SONP

Hustý kouř v němž probleskovaly jasné červeno-žluté plameny, stoupal vzhůru z vchodových dveří a několika málo pootevřených oken v jednom z největších obchodních domů ve městě. Štiplavý zápach se vznášel nejen nad budovou, ale pomalu se linul i do okolních ulic a na nedaleké náměstí. Kužel tmavě černého dýmu se táhl několik desítek metrů nad požárem a přitahoval tak pozornost lidí v okolních domech, ulicích a parčících. Město jako by ztichlo a ustrnulo ve svém běžném životu.

„Tudy neprojdeme!“ zakřičel jeden z hasičů s kyslíkovou maskou a nehořlavým oblekem, když došel k poloroztavené výloze jednoho z butiků, kde se v záři ohně spalovalo nespočet bot, kabelek a módních doplňků.

Stěží byla rozeznatelná značka či návrhář, který si dal tu práci a vytvořil tohle všechno. Ale tak to bývalo, když něco stravoval ten pekelný živel, který si bral vše, co se nabízelo.

„Tudy taky ne!“ vykřikl další z mužů, který pro změnu stál u eskalátorů – nebo spíš u toho, co ještě před pár hodinami byly pojízdné schody.

Místo nich zela hluboká propast s několika kovovými výztužemi trčícími do vzduchu zamořeného kouřem.

„Tady je volná cesta. Hledejte, jestli tu někdo nezůstal! Na tohle nemáme!“ vykřikl náčelník Aaron Woodstock a sledoval, jak se jeho muži rychle přemisťují po rozpálené podlaze a nahlížejí do ochodů, restaurací a dětských koutků, které se zmítaly v plamenech.

„Nic!“

„Tady taky nic!“ vykřikl další požárník, podle jehož hlasu Aaron poznal, že se jedná o Jacka.

„Mizíme!“ vykřikl náčelník a počkal, až všichni jeho chlapi zmizí k zadnímu vchodu.

Profesionální hasiči pomalu sestupovali snad po jediné únikové cestě, kterou ještě nezachvátil oheň. Bylo to s podivem. Vše ostatní se topilo v plamenech, jen zadní únikový východ byl nedotčený. Drobné čůrky vody pršící ze stropu z hasících trubic, zdaleka nemohly uhasit tohle peklo.

Železná konstrukce tvořící vzdušný strop se skleněnými tabulkami se začala pomalu hroutit. Sklo vlivem teploty ohně pomalu odkapávalo na podlahu několik metrů pod sebou, železo se kroutilo a Aaronovi začalo být skutečně horko.

„Je čas vypadnout,“ zavrčel si pro sebe do kyslíkové masky.

Vzduch mu pomalu ale jistě ubýval a v obchodním domě nebylo už co zachránit. Teď hlavně záleželo na tom udržet oheň v jednom místě a dát pozor, aby jiskra nezapálila okolo stojící budovy.

„..-ooooc!“

Aaron se zastavil v ocelových dveřích. Šálil ho snad sluch, nebo skutečně slyšel volání o pomoc? Nebo to co slyšel bylo jen skřípání železa a oceli, či zpěv ohně?

„Po-mooooc!“ uslyšel znovu Aaron a zavrčel.

Jako kdyby ochranka obchodního domu neříkala, že všechny obchody a kavárny stihly včas vyklidit. Vždycky tam někdo zůstal. Vždycky!

„Už jdu! Kde jste?!“ vykřikl, aby dal chudákovi najevo, že se blíží záchrana.

Nemohl rozeznat, zda se jedná o ženu či muže, ale byl si jistý, že hlas je velice mladý. Opatrně se vydal od zadního únikového východu směrem k pizzerii nesoucí vznešený název Sinclair´s pizza.

Mimoděk si pomyslel, že je to sotva pět dní, co objednával patnáct velkých pizz s ananasem a čtyřmi druhy sýra pro celou stanici, aby nakrmil svoji hladovou posádku.

