Twilight saga: Bolest a návrat
Kapitola první
Twilight saga: Bolest a návrat
Lidé si často neuvědomují, co všechno mají, dokud to neztratí. Celou cestu domů jsem měla v hlavě tento citát. To asi proto, že až teď jsem si uvědomila, co jsem ztratila. Ztratila jsem nejlepšího přítele. Ztratila jsem Jacoba. Moje tělo bylo jako v ohni. Jako kdyby mělo v nejbližší době vybuchnout. Cítila jsem, jak mě píchá u mého mrtvého srdce, které mi ke všemu hořelo silným plamenem, a nejraději by se vyrvalo z mé hrudi, a uteklo pryč.
Nevnímala jsem okolí. Hleděla jsem před sebe, na hlavě jsem měla kapuci a ruce hluboce zabořené do kapes mé zeleno-modré mikiny. Déšť mi narážel do tváří a vydávalo to zvuk malých zvonečků. Takových co se dávají na vánoční stromky, nebo na dveře. Byla jsem jediná, kdo tohle mohl slyšet. Taky jsem byla jediná, kdo slyšel, jak mi ta voda stéká po mé hladké, tvrdé a bílé tváři. Zvuk těch zvonečků, a k tomu ten zajímavý zvuk co vydávala voda, když mi stékala z tváře, tvořily jakoby tichou píseň. K tomu všemu se připojovaly plameny, které bojovaly uvnitř mého těla.
Kdybych chtěla, mohla bych se rozběhnout a hned bych byla u sebe doma nebo u Cullenů. Ovšem nechtělo se mi. Chtělo se mi jít, tou lidskou rychlostí a pociťovat vodu na svém těle.
V hlavě jsem si vybavovala jak asi je ten déšť studený. Má kůže to vnímala jako by to nebyly kapky vody, nýbrž papírové kuličky. Ty taky nemají žádnou teplotu.
Došla jsem až k přechodu co byl při květinářství. Přešla jsem na druhou stranu a přemýšlela kam dál. Mohla jsem jít domů. Ale tam bych jen seděla, hleděla v jedno místo a litovala se. Možná taky bych zuřila. Naschvál bych si dělala věci, co by každému jinému smrtelníkovi způsobovaly neskutečnou bolest, ovšem já jsem se ani nedokázala dostat s nožem pod mojí kůží. Takže to jsem vyloučila. Nebudu se mučit lidským způsobem.
Další možnost byla, se vrátit ke Cullenům. Sice jsem myslela na to, že mi as Edward vynadá, nebo vynadá Alice. To mi ale bylo celkem fuk. Tam bych aspoň byla mezi lidmi, a nemusela bych pociťovat tak velkou bolest.
Znovu jsem přešla přes cestu, a vydala cestou přes les. V lese bylo neskutečně mnoho zvuků a pachů, ale byla jsem upírem už skoro dvě-stě let, takže jsem si zvykla na svůj sluch, čich i na to jak dobře vidím.
Cesta přes les byla krásná. Na stromech se držela dešťová voda, to způsobovalo, že vše kolem se třpytilo. Přemýšlela jsem, jestli bych neměla zůstat tady. Lehla bych si někde do měkkého mechu, a ležela bych tam klidně i týdny. Tak dlouho dokud by oheň co byl ve mně nedohořel, a bolest by nebyla tak ostrá.
Ale zase jsem se bála té bolesti, která by trvala celé ty týdny.
Proto bylo lepší jít ke Cullenům.
Konečně jsem došla k tomu domu. Dům, který byl obrovský, kamenný. Jen některé zdi byly skleněné. Došla jsem ke dveřím, a zaklepala. Rozhlížela jsem se kolem. Nikdy jsem si nevšimla, že za domem je zahrada. Byla velká asi jak polovina domu, a bylo tam spousta různých kytek, keřů a stromů, v různých barvách.
Otočila jsem hlavu zpět ke dveřím, ve kterých už stál Jasper. Otevřel dveře tak tiše, že jsem si toho nevšimla.
„Ahoj“ usmál se na mě „zrovna jsem byl říct Emmettovi aby tě šel hledat“
„Proč?“ zeptala jsem se ho. Proč mě šel Emmett hledat? Jasper si myslel, že už asi někde zabíjím nevinné lidi.
