Porubský dvůr FOP 1967-1972: SLETY kamarádek a kamarádů

Ahoj milí kamarádi!

Nejprve bych chtěla poděkovat všem, co si udělali čas a napsali mi nějaké své story z mládí. Moc si toho cením. Uveřejním je v plném znění.Všechny musím ale přepsat, protože jsou to velké soubory a na webu mi to neumožní jen je zkopírovat . Taky něčím přispěji . 

                                                           Majka

"PŘÁTELSTVÍ JE JAKO DUHA, JE KRÁSNÉ A ZAHŘEJE BARVAMI"

 ________________________________________

  Příspěvek Marie Zátopkové 

 Na " dvoře" jsme strávili velice mnoho času . Na zážitky z úplného  dětství si moc nevzpomínám. Utkvěla mi jen tato vzpomínka. Když jsme se nastěhovali z Klimkovic do Poruby v listopadu roku 1958 do novostavby , to mi byly čtyři roky, tak byla hotová pouze ulice Pionýrů a Opavská s Fučíkovou se ještě dostavovaly. Místo asfaltové cesty jsem se dívala z okna na silnici plnou bláta a rygólů od nákladních aut. Škola 4.ZDŠ už stála. Bratr Zdeněk měl šest let, tak tam začal chodit do první třídy. Moc lidí v těchto nových bytech dle sdělení mé mamky nebydlelo, ale během roku se to plně zabydlelo. 

 Všichni rodiče pro nás děti si myslím dělali hodně. Vybudovali nám postupně dvě pískoviště, kolotoč, dvě houpačky, kladinu, později kuželky.Na všem jsme se vyblbli dosytosti. Vzpomínám si také, že nám ke dni dětí dělali různé akce a soutěže, za které jsme dostávali sladkosti a odměny, viz jedna fotka mé máti na webu. Měla na starosti pohoštění- horké párky v prostorách čistírny na 823.

V období před pubertou jsme hodně s holkama v létě cvičily na trávě mezi stromy různé gymnastické sestavy.Nesčetně jsme si natloukly zadek, záda od nevydařených figur. Pak jsme často hrávali vybíjenou buď u nás na ulici Pionýrů nebo u domů 822-823 na ulici  Opavské.Nepotřebovali jsme k tomu žádné hřiště, jen tři čáry na silnici. Auta moc nejezdila, tak to nebyl žádný problém,je namalovat křídou. Často jsme se utkávali kluci proti holkám.Kluci měli podstatně tvrdší ránu než my. Mám na to jednu bolestivou vzpomínku, když některý z kluků tak prudce hodil balón a já jsem ho nechytila. Jen se mi vykloubil palec na pravé ruce, zůstal mi viset a už jsem měla na měsíc sádru. To bylo v sedmé třídě a já se musela přeučit nějak psát levou rukou.  Rovněž jsme hodně hrávali na ruskou schovku - schovávanou. To byla taková tá schovka s těmi klacíky, které se vyhodily z prkna pomocí nohy do vzduchu a pak se šlo schovat. Ten, kdo pykal, musel dřívka nejrve posbírat a pak hledat schované.  Oblíbenou  hrou byl Oheň, kdy proti sobě hrála dvě družstva. Základny měla u stojanu s lampou u našeho vchodu a u vchodu 822. Nejoblíbenější naše hra byla asi na Četníky a zloděje. K úkrytům jsme hojně využívali velké sklepní prostory i sklepní kóje od nájemníků v domech od 821 po 830. Nikdy jsme nic nikomu nerozbili a ani nevykradli, jen jsme vyrazili petlice a pak je zase dali nazpět. Báli jsme se dosti našich rodičů, že by nám dali, co proto.

V zimě nám zase rodiče vybudovali kluziště. Nejprve se použilo staré zednické dřevěné obložení , které se později nahradilo betonovými obrubníky. Byly v podstatě lepší, nepronikala přes ně voda a stojí na dvoře dodnes.Jednou se voda stříkala z prádelny na  Pionýrů, jindy zase z Opavské a z Fučíkové.Mimo hokeje a krasobruslení, vše mělo vyhrazený čas, jsme dosti hrávali na Černého Petra i ve večerních hodinách. Při této hře mi někdo v zápalu hry přejel bruslí přes prsty na ruce, když jsem upadla. I když ruka byla promrzlá, tak mi okamžitě začala téct krev. K lékaři se samozřejmě nešlo, jen se to nějak zalepilo a zafačovalo a opět se šlo bruslit nanovo.Mám malou jizvu na památku. V zimě jsme ještě chodili jezdit na lyže a na prkno s bruslemi- nevím, jak se to jmenovalo, do prostoru prolakliny u pošty na 3. obvodě. Dneska na tom místě stojí zimní stadion. A pak ještě na prostranství před Učilištěm spojů, dneska je tam krytý bazén.Rovněž jsme hodně často chodili do lesa za ulici Vítězného Února, dnes tam stojí VŠB a její koleje pro studenty.Tady jsme hlavně sáňkovali , jezdili na prkně s bruslemi a nebo jen tak po zadku. Měli jsme tady výborné vyježděné tratě. Domů jsme se vraceli jako sněhuláci, ale moc spokojeni. Mimo jiné tady jsme chodili i se školou na různá cvičení CO, kdy jsme se plížili a použivali masky.

Když jsme byli starší, už v pubertě, tak si vzpomínám, že jsme chodili do bývalého pískového lomu na 8. obvodě za dnešní Duhou . Vešli jsme do kukuřičného pole naproti Hornickému učilišti a šli jsme přes ně až k tomu lomu. Hlídač nás tam samozřejmě nachytal, byl tam zákaz vstupu.Tak jsme utíkali hlava, nehlava, aby nás nechytil a my neměli průšvih. Až jsme vyběhli každý jinde z kukuřice, tak jsme si oddychli.Jindy jsme šli zase celá banda do ovocného sadu někam směrem na Pustkovec přes řeku po teplovodech. Hlídač nás opět vymákl a my zase prchali, nejprve na stromy a pak ze sadu pryč. V té době jsem hodně kamarádila s Evou Čempelovou, Alenou Serenšíšovou, Věrou Moravcovou, Renatou Lazarovou, Zdeňkou Lidvínovou a Zdeňkou Krkoškovou. Nechyběla ani má sestra Alena. Z kluků to byli Ivoš Krkoška, Zdeněk Valkovič, Ivan Tománek, Vláďa Veleba a samozřejmě Ota Mika. Někdy k nám ještě přibyl někdo další, ale v podstatě s těmito jsme nejvíce kamarádili a blbli. Když jsme chtěli někam vyrazit, museli mi jít pomoct i kluci udělat úklid chodeb za mamku a pak jsme mohli jít, kam bylo libo.

