ hlesla.
„Pro Severuse. Ano.“
Protivné štípání v očích, musela se kousnout do tváře. Hodně.
„Půjdu,“ kývla. „A vy půjdete se mnou, pane.“
Hřejivá barva čokolády měkce zvláčněla.
„Má víra ve tvou odvahu. Má vděčnost za tvou vlídnou moudrost. A má láska k tobě; tím vším tě budu navěky doprovázet, má vzácná mladá přítelkyně. Ale mé místo je zde. Když se vzpírám svým druhům v jistotě, že se mýlí, přeci není důvodem, abych je opustil. Přeji si spočinout po jejich boku. Velmi si to přeji. Proto tu otálím, stále váhám, v zoufalé naději čekám na zázrak, abych odejít nemusel.“
A v sychravé vůni kamenné chodby, něžné melodii hradu, poslední z rodu Zmijozelu vyslovil otázku, na kterou už odpověď znal; s úsměvem. Tím zmrzačeným.
„Staneš se mým zázrakem, Anno?“
Manchester, England, England.
Třikrát zkontroloval všechny potřebné přísady, třikrát v duchu prošel metodu bod za bodem. Provedl testy. Třikrát výsledné hodnoty propočítal, zpětným procesem ověřil.
Ale ať se snažil sebevíc, postupoval sebepečlivěji – výsledkem bylo pouhých devět minut a pár vteřin.
Pomalu sklidil stůl, zapečetěnou lahvičku s Mnoholičným schoval v kapse hábitu, vydrbal misky pod vodou, vrátil na jejich místo. Nakonec uhasil oheň pod kotlíkem; společně s ním, jako pokaždé, se vytratilo ono nefyzické vnímání, kdy cítíte přítomnost někoho dalšího, je to jako letmé zahlédnutí pohybu okrajem periferního vidění. Jen se tam nesmíte podívat. Nikdy. Protože vyzývavě pustý prostor ten pocit nelítostně schlamstne; zmizí neslyšně přecházející kroky za vašimi zády, zavlátí hábitu, vzdušné vydechnutí, jak si přivoněl k přísadám, šustivě vyzkoušel kvalitu drcené směsi mezi prsty, echo nevyslovené pochvaly, nespokojeného syknutí.
Draco se rozhlédl maličkou laboratoří. Má soukromá verze monolitu.
Zde Severuse našel pokaždé. A klid. To vyrovnaně monotónní bezpečí jistoty, sytém, pravidla, kdy se každá chyba s trochou snahy dala dešifrovat, opravit, zkusit znova. Třeba několikrát.
Kdyby život byl lektvar, mohl by svět být docela hezké místo.
Draco na rozloučenou pokynul své věrné neexistující společnosti, opustil místnost, zavřel dveře.
Předpokládal, že Poppy odešla do ložnice, chtěla si přeci odpočinout. Jenže seděla na židli za kuchyňským stolem přesně tak, jak ji tu zanechal. Poloprázdný šálek před sebou. Pohled prázdný docela.
Zažehl oheň pod konvicí, doplnil vodu, vzal dva čisté šálky, zaváhal nad výběrem. Zelenou dózu ovinutou hady zasunul až dozadu, patřila minulosti; Lenka zbožňovala jeho polibky s příchutí francouzských květů. Zvolil levandulový se sušenými šípky. Voněl podzimem.
S kouřícími hrnky se posadil ke stolu, jeden jí přisunul.
„Vyprávějte mi, Poppy,“ zahnal ticho do koutů, bez Harryho tu odevšad hladově zíralo tíživé, vydýchané dusno. „Jaký byl Severus na škole?“
Čistá magie. A takový tetelivý pocit, bolavě krásný; sledovat, jak malá dáma ožívá, tváře růžoví, ústa se jí samovolně vlní do úsměvu, v očích jak světlušky probuzené po dlouhém zimním spánku rozžíhají teplé barvy lampionků.
„Vlastně docela stejný jako ty,“ promluvila zvolna. Vzhlédla, usmála se víc. Mrkla, skoro rošťácky. „Tvrdohlavý. Můj ty Merline! Všechno musel zvládnout, dokázat sám, dřív bys mandragoru naučil zpívat než by Severus požádal o pomoc. A jak uměl být rozhněvaný, když si myslel, že v něčem selhal! Všichni jste považovali slečnu Grangerovou za nesnesitelně zanícenou studentku – to jste nezažili Severuse. Když neležel v knihách, trénoval kouzla, studoval byliny ve skleníku nebo se věnoval svým pokusům v laboratoři; nic jiného neexistovalo. Kromě Lily, pochopitelně. Kdyby v té době uměl zvládat svůj temperament, nestřídal hněv s arogantní lhostejností, byl by zaručeně nejoblíbenějším žákem, tedy aspoň mezi profesory. Spojením svého nadání, odhodláním a tvrdou prací jednoduše exceloval. Vyjma věštectví, kterým okázale pohrdal,“ zasmála se krátce. „Ale jen málokdo se obtěžoval vytrvat dostatečně dlouho, aby mu Severus dovolil ukázat, že pod tím vším se skrývá vystrašený, osamělý, smutný chlapec. Ano. Docela jako ty,“ přitakala si tlumeně. Vzala vřelý šálek do dlaní. „Jednoho časného rána v sedmém ročníku za mnou přišel na ošetřovnu. Neptal se, zda učinil správné rozhodnutí, co si o tom myslím. Neřekl, že je pyšný. Nepronesl jediné slovo. Pouze si přál, abych věděla. Vyhrnul rukáv a ukázal mi čerstvé Znamení zla.“
Draco chápal, okamžitě. Severus nehledal spojence, pochopení, schválení či snad útěchu; ne. Nehledal vůbec nic.
„Vám nechtěl lhát,“ řekl měkce. „Co jste udělala?“
„Co asi myslíš,“ zvlnila obočí s lehkým despektem, Severusovo gesto, jak dobře ho poznával; pokrčila rameny, „dala jsem mu křídla Mimésis metamorphosis na zakrytí, ani před svými spolužáky nebyl v bezpečí. Proti rozpoznávacímu kouzlu to samozřejmě nepomůže, ale kdo by v oné době hledal v Bradavicích Smrtijeda?“
Kratičká, všední scéna na ošetřovně, zamaskovat nepěknou ránu, než se magicky zahojí. Přitom všechna slova světa by nestačila pojmout sílu citu, hloubku příběhu – že přes most času se natáhl, dotkl Dracova hrudníku, vroucí něhou polaskal. Tušil, jak se Severus cítil; kolikrát Dracovi v těch temných letech daroval totéž? Ujištění, že není sám a kdosi nesoudí.
Ale to nejpalčivější, co mu sevřelo hrdlo, dráždilo slzné kanálky, až musel zamrkat, byl prostý pocit štěstí. Vděčnosti. Že i Severus měl svůj přístav bezpečí.
„Děkuji, Poppy.“
„Vskutku máš za co,“ utrousila s hranou pochmurností, „Albus se mi celý rok vyhýbal jako magityfu. Nejspíš věděl. Jen si přál uchovat naději, ještě nebyl připravený zjistit, že selhal. Připadal si zodpovědný. A částečně byl, ach ano,“ její drobná tvář potemněla, „to tedy byl. Tolik se snažil podpořit Siriuse, který jako jediný z rodu Blacků dobrovolně opustil rodinné předurčení, zvolil cestu Světla, ochránit Remuse, aby i dalším vlkodlakům ukázal, že jsou možnosti jak žít plnohodnotně, stále a donekonečna Pobertům odpouštěl jejich dětinské útoky na Severuse, které jsem já musela hojit… Kéž by aspoň jedinkrát projevil veřejně Severusovi stejnou náklonost; možná mohlo být vše jinak. Zřejmě ho napadalo totéž. Potřeboval čas odpustit sám sobě,“ povzdechla si. Vzhlédla, na rtech jí rozkvetlo sněhově jemné pousmání. „Ale dost pohřebních řečí. Stále máme Harryho i naději. A tohle vše se změní ve zlý sen, který s ránem zmizí.“
Draco rázně přitakal. Měli Harryho a Harry je naděje.
Vydrž, Láskolenko. Brzy budeš opět křehká a voňavá v mém náručí vyprávět o úžasném světě, který nevidím; uvěřím všemu. Přísahám.
Stejně to bolavě píchlo mezi žebry. Upil čaje, ochranné bariéry kolem domu se zavlnily, Draco naklonil hlavu, zaposlouchal se.
„Pan Jones,“ oznámil Poppy.
„Přichází dveřmi?“ užasla.
„Není sám,“ soustředil se Draco, snažil rozpoznat druhou magii, neúspěšně, neznal ho.
„Kohopak nám asi vede na večeři?“ protáhl tlumeně, kořeny slov jak jedový opar se vláčně vinula zlověstná předtucha.
Malá dáma musela dojít ke stejnému závěru. Doba ledová se chopila žezla, jiskřivou bělobou zaklela děvčátko Poppy, beze strachu milující; vždyť co by se mohlo stát těm, které pevně chováme v srdci?
Cokoliv. Zeptejte se mrazu.
Oba vstali vstříc dveřím, Ianto Jones překročil práh, jeho společník vzápětí. V palatinském hábitu, o něco mladší, tvář bezvýraznou.
„Dobrý večer,“ řekl Jones.
„Vítejte. Posaďte se, prosím,“ pokynul Draco ke stolu, „pane Jonesi. Pane Sinclaire.“
Mladším palatinem probleskl zmatek; hbitě se vypařil, pohled prázdný.
„Postojíme. Nezdržíme se dlouho,“ oznámil věcně. Ohlédl se po Jonesovi, s mírným pokývnutím získal jeho svolení.
„Madam,“ sdělil Jones Poppy, „zůstaňte, kde jste. Pro vlastní dobro, nezasahujte.“
Hůlky skryté v záhybech měňavých hábitů, Jonesova všeobecně připravená zasáhnout, Sinclairova švihla Dracovým směrem chvatné: „Legitimus accio hůlka Draca Malfoye!“
Dílo vteřiny. Draco nestačil ani mrknout. Zaskočený.
Jeho hlohová s žíní jednorožce vmžiku opustila rukáv, vrhla se do Sinclairovy rozevřené dlaně; současně se skřípavým zvukem vyvráceného víka, protažením skrz prkna, Dracova záložní ukrytá v podlaze ji následovala. Sinclair spokojeně přimhouřil víčka.
Jonesi?
„Jsem věru zvědav, jaká nepěkná tajemství nám odhalí,“ prohodil Sinclair temně triumfálním tónem, ukryl obě v kapse, vytáhl svitek, aroma inkoustu dosud čerstvé.
Se švestkově fialovou pečetí Starostolce.
Jonesi, o co jde? Jaký je plán? Vyhledal Draco jeho tvář, nervózní. Trochu. Zatím.
Aby zjistil, že Jonesovy nekonečně pusté zorničky chladně sledují jeho i Poppy. Ostražité. Prázdné. Cizí.
Naprosto, dočista cizí.
…Jonesi.
Křupavé zlomení vosku, v tom strašidelně ochromeném tichu mělo jakýsi nádech fatálnosti, Sinclair rozvinul pergamen.
„Z moci nám svěřené,“ spustil úředně netečný, „za hrdelní zločiny spáchané proti obyvatelům kouzelnické společnosti Spojeného království Velké Británie a Irska, obsahující několikaleté aktivní spojenectví s Temným pánem, nezákonné vpuštění skupiny Smrtijedů do Školy čar a kouzel v Bradavicích, plánování a zásadní účasti na pokusu o vraždu ředitele a Velmistra Albuse Brumbála, veškerá obvinění podložená Veritasérem stvrzeným svědectvím Narcissy Malfoyové rozené Blackové, byl shledán vinným v plném rozsahu a odsouzen k trestu smrti Polibkem: Draco Malfoy. Transport do Azkabanu bude proveden neprodleně. Rozsudek bude vykonán… hm,“ Sinclair vzhlédl, koutek rtů zvrásněný v ošklivém poloúsměvu, „to zřejmě záleží na ochotné spolupráci pana Pottera.“
Pustil spodní část, pergamen se s hlasitým lupnutím svinul zpět do ruličky.
„Půjdeme, pane Malfoyi. Vaše matka vás již netrpělivě vyhlíží; nutno přiznat, že její součinnost byla mimořádně příkladná. Zvláště po seznámení s vaším svědectvím proti ní.“
Věděl to.
Jistěže ano. Hned s prvními slovy. Amycus, Alecta, Belatrix, Fenrir zemřeli před lety, stejně jako Lucius i sám Temný pán, důkazy Dracovy viny Severus s Albusem zničili záhy po onom osudném dni na astronomické věži, Harry dávno pochopil i odpustil. Zůstal jediný svědek.
Matka.
Moje. Matka.
Draco v zenové zahrádce, vlny zlatavého pylu zářily k oslepnutí, sluneční kopule; snažila se zadržet padající klenbu lepkavě smolné černoty. Nadarmo, podloudně prorůstala odspodu, první šlahounky ještě titěrné. Nemohl to zastavit. Nemohl.
To ten pach. Stoupal z jejich hábitů, nedal se ignorovat – a Draco se tolik snažil.
Bezútěšně tísnivé zimavé chřadnutí na kost ohlodané rezignace, sžíravým hladem absorbující všechno kolem, zadíral se pod kůži. Osobitý parfém mozkomorů.
Zbytečné se ptát; oba přicházeli z Věže nářků.
Má matka.
Vyhlíží mne z Mlhy.
S nenávistí?
Ne. Ne, jistěže ne, Harry měl pravdu; vím, že měl! Miluje mě. Vždy milovala. Bez ohledu na všechna krutá slova, neohrozila by svého syna, nezničila plod jejich lásky, nevydala smrti, pro koho se její jediný dobrovolně obětoval.
Zlomená žalem ztratila na opatrnosti, nechala se chytit? Kdepak, vy blázni; nikdo ji nezná líp!