„Edward chtěl, abychom na tebe dohlédli. Kvůli…no ty víš čemu“ divně se na mě podíval. Aha. Edward chtěl. To jsem si mohla myslet. Takže Edward je odedneška můj strážce? Nebo hlídač nebo něco v tom smyslu?
„Aha. Fajn“ odfrkla jsem „takže jsem vám ulehčila práci. Alespoň nemusíte nikam chodit“
„Pro nás to nebyl problém.“
„Hm, to je jedno.“ odmlčela jsem se.
Raději jsem nemyslel na to, že jsem na Edwarda naštvaná. Určitě stál někde opodál a četl mé myšlenky. Ušklíbla jsem se sama pro sebe, a v duchu si myslela ‘jsi pěknej prevít Edwarde‘ .
„Takže můžu dál?“ zeptala jsem se po chvilce Jaspera. Neodpověděl, jen uhnul na stranu.
Prošla jsem kolem něj. Ucítila jsem, jak se divně zachvěl, když jsem kolem něj přecházela. Cože? Co to mělo znamenat? Zastavila jsem se u něj, a otočila se k němu tváří. Jeho oči najednou změnily barvu. Ze zářící zlaté, se proměnily v černou barvu. Dívala jsem se na něj nechápavě.
„Jaspere?“ zeptala jsem se „Co se děje?“ cítila jsem se divně. Jako já bych byla člověk, krvácela bych, a on by zažíznil po mé krvi.
Obrátil svůj pohled někam jinam. Potom zavřel svoje oči. Přikryl ty dva černé body svými bledými očními víčky.
„Myslím si…já…“snažil se ze sebe něco vykoktat „omluv mě“ a rychle zmizel.
No vlastně. Já byla v rezervaci. Takže asi páchnu jako pes. Ale co ty jeho oči? Šla jsem dál. V předsíni byla rozsvícená malá žluto-hnědá lampička. Byly teprve 3 hodiny odpoledne, ale bylo zataženo, a celým městem se táhla hustá mlha, kvůli které to vypadalo, jako by už byl listopad. A k tomu asi tak 6 hodin večer.
Když jsem se pomalu blížila ke dveřím, za kterými bylo schodiště, do nosu se mi dostával divný pach. Snažila jsem se tomu nevěnovat pozornost, a pokračovala dál. Došla jsem ke schodišti, a vyšla po schodech do obývacího pokoje.
V pokoji byla Rosalie, která seděla na pohovce a něco četla, alespoň tak vypadala. Kousek od ní na zemi seděla Alice. U okna stál Edward. Cukla jsem sebou, když jsem ho uviděla. Bezvadný. Takže zase se šťourá v mé hlavě.
„Jsi tady nějak brzy“ ozval se Edwardův hlas. Ještě dřív než jsem stačila šlápnout na poslední schod a pozdravit. „Myslel jsem, že si někam sedneš, a budeš se litovat, a ještě…“
„A ještě co?!“ skočila jsem mu do řeči. Vnímala jsem, jak se mě snaží naštvat.
„Nenávidět se ještě víc, a pociťovat bolest. Že tě opustil ten čokl“ dodal, a Rosalie se tiše zachichotala.
Víš co Edwarde? Nenávidím tě.
„Klidně mě můžeš nenávidět“ vyprskl ze sebe a prohnal se přes celou místnost. Stál přede mnou.
„Je mi to jedno. Ale pamatuj si. Nechci, abys ohrožovala mou rodinu.“
Odfrkla jsem si. Co to zase plácá? Jak asi můžu ohrožovat jeho rodinu? Bella už není člověk, takže ji nemám v plánu sníst. A ani ty mimozemšťany co jsou zde.
Tiše na mě zavrčel, a Rosalie se ušklíbla, jako by věděla, co se mi honí hlavou.
Snažila jsem se mít v hlavě pusto. Tak aby Edward nic neviděl.
„Edwarde, já…já nemůžu za to, že mi Sam nedovolil, abych tam zůstala“ podívala jsem se na něj.
„Můžeš. Kdybys to nechala na Alice, tak by to vyšlo“ odpověděl dřív, než jsem stačila ještě něco dodat.
„Víš co? Pokud si to opravdu myslíš, je to tvoje věc“ chtěla jsem ho jen odpálkovat, aby mi už dal pokoj.
„Hlavně si myslím, že bys tady neměla být. Je jen otázkou času kdy se na někoho vrhneš“ zamračil se.
