SONP

Stejně jako loni  - katastrofický scénář, pomyslí si zoufalá matka a dá pohlavek svému jedinému synu za bublinu, která se mu rozprostřela po celém obličeji. Všude halas. Matky, občas nějaký vyděšený tatínek, škrtí ručku svého potomka. Všichni stojí před velkou budovou a snaží se svá geniální dítka zapsat do jakéhokoliv kroužku. Ona o svém potomkovi má jediný názor. Přehnout ho a mlátit, až by naskakovaly boule za ušima. Potíž je v tom, že je už o hlavu vyšší než ona a sotva by ho zvládla. I na ten pohlavek se musela natáhnout.

„Stůj rovně!“ zasyčí nevrle.

„No jo, mami. Už to bude,“ s klidným úsměvem odpoví Pavel a narovná se, aby vzápětí opět klesnul do podivného paragrafu.

„Nechápu, proč tady stojím každý rok, a otravuji se s tebou.“

„Protože tajně doufáš, že tvůj jediný syn je geniální potomek a bude slavný,“ odsekne a pohlédne na svoji malou maminku.

„Nebuď drzý! Víš, kolik to zápisné stojí? Nevíš, tak mlč.“

„Vždyť nemusím nic dělat,“ podotkne ledabyle.

„Jo a skončíš někde na ulici v drogovém doupěti a já nevím, kde ještě. Ne! Budeš něco dělat. Já dělala balet, dokud jsem…“

„Dělám už deset let to stejné a pokaždé ti řeknou totéž. Bez talentu. Nemohl bych letos…“

„Ne.“

„Zdravím, paní Konopníková. Dnes vám to sluší a vaše Boženka povyrostla.“

Obě děcka protočí panenky a pomyslí si totéž. Už to zase začíná.

„ Jakpak jí to jde a kde jste letos byli?“

„V Thajsku,“ úsečně odpoví paní Konopníková a kráčí dál přímo k stolu ignorujíc frontu.

„Bába jedna.“

„Tak proč se s ní bavíš?“

„Je dobré mít známosti. Bože, ještě tak dlouhá fronta. Koukni, tam nikdo není?“ ukáže z ničeho nic na malou frontičku, která rychle řídne. „Jdeme tam.“

„To bych nedělala,“ řekne za ní vysoká žena, která drží hubené dítě za ruce a snaží se, aby zvládla kočárek. 

„A proč? Nikdo tam není. To je nějaký náročný kroužek?“

„Hudební nástroje. Novej učitel, ale nikdo ho nechce.“

„Nechápu proč. Jdeme.“

„On je teplej,“ pronese důležitě hubené dítě, načež vyfasuje pohlavek od své matky a rozbrečí se.

„Cože?“

Pavel zpozorní a na chvilku přestane žvýkat. Učitel a gay. Snaží na sobě nic nedat najevo.

„Nechápu, kde to pochytila,“ brání se žena. „Ale slyšela jsem, že je homosexuál,“ řekne hezké a odborné slovo. „A k tomu Japonec.“

„Cože? Tady Japonec a jak nám proboha bude rozumět?“ úplně pomine, že je gay.

Pavla to zaujme ještě víc. Nejraději by už stál v té malé frontě.

„To já nevím, ale prý umí anglicky. Možná proto je tam tak malá fronta,“ řekne žena a houpe kočárkem. Obě se na sebe podívají hodně skepticky. Každá matka by dala nevím co, kdyby mohla své dítě zapsat na angličtinu. Taky u toho předmětu je nejdelší fronta.

Uvažuje a potom sjede Pavla odshora dolu. Ne. Noviny, rádio i televize jsou plné zpráv o zneužívaných dětech. Nebude nějakému Japonci strkat svoje dítě. Co by řekli sousedé. Je pravdou, že angličtinu by si mohl vylepšit, ale ne. Nikdy. Zůstane tu a pokusí se dostat Pavla opět na hudebku k panu profesorovi Nepomuckému. Je odborníkem a má úctyhodnou pověst.