Sama vás přilákala, vyprovokovala k boji v naději na rychlou smrt, setkání s otcem, a třeba v pekle; tak se to stalo, tohle byla Narcissa Malfoyová, tvrdá, silná. Věrná.
Protože Smrtijedi také milují, své muže, ženy, své děti, i v nich se srdce tříští agonií pro hrob, který nesmí uctít; nad ložem, kde se vedle sebe probouzeli, u jezera, jehož hladina svědčila prvnímu vyznání. Při procházce městem, jež plánovali navštívit, a náhle nezbyl čas. Chyběl ten druhý.
Což nevymaže jejich zločiny, neodčiní vraždy a utrpení, které způsobili; ne. Trest smrti je spravedlivý – dokud jako jediný umí přinést mír do duší obětí, vyrovnat váhy Slepé dámy; ale co to říká o nás, když ani v entuziastickém zpěvu davů plném objímání nenajdeme dost lásky pro milosrdenství?
Přesto, Draco nežádal milost pro odsouzené Smrtijedy. Za chyby se platí. Jen… ne všichni byli monstra jako Bella nebo Fenrir. Jiní, snad většina, byli lidmi. Vinnými, ano; i kdyby pouze tím, že se nevzepřeli. Ale lidmi. A tohle právo jim vítězové brali, když bez rozdílu každého s Kainovým znamením na levé paži jak nakaženou zvěř hnali na porážku dřív, než se infekce rozšíří; čím se vlastně oslavovaní zákonodárci dnes lišili od Temného pána? I za nimi zůstávali v slzách ti bez viny – není hřích milovat hříšného. Beránek to říkal.
Válka neskončila. Možná nikdy nekončí, to jen kati mění vlajky, krev dál stejně rudá teče proudem, němé plačky halí tvář, nerušeně Smrt slastně sytá kráčí čerstvými rovy; ji barvy vztyčených korouhví beztak nezajímaly.
Kdyby tu byl Severus! On by věděl, poznal, rozuměl. Nedovolil. Dávno by ti pomohl, matko, ulevil bolesti, našel cestu, bez něj se všechno hroutí; svět nebyl připravený tě ztratit, Severusi. Nebyl.
Bez tebe se Země začala otáčet v neměnném kovovém echu pětitaktu. Ne-mi-lo-va-ná.
Někdy, když je hodně ticho, ten rytmus slyším.
Matka. Manželka. Hrdá Narcissa Malfoyová, odhodlaná, nebojácná, „v dobrém i zlém“ přísahala, zůstala věrná. Aby ji v poslední, té nejdůležitější bitvě krutě porazili.
Lidé by neměli mít možnost soudit věčným zatracením, když jim chybí protiváha osvíceného slitování; taková volba nám nenáleží. Nemůže být spravedlivá.
Protože v Mlze otec není. Mami. Ach, mami – co ti to udělali?!
Přála sis připojit se k tomu, bez kterého žít neumíš, a oni vás rozdělili navždy, přinutili vydat mě, nebylo to dobrovolné, neuvěřím, ačkoli ti řekli o mém svědectví, bojovala jsi za mě zoufale. Cítím to celým bytím. I tvou hrůzu, jakmile tě zlomili; jako bys vůbec kdy měla šanci.
Chci za tebou. Tohle je má vina, mrzí mě to; také tě mám rád!
Chci za Lenkou, uchránit svou lásku k ní, než mě pozřou, byť jen na pár vteřin. Ukázat jí, co jsem nedokázal vyslovit.
A chci za Severusem, dobrý Merline!
Odjakživa byl útočištěm, svatyní bezpečí, tohle ani Mlha nemohla změnit, Harry je láska a naděje – Severus víra, která neumírá. I v místech, kde plamen hoří černě, světlo pouze jinou verzí tmy.
Dnes poprvé bych mohl posílit já tebe. Vzkazem, že Harry stále bojuje, nevzdal se tě; nikdy nevzdá.
Severusi? Není ironie, jak málo se změnilo pádem Temného pána? Začínám váhat, zda vážně zemřel, zda se neukryl, kde bychom ho nehledali – jako by v každém zanechal svou část. Stopu Šelmy.
Tolik zášti, lhostejnosti, zmaru, všude kolem, v kterémkoliv z nás; tolik. I ve mně. Že se téměř nepoznávám.
A jestli je to pravda… bez tebe po Harryho boku nakonec přeci jen vyhrál. Vypadá to tak.
Jsem unavený.
Chci do Mlhy. Chci za vámi.
Draco v zenové zahrádce se volně nadechl, mírumilovná, čistoskvoucí, slunečně hřála. V oparu Lenčiny vůně nehmotný obraz dalšího kamene; nejspíš tu byl vždycky. Samozřejmě. Patřil sem. Hned vedle Harryho. Severusův.
Ale nepůjdu.
Ne takhle a ne nyní; nedopustím, abyste mému bratrovi tak strašlivě ublížili. Protože on by mě musel obětovat. Pokračovat v boji o lepší minulost, pro nás všechny, i pro vás – a já jsem ten, v jehož náručí dokáže usnout. Umím ho rozesmát. Nikomu nedovolím tohle mu vzít; je to můj bratr. A já ho miluji.
Zítra pro něj klidně zemřu. Dnes pro něj zůstanu naživu.
Severus, Harry. Víra. Naděje.
Jedna bez druhé existovat nemůže, rozdělte je, zničte jednu a vše se otřese v základech, tik tak, neúprosně padající šachový král.
Nepadne. Má víra i naděje je dosud přítomná. A můj tah neskončil.
Draco v sobě zvolna shromáždil magii, jen pod povrchem, nenápadně tak znásobil přirozeně vyzařovanou, pod tím krytím se odvážil vyslanou nitkou vypátrat v laboratoři dvě lahvičky Jobových slz, silný koncentrát z Coix lacryma-jobi bezprostředně navozující extrémní pocit pokojného smíření, naprosté odosobnění vedoucí až k hypnotickému transu, první pomoc obětem v traumatickém šoku, vyjmul obsah ke vkouzlení do těl, bílé lékouzelnické lektvary stejně jako inkantace projdou všemi štíty, jsou tak stvořené. Protože každý těžce zraněný kouzelník, má-li možnost, sešle v pudu sebezáchovy Protego, aby v bezvědomí nezůstal bezbranný, lékouzelníci nemohou ztrácet čas ani magii prolamováním ochran. To je pravý důvod zákazu provozovat lékouzelnictví bez registrace, řádné výuky, kde se nejpřísněji testuje jejich morálka, vštěpuje posvátnost závěrečné přísahy pomáhat a nezneužít.
Poppy také přísahala, přesvědčená, že neselže. Láska k Severusovi byla mocnější.
Někdy má Osud v nabídce jen špatné a horší volby.
No ano, Poppy, vrátil se Draco do reality, vyrovnaný, kradmo pohlédl jejím směrem, ona měla hůlku, jistě něco vymyslela; a teprve v té chvíli si to uvědomil. Ona přeci nevěděla.
Křečovitě tiskla levou pěst k prsům, ustupovala, otřesená, tvář paralyzovanou nevěřícností. Odporem.
„Vražda Albuse? Ti Smrtijedi v Bradavicích,“ zachraptěla. „Únos Harryho. Tara. To jsi způsobil ty.“
Dracovi na dva údery vynechalo srdce.
Poppy… Netušil jsem tenkrát, co Albusovi, Severusovi, Harrymu říct. Nepřišel jsem na to dodnes. Jak to mám při Merlinovi teď vysvětlit vám?!
Drásalo to uvnitř, zděšený, v první chvíli skoro ztratil koncentraci i lektvary. V té druhé podivnost zmijozelské povahy ze situace načerpala ještě zarputilejší odhodlání nevzdat se. Unést její zklamání, přijmout se vším všudy.
Ale až později.
Opět se plně soustředil, vstříc palatinům s jejich povzneseně opovržlivými výrazy, zdá se, že tu pomoc nenajdete, pane Malfoyi, tak to neprotahujme, v pořádku, tohle zvládne. Škvírou v podlaze po přivolané záložní hůlce z laboratoře prosmýkl doušky tekutiny, v objetí magie se vlnily, přelévaly, vypadaly jako živé, nezvyklý pohyb u země automaticky přilákal pozornost zákonodárců, oba shlédli, perfektní. Draco Jobovy slzy mrštil proti nim, vlil do organismu – zároveň s periferním viděním švihnutí Poppyiny hůlky, ne, Poppy, prosím; pro Harryho!
„Soporo myodynamia!“ sykla břitce, chladně. Tvrdě.
Mužské postavy v měňavých hábitech se s tupým žuchnutím zhroutily, jak vratké věžičky z dětských kostek.
„Seslala jsem svalový relaxant, jaký lektvar jsi použil?“ stočila kratičce zrak k Dracovi, vrátila se k bezvládným tělům, hůlku v pozoru.
Draco ztěžka polkl.
Poppy.
„Jobovy slzy,“ podařilo se mu ze sebe vymámit.
„Dokonalé. Ideální kombinace. Nemohou se hýbat a díky tobě ani myslet, tudíž stínová magie nehrozí. Máme pár minut. Legitimus liberatio hůlka Draca Malfoye! Vezmi si je,“ podala mu obě, „magipouta sešleme raději současně, první Sinclair, jak jsou na tom ochrany domu, někdo další nablízku?“
Zíral.
„Pokud možno co nejdříve, nevím kolik máme času,“ pobídla ho netrpělivě, zatřásla nataženou levou rukou s hůlkami. „Draco?“ Zadívala se na něj. Oči jí změkly. Něžné povlávání sněhových vloček. „Blázínku. Znám svá háďata. Snažil ses chránit životy svých rodičů, což je strašlivé břímě, které by nemělo nést žádné dítě. Albus to věděl i chápal. A nemám dojem, že by Severus s Harrym s konečným výsledkem byli nespokojení,“ věnovala mu lehce šibalské mrknutí. Se závanem smutku. „Čekali na mou reakci. A já se potřebovala dostat do lepší pozice, abych je zasáhla najednou. Nic jiného v tom nehledej. Ano?“
Kývl. Poněkud toporně. Tohle skoro bolelo víc než hněv a odsouzení, které čekal. Vzal si hůlky.
„Děkuji. Poppy,“ řekl tiše. Ona rozuměla za co. Hlohovou namířil na Sinclaira, s paranoidní pečlivostí zkontroloval bariéry. „Přišli sami, nikoho v dosahu necítím.“
„Výborně. Navrhuji i Captivus, abychom je neztratili, pokud se vynoří někdo nezvaný, přemístíme se, víš kam,“ pokračovala ve velení, tón klidný, to nebylo o dominanci, vůbec ne, pouze mu dávala čas na vzpamatování; báječná Poppy, neměl by být tak překvapený, vždyť dokázala odzbrojit i Severuse. Stejně se neubránil pohlazení v duši, vděčnému úžasu.
„Vím,“ přitakal.
„Všude klid?“ ujistila se znovu.
„Ani škrkna.“
Poppy vydechla.
„Tvé matky je mi líto. Upřímnou soustrast,“ pronesla, veškerou silou stínila soucit v hlase. Také pochopila. Pach Věže nářků nelze zapomenout. Byla tam, musela, když ověřovala původ prachu nalezeného v Severusově oděvu. Dokázala vstoupit, vidět na vlastní oči. Za jakou cenu? Asi tušil, co se objevuje v jejích snech.
Draco semknul rty. Pohodil hlavou.
„Změníme to,“ vyslovil pevně. „Ale právě nyní máme jiný problém.“
A oba v naprostém souladu, bez potřeby cokoliv vyslovit, upřeli nepřátelský pohled na nehybně ležící tělo v měňavém hábitu s insigniemi vrchního velitele.
„Kdo to sakra je?“ zavrčel Draco.
„A co provedl panu Jonesovi?“ dodala Poppy mrazivě.
Už v meziprostoru zaznamenal situaci, odhadl souvislosti, Draco s Poppy v bojové pozici, zneškodnění palatini, svitek se zlomenou pečetí Starostolce se válel na podlaze, poznával ho, jednosměrná jízdenka ze skleníku likvidátorů; Harry se objevil v kuchyni, Mrazivou po boku.
Vztáhl se po nich, obou letmo dotkl.
„Jste v pořádku?“ vyhrknul.
Prostě se musel zeptat. I když je viděl, sám magií vmžiku zkontroloval. Potřeboval to slyšet. Od nich. Hned. Jinak by mu určitě srdce splašeně bušící v krku vyskočilo ven.
Vím, že jsem to už říkala; jak nesmyslná je ona věta v podobných situacích, všichni to víme. A stále a znovu ji pokládáme. Ačkoliv jsou fakta zjevná, můžeme své drahé vidět, cítit, políbit, obejmout, rozum chápe; stejně se zeptáme. Potřebujeme jistotu všech pěti smyslů.
Někdy, když milujeme opravdu hodně, když svět vrávorá, pět nestačí. Musí nám to potvrdit i ten šestý. Jak? Netuším. Ale vím, že takhle to funguje; až s šestou jistotou uvěřím.
„Naprostém,“ pousmála se sněhově Poppy.
„Živí, nezranění,“ daroval mu Draco letmý dotek šedých duhovek, zářil v nich zenový mír; i cosi nového, hlubokého, trochu děsivého, „a velmi rádi, že jsi zpět.“
Zavlnění magie, pár stop od nich se vynořil Ianto Jones, ústa otevřená, jako by to nemohl v sobě udržet o vteřinu déle. Ztuhnul. Zůstal zírat na spoutaného Jonese.
„To nejsem já,“ hlesl chabě.
Harry, Draco, Poppy, podívali se jeden na druhého. Všichni tři na stojícího Jonese. Jeho výraz vypadal tak… nejonesovsky. Rezignovaně.
„My to víme,“ řekl Draco. „Zabralo mi to sice nejméně minutu, ale poznal jsem to.“
„Já to poznala sotva vstoupil,“ prohodila Poppy, jaksi mimoděk, na prst namotávala cíp šátku.
