Památný den sokolstva – proč právě 8. října?
Toto datum odkazuje do období 2. světové války, kdy působila řada členů Sokola v odboji, přičemž mnozí za to zaplatili životem. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava dne 15. března 1939 byla ustanovena Komise pro styk se župami, která měla na oficiální úrovni řešit zlepšení komunikace mezi ústředím a regiony, ve skutečnosti však představovala ilegální organizaci Obec sokolská v odboji (dále jen „OSVO“), jejímž zemským velitelem byl v Čechách F. Pecháček (autor sletových prostných „Přísaha republiky“), na Moravě Š. Drásal. Před válkou se tato první sokolská odbojová organizace soustředila zejména na zajištění nelegálních přechodů do Polska a spolupráci s ostatními odbojovými organizacemi[1] působícími v protektorátu.
Dne 23. srpna 1939 se sešlo sokolské vedení na schůzi v bytě starosty ČOS, kde měl být projednán další postup. Byla ustanovena tzv. „ilegální pětka“, jejímiž členy byli A. Pechlát (náčelník ČOS), J. Truhlář, J. V. Keller, F. Bláha a E. Köppl, a která měla za úkol řídit sokolský odboj na celém území protektorátu včetně kontaktů se zahraničím. Ilegální pětka tak byla nadřazená OSVO, jež měla za úkol realizovat konkrétní úkoly rezistence. K prvnímu narušení ilegální pětky došlo 6. února 1940, kdy byl zatčen J. Truhlář a následně i jednatel ČOS E. Köppl kvůli obvinění z odsunu sanitárního materiálu ze skladišť Českého červeného kříže do odboje koncentrovaného v sokolských župách. K zániku sokolské pětky došlo po zatčení A. Pechláta dne 3. července 1941. Tím byla částečně narušena spolupráce s dalšími odbojovými skupinami – zejména s Petičním výborem věrni zůstaneme, k jehož opětovnému napojení došlo až v srpnu 1941.
Po zatčení A. Pechláta byla druhého dne utvořena nová odbojová skupina Sokolská revoluční rada ve složení A. Hřebík, A. Benda, Ota Klich a L. Vaněk. Skupina však fungovala pouze dva měsíce, neboť ji přerušily perzekuce. Skupina se navíc měla sejít pouze jednou, a to 14. září 1941.
Největší represálie postihly (nejen) sokolský odboj s nástupem R. Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora, k němuž došlo 28. září 1941. Týž den byl vyhlášen civilní výjimečný stav, premiér A. Eliáš[2] zatčen a obviněn z vlastizrady, stanné soudy rozhodly o popravě generálů a též členů Sokola a Obrany národa J. Bílého a H. Vojty, jež byla vykonána v ruzyňských kasárnách. Posledními slovy J. Bílého mělo být „Ať žije Československá republika! Psi, palte!“[3] Dne 30. září pak byl popraven i náčelník ČOS A. Pechlát a V. Groh. Sokolové po válce na smuteční upomínce A. Pechláta uvedli: „Vzpomínáme Tvých ušlechtilých snah pro vše krásné, Tvého upřímného milujícího srdce, Tvého ryzího charakteru, Tvého nesmlouvavého přátelství, Tvého milého smiřujícího úsměvu, Tvé pilné činorodé práce pro národ a Sokol; Nezapomínáme na Tvou věrnou lásku k národu a Sokolu, na Tvé trpící srdce, na Tvou oběť, aby ostatní žili, na Tvou statečnou smrt.“[4]
Tyto popravy byly předzvěstí daleko rozsáhlejšího zásahu proti odboji. Tím se pro členy ČOS stala Akce Sokol z noci ze 7. na 8. října 1941, kdy bylo zatčeno na 1.500 sokolů zvláště z řad činovníků tak, aby byla organizace co nejvíce rozložena. Většina ze zatčených byla transportována přes Terezín do koncentračního tábora v Osvětimi. Z vedení samotné ČOS mezi nimi byli bývalý starosta S. Bukovský, úřadující starosta J. V. Keller (na pozici vystřídal zatčeného Truhláře z ilegální pětky), tajemník a člen vzdělavatelského odboru J. Pelikán, člen vzdělavatelského odboru a Tyršův životopisec L. Jandásek a místonáčelník A. Benda. V pozůstalosti S. Bukovského se zachoval rukopis oslovující sokolstvo, který byl zřejmě napsán v Osvětimi a Bukovský si jím pravděpodobně snažil udržet morálku a naději: „(…) Jako Sokolové jsme si plně vědomi, že život svůj nežijeme jen pro sebe, nýbrž že jsme povinni svým předkům, abychom v jejich národním i lidském díle dobře pokračovali a že jsme mravně zodpovědni i svému potomstvu za hodnotu a výsledky své poctivé práce a životního snažení. Hlásíme se hrdě a celými životy k tomuto čestnému poslání a chceme všemi schopnostmi a silami zápasit za práva národní i lidská, za pravdu, spravedlnost a svobodu. Při tom si však stále a znovu připomínáme smutné a výstražné minulosti, jak Slované ve svém dějinném vývoji přímo osudově chybovali, kdykoliv místo na sebe a na svoje svorné síly, spoléhali víc na pomoc cizí (tady zřejmě naráží na Mnichov – L. L.), kdykoliv místo zkázněného sjednocování tříštili se vnitřními rozpory a kdykoliv místo výcviku jednotné, pevné a neunavitelné vůle propadli nerozhodnosti a nečinnému vyčkávání. Vždycky za to platívali svou národní svobodu a mnozí i celým životem. (…)“[5]
Po „Akci Sokol“ začala operovat odbojová skupina Jindra založená Ladislavem Vaňkem (ten měl krycí jméno právě Jindra dle J. Vaníčka), jež navázala na OSVO, ale fungovala na jiném základě (OSVO byla příliš početná a tím i zranitelná. Jindra měla svou základní strukturu, na níž měly být teprve připojovány další organizační útvary.). Vedoucí pozice Jindry zastávali stejně jako v případě OSVO F. Pecháček v Čechách a Š. Drásal na Moravě. V rámci Jindry se utvořila radikální skupina Říjen vedená Janem Zelenkou (krycím jménem Hajským). V Čechách a zejména v Praze se Jindra-Říjen soustředila na pomoc parašutistům z výsadku Anthropoid před i po provedení atentátu na R. Heydricha. Sokolové z radikální odnože Říjen však přistoupili k atentátu velmi osobně, neboť pro ně představoval možnost pomstít všechny perzekuované členy z Akce Sokol. Po úspěšném atentátu na Heydricha však přišla další plošná akce proti odbojářům.