Často jsme chodili celá banda děcek i s mými rodiči k Opavici. Rodiče vzali kočár s naší Jiřkou, dolů dali kotlík , každé dítě si vzalo plecháček a nějaké vajíčko z domu a šlo se.  Po příjezdu na místo kluci nanosili suché dříví a klestí z protějšího břehu. Udělal se oheň a uvařil se všem čaj. Společně jsme se vyblbli v řece.Lovili jsme slávky, které jsme ale hned pouštěli zpět, na hlavu jsme si dávali různé vodní rostliny. Měli jsme nejednu přisátou pijavici. Mezitím naši udělali smaženici. Všichni jsme pojedli a pak se vypravili šťastní a spokojeni domů. Paní Miková a paní Valkovičová se jen divily, dle sdělení mamky, jak-to, že ti jejich kluci jsou pořád s námi. Od Opavice mám i jednu špatnou příhodu, při které jsem se málem utopila. To jsme šli sami, bez dospělých, jen naše banda. Naproti toho místa, kam jsme vždy chodili, byl rybník. Bylo to po osmé třídě. Já jsem ještě neuměla moc plavat a tak mě kluci vyhecovali, že mě dva chytí za ruce a já s nimi asi ty 3-5m přeplavu a pak už byla hloubka do pasu. Při prvním ponoření do vody, jsem si lokla vody a už jsem kluky stahovala pod vodu. V poslední chvíli mě některý odhodil ke břehu a tam už mě zbývající vytáhli na břeh. Oba kluci toho měli taky dosti. Vím jen, že jeden byl Ivoš Krkoška a druhý uprostřed rybníka byl Zdeněk Valkovič. Myslela jsem si, že ten třetí byl Ota, ale on si na to vůbec nepamatuje.Tak nevím. 

Zmínění kluci, t.j. Ota, Ivoš, Ivan, Zdeněk, Vláďa  měli  svou klubovnu ve sklepě domu 822 a říkali si Gepardi. My holky, t.j. já, naše Alena, Věra a Zdeňka Krkošková jsme měly taky klubovnu v prostorách bunkru mezi 829 a 830. Tu jsme ale  moc dlouho něměly. Pak ještě nějaký čas jsme trávily v kumbálku nahoře v našem domě, místo strojovny na výtah. Pořídili jsme si i foťák Pionýr a vyšly z něj i docela pěkné fotky. I kroniku jsme měly, ale vůbec nevím, kam se to všechno podělo.  

To už začali kluci hrát na kytary a my holky k nim vzhlížely s obdivem. Když zahráli Dajánu, Želvu, Povídej atd., byly jsme bez sebe. Tady začaly naše lásky a o těch už se  nebudu  rozepisovat. 

 Na našem " dvoře" jsme toho prožili nejenom moc dobrého, ale i špatného a na to se už jen mlhavě vzpomíná. Vše odnesl čas. Bylo to nádherné období. Počítače nebyly, televize byla v začátcích, tudíž nás doma nic nedrželo. Akorát, když jsme dostali zaracha- domácí vězení, tak to bylo kruté. Dnešní mládež ani neví, jak jsme mohli mít ve velkoměstě tolik různých aktivit, neznali jsme nudu a myslím si, že jsme prožili velice krásné dětství. Bylo to v lidech a né tím, že někdo bydlí ve městě a někdo na vesnici.. Tak to je ode mě vše  

                                                          Majka  

____________________________________

Příspěvek Aleny Zátopkové   

Nestává se mi často, abych se při lenošení v posteli( má oblíbená činnost s knihou) snažila zachytit zlomky vzpomínek ( skutečně je jich jen pár) a dát je na papír. Ale má starší sestra zavelela, tak ............

Nevím, zda je výhodou či nevýhodou mít starší sestru. Jednou jen z mála výhod je nosit její věci. Né až je obnosí, ale nenápadně si je půjčovat , odejde-li dříve do školy než já. Ženy ví o čem hovořím, pánům je toto téma na míle vzdálené. Ovšem nevýhodou je , když to zjistí. Pak to i bolí.

Chtěla jsem bruslit jako Marta. Vznášela se po ledové ploše jako Víla. Obdivovala jsem ji a chtěla být na malou chvíli jako ona. Krásná, štíhlá, pohybově nadaná. Jenže já s mými bruslemi hnědé barvy, noži tupými, zoubky nezoubky, bych toho mnoho nepředvedla. Vlastně to není jen o bruslích, ale také o mém  velkém pozadí. Byla jsem vždy ošklivá a navíc jsem měla ne zadek, ale mega prdel. Na tu se nedaly ani sehnat pořádné kalhoty. A protože pro mého otce nebylo nic nemožného, vyrazili jsme na nákup daného sortimentu na Leninovu třídu. Prošli jsme několik obchodů, všude jen pohledy prodavaček ve škále od lítostivé po posměšnou, ale rozměrově vhodné nohavice jsme nesehnali. Otec učinil závažné rozhodnutí, navštívit obchod zaručeně ten pravý nacházející se přímo naproti Domu sester. No jo, byl pravý. Kalhoty jsme zakoupili, ale pro řidičky tramvají v pase na gumičku a v šílené modré barvě. Od té doby nenosím modrou.

Zdánlivě jsem odbočila, ale jen zdánlivě. Tato pro mne stresující příhoda naprosto vystihuje velikost mé zadnice. Viděli jste někdy krasobruslařku byť jednu jedinou s velkým zadkem? Bylo před vánočními svátky. Já našla ukryté ve skříni krásné bílé brusle. Také jsem našla dvoje růžové bombarďáky. Hned jsem věděla, že pro mne bude teplé spodní prádlo a pro mou starší sestru budou ony krásné bílé brusle.

Nechtěla jsem starší sestru! Nechtěla jsem Vánoce ! Chtěla jsem brusle! Byl Štědrý den a .... já dostala brusle. " Sexy prádýlko" dostala má starší sestra. Už jsem zase chtěla starší sestru.

Zde mé vzpomínky končí, jdu si číst. 

                                                                    Alena  

_________________________________________ 

 Příspěvek Aleny Straussové  

Musím zmínit alespoň dvě vzpomínky, a sice na dvě Aleny.

První Alena Serenčíšová, myslím si,vzbuzovala ve všech na dvoře jistý respekt. Já s ní tenkrát občas kontakt navázala. A nezapomenu na výtah v rohu dvora, který sloužil zřejmě k návozu uhlí do kotelny, kde pracovala její mamka a my tam někdy v tom tajuplném podzemí, plném železných schodišť a chabého osvětlení prolézaly. Pokud se mýlím v osobě " kotelnice", pak se omlouvám.

Druhá Alena, Tvá sestra ( myslí Zátopkovou), ta také byla tak trochu dominantní ve dvoře. I s tou jsem kontakt měla navázán. Jednou, když jsme spolu jezdily na kolech ( půjčených nějakými hodnými kluky) mi řekla, že bych už měla nosit podprsenku. Na to nemohu zapomenout nikdy.

Dále zmiňuji další vzpomínky.