To už jsem nevydržela. Popadla jsem ho za krk a zchodila na zem. Držela jsem ho za krk, přimáčknutého k zemi. Nenávistivě jsem se na něj dívala. Nemusel jsem se přetvařovat. Opravdu jsem teď cítila nenávist.
„Ty sám dobře víš, že to nemám v plánu!“
„Že nemáš?“ zasyčel „proč asi odešel Jasper? Protože jsi pro něj nebezpečná! On se sice dokáže ovládat, ale vzpomeň si! Ty sama ses neovládla, tehdy v Itálii!“
Pustila jsem ho. Jak tohle věděl? Jak věděl o tom, jak jsem žíznila 14 dní, a potom mě navštívil Felix, a já poznala, že pil krev? Jak věděl, že jsem se tehdy neovládla? Jak? Jak věděl, že jsem se na něj vrhla?
„Tvoje myšlenky jsou neskutečně hlasité“ odpověděl ihned. Rosalie a Alice už stály u nás.
„O co tady jde?“ zeptala se Alice „co to tady vyvádíte“
„Nic“ řekla jsem dřív, než Edward stačil cokoliv říct.
„Nic?“ zeptala se Rosalie „tak proč Edward pořád opakuje, že jsi nebezpečná?“ podívala se na mě.
Prosila jsem ve své mysli Edwarda, aby o tom mlčel. Aby řekl něco, a Alice s Rosalie by se už na nic nevyptávaly.
„Je nebezpečná, protože pila lidskou krev. A já nechci čekat, až někdo z nás zachytí vůni té krve.“
Ty parchante, pomyslela jsem si. Najednou jsem ucítila v krku neskutečnou bolest. Jako kdyby mi hořel krk. Tuhle bolest jsem znala moc dobře. Všimla jsem si, jak sebou Alice cukla. Bylo to určitě proto, že barva mých očí se musela rychle změnit. Asi tak jak se změnila Jasperovi.
Potřebovala jsem vypadnout. Jít někam pryč. Někam kde bych přestala cítit žízeň. Ovšem takové místo neexistovalo. Mohla jsem být stovky kilometrů od lidí. Mojí žízeň by to stejně nezklidnilo. Po čase bych se vrátila zpátky za krví.
Edward se na mě vrhl. Povalil mě na zem, a přimáčkl k ní. Skláněl se nade mnou a vyceňoval zuby. Alice a Rosalie si klekly ke mně. Alice s pravé strany, a Rosalie s levé.
„Co se děje Edwarde?“ zeptala se Alice
„Dostala žízeň“ odpověděl
„Chce lidskou krev?“ zeptala se Rosalie
„Ano. Ale nesmí jí dostat.“ Opověděl Edward, a stiskl moje paže ještě pevněji. „Alice, dojdi pro Carlisle a Emmetta“
„Ano. Ale počkat, Emmett tady není“ řekla Alice a postavila se na nohy.
Já sama jsem nevěděla co se děje. Jako kdybych nevnímala. Byla bych v bezvědomí, ale slyšela jsem jejich hlasy a viděla, co dělají. Jen jsem nedokázala nic říct, a ani se pohnout. Pouze jsem cítila, jak se oheň v mém krku zvětšuje.
„Tak sežeň alespoň Carlisle“ řekl Edward potom, co si přečetl moje myšlenky.
„Dobře.“ Alice se zvedla a zmizela.
Nebránila jsem se Edwardovi. A ani Rosalie, která už mě taky pevně držela. Nedokázala jsem to. Musela jsem se soustředit na tu bolest.
Ani nevím, jak se mi otevřela ústa, ale vnímala jsem, jak mi z nich vyšel výkřik, a já sebou škubla. Jak je to možné? Jak je možné že jsem vykřikla, a ani nevím, že jsem otevřela pusu?
Moje výkřiky se opakovaly. Křičela jsem a škubala sebou. Jako kdybych hořela celá, a myslela si, že když sebou budu takhle škubat, bolest ustane. Ale proč jsem to dělala? Žádnou bolest na těle jsem necítila. Jen bolest v krku. Oheň v krku. Tak proč mě moje tělo neposlouchá?
Carlisle vešel do místnosti a hned byl u mě. Položil mi pravou ruku na mou paži, a hned jí zase odtrhnul.
