SONP

Seděl v křesle a nemohl se ani pohnout. V prstech držel cigaretu, sotva načatou, ale dávno už na ní zapomněl.

Vedle na stolečku stála netknutá sklenka whisky a vedle ní dalších několik skleniček. Ty, ale nebyly jeho, všude okolo seděli další hosté. Buď kouřili, nebo ukusovali zákusků, nebo něco popíjeli, ale všichni měli něco společného. Ticho a dechberoucí  údiv.

Přišel do klubu, aby se pobavil, odpočinul si- od manželky, práce, dětí. Ale evidentně mu nebylo dopřáno.

Usadili ho s uctivým úsměvem až dolů k parketu a to nejspíš neměli dělat. A jemu asi mělo dojít co je tohle přesně za klub. Ale pozdě. Teď tu jen seděl a nemohl se skoro ani nadechnout, jen hnědým zrakem klouzal po parketě společně s objektem jeho bezduchosti a snažil se držet zavřená ústa.

V duchu si jako mantru opakoval „Máš Clare, nezapomeň na Clare- sakra nezapomeň, je ti šestatřicet a máš dvě děti, takoví chlapi neblázní“.

Ale stejně mu to nebylo nic platné. Postava, kterou všichni nábožně sledovali, se zavlnila v záměrně slabém světle několika reflektorů a ohnula se vzad snad, jako kdyby měla páteř z želé.

Jen zaúpěl a zničeně zavřel oči, dlaní si přejel čelo. Ne, ne Paso Doble. Vždyť s tímhle tempem klub brzy vyhoří do základů.

Kdo říkal, že takový tanec dokáže správně zatančit jen žena, ten byl blázen.

On byl. Když teď sledoval jak to…ta bytost tančí po parketě ten prapodivně houpavý, temperamentně drsný tanec měl pocit, že se co chvíli propálí na podlahu klubu.

Waltere! Waltere, brzdi! Křičel na sebe v duchu, ale jen tiše zaúpěl stejně jako celá místnost, když najednou tanečník udělal skoro bojovný výpad a potom se složil do takové pozice, že si skoro všichni hodili saka přes klín.

Tohle asi nebude součástí toho běžného Paso Doble, že? Křečovitě sevřel opěrky křesla.

Takhle nemohou tančit lidé - to se snad anii nesmí. Vidět Bůh tohle přidá zákaz do deseti přikázání.

Pokusil se zavřít oči, ale příliš dychtil se dívat, než aby sám sebe přesvědčil to udělat.

Jedna jeho část se modlila, ať už to skončí a druhá dychtila sejít na parket a zastavit to hříšně krásné stvoření a povalit ho na parkety a nikdy ho nenechat odejít.

Zatnul nehty do koženého potahu a zaskřípal zuby. Tanec skončil a tanečník zůstal v protáhlém sošném gestu uprostřed parketu jen slabě osvětlen, aby byla vidět jen silueta a potom byl několika skoky pryč v zákulisí.

Místnost najednou osvítili a Walter až teď pochopil, že skoro celou exhibici zadržoval dech.

Několikrát se zhluboka nadechl a potom do sebe na ex hodil svou skleničku. Tohle by vážně neměl dělat, když se snaží odpočívat.

Promnul si můstek nosu a lehce vrávoravě se zvedl. Vzal si z šatny sako a vyšel ven, poklusem se dostal ke svému autu a skoro jako kdyby utíkal pryč, sešlápl plyn až k podlaze. Pneumatiky zaskřípaly na podlaze podzemních garáží a on vylétl ven, jako kdyby ho honili všichni čerti.

Určitě překročil několik nařízených rychlostí a byl si vědom rizika, ale když… nešlo odolat. Ani pohybům té siluety v tlumeném světle a kouři, který začali na parket pouštět.

Byl příliš dokonalý, tak dokonalý a přesný, že kdyby nesledoval zvedání jeho hrudi, myslel by si, že je to stroj.