Já osobně si sice některé kluky vůbec z paměti nemohu vytáhnout, ale přesto na ně mám jednu vzpomínku dodnes. Totiž, když nás milostivě nechali vždy před jejich hokejem dobruslit, někteří ( ti , co právě nehráli), koketovali s náma- se mnou, Martou a nevím, kdo tam ještě byl- a samozřejmě machrovali s hokejkama. Odstřelovali laškovně směrem k nám kameny ( bylo to u " klepáče" před naším vchodem ) a jeden špičatý šutr mne zasáhl těsně pod okem. Utíkala jsem domů a tajně, aby máti nevěděla - šup do koupelny. Krve jak z bravka! A nešlo to zastavit! Máti mne samozřejmě objevila a dostala jsem své. Dosud mám pod okem jizvu a mrzí mne, že jsem si v sobotu na srazu nevzpoměla a nezjistila- kdo to tenkrát byl???

Ještě si vzpomínám, že některý kluk z toho našeho úžasného dvora měl tenkrát- v té době nadstandard. Dobré kolo. Berany, přehazka a tak. Měla jsem tu čest si ho od něj občas půjčit. To jsme pak jezdily i s Tvou ségrou- Alčou Zátopkovou kolem dokola. Ona na "normálním arabu" a já s přehazovačkou a berany. Nyní to vnímám tak, že jsem ji tenkrát vlastně jakoby  pokořila v té její dominanci, kterou jsem já tenkrát vždy tak vnímala. Nicméně- netuším, kdo ten kluk byl. Marta sice někoho určila, ale už to opět nevím. Jeho kolo jistě mělo v té době velkou cenu a každému ho nepůjčil. Jsem dnes na toho kluka hrdá- a samozřejmě i na sebe.

Tak už nebudu prudit, než dám dohromady nějakou slohovou práci, jak mám v plánu.

                                                                           Alena

________________________________________

 Příspěvek Aleny Serenčíšové  

Při mém momentálním vytížení si nemohu vzpomenout na žádný zážitek ze dvora. Jediné, co si vzpomínám, když jsme v zimě na ledě hráli Černého Petra a v teplejším počasí na Četníky a zloděje a různé hry. Dokonce jsme chodili do školní zahrady krást jabka. Až " vypnu ", snad si vzpomenu na více a dám vědět.

                                                                     Alena

_______________________________________

Tento příspěvek znovu cituji, i když ho přednesl na 1. srazu Ivan Tománek jako zdravici .

  Příspěvek  Přemka Svozila  

Při pročítání seznamu kluků a holek ze dvora se vybavují vzpomínky dávno zasunuté někde v šuplíku zapomnění. Kdo si nesekal majzlíkem z plechu tomahavk,kdo nevyryl do omítky vedle vchodu letopočet, kdo nevyráběl šípovku s klamerkou a leteckou gumou, kdo nechodil krást podlážky zedníkům, aby byly v zimě mantinely na kluzišti, kdo si neprožil první dvorní lásky a zklamání, ten nepochopí, co i po tolika letech táhne kluky a holky ze dvora na setkání.

Jinak přeji všem hodně zdaru a v našem věku i zdraví, všem kamarádům  

                                                             Přemek(Čenda)

__________________________________________

 Příspěvek Vlastíka Ulrycha  

Vlastík ve svém příspěvku cituje dvě příhody, které na něj udělaly dojem. Týkají se pana Polacha  a pana Adamčíka. Dále pak si vzpomíná na pana Hoferka, jak nýtoval kladívkem ve sklepě dlouhé roky své vozidlo Ho-Kaja a další a další.

                                                                      Vlastík

Taky si na to vzpomínám. Dělali to v našem vchodě ve sklepě ,v prostranství vedle schodů, snad asi 10let. Po nějaké úpravě, vždy ho pracně vytlačili po schodech ven, byla to fuška. Pak do něj nasedli a projeli se po ulici Pionýrů. A nebo ho tlačil houf dětí, který se tam zrovna nacházel. Do mého odchodu z Poruby v roce 1974  ještě auto nebylo hotové . 

                                                                       Majka  

_________________________________________

 Příspěvek Oty Miky  

JESTŘÁB - můj (náš) velký učitel

Kdo by neznal Jestřába ? Úspěšný spisovatel pro mládež, pan Jaroslav FOGLAR, nadšený dlouholetý vedoucí skautského oddílu, a také zakazovaný (1950-1966 a 1970-1989) znalec chlapeckých duší, který učaroval několika generacím chlapců a děvčat. Podle jeho knih jsme si hráli a podle jeho knih jsme dokonce i žili (a někteří žijeme svům způsobem dodnes).

To se psaly kouzelné roky 1967, 1968 a 1969. Vzpomeňte na žluté špendlíky a sklepy na Opavské 822 a 823 . Takže pamatujete na ty tajemné průvody po sklepích se svíčkami jako Vontové? A vzpomínáte a pamatujete na " modrý život " , který jsme pečlivě zapisovali do různých (mnohdy tajných) deníků? Ranní cvičení, denně dobrý skutek, tak to mi mimo jiné zůstalo až do dnešních dnů....

Už ve 14 letech (1967 ) jsem doslova hltal jeho " trhák"  Hoši od Bobří řeky, který mi zapůjčil na krátkou dobu strejda Vladimír z Opavy. Bylo to ještě předválečné vydání..., ale co na tom? Jaká paráda, že asi od roku 1966 se tohoto nového vydání "foglarovek " ujalo brněnské vydavatelství BLOK. Následovalo čtení mnoha foglarových knih od Tajemství hlavolamu, přes Chatu v Jezerní kotlině až po Kroniku ztracené stopy. Tu posledně jmenovanou osobně považuji za nejužitečnější jeho knihu vůbec, protože je to v podstatě " rádce  milovníkům přírody ". Ačkoliv jsem nenosil skautský šátek, ale ten pionýrský, nemohu si stěžovat, dostal jsem se do skvělého zálesáckého oddílu STOPAŘI, který vedla výborná vedoucí Bagheera.

A ještě malý námět nakonec. Až se nám sejde " kupa "  vzpomínek mohli bychom z toho vydat nějakou "kroniku děcek ze dvora F-O-P". Bude to dozajista MIX, čili směs názorů, dojmů, povídaček a jiných starých vzpomínek a báchorek. Někteří by tam rádi četli jen " opravdové příběhy a vzpomínky ". No dobře. Ale proč bychom si nemohli pustit i fantazii na špacír? Třeba se trochu zasnít a napsat o tom, co jsme chtěli, ale nějak se nám to nepovedlo? Nemusíme " kroniku "  tisknout, ale "napálíme to " na CD. Mohou tam přijít i dobové fotky, případně kresby - víme, že to někteří krásně umí, atd., atd. Myslím si, že by to stálo za podrobnou úvahu + debatu. Nejdůležitější bude, aby přispěl KAŽDÝ. Ačkoliv vím ze svého dlouhého života, že "jedni makají, a jiní se flákají ". Jinými slovy je tato moje "redakční poznámka"  i SRDEČNOU  POZVÁNKOU  NA  ZASEDÁNÍ  ORGANIZAČNÍHO  VÝBORU. Rád bych tedy, aby chystaný organizační výbor byl výborem ROZŠÍŘENÝM, žádná omezení nejsou. Kdo příjde, ten tam bude.