„To je. Je to jako, jako kdyby znova procházela proměnou“ vyjekl Carlisle „Edwarde, potřebuju, abys mi řekl, co všechno jsi vyčetl z jejích myšlenek.“
„Prala se z nějakým upírem, asi to byla žena. Napadla jí, když odcházela z rezervace.“
„Víš, kdo to byl?“ zeptala se Alice
„Ne. Jen vím že Eywa jí zabila.“
„Aha. A nevíš, jestli ta upírka měla nějakou schopnost?“ zeptal se Carlisle
„Ano, měla. Ale nevím jakou“ odpověděl mu Edward
Ještě lepší, takže já zabila upírku, co měla nějakou schopnost? Fajn. Teď musím čekat, až se ta schopnost přenese na mě.
V krku mě pořád pálilo. Naštěstí už jsem sebou přestala cukat a přestala jsem i křičet. Jen jsem ležela, čtyřmi upírami přimáčknutá k zemi, a hleděla jsem do stropu. Možná to, že jsem sebou tak trhala a že jsem křičela, mohlo znamenat, že se mi mění schopnost.
Oheň v mém krku slábl. Nevím, jak to bylo možné. Po chvilce jsem už nic necítila. Edward to poznal, a dal všem povel, aby mě pustili. Alice mi potom pomohla postavit se na nohy.
Vyškrábala jsem se na své nohy, a podívala se po ostatních. Na podlaze bylo několik šrámů z toho, jak semnou Edward praštil.
Potom jsem to ucítila. Do nosu se mi dostala velice známá vůně. Rychlostí skoro jako světlo jsem se otočila o 180 stupňů. V tom jsem viděla to, co jsem chtěla vidět už dlouho dobu.
Chtěla jsem vidět jeho. Stál tam, na sobě měl svoje černé kalhoty, a černé tričko. Opíral se o stěnu, ruce měl v kapsách. Slyšela jsem tlukot jeho teplého srdce, a to jak dýchá. Stál naproti mně, a díval se do mých očí. Připadal mi, jako kdyby zase vyrostl. Alespoň o 10 centimetrů.
„Jacobe“ vydala jsem ze sebe tenkým hlasem. On se ani nepohnul.
Na nic jsem nečekala. Věděla jsem, že Edward sebou škubl, ale byla jsem rychlejší. Přeletěla jsem přes celou místnost a skočila mu kolem krku. Zase se ani nepohnul. Svírala jsem svoje paže kolem jeho krku, a tiskla ho k sobě vší silou. Musela jsem stát na špičkách, abych ho mohla držet kolem krku.
„Jaku, jsem tak ráda že ses vrátil“ řekla jsem, a kdybych mohla plakat, plakala bych.
Jacob se pořád nepohnul. Ruce teď měl volně podél těla. Ani se mě nedotkl. Neobjal mě.
Odtrhla jsem se od něj a podívala se na něj se strachem.
„Jaku? Co se děje?“ zašeptala jsem. Děsilo mě to, jak se choval. Přece jsme se neviděli takovou dobu. Co se mohlo stát? Proč se tváří jako kdybych byla jeho největší nepřítel?
Jacob Black – můj nepřítel. Strašná představa. Jake byl můj nejlepší kamarád. Byl to někdo, koho jsem milovala. Ale ne tak, jako když on miluje Nessie. Sice, někdy ano. Někdy jsem k němu cítila i tu opravdovou lásku.
Ale my, jako bytosti nadpřirozené, jsme byli nepřátelé. Zabíjeli jsme se navzájem. Já milovala svého největšího přítele. Milovala jsem kohosi, koho jsem kdysi kvůli tomu co je, málem zabila.
Proč jsem ho musela milovat? Proč jsem musela milovat tuhle bytost? Co mě k němu táhlo? Jeho teplá krev? Jeho teplý krk? Nebo jeho síla, a to co je? Nikdy jsem si na to nedokázala odpovědět.
„Jacobe“ zašeptala jsem znova „prosím co se děje? Proč semnou nemluvíš? Já vím, že jsem se neozvala skoro měsíc. Ale kdybys věděl kde“
„Pšt!“ Přiložil si prst k ústům a umlčel mě. „Evelline, mě nezajímá, kde jsi byla. Nezajímá mě, co jsi kde dělala. Nejsem tady kvůli tobě.“ Jeho nízký hlas, který teď zněl rozčíleně, mé hlavě způsoboval bolest.