„Jak byste mohli,“ namítl Jones mdle. „Bude to někdo, s kým pracuji léta. Použil Mnoholičný lektvar z ministerstva, vylepšená receptura, implementuje mimické výrazy, tón řeči, držení těla. Účinkuje dvacet čtyři hodin, antidotum není. Hábit je kompletně stvořený z mé magie, aby zakryla tu jeho, svléknout nelze, dokud Mnoholičný trvá. Nemůžete riskovat dvacet čtyři hodin mé existence v nejistotě. Což je přesně to, co by vám sdělil někdo, kdo by vás chtěl obelhat,“ uzavřel stoicky, položil svou hůlku na stůl, odstoupil.
„Pane Jonesi, my víme. Pouze netuším, jak formulovat čím se prozradil, aniž bych vás ranil,“ Draco si vyměnil rychlý pohled s Poppy, vrátil zpět k nejonesovskému Jonesovi. Vzdal to, zpola rozpačitý, zpola pragmatický, pokrčil rameny. „Neusmíval se.“
„Správně,“ kývla rázně malá dáma s hrdým potěšením.
„Kruci. A já to zmeškal,“ povzdechl si Harry. „Byl jsem pryč, vrátil se moment před vámi. Jonesi, vy byste nás nezradil,“ oznámil prostě.
Nic neříkej, dodal směrem k Severusovi. Prosím.
„Respektuji,“ odvětil Severus prostě.
„To byl můj druhý argument,“ utrousil zatím Draco, s Poppyinou hravě zamračenou podporou.
Jones na ně hleděl; neusmíval se, ani teď. Bylo to horší.
„Nebudeme se objímat, že ne?“ zamumlal Harry chvatně.
Ale ty Dracovy oči…
„Ačkoliv špetka nebelvírského mučení nikdy neuškodí,“ vykročil k němu, uchvátil ho do náruče, pevně sevřel, Mrazivá přešla k ležícím tělům, uvelebila se před nimi, hlavu vztyčenou, ostražité hadí zorničky uhrančivě hladové, zkuste něco, dejte mi záminku, Harry věcně informoval své zbylé společníky: „Bez střídání.“
A nechal víčka klesnout, zhluboka dýchal vůni bylinek, na tváři heboučce jemné šimrání platinových pramínků, alabastr kůže na skráni, přijímal teplo Dracova těla, sílu jeho paží, vychutnával hypnotický rytmus srdečních stahů, živý, živý, rezonovalo žebry; jaká nádherná symfonie.
Co ti udělali, bratříčku? Vím, že něco ano.
Neměl jsem odcházet!
Ani tohle nemůžu říct nahlas.
Milovat Zmijozely je fakt těžké, zvlášť pro ohnivé Nebelvíry. Ale učí vás to trpělivosti. Vrací dar dětsky čisté radosti z drobných krás, nepatrných náznaků, přináší prozření, že ty skutečně velké věci se odehrávají v tichu.
Vznešeně majestátní proslovy patří na tribuny, nikoliv do soukromých divů intimního prolnutí, na to jsou příliš plaché.
Tudíž ho sevřel těsněji, přivinul blíž, zlehýnka ovinul magií, jak to umí jen světlo a láska, vložil stěží patrné políbení.
„Taky jsem rád, že jsem zpátky doma,“ prozradil nitkám z bílého zlata.
S nekonečnou úlevou vnímal, jak se Dracův postoj zvolna mění, pod maskou nevzrušenosti kamenné svalstvo vláční, němý křik doznívá. Až docela obyčejně spočívali v propletené blízkosti, nepodpírali jeden druhého, nebylo třeba. Sdíleli se. Bylo to dobré a bylo to hojivé. Zejména, když na nich ležel chladivý samet hlubokých černých očí, Severus se svým tajným způsobem usmíval; monolit ulevil Harryho rozervaným emocím, přijal je do sebe, žalandílci připravení ve stínech místnosti pokojně odlétali do černého pokoje.
Pouze v kapse s kouskem roztřepené látky Harryho tížil Elysejský klíč. Ostrovní monolit mu ho přinesl, položil před něj. Nenaléhal. Nevysvětlil. Harry ho nechtěl. Nemusel znamenat poslední setkání, jistěže. Ale představoval blížící se konec hry s Osudem, rozhodující volbu. A Harry se bál. Jenže včerejší Severus řekl, aby monolitu důvěřoval. Tak si ho vzal.
Nyní, v Dracově společnosti, požehnaný Severusovým niterním úsměvem, se to zničehonic nezdálo příšerné. Aspoň ne tolik.
Draco se maličko přetočil, ústy blíž k jeho uchu.
„Mou matku před chvílí Políbili,“ zašeptal. „Přinutili ji svědčit proti mně, ta… událost s Albusem, tvým únosem. Harry? Měl jsi pravdu. Milovala mě do posledního dechu. Už nepochybuji,“ vydechl, zavonělo to levandulemi. „Přišli si pro mě, aby tě mohli ovládat. Hlupáci.“
Znáte ten pocit – strach či hrůza příliš nicotné, než by ho dokázaly vyjádřit, je jako stopka; teď a proud krve, plíce, srdeční chlopně znehybní, slova zůstanou viset ve vzduchu, mozek vypne? Kdyby vedle vás udeřil blesk, propadl se pod vámi most, nehnete brvou.
Přesně to Harry cítil. Ukradlo mu to na jazyku i projev soustrasti.
Draco se odtáhl, pohlédl mu do očí. Rty zvlněné laskavou ironií.
„Jeden z mnoha okamžiků, kdy jsem vděčný za svou zmijozelskou povahu,“ poznamenal. „Harry. Jestli to zkusí znovu a nepodaří se nám tomu zabránit, nech mě jít. Věřím si dostatečně, že bych dokázal prvního mozkomora v Azkabanu svést k Polibku. Nechápeš? I tohle bylo součástí mého plánu s naší milostnou zápletkou. Nikdy jsi neslyšel o manévru obětovat královnu? Většinou jde o zoufalý pokus s mizivou šancí. Pokud ovšem ona královna není pouhý maskovaný pěšec na odlákání pozornosti,“ mrknul.
„Ty nejsi…“
Nedokončil, umlčelo ho sklouznutí Dracova palce po tváři, drsně něžné.
„Má volba. Tohle si přeji. Vím, že víc říkat nemusím.“ Skoro se usmál. Skoro vesele. Pokynul hlavou, hlesnul: „Podívej na ně. Jestli tohle není důkaz, že láska je vážně nesmrtelná, hranice pro ni neexistují, rozkvete i v těch nejnepříznivějších podmínkách, pak už nevím.“
Sněženka Poppy vracela Jonesovi hůlku, vložila mu ji do dlaně, ruku nestáhla, nechala zakrýt jeho druhou. Maličká, že musela zaklonit hlavu, aby se jejich pohledy setkaly, uzamkly v soukromí všeho nepotřebného k vyslovení.
„Jsem ráda, že jste v pořádku, pane Jonesi. Měla jsem o vás obavy.“
Strohou tvář jejich soukromého sociopata zbrázdily surové vlny, úžas, dojetí, náklonost; intenzivní, téměř neznámé, rozhozený, neuměl s nimi zacházet.
„Vážím si toho, madam,“ prohlásil tlumeně chraptivým hlasem. „A třebaže to ve mně vyvolává podivně blažený stav, zároveň shledávám nepřijatelným, že jsem vám způsobil takové duševní nepohodlí. Dovolím si tedy připomenout, že jsem sežral šest zkušených likvidátorů během pár vteřin, aniž bych byl i jen mírně rozladěný. Natož v ohrožení.“
„To je náš Jones,“ ucedil Draco, „romantik za všech okolností.“
Poppy usilovně držela výraz, zradily ji vějířky pobavených vrásek v koutcích.
„Pravda, pane Jonesi. Děkuji. Pokusím se nezapomínat.“
Harry držel bratra, bradou opřený o jeho rameno, sledoval je taky.
„Hezký pohled,“ přisvědčil tiše.
Byl. Na lásku vždy je, jedno jak se zdá podivná. Asi v nás bez závisti otvírá dveře vzpomínkám na vzácně všední okamžiky s našimi milovanými, vrací do těch časů, zaplaví dávnými pocity. A pak zmizí; zákeřná, dveře pootevřené.
„Nejsi pěšec,“ sdělil Dracovi, „jsi královna. Přeber si to, jak chceš.“
Pustil ho, vykročil k nehybným postavám na podlaze.
„Jsou omámení pomocí lékouzelnictví,“ upamatovala se hbitě Poppy, varovala, „nestihli jsme seslat magipouta. Účinky začnou odeznívat, hůlky stále mají, ale hned tak je nepoužijí. S bezhůlkovou a stínovou magií je to záludnější, záleží na síle jejich vůle.“
„Dobře,“ kývl Harry, poklekl k Mrazivé, s ní poblíž a přáteli za zády se cítil v bezpečí; proč si nepohrát s iluzí, že si není jistý? Třeba hoši pod zdánlivou výhodou něco prozradí. Takže neseslal nic, pozoroval, jak se jejich zrak zaostřuje, pomalu přicházeli k sobě.
„Dávat si šlofíka během akce není zrovna profesionální, chápu, proč vás od likvidátorů vyrazili. Pardon, jestli jsem jízlivý, starý zlozvyk, nemůžu se ho zbavit,“ nakrčil nos, „pokaždé mě to tak nějak divně namíchne, když se mi někdo snaží vraždit přátele.“ Harry mávl rukou. „Jsme dospělí, chovejme se civilizovaně. Jistě jste postřehli, že své hůlky máte, nejste spoutaní. Nuže, začneme s představováním, já jsem karkulinka Nechci. Vy? Nemluvte najednou.“
„Vrchní velitel palatinského oddělení Ianto Jones. Jako kdykoliv předtím, kdy jsme spolu hovořili, pane Pottere,“ vypáčil ze sebe těžkopádně, zkomoleně ležící Jones, lícní svaly povadlé, jako by se mu obličej roztékal, žádné rysy; jeho odpověď si Harry víceméně poskládal a domyslel ze slyšitelných zdeformovaných slabik.
„Pak vám jistě neuniklo, že jsem vás nikdy neměl moc rád,“ mrknul, natočil se k druhému.
Mladší muž zarytě mlčel. Pobledlý, vystrašený, ale jinak se držel. Zcela bezvýznamný bod pro něj.
„Justin Lambert,“ ozval se Jones – ten stojící, získával zpět své staré dobré děsivé charisma, „palatin čtvrtým rokem. Jako bystrozor výtečný, roky mezi likvidátory většinou strávil mezi spisy, kde objevil nadání odhalovat spojitosti, jeho kancelářské práci náleží oprávněná zásluha za dopadení mnoha zločinců. Časem u něj loajalita ministerstvu dosáhla patologické obsese, čímž splnil základní ministrovy podmínky a stal se palatinem. Vyjma oné duševní poruchy ničím zajímavý.“
„Vaše shrnutí lidských životů je bezkonkurenční, Jonesi,“ zkonstatoval Harry, mezi Dracem a Poppy proběhlo matné zklamání, Lambert zjevně nebyl tím, koho čekali. Harry si bezděčně vybavil pohledové rozhovory Hermiony s Ronem a snad po celé věčnosti to píchlo u srdce; postrádal je. Jejich přátelství. Přál si být na jejich svatbě. Se Severusem.
Potřásl hlavou, vyhnal myšlenky. Zbytečné. Obtěžující.
Zaměřil se opět na ležícího Jonese, Mrazivá se k Harrymu přivinula, automaticky ji pohladil, zapomínal, že kromě pravého Jonese ji nikdo nevidí; pokud to vypadalo pochybně, nikdo se nevyjádřil. Zřejmě si zvykli, že žije napůl v jiném světě. A ti dva na zemi měli své problémy.
„Nejste právě nápomocní,“ oznámil káravě. „Dobrá. Takže vylepšená receptura Mnoholičného s neexistujícím neutralizérem. Kterou nevynalezl ani neuvařil Severus. Proč mi to připomíná lžičku rybího tuku od drahé tetičky Marge, všeléku od nachlazení přes manželské neshody až po uzdravení divného mě? Stačilo ho vyplivnout, efekt byl stejný.“
Vyzývavě mrknul do hadích zorniček, rozšlapeme jim další hračku? Klidně by přísahal, že Mrazivou s bezprostředním souhlasem blýskl pohrdlivý despekt; bylo v ní tolik ze Severuse.
„Uznávám, že vaše prostoduchá víra v mé schopnosti mému egu utěšeně prospívá a houževnatě odolávám nutkání svolit své ješitné marnivosti rozkvést v sebezbožňování; leč tomu brání jistý krušný detail. Jakýkoliv lektvar vytvářený s konkrétním účelem zmařit působení antiséra je nesporně založen na sebeobraně s pravděpodobností protiútoku, součást osnov pátého ročníku,“ prohlásil Severus trpitelsky. „K čemu však otvírat staré, kompletně zhojené rány, pane Pottere.“
„Obávám se, že tak prosté to nebude,“ začal Draco, nejspíš chtěl pokračovat, Harry ho zarazil zvednutou dlaní.
„Právě jsem jednu přednášku obdržel, vřelé díky.“
Draco poslušně zmlknul.
Myslíš, že to s Mrazivou nezvládneme? Zeptal se Harry Severuse.
Čelo mu přetnula známá hloubavá rýha, Severus přemítal, zkoumal, zvažoval varianty.
„Popravdě, Harry, domnívám se, že s Mrazivou dokážeš již nyní téměř cokoliv. Což se mi nejeví jako dostatečně dobrý důvod konat bez rozmyslu. Sám Mnoholičný není složitý, nicméně včlenit do něj vnější projekce povahových rysů a počínání jedince značí změnu receptury. Ale pochybuji, že zásadně. Probírám spojení ochrany a hrozby. Veškeré kombinace, které mne napadají, by funkčnost lektvaru znemožnily.“ Vráska se prohloubila. Harry ho sledoval, okouzlený, kuchyň zmizela, svět ztratil význam, Severus cele ponořený do úvah nad lektvary zvolna pochodoval ruce za zády, výjev tak skvostně, rajsky známý; chtěl se dívat navěky. „Magický hábit zastírající skutečnou magii nositele, předstírající bezesporu výjimečnou pana Jonese. Srozumitelné, sám jsem kdysi cosi podobného použil. Ovšem proč nelze sundat po celou dobu trvání? Během celého jednoho dne, navíc v riskantní situaci, nositel jistě má svolení i schopnost použít vlastní moc, čímž se sice prozradí, ale může přinejmenším uniknout? Nemožnost svléknout hábit nedává smysl. Pokud není součástí dané hádanky.“
Hábit. Jasně, kývl Harry. Co v něm může být, nějaký fakt roztomilý lektvar? Kletba, třeba jako Letifer, Impetus, Percutio, Mdloby?