                               Ota, toho času z Brna

___________________________________________

 Příspěvek Petra Válka   

Zdravím všechny čtenáře těchto skvělých stránek. Po přečtení příspěvku od Majky, jsem vycítil menší výtku (někteří to slíbili ), musím něco napsat na svou obhajobu.

Po prvním srazu v Panoramě jsem se nechal přemluvit, abych si koupil tento ďábelský přístroj. Já, který po třech létech se nenaučil plnohodnotně ovládat mobilní telefon, tak teď sedím před něčím, kde furt něco bliká a furt na něco upozorňuje. A taky to má lepší paměť a to mě se..( štve). Další problém, který řeším kromě pravopisu, je rychlost psaní. Při mé rychlosti počítačového experta začátečníka 8-12 úhozů za 1 MINUTU, si i laik dovede spočítat, jak dlouho sestavuji toto literární dílo. Toť vše na mou obhajobu. Teď trochu praxe.

 Alence Straussové bych rád pomohl při pátrání po majiteli kola. Co se mi vybavuje, kdo měl kolo s beranama, byl Milan Kojdecký, Zdeněk Zátopek a Jirka Kubajura, který kolo i půjčoval. Kolo bez beranů měl Pepík Řezníček, taky půjčoval, ale jenom se svést k prostřednímu průjezdu. Další vlastník kola byl Tonda Maštalíř, taky půjčoval, ale nebyl moc velký zájem. Kolo bylo z kategorie "arab". Pro vysvětlení kategorie " arab": Jízda z kopce --- sebevražda, jízda po rovině --- mírný vítr v zádech, jízda z kopce --- silný vítr v zádech.

Co se týče úrazu od hokejisty, já jsem to být nemohl. Já jsem používal hokejku pouze na to, abych se měl při bruslení o co opírat.

Pro Alenku Zátopkovou( Repkovou) a její mindráky z mládí. Zapomeň na pozadí a vzpomeň si na popředí, kdo byl na tom líp? Kluci, co to čtou, si to určitě vybaví.

Končím, už mě bolí záda, mám hlad a žízeň a vůbec, je mi fajn. Mějte se moc a moc príma !!!!!!!!!!!!!!

                                                           Petr 

_______________________________________

 Příspěvek Aleny Straussové   

Pročetla jsem ty příspěvky,co jsi zpracovala a musím reagovat třeba na Tvou ségru Alču( Zátopkovou). Píše tam o velké prdeli a tak, nemyslím, že by to tak měla tenkrát chápat! Nebyla nikdy v tomto vyjímečná. Když jsem ji viděla na srazu u Vlastíka- je štíhlá a krásná, ale ani tentokrát bych ji za tlustoprdku nepokládala.Pak tam někdo zmínil jméno pana Polacha- nechtěla jsi uveřejnit. Človíčku, pan Polach mne provázel celým mým životem jako jedna velká záhada. Jo, známe ho - v klobouku, pořád brblajícího a tak. Jenže já ho mám spojeného i se svou vizi- jak leze po nocích po střeše toho jejich baráku! Stydím se, ale opravdu jsem při venčení psa viděla po střeše toho jejich domu prolézat někoho- jakoby velkého pavouka- a to už jsem nebyla nejmenší! Dokonce jsem povolala i svou o pět let starší sestru a ta to tenkrát taky viděla. Já to tehdy přiřkla panu Polachovi. Jako pozor, bylo to v noci, takže né řemeslník. Dnes má ségra někde kolem své chalupy nablízku jméno Polach. Ani nedutáme, ale bude to asi nějaký syn. Ty kluky jsem neznala, jen starý pán vždy hartusil.Mám ještě jednu vzpomínku- a zajímalo by mne- u vás na Pionýrů- snad vedle ve vchodě bydlela taková nějaká krasavice, která měla vzpřímenou, zvláštní chůzi, až topornou. Pravilo se, že je modelka.Netuším, ale trochu jsme ji očumovaly až možná trochu se smíchem tenkrát. A taky tam bydlel nějaký velký člověk, ale opravdu velký a ten vodil snad na dvacetimetrovém vodítku psa. Co psa! Byl to nějaký trpaslíčí jezevčík( prostě taková rukavice) a říkali mu Gaston.Krom toho ještě k Tvé osobě: já Tě tenkrát vnímala jako starší sestru Aleny. To Tě znám jako tmavovlasou štíhlou holku a nikdy jsem Tě vlastně na tom našem dvoře nepotkala. Byla jsi asi někde o třídu jinde.... Jinak děkuji- jistě za všechny, že ten sen oživuješ a jistě Tě podpořím, jakmile se vymaním ze svého pracovního debetu.                                   

                                                            Alena 

Sestra od Aleny Lída si ještě vzpoměla, že ona modelka byla Topinková.Taky si vzpoměla na nějakého Tomáše, bydlel v rohu Fučikové a Opavské ulice.

Ona modelka byla pravděpodobně Eva Topinková z 829. Měla bratra Karla Topinku, ten absolvoval 4.ZDŠ v létech 1963-1964. Ji jsme v almanachu nenašli, tudíž ani nevím, kolik měla let.Byla o dosti starší. Ten dlouhý pán byl pan MUDr. Čermák, byl to moc hodný pán a bydlel na 829 ve 2.patře. Měli syna Pavla, je gynekologem někde v Ostravě a absolvoval 4.ZDŠ v létech 1960-1961. Vzpomínaný Tomáš je Tomáš Potempa ročník 1951-1952 a měl sestru Zdeňku Potempovou ročník 1957-1958. Pokud máte někdo na někoho ze zmíňovaných lidiček kontakt, dejte vědět.                                                       

                                                 Majka

  _____________________________________

 Příspěvek Petra Válka  

Opět, po delší době, Vás všechny zdravím a otravuju. Po přečtení příspěvků a odpovědi je mi trochu smutno. Vycítil jsem nějaké vyčítky nebo snad urážku. Už na prvním srazu jsme vzpomínali na p.Hoferka, p.Polacha, p.Zátopka, p.Lidvína a další, a smáli jsme se, ale to neznamená, že jsme si dělali srandu. Naopak. Myslím, že rodiče nás všech, nám dali, co mohli. Tak budeme myslet pozitivně, budeme se chovat negativně a zkusíme se slétnout v Panoramě.

POHÁDKA

Byl či něbyl takový strum. On či vyrost do tych dvu metru. A naraz přidu jacisi chalani a mezi nima nějaké baby, že tam chců krasobruslovat a synci budu robiť cosi s hokejkami. Tuž to vitě, juch se bála, co so mňu bude. Ze mňa je už stromisko, tuž se kůkni podívat!

KONEC POHÁDKY. 

REALITA:

Ve většině pohádek jsou tři hádanky.

1. jaký to byl strom ?( listnatý- ovocný)

2. kdo to byl ?( nejmenovat)

3. proč ?( jmenovat- důvod)

 Kdo by chtěl a udělal si čas, může odpovědět ZDARMA

 na valekpetr1@seznam.cz . 