Vedle likvidací Lidic, Ležáků a jejich obyvatel vydal (na jejichž základě byla Velkou Británií a posléze i Francií oduznaná Mnichovská dohoda) stanný soud v Praze jen v období od 28. května do 24. června 1942 rozsudky trestu smrti pro 381 mužů a 67 žen. Brněnský stanný soud odsoudil stejným způsobem 208 mužů a 39 žen. Po odhalení skupiny parašutistů a jejich pomocníků došlo v kryptě cyrilometodějského chrámu k bitvě, která skončila smrtí všech parašutistů (vlastní rukou nebo na následky střelných zranění při obraně chrámu). Členové Jindry volili, bylo-li to možné, raději sebevraždu, než se dostat do rukou Gestapu. To se podařilo Marii Moravcové, Zelenkovi-Hajskému a jeho synovi. Františka Zelenková, Novákovi, Fafkovi, Svatošovi i Kholdovi byli spolu s dalšími představiteli odboje popraveni v první vlně dne 24. října 1942 v Mauthausenu (během šesti hodin bylo popraveno 264 osob ze skupiny „parašutistů“, jak se celé odbojové skupině ze strany Němců přezdívalo). Ve druhé vlně poprav čítající už 31 osob vykonaných 26. ledna 1943 přišla o život manželka Františka Pecháčka Emílie. F. Pecháček prý po zatčení statečně odolával mučení, avšak zemřel 3. února 1944 rovněž v Mauthausenu.
Po válce bylo provedeno šetření v 80 % jednot, aby se zjistil úbytek členstva za války. Dle výsledků bylo vězněno 11.611 členů, 1.212 členů bylo popraveno, 2.176 členů zemřelo ve vězeních či koncentračních táborech, 124 členů zemřelo z řad dorostu. Co je však důležité z hlediska poválečného uspořádání ČOS, tak mezi zemřelými členy byly zejména sokolské elity. F. Pecháček měl údajně pronést ke spoluvězňům poslední slova: „Sbohem, bratři, vím, že jdu na smrt, ale nebojím se jí. Statečný muž umře jednou, jen zbabělci umírají stokrát. Umřu s klidem, protože vím, že naše oběti nebyly marné.“[6]
Lenka Libichová
[1] Např. Obrana národa (zde působili sokolové H. Vojta, V. Bílý a V. B. Luža), Politické ústředí (členy mj. sokolové P. Šámal, J. Jína), Zemský národní výbor (členy sokolové V. Groh aj. Uher) či Petiční výbor věrni zůstaneme.
Výběr z literatury dostupné k problematice:
GAJDOŠOVÁ Ivana: Měl sílu a byl bouřlivák…: mistr světa prof. Jan Gajdoš, Česká obec Sokolská, Praha-Brno, 2012.
ŠPLÍCHAL Karel: Tělovýchovné organizace v protifašistickém hnutí a odboji, Olympia, Praha, 1981.
UHLÍŘ Jan Boris: Ve stínu říšské orlice: Protektorát Čechy a Morava, odboj a kolaborace, Aleš Skřivan ml., Praha, 2002.
Waldauf Jan: Sokol: malé dějiny velké myšlenky. 1. díl, Atelier IM, Luhačovice, 2007.
[2] Ten byl do roku 1941 předsedou vlády – funkce se neochotně ujal, aby se premiérem nestal někdo, kdo by škodil Čechům.
[3] BURIAN Michal, KNÍŽEK Aleš, RAJLICH Jiří, STEHLÍK Eduard: Atentát: Operace ANTHROPOID 1941-1942, Ministerstvo obrany ČR, Praha, 2011, s. 26.
[4] Národní muzeum – archiv Sbírky tělesné výchovy a sportu, fond A. Pechláta – rozsah fondu: 1 karton, Inv. č. 1d, smuteční upomínka z r. 1945.
[5] Národní muzeum – archiv Sbírky tělesné výchovy a sportu, fond S. Bukovského – rozsah fondu: 1 složka-drobné sokolské pozůstalosti, z rukopisu oslovujícího sestry a bratry.
[6] Pod křídly Sokola, katalog k výstavě k 150. výročí založení nejvýznamnější spolkové organizace v našich dějinách v Armádním muzeu Vojenského historického ústavu Praha, 19. 6. 2012 – 31. 12. 2012, ÚSTR ve spolupráci s VHÚ, s. 48.