Jdi na obsah Jdi na menu
 


Josef Hříbek, 1914-1917 (k stému výročí ukázka z roku 1916).

Z rodinné knížky o jednom originálním strojovém výtisku/ Josef Hříbek: 1914 – 1917.

„Válka se vryje navždy do paměti člověka, a zvláště toho, který se jí zúčastnil.“

Ukázka z roku 1916 (ke stému výročí 2016), ze str. 88-94.

________________________

…….

    Bez přestání hřměla děla, která granáty zasypávala naše zákopy. Metr za metrem se černaly jámy po granátech. Šířily se častěji výkřiky a sténání. Svobodník Sedláček ležel kousek od svého kulometu a tiskl si rukama krk proražený střepinou granátu. Chroptěl a po prstech se mu řinula krev vytékající z hrdla.

   K raněnému přiběhli dva saniťáci. Položili jej na nosítka a jeho tělo zhroucené bolestí přikryli pláštěm. Při každém prudkém pohybu nosítek raněný zasténal, nebo zaklel. Než s ním došli na obvaziště, svobodník zemřel.

   Všude v zákopech i kolem nich válely se zohavené mrtvoly vojáků. Ze zákopů vanul zápach krve a rozžhaveného železa. Každou chvíli přicházely spojky a podávaly hlášení o beznadějné situaci.

   Zdálo se, že tisícům vojákům, kteří se choulili v zákopech nastala poslední chvíle. Řady našich vojáků byly prořídlé.

   K večeru palba z děl byla stále zuřivější a zuřivější. Před zákopy byla země rozryta nepřátelskými granáty, jako by ji někdo přeryl lopatou.

   Na naši linii se řítil vodopád železa a ohně. Zdálo se, že je všemu konec, že se z toho pekla nikdo nedostane. Přepadl mne divoký, příšerný strach ze smrti. Vzpomínal jsem v této těžké chvíli na manželku a dceru.

   Po dělostřeleckém zpracování našich postavení, kdy se už zdálo, že je v nich všechno zničeno a zavaleno zemí, nastalo najednou ticho. Nepřítel vyšel ze zákopů, a ze tří stran vedl nápor na naše pozice. Na několika místech linie rakouských vojsk byla proražena. Ruská vojska se dostala do lesa, který byl za námi.

   V deset hodin večer se ozvalo za námi jako hukot větru burácející, mohutné, bojové „ur-á-á-á“. Výkřiky ruských vojáků se zabodávaly do uší a srdce.

   Brzy jsem spatřil pohybující se body. Bylo jich strašné množství. Nad naším krytem se objevili tři ruští vojáci a nasazenými bodly na ručnicích. Jeden z nich vhodil do našeho otevřeného krytu ruční granát, který zabil četaře Procházku.

   Oněmělý a ohluchlý výbuchem vyběhl jsem z krytu a zvedl ruce. Stál jsem nehnutě na místě. Očima s hrůzou rozšířenýma, hleděl jsem upřeně na tři šílené ruské vojáky jako na strašné zjevení. Mráz přejel mi po zádech. Vyrostli jakoby ze země a přinášeli mi neodvratně smrt, která se mi dívala přímo do očí.

   Všichni tři nasadili mi bodáky, špičaté jako jehly, na prsa a jako na povel vystřelili.

   Ostrá bolest mne projela celým tělem. Jeden z vojáků mne udeřil do hlavy pažbou ručnice. Převalil jsem se těžce na znak do chodby zákopu a ztratil jsem vědomí.----

   Jak dlouho jsem ležel v bezvědomí, nevím. Navraceje se k životu, snažil jsem se uvědomit, kde jsem a co se se mnou stalo. Otevřel jsem oči. Přede mnou stál desátník Beck od mé bývalé sedmé roty a svítil si na mne elektrickou svítilnou.

   Desátník pomohl mi vstát, neboť velkou ztrátou krve jsem zeslábl. Krev mi prosakovala šatstvem. Desátník mi rozepnul blůzu a rozhrnul košili. Jeden náboj zasáhl mne do pravé části prsou, prorazil notes a píšťalku, kterou jsem měl v náprsní kapse. Fotografie mojí ženy i dcery byly nasáklé krví. Z rány v prsou prýštila krev tenkým praménkem. Druhá a třetí kulka pronikly hořejší částí pravé ruky.

