Mimika
V. Teoretická část
5.1. Mimika, pohledy a oční kontakt
Mimika a pohyby očí jsou často rozdělovány na samostatné kapitoly. Ale vzhledem k tomu, že jsou to nejdůležitější prvky neverbální komunikace, rozhodla jsem se je sloučit do společné kapitoly.
5.1.1 Mimika
Mimika je vědomým vyjádřením emocí a myšlenek pomocí mimických svalů, které jsou umístěny na obličeji. Oproti zvířatům, lidem je dán velký prostor k tomu, co a jak pomocí mimiky ostatním řekneme. Napomáhá tomu nejen neosrstěný obličej – je tedy vidět každé svraštění či napnutí, ale i bohatá mimická muskulatura.
Mimika nám umožňuje jeden z nejdůležitějších prostředků sociální komunikace. Vyjadřujeme jí intenzitu sociálního kontaktu a i ty nejjemnější vnitřní prožitky – proto je důležité, aby si jedinec uvědomil, nakolik chce svému okolí umožnit vstup do jeho světa a zároveň na pozorovateli aby rozpoznal, nakolik se mu tyto dveře otvírají. Další důležitou a opomíjenou vlastností mimického svalstva jsou jejich anatomické znaky, které nám umožňují poznat druhého člověka i poté co si změnil účes, barvu vlasů, začal nosit brýle, nebo naopak je nosit přestal.
V běžném životě se setkáváme s přístupem, že zvládáme mimickou disciplinu. Například při obchodních jednáních, kdy si lidé podávají ruce, se očekává oboustranný úsměv. Tyto úsměvy ale nevyjadřují nic o vnitřních emocích, předpokládá se, že ty máme pevně pod kontrolou.
Jelikož mimika je otevřenou bránou k vnitřním prožitkům, je přirozené, že se při sledování druhého člověka soustředíme nejvíce na obličej.
Pokud si všimneme, že mimika druhého člověka chybí nebo je velmi chudá, vyvolává v nás pocit chladu, odtažitosti a uzavřenosti. Může to být důsledek vnitřního strachu, že pokud ukážeme svoje emoce navenek, nedokážeme je zvládnout.
Opačný příklad, kdy je člověk příliš mimicky aktivní v nás zase nabudí pocit, že
tomuto člověku nemůžeme moc věřit hloubku jeho prožitku a spíše se ptáme, jestli je skutečně prožívá nebo to je klam.
V obou výše uvedených příkladech nás absence nebo přehnaná bohatost mimiky strhává k tomu, abychom více věnovali pozornost těmto projevům, namísto toho, abychom vnímali, co daná osoba říká.
Tyto jevy se však nemusí často spojovat jen s patologickými příčinami. Při spoustě profesí se můžeme setkat s žádoucí ztlumeností mimického projevu – například u bankéře se očekává jeho chladný přístup a při jakékoliv znepokojující otázce udrží klidnou tvář. Pokud by se nějak nechal ze svého mimického klidu vyvést, vytvoří se v nás určitá opatrnost a nedůvěra. Každý dobrý finanční podvodník využívá této naší potřeby, kdy nás kamennou tváří ujišťuje, ale zároveň se na jeho tváři setkáme s bodrým úsměvem, zájmem a povzbuzením, tak aby nás přesvědčil o tom, že naprosto chápe naší situaci a že se nemusíme ničeho bát.
Jakýkoliv sociální kontakt vyvolává napětí. Toto napětí zachycuje naše svalstvo a mimické svaly jsou na intenzitu velmi citlivé. Intenzita je ovlivněna mírou čelního kontaktu. U normálního napětí se zmenší intenzita prožitku úsměvem. Při vysokém napětí se objeví na obličeji výrazná grimasa, která nám pomáhá toto napětí zvládnout.