Nikdy se semnou nehádal. No možná kdysi. Tehdy na Edwardově svatbě. Ale tehdy jsme ještě byli upír, a vlkodlak – nepřátelé. A k tomu, řekl mi Evelline. Znali jsme se už nějakou dobu, a nikdy mi tak neřekl.
„Tak proč jsi tady?“ ani jsem nevěděla, kdy jsem otevřela pusu. Asi jsem jí pořád měla otevřenou, jen jsem s ní dostala tu otázku.
„Kvůli Nessie přece.“ Pokaždé když řekl Nessie, jako kdyby mi vrazil nůž do toho kamene, co mám v sobě - do mého srdce. Snášela jsem, když o ní říkali jako o Renesmé, ale Nessie? Ne, fuj. Já jí prostě neměla ráda. Jasper o tom mluvil jako o žárlivosti. Ale já nežárlila. Anebo ano?
„Jaku. Prosím. Proč jsi na mě takový? Prosím řekni mi, co se stalo?“ Jacob ovšem mlčel. Podíval se na Edwarda a chtěl k němu jít. Chytila jsem ho za ruku a zastavila.
„Pusť mě!“ zasyčel na mě.
Nereagovala jsem na to.
„Evelline, říkám, pusť mě. Dej ze mě tu studenou ruku pryč. Hned“ dodal, a k tomu na mě zavrčel.
Pořád jsem na to nereagovala. Nechtěla jsem. Jeho kůže mě pálila do ruky, ale i tak jsem ho musela držet.
„Říkám ti naposledy, dej pryč tu ruku.“ Poznala jsem, že mě chce vyprovokovat. Bude mi nadávat, možná na mě zaútočí, ale já se nedám.
„Ne, dokud mi to nevysvětlíš“ řekla jsem v klidu.
„Ty odporná pijavice! Okamžitě mě pusť! Jinak ti slibuju, že ti utrhnu hlavu!“ Řval na mě. Tak jsem ho ještě nikdy neslyšela křičet. Edward sebou cukl, a v Jacobových očích se objevily slzy. Snažil se je potlačovat.
Dařilo se mu to, ale já jsem to chtěla. Klidně až mě roztrhá na kusy, je mi to jedno. Tohle ale musím udělat.
Svou levou ruku, kterou sem držela na jeho paži jsem přenesla na jeho tvář. Přiblížila se k němu. Cítila jsem, jak byl nervózní. Chtěl na mě zaútočit, ale něco uvnitř něho mu říkalo NE.
Neváhala jsem. Bylo jasné, že když to udělám, pak se na mě určitě vrhne. Aspoň z tohoto světa odejdu šťastná.
„Promiň Jaku“ zašeptala jsem a potom jsem ho políbila.
Přitiskla jsem své studené rty k těm jeho horkým. Jako bych si spálila pusu, ale nebolelo mě to. Vnímala jsem teplo, které z něho vycházela. Bylo příjemné.
Teplo které šlo z jeho srdce, to které dávala jeho krev. Můj studený jazyk a jeho teplý se spojily. Mě to neudělalo nic. Ani to semnou nepohnulo. On sebou cukl. Chvíli jako by přemýšlel. Potom se ale nebránil.
Pořád jsem vnímala tu teplou vůni krve. Jeho jazyk. Jeho pulsující krev, co byla v celém těle, které se mě dotýkalo. Dokázala jsem vnímat naše líbaní, vůni krve a taky jsem počítala, jak dlouho to všechno trvá.
Napočítala jsem 35 sekund. Naše těla byla na sobě víc přimáčknutá. Počítala jsem dál, 40 sekund. Vůně krve se zvětšovala. Jak bylo možné, že jeho krev mi voněla? Způsobovala mi muka.
V tom mi do krku vystřelila bolest. Myslela jsem si, že mi hoří krk. Bylo to odporné. A k tomu ta krev. Žízeň mi říkala: ‘Vrhni se na ten teplý krk! Na nic nečekej!‘
Ale najednou mě něčí ruka odhodila pryč. Narazila jsem do skříně. Ta se rozpadla na kusy a já dopadla na ně.
Chvíli jsem si v hlavě promítala, co se vše stalo. Snažila jsem se vybavit, co se teď stalo. Co jsem udělala.
Vzpomínala jsem na Jacobovu krev, a na to, že jsem ho políbila.
Když jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že to byl Edward, kdo mě od něj odrhnul. Proč to udělal? Proto že by přečetl moje myšlenky? Proto, že slyšel, jak chci zaútočit na Jacoba?