„A jak se na to přišlo?“ optá se ženy, která se sklání nad kočárkem a snaží se dát dítěti dudlík do pusy.

„Slyšela jsem to z dobrého zdroje. Prý má zámek po starém Voříškovi.“

„Neříkejte!“ On je to spíš statek, než zámek, ale někteří místní tomu říkají zámeček. Pan Voříšek byl známým cestovatelem, ale jak přišel k Japonci, to ví jen bůh. „Vůbec jsem to netušila.“

„To já taky ne,“ mávne nad tím vysoká žena a dál houpe kočár. Dítě vedle ní se klidně posadí na chodník a zívá. „Dozvěděla jsem se to minulý týden. A noviny zase neinformovaly. K čemu nám jsou?“

Matka se začervená a Pavel se dobře baví. Šéfredaktorem novin je totiž jeho nezodpovědný workoholický otec, kterého vidí jednou týdně. Člověk by řekl, že budou honorace, ale opak je pravdou. Taky, ale kvůli tomu, že otec je novinář, musí sekat latinu a moc nevyvádět. Takže některé věcí provádí velmi, ale velmi tajně.

„Hele, to je on.“

Pavel se otočí a zůstane stát. Narovná se a tiše zírá na vysokého Japonce s delšími černými vlasy. Myslel, že bude starý, ale podle jeho chabého odhadu je mu okolo třiceti. Sportovně oblečený a on hltá jeho perfektní postavu i elegantní chůzi. Škoda, že je tak daleko a nevidí mu do tváře.

Odkašle si a strategicky poznamená. „Mami, tamta fronta je ale fakt menší. Nemůžeme jít domů?“

„Cože? Potom, co jsem tu vystála hodinu a ty chceš domů? Kdepak zůstaneš tady. Jedná se o tvojí budoucnost, ne mojí.“

„Ale mami, on umí angličtinu.“

„Co tím chceš říct?“ zpozorní jeho matka a on zajásá. Má ji. Něco vždy zapůsobí.

„Jen, že bych se mohl zhoršit. Kluci prý říkali, že vyfasujeme Černou můru a ta je velmi přísná. Takhle bych mohl zadarmo mít hodiny angličtiny.“

„No já nevím…“

Nalomená. „Ušetříme peníze.“ Neví, proč na matku vždy zaberou peníze. Ne, že by trpěli nedostatkem. Otec coby novinář má dobrý plat a mamka jako učitelka ve školce taky. Posledně zaslechl, že by chtěli další dítě. No, on proti tomu nic nemá.

„Ale on je víš, co je…“

„Ale mami. Nežijeme přece ve středověku. Kdyby něco jednu mu ubalím,“ napne svaly a snaží se ukázat, že je má velké.

Smích a potom přikývnutí. „Jdeme.“ Chytne ho za ruku a vleče do už neexistující fronty. „kdyby něco si dovoloval, ihned mě a tatínka poinformuješ, je to jasné?“

 Pavel zajásá. Hurá a je vyhráno. Bude předstírat, že nic neumí a hodiny si nějak odbude. Ten chlap bude v pohodě, ale líbí se mu. Až se to dozví Jarda, omdlí. Je fanouškem všeho, co má něco společného s Japonskem. Nutno přiznat, že i jeho trochu nakazil. 

„Chtěli bychom se přihlásit!“ rázně řekne maminka slečně, která si z nudy čmárá do bloku. Ta udiveně zvedne hlavu a těká očima z maminky na mě.

Pavel se v duchu zasměje. Když se maminka rozhodne, nikdo ji z cesty nedostane.

„Ano. Jméno prosím.“

Maminka ihned zaregistruje pár jmen na papíře.