Nesmíme však zapomenout, že bohatství mimických výrazů se liší národ od národa. Například Češi jsou oproti Italům velmi umírněným národem. Ital v nás svým mimickým výrazem, hlasitým projevem a bohatou gestikulací vzbudí velké emoce. Pokud nějakou dobu v Itálii pobudeme, zjistíme, že tyto projevy tam jsou na denním pořádku a tedy že hloubka prožitků neodpovídá intenzitě gestikulace.[1]
5.1.1.1. Obočí a čelo
Každý člověk se při sociální situaci snaží na druhé tvořit určitý tlak, který vyvede v jeho protireakci – protiargumenty v diskuzi, naléhavá prosba, či její razantní zamítnutí. Tento tlak může být někdy natolik silný, že nedokážeme účinně zareagovat – obrazně do nás ,,narazí“ a na našich mimických svalech se to zobrazí většinou pozvednutím obočí a kůže na čele, rozevřením očí a případně pootevřením pusy.
Zamračené čelo- je v nejvíce případech bráno jako projev hodnocení nějakého předmětu. V menší míře je to bráno jako vnitřní mobilizace na vnější podnět. Pokrčené čelo se též může vykládat jako signál agrese – nejedná se o agresivní akt jen o naznačení druhé osobě, že s daným stanoviskem nesouhlasí. Častokrát tak předejme přímému konfliktu.
Skrčené svaly mezi obočím a nosem- obvykle patří mezi první příznaky přicházejícího pláče. U pláče to pak pokračuje vytvořením „V“ z obočí a čelní sval jde směrem nahoru. S tímto výrazem se často setkáme u lidí, kteří čelí křivému obvinění a snaží se svým výrazem žádat o pomoc. Stejně tak ho můžeme pozorovat u žadonícího dítěte.
Vysoko vytažené obočí a následné zvlnění čela- je vidět často u lidí, kteří se snaží druhé přesvědčit, či se snaží pomoci druhé osobě lépe pochopit předmět či se ho pomoci rychleji naučit. Proto výrazné vodorovné čáry jsou často vidět u učitelů, přednášejících a lidí, kteří rádi diskutují.
U neverbální komunikace si musíme stále uvědomovat, že musíme vyjít z dané situace: jinak budeme chápat jedince, který na položenou otázku kolegy nadzvedne obočí a zkrabatí čelo a jinak člověka, který takto bude reagovat na jakoukoli otázku i na takovou, která jasně na daného jedince nevyvíjí nátlak. Člověka v prvním příkladu budeme chápat jako někoho, kdo se snaží nastartovat své myšlenky a aktivně reagovat. V druhém příkladě se může jednat o člověka, který se bojí okolí a cítí se neustále v ohrožení.[2]
5.1.1.2. Nos
Nos je základním smyslovým orgánem, který nám umožňuje určitou orientaci, ale také sociální kontakt. Nos je důležitým orgánem při spouštění sexuálních projevů- nasáním vůní a pachů se nastartuje hormonální proces, na jehož konci je člověk otevřen sexuálním impulsům.
Rozšíření nosu- k mírnému rozevření chrupavek dochází hlavně při nádechu, k širšímu při zývání silném nádechu nebo při sexuálním zájmu o druhého člověka – tam jsou pohyby výrazné. Jde o potřebu nasát pach a identifikovat ho jako ten správný, pak vše běží tak jak bylo výše zmíněno.
Doteky rukou na nos - mají autostimulační účinky. Často jde o potřebu dostat se lépe k sobě a najít lepší koncentraci, či získat více času pro přemýšlení. Lidé často též při přemýšlení mají na kůži pocit svědění a přirozenou reakcí je poškrábání se. Proto je třeba si uvědomit, že tyto pohyby nejsou vždy usvědčujícími faktory o lži nebo nečestném jednání.
Povytažením nosu – lidově ohrnutím - dáváme najevo negativní reakci na daný podnět. Na nelibé pachy reagujeme ohrnutím nosu nahoru. Pokud chceme vyjádřit nějakou agresi, používáme stejný pohyb. Pokud totiž pohneme nosem nahoru, horní ret více či méně odhalí zuby.[3]
5.1.1.3. Ústa
Ústa jsou hlavním komunikačním signálem a zároveň umožňují přijímat potravu.