„Netuším, jak dalece byli ochotni zajít. Navíc je to pouhá domněnka, Harry. Mohu se mýlit,“ namítl Severus ponuře.
Ty se nikdy nemýlíš, pousmál se Harry. Podrbal Mrazivou mezi ušima.
„Jukneme se mu pod sukni,“ oznámil tak nějak všeobecně, prolnul s Mrazivou. Jen krátce.
Zamrkal, na obyčejně neostrý svět si pořád potřeboval zvykat, vstal, poodstoupil, seslal na ostatní soukromí kouzla Orbis.
„Páni. To jsem nečekal. Vzali to setsakra vážně,“ rozhlédl se. „Má v hábitu vetkané Crucio; než začnete zase panikařit, Jonesi, není vaše. Nevím čí, ale to je celkem lhostejné. Je jich tam hodně. A můj stihomam divoce bliká, že dychtivě čekají na sebemenší důvod. Díky Merlinovi za váš nápad s lékouzelnictvím. Nemyslím, že je nositel ovládá, asi by to už zkusil, ale v jejich stavu těžko říct. Jenže mohou chránit i toho druhého…“
„Lambert mi vzal hůlky,“ vložil se Draco bezbarvým hlasem, „Poppy je přivolala.“
„Což pouze dokazuje, že Legitimus liberatio na cizí hůlky vržené mimo hábit v jejich nejhlubším omámení Crucio nevyvolá,“ pronesla nevzrušeně. „A přestaňte na mě zírat, jako bych právě vylezla z tlamy vlkodlaka, děkuji.“
Harry viděl pod Cruciem Severuse. Představa drobné Poppy v trýznivých křečích byla příšerná.
Postřehl, že Draco s Jonesem stejně jako on bleskově strhli zrak jinam, dost možná i Severus, Harry neměl kuráž se podívat. Ale určitě všichni mysleli na totéž. Dík, že ses stavil, Merline.
„Fajn,“ odkašlal si, „jelikož nevíme nic, předpokládejme nejhorší scénář. Že je může spustit cokoliv. První bych sázel na nitrozpyt.“
„Souhlasím,“ kývl Severus.
„Nitrozpyt,“ zopakoval Jones omráčeně. „Mohl jsem se prokázat ihned, proč mě to… Proč jste ho na mě nepoužil, pane Pottere?!“
„Nezradil byste nás, nepotřebuji důkaz,“ zazmatkoval Harry, vysloužil si Dracův rezignovaný povzdech, Severusova reakce byla hodně podobná. Ignoroval obě, ve zmijozelštině beztoho znamenaly jsi-idiot-a-mám-tě-rád. „Hlavně se tím netrapte, Jonesi, ztráta schopnosti racionálně uvažovat je úplně přirozený jev v blízkosti milované osoby.“
Jones spontánně pohlédl na madam Poppy, nečervenal se, daný talent v jeho repertoáru chyběl, malá dáma, zcela seriózní, se zdvihla na špičky, vložila na jeho tvář jinovatkou křehké políbení. Prostě tak. Hotovo, vyřízeno, fáze dvoření z předminulého století ukončena.
Harry s Dracem si ten vzácně hřejivý okamžik vychutnali s nimi.
Je zvláštně uklidňující, že i když my jsme prohráli, vše ztratili, děj se nás dál netýká, Láska se nepřestává vracet; k jiným, dalším, psát nové příběhy. Žijte je; milujte víc, objímejte pevněji, usmívejte dvojnásob.
Ticho přerušila Poppy, pravý Válečník. Severus na ni musel být hrdý.
„Udržet je v bezvědomí na dvacet čtyři hodin zvládneme s lékouzelnickými lektvary,“ pronesla věcně, „ale jak vyřešit jejich izolaci bez magie? Někdo další musí znát jejich plán, čekat je s Dracem v Azkabanu, brzy je budou postrádat; přijdou sem. Pochybuji, že odtáhnout je do sklepa pomůže.“
„Mohl bych se pokusit vydávat za svého dvojníka…“
„Riskantní,“ zamítl Harry, „třeba do Azkabanu vůbec dorazit neměli. A mně se nechce čekat celý den, chci zjistit, kdo to je a co vědí. Zlikviduju ten hábit.“
Jako přírodní úkaz, jenž udeří bez varování, vyvolal čtyři odlišné vlny nefalšovaného zděšení.
„Nemyslím, že Nolitangere tenebrae funguje proti Cruciu,“ namítl jemně Draco.
„Berithův plášť možná ochrání nás, ale zároveň nám znemožní vám pomoci. Nemluvě o tom, že nebudeme vidět, co se tu děje. A vámi seslaný těžko zlomíme, pane Pottere,“ ozval se Jones.
„I kdybys ho zvládl odstranit seberychleji, několikanásobnému Cruciu neunikneš. Věříš, že to zvládneš. Nesouhlasím, ale hádat se nebudu. Stačí, když mi upřímně a s naprostou jistotou odpřisáhneš, že pod jejich vlivem dokážeš udržet své kouzlo; a ten hábit nepůjde zničit snadno. Protože jinak bys mohl zůstat pod Cruciem, které nikdo neukončí,“ řekla Poppy.
Vlastně jim tak docela nerozuměl, jelikož mluvili všichni tři zároveň, což jinak z respektu jeden k druhému nedělali, jenže je tlačil čas a zhrozil Harryho nápad. Severus se proslovu zdržel, jeho výraz byl výstižný dostatečně. Útrpně se obrňoval vůči čemusi nebelvírsky stupidnímu.
„Černá magie není zlá. To jen kouzelníci s ní dělají zlé věci,“ vyslovil Harry s pohledem na něj, v sálu vědomí sladce krutá vzpomínka na chvíli, kdy věta zazněla; nechal ji odeznít, stočil zrak k ostatním. „V Necronomiconu spadá Crucio mezi útočně obranná kouzla, krátkým zásahem rychle a efektivně protivníka zneškodnit, vzít mu sílu i touhu v boji pokračovat, aniž byste ho museli zabít. Nikdy nebylo určeno k mučení. Co z toho vyplývá? Že se před ním lze bránit. Ochranný kruh, černý ekvivalent bílého Protega, mnohem silnější; informace o něm záměrně umístěná ke konci. Ta kniha… je mimořádná, opravdu, neustále testuje vaše úmysly. Odkrývá své umění ve zdánlivě nenavazujících oddílech, můžete se kdykoliv vracet, číst znovu, ale přeskočit dopředu vám nedovolí, a jsem přesvědčený, že si pamatuje, co vás zaujalo, vnímá vaše pocity. Nechce být zneužitá. Je to magie válečníků, kteří chrání, ne dobyvatelů…“ Harry zmlknul. „Pardon,“ rozpačitě trhnul rameny, „její moudrost mě fascinuje. A na to není vhodná doba, takže zpět, ten hábit je kouzlo, tudíž bych vyzkoušel Berithovu inkantaci na zrušení magických zábran, jednoduše anuluje magii konkrétního cíle. Dodávám, že nikoliv magické schopnosti kouzelníka, tohle nemá s Odkazem nic společného; teď mi dochází, že tohle Starostolec pravděpodobně použil na starou soudní síň a dnes i celé ministerstvo. Černou magii,“ Harry s trpkou nevěřícností potřásl hlavou. Další dílek, kterým chápu víc tvůj hněv i frustraci, Tome. Pokrytecké chyby stejných vedou nás oba stejnou cestou, ke stejnému cíli?
Ještě stále doufám, že přede mnou leží křižovatka, kde budu moci zvolit jiný směr než ty.
A že není moc daleko.
„Ochranný kruh jsem ještě nezkusil,“ zvládl pokračovat, trochu chraptivě, „ale věřím Necronomiconu. Jsem přesvědčený, že na vás bude účinkovat stejně, ačkoliv jeho slova jsou poněkud specifická. Klidně počkejte venku, budu v pohodě, slibuju. Přinejhorším se mi to nepovede a následujících dvacet čtyři hodin bude kuchyň neobyvatelná kvůli létajícím kletbám. …Které okamžitě zaznamenají všechny zákonodárské mapy, včetně toho, co budu dělat já,“ došlo mu otráveně. „Jonesi? Že víte, jak to obejít?“
„Arcanum spatium, neboli skrytý, zahalený prostor,“ sdělil Severus netečně, „bylo na našem ostrově i v soukromých komnatách v Bradavicích.“
Což neznělo jako „dle očekávání váš experiment o samostatný, nekontrolovaný akt podnítit mozkové buňky k činnosti opět úspěšně posunul hranice imbecility, blahopřeji, pane Pottere“. Severus svým osobitým způsobem vyjádřil souhlas, třebaže neměl ony znalosti, důvěřoval Harryho úsudku a to byl tak zatraceně dobrý pocit; jenže to už hovořil Jones.
„Bez obav, pane Pottere. Arcanum spatium. Pokud není na překážku, že inkantaci vytvořil Temný pán po několika prvních úspěšných akcích likvidátorů. Prostřednictvím Albuse Brumbála nám ji prozradil Severus, ačkoliv tím nesmírně riskoval, znalo ji jen velmi málo Smrtijedů. Navíc zbytečně, nepodařilo se ji prolomit, aby na ni mohlo být vloženo monitorovací kouzlo, ani ji začlenit do map. Po pádu Temného pána výzkum skončil, všem zasvěceným byla nuceně vymazána její znalost, aby se zabránilo zneužití. Naučil jsem se ji poté znovu od naší společné známé.“
„Já od Lily,“ utrousil Severus suše.
„Nejúčinnější bude, pokud ji jako právoplatný majitel pozemku pan Malfoy dočasně včlení do ochranných kouzel. Zda bude stačit na zakrytí vaší magie, pane Pottere, netuším. Ale netroufám si odhadovat, co by způsobila, kdybyste ji seslal vy. Raději venku, pane Malfoyi.“
„Nic nedělej. Ani se nehni,“ zabodl se Harrymu do prsou výhružně Dracův ukazováček. „Hned jsem tu.“
„Jsi děsně rozkošnej, když se o mě bojíš,“ zašklebil se Harry, Draco to neuznal za hodné odpovědi, vyšel s Jonesem před dům.
Poppy sledovala zajatce, zkušeným okem zaznamenávala jejich životní procesy, míru obnovujícího vědomí.
„Pokud se o něco pokusí, sešleme Somnus tranquillus, klidný spánek. Ty raději bezhůlkovou magií, tvá stínová by z toho mohla udělat odpočívej v pokoji,“ prohodila.
Harry se díval na odhozený svitek se zlomenou pečetí.
„To je dost dobře možné,“ zamumlal bezděčně.
Protože oni Narcissu pouze nezabili. Vzali jí jedinou možnost být se svou láskou, násilím, kterému se nedalo ubránit, přinutili zradit poslední, co jí bylo svaté. Svého syna.
Bílá magie není zlá. Přesto s ní kouzelníci mohou dělat neméně strašné věci.
Jak spletité jsou cestičky života, když znenadání rozumíte víc bolesti poraženého nepřítele než radosti vítězů...
„Bylo to hodně drsné, Poppy?“ zeptal se přidušeně.
„Jako každé rozhodnutí,“ odvětila jednoduše. „Draco dostal možnost volby. Připojit se k těm, které miluje a postrádá. Zvažoval pečlivě. Nevěděla jsem, co vybere, vyčkávala. To právo náleželo jen jemu. Zvolil zůstat s tebou.“
Harry němě přitakal. I Severus mlčel. Nebylo co dodat.
O pár minut později Draco s Jonesem vstoupili do kuchyně.
„Všude klid, kouzlo je ve štítech, pan Jones ho posílil svým. Nějaká změna?“ pokynul Draco k ležící dvojici.
„Probírají se. Můžu je uspat.“
„Přemýšlím o tom, Poppy. Napoprvé jste je překvapili, hábit jako samostatná magie se může vyvíjet, druhý pokus vzít jako útok,“ poznamenal Harry váhavě. „Jen teorie, ale dokud nebude zbytí, nerad bych ji testoval. Zatím máme čas. Seznámím vás s ochranným kruhem, co znamená a jak mu rozumím. Za prvé abyste se mohli rozhodnout, zda tu zůstat, za druhé bych rád znal Severusův názor. Souhlas? Výborně. Inkantace zní Salvem suos, chráním své. A já si nemyslím, že tím zahrnuje pouze kouzelníky praktikující černou magii, ani všechny kouzelníky obecně, právě pro svou konkrétnost. V Necronomiconu stojí, že heslo válečníků zní: V boji jsi strážcem svého bratra. Kouzlo je určené pro bitvy, kdy rozhodují vteřiny, přátelé i protivníci jsou roztroušení, promíchaní, co když zahlédnete svého partnera v obklíčení, jeho obrany praskají, ale nepřátelé nebo různé překážky vám znemožňují ho přesně zaměřit, jak je to potřeba s Protegem? Salvem stačí vyslat daným směrem, kruh obsáhne prostor několika metrů, samozřejmě čím větší je magická síla sesílatele, tím je i štít větší a odolnější. Nic bližšího kniha neuvádí, což je samo o sobě zarážející, protože vše ostatní popisuje do detailů. Jako by tím říkala, že potřebné informace k němu mi dala dřív, a pokud nerozumím, nepochopil jsem základní princip. Věřím, že jsem ho pochopil.