„Kde jsi, Aarone, byl jsi za námi,“ ozval se Aaronovi v uchu lehce nervózní hlas Jacka.

„Vypadá to na člověka v budově. Hned budeme venku,“ odpověděl roztržitě a sekerou držící v ruce odhodil hořící dřevěný trám.

„Tak pohni, za chvilku se budova zhroutí!“

Aaron si jen odfrkl a postupoval kupředu.

Právě se nacházel v jedné z nejhezčích pizzerií ve městě. Obsluha vždy příjemná a pizza do patnácti minut od objednání. Posezení v příjemné atmosféře. Stěny lemované akvárii, kde se proháněly mořské ryby a žralok.

To vše bylo nyní pryč. Skla mohutných nádrží s rybami byla rozbitá a zkroucená žárem. Tam kde kdesi byly ryby se nacházelo pusto a pach spáleného jídla. Aaron se nemohl zbavit dojmu, že v jedné z nádrži viděl ohořelou ostře řezanou ploutev.

„Kde jste!“ vykřikl, aby jeho hlas byl slyšet přes praskot.

„Pom-ooc! Tady! V-zadu!“ ozval se kuckavý hlas, který pomalu a jistě ztrácel na síle.

„Zatracená práce, vždycky jsou až vzadu!“ zabručel pro sebe hasič, když odhazoval zčernalé plastové židle a trosky stolů.

Kouř v pizzerii byl tak hustý, že sotva viděl před sebe, takže často narážel do stolků, které se mu objevovaly pod nohama.

„Hej!“

Aaron se otočil, když jej něco popadlo za ruku a křečovitě se k němu přitisklo. Ulevilo se mu, že se patrně jedná o člověka, kterého zde hledal.

Jednalo se o mladíka, kterému snad ještě teklo mléko po bradě. Ještěže měl tolik rozumu, aby přes sebe přehodil mokrou bundu a chránil si tak tělo před žárem. Dokonce měl kolem obličeje – úst a nosu – omotaný nasáklý a vlhký ubrus ze stolu.

„V pořádku. Uklidni se, chlapče. Jsem tu. Teď se hezky drž při mně a pomalu odtud vypadneme,“ utěšoval mladíka Aaron, ale jeho snaha přišla vniveč, když necelý metr od nich spadl žhnoucí trám ze stropu.

Mladík vyjekl a uskočil.

„Drž se u mě!“ okřikl jej Aaron a drsně si jej přitáhl do náruče.

Na jednu stranu chápal strach, který se toho kluka zmocňoval, ale na druhou jej nevítal. Hysterické oběti často jednaly iracionálně a samy sobě často zbytečně ublížily.

„Jsem Aaron a ty?“ zapředl tedy poklidný rozhovor, jako kdyby kolem nebylo ohnivé peklo a obchodní dům se jim nehroutil pod nohama.

„Samuel…. Sam,“ vyhrkl kluk a křečovitě strnulý se nechal táhnout od pizzerie k zadnímu východu.

„Sam. Hezké jméno. Tak, Same, teď potřebuju, abys se protáhl tady pod tím železným trámem. Ne! Neboj se, budu hned za tebou. Nic se ti nestane. Prostě běž na druhou stranu.“

Mladík přikývl a kupodivu celkem rychle se podplazil pod hrozivě zbořeným trámem, který tu ještě před deseti minutami nebyl, tím si Aaron byl jistý. Budova se hroutila a oni byli stále v prvním patře!

„Tak, jdeme,“ oddechl si hasič, když se i on bez větších problémů dostal na druhou stranu.

Skřípání a následná rána, která otřásla podlažím, oběma mužům napověděla, že by měli urychleně zmizet. Jejich domněnka se potvrdila o minutu později, kdy se oslabené patro v místech Sinclairovi pizzerie propadlo.

Mladík se viditelně otřásl.

„Mizíme!“ zavelel Aaron, popadl chlapce a táhl jej k východu, kterému začaly hořet dveře.