   Celý prapor, kterému jsem velel v poslední chvíli, byl již v zajetí. Tu a tam ještě zavzněl výstřel. Desátník mne vedl zákopem. Na jeho konci zastavil nás ruský voják a popohnal nás pažbou ručnice.

   Když jsme slezli z kopce, stanuli jsme u dřevěného mostu, který se klenul přes řeku Styr. Po mostě procházely proti nám kolony ruských pěšáků a dělostřelců.

   Teprve když se proud poněkud uvolnil, vešli jsme na most, který byl ostřelován rakouským dělostřelectvem. Jeden granát most rozrazil. Můj průvodce desátník Beck, byl zabit střepinou granátu. Já jsem spadnul do řeky, po které pluly trámy a prkna z rozbořeného mostu. Chytil jsem se jedné klády. Rozpoutalo se hotové peklo. Každý granát zvířil chuchvalce pěny a rozvlnil na všechny strany hřbety vln. Poněvadž do vody spadlo několik desítek rakouských a ruských vojáků, byl v řece velký boj o každý trám, o každé prkno. Řeka Styr byla v těchto místech neobyčejně hluboká a tvořila četné víry.

   Vojáci, kteří se drželi se mnou klády, druhou rukou veslovali, klátili nohama, zmítali sebou, ale pluli. Řeka Styr byla zbarvena do ruda lidskou krví.

   S velkou námahou jsem se dostal na druhý písčitý břeh. V zápalu boje a ve zmatku, který panoval na mostě, jsem si ani nevšiml, že jsem byl na mostě raněn do zápěstí pravé ruky střepinou granátu. Střepina uvízla v pravé ruce.

   Vytáhl jsem z kapsy obvaz a ruku si ošetřil. Po silnici pochodovali nepřetržitým proudem ruští vojáci.

   V blízkém lese u Alexandrovky bylo ruské obvaziště. Kolem obvaziště se kupilo plno raněných ruských i rakouských vojáků. Ruští chirurgové měli plno práce a po celou noc prováděli amputace rukou a nohou.

   Asi ve dvě hodiny v noci se i na mne dostalo. Mladý ruský lékař, který uměl německy, mne obvázal všechny čtyři rány, ošetřil tělo i hlavu poseté modřinami. Daroval jsem mu novou busolu.

   Před obvazištěm byli shromažďováni ranění vojáci. Když se ranění mohli aspoň belhat o holi, museli jít pěšky. Před odchodem podali nám prosnou kaši a ryby. Jedli jsme s velkou chutí.

   Pak obklopeni kozáky na koních, vydali jsme se na cestu na východ. V čele kolony jel starší kozák. Ranění se vlekli pomalu v dlouhých řadách za sebou. Kdo zůstával pozadu, byl poháněn pažbami.

   Dunění děl se vzdalovalo. Jaký to byl blažený pocit, že jsme se z toho pekla dostali.

   Prošli jsme Ostrovem. V Omelence jsme měli odpočinek. Každý raněný dostal chléb s máslem, kus slaniny a čaj s dobrým pšeničným sucharem.

   Ve dvě hodiny v noci jsme přišli do Sienky, kde jsme odpočívali do rána. Brzo ráno jsme se vydali na další cestu přes Klevaň, Brouniki, Karpilovku a Obarov. Dvacátý červen jsem strávil v nemocnici v Rovně. Z Rovna jsme vyjeli vlakem přes Zdolbunovo, Šepetovku , Berdiščev a 3. června jsme se dostali do Kijeva.

   V Kijevě na nádraží jsem se setkal s Novákem a s celým praporem, kterému jsem v poslední chvíli před zajetím velel. Všichni se domnívali, že jsem padl. Novák byl bodnut bodákem pod lopatku a do stehna. Zranění jeho však bylo lehké.

   Z Kijeva do Moskvy jsme jeli čtyry dny. Vlak zastavoval na každé sebemenší stanici. Na některých stanicích byl zatažen na slepou kolej a teprve když byla trať volná, vyjížděl dál.

   Nádraží, většinou dřevěná, podobala jedno druhému, a když jsem usnul v odměřeném rachotu kol a probudil se, došel jsem k závěru, že stojíme stále na jednom místě.

   Jeli jsme v nákladních vozech. Ležel jsem na pryčně až u stropu vagonu a díval se malým okénkem na ubíhající krajinu. Na zelené louky, háje, nekonečné ruské roviny, lesy, vesnice, větrné mlýny, studně a zahrady.