Fakt, že nechce být zneužitá ke zlu, odmítne se otevřít těm, co ji ctí a praktikují, jakmile poruší její zásady, mi přijde jednoznačný. Černé umění je nesmírně mocné, umí být zdrcující i smrtící, ale slouží výlučně k obraně vůči agresorům; a tím nemyslím k obraně jednotlivce nebo samo sebe. Je to magie strážců, chránících slabé. Gellert se stal dobyvatelem, ačkoliv kdoví co bylo na jeho počátku, Tom také, ačkoliv černou magii miloval, prosazoval, chránil – jenže i sebe, možná kdyby nestvořil viteály… to je jedno. Což mě nutně vede k hořkému zjištění. Že během staletí jediný, kdo Berithovo umění pochopil a v souladu využil, aniž by se knihy kdy dotkl, je Amador Sheppard. Považoval jsem za správné vám to říct,“ oznámil pevně.
Aspoň to zkusil, šlo to těžce, pocit zrady hrozil zalknutím.
„Poznat svého protivníka. Je-li toho hoden, přiznat mu zásluhy, projevit úctu, vzdát čest,“ pronesl Severus vláčně, jakoby bezděčně nahlas vyjádřená myšlenka; obsidiánové hvězdy plné víry a skrytě něžné. „Znamenitě, Harry. Pokračuj. Prosím.“
Vděčný, vděčný, vděčný; Harry se zhluboka, hlasitě nadechl. Sebral sílu, Severus mu ji dal. Jako pokaždé.
„Tak jo. Salvem suos. Věřím, že když ho sešlu do davu proti sobě bojujících kouzelníků, moje magie bude vědět, koho vnímám za svého, vytvoří ochranný kruh kolem něj, mě, bez ohledu na používanou magii, všechny ostatní mine. Jakýkoliv jiný výsledek mi přijde absurdní. Máte o čem přemýšlet, váš život, vaše rozhodnutí. Kdybys mohl, Severusi?“
Tvář zvrásněná rýhami, bledá s kouřovým odstínem mlhy, nepolíbená dva roky; jen ty tuhové oči zářily zřetelně jasné, plně soustředěné, daleko v hlubinách skryté cosi zvláštního. Známá vráska na čele.
„Je pravdou, že kniha ustavičně zkouší či pokouší svého čtenáře. Ani s Temným pánem se nemýlíš, tedy pokud mohu soudit dle vlastních zkušeností. Heslo jsme objevili a přijali za vlastní, než k němu Temný pán připojil: Jsem strážcem svého bratra, nedopustím, aby padl do zajetí živý nebo zradil. Čímž se jeho smysl poněkud změnil.
Tvé pojetí Salvem se shoduje, co jsem sám z knihy pochopil, nadto odlišný účinek by byl v bitvě kontraproduktivní, stejně jako skutečnost, že by magie sesílatele a těch, které pojímá za své, měla být relevantní. Vždyť bílé Protego efektivně chránilo i Temného pána, podobně jako Avadu smí seslat kdokoliv.
Ohledně černé magie všeobecně… vzpomínáš? Podobný rozhovor jsme kdysi dávno vedli. Z tvé strany nepříliš nadšený, zakončený odmítnutím, ale naslouchal jsi. Když dnes smím navázat, pohlédni na přírodu či dějiny lidstva, mudlovského, kouzelnického. Jde o dělbu, aby systém mohl fungovat a přežít. Královna, v našem případě zřejmě prvotní magie, poté dělníci, bílá i měsíční, starající se o potomky, zajišťující vše potřebné k existenci. A armáda, bránící celek proti vetřelcům. Černá. Jenže nevím,“ Severus se odmlčel, odvrátil, skryl za vodopádem vlasů. „Zcela upřímně, Harry. Netuším, nakolik je můj úsudek zkreslený tím, jak velmi si přeji, aby to byla pravda. Magie strážců, chránící slabé. Ano. To bych si přál.“
Krom toho si myslíš, že já jsem zase ovlivněný láskou k tobě, podotkl Harry.
„Ne snad?“
No jasně, skoro by se zasmál. Jenže jsem měl skvělého mentora. Učil mě, vlastně na tom spíš trval, abych docházel k vlastním závěrům. To jsem udělal. A kdo by mě mohl naučit lépe rozeznat tenkou hranici mezi dobrem a zlem, než ten, který obě strany důvěrné zná? Takže vím, že po ní jdu, jednou ukročím vlevo, jednou vpravo. Nenamlouvám si, že tím se to vyrovná. Nelžu si, že jsem bez viny, jelikož jenom přihlížím, protože v tom není rozdíl. Za smrt každého jsem zodpovědný. Někteří si ji rozhodně zasloužili, jiné jsem ani nepoznal, přesto odsoudil, Theoline jsem znal, soudil a nedokázal odpustit. Bez šlechetné omluvy o vyšším dobru já dělám zlé věci, Severusi. Částečně z hněvu a bolesti za to, co ti provedli, částečně ze sobecké touhy být znovu s tebou. Kdekoliv. Sice mě dost mate, proč se mi včera v Rosewoodu Necronomicon otevřel, tím moje teorie trochu získává trhliny; přesto v něj dál věřím. Věřím v sebe, jelikož stále rozeznám správné od špatného. A bezvýhradně věřím v dobro v tobě a pouto mezi námi.
Severus k němu vzhlédl.
„Salvem bude fungovat,“ řekl. Prokvétala tím ona dvě slůvka.
Děkuji, pousmál se Harry; já tebe taky.
Obrátil se k ostatním.
„Severus mou domněnku sdílí, oba s dovětkem, že jisté to není. K čemu jste došli vy?“
„Zůstáváme,“ opáčil Draco, jako by to byla nejhloupější z hloupých otázek. Nejspíš byla.
„Jasně; občas zapomínám, že každý Zmijozel, sociopat a lékouzelník nejraději tráví volné večery pod Cruciem,“ utrousil Harry. Od první chvíle věděl, že neodejdou, jejich věrnost ho hřála i svírala pocitem provinilosti. Fajn, takže je Salvem prostě ochránit musí; kdybys mě, Merline, čirou náhodou neslyšel, klidně to zopakuju. „Ještě kontrolní dotaz – všichni máme jasno, který Jones je náš?“
„Naneštěstí v tomto směru jsem jediný…“ začal Jones, Poppy s Dracem mu suše skočili do řeči.
„Dokonale.“
„Dohlížel jsem venku, Arcanum naučil Draca přesně, i jeho seslané bylo korektní. Čímž prokázal, že kouzlo zná. Nikoliv své úmysly.“
Díky, chápu a plýtváš dechem, přitakal Harry. Znáš mě. Jsem tvrdohlavý a k tomu idiot. Neumím si představit, že by nás po tom všem zradil.
„Vynechal jste naivní a zpola nepříčetný, což mimochodem k vaší osobě patřilo odjakživa. Taktéž vám zjevně uniklo, že dýchat nepotřebuji. Ovšem jinak jsou vaše pozorovací schopnosti kompletně bez vady, pane Pottere,“ protáhl Severus jedovatě, nečekaně bleskový návrat ke svému protivnému Já; který vždy znamenal to samé.
Harry chápal. Zaplavil ho smutek, od palců u nohou po konečky vlasů.
Trápí mě, když se o mě musíš bát. Jestli si připadáš bezmocný, ujišťuju tě, že nejsi. Řekni ne a já to zastavím.
„Proč bych to dělal?“ pozdvihl obočí, hlas lhostejně chladný; pod ním strach, že by i hluchý slyšel. „Smrt způsobená selháním organismu z neustávající mučivé agonie nenáleží k těm nejzábavnějším, leč znemožní odchod do Mlhy, jenž vás se záhadnou morbidností tolik fascinuje.“
Harry si povzdechl, mrzí mě, že i po smrti trpíš, že právě já tvou bolest násobím, ale nechtěj, abych se omlouval za to, co ovlivnit nedokážu. Že bez tebe žít neumím.
„Jdeme na to,“ oznámil ostatním, přivolal Mrazivou, dosud strážila zajaté palatiny, prolnul s ní.
Ke stínové se neodvážil, mohl by nechtěně stvořit variaci klasického Protega, bezhůlková bude muset stačit.
„Salvem suos!“ vyslal ke svým společníkům.
Hadíma očima spatřil, jak se kolem každého z nich ovinula síť, sytě rudá, jako krev, symbol života, nikdy nelže, podobné pleteným svetrům pod prsty paní Weasleyové se hbité nitky dál splétaly, proplétaly, stahovaly pevně jedna k druhé, až uzavřely postavy uvnitř sebe do neprodyšného kokonu, a štít zprůsvitněl.
„Bylo by iracionální, pokud by nechránilo sesílatele,“ prohodil Jones s pokrčením ramen, „přesto, jsem strážcem svého bratra. Salvem suos!“
„Jsem strážcem svého bratra,“ sdělil Draco vážně, znělo v tom úplně všechno, „Salvem suos!“
„Jsem strážcem svého bratra, Salvem suos!“ připojila se Poppy. Její první černé kouzlo.
„Salvem suos,“ zaslechl Harry tiché zašeptání.
Nebýt v té chvíli spojený s Mrazivou, pravděpodobně by ho to rozbilo.
Ale takhle jen popadl svůj žal i zášť, mrštil s nimi v sálu vědomí do Prokleté komnaty k ostatním, zabouchl dveře, zajistil petlicí. Nedej Merlin, aby jednou povolily.
Nasál chladivý mír, sledoval, jak se jejich sítě vrství na jeho původní, včetně té kolem něj, dostavila se myšlenka, pocit, který neumíte vysvětlit ani zdůvodnit. Věděl. Tohle bylo správně. Přesně tak to mělo být.
„Draco, nějaký pohyb?“
„Všude klid.“
„Poplach na ústředí?“
Jones sevřel hůlku, soustředil se. Potřásl hlavou.
„Nic nového.“
„Zajímavě řečeno,“ protáhl Severus, tím svým neopakovatelným způsobem.
Jo, připustil Harry. Necháme to na později.
Ukončil Orbis, otočil se k zajatcům. Krystalické vidění odhalilo totéž co předtím, silné Protego, Crucia v hábitu. Žádnou síť. Podle prokrvení a pnutí svalových vláken se jim vrátila hybnost do rukou až po předloktí, v nohou do půli lýtek, v obličeji, rozlévala se tělem. Z lektvaru zůstaly stěží výpary, oba museli být plně při vědomí, možná jen lehce zmatení. Navzdory tomu se nepokusili přemístit; což byla z Harryho strany sázka naslepo, bez Salvem by se neodvážil riskovat kvůli ostatním a pouze uprchlíky stopoval. Vyšlo to. Důvěřovali hábitu, že jejich práci dokončí, zatímco se tu budou válet. Jasně, proč ne. S drobnou vadou na kráse, dobrovolné spolupráci by těžko uvěřil, tudíž měli nějaký záložní plán – hru na oddaný palatin z prohraného boje neutíká?
Odpověď přišla vzápětí, vykřikli téměř současně, ležící Jones o slabiku dřív: „Incanto rigidita!“
Podivné namodrale šedozelené liány, lepkavé, obsypané nechutnými vystouplými puchýři s otvory uprostřed, v každém kruh titěrných zoubků; proti Harrymu letělo několik roztočených kříženců bolas a chapadel chobotnic, které vyměnily obvyklé přísavky za tlamičku pirani. Případně žraločího upíra. Můžete si vybrat. Kdyby zatraceně dobře nevěděl, jak děsivě mocné kouzlo umí být, váhal by, zda je vzhledem víc ohavné či komické. Vířivé bezhlavé chobotničky se zatím neškodně rozplynuly pět stop před ním. Provokace k protiúderu a oživení hábitu průhledná, až urážela.
Hoši, mě učil Severus, pomyslel si Harry apaticky. Pochopíte někdy, co to znamená?
„Pěkné. Teď zase já,“ řekl nahlas. Zaměřil se na magický plášť. „Extingue Focul viu!“
Jako by místo uhasínání Živého ohně zažehl samotný pekelný ohňostroj. Aspoň Harry to tak viděl. Jonesova zhmotněná pozoruhodná magie, odevzdaná dobrovolně a tím pádem vyloučená z jeho vlivu, sirnatě vzplála, rozžhavená do běla, vzpírala se, výrony energie spalovala Harryho vzdušná tornáda o velikosti dětského malíčku, jenže jich byly statisíce, dorážely ze všech stran, útočily v rojích, přisály se, udusily žár, prožraly dírku skrz, než je rozehnalo oslepující šlehnutí, část z nich roztavilo, zbytek se připojil k dalšímu roji, udeřil jinde, Harry udržoval kouzlo aktivní, vysílal stále nové, armáda PidiDavidů proti SuperGoliášovi. A v tom všem běsně kmitala Crucia.
Viděl je poprvé, čekal něco hrůzostrašného. Ve skutečnosti připomínala nervovou soustavu, vodnatě rosolovitý kořen spojující propletence uzlů, jejichž volné konce se pohybovaly jak žahavá ramena medúzy, přeskakovaly mezi nimi barevné pulsy, od temně oranžových po červené. Pak si vzpomněl na účinky. Jejich forma byla nestvůrně dokonalá. Náhle sám pohled vzbuzoval dojem palčivé trýzně.
Všechny směřovaly na Harryho, pouze na něj. Byl za to rád, mohl se soustředit, nedělit pozornost na ostatní. Vnímal Severuse po svém boku, napjatého, přemáhal touhu před Harryho skočit, nutil se k jedinému, v čem pomoci mohl, sledoval dění, připravený v mžiku varovat. Draco s Poppy nejspíš chtěli to samé, naštěstí Jones si zachoval chladný rozum, nesmlouvavě je odvlekl co nejdál, museli hlídat případné nezvané hosty, chránit Harrymu záda, posílit jeho Salvem, kdyby selhávalo.