Jen si povzdechl a sjel na silnici vedoucí ven z města. Bylo něco okolo půl jedné. Žena věděla, kam jede, ale nemínil jí dát ani slovem najevo, co tam viděl. A sám se zařekl, že práh toho klubu už nepřekročí.

Zaparkoval za domem a potichu vešel dovnitř. Všichni už spali a tak si jen rozepnul sako a košili, rozvázal kravatu a i s kalhotami to hodil v koupelně na pračku, však on to někdo uklidí. Chvíli se nevraživě díval na sprchový kout, ale pak se přeci jen umyl, vyčistil si zuby a v největší tichosti vklouzl vedle Clare do postele.

Ráno bylo velmi chladné. Nejen počasím, ale i chováním jeho rodiny. Raději vypadl pryč a do práce. Ve firmě se usadil do křesla a nastartoval počítač.

Chvíli se díval na startující obrazovku a než jeho přístroj naběhl, podepřel si bradu a zadíval se z okna. Pak přivřel oči. Jeho zrádný mozek mu okamžitě podsunul siluetu nádherného, štíhlého tanečníka a jeho odvážným až provokativním Paso Doble.

Neodolal a ponořil se do představ. Viděl ty rychlé kroky a pohyby těla, rukou a začal si nevědomky pobroukávat rytmus.

Kéž by ho taky tak uměl. Kéž by ho mohl tančit s ním. Probralo ho až pípnutí přihlášení. A už ve chvíli kdy psal heslo, si byl jist, že tam půjde znovu. A že i kdyby se měl učit od mistrů tak, že na ten parket s ním prostě půjde. V tu chvíli si ani nevzpomněl, jaký k tomu cítil předtím odpor. Teď v hlavě viděl jen ozářený stín jeho tanečního anděla.

Pobralo ho až zaklepání na skleněnou výplň dveří jeho pracovny a dovnitř vešel jeho zástupce. Po několika vteřinovém pozdravení a načrtnutí problému se kterým jeho drahý zaměstnanec přišel, Walter znovu shledal své představy daleko zajímavějšími, a proto jen pokyvoval na každý zástupcův návrh jako kývací pejsek.

Nebyla to zrovna ekonomicky vhodná taktika, protože měl delší dobu podezření, že se ho jeho milý John Vornsmith snaží obrat i o poslední cent, ale v důsledku dojmů z předchozího večera- nedokázal odolat.

Neubránil se dojmu, že právě přinejmenším schválil odpálení Mexického zálivu, podle toho jak se pan Vornsmith zářivě usmíval, ale bylo mu to od srdce jedno. V tu chvíli i po celý den.

Připadal si jako mátoha. Svět byl najednou neslaný nemastný, vzduch byl řídký, světlo mdlé, všichni tiší a neokázalí…

Jako kdyby byl najednou okraden o všechno okolo jen tím jedním požitkem.

V práci skončil později než obvykle, protože pro všechno snění zapomněl na čas a byl pozadu s plánem. Ještě, že takhle nechodili s hlavou v oblacích všichni. Domů se odebral znuděný a unavený.

Clare ho uvítala jednoduchým ahoj a nezaujatým tónem mu přes horní stránku své knihy sdělila, že Michael spí u kamaráda a malá Amy je už v posteli.

Jen cosi zabručel a vystoupal nahoru po schodech do pracovny. Na židli před počítačem hodil pracovní tašku i s notebookem, a zatímco si sundával oblek, zamířil k minibaru.

Nalil si na dno sklenky malý šláftrunk, a potom co navštívil koupelnu, se vydal do ložnice. Clare už tam byla, v růžovém nočním pyžamu a s nepostradatelnou knihou v ruce. Chvíli se na ní jen tak díval jak si tak uprostřed manželské postele uvolněně čte a potom se otočil.

Přesně takhle se jeho žena chovala, když vyhledávala hádku a to bylo opravdu to poslední, co chtěl.