Sídlí v nich jazyk se zuby, který umožňuje tvořit jednoduché hlásky. Zároveň s jeho pomocí umožňuje rozmělňovat potravu. Jako sídlo chuťových buněk umožňuje vychutnávat jídlo, ale také jiné situace (kontakt s lidmi, vlastní úspěch…) Jeho pohyby současně s pohyby rtů se objevují spontánně a umožňují tak ovlivnit intenzitu prožitku. Chuťové buňky se aktivují kontaktem horního patra, rtů a vnitřních stran tváří. Stačí si představit nějakou chuť a okamžitě se na naší tváři začne projevovat práce mimických a žvýkacích svalů, jako příklad můžeme uvést kyselou chuť zelí. Produkce slin i typický výraz se bezprostředně projeví.
Olizování rtů - člověka má několik interpretací, záleží v jaaké situaci se zrovna člověk nachází. Pokud uvidíme člověka, který si olizuje rty při pohledu na jídlo, je jasné, že nás napadne, že má buďto hlad, nebo dostal jen chuť při pohledu na velmi dobře vypadající zákusek. Druhý případ je též spojen s jídlem a to v případě, že jsme po něm. Velmi dobře všichni známe větu, že „se po tom olizoval“. Zde nám pohyb jazyka a stálá aktivizace chuťových buněk dokáže prodloužit chuťový požitek. A poslední případ olizování rtů přichází v době, kdy je nám osoba nebo situace ve které se nacházíme velmi příjemná, tzv. si ji vychutnáváme. V případě osoby, se nejvíce jedná o nalezení sexuálního objektu, který si snažíme co nejvíce vychutnat. Pokud se jedná o situaci, jež nás donutila olizovat si rty, znamená to, že si libujeme v postavení, v němž se nacházíme. Je tedy nutné rozlišovat při rozhovoru, kam směřuje. Mohlo by totiž dojít k poněkud nepříjemné situaci, kdy bychom si tento signál vyložili špatně. Jako příklad uvedu, že se jednání blíží ke konci a vypadá to tak, že to dopadne podle představ protějšku a začne si svou výhru předběžně vychutnávat. My se však uchýlíme ke špatnému vyložení tohoto gesta, a pokud bychom najeli na tuto hru, je jasné, že by to mohlo dojít až k velkému neporozumění.
Pevně sevřené rty- signalizují neochotu sdělení vlastního prožitku
Rozechvělé rty – mají lidé před nastupujícím pláčem, či když nás pohltí strach. Zároveň je to ovšem známka zimy, ta se dále projevuje modráním rtů.
Vycenění zubů – si každý jednoznačně spojí s agresivitou. Stejnou grimasu můžeme vidět u zvířat.
Vyschlá ústa – tento jev pravděpodobně znají všichni, kdo byl nucen vystavit se nějakému psychickému napětí. Často se pak nalézáme v situaci, kdy se nutně potřebujeme napít vody. Asi každý zná pocit trémy, který byl právě takto doprovázen. Též to můžeme často sledovat například v televizních soutěžích, kdy je tam pro soutěžící většinou připravena sklenka. Pro soupeře to často může být dobré znamení, protože mu tím napovídá, že osoba se nalézá v jakési nouzi.
Nadměrná produkce slin – tedy jedná se o opak vyschlých úst, ale má to kupodivu stejné příčiny. V této variantě je ale snadnější daný problém „spolknout“.
V obou výše uvedených případech polknutí znamená potřebu potlačit emoci, kterou v danou chvíli velmi silně prožíváme. Polknutí zde usnadňuje zvládnutí emocí a zamezení jejich výstupu na povrch.
