Josef Hříbek, V říši lva a slunce.
Josef Hříbek:
V ŘÍŠI LVA A SLUNCE
I.DÍL
SVAZEK LXXII.
POUČNÉ A ZÁBAVNÉ KNIHOVNY
ZEMĚ A LIDÉ
NÁKLADEM ČESKÉ GRAFICKÉ UNIE A:S:
V PRAZE 1927
ÚVOD.
Zástupce ministra zahraničních věcí, zplnomocněný ministr Dr. Václav Girsa, po celou dobu svého pobytu jakožto zástupce československé „Národní rady“ a později jako plnomocník Československé republiky na Rusi byl veden snahou, poskytovati příslušníkům československého vojska v Sibiři na dálném východě podle jejich odborného vzdělání co nejvíce příležitosti, aby prohloubili vědomosti a nabyli nových zkušeností a poznatků, jejichž by mohli po návratu do vlasti užiti ve prospěch národa.
Nehledě k drobné činnosti ve všech odborech věd přírodních a národohospodářských, bylo p. ministrem Drem Girsou vypraveno několik větších výprav: na Kamčatku, na ostrov Borneo, do Japonska a jinam. Jedna z těchto výprav byla tak zvaná „Turkestánská výprava“. Vedením výpravy byl jsem pověřen já. Členové výpravy byli: Václav Láska, nyní konsulární attaché v Clevelandu, Miroslav Háša, exportní akademik, nyní majitel pily a elektrárny v Litomyšli, a ruský kapitán Vjačeslav Kuzmin, tlumočník jazyka sartského a turkmenského.
Účelem výpravy bylo probrati se severní Indií do Chitralu a odtud přes horstvo Pamír a údolím řeky Vachan Darje do Turkestanu, tam prozkoumati hospodářské a národopisné poměry za účelem navázání budoucích obchodních styků.
Výprava vyjela z Vladivostoku 7. června 1920 s vojenským transportem anglickým parníkem „Teucer“ do Colomba na ostrově Ceyloně a odtud již na svoji pěst vydala se napříč Přední Indií do Bombaye, kde vyjednávala s indickou vládou o dovolení jeti severní Indií do Afganistánu nebo Kašmírem na Pamír a odtud do Turkestanu.
Původně vytčený směr cesty přes horské pásmo Pamír nebyl nám anglickými úřady v Indii povolen, ježto v té době bylo na severu Indie kašmírské povstání, a na hranicích Afganistánu střetli se Angličané s četnými výbojnými kmeny afgánskými. V Afganistánu tou dobou byla domácí válka mezi tamními kmeny. Silná agitace bolševiků způsobila, že vládlo v této malé zemi několik emiru, z nichž jedni byli na straně bolševiků, druzí proti nim.
Angličané předložili nám cestu přes Persii, a to beludžistanskou a východoperskou pouští. Uváživše všechny okolnosti a hlavně cíl cesty, rozhodli jsme se pro cestu východoperskou pouští, ačkoliv jsme dostali od anglické vlády v Indii vyrozumění, že cesta děje se jen na naše risiko a že nemůžeme spoléhati na zvláštní pomoc anglických vojenských úřadů, ježto tou dobou právě anglické vojsko evakuovalo persko-turkestanskou hranici a stahovalo se do Přední Indie. Pro změnu našeho cestovního plánu nebyli jsme k této cestě tak opatřeni, jak bychom si byli přáli.
Vyjeli jsme z Bombaye 16. srpna, a za devět dní jsme se dostali do Quetty, hlavního města britského Beludžistanu. Tam jsme vyjednávali s tajemníkem beludžistanského guvernéra o další cestě přes Persii. Tajemník telegrafoval anglickému konsulu v Nasredabadu v Seistanu ve východní Persii, aby pro nás připravil velbloudí karavanu v Duzdabu, poslední stanici nově vystavěné beludžistanské dráhy.
Zatím však jsem onemocněl v Quettě tak, že bylo nutno povolati lékaře, který konstatoval tropickou malarii a zakázal mi další cestu nejméně na týden, dokud aspoň akutní stadium této zákeřně nemoci neprojde. Proto jsme byli nuceni odložiti svůj odjezd, což jsme i telegraficky oznámili seistanskému konsulu.
Teprve 8. září jsme se vydali na cestu. Všude nás Angličané přijímali velice vlídně a vycházeli nám vstříc se zvláštní ochotou. Vděčně vzpomínám anglického kapitána H. Wiberforce-Bella, tajemníka guvernéra v Bombayi, H. Prideauxa, generálního konsula v Mešedě a St. Normana, anglického vyslance v Teheraně.
V Duzdabu místo karavany jsme měli připraveny vojenské nákladní automobily. Ačkoliv naše doprava pouští se děla většinou na automobilech, přece cesta trvala déle, nežli jsme předpokládali, neboť v některých vojenských stanicích nebyly automobily k dispozici, takže jsme museli často čekati i několik dní. K persko-turkestanské hranici jsme se dostali v době, která nebyla zrovna vhodná pro účel naší výpravy. Bolševici v té době napadli Bucharu, emir bucharský utekl do Afganistánu a afganské vojko vkročilo na půdu bucharskou. Trať bucharské dráhy byla přerušena na několika místech.
Přes tyto málo slibné vyhlídky do budoucna vydali jsme se vyjednávati na hranici persko-turkestanskou přímo se sovětskými úředníky o povolení cesty do Turkestanu. Po sedminedělním marném čekání na odpověď z Moskvy rozhodla se výprava nastoupiti cestu domů přes Teheran.
Ačkoliv výprava z výše uvedené příčiny nemohla dosíci vytčeného cíle, přece se vrátila s bohatým materiálem národohospodářským z krajů dosud naší veřejnosti neznámých - - -
Některé články z této knížky uveřejněny byly ve „Sborníku československé společnosti zeměpisné“, v zeměpisném měsíčníku „Širým světem“, v „Našem zahraničí“ a v „Národních listech.
V knížce líčím osobní dojmy a vzpomínky psané podle deníku. K národohospodářským studiím použil jsem částečně referátu, zaslaného p. ministru Dru Girsovi z Mešedu v říjnu r. 1920, na němž byli podepsáni: Josef Hříbek, Václav Láska, Miroslav Háša, a jejž jsem doplnil podle zpráv p. Čumpelíka, vrchního zahradníka šachových zahrad v Teheraně. Oddíl obchodní doplněn podle „Statistique commerciale de la Perse. Tableau général du commerce avec pays étrangers“.
Fotografické snímky zhotoveny byly všemi členy výpravy.
V Praze, v březnu 1927. Josef Hříbek.