Sokolstvo a 28. říjen 1918
V červnu 1918 vznikla myšlenka na vytvoření Národního výboru, který představoval kolektivní politický orgán na celonárodní úrovni složený ze zástupců českých politických stran a operoval by jako „stínová vláda“. Předsedou byl zvolen Karel Kramář, místopředsedy Antonín Švehla a Václav Klofáč, jednatelem pak František Soukup. Ustavující schůze Národního výboru se konala 13. července 1918 v pražském Obecním domě. Během srpna, září a října 1918 pak vznikaly vedle ústředního Národního výboru také lokální národní výbory v Čechách a na Moravě.[1] Josef Scheiner, starosta t. č. rozpuštěné ČOS (k tomu došlo dne 24. listopadu 1915, z důvodu bratrského smýšlení k Rusům a Srbům, ale také kontaktům s americkými sokolskými spolky, které podporovaly protirakouskou propagandu. Tělocvičné jednoty, resp. župy, si zachovaly svou samostatnou právní subjektivitu, takže v běžné činnosti mohly pokračovat bez ohledu na rozpuštění ČOS) byl pověřen zformováním pořádkových sil, jejichž jádro tvořili vlastenecky smýšlející a disciplinovaní členové Sokola. V případě potřeby měli být schopni rychle zasáhnout proti případným nepokojům tak, aby vznik nového státu proběhl bezproblémově, tj. bez újmy na zdraví a majetku obyvatel.[2]
Na 14. října 1918 byla vyhlášena generální stávka, která vyvolala rozruch na pražském místodržitelství. Bylo nařízeno, aby byla posílena posádka v Praze, kde přehradili ulice, vyklidili centrum města a na některých místech vybudovali kulometná stanoviště. Stávkující se přesunuli ze středu města na okrajové části Prahy a náměstí byla plná demonstrantů. I Národní výbor měl jisté obavy z rozvášněných davů, které představovaly výbušným potenciálem velkou sílu.[3] Není proto překvapením, že se snažili připravit na situaci všemi prostředky, tj. zapojením J. Scheinera a sokolstva.
V ranních hodinách dne 28. října 1918 byla v pražských novinách zveřejněna nóta rakousko-uherského ministra zahraničí Andrássyho, kterou si lidé vyložili jako kapitulaci. A. Rašín získával od poslance Tusara informace z Vídně, které ukazovaly na naprostou krizi monarchie. V té chvíli pouze ještě detailněji dopracovával zákon o vyhlášení československého státu.[4] V Praze davy lidí oslavovaly Masaryka, Wilsona, legie i samostatné Československo a otevřeně strhávaly rakousko-uherské emblémy. Národní výbor převzal kontrolu nad hlavními úřady (české místodržitelství, policejní ředitelství a další), přičemž vše proběhlo spořádaně a bez násilí. Vyskytl se pouze jeden pokus o protipřevrat ze strany vysokých důstojníků pražského velitelství rakousko-uherské armády, ale podařilo se jej zastavit hned na počátku. Je až s podivem, že nedošlo k žádným excesům nacionálního charakteru, v souvislosti s převzetím státní moci nepadl žádný výstřel, nedošlo k majetkové ani zdravotní újmě. První prohlášení Národního výboru československého, pod kterým byli podepsáni „muži 28. října“ F. Soukup, V. Šrobár, A. Švehla, J. Stříbrný a A. Rašín, obsahovalo slova o vstupu Československa mezi samostatné, svobodné a kulturní státy světa, přičemž zároveň vyzýval ke klidu a pořádku.[5]