Dokonce i schodiště začalo být v plamenech a bylo hustě zavalené dýmem a jedovatým kouřem.

„Aarone, mrskni sebou! Budova se hroutí!“ křičel Aaronovi do ucha Jack hystericky a tím pobídl muže k větší rychlosti.

„Zatraceně!“ vykřikl hasič a zastavil se na schodišti v mezipatře.

Polovina schodů chyběla. Plameny v přízemí se probojovaly až sem. Žár zničil železnou konstrukci a poschodí se zhroutilo.

„Umřeme tady,“ zakvílel Sam, když i on spatřil mezeru mezi dvěma patry.

„Ale kecy,“ zabručel Aaron, popadl mladíka kolem pasu a co mu síly stačily jej přehodil přes zející otvor.

Téměř se usmál, když slyšel chlapce pištět jak ženskou. Téměř.

„Tys mě hodil!“ obvinil jej mladík, když si třel naražené rameno.

Z rány na hlavě mu vytékala krev, ale to Aaron neřešil, důležité bylo, že byl kluk na druhé straně. Hned skočil za ním, tak tak že se zachytil zábradlí. Přece jen na sobě měl několik kilo vážící výstroj. Navíc byl unavený z boje s ohněm, který se snažil se svým oddílem zkrotit ještě před několika desítkami minut, než uznal, že to nemá smysl.

„Potom mě můžeš žalovat,“ pronesl lehce ironicky, když bral protestujícího mladíka do náruče, v duchu ovšem jásal.

Zprvu se zdálo, že je Sam v šoku, ale podle toho jak teď špačkoval a proklínal ho, se mladík z prodělaného zážitku v ohnivém pekle vzpamatoval zatraceně rychle.

Cesta ven z přízemí byla již snadná. Zvláště proto, že východ ochlazovaly vodou jeho muži. Když v hustém dýmu spatřil probleskovat denní světlo, zrychlil a vyrazil ven. Právě včas, jelikož se z prvního patra ozval tlumený výbuch.

2. kapitola

Aaron se vynořil z páry ve sprše jen s ručníkem omotaným kolem pasu. Hned jej jeho muži uvítali s pískotem a aplausem, ostatně jako každého, kterému se podařilo někoho zachránit ze situace silně ohrožující život.

„Klídek, pánové,“ usmál se Aaron a mimoděk se poškrábal na zvrásněné kůži na rameni.

To byla připomínka z prvního roku, kdy sloužil jako hasič. Tehdy byl nerozumný, zbrklý a příliš věřil ve své schopnosti, které jako třiadvacetiletý mladík neměl. Odměnou za tu pošetilost mu byla slušivá popálenina přes celé jeho rameno a část paže na levé části těla.

Pískot ustal a muži se začali šlehat přes zadky vlhkými srolovanými ručníky.

„Jak malý děcka!“ zahalekal Jack, než sám vlhkou osuškou střelil dobře mířenou ránou Aaronův zadek.

„Hej!“ vykřikl on a blonďáka s modrýma očima symbolicky udeřil do holého břicha, přičemž se nepřestal smát.

„No tak, Aarone, trochu života do toho umírání! Zachránil jsi dalšího člověka!“ zakřičel Jack, načež přistoupil z velké magnetické tabuli a udělal jasně červenou čáru u jména Aaron Wooodstock.

„Děláte, jako kdyby se jednalo o něco výjimečného. Vždyť je to naše práce,“ zabručel muž předtím, než si pročísl černé vlasy hřebenem.

„Jistě, ale ty jsi jich bezkonkurenčně zachránil nejvíc! Což mi připomíná, půjdeš toho kluka dneska navštívit do nemocnice, jak máš ve zvyku?“ zajímal se Jack a plně ignoroval ostatní muže v převlíkárně, kteří na sebe natahovali spodní prádlo a jasně bílá trička.

„Ano. Zajímá mě jak se mu daří,“ usmál se Aaron a vybavil si začouzený jemný obličej, který k němu vzhlížel ze strachu z upálení.