Bleskově jsem se postavila na nohy. Dívala jsem se na Edwarda.
„Ano. Proto jsem to udělal“ odpověděl mi. Takže se opravdu bál že bych se do Jacoba zakousla?
„Jak jsi na to vůbec mohla pomyslet?“ zeptal se Edward „co tě k tomu navedlo? Co tě navedlo k tomu, abys ho políbila?“
Nevnímala jsem. Já sama jsem nevěděla, proč se tohle vše stalo.
Jacob mi řekl, že jsem odporná pijavice, a já se na něj vrhla. Vše trvalo asi 51 sekund.
„Mohla jsi ho zabít!“ Řval na mě Edward
„Co to sakra bylo? A proč mě mohla zabít?“ Zaštěkal Jacob.
Edward se k němu otočil „chtěla se ti zakousnout do krku. Protože vůně tvé krve jí přitahuje!“
Tohle nebyla pravda. Ty zmetku. Pomyslela jsem si na Edwarda. Já na něj nechtěla zaútočit, já jen chtěla. Počkat! Co jsem to vlastně chtěla?! Proč jsem začala žíznit, když jsem ucítila jeho krev? Proč mi připadá jako by byl člověk? Proč zase mám chuť se do něj zakousnout?
Byla jsem vyděšená, a zmatená. To vše způsobila ta upírka? Co to měla za vlastnost!
„Cože?!“ zavrčel Jacob „tys na mě chtěla zaútočit?! Proč?! Nejdřív si tady jen tak přijdeš a potom mě z ničeho nic políbíš a pak se na mě chceš vrhnout?!“
On nechápal nic. Nechápal, že já stala objetí podvodu, co vymysleli Volturi. Nevěděl o tom, že mi Caius dal lidskou krev. Ale já sama jsem nechápala, proč najednou toužím po krvi vlkodlaka.
Vždyť to je nepřítel. Nepřítel co pro mě smrdí! Tak proč mě tak přitahoval? Proč jsem za každou cenu chtěla jeho krev?
„Protože jsi zrůda“ dodal tichým hlasem Edward „udělali z tebe monstrum. A k tomu ta upírka, cos jí zabila, byla nějak významná“
Významná? Proč? Jak? Prosím, co to semnou je.
Ovšem na to jsem už neměla čas. Jacob mi skočil po krku. Ani se neproměnil. Jen na mě skočil, a povalil mě na zem. Setřásla jsem ho ze sebe. Snažil se dál.
I přesto že byl v lidské podobě, měl obrovskou sílu. Snažil se dostat se k mému krku, a utrhnout mi hlavu. Bránila jsem se vší silou.
Pobíhali jsme po celé místnosti, a všude za sebou zanechávali střepy a kousky rozbitého nábytku. Připomnělo mi to tu bitku, co se uskutečnila kdysi s Jacobem.
Tehdy ovšem Jacob byl ve své vlčí podobě. Vzpomněla jsem si na to, jak to tehdy dopadlo. On mi ukousl ruku, a já s ním až moc praštila o zem, takže jsem ho tehdy skoro zabila.
Nechtěla jsem, aby se to opakovalo.
Přeletěla jsem přes celou místnost „Dost!“ zařvala jsem a něj „pokud mě chceš zabít tak fajn! Ale ne tady a ne teď! Prosím, Jacobe!“
Zastavil se. Stál na druhé straně místnosti, a díval se na mě.
Při té bitce jsem mu roztrhala tričko, a on mi do kalhot udělal několik děr.
Dívala jsem se na něho přes celou místnost. V hlavě jsem se snažila urovnat si myšlenky. Nemyslet na to, co se teď stalo, a nemyslet na vůni Jacobovy krve. Bojovala jsem s žízní. S tím ohněm, co mi hořel v krku. Bolelo to. Ale musela jsem se ovládat. Žít s tím, že jsem zabila Jacoba by bylo ještě horší než žízeň. Bolest by mě doslova roztrhala na kusy.
„Vím že jsi na mě naštvaný, netuším proč, ale nech mě vysvětlit co se semnou stalo“ řekla jsem pomaleji, než jsem vždy mluvila. Možná mě zrovna neposlouchal, takže jsem to řekla i hlasitěji.
„Ne Edwarde!“ podívala se na něj „ty mu nic vysvětlovat nebudeš!“
V Edwardově tváří se zaleskl strach. Proč?