                                                            Petr

______________________________________

 Příspěvek Věry Moravcové  

Hojky děcka ze dvora, krásně jste se někteří rozepsali, zavzpomínám proto s Vámi a přidávám v mozku hluboce zanořené postřehy z mládí.

Všichni si určitě vzpomenete, kdo nás vozil na motorce, tenkrát ji nemělo moc lidí, ale pan Zátopek ano, měl a krásnou červenou. Pamatuji si, že několikrát mě, ale i ostatní děcka svezl, každý musel čekat ve frontě, až na něj příjde řada.

S paní Zátopkovou, Majkou a Alenou jsme chodily uklízet chodby v domech, aby holky Zátopkovic mohly jít dříve blbnout. Vymyslely jsme nový způsob vytírání chodby- rozlily jsme kýbel vody na zem a roztíraly ze široka do ztracena a bylo hotovo. Když byla mokrá podlaha, bylo vidět, že se vytíralo. Paní Zátopková nám nosila svačiny.Mě osobně strašně chutnal například chleba s tvarohem, posypaný krystalovým cukrem - mňam.

Ségry Zátopkovic, kapitola sama pro sebe, s nima jsem se nablbla asi nejvíce. Co Majko, Aleno?? Co jsme se najezdily na kolech k Opavici, řádily na staveništi- tenkrát se stavělo VŠB. Vybiša, ta se hrála na cestě- největší pecky měla Alena a Majka. Hráli s námi i kluci a to teda byly rány. V zimě sáňkování na pískovně, nyní tam stojí stadion nebo u učiliště spojů to se jezdilo, jen to frčelo.

A co tak ruské kuželky na dvoře, ty nikdo nevzpomněl- hrály se tenkrát turnaje v "chaloupkách" nebo kdo shodí více, soutěžilo se, kdo bude nejlepší.

Kluziště - to bylo něco. Tenkrát se bralo jako samozřejmost, kluci hráli pořád hokej a my holky měly kousek stranou jen malý prostor kluziště na ty své skoky a piruety. Dája Manišová- naše učitelka krasobruslení- učila nás bruslit i v létě, to jsme poskakovaly zase na školním hřišti a trénovaly se nájezdy skoků na suchu. Asi před dvěma roky jsem s piruetou slavila úspěch( tzv. pirueta po padesátce) na slepých ramenech Odry ve Výškovicích, která pokud zamrznou, dá se na nich bruslit. Voda je zadarmo, jen odklidit sníh a musí být alespoň -10st.C. Marta ví, chodila tam také se svými syny.

Víte bruslení, kuželky a i jiné aktivity, co jsem nevzpomněla, jsme mohli provozovat díky našim rodičům, kteří nám je vybudovali ve svém volném čase. Jsem jim za to vděčná, obohatili tím moje a myslím si , že i Vaše dětství. Prostě to byla jiná doba.

Další, gymnastky - vzpomínáte? Kdo s námi cvičil a lámal nás na hřišti? Holky Lidvínovy si určitě vzpomenou, Květka i Zdenka. Ano, naše trenérka Jarka Ichová to byla, bohužel je po smrti.

 Vzpomínky na taneční kroužek s paní Hořínkovou, která tomu velela, to je mamka dvojčat- holek Hořínkových. Lidové tanečky se nacvičovaly v tělocvičně 4., tenkrát ještě ZDŠ. Myslím, že jsme měly dokonce nějaké vystoupení, to už se mi moc nevybavuje.

V našem domě 828, ve sklepě stál pingpongový stůl. Nevím, odkud se vzal, doplňte, pokud víte. Když nebyly pálky, hráli jsme s tím, co bylo po ruce, nejčastěji školními učebnicemi. Kluci Obadalovi- Ladík, Milan a Luboš, všichni tři bráchové- poznávací znamení - červené trencle!!! ( samozřejmě, když byli malí, v létě lítali po dvoře v červených trenkách - pro ty, kteří neví).

Jé a málem bych zapomněla Nikos - typická postavička ze dvora. Nikosi, vzpomínáš, jak Ti velcí kluci dělali pupendo? Jeho brácha Statis, Vangel - kluci, též Vás zdravím !!!

                                                                  Věra 

________________________________________ 

 Příspěvek Petra Válka  

Zdravím všechny, kdo navštěvují a taky čtou tyto zajímavé a někdy i poučné stránky. Tím pádem posílám pozdrav a pusu na líčko pouze holkám a ženám ze DVORA! Aspoň některé si udělaly čas a napsaly.

Chlap, taky ze dvora, ani jeden nenapsal. Však děvčata, znáte nás chlapy, co všechno musíme stihnout. Na "nějaké" psaní není čas! Ota vždycky napíše na závěr nějaký citát. Píše to anglicky, takže tomu ho...- vůbec nerozumím. Ale je to krásné, doufám, že ne sprosté.

Já bych si dovolil jenom takovou polemiku. Žijeme proto, abychom jedli a nebo jíme proto, abychom žili? Tak chlapi jezte, žijte a hlavně, hlavně piště!!!!

                                                             Petr 

_____________________________________

   Příspěvek Petra Válka  

Tak Petr ( Čutřa) a nyní Pitris je zase tady a posílá pozdrav všem FOPákům! Vidím, že se začínáte pěkně rozepisovat a vzpomínat, což je skvělé. Vy holky to máte na vzpomínání jednodušší, vy jste byla jedná velká parta. My kluci jsme byli trochu rozdělení.

Třeba od 827 do 830 my jsme byli věčně ve sklepě, v garáži a pod dozorem p. Zátopka, p. Hoferka a někdy i mého taťky předělávali jsme a vylepšovali ty naše "chrchly" a "kozydechy".

Vchody 826 a 825, až na nějaké vyjímky, to bylo o něčem jiném, tam si nevybavuji jaksi nic.

No a vchody 824 až po tunel, tam převažoval klidný, Foglarovský život.

Samozřejmě nejde zapomenout na jednu z nejkrásnějších dovolených, kdy pět kamarádů, 16-ti letých, se vydá na těch " prskoletech" na 14 dní na cestu po Čechách a Moravě.

Taky nejde zapomenout na tahání těžké desky ze sklepa, snad z dřevotřísky, abychom ji mohli dát na čtyři popelnice a hrát v podjezdu něco, čemu se dneska říká stolní tenis. Po anglicku se tomu říká ping-pong. Holky nám s tou deskou pomáhaly. Chlapi, pamatujete?  Některé děvuchy měly tepláky, některé měly na sobě něco mezi malým ručníkem nebo velkým kapesníkem. Říkalo se tomu "sukýnka", no a některé nosily trencle, jako my kluci. Akorát je měly vylepšené nebo si daly gumičky i dolů. Asi proto, aby kluci to neměli tak lehké se tam dostat.  

Na další vzpomínku mě přivedl příspěvek o tom, kdo a jak stavěl Porubu. Kdo si vzpomíná na výklenek ze dvora na 827? V rohu, hned za podjezdem po pravé ruce. Tam byly velké, dřevěné a prosklené dveře, jakoby zapuštěné do baráku. Tím vznikl prostor pro dvě lavičky, na kterých se řešily problémy, o kterých se dnešním politikům i sexuologům může jenom zdát.

