Josef Hříbek, Z cesty po USA a Mexiku (rodinná kniha o jednom výtisku)
Josef Hříbek
Z CESTY PO USA A MEXIKU.
(za krajany)
__________________________
5),6).
DO PAŘÍŽE.
Vypravit se do Ameriky není tak lehké. Již několik dní před odjezdem dělali jsme přípravy na cestu. Měli jsme štěstí, že jsme měli zajištěné místo v mezinárodním rychlíku Praha-Paříž. Nemuseli jsme se honit od vagonu k vagonu a shánět místo k sezení.
Vlak byl přeplněn cestujícími, takže mnoho lidí stálo v chodbičce vagonu nebo sedělo na kufrech nebo zavazadlech. Do Plzně nám cesta rychle uběhla. Náš rychlík jel plnou rychlostí. Po obou stranách se míhaly české vesničky a městečka nám známá. Nežli jsme se nadáli, vlak zastavil v chebském nádraží. Pasové a celní formality byly brzo vyřízeny.
Už je za námi československý pohraniční sloup. Jsme v Německu. A nic se nezměnilo, ani země, ani nebe, ani rostlinstvo. Tytéž zádumčivé chlumy a lesíky, tytéž pichlavé jedle, břízy s dlouhými k zemi svěšenými větvemi. Ba i první stavení, které jsme z vlaku zahlédli, je stejné zčernalé vlhkem zrovna jako ta stavení, na která si naše oči zvykly, dokud jsme projížděli krajinou za Chebem. Je tomu tak ostatně na všech hranicích světa.
Vlak spomaloval jízdu. Na levé straně se objevily nízké dřevěné budovy skladišť a pak už lokomotiva vjela do nádraží v Schördingu. První setkání s Německem.
V této pohraniční německé stanici němečtí celníci provedli jen namátkovou revizi zavazadel. Nemuseli jsme ani otvírat zavazadla. Vše bylo v pořádku a za hodinu jsme již projížděli Německem. Začalo pršet a pršelo nám přes celé Německo. Voda bubnovala a crčela po okenních tabulích.
V Norimberku nás uvítaly charakteristické německé stavby s dvěma nebo třemi patry a s vysokými střechami. Norimberk, jako starobylé německé město, udělalo na nás velice pěkný dojem.
Vlak ubíhal a hučel černou nocí městy a vesnicemi ponořenými do spánku. Komín lokomotivy sršel jiskry. Chvílemi jsem podřimoval a pak znovu četl noviny, nebo pozoroval cestující, kteří se ve vlaku během dlouhé jízdy stále měnili. Kapky deště ztékaly po okně.
Byl jsem unaven prohlížením krajiny, stáhl jsem stínidlo vagonové modré lampy, která vrhala matné světlo na dřímající spolucestující, jejíž hlavy se jim kymácely na prsou.
--------
7),8).
Míjeli jsme města Stuttgart a Karlsruhe. Kolébání vagonu uspávalo. Sedl jsem si do koutku kupé. Únava a ospalost mi konečně zavřely oči. Spal jsem tak tvrdě, že jsem se velmi neochotně probouzel, když se mnou někdo zatřásl. Byl to německý úředník pasového oddělení. Náš vlak stál v pohraniční stanici. Celní prohlídka byla krátká.
Opustili jsme Německo. Kola vlaku rachotila po mostě přes řeku Rýn, který tvoří hranici dvou světů: germánského a románského.
Hned za mostem se objevily v našem vagoně uniformy francouzských pasových a celních úředníků. Kolem nás zněla měkce zpěvná francouzská řeč. Francouzští úředníci vypadali blahobytně. Ke každému cestujícímu byli laskaví a korektní. Do vozu nastupovali Francouzi a Francouzky v živém rozhovoru.
Pak vlak již velkou rychlostí se řítil po francouzské půdě a unášel nás dál na západ. Kola vagonu odbíjela takt jízdy. Pod námi ubíhala francouzská země kilometr za kilometrem. Na každé větší stanici vstupovali do našeho vagonu noví cestující, kteří se snažili překřičet jeden druhého. Do jejich rychlé mluvy se mísilo žvatlání dětí a smích žen. Francouzi a zvláště Francouzky se bavili živě, daleko temperamentněji než cestující na našich železnicích.
Nežli jsme se nadáli vjížděl náš rychlovlak do pařížských předměstí, proletěl přes křižovatky nesčetných kolejnic a zastavil v prostorném pařížském nádraží Gare de lÉst. Všichni cestující se svými zavazadly stáli již připraveni na chodbách.
Dali jsme se zvolna unášet proudem cestujících k východu z nádraží. Náměstí před nádražím bylo neobyčejně živé. Pařížané i venkované se po chodníku valili téměř nepřetržitým proudem.
Zavolal jsem taxi. Měli jsme z Prahy adresu na menší hotel v pařížském předměstí. Podal jsem adresu šoférovi. Ten chvíli kroutil hlavou nad adresou, ale jel.
