WENDIČKA DAR Z NEBE - příběh
WENDIČKA – dar z nebe
Chcípni,nechci Tě jsi ošklivá a nemám Tě už rád. Tak to si musel říkat ten co před mnoha lety (2010) Wendinku uvazoval v lese. Vystrašenou, zuboženou a nemocnou fenečku westíka.Nálezci ji odvezli na veterinu, kde Wendí diagnostikovali ekzém-prý ji paní veterinářka chtěla dát utratit, jenže později jsem se dozvěděla, že to bylo trochu jinak. Pro Wendí by bylo lepší, kdyby nebyla než zůstat u nálezců. Jeden útulek jí odmítl, dočasný domov našla v Lučanech nad Nisou v útulku Dášenka a tam jsem jí dne 3. 7. 2010 poznala. Psala mi kamarádka, že tam mají fenečku westíka ,kterou je slyšet jak tam naříká…Váhala jsem, zda si ji vzít nebo nevzít, nemněla jsem tušení, co to bude obnášet vzít nemocného pejska s neznámou minulostí. Rozhodl až vzájemný pohled do očí. Ten den se konal v útulku Den otevřených dveří, kterého se zúčastnila i moje mamka. Společně jsme se šli na Wendinku podívat do výběhu. Byl to šok vidět takové ubožátko se ztrátou srsti. První pohled do očí jsem neustála, odvrátila jsem od ní pohled a mé oči byly zality slzami.Wendinčina očka byla tak smutná…Když se naše pohledy opět setkaly najednou jsme snad obě cítily že jsme tu jedna pro druhou. Wendí se začala předvádět. Štěkala, poskakovala, ale nezapomněla se stále koukat za plot, kde jsem stála. Na první návštěvu jsem hned vzala svého westího kluka Jimíska. Bylo nutné zjistit, zda se budou dobře snášet. Vše bylo naprosto dokonalé. Ti dva se očmuchali přičemž jejich ocásky byly v takovém pohybu až se člověk diví že jim neupadly. Nic tedy nebránilo vydat se na první společnou procházku. Po zbytek našeho pobytu v útulku jsem z Wendinky moc oči nespouštěla. Bohužel nebylo možné si ji hned odvézt, čekala mne dovolená a i doma se to muselo nachystat. Navíc jsem považovala za rozumné Wendí nejdřív navštěvovat, nechtěla jsem ji hned brát do cizího prostředí kde nic a nikoho nezná. Bylo nutné, aby si na nás zvykla, tedy na mne a na Jimíska. Nechtěla jsem, aby byl pro ní ten přesun tak stresující.
Nastaly týdny pravidelných návštěv…
Vždy jednou za 14dní v pátek jsem ihned po práci spěchala domů pro Jimíse a vše nutné na cestu. Vlakem nám to trvalo hodinu. Návštěvy byly pravidelné za každého počasí. Půjčila jsem si Wendinku a šlo se na procházku. Naše společné chvíle v útulku byly bohužel časově omezené, ne skrze otvírací hodiny, ale pro včasný odchod zpět na vlak směrem domů.Wendička si na nás postupně zvykala a po pár týdnech věděla, kdo jsme. Čím dál těžší bylo loučení, ale muselo to být, ten správný čas měl teprve nastat. Wendí při našem odchodu stála a dívala se směrem k vrátkům, kudy jsme jí vždy mizeli. Dojemné bylo to, když chtěla jít s námi, ale musela tam zůstat…Ty její smutné oči mluvili za vše, říkali, CHCI JÍT S VÁMI, CHCI MÍT SVÉ DOMA.Nebylo vůbec lehké ji tam nechávat i já jsem chtěla mít svou holčičku už doma. Den D měl nastat brzo. Bylo to 11. září 2010, kdy se konal podzimní výlet s útuláčky kterého jsem se zúčastnila i s Jimískem.Do Lučan jsme jeli dva, ale na výlet už nás bylo o jednoho navíc. Než se vyrazilo na cestu, byl podepsán záznam o předání a Wendinka byla MOJE.