Dle sokolských pramenů oslovil A. Rašín se žádostí o pohotovost sokolů Scheinera již 27. října z obav z možných nepokojů kvůli přítomnosti německých, maďarských a rakouských vojáků. V pozůstalosti Scheinera se našla jeho interpretace událostí, avšak s odstupem 13 let: „Výbor se rozchází a Dr. Rašín mně praví: „Příteli bděte v noci, Tusar se ještě ozve, a já Vás ihned telefonicky o výsledku zpravím. Sokolstvo musí býti připraveno k okamžitému zákroku, oč vlastně nemám obavy, vždyť to vše jest již zařízeno.“ Tak jsme se rozešli. Ač již pozdě v noci, před Obecním domem a na ulicích pražských tlačí se lid v četných houfech, oči planou horečným žárem, živě se rokuje a roznáší všemožné zprávy od muže k muži na všechny strany. Na všech očích bylo možno čísti otázku, co přinese zítřek? Co se stane jestli vojsko postaví se lidu na odpor? Dojde k boji či provede se převrat bez krveprolití? (…) O 3 hod.ranní zazněl zvonek a u telefonu hlásí se Dr. Rašín: „Právě mi oznamuje Tusar z Vídně, že to tam zítra praskne, že se všecko zřítí, připravte se tedy pro všechny případy. Jakmile dojde zítra potvrzení této zprávy, prohlásí Národní výbor svobodnou republiku Československou a Sokolstvo musí všechno vyrukovati na ulice, děj se co děj. Teď je na Vás řada. Tož na shledanou v republice.“ (…) Nejchoulostivější otázkou bylo převzetí vojenské správy do našich rukou, neboť v Praze bylo tou dobou na dvacet tisíc vojska německého a maďarského a rumunského plně vyzbrojeného, všemi prostředky válečnými vybaveného mimo další tisíce cizích marodérů a dovolenců, kdetžo my mohli počítat toliko s několika sty sokolstva důstojníků a vojáků v Praze tou dobou dlících. Zbraní bylo také poskrovnu, jen ty, které jsme odebírali v lazaretech vojákům. (…)“[6]
Zde je třeba podotknout, že na klid v ulicích se vedle sokolů podíleli i členové dělnických tělocvičných jednot, jak uvedl M. Waic: „Hned 28. října 1918 rozhodlo vedení ČOS ustavit Ústředí sokolské stráže pod vedením Jindřicha Vaníčka. Téhož dne večer se konalo jednání zástupců Sokola s představiteli DTJ, studenty a úředníky pražského policejního ředitelství, na kterém přítomní rozhodli o urychleném vytvoření Národní stráže.“ Do Národní stráže nebyli přijati příslušníci katolického Orla, jelikož byli označeni jako přisluhovači rakousko-uherské monarchie. V revoluční době byla situace poměrně nepřehledná, takže Národní stráže, složené zejména ze sokolů, měly velmi silnou pozici, které však bylo zneužito jen ojediněle a spíše kvůli přílišné horlivosti, jelikož pro sokolstvo se jednalo o prestižní vlasteneckou záležitost. Národní stráže fungovaly pouze dočasně, než je vystřídaly oficiální ozbrojené složky státu (armáda, policie a četnictvo).[7]
Vzpomínky sokolských účastníků jsou plné dobového patosu a vlasteneckého nadšení: „Dvacátý osmý říjen! (…) Prvou zprávu a prvý rozkaz od bratra Scheinera přinesl bratr Hozman. Rozkaz zněl: Všichni bratři v kroji dostavte se okamžitě do Prahy a bděte, aby nikde veřejný pořádek nebyl porušen. (…) Praha jásala, Praha hřměla radostí, snad jen choří a naši dávní dobrodinci Židé a Němci zůstali doma. Ostatně, kde kdo byl – byl na ulici a zpíval a jásal s ostatními. V tomto rozbouřeném moři radosti a nadšení tisíce bratří v kroji tvořilo bezpečnou hráz, aby toto vzkříšení národní samostatnosti nebylo rušeno ničím, co by se s posvátností chvíle nedalo srovnati. (…) Náčelníci jednot byli jmenováni veliteli sokolských stráží ve svých okresech. Tak stal jsem se i já velitelem sokolské stráže na Hradčanech.