Což zatím nebylo třeba. Štít Crucia neúnavně odrážel s mírným zajiskřením, bez známky kolísání, občas se mu při kontaktu podařilo zahubit některý uzel, aspoň to tak vypadalo, propletenec vyhasl, žádné další pulsy, šlahouny mrtvolně povlávaly. Ovšem kleteb byly desítky, každou zastupovalo několik kořenů, přičemž jeden obsahoval šest až deset uzlů; s celkovým součtem se Harry neobtěžoval. Stačilo vydržet. A on vydrží. I kdyby výhradně pro Severusův klid, že se zvládne ubránit proti dřív nepředstavitelnému. Jonesovo očištění jako bonus.
Navíc, Mrazivá si to užívala. Harry cítil její vzrušenou spokojenost z používání magie, mocné, svobodné, ne jako nástroj, vězeň nebo v rámci obchodu, stala se něčím jiným. Za pouhý den, po jediném rozhovoru s včerejším Severusem. Od podezřívavého příměří došli… k čemu? Váhavému přátelství? Asi. Možná kousek dál. Bylo to, jako by ji odvedl na prostornou louku, sundal vodítko, vybídl k běhu a dovádění, s důvěrou, že ho neopustí, poslechne na první zavolání. Severus měl pravdu, byla Harryho magií, milovala ho přes jeho ignoraci, odmítání, odpor. Za to jí přinejmenším důvěru dlužil. Zarazil se. Prozkoumal ten pocit několikrát. A bylo to tak.
Doopravdy jí věřil. Nepochybně ještě nastanou nějaká nedorozumění, pravidla bude třeba doladit, ale zlý úmysl z její strany v tom nebude nikdy. Ano. Věřil jí. Vnímala to? Zřejmě. Jejich prolnutí zůstávalo pevné – jen jaksi zjemnělo. Stalo se přirozenějším. Pokud něčeho takového byla schopná, právě nyní byla Mrazivá šťastná.
Což se rozhodně nedalo tvrdit o ležícím Jonesovi. Přestože v něm Harry nezachytával symptomy bolesti, palatin zatínal zuby, pěsti, obličej lesklý potem, jemu hábit ani tornáda neubližovaly, místností zuřivě létající kletby každého míjely, s umíněnou zarputilostí mířily výlučně na Harryho; k atmosféře útulné domácí pohody to kupodivu nepřispělo.
Jeho bídný stav Harry přisuzoval pochopení, že je lapený v centru dravého souboje dvou magií, plášť v akci, která neprobíhala shodně s příručkou k použití, tupému šoku, co se děje. Navzdory tomu se muž odmítal vzdát. Logické, jedno úspěšné Crucio by vše zvrátilo a on jich měl k dispozici spoustu. Těžko ho vinit. Stejně jako jeho partnera, že s ním dané přesvědčení nesdílel.
„Lambert uteče, magipouta,“ sykl Severus.
Harry nezkoumal, neváhal, bleskově seslal stínové Incanto, vrátil se k tvorbě tornád. Podmínky na magickém bojišti se nezměnily, nové kletby nevzlétly, Jonesova nezávislá moc se soustředila na sebeobranu. Justin Lambert ji nezajímal. Prima vědět. Do jiskření Harryho štítu, svištění míhajících se kořenů, praskavého přenosu pulsů, šumění tornád, vření erupcí a namáhavého dechu ležícího Jonese přibylo tlumené úpění, svázaný Lambert definitivně podlehl panice. Zhýčkaná kancelářská krysa. To je tedy materiál, Brousku…
Děkuju, prohodil Harry vděčně k Severusovi, nějak jsem na něj zapomněl.
„Nezapomněl,“ odsekl Severus příkře, „sledoval jsi ho, chystal zasáhnout na poslední chvíli. Vzhledem k okolnostem se mi jevilo bezdůvodné tříštit tvou koncentraci, Salvem nevykazuje žádné oslabení, síly ti neubývají, příhodný moment ověřit, zda se může zhoršit, s čím soupeříš. Jsem mrtvý, vyfantazírovaný, magicky nepoužitelný, leč mému sebevědomí se daří výtečně, děkuji za optání. Přestaň mne laskavě infantilním způsobem konejšit, jako bych byl na pokraji psychického zhroucení; jsem si vědom svých omezení, ovšem i toho, že mě u sebe chceš a potřebuješ. Dokud vidím, slyším, mohu myslet i komunikovat, jsem plně schopen toho kompletně využít, tudíž shledávám nesmyslným připadat si zbytečný. Dostatečně srozumitelné, pane Pottere?“ zakončil známým nebezpečně tichým tónem.
Jo. Jasný, hlesl Harry zaskočeně. Promiň. A neodolal. Páni. Víš, jak děsně dlouho jsi mi takhle nevynadal? Zbožňuju, když se na mě vztekáš!
Za starých dobrých časů by to doprovázel široký zubatý úsměv.
„Kdykoliv,“ utrousil Severus s despektem. Sametově hluboký hlas však hovořil o něčem docela jiném. Harry slyšel. Chladivé, něžné. V barvě nebeských hořepníčků.
Ale naštvat jsem tě nechtěl. Nezlob se, požádal kajícně, se špetkou provinilosti a spoustou lásky. Protože teď vážně nevím a chtěl bych tvou radu. Mám spoutat i Jonese? Pokynul bradou k ležící postavě, do vzpurně zatvrzelého výrazu palatina se polehoučku vkrádal strach. Máme jistotu, že se to nezhorší? Odvaha mu nevydrží věčně, Lambertovo kňučení moc nepomáhá, brzy zkusí uniknout. Nebo sešle Avadu? Vůči ní je Salvem marné jako Protego.
„Jistotu nemáme,“ pronesl Severus stoicky vyrovnaný, mírumilovná sopka nevinně se rozhlížející okolím poté, co uvolnila smrtonosný mrak; ne, prostě nešlo nebýt jím fascinován. Zvlášť, když se ona mnohoslovná exploze skládala z pouhých dvou – jsem tady, miluji tě. V jeho případě znamenala totéž. Přimhouřil víčka. „S ostatním máš pravdu, začíná zvažovat další eventuality. Kýmkoliv je, o tvém laškování s Avadou musí vědět, to neudělá. Zvyklý na boj, ohrožení, odolný, i pod tlakem loajální ke svému poslání. Předpokládejme, že obdobně zvládá umění strategie. Pak tedy nevyhnutelně zjistil, jak cennou informaci získal; tvou dovednost ubránit se i druhé Nepromíjitelné.“ Odmlka, hluboká zadumaná vráska na čele. „Chystá se vyslat Patrona.“ Vráska zmizela. Rozhodnutí. „Nepřípustné. Sešli magipouta. Miř pečlivě, vyhni se hábitu, mohl by je eliminovat. A připrav se na cokoliv. Mimochodem, pokud jsi měl na mysli oba Jonese, souhlasím vehementně,“ dodal kousavě.
Fajn. Díky. A ne, jen toho falešného.
„Kdo tvrdí, že nějaký pravý existuje?“
Šíleně tě miluju.
„Pokusím se ti to vyškrábat na náhrobní kámen. Přestaň zdržovat.“
Jenom jsem…
„Hned.“
Harry poslechl. Neochotně se vzdal části sebe, té, která cítí, touží, trpí, zuří, váhá, žertuje. Nechal se prostoupit instinkty šelmy. Záplava adrenalinu rázem přiostřila smysly, byl na lovu, kořist před ním výzvou, vábila, současně násobila obezřetnost, číhal, kroužil, odhalit slabiny, vystihnout přesný čas. Zaměřil cíl, první potem mokré čelo, druhý a třetí, nárty kryté botami, nohavice vyhrnuté, kořist zvolna zhluboka vydechla, odtáhla mírně ruce od těla, shromažďovala síly, rozevřela pěsti, odhalila kůži dlaní; teď. Harry vystřelil pouta, maličká všežravá chapadla, pět terčů, pět zásahů, přibil kořist k zemi, odzbrojil, paralyzoval, pravý soupeř nedotčený, magické erupce proděravělého hábitu k lanům nedosáhly. Zkoušely to, snažily osvobodit, toho mrštně využily tornádové roje, sesypaly se najednou, odevšad, dvě tři vteřiny, žhnoucí šlahouny se obrátily proti nim, rozehnaly je, vrátily k sebeobraně. Plášť svého nositele obětoval.
Mrazivá se stáhla, aniž by musel požádat. Harry ověřil Salvem, nedotčené, bitva pokračovala beze změn. Pouze zneškodněný Jones zavřel oči, odevzdal se naději, že hábit zvítězí. Jo, naděje je důležitá.
Mise splněna. A pořád jsem připravený na cokoliv. Třeba unést tvé nehynoucí vyznání, oznámil Harry škádlivě, pustil se do tvorby tornád, hodně jich ztratil, ale stálo to za to, byl spokojený. Během okamžiku měl svou armádu zpět, dychtivou a hladovou.
Severus ostentativně mlčel.
Povídej si se mnou. Tohle je stereotypní, začínám se nudit.
„Nikoliv, začínáš být domýšlivým. To je špatně. Soustřeď se.“
Harry ztichl. Kouzlil své maličké vzdušné víry, vysílal je do boje, sledoval barevné pulsy uzlů neúnavně atakujících kořenů, hlídal štít. Přemýšlel.
Mýlíš se, Severusi, řekl po nějaké době. Být naivní idiot, plácnout sem tam něco hloupého, zareagovat nezodpovědně nebo lehkomyslně, umí posloužit jako maska. Lidé mě podceňují, ztrácí na ostražitosti, nemají potřebu budovat své lži neprůstřelné. Netvrdím, že je to pokaždé plánované, částečně takový jsem, vždycky jsem byl, ty to víš nejlíp. Přál bych si takovým i zůstat.
Varoval jsi mě, že Jonesovo pouto k Sheppardovi by mohlo být nebezpečné. Vzal jsem to vážně. Když mě Jones zachránil před Odkazem a já ho léčil z následků, objevil jsem v něm zlomek Lamie. Od té chvíle ho vidím, stačí, aby mi byla Mrazivá nablízku. Takže jsem okamžitě věděl s nezvratnou jistotou, který je skutečný; zkontroloval jsem to. Být tu dvakrát Draco nebo Poppy, udělám to samé přes Nuummit. A všem to zatajím. Protože důvěra bez důkazů dokáže divy; viděl jsi, co udělala s Jonesem? S Dracem, Poppy? Semkli se, jejich víra jednoho v druhého je teď neotřesitelná a přesně to potřebujeme. Nemůžu dovolit, aby mezi nás vnikla nejistota. Jsme všechno, co zůstalo.
Bez důkazů věřím jen tobě. Právě tobě, který jsi Mistrem klamu. Ne proto, že bys mi nikdy nezalhal, něco nezatajil, protože to děláš, máš svá tajemství a já je respektuju. Ale pokaždé mi řekneš, co vědět mám. A nikdy neopustíš. Tak to je, Severusi.
Moje magie je mocná, dnešním propuštěním a přijetím Mrazivé se znásobila; cítím, jak s každým kouzlem roste. Předtím jsem dokázal uzdravit nevyléčitelné, seslat kletbu, která zranila Lamii, přetrvala staletí. Má síla se sotva narodila a já už nyní neznám své hranice. Je těžké nebýt z toho vyděšený. Opírám se o tvá slova, že magie sama nikdy není zlá, že dokud si udržím odstup, rozhodnu správně. Jsem jak dítě, který se ji teprve učí ovládat; jenomže nepřátel přibývá, věci se komplikují, lhůta krátí, neustále musím volit, kdy být opatrný, kdy riskovat. V tomhle mi chybí tvé zkušenosti, schopnost vidět, co mně uniká. Učím se od tebe. A jsem dobrý student.
Nejsem domýšlivý. Jsem vděčný. Mrazivé, za všechno dobré, co dokázala, zlé, co odvrátila. Ale jestli mi nepomůže napravit minulost, získat, co ti vzali – k čemu mi je? Není to sobecké, dal jsem světu, co ode mě vyžadoval, víc mu nedlužím. Je čas na moje přání. A já se netoužím stát nejmocnějším kouzelníkem, chci být s tebou. Chci, abys ty byl šťastný.
A dnes… všechno je jiné. Proč to nechápeš? Před pár hodinami jsme se milovali, líbal jsem tě, držel jsi mě v náručí; ty, žádná alternativní verze tebe, ale ty, skutečný a jediný, ty, se kterým právě mluvím. Nevím, proč si to nepamatuješ, nejspíš sis tu vzpomínku odstranil kvůli Albusovi, tehdy jsi ho potřeboval, to je v pořádku, to nevadí. Protože oba víme, že k tomu došlo. A bylo to upřímné. Pak jsem se vrátil sem a díky Mrazivé se tě dotkl. Dotkl, Severusi. Když se na tebe dívám jejíma očima, nelišíš se od ostatních vůbec ničím. Já… Harry skousl spodní ret. Pohodil hlavou. Zažívám momenty. Zničehonic mě zahltí euforie, nádherně bláznivá, absolutní, všechny hrůzy zastíní, připadám si silný, plný naděje. Krásy. Jako bych se do tebe podruhé zamiloval; i když jsem tě nikdy milovat nepřestal. Přesto se něco změnilo. Po dvou letech beznaděje, nicoty, umírání z toho, jak mi chybíš – je to pryč. Jsem šťastný. Nechybíš mi. Vždyť jsi tady. A nejsem prázdný; jsem prostoupený tebou, proudíš mnou, živý, čistý, poháníš vpřed, vracíš smysl, pohlcuješ hněv. Je to úžasný pocit, Severusi. Trvá pár minut, zhruba, a vyprchá. Ale pamatuju si ho. Vrací se, nevím kdy ani proč, jestli v tom je systém, neobjevil jsem ho. Dokud si ho umím vybavit, nechci se tím trápit.
Ano, ovlivňuje mě to. Zřejmě občas naruší koncentraci. Na to mám Mrazivou, tebe, své přátele, abyste mě včas upozornili. Nebudu se omlouvat ani se tomu vzpírat. Protože znovu cítím lásku bez bolesti nebo ztráty. Vnímám to jako znamení, že přes všechny chyby jdu správným směrem. Nenechám si ten pocit vzít. Nikým. Zasloužím si ho. A taky ho chci, zakončil pevně svůj dlouhý monolog.