Pohyb koutků směrem nahoru – si snad všichni spojíme s úsměvem. Úsměv je spojen vždy s něčím příjemným. S radostí nebo nás též může velmi příjemně povzbudit k učinění nějaké věci. Úsměv si však nesmíme plést se smíchem. Úsměv, jak již bylo řečeno, má kladnou hodnotu. Smích však může být zneužit k výsměchu – a pokud jsme jeho terčem, víme, že to není rovna nejpříjemnější. Smích je pro nás branou k uvolnění svých silných emocí.
Pohyb koutků směrem dolů – značí přísnost. Ta jde ruku v ruce s konáním jedince, který silně prožívá vlastní ego, zdůrazňuje vlastní významnost. Tento pohyb můžeme často vidět u rodiče kárající dítě nebo důležitých vůdců země apod.[4]
5.1.1.4. Dolní čelist a brada
Brada ačkoli si to plně neuvědomujeme, se podílí na důležitých procesech. Přijímání potravy, řeč. Spoustu mimických výrazů, pro které využíváme ústa, bychom bez brady nemohli ani dělat. Vyjádření emocí pomocí brady nám umožňují žvýkací svaly.
Agrese – je dávána najevo vysunutím vpřed. Když zkusíme na někoho zavrčet, vyceníme zuby a zároveň s tím se spodní čelist vysouvá vpřed. S agresí je též spojeno kousání, pevné scvaknutí čelistí ji umožňuje vybudit a uvolnit jí cestu.
Poklesnutí brady – značí silný emoční náraz, který nás úplně ochromil, a nejsme schopni nijak reagovat. K podobnému ději dochází při skutečném úderu do hlavy, kdy z důsledku ochromení organismu dochází k poklesnutí brady.
Zasunutí brady – v nás vyvolává pocit, že daný jedinec není schopen se vyrovnat s přijímáním ani projevováním agresivity. Ovšem ne vždy je dobré dělat unáhlené závěry.
Pohyby brady při sexuálním aktu – pomáhají vybudit v sobě větší chuť a posilují intenzitu prožitku. Je třeba však dbát na synchronizaci pohybů a intenzitu prožívané slasti. Tam kde se intenzita prožitku a pohyby rozcházejí (např. pohyby jsou výrazné, ale inenzita prožívání je nízká, či obráceně, kdy je impuls silný, ale morální bloky – z toho vyplývající tělesné bloky- mu nedovolí se projevit) se jedná buď o mechanické pojetí sexuálního aktu či slabých impulsů vysílaných k partnerovi.[5]
5.1.1.5. Oční kontakt
Oči jsou smyslový orgán, který nám umožňuje získávat většinu informací o okolním světě, pomáhají nám tedy nejlépe se orientovat a poznávat svět.
Oči hrají velmi silnou roli v sociálním kontaktu, když se setkají pohledy dvou lidí, okamžitě nastává zintenzivnění prožitku. Dalo by se říci, že vzájemný kontakt nastává až ve chvíli, kdy se pohledy dvou lidí střetnou. Často se však nacházíme v situacích, kdy potřebujeme oční kontakt přerušit. Často z toho můžeme usuzovat, že nám tím dává najevo, že nemá o kontakt zájem a chce ho raději ukončit. Samozřejmě často to tak je, ale je mnoho dalších důvodů proč se potřebujeme odpoutat od pohledu toho druhého.
Hladina intenzity prožívání se očním kontaktem zvedá. Tato potřeba být v kontaktu s druhými lidmi je základní, stejně tak je přirozené střídání fáze udržování a přerušování kontaktu. Zvyšování intenzity se může stávat obtížně zvladatelnou až nesnesitelnou, a pak přichází potřeba oční kontakt přerušit. Důvodů je několik.
Lepší formulace myšlenky – při potřebě se soustředit a snaze co nejlépe říci vlastní myšlenku je spontánní reakcí přerušení kontaktu. To nám umožní vrátit se zpět k sobě a formulovat přesně svou myšlenku.
Únava očí – Upřené koukání druhému do očí se dříve či později stane psychicky vyčerpávající. Udržování přímého očního kontaktu je namáhavá práce, která nás oslabuje.