“[8] Další vzpomínka se týká výše uvedeného ojedinělého pokusu o protipřevrat a jeho potlačení: „Odešel jsem za bratrem starostou do předpokoje, kde se dálo jednání s gen. Kestřánkem a důstojníky generálního štábu, abych byl pro případ k dispozici. Po delším jednání bylo vyjednávání skončeno „páni“ byli sesazeni. Bylo mi uloženo, abych doprovázel zatčeného pplk. Stuscheho, iniciátora protipřevratu, do jeho bytu, kdež měl býti střežen. Této eskorty súčastnil se též redaktor Vavřínek a pplk. Šubert, který se sám přihlásil. Pplk. Stusche v civilním obleku, byl námi vyveden, třesoucí se, celý zezelenalý a usedli jsme do auta, já vedle řidiče. Pplk. Šubert vyžádal si od Stuscheho zbraň a odebral mu ji. Chtěje ukázati odebranou pistoli zástupu, zvedl ji do výše. Dav neporozuměje a vida vyššího důstojníka v rakouské uniformě se zbraní, považoval ho za jednoho z viníků, stavivšího se na odpor a chtěl se na něho vrhnouti. A jen duchapřítomným zakročením bratra nadporučíka Jílka, podařilo se zabrániti násilnosti. Odjeli jsme přes Karlův most za volání „hanba, pryč s ním, dejte nám toho krvavého psa apod.“ do Národní třídy do bytu Stuscheho. Při vjezdu na Františkovo nábřeží, potkali jsme četu asi 50 vojáků, kteří spěchali vysláni ze Žofína na pomoc na vojenské velitelství. Zastavili jsme a oznámili jim, že jest vše zachráněno, ale aby šli dále posílit naši posádku vojenského velitelství. Stuscheho odvedli jsme do jeho bytu a čekali na stráž, která za námi mělo přjíti. Mezi tím vrátila se manželka a dcera jmenovaného, a když viděla chotě bledého, ptala se, co je. V tom zpozorovala červenou sokolskou košili a skácela se v mdlobách k zemi. Když se vzpamatovala, pozvedl jsem ji a ona tisknouc moje ruce k prsoum volala: „Pane Sokol, já jsem také Češka, já jsem z Moravy“. Ujistil jsem ji, by se nebála, že jsme tu pro pořádek a nikoliv pro násilí. (…)“[9] Má-li tato výpověď reálný základ, pak se ukazuje, že pomoc sokolů s udržováním pořádku byla na místě, při střetu rozvášněných davů s cizími vojsky na odchodu by mohlo dojít ke zbytečným ztrátám na životech civilního obyvatelstva.
Lenka Libichová
[1] Galandauer Jan a kol.: O samostatný československý stát 1914-1918, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1992, s. 71-73.
[2] Tamtéž, s. 73.
[3] KVAČEK Robert: První světová válka a česká otázka, Triton, Praha, 2013, s.158.
[4] Tamtéž, s. 162.
[5] Galandauer Jan a kol.: O samostatný československý stát 1914-1918, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1992, s. 76-77.
[6] Národní muzeum – archiv Sbírky tělesné výchovy a sportu, fond osobní pozůstalosti Josefa SCHEINERA, karton č. 2, inventární č. 16-4a5, Rukopis Scheinera – přednáška k 13. výročí převratu (r. 1931).
[7] WAIC Marek a kol.: Sokol v české společnosti 1862-1938, Fakulta tělesné výchovy a sportu UK v Praze, 1996, s. 104-106.
[8] Národní muzeum – archiv Sbírky tělesné výchovy a sportu, fond osobní pozůstalosti Rudolfa BÍLKA, karton č. 1, inventární č. 12 – rukopisy vzpomínek na převrat 1918 od sokolských a vojenských účastníků, 12a – Rudolf Frydrych: Zpráva o sokolské stráži na Hradčanech – 29. 10. 1918.
[9] Národní muzeum – archiv Sbírky tělesné výchovy a sportu, fond osobní pozůstalosti Rudolfa BÍLKA, karton č. 1, inventární č. 12 – rukopisy vzpomínek na převrat 1918 od sokolských a vojenských účastníků, 12g – Ing. Vladimír Rozman – vzpomínka na zdolání vojenského protipřevratu dne 30. 10. 1918.