Vrátil se nazpět do pracovny a uložil se na koženou lenošku přistavenou pod knihovnou. Nebylo to poprvé, co takhle spal a bohužel to vypadalo, že ani naposledy.

Zpoza lenošky, z prostoru mezi zdí a oním nábytkem si vytáhl šedou deku a přikryl se.

Zavřel oči a neklidně se na lepivé kůži zavrtěl. Ještě že si vzal pyžamo. Probudit se na kůži nahý je jedno z nejnepříjemnějších probuzení jaké je možné. Jsou horší, ale není jich tak moc.

Zavřel oči a vyprázdnil si mysl, chtěl usnout rychle a bez většího otálení. Koneckonců, jeho sofa byla postavena asi pro někoho s anatomií krávy. Absolutně na něj nepasovala, a proto chtěl usnout rychle, aby se až do jedné nepřevaloval.

Asi za čtvrt hodiny se mu podařilo upadnout do polospánku a pak bylo jen otázkou minut, kdy usne úplně.

A ani ve snu, ho jeho anděl ve světle nepustil.

Stál na podiu, měl na sobě košili, kalhoty a společenské boty. Klub byl prázdný a okolo svítilo jen pár světel.

Přesně takových, při  jakých Ho viděl předtím tančit.

Udělal pár kroků dopředu a se zájmem sledoval, jak příjemně mu pod nohama povrzává lakované dřevo parketu.

Najednou mu to místo připadalo strašně známé. Jako kdyby tam byl dnes a denně, jako kdyby na něm prožil celý život.

Narovnal se, upřel s úsměvem zrak přímo před sebe, stlačil lopatky k sobě a postavil se do prvního kroku tance, který chtěl.

Věděl co dělat, chtěl to dělat. Sklouzl po parketě a v naprosto přirozeném a složitém vzorci pohybů se přes něj přenesl.

Zavřel oči a zopakoval to. Jsem přeci ve snu, říkal si. Tady je možné všechno.

Změnil pořadí kroků a jen se zábleskem myšlenky se spustila hudba. No co, jsem ve snu, tady se děje všechno.

A neustále si to opakoval, zatímco nechával své tělo, aby dělalo, co chce, co potřebuje.

Měl zavřené oči a neustále se usmíval. Bylo to tak krásné, tak… osvobozující. Jen on, parket, hudba a světlo. Nic víc.

Nebo možná… Sny jsou tu přeci od toho, aby se plnily ne? Otočil se a otevřel oči. Tam pod podiem, ve tmě a prachu stál on. Jeho vysněný, vytoužený tanečník. V tu chvíli mu přišlo naprosto přirozené natáhnout ruku a vyzvat ho k sobě nahoru.

Jakmile se ho dotkl, na chvilku zapochyboval. Ten dotyk byl přeci tak… skutečný. Jak? Vždyť je to jen sen… nebo ne?

Jeho kůže byla však tak hebká a sametová, že to nechtěl dál zkoumat. A Andělé přeci po zemi nechodí.

Musel to být sen, protože on uchopil kolem pasu Anděla. Nádherného anděla s vlasy barvy přecházející z hnědé do zrzava, tělem bez nitky na sobě a dechberoucím úsměvem.

A stejně jako kroky tance mu přišlo přirozené se naklonit a zlíbat jeho ústa jako kdyby se mu měl co chvíli v náručí rozplynout.

Anděl ho hladil po tvářích a potom mu položil dlaně na boky. Usmál se.

„Doble?“

„Ano, paso doble, Tanečníku…“ A tak se nechal strhnout stejně tak jako o tom celý den snil.

Cítil ho chvíli tak blízko, tak hříšně blízko u sebe a vzápětí byl se smíchem odstrkován. Toužil ho ochutnat, ale nebylo mu dopřáno. Cítil jen letmé dotyky, vyzývavé i stydlivé. Snažil se… nechápal.

„Prosím stůj… nech mě…“ Prosil ho a přitahoval si jej do náručí.