Čekal. Na Severusova proti. Věděl, že přijdou. Rozhodnutý je ustát a nepovolit. Ne z tvrdohlavosti či dětinsky zaslepené svéhlavosti kdy musíte mít vše, kdepak, to ne. Bylo to jako náhlé prozření.
Když nikdo nemiluje vás, každému jste lhostejní, svět je bezbarvá pustina. Lhostejné kterým směrem jdete. Všude je to stejné. Strašně to bolí. Někdy si zvyknete, někdy se to změní v hněv, jindy v hořkost. A pokaždé časem dojdete k přesvědčení, že jinak to být nemůže. Že vás milovat nelze.
Ale pokud jste to vy, kdo ztratí schopnost milovat, přes všechna trápení i zklamání, která láska přináší, stanete se dutou skořápkou. Kráčíte životem a jste hůř než mrtví. Tohle je skutečné prokletí.
„Uvědomuješ si, Harry, že zcela prvně jsi o sobě promluvil s úctou?“ promluvil konečně Severus, zvolna. „Nebránil ses, neomlouval, nesmetl coby směšně absurdní, nad čím nehodláš uvažovat. Prohlásil ses hodnotným. Vyjádřil mi respekt, avšak sebe neponížil. Dal najevo své schopnosti i potenciál, uvědomění o svých slabinách; některé převracíš ve svůj prospěch, s jinými pracuješ. Vznášíš nárok na svá práva a stojíš si za nimi.
Kdybys tušil, jak velmi jsem toužil tohle slyšet…
Znát sám sebe je pro úspěch nezbytné. Jakožto vůdce ses opět projevil mimořádně způsobilý, za daných podmínek byla tvá rozhodnutí nejlepší možná. Co se týče Mrazivé, shledávám váš progres nadmíru uspokojivým, založený na vzájemné důvěře, toleranci, pravidlech, ochotě hledat oboustranně přijatelný kompromis; stabilní základ pro kvalitní vztah, jenž bude směřovat k harmonii. Nemůžeš se svou magií bojovat. Žádný kouzelník. Takový postoj bývá předzvěstí tragédie.“ A hrdá spokojenost se ze Severusova hlasu vytratila, nahradila ji tlumená váhavost. Bezděčně se napřímil. „Nyní k té druhé části. Ano. Milovali jsme se. My dva. Prožil jsem to skrz tebe. Pouze skrz tebe, poněvadž si nevzpomínám. Nežárlím; já závidím sám sobě. Jak – tristní. Což je ryze můj problém a já se s ním vypořádám.
Avšak ten dotek… Harry. Cítit tě. Vědět, že ty cítíš mne. Oněch pár vteřin závratně překonalo mé nejtroufalejší sny. Víš, jaký jsem; potrvá, než tohle zpracuji.
Mimoto řeším souvislosti, které mne trápí. Je pravdou, že se cosi změnilo. Ty.
Ostatní, Draco především, jsou ti stále drazí a blízcí. Přesto dnes jsem to já, ke komu se obracíš nejvíc. U mne hledáš oporu, útěchu, bezpečí, zatímco ještě včera ti toto vše poskytoval Draco, živý a reálný. Mám v sobě hluboký konflikt, zda tě v tom podporovat. Nehledě na náš letmý zázrak, jsem jen představa, ač díky tvým vzpomínkám a sdílení myslí až strašidelně věrohodná své mrtvé předloze. Ale skutečný svět je jinde,“ vyslovil měkce. Přesto pevně.
Chápu, přitakal Harry vážně. Opravdu ano. Takže vím, že tohle si musíš rozhodnout sám. Můžu jen namítnout, že Draca, Poppy, Jonese neopustím, udělám pro ně cokoliv. Kromě jediného, nevzdám se tebe. Přítomnost skutečného světa jsem postřehl na vlastní kůži i magii, děkuju pěkně. Připouštím, že má i světlé stránky, sice si honem žádnou nevybavím, ale nějaká tam určitě bude. Jenže mi nemá co nabídnout, pokrčil rameny. Já jsem tvoje píďalka.
S úlevou zaslechl, jak v Severusovi přidušeně zabublalo.
„Zaznamenáno,“ utrousil. „Mimochodem, pane Pottere, i v dalším ohledu svého zaníceného sebepoznání jste se nemýlil, na vašem soustředění je nutno zapracovat,“ přešel hbitě k obvyklé ironii. „Pokud byste byl tak laskav a obtěžoval se vidět, na co tak upřeně zíráte?“
Harry zmateně mžikl. Otráveně protáhl tvář. Nad palatiny bezcílně poletovala maličká tornáda, kletba ani jedna. Pomocí magipout opatrně falešného Jonese zvedl, otočil, nechal tornády prohledat; plášť byl pryč, do poslední jiskřičky magie. Složil muže zpět na podlahu, ukončil Extingue.
Kdy se to stalo?
Severus se zadumal. Stočil k němu tvář, obočí blahosklonně zvlněná.
„Nač bazírovat na detailech. Dal jste otevřeně najevo, že vás daná činnost nudí.“
Jsi fakt hroznej, posteskl si Harry.
Požádal Mrazivou o průzkum, zda na ně nečíhá nějaké čerstvé úchvatné dobrodružství, neobjevila nic, prostor čistý. Pokud jste tedy příznivci dadaistických dekorací ve formě přerostlých švábů, páchnoucích potem, přičemž jeden dokonce umí vyluzovat nelibé zvuky.
„Hotovo,“ obrátil se Harry k ostatním, „zaregistroval někdo naši aktivitu, Draco, Jonesi?“
Svorně zavrtěli hlavou, s Poppy k němu přistoupili.
„Impozantní, Harry,“ pronesla obdivně.
„Vskutku fascinující,“ připojil se Jones, „a to jsem zažil mnohé.“
Draco přemítavě přimhouřil víčka.
„Asi jsem si už zvykl,“ zkonstatoval. „Ovšem na vypuzení stínošklebů to rozhodně doporučím.“
„Dík. Vy jste svou část taky odvedli skvěle. Takže, oba jsou pod magipouty, hůlky mimo dosah, po kapsách žádná překvapení, dům jsem prohledal, nejsou tu pasti, skryté kletby, tímto prohlašuji místo za bezpečné. Salvem si zatím necháme. Kdyby se nějaký stínoškleb odvážil vrátit.“
Vyrazil první, jistota zůstávala nadějí slepých, instinktům Mrazivé důvěřoval, ale jak řekl, byl vyjeveným prvákem, který se na škole pro samouky ocitl v dimenzi neprobádané magie, nehodlal své přátele vystavovat riziku. Ohromující senzace se nekonala, vyjma Lambertovy změny repertoáru, úpění nahradil chroptivým pískotem. Harry stanul před ležícím Jonesem, s druhy po boku. Muž držel víčka semknutá, skrýval strach, rezignaci nebo přesvědčení, že záchranný tým v čele s Merlinem každou minutou vyrazí dveře? Uvidíme.
„Představení skončilo, milý Harlekýne, čas sundat škrabošku. Není slušné chlubit se cizím hábitem,“ oznámil Harry.
Nepotřeboval to, nitrozpytu nic nebránilo. Chtěl posílit vazby jejich malého kruhu, za svou důvěru a věrnost si odměnu prokázané nevinny zasloužili. Ianto Jones především.
Silou Mrazivé dravě vnikl do palatinova organismu, vyhledával, ničil, odpařoval, neutralizoval veškeré známky ingrediencí, výpary, částečky bloudící systémy, projevy působení na svalstvo, kosti, orgány, nervy, zlikvidoval jakýkoliv lektvar, příliš snadné, zabralo to stěží vteřiny. Vtom muž vykřikl, vytřeštil oči, v rámci omezených možností pout sebou zazmítal, Harry se polekaně stáhl. Zůstal zírat. Bytost před ním se vlnila. Doslova. Vypadala jako přelévající se netuhnoucí želé, uvězněné v ošemetně tenké vrstvě epidermu, hlava, trup, končetiny, vše neustále měnilo tvar i proporce; že by snad byl nějaký důvod, proč Mnoholičný odeznívá postupně? Ups.
Severus s Dracem se zdrželi poznámek, museli efekt předpokládat, ale dotyčný jim k srdci nepřirostl natolik, aby Harryho upozornili předem. Jones přihlížel skoro zvědavě, Poppy roztančila hůlku.
„Životní funkce kolísají,“ prohlásila věcně. „S tím si poradím. Má hodně co vysvětlovat.“
„Děkuji, Poppy,“ kývl jí Harry s povděkem. Vědomě by mu to nezpůsobil. Nejspíš. Vlastně si nebyl tak docela jistý. Ten neznámý kdosi zabil Narcissu, přišel, aby mu vzal Draca, vydal ho kdovíjaké hrůze, ohrozil život všech přítomných. Ne, k upřímné lítosti se Harry přimět nedokázal.
„Dám mu chvilku na rozjímání, zda chce být člověkem nebo bublaninou,“ rozhodl.
Napojil se v sobě na Mrazivou – konverzovat s Iskariotem si zvykl lehce, aspoň se mu to tak nyní zdálo, přiznání přátelům, že i dnes vidí a hovoří se Severusem už bylo krapet rozpačité; mluvit s vlastní magií znamenalo definitivně novou úroveň. A pak se tvařte příčetně.
Pomohla jsi mi, hodně. Byla jsi vážně dobrá. Zamyslel se, jak nejpravdivěji formulovat co k ní cítí. Snad to pravé objevil.
Jsem rád, že jsi taková. A moje. Vím, že se nezlobíš, stejně se chci omluvit. Nechápal jsem tě. Ani se o to nesnažil. Promiň, řekl zpříma. Teď si to neber špatně, ale zbytek radši zvládnu sám. Vidět díky nitrozpytu s tebou rozprsknout se něčí mozek mě neláká, povzdechl si, ironie smíšená s letargií.
Prošla jím jemná vibrace, snad cosi mezi smíchem a zavrněním, Mrazivá se oddělila, zhmotnila v panteří podobě. Lísavě se mu čenichem otřela o lýtko, uvelebila u nohou. A Harry věděl, že ho nepřestává chránit, věčně na stráži, navždy věrná.
Promnul si oči, akceptoval všední realitu bez čarodějné krystalické ostrosti. Stočil pozornost na Lamberta. Asi to čekal.
„Nic neřeknu!“ vyjekl pisklavě, hlas mu přeskakoval mezi falzetem a fistulí. „Mučte mě, zabijte, nic…!“
„Silencio.“ Harry k němu poklekl. „Justine, já se tě přeci na nic ptát nehodlám.“
Nitrobrana je neodmyslitelnou součástí výcviku, Lambert v ní nebyl špatný, vážně ne; bezvýznamné vůči Harryho vůli. Prolomil obrany, vstoupil do sálu vědomí. Prohlížel, naslouchal, přivolal houževnatě tajené vzpomínky. Poslední kontrola a opustil jeho mysl. Lambertův zděšeně oponující výraz mezitím nahradilo strnulé očekávání té nejpříšernější smrti.
„Tvou matku k Věži eskortoval, popravy se neúčastnil,“ vzhlédl Harry k Dracovi, „choval se k ní přijatelně, necítil potěšení. Ovšem ani lítost. Plnil rozkaz, víc pro něj neznamenala. Ve vztahu k tobě už je poněkud osobnější, hluboce tě nenávidí. Kvůli mně. Tady Justin totiž dospěl k názoru, že jsem při pochodu na Londýn zemřel, Tom převzal moje tělo, během rekonvalescence se ho učil používat, Severuse zabil, když to odhalil, dokončil potřebné v soukromí monolitu, načež vyhledal loajálního a zároveň očištěného Smrtijeda. Tebe. Odpusť, bratříčku. Musím uznat, že nebýt to celé totálně špatně, působí jeho konspirační teorie hodnověrně. Merlin ví, kolik má příznivců. Něco mi říká, že rudé oči a znalosti černé magie mou identitu zrovna nepotvrzují.“ Smířeně pohodil hlavou. „Nu což. Ohledně dneška, bublanina mu u Věže dala skrytě příkaz setkat se s ní později, nikomu nic neříkat, tam se v soukromé nirváně dozvěděl, že má provést tvé zatčení. Od začátku byl přesvědčený, že jedná s pravým Jonesem a pořád tomu věří. Co s ním? Je to na tobě, Draco. Tebe přišel zabít.“
Draco zadumaně Lamberta studoval.
„Jak velký má vliv?“ obrátil se na Jonese. „Mohl by svou fantasmagorií Harryho ohrozit?“
„Žádný vliv, žádnou kuráž, žádné blízké. Jestli zmizí, potrvá dny, než to někdo postřehne.“
„Obliviate,“ oznámil Draco úsečně. „Ideálně s naštípnutou hůlkou. A už ho nechci vidět.“
Beze slov sehraný tým, Poppy Lamberta uspala, Harry mu odstranil vzpomínky od předání Narcissy, sejmul magipouta, Jones z kostky ledu stvořil přenášedlo do Justinova prázdného obydlí, odlevitoval mu ji do dlaně. Pokojně spící palatin s hvízdavým lupnutím kuchyň opustil. Čekalo ho zajímavé probuzení; však on nějaké vysvětlení vykoumá.
Příštích pár minut strávili v nečinném přihlížení, Poppy se věnovala svému pacientovi.
„Stabilizovaný. Žádná vnitřní zranění,“ informovala průběžně, zatímco se jeho nadýmání a přelévání ustalovalo, přecházelo v konzistentní formu, „fyzické vyčerpání z násilné přeměny, mírná dehydratace. Nevolnost, slabě zvýšený tlak. Nabývá vědomí, zpočátku může být dezorientovaný,“ upozornila, sklonila hůlku, poodstoupila.
Osoba, která s konečnou platností nebyla Ianto Jones, byla mužem. Průměrným v každém ohledu, věkem, vzhledem, postavou, všedně nevýrazný splývající s davem, po setkání s ním byste si nejspíš nedokázali vybavit, jak vlastně vypadal. Neviditelný Joe.