Vrátit pozornost zpět „domů“ – Skutečnost, že zrakový kontakt nás „vytahuje“ ven k vnějším objektům, často přináší únavu nervového systému a my pociťujeme potřebu vrátit se zpět „domů“ – k sobě. To nám umožní přerušení kontaktu nebo jen zavření očí na dobu delší než je jen mrknutí oka. Nerespektování této potřeby může vést k podrážděnosti a poruchám koncentrace. Dobře je to vidět u lidí, kteří v práci sedí u počítače a po návratu domů se dívají na televizi. Jejich pozornost je neustále směrována do virtuálního světa vyžadujícího neustále přijímání nových podnětů a jejich zpracování. Vnitřní neklid, podrážděnost a netrpělivost prozrazuje těkání očima.
Jako první věc při kontaktu vnímáme výše uvedený oční kontakt. Druhý signál, který silně vnímáme je rozšíření zorniček.
Rozšířené zorničky – značí otevřenost, pozitivně prožívanou emoční angažovanost, zvýšenou vnímavost a zájem o druhého člověka. Můžeme je vidět u milující osoby v intimních chvílích i v očích osoby, plně se soustředící na řešení problému a pozitivně naladěné.
Zúžené zorničky – nemusí vypovídat o úplném opaku, ale může být jen kritičtější nebo se snažit udržovat odstup. Ale samozřejmě se tím nevylučuje ani negativní či emoční plochost.
Pro naše vnímání je přirozeně příjemnější dívat se do očí osobě s více rozšířenými zorničkami, než když vidíme jen - lidově řečeno – špendlíkové hlavičky, které nás probodávají pohledem.
5.1.1.6 Oční pohyby
Spousta experimentů a tím získaných poznatků ukázala, že je spojení mezi očními pohyby a aktivací hemisfér. Podle toho kam se díváme, můžeme zjistit, jak přijímáme skutečnost, jak ji zpracováváme a jak ji reprodukujeme. Podle pohybu očí zjistíme dominanci auditivního, vizuálního či kinestetického analyzátoru. Ačkoliv dominuje většinou jen jeden, k dispozici máme všechny tři.
Vizualizace - k její aktivaci dochází při pohledu vzhůru. Ten nám umožňuje stimulovat vizuální paměť, představy a konstruování skutečnosti. Člověk, který má jako hlavní vizuální aktivátor si vybavuje nejlépe malebnost místa na dovoleně, či přesné místo v knize, kde byla napsána nějaká věta. Student ve škole si často vybaví, stránku a umístění potřebné informace i jakou barvou to má podtrženo, bohužel často si nedokáže vybavit napsaná slova.
Auditivní analyzátor – mají lidé, kteří se snaží vybavit si odpověď tím, že se ji snaží říci nahlas. Tento člověk se často dívá přímo před sebe. Zahledění se dopředu v tomto případě pomáhá aktivovat sluchový analyzátor a vybavit si lépe odpověď.
Kinestetický analyzátor – je nejlépe pozorovatelný, protože člověk, který ho má dominantní se neustále nějak hýbe, gestikuluje rukama, s jejichž pomocí se snaží naznačit odpověď a vybavit si příslušná slova. Zároveň se přitom často dívá na zem – tam se snaží přečíst si odpověď.
Na tvrzení, že člověk, který lže, se dívá na strop, je něco pravdy. Pomocí vizuální složky se totiž snaží vykonstruovat nový obraz reality. Nemůžeme ale všechny házet do jednoho pytle. Pokud totiž narazíme na člověka, který má dominantní vizuální analyzátor a my se ho zeptáme, co dělal včera večer, přirozeně se podívá směrem vzhůru. Rozhodně to není signál, podle kterého bychom okamžitě mohli usuzovat, že nám nechce říct pravdu. V tomto případě musíme být s úsudkem velmi opatrní.