Počkat! Jak já vím, že Edward se do toho chtěl zaplést?
„Jak jsi přišla na to, že chci něco o tom říct?“ zeptal se.
Nedokázala jsem odpovědět. Nějaký hlas ve mně mi řekl: Edward se do toho bude montovat. Ale kdo to řekl?
Všimla jsem si, že se Jacob otočil na patě, a chtěl odejít.
„Počkej chvíli prosím“ řekl Edward a Jacob si odfrknul.
„No dobrá. Ale nechci zde být dlouho. Ten smrad mi vypaluje nos, nechci kvůli tomu přijít o čich.“
O nic přicházet nemusíš, vždyť to ani nejde. Pomyslela jsem si. Edward pokračoval v konverzaci „Jacobe, vím, že je toho na tebe moc, ale musíš si to poslechnout.“ Jacob tiše zasténal.
„Eywa byla ve Volteře, chtěla navštívit otce, to ty víš. A taky víš, co se tam stalo. To s Nessie, a s Eli a námi všemi.“ Jacob přikývl a Edward pokračoval „ale potom se chtěla vrátit, protože tam byla už dlouho, a ke všemu byla žížnivá. Tak požádala Caiuse o krev. On jí ale podvedl a donesl jí lidskou krev“
„Počkat“ přerušil ho najednou Jacob „ona se napila lidské krve? Ona nepoznala, co pije?“
„Ne“ odpověděla jsem mu, ale on mě nevnímal.
„Ano, nepoznala to. Vrátila se do Forks. Chtěl jsem, aby šla k vaší smečce, ale Sam to nedovolil“ pokračoval dál Edward
„K naší smečce?!“ zavrčel Jacob „A to jako proč? Proč by měla ohrožovat mojí rodinu?“
„Ona by je neohrožovala“ dodal Edward přísnějším hlasem „kdyby na ně chtěla zaútočit, celá vaše smečka by se na ní vrhla. A ona jako jediný upír by neměla šanci.“
Jacob chvíli přemýšlel. Složil si ruce na prsou.
„Ale proč nemohla být u vás? Kdyby se něco stalo, zaútočili byste na ní vy ne?“ zeptal se po chvilce.
„Po pravdě řečeno, ne“ odpověděl mu Edward.
„Proč ne?“
„Ne všichni by to dokázali.“
„A ty si myslíš, že takový Embry by na ní zaútočil?“ Jacob se zamračil.
„To nevím, myslím si, že ne, ale nikdy nevíš. Tys na ní taky teď zaútočil.“
Rosalie, která stala za mnou se zahihňala „je to jen čokl Edwarde“
„Sklapni pijavice“ bránil se Jacob.
Proč se zase hádají? Fajn, my jsme odporné pijavice, on je čokl, stačí vám to? Edward přikývl.
„Takže“ řekla jsem a šla jsem blíž k Jacobovi „chci, abys věděl, že jsem to neudělala schválně. Kdybych věděla, že je to lidská krev, nenapila bych se.“
„Zabila někoho?“ zeptal se Jacob a podíval se na Edwarda a pak Carlisla.
„Ne“ odpověděl mu Carlisle a zavrtěl hlavou „naštěstí už zase pije jen zvířecí krev“
„Musíme se teď bavit o krvi?“ zeptala jsem se tiše. Už zase jsem cítila oheň ve svém krku.
„Proč tě to štve?“ zeptal se Jacob. Konečně se na mě podíval.
„Protože jí to způsobuje bolest.“ Odpověděl mu Edward, Jacob se na něj nechápavě podíval „má žízeň.“
„Aha. No ale proč chce mojí krev?“
„To netuším. Netuším proč po tobě tak vyjela“ Edward se na mě podíval
„To já taky ne“ bránila jsem se.
Pohlédla jsem na Jacoba „promiň, že jsem, že jsem tě políbila, ale, musela jsem. Hledala jsem tě měsíc, ptala se kohokoliv, kdo tě zná. Byla jsem prostě nadšená, že tě zase vidím“
„Jo, je to dobrý“ odpověděl „ale už to víc krát nedělej.“
„Slibuju.“
Usmál se na mě. Z toho jsem měla radost. Konečně semnou mluvil a nemračil se na mě.