„Ne. Teď ne.“ Smál se anděl a unikal jeho objetí a tančil v chabém osvětlení a jen stíny tančili na zdech, když se skoro láskyplně nohama dotýkal dřeva podlahy.

Jeho tělo zapomínalo jak se pohybovat. Dokázal ho jen němě sledovat. Pak se zastavil a jen ho pohledem hladil po těle. Anděl Tanečník se pousmál a hladce, aniž by vypadl z rytmu, se natáhl a jemně ho pohladil po tváři.

Zachytil jeho ruku a nesmlouvavě si ho přitáhl k sobě. Anděl se zamračil, ale nijak se mu nesnažil vykroutit.

„Víš, jak moc mě trápíš? Jak moc… tě chci?“ zašeptal mu do ucha a prsty mu pročísl vlasy, zatímco se ho rty pátravě dotkl na rameni.

„A víš ty, jak moc ty týráš mě?“ zeptal se ho Anděl a vzal jeho tvář do dlaní, aby se mu mohl zadívat do očí.

Walter nechápal a jen mu obtočil ruce kolem nahých boků a tázavě ho políbil na rty.

Tanečník jen nešťastně potřásl hlavou, objal ho kolem krku a polibek mu vrátil.

„Waltere…“ zasténal a zvrátil hlavu, když ho Walter stáhl k zemi a stáhl ze sebe košili.

„Waltere…“

A Walter se probudil. Nechápal, kam se poděl parket a světla, hudba a jeho Anděl. V první vteřině si nedokázal rozvzpomenout na to, proč leží ve své pracovně na nepohodlné lenošce, proč je mu kosa a proč je tak zatraceně vzrušený.

Pak si ale vše vybavil a se zasténáním si složil hlavu do dlaní. To ne, to nechtěl…

Zadíval se do rozkroku pyžama, který začal podezřele vlhnout a potom zatnul zuby. Zvedl se, opatrně došel do koupelny a tak jak byl, na sebe pustil ledovou vodu. Ne snad, že by chtěl Tanečníka vyhnat ze svých myšlenek, ale chtěl  se zbavit svého „malého problému“. Což se tak nějak neslučovalo.

Vyšel ven, stáhl ze sebe pyžamo, vyždímal ho a pověsil na šňůru. Chvíli zvažoval, jestli má cenu ještě chodit spát, ale když zjistil, že jsou čtyři ráno, zavrhl to. Místo toho se oblékl, upravil, oholil, udělal si snídani, jako každý řádný člověk, vzal svou pracovní tašku, nasedl do auta a vyrazil.

Kdyby byl jeho normální den, po snídani s rodinou a chladném loži s Clare, byl by jel časně jako šéf, co jde všem příkladem do práce, ale protože… Protože ho sen pronásledoval v každém koutku jeho mysli, odbočil do města a vydal se důvěrně známou ulicí ke klubu.

V garáži zaparkoval bez problémů, protože obtloustlý hlídač u vjezdu spal s hlavou na jednom z monitorů a dovnitř se dostal s ověřeným pohledem „v klidu, já to tu vlastním“. Jen málokdy nezabral. Tady zabral přesvědčivě. Pustila ho dovnitř stařičká uklízečka, která si pravděpodobně neviděla ani na vlastní nos, pro tloušťku svých brýlí, a protože ho oslovila jako jakéhosi „Pane Jacka“ mile se na ní usmál a ztratil se co nejrychleji z dohledu.

Jeho rozumné já vědělo, že je jen málo pravděpodobné, aby tu v tuhle ranou dobu někdo byl, ale přeci neodolal a sešel dolů k parketu, aby na něj opatrně vylezl a s pochmurným úsměvem si vybavil sen.

Přidřepl si a prsty přejel přes dřevo. Zavřel oči a rozvzpomenul si na ten pocit, když ho cítil pod nohama, jak mu vycházelo vstříc.

Otevřel oči a postavil se. Klub byl zšeřelý, ale bylo v něm rozhodně víc světla než předtím. Vysoko u stropu byla malá okna a ta sem propouštěla jen minimum svítajícího slunce.