V emočně vypjatých situacích - kdy na nás autorita chrlí různé výčitky, skloníme hlavu a zadíváme se do země. V tomto případě prožíváme nejistotu, zda jsme skutečně, viní nebo ne.
Vyjádření upřímnosti - je spojováno s přímým pohledem do očí. Pro podvodníky pak není nic lehčího než tohoto automatického spojování zneužít.
Propustnost informací – se reguluje přivřením a rozšířením očí. V případě, že nechceme, aby ostatní poznali, co si přesně myslíme, oči přivřeme. V opačném případě je máme široce otevřené. Pokud má člověk neustále vykulené oči, značí to jeho naivitu a nevěřícnost, že se věci kolem něho dějí, tak jak se dějí, i když se jedná o běžné situace.
Zúžení průzoru spolu s pomalou řečí může znamenat též výhrůžku. Spolu s menším pootevřením úst to ale značí jen něco, co těžko můžeme rozeznat a snažíme se na to co nejvíce zaměřit pozornost.[6]
Je důležité též dbát na to, kam se naše oči upírají při rozhovoru.
Obchodní pohled - pokud máme jednání a chceme druhého přesvědčit, že nám na obchodě záleží, je dobré si představit na hlavě obchodního partnera pomyslný trojúhelník mezi jeho očima a středem čela. Pokud namíříme svůj pohled do těchto míst a neklesneme pohledem dolu, dokážeme si udržet kontrolu nad rozhovorem.
Společenský pohled – navodíme při poklesnutí pohledu pod úroveň partnerových očí. Velmi snadno tak navodíme společenskou atmosféru. V tomto případě tvoří trojúhelník oči a ústa.
Důvěrný pohled – je vymezen trojúhelníkem očí a hrudníku, při pohledu z dálky, jde o oblast očí a rozkroku. Tímto pohledem dáváme zájem o druhého člověka. Pokud zájem opětujeme, podíváme se na druhého člověka stejným pohledem.
Pohled úkosem – má dva významy. S úsměvem a mírně zvednutým obočím vyjadřuje zájem a často i dvoření. Pokud máme ale svraštělé čelo a koutky úst směřují dolu, jde o nepřátelský, nedůvěřivý či kritický postoj.
Při pohledu musíme vždy dbát na to, co tím druhému chceme říci. Pokud bychom chtěli pokárat zaměstnance a zvolili důvěrný pohled, rozhodně to nebude považovat za závažný prohřešek. Pokud chceme, aby zaměstnanec bral pokárání vážně, je třeba zvolit obchodní pohled.
Přezíravý pohled – jde o pohled, při kterém se nás člověk snaží vymazat ze svého zorného pole. Buď o nás ztratil zájem, nudí se nebo se cítí nadřazeně. Lidé při běžném rozhovoru mrkají šestkrát až osmkrát za minutu. V tomto případě člověk nechá zavřené oči vteřinu nebo i déle. K definitivnímu vymazání dojde v případě, že člověk zavře oči a usne. Naštěstí toto se mezi čtyřma očima stává jen výjimečně. Pokud se protějšek cítí nadřazeně, spojí přezíravý pohled s mírným záklonem hlavy a upře na nás znechucený pohled. Pokud během rozhovoru zpozorujeme některý z uvedených signálů, znamená to, že jsme nezvolili nejlepší přístup a protějšek nás odmítá.[7]
[1] Oldřich TEGZE, Neverbální komunikace, Praha, 2003, s. 305 – 308.
[2] Oldřich TEGZE, Neverbální komunikace, Praha, 2003, s. 310.
[3] Oldřich TEGZE, Neverbální komunikace, Praha, 2003, s. 313.
[4] Oldřich TEGZE, Neverbální komunikace, Praha, 2003, s. 315-319.
[5] Oldřich TEGZE, Neverbální komunikace, Praha, 2003, s. 329, 330.
[6] Oldřich TEGZE, Neverbální komunikace, Praha, 2003, s. 320-327.
[7] Allan PEASE, Řeč těla v praxi, Praha, 2001, str. 81,82.