„Pavel Krátký.“

„Obor?“

„Hudba.“

„Ano, ale já chci vědět nástroj.“

„Aha,“ maminka trošičku zrudne, že ji nějaká slečna upozornila na její chyby. Zakládá si, že chyby nedělá. „Flétna.“

„Dobře. Začíná se ve čtvrtek. Do té doby musíte na tento účet složit zálohu. Váš učitel bude pan…“ rozpačitě koukne na přepis jména.

Pavel pobaveně zaregistruje zlomyslné maminčino uchechtnutí. Samozřejmě nedá na sobě nic znát, ale potom pěkně slečnu prodrbe s ostatními.

„Hikaru Tak.. Takahashi?“ dostane ze sebe napodruhé. „Tady jsou informace a účet,“ podotkne nenápadně a přisune brožurku a papír k mamce.

„Děkuji, ale můj syn je zde přihlášen každý rok. Děkujeme.“

Maminka umí být perfektně zdvořilá. Umí to ze školky, kdy musí uklidňovat rozčilené matičky.

„Husa pitomá,“ řekne o kousek dál. „Ani to neumí vyslovit a k tomu je to Takahashi Hikaru. Bože, kde se to učila?“

Pavel neví, jak tohle ví. Vždy si myslel, že ji nezajímá cizina. „Mami, jak to víš?“

Ta se shovívavě usměje. „Víš, musíš být připraven na všechno a poté, co máme ve školce i vietnamské děti… našla jsem si to na internetu. Musíme vyhledat, co to jméno znamená. Nejsem, až tak hloupá, jak si myslíš,“ prohlásí pyšně.

Pavel mlčí. Moc dobře si pamatuje dobu, kdy přišly počítače, a otec si jeden koupil. Mamka se ihned rozhodla to naučit. Nejdřív to vzdal otec a nakonec málem on, ale teď vládne počítači jak rozený pirát. Omezila mu některé stránky jen, co se dozvěděla o nebezpečí chatu, závislosti na počítačových hrách a kontroluje jeho oblíbenou on-line hru. Nakonec hru vzdal, protože tam nemohl být, kdy ho spoluhráči potřebovali. Snažil se to mamce vysvětlit, ale jako by mluvil do dubu. Na erotické stránky kouká s kamarádem, protože to bylo první, co mu zlikvidovala. Bohužel Marek má omezený smysl pro erotiku a vyhledává pouze ty, kde jsou ženské. Čím víc, tím lépe a chlap se tam jen občas kmitne. On by se raději díval na stránky, které jsou zastoupeny mužnějšími zástupci rasy. Bohužel to u kamaráda nehrozí a tak se velmi často nudí. Ale musí přiznat, že je to dokonale krytí, když se Marek ve škole rozpovídá, co zas prohlíželi. Ty jeho přestávkové prasečinky jsou proslavené.

 „Uvidíme, jak to bude. Kdyby si něco dovoloval, ihned mi to řekneš, ano.“

Maminka má o něj občas až nemístné obavy. Jako by mu bylo deset a ne sedmnáct. Prostě má tendenci na něj neustále dohlížet. Někdy ho to docela štve a někdy baví a občas je i vděčný.

„Samozřejmě mami, ale co, když si to vymyslela? Přece jen je z Japonska.“

„I to je možné. Ověřím si to a bude to, ale hlavně, že jsi tam zapsaný. Poslední dobou jsi na flétnu necvičil.“

Pavel zrudne a uhne očima. Co na to říct. „Prázdniny mami a víš, …“

„Zas jsi někde coural s kamarády. Pavle… aspoň, že se dobře učíš,“ hlesne a zneklidněně se zadívá na svého o hlavu vyššího syna.

Nemá na výběr. Matka a učitelka v domě, to je pohroma. Ještě, že má aspoň pamatováka. Problém je, že učivo začíná být každým rokem těžší a těžší a matka předpokládá, že půjde na vejšku. Ani neví, co by chtěl dělat. Sny o tom, že bude slavným hudebním virtuosem, zřejmě opustila před léty, ale každý rok ho nutí chodit do hudebky. Ne, že by mu to vadilo. Dokonce někdy je rád. Teď chce z něho mít inženýra nebo doktora. Jako by žili v komunismu. Povzdechne si.