Ještě na závěr bych chtěl poděkovat neznámému čtenáři novin Deník ze dne 1.2. asi letos, že dal k přečtení článek od Boleslava Navrátila. Nezáleží na tom, kdo nebo jaký režim stavěl Porubu, vždyť Poruba byla v roce 1995-96 v hodnocení, co se týče architektury, zazelenění, vybavenosti, kulturního života na druhém místě. První byl Frýdek- Místek. Víc záleží na tom, kdo tu krásu ničí! A to nechci mluvit jenom o Porubě. Však to všichni vidíme. Všude samý Super a Hypermarket, auto jak bazar, tak i servis a jiné potřebné služby, zrovna tam, kde je pár posledních stromů a kousek louky. Škoda, že ten "komunistický teoretik", Zdeněk Lakomý, není dnešní praktik. Možná by to bylo jinak!? Kdo není v obraze, ať klikne na našich stránkách na odkaz : PORUBA A SOCIALISTICKÉ PAMÁTKY PADESÁTÝCH LET.

Když se ráno probudíme a něco nás bolí, nezoufejme, je to důkaz, že ještě žijeme!

Mějte se a buďte cool!           

                                                     Petr  

Tak Petře, ten článek o Porubě jsem četla já v novinách v práci a na web jsem ho dala ve zkrácené verzi. Bylo to 1.2.2011 v Deníku. Mám tu stránku z novin doma schovanou.

                                                      Majka    

______________________________________

 Příspěvek Aleny Straussové

Když jsem si tak zase trochu nostalgicky pročetla vzpomínky " dvořanů "- vzpomněla jsem si opět na ta úžasná zařízení, kterými náš dvůr oplýval.

Mne sic nejvíce brala zimní úprava dvora, kdy kluci nastavěli " mantinely" a pečlivě tvořili večer co večer ledovou plochu, na které jsme pak při troše jejich dobré vůle mohly i my holky krasobruslit a i ( jak tam někdo zmínil) hrát toho Černého Petra. Ten Č.P. se mi vybavil až po přečtení vzpomínky- byla to zábava a bomba. Na tom ledě se mi moc líbilo. Smutno bylo vždy, když nás večer kluci vyhnali, když tzv. polívali.

 S ledem mám tyto vzpomínky: Dája Manišová - jako krasobruslařka - ta neměla moc často rodiči povoleno bruslit, ale když mohla - to jsme si, my holky užily. Nějakého " kadeta " jsme zvládaly běžně, ale já si od ní odnesla i ten um, že jsem jinde oslňovala dokonce nějakým odpichnutým ( snad Ritzem, či jak se to jmenovalo). Vím, že se na ten skok najíždělo zezadu. Pak dodnes vidím jednu z holek Hořínkových v okně, když ta druhá venku bruslila. Měly jen jedny brusle. Bylo-li dobře, tak si Míla vzala Kájovy kanady a byly na ledě obě.

Ale zbytek roku- bez sněhu a mrazu byl taky boží. Já sice jezdila na víkendy a prázdniny na chatu, ale v týdnu jsem tam taky žila. Krom sportování na cestě bez aut- vybiška, bembajs, volyš, fotbal a kdesi pinec - to už netuším, kde to bylo. V mladším věku např. kolotoč obehnaný řetízkem na nějakých sloupcích. Pěkně nebezpečná věc, ale užíván  v době, kdy snad nikdo neměl zájem někomu ublížit, někoho vystrašit, či si z něj udělat srandu. Jen si matně vzpomínám, že tam jednou došlo k něčemu vážnějšímu. Někdo tam jednou upadl a to tak, že došlo k tzv. vyražení dechu. Nevím, mám zafixováno, že to byla Marta - musím to s ní ještě probrat. Krom toho ty houpačky. Byla tam menší a pak ta velká. Tenkrát to v našich očích byla opravdu velká houpajda. Na té velké houpajdě se daly dělat taky dost nebezpečné věci. Tzv. koňár - to byl postrach! A k tomu - ta velká houpačka - to byla prostě nějaká ohromná, neohoblovaná deska a vzpomínám , že při nějakém tom koňarovi- snad od Ali Zátopkové jsem si tak trochu přivodila třísku. Nemusím psát kam.

No, to jsou opět nějaké střípky, vytažené ze stárnoucího mozku, ale vzpomínky nevymazatelné. Nevymazatelné již proto, že když jsem se pak v dospělosti přestěhovala do Výškovic ( ač tedy do opravdu klidného, skoro přírodního místa) nedalo se to srovnat - co do vyžití těch dětí s " našim dvorem".

A o tom jsem pořád se všema lidma kolem sebe mluvila, krom Porubáků to nikdo neznal, nechápal. A co mi nejvíce vadilo, to bylo třeba školní hřiště ve Výškovicích. Naše hřiště v Porubě - tedy to školní - tam byla jednak běžecká dráha, fotbalové hřiště travnaté, pak menší před školníkovými okny. Ale hlavně - byla tam ta pískoviště, kde nás třebas " Zděblina" honila jednak skákat na dálku nebo do výšky, pak ty hody granátem či krikeťákem - no přeci to bylo hodně oblíbené a zábavné. Toto mi ve škole mého syna chybělo.

 No, ale už zase dosti a mějte se hezky.

                                                               Alena   

 ______________________________________

 Příspěvek Petra Válka

Ahoj DZD, nebo-li FOPáci. Nebojte, nebude to nějaké nudné čtení, ale spíše obrazová galerie. Než vstoupíte do galerie, trochu historie.

Před 40-ti léty šli kluci na vojnu. A jak bylo zvykem, loučili se se " svobodou ". My jsme tento zvyk dodrželi a loučili jsme se v klubovně, teď nevím 823 nebo 822. Nebudu jmenovat, nebudu popisovat, jak jsme se loučili. Mě zůstává vzpomínka a chci se s ní podělit.

Já vím, kdo mi ty PLACKY dal, vy se dívejte a hádejte.

                                                                Petr 

Málou nápovědu Vám při pátrání poskytnu já. Podívejte se na www.tofullmoon.estranky.cz, podkapitola Skvělé Leošovy kresby.

                                                           Majka   

________________________________________

  Příspěvek Oty Miky                            

 KYTARY a HOLKY a PÍSNIČKY  .... vzpomíná Ota

Psal se rok 1967 a já si z první "brigády" pořídil svoji drahou Mejbl, což byla moje první kytara: Říkalo se jim tehdy a snad i dnes "španělka". Stála asi 170 nebo 190 korun (kdo si to pamatuje) a měla krásné nové kovové struny. Měl jsem to velké štěstí, že jsem jako své učitele na kytaru měl jen své vrstevníky - dobré kamarády jako byli: Tomáš Rojčík - Delfín a Jarek Nohavica - Lišák.