   Vlak zůstal stát na trati v lese. Vystoupil jsem z vozu a procházel se po lesní pěšině. Slezl jsem k potůčku, proudícímu pod železničním můstkem a umyl se. Pak jsem se vrátil do vozu. Za chvíli vlak vyjel.

   Všude úrodná černá zem, na které se střídají lány pšenice, ječmene a kukuřice s poli osetými slunečnicemi.

   Na větších i menších stanicích, hned vedle nádražní budovy prodávali skoro na každé stanici venkované a venkovanky makové nebo masové pirožky, pečené maso, sušené ryby, slunečnicová seménka, ovoce, slaninu, pšeničné placky a vajíčka uvařená natvrdo.

……

_____________________________________________________

Další ukázka ze str.97-104.

…….

   Dva dny jízdy z Moskvy do Nížního Novgorodu jsem proležel ve vagoně s vysokou horečkou. Jakmile jsem přijel do nemocnice, lékař, který měl službu, konstatoval u mne skvrnitý tyfus a dal mne přenést do izolačních baráků. Tyto baráky byly přeplněny nemocnými i raněnými zajatci. Postel jsem měl na chodbě.

…Několik dní jsem se zmítal celý rozpálený v horečkách přes 40 stupňů C. Měl jsem velkou žízeň a ošetřovatelka Grybaczewská si mohla nohy uběhat kolikrát mi chodila pro čerstvou vodu.

   Jiná ošetřovatelka, která měla v noci službu, měnila mi každou chvíli propocenou košili. Prostěradlo i poduška neusychaly od ničivých, vysilujících potů. Jakmile jsem se trochu pozvednul, kapky slaného potu se mi řinuly do očí a pálily v nich. Neměl jsem sil, abych si je setřel. Už jsem nikoho nepoznával.

   Prudké záchvaty, cvakání zubů, trvalo po celé hodiny. Tělo se třáslo smrtelným chvěním. Ve spánku se mi zdály znepokojující sny. Stále jsem viděl tři urostlé ruské vojáky, kteří na mne mířili bodáky a vystřelili. V blouznění jsem volal manželku.

   Často jsem se probouzel, vyskakoval z postele a v polospánku jsem chtěl utéci, zalit studeným potem. Zachtělo se mi žít, aspoň hodinu, aspoň ještě jeden den. Já nechci umřít. Neumřu. Musím se vrátit domů. Probouzel jsem se s tlukoucím srdcem.

   Asi pátého dne, kdy jsem byl již v agónii, přenesli mne zřízenci, ještě asi s deseti jinými těžce nemocnými zajatci do márnice. Tam nás položili na širokou pryčnu.

   Leželi jsme jeden vedle druhého, obličeji obrácenými ke stropu. Všichni jsme byli zarostlí, s vyčnívajícími lícními kostmi, s očima hluboko zapadlýma.

   Ticho v márnici bylo občas přerušováno sotva slyšitelným sténáním. Jen zřídka kdy některý nemocný zvedl hlavu, natáhnul se a zadíval se na stěnu, kde byly pro nás připraveny truhly z nehoblovaných prken.

   Všech deset zajatců zemřelo tiše, v bezvědomí, aniž si na něco stěžovali. Jen já zůstal na živu. Hned brzo ráno přešel kolem márnice hrobník a rýčem na rameni. Pak zřízenci isolačních baráků odnesli zemřelé do společného hrobu na místním hřbitově.

   Druhého dne dopoledne přistoupil ke mně do márnice zřízenec nemocnice Timothejevič Lačenko, podával mi zapálenou cigaretu se slovy:

   „Pán, pán, kuri, poslední ráz kuríš, kak pokuriš pomreš. Vot posmotri tvoj grob“ (Pán, pán, zakuř si, naposled kouříš, jak si zakouříš, umřeš. Podívej se, tam už máš připravenou truhlu).

   Byl jsem pevně přesvědčen, že neumřu a zřízence jsem odbyl, že na umření nemám ani pomyšlení.

   Druhého dne večer znovu přinesli do márnice několik zajatců v agonii a položili je opět vedle mne na pryčnu.

  Do rána všichni zemřeli, jen já zase zůstal na živu. Zřízenec Lačenko, který mi včera podával cigaretu, abych si před smrtí zakouřil, když viděl, že nemám v úmyslu zemřít, zavolal do márnice ošetřovatelku z isolačních baráků sestru Grybacyewskou.