„Prý je v nemocnici svatého Augustina kousek od hlavní,“ podotkl Jack jakoby nic.

„Cože?“ prudce se otočil náčelník, „Není to soukromý špitál pro zazobaný lidičky? Ten kluk teda nevypadal na to, že by byl extra bohatej.“

„Kdo ví co tam dělá,“ pokrčil rameny Jack a ušklíbl se.

Aaron měl zvláštní averzi vůči horním deseti tisícům. Nikdo netušil proč, ale vždy, když se dostal do blízkosti někoho, kdo něco znamenal, choval se nepřátelsky a útočně, což u muže, který se věně usmíval a pro ostatní by obětoval život, bylo více než nezvyklé.

„Stavím se tam tak či tak,“ zabručel černovlásek před tím, než si natáhl koženou bundu a zmizel pryč.

Cesta městem do nemocnice nebyla snadná. Jednalo se o odpolední špičku, takže všude byly zácpy. Žluté taxíky houkaly a snažily se předjet co se dalo, aby se dostaly na místo určení se svými zákazníky s předstihem. Možná z toho důvodu chodil Aaron zásadně pešky, i když vlastnil auto. Nesnášel přecpané silnice a smogem začouzené výfuky.

Nemocnice svatého Augustina již z dálky zářila svojí bělostí a světlem odrážejícím se od nespočtu oken. Svatý Augustin patřil mezi prvních pět nemocnic s nejvyhlášenější péčí a s prvotřídními přístroji. Prý byl špitál sponzorován i několika významnými politiky a zpěváky, kteří měli tu čest jej navštívit. Aaron se nepídil po tom kdo a jak velkou sumou tuto nemocnici sponzoruje, či kolik ten zatracený špitál dostal darů za poslední měsíc.

Nemocnice jako nemocnice, ale byl si jistý, že kdyby se mu něco stalo, sem by jej těžko přivezli. On by jistě neměl tolik na to, aby uhradil zdravotní péči, kterou by mu poskytli. Pokud vůbec.

Prošel prosklenými dveřmi do prostorné haly, kde se nacházely informace a čekárny.

„Dobrý den, hledám Samuela… Ehm… Hledám toho mladíka, kterého sem přivezli včera odpoledne po tom požáru v obchodním domě…,“ zabručel na sestru na informacích a proklínal se za to, že si nezjistil jméno toho kluka.

„A vy jste kdo?“ zabručela černoška a mrkla na něj přes brýle.

„Já jsem ten hasič, co jej vytáhl ven,“ prohlásil Aaron a ukázal odznak.

„Aaach, ano. Čtvrté patro, pokoj číslo 407,“ usmála se setra a ukázala na výtahy.

Aaron slušně poděkoval a nastoupil do chromovaného monstra s několika doktory a pacientem na vozíku.

Než se nadál, ocitl se ve čtvrtém patře před dveřmi do pokoje zachráněného mladíka. Zaklepal a na vyzvání vstoupil dovnitř.

Strnul, když si všiml mladého muž, který seděl na posteli a v klíně měl poměrně objemnou knihu. Chlapec na něj zíral s jemnými brýlemi na nose. Měl tmavě hnědé vlasy s jemnými černými proužky a ty největší šedé oči, které kdy viděl. Vedle na pojízdném stolku měl notebook a o kousek dál hromadu papírů.

„Ahoj,“ pronesl mladý muž a zvídavě jej pozoroval.

„Ahoj. Já jsem Aaron Woodstock, ten..“

„Ten co mě hodil přes tu díru ve schodišti!“ vyprskl mladík a Aaron strnul, než mu došlo, že chlapec nemluvil útočně, ale pobaveně.

Jen kajícně přikývl v odpověď.

„Díky. Zachránil jsi mi život. Posaď se,“ ukázal Sam na křeslo u postele.

Aaron si oddechl.