Naučili mě na kytaru "Dům vycházejícího slunce" a "Tisíc mil" a jiné klasické staré songy. Učil jsem se pak ještě Olympic, Petra Nováka, Bee Gees a možná i Beatles a jiné skladby a trampské písničky. Akordů jsem moc neuměl, ale snažil jsem se. Nikoliv pro sebe, ale pro naše holky, aby se jim moje hudební a zpěvácká produkce aspoň trošku líbila. Doma jsem dost pilně cvičil a cvičil. Takže jsem chtěl hrát a hrával jsem pro krásné a ještě krásnější holky z našeho dvora.

Tehdy jsem si často fakt připadal jako v malém, ale našem království a to jen proto, že tam bylo tolika krásných a milých princezen. Učil jsem se hrát písničky, které měly potěšit hlavně naše milé princezničky: jako např. "Klaunova zpověď", "Vzpomínka plíživá", Náhrobní kámen" ... pamatujete se na to? Večer na klepáči nebo na lavičkách. Kolikrát na nás někdo pokřikoval, abych ten hudební krám sbalili, ale my vydrželi spolu i za tohoto hrubého nátlaku, většinou. A bylo nám príma a bylo to fajn.

Kromě mě však hráli na kytary i další kluci a možná i holky ze dvora. Pokud bych na někoho zapomněl, tak se mu omlouvám. Z kluků hráli na kytaru někteří, kterým to zůstalo dodnes a jiní pověsili kytaru na hřebík. Takže kdo to byl? Kamarádi Ivan Tománek, Vláďa Veleba, Ivo Krkoška, Jirka Gajvola ... další jména si bohužel již nevybavuji. Vzpomeneš si ty?

Brno, 2. října 2011 ... k večeru      Ota

______________________________________

  Příspěvek Jožky Buryšky

Jak jsem slíbil, tak plním.Už mám počítač, tak začínám komunikovat.

Pan Zátopek tak trošku fušoval do řemesla Járovi Cimermannovi. Mimo jiné kousky stříkal karoserie aut pomocí rozprašovače vysavače, který byl na květiny. Výsledek? Hotová krupičná hrůza. Tyto manévry se probíraly u hraní kuželek na dvoře, kde si každý udělal svůj úsudek. Ten si taky udělal můj spolužák na průmce Pavel Macura, který u nás tehdy bydlel. Doma si vzal telefon a zavolal p. Zátopkovi, lámanou češtinou, jako čecho - němec, že poškrábal blatník na svém mercedesu, jestli mu to přestříká, že získal kontakt v bufetu Slovan, kam chodil p. Zátopek na pivko. Ten den se hrál nějaký veledůležitý zápas a v ten okamžik přišla o přestávce p. Zátopkovi taková nabídka fušky za marky. Snažil se domluvit na později, že to hned nejde, ale Pavel byl neodbytný, že má ještě jeden tip, který určitě nezklame. Po telefonu se domluvili na okamžité schůzce v bufetu a skalní fanda sportu pelášil v rozevlátém baloňáčku do Slovanu za kšeftem. Ani nevím, jak ten sportovní duel tehdy dopadl, ale p. Zátopek šel z bufetu po zápase bez kšeftu, peněz a sebevědomí, protože cizinec nepřišel a zápas jsme beztak prohráli.To byl tvrdý kanadský žertík, ale jak to ten můj spolubydlící okoření mě vůbec nenapadlo.

Vzali jsme popelnici a postavili jsme ji Zátopkům před dveře a rychle k telefonu.Panu Zátopkovi se ozval tajemný cizinec, že má před dveřma zakázku, ať to na zkoušku přestříkne a pak se uvidí, co blatník. Od té doby se u kuželek o lakýrnických pracech nemluvilo.

                                                     Jožka - Kendy

_____________________________________

 Příspěvek Aleny Straussové

Ještě se musím vrátit k Tvému poslednímu příspěvku na stránkách dvora:

pěkně jsi napsala, ale já stále uvažuji o tom, že ten náš dům - na Fučíkové stál dříve nebo ty domy stejně. Já sice měla jeden rok, když jsme se nastěhovali, ale má švigra tam také začala( ostatně se Zdeňkem Zátopkem) chodit do školy. Pravda, všude kolem jen bahno, ale ty domy stály najednou.

Co se týče té sedačky na bruslích - tomu jsme říkali boby nebo buginy a to byla paráda v lomu za dnešní VŠB! Potřebovalo to však ledovou skluzavku. A ty tam tedy byly! Až mne mrazí.

Než jsme v rámci akce Z( to se nám pak zapisovaly nějaké povinné body) začli makat na dnešním zimním stadionu, tak se dalo řádit opravdu i tam. A Tebou zmíňovaná třetí lokalita - místo dnes bazénu- to byl taky boží terén. Prolákliny, stromy......

A zde se musím zmínit o školní družině. Já chodila do družiny a naše družinářky nás opravdu braly ven. Buď na hřiště nebo právě na ten čtvrťák. Tam jsme se dokázali vyřádit. Hráli jsme tam tenkrát na indiány. Já se cítila vždy jako Vinnetou. A pak jsme s družinou chodili i do kina. Vzpomínám, že jsme milovali nějaký seriál, jehož hlavním hrdinou byl takový blonďák, jmenoval se Mário a bylo to hodně o zimě a lyžování. Od té doby jsem to nikdy a nikde neviděla. Tak ale dosti již.

                                                        Alena

 Znovu jsem se zeptala své máti, jak to bylo s těmi ulicemi. Říkala, že když jsme se stěhovali, začátek listopadu, že opravdu z Fučíkové stály jen pilíře. Během jednoho měsíce se vše vyzdilo a dodělalo, takže na Vánoce už se stěhovali první obyvatelé. Prý na to vběhlo strašně moc lidí, takže to pak stihli v neskutečně krátkém čase. Venkovní fasáda se dělala později. Na mé fotce z první třídy ještě nebyla udělána, t.j. za dva roky poté. Asi tam byl nějaký politický podtext, ale to se my nedozvíme. Ostatně se k tomu mohou vyjádřit i ostatní. Co já vím tak na našem dvoře ještě bydlí rodiče některých z nás, např. p. Obadalová,p. Kubošová, p. Tománková, p. Jugová,p. Valkovičová a možná ještě další. Někteří mají dosud žijící rodiče, i když né na dvoře, tak se mohou pokusit i jich zeptat.

                                                          Majka

____________________________________

 Příspěvek Jožky Buryšky

Dám Vám pro zasmání dvě příhody na Zdeňka Valkoviče - Meckyho.

Jednou, když jsem jel se Zdeňkem - Meckym z vandru z Jižních Čech směr Brno, tak jsme stopli auto, které řídila nějaká žena. Byla to čecho-němka.Já jsem si sedl dopředu a Mecky dozadu, kde již byli uvelebení dva psi, bílý a černý kokršpaněl. Během jízdy jsme zapředli družný rozhovor. Řidička podala Meckymu dozadu nějaké sušenky. Mecky je rozbalil a vzal si. Pak i mě nabídl. Měli jsme hrozný hlad, protože jsme nic nejedli. Než stačila řidička vysvětlit, že ony sušenky jsou pro psy, tak Mecky už měl vše snězeno. Byly dobré a psi se jen mohli olizovat naprázdno.