Dokud nezvedl víčka, nevytratilo se zpod nich zmatené mžení.
Vágně šedohnědé duhovky mířily k Harrymu, syrově ostré, pronikavé, čišel z nich divný hlad a cosi neurčitelného, z čeho vám bezděčně po zádech přeběhl mráz. Oči lidského predátora.
„To leccos vysvětluje,“ pronesl Jones ponuře. „Mimo jiné mé opětovné selhání s neblahými následky. Pánové, madam. Představuji vám Irwina Sinclaira.“
A král Hněv v krvavé zbroji s cinkotem ostruh dvorně podržel dveře vzrušeně lačné slečně Nenávisti, vyhnali kyslík z místnosti.
______________________________________________________________________
Přes mnohé škrtání, závěr téhle části je prostě "zbytečně rozvleklý". Je mi líto, nic s tím nenadělám. Myslím, že jsem potřebovala Severuse.
Příští kapitola - nad jedním bodem jsem dlouho váhala, zda to udělat. Udělala jsem. Možná prozradím proč. Takže opět s varováním. Velkým.
Děkuji vám všem.
Dnes je dobrý den obejmout někoho, kdo vás má rád, říct své mámě, že ji milujete, i když není dokonalá.
Přeji, ať se i vy svého zázraku vždy dočkáte.
Merlin s vámi
P.S. V Zelených pro Severuse najdete nový dárek, originální zpracování od Salazaret :-)
Komentáře
Přehled komentářů
Ach Alice, píšeš takovým stylem, že často ani nemám odvahu číst, natož komentovat. Ten úžasný vztah, který si Harry vybudoval se svými přátely, ty krásně dojímavé rozhovory se Severusem, vnitřní monology, propojení s Mrazivou. Vždy mne spolehlivě rozpláčeš, ale nemyslím to ve zlém. Je to takový ten stav, kdy je člověk tak pln emocí, že nemají jak proudit ven a jediný způsob je ventilovat je skrze slzné kanálky. Návrat Anny mne překvapil, přístup Salazara méně - on byl vždy ten upřímný, stejný jako Severus, dokonalý Zmijozel, milující i po smrti a nikdy neustupující nezáležíc na předsudcích. A k závěru - původně mi napadlo, že v přestrojení bude Sheppard, jenže to by bylo příliš jednoduché a tak nějak by to neodpovídalo jeho osobnosti - řešit vše promyšleně, obětovat klidně své drahé v zájmu toho nejvyššího dobra (i přesto, že by poté šel a pomstil je). Nedokážu ani vyjádřit, jak moc vždy prosvítí tvá slova můj den. Po přečtení mám materiál na přemýšlení na několik hodin, ne-li do dne vydání další kapitoly. Nebývá však než čekat na další pátek a obávat se, co nám Merlin a ty nadělí. Drž se, naše skvělá Paní, máme tě rádi a v případě toho nejhoršího s námi vždy zůstaneš tak, jako Severus doprovází Harryho. S láskou, Amy
poděkování
(Astra, 26. 6. 2017 23:43)
Takže Amador! Můj oblíbenec... víš že mě to vůbec nenapadlo? Je perfektní, že u tvého psaní se absolutně nedá předvídat děj, pořád něčím překvapuješ a člověk musí zůstat ve střehu.
Rozvleklý závěr? V žádném případě, přečetla jsem tuhle část už dvakrát a nemohla se odtrhnout.
A Salazar s Annou jsou... nevím jak to nazvat. Ten dialog je překrásný.
A pořád musím uvažovat nad Albusovou rolí v tomhle příběhu...
Myslím, že půjdu číst potřetí :-)
Alice děkuju, myslím na tebe. Jsi úžasná.
Děkuji, Alice...
(Cora, 26. 6. 2017 9:44)
Waaw. To byla zase jízda! Nenadechla jsem se dobré 2 hodiny. Přísahám! :-) Ve Strážci svého bratra nadšeně a soustředěně procházím vším možným i nemožným - tahle kapitola rozhodně není prostá dějových zvratů, emoce se dají z intenzivního přetlaku přehrabovat lopatou a teorie se mi v mysli matlají zběsile jedna přes druhou.
Amadorovy vzpomínky a jeho intenzivní vnitřní monolog mne zanechaly jednoznačně rozpolcenou. Prakticky vše mu upřímně odkývám, ale zároveň si samozřejmě přeju, aby Necronomicon, byť artefakt mimořádný (a svou schopností odkrývat svá tajemství po kapkách a ne jen tak někomu prozíravý), zůstal spící i nadále. „Soustředí se na tebe. A udeří tvrdě“. Taky myslím. A strašně se toho bojím. De facto stejnou měrou, jakou se bojím o Shepparda. To je Sophiina volba, tohleto.
Rozhovor Anny se Salazarem byl krásný. Závěrečnou prosbou Salazara trochu děsivý (peklo hrozí na všech frotách, evidentně), ale krásný. Takový lidský. Zvláštní výraz, když jedním z těch dvou je paradoxně duch, lépe to ale nevyjádřím.
Iantovi věřím. Jsem si vědoma toho, že Severus má ohledně jeho loajality minimálně pochybnosti (a že se mýlí velmi, velmi zřídka), ale nemůžu si pomoct. Souhlasím S Harrym. A Dracem. A Poppy :-). Nezradí! Harryho zneškodnění Mission-Impossible-hábitu bylo fascinující, Salvem suos také. Irwin Sinclair děsivý. Už takhle na počátku... brrr!
Díky, Alice. Na sklonku každého týdne jsem plná očekávání a euforie, po přečtení publikované části sytá a neskutečně vděčná; už dlouho jsou moje nejmilejší dny pátky. (Přicházejí dny krále. Kéž jsou požehnané. :-))
P.S. „Dovolím si tedy připomenout, že jsem sežral šest zkušených likvidátorů během pár vteřin, aniž bych byl i jen mírně rozladěný. Natož v ohrožení.“. Věty roku, poslintala jsem si monitor :-).
Merline
(Issabella , 25. 6. 2017 14:45)
Alice, Merline,
Už zase mi to děláš. Jak se má člověk poskládat dohromady, když ty ho rozbiješ na tisíce kousíčků?
Ne, ne závěr nebyl vůbec zbytečně rozvleklý. ;-) Možná i my jsme potřebovali Severuse. Oh, já teda určitě.
A taky mi trošičku chybí Lamie. Kde je? Ne Ianto, ale ona, kde se toulá? To jí nechybí Maličký?
Anna a Salazar. Merline, úžasné. Někdy v té době jsem bulela jak želva. A pak jsi mi zase zaklela veškeré emoce do ledových krystalů. To když přišli palatini na nezvanou návštěvu. A pořád dokola jsem si opakovala. Merline, ne, nedělej to. Draca mu vzít nemůžeš. To už by Harry nezvládl a ty jsi nám slíbila konec dobrý. No tak, to nesmíš. A Merlin mě slyšel, děkuji. Doufám, že mu to vydrží i v dalších kapitolách.
A jestli se děsím tvého varování na příští týden. Ano, protože když mě rozbije kapitola kde varování není a o níž řekneš, že je oddechová, nechci si ani představovat jak dopadnu.
Ale přesto tě Alice zbožňuju. Než tebe by svět, můj a věřím, že i spousty dalších, byl prázdný, smutný a chudý. Mám tě moc ráda.
Merlin s tebou. :-*
♥
(Bella, 25. 6. 2017 12:46)Uaííí. Tygři spokojeně předou. Ale obávají se Amadora (nebo o něj?). Děkuji Ti, Alice :).
...
(Melody Pond, 24. 6. 2017 23:16)Ahoj Alice. Moc se omlouvam, ze tohle je muj prvni komentar k jakekoli tve povidce. K Elysejskemu klici jsem se dostala,kdyz uz byl dokonceny. Je to ma nejoblibenejsi kniha, kterou jsem cetla snad dvacet krat. Nevim, jestli je to tim, ze uz byla dokoncena , ale zanechala ve mne vzdy pocit optimismu, nadseni a lasky. Ze Stop selmy jsem vzdy...vycerpana. psychicky na dne. Uplne rozlozena. Nejakou dobu tu kapitolu vzdy travim a je mi snad fyzicky blbe. A kdyz uz bych mohla komentovat, vyjde dalsi. Ted nechci,abys me spatne pochopila. Jsou naprosto uzasne! Dokonale, brilatne propracovane. Miluju je. Jen nevim, zda budu kdy schopna zase cist Klic, protoze oproti tomuhle je "detsky". A kdyz vim, co potom nasleduje, tak nemam dobry pocit. A tak ho nectu, musim pockat na Stopy. Nikdy se nemuzu patku dockat. Myslim na Tebe!
Děkuji
(Jenny, 24. 6. 2017 19:47)
Zbytečně rozvleklý? Ani omylem. Hltala jsem tvá slova do posledního, ani na chvilku nepřemýšlela nad ničím jiným.
Intermezzo s Annou a Salazarem mě velice potěšilo, ani nevíš jak, obzvláště, že máš na Salazara podobný pohled jako já.
Budu se těšit na příští pátek.
PS: Tahle píseň pro mě patří neodmyslitelně k Harryho žalu po Severusovi, především v prvních kapitolách. Strašně jsem je obrečela, protože zosobňovaly můj vlastní strach. Připomněla jsi mi, že si mám vážit všeho a všech, které mám. Děkuji.
https://www.youtube.com/watch?v=c8dSUnDa8Fg
...
(Magdalena , 23. 6. 2017 23:23)Drahá Alice, znovu jsi mě ohromila. Snad nejvíce se mne dotkla scéna s Annou, věřím, že má pro další děj velký význam. Amador... Neuvěřitelné. Jo, to je to slovo. Znovu kolísám nad propastí a zatím má ještě stále mou úctu, i přes to... Díky, Alice, za další neuvěřitelný zážitek. Příští pátek se zdá být neskutečně vzdálený... Pán s tebou, mám tě moc ráda <3
na takovehle zapletky ty jsi nejlepsi!
(suzi, 23. 6. 2017 20:38)
Mila Alice,
nekdy mi kapitoly pripadaji prilis kratke (i kdyz ve skutecnosti nejsou), jindy jsem rada, ze je useknes, protoze s tim mnozstvim emoci a vjemu se musim nejprve vyporadat. Dnesni kapitola byla tak nejak oboje. Rozhodne bych konec neoznacila za rozvlekly, miluju ho! A stejne jako ty, i ja potrebovala trochu Severuse. Trochu me desis varovanimi, ale verim ve stastne konce. Porad premyslim, jak (popripade jestli) se Harry dozvi o tom, ze Severus vlastne ty deti v zalari zachranil. Pokud se to dozvi, tak zrejme az pote, co by mu to Amador rekl (nezda se vsak, ze by to mel v planu dobrovolne). Harry se to tak muze dozvedet pouze od dvou (chtela jsem napsat lidi, ale haha) - od Severuse, pokud na sobe nejakou nahodou bude mit habit se zacarovanymi knofliky, anebo od Lamie. Druha moznost se zda pravdepodobnejsi. A i tak, Harryho lasku by to nesnizilo. I kdyz stale si rikam, pracujes s tim motivem, brzo dojde k jeho vyvrcholeni, co kdyz je tam neco vic, vetsi dopad... Nebo mozna to beznadejne k silenstvi vedouci uvedomeni - mstil se Amador za zivoty svych milovanych, aby prave kvuli tomu jednu ztratil? Protoze i kdyz Tori nezemrela Harryho rukou...motyly efekt, a tak, no.
Dalsim opakujicim motivem je Severusova neduverivost vuci Jonesovi. Jsem zvedava, co se z toho vyklube.
Premyslim i nad tim, jestli si Severus pred Tarou nenechal vymazat vzpominky na Harryho a Lamii, jedine to by odpovidalo tomu, ze se tak bal a zdrahal jejich vztahu a tomu, jak probihalo setkani v jeskyni, kdyz ukradli...tu zlatou tekutinu, co zna vsechny odpovedi. Ale proc by to delal. Proc to Harryho jeste nenapadlo? Nebo mi neco uniklo?
Na Annu se moc tesim, hned v prvni vete jsem poznala, o koho jde a jsem moc rada, ze jeji pribeh s Klicem neskoncil. Jsem neskutecne zvedava, s cim a jak nasim hrdinum pomuze. Salazarovi jiste nejde o to, aby Harry dokonal svou pomstu.
Jak vidis, tato kapitola prinesla vic otazek nez odpovedi. A ja se na jejich postupne rozuzlovani moc tesim.
S pranim krasneho vikendu
Brambora :)
Draha Alice,
(Alman, 23. 6. 2017 19:09)Opet se ti povedlo me prekvapit, Amadora jsem navzdory vseobecne oblibe, moc nemusela ale ted jsem ho aspon malicko vzala na milost. Asi to nikdy nebude ma oblibena postava, ale diky tobe mu alespon trosicku rozumim... Zajima me jak se Harry zachova az zjisti pravy duvod toho vseho, bude chtit porad jeho smrt? A co Amador, copak si na Harryho pripravil? .... Taky si tak trochu protirecim, na jednu stranu bych Harrymu strasne moc prala, aby to dokazal vsechno zmenit, ale na druhou bych asi litovala, ze pokud zmeni minulost nebude zadna Poppy a Jones lovestory s patnacteho stoleti :D..... Porad si musim pripominat ze jsi nam slibila dobry konec, abych se nervove nezhroutila
<3
(zuzule, 23. 6. 2017 14:06)
Uaaaaaaa! Paaani! Mazec od zacatku do konce. Napetim jsem nedychala chvilema.
Amador... Hmm, nevim, co si myslet... S nim to bude hodne tezke, prijde mi tak.. stejny :)
Libil se mi rozhovor Harryho se Severerusem.
Zbytecne rozvlekly mi to neprijde.
Mno, bublanino, verim, ze sveho vyletu budes teprve litovat.
Dekuju :-*
Po dlouhé době
(Amáta, 27. 6. 2017 10:27)