„Přišel jsem se podívat, jak se ti daří,“ začal hasič a nervózně si pohrával s koženou bundou, kterou měl přehozenou přes klín.

„To mi došlo. Děkuju za zájem. Mám se celkem fajn. Steh na hlavě, vymknutý kotník a lehce jsem se nadýchal kouře, ale jsem tu jen na pozorování,“ usmíval se jako sluníčko Sam a vůbec mu nedělalo problém nepodělit o informace s jeho zdravotním stavem.

„Páni. Ale proč jsi tady. Nevypadáš na to, že máš na svatého Augustina…,“ začal Aaron a všiml si, jak mladík strnul. „Promiň, nic mi do toho není….,“ omlouval se hned černovlasý muž.

„Ehm. Ty promiň. Ehm, to majitel… majitel pizzerie mi zaplatil pokoj… víš… Abych se uzdravil,“ vysvětlil Sam a ošil se.

Aaron si oddechl a pohodlněji se opřel do křesla: „To pak jo. Už jsem se lekl, že jsi zhýčkaný milionářský synek.“

„To zrovna ne,“ ušklíbl se Sam a zaklapl přenosný počítač a o chvíli později i knihu.

„Vždycky navštěvuješ ty, které zachráníš?“ zajímal se mladík.

„Ano. Nemyslím si, že by moje práce končila tím, že někoho vytáhnu z ohnivého pekla nebo ho vystříhám z auta. Vždycky se chci ujistit, že se mu dostalo i náležité zdravotní péče,“ vysvětlil Aaron a o chvíli později s mladíkem vedl celkem obsáhlý rozhovor na vybavení hasičů a poskytování pomoci lidem v nouzi.

„….jo, teď by to chtělo minimálně jeden nový vůz. To víš, před třemi měsíci do našeho vozu vrazil kamion s nákladem a dost ho pochroumal, takže máme ve stanici o jeden vůz míň a město prostě nemá na to sehnat pár milionů na nový,“ ušklíbl se Aaron a povzdechl.

„Ale nejsou tím proti sobě? Vždyť vám to auto musí chybět,“ podrápal se na hlavě Sam.

„To je, ale zatím to zvládáme, i když samozřejmě s vozem navíc by se dařilo líp. Ale je zbytečný tě tím zatěžovat. Těžko s tím ty nebo já něco uděláme,“ usmál se hasič a opět si mimoděk prohrábl černé vlasy.

Sam už se nadechoval k odpovědi, když je vyrušila příchozí sestřička.

„Tak, mladý muži, změříme teplotu. A vy, pane, byste už měl pomalu jít, blíží se konec návštěv,“ usmála se malá drobná zrzka, než strčila pacientovi do pusy chladný teploměr.

„Jistě, madam,“ usmál se Aaron a mrkl na postavičku na posteli.

„Stavím se třeba zítra, pokud tu ještě budeš,“ oznámil a poté se tiše vytratil.

„Tak, pane Sinclaire, vypadá to, že jste bez teploty. Zítra nebo pozítří byste mohl jít domů,“ prohlásila sestřička sotva druhý muž odešel.

„Děkuji,“ přikývl Sam a lehce zčervenal.

Pořád si nemohl zvyknout na to, jak jej oslovují pane Sincalire, téměř jako kdyby byl nějaká hvězda.

„Je mi strašně líto, že vám shořela ta pizzerie a obchodní dům, ale hlavní je, že vy jste v pořádku,“ zamrkala zrzka před tím, než odpochodovala pryč.

Samuel Sinclair ještě hodně dlouhou chvíli seděl na posteli a zíral na obraz na protější zdi, než se odhodlal a vytočil telefonní číslo svého bankovního poradce.

„Ahoj, Warrene, to jsem já, Sam…. Jo, mám se skvěle… Prosím tě, zjisti mi na jakém okresku pracuje Aaron Woodstock a postarej se, aby jeho stanice dostala dva nové hasičské vozy s plným vybavením. Díky…“