  Když přišla ke mně, otázala se: „Zkažítě, pažalujsta, što s vámi“ (Řekněte mi, prosím vás, co je s vámi“). Tvrdil jsem ji, že asi neumřu.

   Ošetřovatelka telefonovala do města pro profesora, který měl dozor nad isolačními baráky.

   Profesor, starší šedivý pán s plnovousem přišel odpoledne. Zkoumal mi tep, dlouho se s ebonitovým sluchátkem nakláněl k mé hrudi, poslouchal tlukot mého srdce a zeptal se mne, zda-li kouřím. Když jsem mu sdělil, že jsem v životě ještě nekouřil, řekl ošetřovatelce: „dejte toho chlapa zpět do izolačních baráků., ten vám neumře“.

   Ještě před večerem mne zřízenci nemocnice přenesli z márnice zpět do izolačních baráků. Rychle jsem se zotavoval z nemoci. První dny jsem sice většinou jen spal a odmítal jsem jíst, a když mne ošetřovatelka chtěla nakrmit, odvracel jsem hlavu.

   Za dva týdny jsem již zkoušel sednout si na posteli. Stál mne to hodně námahy, ale podařilo se mi to. Můj organismus, vyčerpaný horečkami a dlouhým ležením, nabíral jsem síly.

   Pak jsem najednou dostal náramnou chuť k jídlu a jedl jsem jako vlk. Ošetřující lékař mi docela musil předepsat dvojitou porci.

   Za několik dní jsem se již procházel po nemocniční zahradě. Vychutnával jsem znovu nalezenou radost ze života. Jak krásný je život. Připadal jsem si, jako bych se vrátil z onoho světa.

   Ke konci července jsem se odvážil jít do města na proslavenou „nižegorodskou jarmarku“, která se konala každoročně od 26. července do 26. Srpna.

….Těžko bylo se dostat z nemocnice do města. Ale stačilo pět rublů, které jsem dal ruskému vojákovi, který nás hlídal. Slíbil mi, že se mnou půjde do města. V devět hodin dopoledne byla obyčejně lékařská prohlídka. Hned po ní jsme se s Ivanem Gvozděvem (tak se totiž jmenoval můj průvodce) vydali do města.

 Na ulicích, kterými jsme procházeli, bylo plno lidí a povozů. Národy evropského i asijského Ruska byly zde zastoupeny.

   Ze všech stran proudily na trh davy. Proudilo to všemi směry, volalo to všemi jazyky, pestřilo se to všemi barvami, mladí, staří, bohatí, chudí, bílí, žlutí, hnědí i černí v pestrých krojích.

   Celý prostor od hlavního náměstí až k břehu Volhy byl přeplněn hlučným pestrým davem. Byly tu ruské selky v pestrých sarafánech, Tatarky a Čuvašky v bílých červených a modrých šatech.----

   Po staletí sloužila Volha, na které leží Nižnij Novgorod, jako obchodní tepna velké důležitosti. Volhu nazývali matkou ruských řek. Každý rybář, nebo mužík z povolžské vesnice mluvil vždy o Volze jako matičce nebo živitelce.

   Na tržišti proudil přepestrý život. Mačkalo se tu na sebe množství budek a krámků, mezi nimiž byly uzounké chodbičky, jimiž jen s největší obtíží jsme se prodírali. Mezi stánky se toulali psi, kteří hledali kořist v kupách smetí.

  Některé krámy byly zděné, jiné jen zbité z prken. Co všechno bylo v těch těsných krámcích, nacpaných zbožím: jantarové špičky na cigarety, originální džbánky na vodu, šperky, zbraně, perské, turkménské a smyrenské koberce, postroje na koně, konfekční zboží, klobouky, čepice, dříví, maso, staré železo, zkrátka všechno možné.

   Knihkupci ve svých malých krámcích měli spoustu různého knižního braku a mezi jiným zbožím i spoustu barvotisků, na nichž byly líčeny válečné události.

   Mezi obchodníky převládali Židé a Tataři, kteří sice dovedli si na „jarmarce“ získat slušnou pozici, ale v obchodu je překonávali Řekové, Arméni, Čerkesové a Peršané. Byli to prohnaní obchodníci, z nichž každý ovládal několik řečí.

   V boudách ukazovali také cvičené papoušky a opičky. Turci a Arméni prodávali na trhu orientální cukrovinky. Různobarevné ovoce se svítilo ve stáncích Gruzínců, Azebejdžanců a Uzbeků.

