Pentličková radost
Pentličková radost
Včera jsem byla v šoku...a vlastně jsem se z toho nevzpamatovala doteď.
Přišla mi mailem reakce na moje povídání. Prý bych měla pro syna hledat "ústavní ošetřování".
Copak to píšu tak špatně? Nebo to tak špatně působí na druhé? Nebo je to tak zlé?
Úplně mi to vyrazilo dech.
Musím říct, že mě to nikdy nenapadlo. Ano, manžel při jarním regresu v Jeníkově chování, několikrát slovo ústav použil, ale pevně doufám, že to nikdy nemyslel vážně.
Vůbec si nedovedu představit, že bych Jeníčka "někam" odložila.
Je to moje sluníčko. Jsem šťastná, že ho mám.
Učí mě trpělivosti, bezpodmínečné lásce a ukazuje mi, na čem v životě opravdu záleží.
I přes ty lumpárny, záchvaty vzteku a mnohé kalamity, vnáší do mého života slunce a radost.
Miluji ho takového, jaký je. Vím, že za své chování nemůže.
Snažím se nevšímat si negativního chování a posilovat to pozitivní.
Obdivuji jeho radost z maličkostí, jak si všímá detailů a také jeho úžasnou paměť.
Kolikrát mě překvapí, jak si něco pamatuje i po půl roce. Člověk by řekl, že už na to dávno zapomněl.
Poslední 2 dny ho fascinuje klíč. Našel jej někde na náměstí a já mu ho doma vyměnila za náš starý klíč a naši šňůrku. Ten nalezený jsem odevzdala na úřadě (samozřejmě tajně, aby to Jenda nevěděl).
Poklepává si do okapů, do vrat, do plotů a radost je na něm krásně vidět.
Máme my dospělí ještě tuhle schopnost - radovat se z maličkostí? Vidím ve svém okolí často pravý opak - slyším stížnosti na to, jak druhý má větší plat, dražší dovolenou, silnější auto, šikovnější děti...apod.
Kam se poděla ta prostá dětská radost?
Jeníček je v tomto směru úúúžasný. Klidně se zastaví, sedne si na silnici a zkoumá nějakou skvrnu na zemi...ptá se, jak se jmenuje a jakou má barvu. :-)
Stejně tak ho fascinují kanály, klacíčky, větvičky, šišky, žaludy, kamínky a nejvíc teď zbožňuje "pentličky", jak jim on říká. Jsou to různé stužky, tkaničky a šňůrky.
Nejšťastnější je, když široko daleko není žádný člověk.
V autě kolikrát pootevře okénko a kousíček stužky prostrčí ven...pozoruje, jak vlaje ve větru a má z toho nezřízenou radost.
A včera na procházce?
Za pouhých 9 Kč jsme prožili báječné 2 hodiny plné úsměvů a štěstí.
Cestou na nákup jsem se stavila v galanterii. Vzala jsem mu 3 metrové tkaničky po 2 Kč a jednu stužku za 3 Kč.
Myslela jsem si, že mu dám jednu a zbytek schovám do tašky.
Ne. Jenda chtěl všechno hned... :-)
Byl šťastný - prohlížel si pentličky, tahal je za sebou a pozoroval, jak poskakují ve větru, každou chvilku se zastavil a omotával strom nebo sloup:
"Tlomeček bude hezkej"... (stromeček)
"Tlomečkovi na paládu" (stromečkovi na parádu...)
Stála jsem vedle něj, dívala jsem se, jak omotává stromeček a moji tvář zdobil široký úsměv...Nikdy by mě nenapadlo ozdobit pentličkami strom...byl to nádherný nápad, Jenda se zabavil, nezlobil a byl šťastný a to je přece v životě to nejdůležitější...
Takhle jsme postupně ozdobili několik stromů, pár sloupů a značek.