Cesta domů…
Už se stmívalo, když se za námi zavřela vrátka od útulku a my tři se vydali na vlakovou zastávku.Wendička byla celkem v klidu až do té doby než se začal přibližovat vlak. V očích toho vyděšeného tvorečka to bylo obrovské plechové monstrum, co mělo svítící oči a chystalo se jí pohltit. Se skřípěním brzd se vlak zastavil a já obě westidla postupně „naházela“ dovnitř. Byl to smutný ale i dojemný pohled vidět Wendí schoulenou do klubíčka jak spinká na špinavé podlaze. Cesta s jedním přestupem trvala asi hodinu. Když jsme dorazili domů byla už tma a nás přišla na nádraží přivítat moje maminka.
Wendička má svůj domov…
První co jí čekalo, byla pořádná koupel, která byla dost náročná, jelikož se strašně bála. Celou noc měla silný kašel a byla celkově neklidná. Druhý den jsme měli namířeno k útulkovému panu veterináři, který ji prohlédl. Kromě kožních potíží měla Wendí velkou teplotu a silný kašel. Dostala tedy antibiotika v injekci a ještě další no a přijít jsme měli druhý den. Nebylo to jednoduché jezdit denně autobusem ve stavu, v jakém byla. Trvalo víc jak týden než se z toho dostala…Život s Wendinkou neměl být jednoduchý no a také nebyl, není a nebude…Kromě fyzického stavu nebyl v pořádku ani ten psychický. V tomto směru byla dost narušená. Děsilo jí úplně všechno: venku padající listí, hydrant na vodu a popelnice, vlastní stín, kýbl na vodu i s hadicí a horor bylo koupání. Když na ní tekla voda tak vřískala jak pavián a o mazlení nemohla být řeč, to řvala také. Při snaze pohladit jí se začala krčit, jakoby čekala ránu, přičemž se občas počůrala ze strachu. Musela být mlácena, neboť má vyražen přední zoubek. Co se týče jejího duševního stavu tak trvalo minimálně 2 roky, než se přestala bát. Jsou, však dny kdy se jí to občas vrátí a tak je nutné ji pevně chytit a hladit, uklidňovat mluvením. Dnes je Wendí vcelku spokojená fenečka, která má teplý pelíšek, psího kamaráda, vždy plnou misku jídla a hlavně plno lidí kolem sebe co ji mají rádi.
Zdravotní stav…
Wendinčino zdraví je kapitola sama pro sebe.
Wendí jsem vzala k veterináři u nás ve městě na první prohlídku, vyšetření a dohodnout co dál. Za ty čtyři roky co ji mám, proběhlo mnoho testů a způsobu léčení-vždy jen s krátkodobým zlepšením. Wendí má tu smůlu že si její tělíčko rychle zvyká a poté už na léky moc nereaguje.
Wendinčina onemocnění…
WENDÍ MÁ :
-sníženou funkci štítné žlázy, šelest na srdíčku, částečnou slepotu ale největším problémem je kůže a ztráta většiny srsti.
Wendince byla diagnostikována Malasseziová dermatitida navíc je dle slov veterinářky něco jako multialergik.
Léčba všech těchto nemocí je drahá a náročná na čas i psychiku, nejen mojí ale i Wendinčinu.Wenďa je ale moc moc trpělivá pacientka. Mnozí už říkali, ať se jí zbavím a pořídím si zdravého psa. Ale copak to jde jen tak, když ji člověk miluje? Ne nejde a nikdy bych to neudělala. A na otázku zda bych si ji brala kdybych věděla co to bude obnášet vždy říkám ANO VZALA ZNOVA A ZNOVA, i když za peníze co už stálo léčení bych dávno mohla mít špičkový chovný pár i s rodokmenem.
Wendinka za to stojí a bude stát pořád, přestože soužití s ní je plné omezení a odříkání.
Závěrem tohoto příběhu bych ráda poděkovala všem, kdož nám již pomohli a třeba i pomůžou, až bude potřeba, protože bez pomoci druhých by Wendička moc šancí neměla.
Děkuji i Dagmar Kubištové z útulku Dášenka za to že mi dopřála mít to štěstíčko jménem Wendička.
2018
Jakékoliv dotazy zodpovím zde v návštěvní knize, nebo na e-mailu či FB
Za Wendičkou v útulku
www.super-dvojka.cz/fotoalbum/za-wendickou-v-utulku/
"MOJE" Wendička
www.super-dvojka.cz/fotoalbum/-moje--wendicka/
Wendička už je doma - 1.den
www.super-dvojka.cz/fotoalbum/wendicka-je-uz-doma/
OSTATNÍ FOTA MUSÍTE HLEDAT ZDE :