…Z orientálních hospůdek a jídelen se táhla do ulice vůně skopového masa, pepře, oliv a mandlí.

   Jako černé příšery mihaly se bazarem Peršanky, Arabky i jiné mohamedánky ze střední Asie s obličeji zakrytými černými závoji. I karavana velbloudů projela tržištěm.

   Byla tu spousta zarostlých bradatých mužiků, ale i spousta mladých lidí, kteří se drželi za ruce a tančili za doprovodu harmonikáře.

   Nevěděli jsme, kam dříve se dívat, co dříve obdivovat.

   Kolem zájezdního hostince a dvora stála celá řada krčem. Odtamtud zaléhaly zvuky cimbálu, kytary, harmoniky, opilý zpěv a všeobecný mnohobarevný hukot, který si nijak nezadal s hukotem mořského příboje.

….V poledne zašli jsme do jedné z těchto krčem, která se utápěla v mračnech tabákového dýmu. Teprve, když jsme se rozkoukai, viděli jsme, že je to malá místnost se špinavou dřevěnou podlahou, čtyřmi stoly a lavicemi kolem nich.

   U nálevního pultu čepoval pivo a různé druhy likéru zavalitý hostinský, osmahlý, s černými kníry pod nosem. Vypadal spíše na Arména, než-li na Rusa. Pivo roznášela bledá sklepnice.

   Poručili jsme si půllitrovou láhev pravé ruské vodky.

   Na malém stolku, který byl stranou, byly nahromaděny studené zákusky: několik druhů salámu, pečené a na slunci sušené ryby, vejce na tvrdo, krajíčky chleba, okurky, cibule a láhev s naloženými houbami.

   Poručili jsme si vejce natvrdo, pečenou rybu, okurky a chléb.

   U nálevního pultu bzučel celý babylon řečí: ruština, uzbečtina, perština, turečtina, tatarština, čuvaština, čínština a celá řada jiných řečí, kterých jsem v životě nikdy neslyšel.

   Noví a noví hosté přicházeli do krčmy, prodírali se mezi lavicemi a nenuceně se usazovali. V blízkosti nás se posadilo několik ruských rybářů. Jeden z nich, v kostkované košili, jemuž v zubech poskakovala vyhaslá lulka, vypravoval historku o starých časech, o obrovských rybách, které kdy ve Volze ulovil.

   Můj průvodce Ivan se tužil a vypil skoro sám půllitr vodky. Ale nic mu nebylo.

   Zaplatil jsem, vyšli ven a dali se směrem k řece Volze. Osobní i nákladní přístav hučel kypícím životem.

   Na nábřeží se do výšky tyčily bedny a pytle se zbožím.

   Stáli jme na břehu Volhy. Druhého břehu jsme sotva viděli. Tak je Volha široká. V přístavu kotvilo asi dvacet parníků, několik rybářských lodí o jednom stěžni, celá řada lodí plachetních, vlečných a skromných kocábek, které se hemžily po celé šířce řeky.

    Na jeden velký parník zrovna nakládali pytle mouky, bedny naplněné různým zbožím, stádo telat a krav. Hovězí dobytek dopravovali na loď tím způsobem, že jeřábové lano dali zvířeti kolem rohů a vytáhli je nahoru. Potom se jeřáb pomalu stočil na loď a zvíře bylo spuštěno do podpalubí.

    Nedaleko od tohoto parníku se černal starý koráb. Jeho šedivé plachty byly pokryty bílými, čerstvě natřenými záplatami.

   Opodál stály v několika řadách lodě s barevnými cizozemskými vlajkami.

   Mohutně se valily kalné vody Volhy a nesly těžké nákladní čluny vrchovatě naložené nejrůznějším zbožím.

   Na hrázi bylo několik rybářů. Někteří seděli s nohama spuštěnýma přes okraj hráze, jiní stáli kolem ve skupinách a hovořili. Opodál jiný rybář právě vytahoval sítě. Chycené malé i velké ryby se třpitily na zapadajícím slunci.-

   Byl nejvyšší čas vrátit se do nemocnice.

   Po více než měsíčním pobytu v Nižním Novgorodě zcela uzdraven, byl jsem poslán do zajateckého tábora v Jurjevu Polském, severozápadně od Moskvy ve Vladimirské gubernii.

………..Pokrač.

Připravil vnuk Jan Hříbek (autorská práva vyhrazena).