„Konečně doma,“ poznamená, když dorazí po dlouhé cestě autobusem na kraj města. Bydlí ve vilové čtvrti. Dům zdědili po dědečkovi matky. Dědeček měl maminku velmi rád. Ke konci života říkal, že vypadá jak jeho nebožka žena. Podle fotografii by jí skutečně mohla být. S otcem se ihned pustili do přestavby a teď je to pěkný moderní dům s velkou zahradou a bazénem, čehož využívají jeho kamarádi. Zadívá se na železnou branku, která zavrže a potom na dům. I přes stavbu si zachoval svůj kouzelný secesní styl.

Projdou cestičkou lemovanou astrami a vejdou do domu. Pavel shodí boty k botníku a ignoruje matčin hlas, aby si je ihned uklidil. Vyběhne k počítači. Jediné, co mu matka úplně nezakázala je chat. Možná proto, že sama ho využívá. Zapne ho a zkroutí svoji vysokou postavu do židle.

„Au!“

„A uklidit.“

Pavel sebere boty a jde je uklidit na místo. Už dlouho to neudělala, ale když nejsou na svém místě, prostě je hodí dotyčnému na hlavu a je jedno, co zrovna dělá. Jednou mu takhle ve vaně přistála jeho oblíbená mikina, kterou si chtěl vzít na diskotéku. Naštvaný si tehdy vzal jinou. Otec a on stále nechávají povalovat věci na různých místech. Ze zvyku jim je hází na hlavu, ale není to už tak časté, jako dřív.

Uklidí boty, nakoukne do kuchyně, sebere kus sendviče, který mamka připravuje, uhne před plácnutím a vyběhne nahoru.

„Kde seš?“

„Uklízel jsem.“

„Jasan a jak bylo.“

„Ale chodím k nějakému Japonci. Prej je teplej,“ trochu se zastydí, protože on má, co povídat.

„Kecáš.“

„Ne.“

„Pavle večeře a dolu než vypnu elektřinu!“

„Mamka hrozí, že vypne elektrárnu, běžím, čao!“ vypne miláčka a seběhne na večeři. Mamka je schopna to udělat a na rozdíl od některých holek ví, jak vypadají jističe.

„Jsem tu.“

„Taťka volal, že se zdrží v práci. Honí uzávěrku.“

„Jako vždy,“ zabručí a sedne ke stolu a sendvičům. Mohl by si je vzít nahoru a zbaštit u počítače, ale mamka to nerada vidí a každý večer usedne s ní za stůl a jí. Nemluví spolu nic moc, pokud se to netýká školy a známek, ale má pocit, že je ráda, že není sama.

„Tak běž na ten počítač,“ pobídne ho, když dojí a chce pomoci s umýváním nádobí. „Budu ještě chvilku pracovat. Musím připravit…“ otočí se, ale v kuchyni už nikdo nestojí. Usměje se a zamyslí se. Vyrostl až moc rychle a začíná mít vlastní rozum. Už to není, co bývalo. Vzpomíná si jasně, kdy jí držel za ruku, v druhé flétnu a nadšeně žvatlal, jak se těší na hraní. Čas ubíhá až příliš rychle a ona už není nejmladší, ale stejně zkusí mít druhé dítě. Kolegyně v práci, říkají, že v jejím věku je to šílenství, ale medicína pokročila hodně dopředu. Tentokrát by chtěla holčičku, ale bude spokojená s tím, co přijde. I gynekolog řekl, že jí nic nebrání v početí druhého dítěte a Marek, její muž, souhlasí. Příští týden se dozví, jestli je těhotná nebo ne.

