Inottam - kapitola 1
Inottam - kapitola 1
Byla ponurá letní noc, ve kterou mrtví rádi vstávají ze svých hrobů. Na obloze zastřené mraky, sem tam vykoukl měsíc. Ten den s ním však nebylo něco v pořádku. Byl rudý, a to nedalo starším obyvatelům osady Nemh spát. Moc dobře věděli, že to není samo sebou. Poslední takováto noc přinesla spoustu utrpení, mrtvých a pláče pro všechny. Byla to noc, kdy na Nemh zaútočili skřeti, pod vedením čtyř Mocných, o nich ale až později.
Osada stála pod horou Boha Immy, na které stál chrám již zmíněného boha. Tato noc se však lišila od poslední noci krvavého měsíce, tentokrát byli všichni připraveni na boj, nebo cokoliv jiného. K podivu obyvatel osady se nic neobvyklého nestalo. To se však nedá říct o mniších na vrchu hory.
Ráno, když se členové řádu Imm probudili, zaslechli za masitými dubovými vraty hluk. Mladší bratr Part opatrně nahlédl za vrata. Ostatně všichni mniši byli opatrní, i když by se dokázali ubránit spoustě nepřátel díky magii, kterou jim propůjčil jejich bůh, a zkušenostmi v boji s meči a luky, protože se v boji trénují již od útlého věku. To co uviděl ho zaskočilo, myslel totiž, že tam budou nějaká mláďata lesních zvířat, nebo podobná stvoření, která se zrovna perou o poslední kus jídla. Takový to byl hluk. Místo toho tam však byly čtyři jezdci, elf, dva trpaslíci a člověk. Chtěli mluvit s Margem, nejvyšším mnichem řádu, druhým nejvýše postaveným členem chrámu. Part je k němu přivedl a nechal je osamotě. Zdálo se, že se na něčem dohadují nebo smlouvají. Asi po třech hodinách odjeli zase pryč.
Zvědaví mniši se hned začali vyptávat kdo byli ti jezdci a co chtěli. Marg jim však jen odpověděl, že do chrámu přijela naděje pro Inottam a že více se dozvědí v nadcházejících dnech. A tak se také stalo. Čtyři jezdci přivedli do kláštera čtyři děti, ještě batolata, která nepoznala matku ani otce a nejsou zkažená předsudky zástupců svých ras. Chtěli po Margovy, aby jim dal vychování a vědomosti magie a boji. Stalo se ovšem něco, co nikdo nepředpokládal.
Sedmnáct let uplynulo od příchodu člověka Marka, elfa Lunera a trpaslíků Fudena a Fudyna. Každý z nich se zlepšil v jiném oboru. Marek se stal mistrem v magii větru a ve střelbě s lukem, Luner v magii života a boji s více zbraněmi, Fuden v magii země, dokázal vytvořit předměty stvořené ze všech prvků, a boji se sekerou a nakonec Fudyn, v magii ohně a boji s obouručními meči.
Nastal pro ně čas poprvé vykročit z chrámu, a to byl důvod, proč se ani jeden nemohl dospat rána. Po nekonečné noci se začalo rozednívat, kohouti zazpívali jejich pozdravy slunci, lungové zaječeli strachy. (Mají totiž veliký strach ze světla, a to je důvod, proč na svou kořist útočí zásadně zezadu a v noci. Zbabělci. Vypadají přibližně jako hyeny, ale o velikosti trpaslíka a těla mají zakryté tlustými, uhlovitě černými chlupy.) Fudyn byl tak natěšený, že když jeho druhové teprve vstávali, již na sobě měl svojí zbroj. Měl lehkou, magickou róbu, ostatně jako všichni členové Immova chrámu. Marek, Luner a Fuden vstali hodinu dvě po něm. Převlékli se do rób a vyšli za Fudamem, vůdcem kláštera, z čehož byl nejeden z nich v rozpacích, viděli ho totiž jen dvakrát, ale protože měli spoustu práce s tréninkem, zapomněli, o čem s ním mluvili.
"Již jsem vás očekával," promluvil Marg, který stál před podzemní kobkou Fudama, kterou pyšně nazýval svým domovem, "máte zpoždění, to Fudam nepřipouští," řekl přísným tónem, "pokud by na vás neležel náš osud, nechal bych vyloučit každého z vás!". Tímto Marg vřele přivítal skupinu, poslal je dovnitř a oni vstoupili. V životě nebyl ani jeden z nich zmatenější, čekali totiž, že kobka Mistra bude vyzdobená nástěnnými malbami bohů, spoustu zapálených svíček a tak vůbec vše, co by se na Mistra chrámu hodilo. Ovšem to se zmýlili. Namísto maleb bohů obrazy nahých pannen několika ras, namísto svíček láhve vína a pytlíků s tabákem a divým bílým práškem a namísto nepříjemného Mistra v Rudé róbě jen člověk válející se v posteli naproti vchodu. Marg k ležícímu přišel, vzbudil ho a podal mu láhev s vínem.
Konec první kapitoly