Dnes jsem se rozhodla vynechat "negativní" věci, tudíž pominu lidi, kteří Jendovi nadávají, že se válí po zemi, že jim stojí v cestě, že se "to" nedělá...sundané botičky a jiné "lahůdky"...apod.
Cestou domů jsem si sedla na "naši" lavičku u paneláku. Tento Jendův každodenní rituál nesmí chybět.
A Jeníček? Poskakoval s pentličkami dokola, válel se s nimi po zemi, vyhazoval je do výšky a sledoval, jak padají k zemi....
V tu chvíli nebylo široko daleko šťastnějšího dítěte...
Díky Bohu, že ho mám. Je to jeden z nejkrásnějších darů mého života....
Komentáře
Přehled komentářů
Taky mi jeden starší pán řekl, když jsem mu vysvětlovala, že syn nemluví, že je dítě s postižením, jestli ho nedáme do ústavu... Někdy se zdá, že za starého režimu to byla snad samozřejmost dát dítě do ústavu... Pro mě je to nepochopitelné a tak povrchní. Starší generace se pořád pozastavuje nad chováním mladší, přitom oni sami mají převrácené hodnoty, uznávají jen peníze, moc a úspěch...
Nechápu
(Maja, 5. 8. 2010 23:04)Ahoj, nechápu jak lidi můžou být tak bezcitní?! To, že se někdo liší od ostatních neni přeci důvod, někoho zavřít někam za mříže!!! ( tím myslím ústav) Nevšímej si jich, když jim to vadí, tak ať si zalezou někam sami. Děti jsou naše sluníčka a bez nich by tu bylo smutno. Mějte se hezky Maja.
Krásne...
(Meggie, 3. 8. 2010 10:21)
Krásny článok, plný radosti, aj celý blog je krásny... :-) A čo sa týka nechápavých ľudí, jednoducho si ich nevšímajte. Aj keď sama až veľmi dobre viem, aké je to niekedy ťažké...
Nech sa vám darí!
andílek patří k andělům
(Kristýna, 2. 8. 2010 22:56)Jsou bohužel někteří, co nemají všech pět pohromadě.Vydržet a radovat se z maličkostí!Jednu maličkost snad budete mít zítra doma od nás, normálních.Kristýna a Michal
Lidi jsou zlí...
(Lucka, 2. 8. 2010 10:50)Marci,prď na to,ten kdo to napsal má možná nějaký problém sám se sebou,jinak to nedokážu pochopit.Holt lidi jsou zlí a zlí budou ještě více je taková doba.Jeníček má skvělou rodinku a hlavně tebe a určitě to všechno zvládnete i když je pravda,že je to někdy smutné psaní,ale píšeš moc hezky a prostě ze života(jak už psala Monča) já ráda tvůj blog čtu a piš dále...
Co na to říct?
(DášaS., 1. 8. 2010 23:11)
Každé dítě si zaslouží být milováno...
Náš Vašík taky miluje šňůrky a klacíky..dokaže si tak neuvěřitelně vyhrát ,,s ničím"..že člověk zírá...
Nedejte se :-)
(VeronikaV, 1. 8. 2010 2:40)Žádné dítě nepatří do ústavu !!! Ten kdo to napíše -tam možná patří ... Jeníček se možná má lépe :-) Protože chce být ve svém světě a nepotkávat takovéhle lidi !
hezké
(Míša, 31. 7. 2010 19:33)Ahoj, moc hezky jsi to napsala. Ať je takových pěkných dní co nejvíce. A Jeníek do ústavu uritě nepatří, protože má tebe a to mu nikdo nenahradí....
...
(Monika, 31. 7. 2010 18:46)Pentličky, tkaničky, provázky a všechno dlouhé Jára taky miluje:-) A klíče, ty taky:-) O Jeníčkovi píšete krásně. Pravda, občas je to smutné čtení, ale to je prostě život...Přeji, ať zažíváte radostí, podobných té pentličkové, co nejvíc:-)
Děti
(Míša, 17. 8. 2010 9:20)