Konec prázdnin
Tak už je tu. Konec prázdnin. A mne jímá nostalgie. Jako každý rok v tento čas. Místo abych se těšila, jaký bude další rok, ohlížím se za létem a je mi smutno, že tak rychle proběhlo mezi prsty.Nevím, proč tento čas na mne tak silně působí, vždyť už do školy dávno nechodím, přesto je toto období pro mne velice zvláštní. Pole vydechla úlevou, přes strniště honí vítr oblaka prachu, sluníčko svítí ostošest s příslibem, že přeci zítra ještě bude krásně, ale v mém srdci je již předtucha zimních plískanic. Možná proto je mi tak tesknobolno, každá buňka mého těla se chvěje a kolotá, cítím ve svém nitru nespokojenost, přestože západ slunce tone v růžových červáncích...Ještě jeden den volna si budou žáčci užívat podle svých představ, i já se mohu přidat, ale pozítří, pozítří už mne nečekají školní lavice. Asi i proto je mi tak zvláštně, že pozítří nepotkám své dívčí přítelkyně, nebudu se s nimi moci podělit o tajemství a zážitky z prázdnin, lásky a nelásky...Škoda, že se nelze aspoň na jediný den vrátit do tohoto bezstarostného šťastného období, plného očekávání a příslibů. Ale jaká by asi byla bilance? Běh života nás rozvedl různými cestičkami a pěšinkami do všech koutů naší vlasti, změnila se naše vizáž i naše náhledy a zvyky, vytříbily se naše povahové rysy, kolik dívčích přátelství by obstálo tyto změny? Dokázali bychom ještě štěbetat jako kačenky na potoku a chichotat se klukovským nápadům našich spolužáků? No jo, vyzráli jsme, už nejsme jako nepopsaný list, jak nám kdysi na začátku školního roku povídala jedna paní učitelka, dopřejme tedy i školáčkům rozšíření obzorů a nám všem vykročení do překrásného podzimu.