Další příhoda se odehrávala na jaře v Praze. Na cestu jsme si vydělali na fušce malováním a zedničinou. Abychom si nemuseli brát bagl( batoh), tak jsme si osobní věci a hygienické potřeby dali do futrálu od houslí, na sebe džíny a už se jelo. Taxikáři v Praze, když se zeptal, kam jedeme, jsme řekli, že na " Pražské jaro "- dle futrálu. Při placení a otevření futrálu se vyvylilo místo houslí jen spodní prádlo. Taxikář jen koukal, byl v němém úžasu.

Ještě mám jednu vzpomínku na svoji první lásku, Jarku Zučkovou z 823. S tou jsem jezdil na kole na štangli do Polanky - Janové na třešně. Leželi jsme v příkopě a pojídali třešně. Nehledejte v tom žádné sprosťárny, byla jiná doba. Jen nějaká pusa, nic víc. Pak se odstěhovala do Německa.

                                                     Jožka

Nevím, zda náhodou ona Jarka nebyla Součková? Co myslíte ostatní? Ani moje mamka si na Zučkovou nevzpomíná. Poraďte.

                                                     Majka

________________________________________

 Příspěvek Majky Zátopkové

Při vzpomínkách mi Jožka připomenul, jak jsme zase my chodili na třešně, možná i na kolech. Bylo to směrem na Opavu za hospodou u Lva blízko Plesné. Tady byla u hlavní cesty velká álej třešní. Nejprve jsme vylezli na stromy a naplnili si svá bříška až k prasknutí.Vůbec nám nevadilo, že stromy rostou u cesty a že by mohly být pokryty nějakými nebezpečnými látkami a špínou. Tehdy se to tak nemuselo řešit, nebyla zácpa na silnicích, auto projelo jen vyjímečně, jezdily ještě i koňské povozy. Pak jsme natrhali třešně za trička a vyrazili zase domů.

Další vzpomínka je na veliký táborák - vatru uprostřed dvora. Nejprve se během dne vyskládaly polena do výše asi 2metry a možná i více. My- drobotina jsme samozřejmě pomáhali. Navečer došlo k zapálení. Oheň plál do pozdních večerních možná i brzkých ranních hodin. Určitě byl i nějaký program, ale to si už nevzpomínám, museli jsme jít brzy spát. Chodila jsem snad do 5. třídy a možná i do nižší.Teď mi naskočilo, že zmíněná polena byla asi z MÁJKY, kterou několikrát na dvoře k 1. máji postavili rodiče a starší kluci. Rodiče ji hlídali ve dne v noci, aby vydržela až do konce května, kdy byla slavnostně pokácená. Vím, že aspoň jeden krát se jim nepodařilo MÁJKU uhlídat a někdo z jiných dvorů jim ji pokácel. To bylo smutku.

Taky mi dosti utkvěly v paměti naše vyloženě dívčí hrátky. Na ulici Pionýrů, přímo naproti našeho domu, byly u školního plotu vysázené olivy a trávník. Tady jsme si hrály na dekách nejenom my holky, ale i kluci s různě velkými panenkami, pokojíčky z krabic od bot, postýlkami a skříněmi z krabiček od léků a čaje, s kočárky, atd. Moc jsem v té době záviděla Elišce Oleksíkové z 827 její velkou panenku. Tá měla dlouhé tmavé vlasy, no paráda. Naše panenky byly holohlavé, vlasy měly jen namalované. Elišce vlasovou paruku z pravých vlasů pro panenku udělala její teta, která pracovala v divadle jako vlásenkářka.

Jak zmínila Alena Serenčíšová, že jsme chodili do školní zahrady na jablka, tak nejenom na ně. U školní jídelny byla malá předzahrádka a o letních prázdninách tam dozrával angrešt a rybíz. I když nás pan školník několikrát prohnal, to měl v popisu práce,tak se asi počítalo s tím, že o tuto úrodu se postarají hlavně děti z ulice Pionýnů nebo našeho dvora. Myslím si, že úroda nikdy neskončila v místní jídelně. Školníkovi měli děti, které s námi držely partu. Už si nevzpomínám, jak se jmenovaly. 

Alena Straussová vzpoměla čtvrťák, asi myslela 4.obvod. Když jsme se nastěhovali, tak ještě nestál, nebyl vybudován. My jsme zde chodili do lesa, připomínal mi prales.Asi v první třídě, když jsem na paloučku dělala kotrmelce, tak jsem dostala pořádné žihadlo do zadnice. Nevím, zda to byla vosa nebo včela , ale vím jen, že jsem strašně brečela a moc to bolelo.

Další vzpomínky až příště.

                                                         Majka

_______________________________________

  Příspěvek Přemka Svozila

Můj příspěvek se týká Vládi Veleby.

S Vláďou jsme spolu jednu dobu hodně kamarádili. On už byl v Gepardech a já v osadě Boys West.Podnikali jsme spolu spoustu věcí. Např. chodili nad hornické učiliště na pískárnu a po cestě zpátky přes pole sbírali klásky, ze kterých jsme, až mě to Vláďa naučil, pletli různé kroucené ozdoby.

Taky jsme spolu hodně chodili na Porubské koupaliště někdy i v červnu, když bylo hezky, místo školy.Jednou jsme si zase takhle užívali slunce a koupání, sedíme na břehu a najednou kolem nás běžel chlápek a hup do vody. Uběhlo zhruba půl minuty, pak minuta a my si říkali: ten je skoro tak dobrý v potápění jako my.Uběhla další minuta a Láďa říká: " Člověče ten se asi utopil". Už to nebyla sranda. Tak jsme skočili do vody a začali ho hledat a asi při druhém potopení jsem na něco šlápl. Nebyl jsem žádný hrdina a tak jsem vyjel z vody jako fretka a Láďovi řekl, že jsem na něj šlápl. Ještě jednou se potopil a při vynořování se napřed ukázala noha. Myslel jsem si, že si Láďa dělá srandu, že je to jeho noha, ale kdepak, byl to ten chlápek, co se napřed byl občerstvit u stánku s pivem a pak se šel vykoupat. Už ani nevím, jak se dostal na břeh. To už se tam objevili zachranáři a chlapíka probrali. Měl tam taky rodinu. Manželku a dvě děti a všichni Láďovi moc děkovali.

Láďa samozřejmě se skromností jemu vlastní z toho žádnou vědu nedělal. Určitě se dodnes s tím, že zachránil tátu dvou dětí, nikomu nechlubil. To je Vláďa Veleba.

Jinak také v tomto čase přeji všem " dvořanům" klidné prožití svátků a veselý Nový rok a šťastný nový rok.

                                                                Přemek

Tuto historku o Vláďovi jsem slyšela poprvé. Aspoň si nepamatuji, že bych ji dříve znala.Vláďa byl vždy velice hodný a pozorný,to platí i v dnešní době, no moc príma kamarád. Jsem ráda, že jsem se s ním mohla již od dětství kamarádit. 

                                                                   Majka

_________________________________________

Příspěvek Jirky Körbela