V hlavě se mi zobrazilo něco, co jsem nechápala. Proč teď vidím Jaspera, jak pobíhá po lese a chytá srnu? Proč vidím Emmetta jak o patro výš sleduje fotbalový zápas?
„Eywo?“ zeptal se Edward „co se děje? Jak víš kde je Jasper a co dělá?“
Polekala jsem se. Tohle je ta schopnost? To že vidím kdo, kde co dělá? Počkat, je to snad schopnost jakou má Alice?
„Co se děje?“ ozval se Jacob „o jakou schopnost jde?“
„Víš, jak jsme zmiňovali o tom, že na Eywu zaútočila nějaká upírka, a Eywa jí zabila?“ obrátil se k němu Edward
„Ano“
„Ona měla nějakou schopnost„ pokračoval Edward “a u Eywy je to riziko, že když zabije upíra s nějakou schopností, je možné že tu schopnost dostane. Kdysi zabila upíra, co se dokázala přemísťovat, a teď to dokáže i ona.“
„A jaká to byla schopnost?“
„Netuším, ale něco mi říká, že to bylo něco jako že, vidí, co kdo kde dělá. Momentálně. Ne jako Alice, že vidí do budoucnosti“.
Cože? Takže tohle je ta schopnost? Tak proč jsem předtím tak trpěla? Proč jsem si křičela? Proč jsem ctila bolest?
„Nevím“ odpověděl mi Edward.
Takže jsem pozorovala, jak Jasper vysává srnu, jak Emmett se rozčiluje u televize. Na koho jsem si pomyslela, viděla jsem, co dělá.
Najednou jsem si pomyslela na Ara. Nemyslela jsem si že by to mohlo fungovat, upíří schopnost fungují jen na určitou vzdálenost. Ale teď jsem se mýlila. Aro, seděl ve svém křesle ve Volteře, hleděl před sebe a vypadal vyděšeně.
Cukla jsem sebou, a všichni co byli v místnosti si toho všimli. Podívala jsem se na Edwarda. Ten si to už určitě přečetl t mé hlavy. Tvářil se taky tak vyděšeně jako já.
„Co? Ty? Ty dokáže vidět kohokoliv? I když je na druhé straně zeměkoule?“ zeptal se a jeho hlas se trošku zachvěl.
„Asi ano“ odpověděla jsem, a snažila jsem si zase v hlavě vybavit Ara. Pořád seděl ve svém křesle. „Jak je to možné?“ obrátila jsem se k Carlislovi
„Proto jsi asi tak trpěla. Je to dost vzácná schopnost. Na světě existuje už jen jeden jediný upír co jí má“ odpověděl mi Carlisle a podíval se na Edwarda.
„Vincenzo Volturi“ řekl Edward a díval se na mě „kdysi žil ve Volteře, teď je ve Francii. Je to velice zvláštní upír. Taky má více schopností. Dokáže mučit lidi, nebo je taky zabít.“
Neodpověděla jsem nic. Budu si muset zvykat na další schopnost? Vím, jak dlouho jsem si zvykala na upíří život, dlouho mi taky trvalo naučit se ovládat tu schopnost, co jsem měla kdysi, když jsem dokázala pohybovat s věcmi. A teď si mám zvykat na to, že budu vidět kohokoliv, na koho si vzpomenu, co dělá?
Budu to muset zvládnout. Hlavně se o tom nesmí dozvědět nikdo z Volturi.
„To je pravda. Musíš za každou cenu zůstat u nás“ odpověděl na mou myšlenku Edward „dál budeš chodit do školy. Nic se nezmění. Nic nesmí být nápadné.“
Byla jsem ráda, že Edward vidí do mě hlavy. Alespoň jsem si ušetřila zbytečného mluvení.
„Měla bych jít. Potřebuju se zklidnit, obléknout si něco normálního.“
„Fajn. Kdybys něco potřebovala, dej vědět.“ Odpověděl mi Carlisle.
„Dobře. Díky, a omlouvám se za ten nepořádek, co jsem zde udělala“ podívala jsem se po místnosti.
„To je v pořádku“ dodala Alice a usmála se na mě.
„Půjdu s tebou“ ozval se Jacob „aspoň si promluvíme.“
„Tak dobrá“ podívala jsem se na něj „tak se mějte. Ahoj.“
Podívala jsem se na všechny, co tam byli, a pak na Jacoba. Přešla jsem kolem Edwarda, a šla ke dveřím. Jacob šel za mnou.