Neví, jak to Pavel přijme, ale myslí si, že dobře. Seshora zaslechne hudbu. Určitě zas je u počítače a hraje hry i přes její zákaz. Zanedlouho už mu nebude moci přikazovat. Rozhodne se sám. Už teď se rozhoduje sám. Dokončí mytí nádobí a přejde do obývacího pokoje. Vytáhne fotoalbum Pavla a prohlíží si ho. Rok za rokem a měnil se. Pohladí se mimoděk po bříšku. Možná už tam sídlí další človíček. Povzdechne si a vrátí album na místě. Poslední dobou hodně vzpomíná, co bylo.

„Pavle, chceš něco?“

„Ne díky mami. Povídáme si s kamarádem.“

„To je dobře a zítra zruším omezení.“

Pavel vykulí oči na zavřené dveře a tiše sleduje monitor. Něco se stalo nebo vzala konečně na vědomí, že mu je už sedmnáct? Bude moci… dělat co chce. Výskne. Bude moci jít, kam bude chtít a sledovat i porno. Uculí se. Bude fajn a hned tu zprávu napíše Markovi.

Po osmé se objeví Jindřiška a Alice. V devět musí je zrušit, protože se připojili jeho další kamarádi pod nicky Raven a Kosťa Nesmrtelný.

Okolo desáté seběhne dolu pro chipsy a colu. Vidět to mamka asi by mu udělala přednášku. Má tušení, že to stejně ví. O půl dvanácté to zabalí, protože musí zítra do školy. První den. Těší se na kamarády, ale rozhodně ne na učení.

***

Příští den s taškou přes rameno, s chlebem v puse vyrazí do školy. Je rád, že gympl na který chodí, je v rodném městě. Spousta jeho spolužáku chtěla vypadnout na intr. Některým se to podařilo, ale co ví, taky přes půlku jich není spokojeno. Cestou sebere Láďu a baví se o prázdninách a o všem možném.

U dalšího domu seberou Jiřinu, která opět jde za nimi s očima v knize, a oni ji dělají hráz, aby do něčeho nenarazila. Ta její vášeň už ji vynesla přezdívku knihomol a nerudné poznámky učitelů. Někteří nakonec vzdali snahu ji přilákat k jejich výkladům. Smůla je pro ně, že je premiant třídy a vždy všechno umí. Někdy, když je v špatném rozmaru je dokonce mučí a to se potom všichni baví. Je pichlavá jako ježek a nekompromisní jako soudce Lynch.

„Jiřino, jsme u školy.“

„Fakt?“ probere se a sklapne knihu, aniž ji založí. Zívne si.

„Cos dělala? Že jsi byla na nějaké mezi.“

Ale všichni v hloučku před bránou školy to vědí.

„Četla, co by. Měli byste taky číst. Knihy…“

„Dost!“ zvolá Mařka. Prolézá jen tak tak a většina si myslí, že je to kvůli jejím bujným vnadám.

„Hele, věděli jste, že Zámeček je obydlený?“

„Já se to dozvěděl včera,“ podotkne Pavel, který se rozhlíží, jestli neuvidí Marka. Sice zbytečně, protože ten jako vždy přijde pozdě, ale chtěl by s ním taky tu novinu probrat. „Včera na zápisném to povídala nějaká ženská.“

„Aaa?“ nechápou ostatní.

Pavel se ušklíbne. „Chodím k němu na flétnu a je teplej!“

„Ty vole!“ výkřiky obdivu a duše se mu tetelí blahem. Opět ve středu pozornosti.

„Aby tě nevošáhaval,“ prohlásí klidně Láďa.

„Hele, na co ty nemyslíš. Nestraš Pavla!“ rozzlobí se Jiřina. Pavel se usměje. Zase brání toho nepravého.

„Jednu mu ubalím a bude to,“ oznámí s přehledem a ukáže svaly. „Mám jít k němu, počkej, jo pozítří. Budu vám všem o něm vykládat.“

„A hele, jak se budete domlouvat?“ zeptá se zájmem Katty, která k nim přistoupila. Stejně jako zbytek skupinky pořádně zívá.