Jeli jsme čtvrt hodiny, jeli jsme půl hodiny a stále jsme nebyli na místě. Zapamatoval jsem si jednu charakteristickou budovu, kolem níž už jsme jednou jeli. Zdálo se mi to divné. Zahlédl jsem strážníka v palerině a kulaté čepici na hlavě. Upozornil jsem šoféra, aby zastavil. Ukázal jsem strážci bezpečnosti na lístku napsanou adresu hotelu. Pokrčil jen rameny a zasalutoval.
Jezdili jsme po Paříži déle. V tom na velké křižovatce zahlédl jsem jiného strážce bezpečnosti. Ten teprve vysvětlil šoférovi, kudy má jeti. Konečně asi po hodinové projížďce Paříží octli jsme se v rue Valencia před hotelem Valencia.
Když jsem pak tu příhodu s taxíkem vyprávěl jednomu krajanovi usedlému v Paříži, usmál se a řekl mi, to že pařížští šoféři rádi povozí každého cizince po Paříži, aby dostali více za jízdné.
Hotel, ve kterém jsme se ubytovali, byl malý, ale útulný.-
Brzo ráno nás probudilo hlučné volání na ulici. Když jsem vyhlédl z okna, spatřil jsem prodavače zeleniny. Ve francouzské kuchyni se spotřebuje velké množství zeleniny a ovoce. Zelenina se prodává očistěná, umytá a pěkně zabalená do celofánových obalů. Brambory jsou také pečlivě umyté.
(9,10)
Sotva se rozednilo, tak jsme vstali. V nejkratší době pěti dnů musíme navštíviti co možná nejvíc pamětihodností Paříže a koloniální výstavu.
Vyšli jsme z hotelu. Paříž-metropole Francie nás vtáhla do svých ulic plných hluku, lidských hlasů, shonu. Zmizeli jsme v ulicích tohoto velkoměsta, které se hemží lidmi, tramvajemi, automobily, jako kapka v moři. Často kolem nás proběhly švadlenky nebo modistky s dámskými šaty nebo s objemnými škatulemi.
Po ulicích se předháněly obrovské autobusy, skvělé limousiny a mezi tím se proplétali cyklisté a motocyklisté. Slunce osvětlovalo ulice probouzejícího se velkoměsta. Co nás v Paříži na první pohled překvapilo, bylo značné množství obchodů se zeleninou.
První naše zastávka v Paříži vyla na Ile de la Cité, kde je chrám Notre Dame, s hranatými věžemi a nádhernou fasádou. Notre Dame patří k nejstarším a k nejkrásnějším památkám gotického a románského slohu.
V blízkosti Notre dame je Saint Chapelle, která sestává ze dvou kaplí, jedna byla určena pro královskou rodinu a druhá pro služebnictvo.
Překročili jsme most přes řeku Seinu a ocitli se na náměstí de la République před klenotnicí stavitelského umění pařížskou radnicí (Hotel de Ville). Průčelí radnice je ozdobeno četnými sochami zasloužilých Pařížanů.
Odtud dostali jsme se na nejživější pařížskou třídu rue de Rivoli, ve které jsme obdivovali obchodní domy a elegantní krámy, ve kterých ti ukazují v lákavých výlohách americké ledničky, indický čaj, holandský sýr a švýcarské hodinky.
Na pravém břehu řeky Seiny upoutal naší pozornost Louvre – největší pařížské muzeum, ve kterém jsou vzácné sbírky antického sochařství, sbírky assyrské, chaldejské a egyptské. V obrazové galerii obdivovali jsme se nesmrtelným obrazům Rubensovým, Rembrantovým, Leonardi da Vinci a francouzských mistrů z XIX. století. Tato grandiosní díla geniálních mistrů na nás mocně zapůsobila, stejně jako četné sbírky Orientu, perské a arabsko-španělské památky.
Usedli jsme na lavici potaženou červeným plyšem. Kolem míjeli návštěvníci, skromně oblečení, otcové rodin, tu a tam nějaký voják, lidé z pařížského okolí i Američanky a Angličanky, které jsme na první pohled poznali podle výstředního oblečení.
Hned za Louvrem jsme se prošli zahradou Tuillerií a sady Champs-Elysée, které končí na náměstí Svornosti (Place de la Concorde), na nejkrásnějším náměstí Paříže. Na tomto náměstí 21. ledna 1793 byl guillotnou popraven Ludvík XVI a později královna Marie Antoinetta, Danton a Robespiere. Dnes uprostřed náměstí se tyčí do výše mohutný obelisk, z jednoho kusu žuly, přivezený sem z Egypta z Luxoru.
Ozdobou Paříže jsou široké boulevardy, nádherné široké třídy lemované stromořadím. Zde jsou banky, hotely, prvotřídní restaurace, biografy, kavárny a velkoobchody. Ohromné výkladní skříně září a třpytí se všemi barvami.
(11, 12)
Na boulevardech.....(pokračuje)