Se zájmem pozoroval, jak v těch několika málo paprscích tančí prach a potom přimhouřil oči.

Udělal pár kroků dopředu a natočil hlavu ke straně. Na chvíli měl dojem… že se v jednom ze stínů něco pohnulo. Světlo tam nesahalo a tak jen znovu popošel blíž, jestli ho snad nešálí nevyspalý zrak.

Trošku se naklonil kupředu a pokusil se zaostřit.

„Och můj bo-…“ vyrazil ze sebe a překotně ustoupil. To co vystoupilo ze stínu… To nemohl být člověk. Člověku není vidět většina orgánů a nemá velmi vážné popáleniny. Ten dotyčný byl nepochybně mrtvý a zemřel velmi bolestně.

Natáhl k Walterovi ruku a popošel do světla.

„Ne, prosím, to nemůže být pravda…“ Walterovi se zasekl hlas v hrdle a překryl si dlaní ústa.

Ve světle stál Anděl. Jeho Tanečník. A usmíval se.

„Sbohem Waltere.“ A pak zmizel. Ve světle zůstaly tančit jen ty částečky prachu a ne více on.

Walter se nedokázal pohnout natož vydat nějaký zvuk. Stěží udržoval dýchání.

„Pane?!“ Ozvalo se najednou a on prudce trhl hlavou po směru zvuku.

A najednou, najednou to nebyl ten klub, do kterého vešel. Tenhle byl ohořelý, tapety byly na cáry a sedadla byla celá černá sazemi.

Parket byl úplně pryč a on jen stál mezi hromádkami popela. Uprostřed žlutočerné policejní pásky.

„Pane? Můžete mi laskavě vysvětlit, co tu děláte?!“ Uslyšel znovu ten hlas a trhl sebou. Po schodech dolů scházel policista a držel před sebou zbraň.

„To nic já… já jsem…“ zakoktal se Walter a zapotácel se dozadu.

Co to… proč… Nechápal. Najednou všechno, co bylo před chvíli naprosto jasné, nedávalo smysl.

„Vy co?!“ štěkl policista, podlezl pásku, a když zjistil, že je Walter naprosto neškodný, znovu se ho zeptal kdo je a co tu dělá.

Walter mu místo odpovědi podal vizitku. Bylo to podivné gesto, ale zrovna v tuhle chvíli nebyl schopen uvažovat.

„Pane Murray? Co- cítíte se v pořádku?“ řekl po chvíli a pozorně se na Waltera zadíval.

„Ne, myslím, že necítím strážníku,“ zašeptal Walter mdle.

„Co se tu stalo?“ zeptal se potom.

„Nevíte? A přitom bych řekl, že zrovna Vy o tom budete vědět všechno,“ zadíval se na něj policista úkosem, „ fungovala tady předávka zboží z černého trhu. Toho- dražšího, jestli víte jak to myslím- a já myslím, že víte- a tentokrát to bylo to poslední, co kdy kdo předal. Těkavá látka zbavená ochranného obalu.“ Walter jen zamrkal. Matně si uvědomoval, že není normální, aby mu to najednou někdo všechno vyklopil.

Policista se jen uculil a pak kývl na svého kolegu, který s sebou přinesl tmavomodré desky.

„Tohle je váš podpis předpokládám.“ Ukázal mu strážník obsah desek. Byla to dohoda o vývozu nového typu výbušniny.

Walter jen němě přikývl a očima letmo přelétl její zápis.

On podepsal schválení převozu látky bez jejího ochranného prostředí. To díky němu se z tohohle místa stal hřbitov.

Otočil se ke světelným stopám, které nabývaly s každou minutou, kdy slunce stoupalo vzhůru, na intenzitě. Jeho Tanečník tu byl taky.

A tehdy odpoledne, když na něj vzpomínal, mu John Vornsmith přinesl papíry na podepsání, a když odcházel tak se usmíval.

Nebyl to veselý úsměv.

„Sbohem Waltere…“