Pavel přešlápne. Ví, co bude následovat. „Anglicky.“

Smích a mohutný řechot Ládi. I vážná Jiřina se usměje.

„Lidi, já chtít zlatou muškou býtí,“ zapěje Láďa a zamává rukama ve vzduchu.

„Doufám, že tě ten smích u mě na hodině přejde,“ pronese někdo a všichni ztuhnou. Černá můra -  Angličtinářka, kterou nikdy nikdo neviděl v jiném oblečení než černém. „Myslím, že byste už měli jít. Pane Krátký, vy tu zůstanete.“

Pavla doprovázejí soustrastné pohledy a sám cítí, že se mu kolem krku ovíjí oprátka. Bože, co po něm chce?

„Zaslechla jsem, že budete mít hodiny navíc.“

„No, ne úplně…“ vykoktá.

„Ano?“

„Jen budu chodit na flétnu a učitel umí anglicky.“

„Pak jen doufám, že toho využijte, abyste nemusel rupnout,“ nemilosrdně řekne a Pavel ucítí tah oprátky vzhůru. „Tak běžte nebo nejdete do školy?“

Sarkastická potvora, pomyslí si vztekle. Zasedla si na mě. Nesnáší ji už teď. Kéž by se vrátilo jejich zlatíčko. Jenže ta je těhotná a než se vrátí do školy, bude už dávno stařec. Kruci, proč si musela to mrně pořizovat zrovna teď? Nemohla počkat ještě dva roky?

Zvědavé pohledy ignoruje a těžce se usadí do lavice. Rozvrh hodin. Tři hodiny angličtiny? Může si rovnou hodit mašli, zasténá pod nepřízní osudu a dumá nad rozvrhem, jestli je opravdu jejich třídy.

„Tak co ti chtěla?“ o přestávce se kolem jeho lavice shromáždí hlouček spolužáků.

„Pokud se nezlepším, tak rupnu.“

„Bába protivná.“

„Ale naučí,“ pronese klidně Jiřina.

„Tobě se to řekne. Ty máš strýčka v Anglii.“

„No a? Musím se taky učit. Například mi nejde matika.“

„Jeden předmět z padesáti, co?“ Složí hlavu na lavici a zírá ani neví na čí poklopec. Krucinál, má on to zapotřebí?

„No tak řekni tomu mistru, aby tě učil anglicky a ne flétnu. Stejně ji nepotřebuješ.“

„No jo. Už to vidím, jak anglicky koktám, že potřebuji hodiny angličtiny navíc a je to Japonec. Co, když bude umět anglicky hůř než já?“

„Zlato to víc nejde,“ Jiřina do něj nemilosrdně zaryje celou pravdu.

Pavel si povzdechne, když zazvoní. Lidská těla se složí opět do lavic v podivných paragrafech. Katty u okna zuřivě mačká SMS.

„Stejně jako loni, tak i letos je zákaz používat mobilů při hodinách, že ano slečno Kateřino Malá.“

„Ano, pane profesore, ale s tímhle se nechci rozejít!“ namítne a třída vybuchne v smích.

„Já vás dokonale chápu, ale nemyslím, že jedna SMS něco zmůže a váš chlapec jistě pochopí, co je důležitější. Telefon.“ Natáhne ruku k mobilu. Katty se na něho nenávistně zadívá a sevře rty. Neochotně mu podá mobil a sleduje ho celou dobu, co jde k tabuli. Oči všech sklouznou k modrému mobilu, který leží na kraji stolu. „Po skončení hodiny si ho můžete vzít.“

Na tabuli načmárá svoje jméno Václav Novotný

„Jsem učitel dějepisu. Kdybyste přes prázdniny někdo zapomněl, co učím.“

Pavel si řekne, že na tohle nikdo nemohl zapomenout, i kdyby si to silně přál. Učitel suchar, co nesnáší mobily. Zabavuje je jak na jezdícím pásu. Poslouchá nástin prvního pololetí a dumá o tom, proč zrovna on musel vyfasovat Černou můru. Povzdechne si.

„Je vám něco, pane Krátký?“

„Ne. Jen je toho hodně.“

„Děkuji. Aspoň někdo dával pozor.“ Pavel se zářivým úsměvem se rozhlédne. „Co byste řekli malému testu příští hodinu. Jen opakování toho, co jste jistě přes prázdniny zapomněli.“ Zasténání a hlavy na lavicích. Pavlův zářící úsměv pohasne.

„Ano je toho hodně a vy budete mít, co dělat. Takže si otevřete učebnice na stránce…“

Hromadné zasténání. Námitku, že je začátek školního roku ignoruje.

„Nemáme knihy.“

„Aha. To je strašné. Kde jsou ty časy, kdy žáci byli připraveni už od první hodiny. Pak vytáhněte sešity. Ty snad máte nebo ne?“

„Já nemám!“ klidně se přihlásí Láďa.

„Pane Krátký, dejte mu list papíru. Pan Nemotorný jistě rád si ji doma ještě jednou opíše.“

Láďa zakleje s hrůznou představou opisu doma. Vykašle se na to. Jenže dějepisář má výborného pamatováka na takové věci. Bude muset to opsat a příští hodinu ukázat.

„Tak jsem tu!“

Pavel se otočí po dveřích, v kterých stojí Marek. Vsadí se, že to táhl na počítači ještě další dvě hodiny po tom, co se na ICQ rozloučili. 

„Ano to vidím, pane Drzevinský. Sedněte si! Jestli míníte chodit takhle pozdě, rupnete.“

Marek vklouzne vedle Pavla a uculí se na něho.

„Jak bylo?“ zašeptá hlasitě a překvapí ho mrtvolná bledost jeho přítele. „Pane profesore Pavlovi je špatně. Mohu ho dovést na ošetřovnu?“

„Pane Krátký, nevypadáte opravdu dobře.“ Celá třída se otočí na Pavla a ti, co nevidí přes profesora, se vyklánějí, aby Pavla zahlédli.

„Ne děkuji.“

„Dobře. Tak si pište…“

„Zrádce,“ zašeptá napůl úst Marek a čmárá do sešitu pitominky.

Pavel zatím přemýšlí, jak zvednout svoji výkonnostní laťku v angličtině. Rupnout si nemůže dovolit. Bude muset dřít. Hodně dřít. Pokusí se přemluvit Jiřinu, aby mu dávala hodiny angličtiny. Bude muset prolézt ročník, i kdyby měl na kolenou požádat pana Takashiho o další hodiny. Pozítří ho uvidí.

Začne se těšit. Z toho jak ho na tu krátkou chvíli uviděl, vypadá moc dobře. Pohlédne na Marka. Ještě před rokem byl zamilovanej do svého přítele. Po jednom incidentu se to vytratilo. Chtěl by si nalézt přítele. Jenže na malém městě je to sebevražda a k tomu rodiče. Taky nic netuší. Nejvíc se těší, až vypadne ze školy na výšku. I proto musí prolézt. Jednoduše MUSÍ.

„Co je ti?“ Marek se k němu obrátí a přeloží papír s poznámkami z dějepisu. Přeloží ji a vyrobí letadýlko.

„Zasedla si na mě Černá můra, a pokud se nezlepším, trata dolu!“ ukáže směrem k podlaze.

Marek zapomene na letadýlko a zírá. „Děláš si prdel.“

„Nedělám.“

„To si nemůže dovolit!“

„A jako kdo ji v tom zabrání?“ vstane a jde na chodbu. Je velká přestávka.

Marek se postaví vedle něho. Ví, jak Pavel touží se, co nejrychleji dostat ze střední. Sice nechápe proč, protože on nemíní trávit další léta po školách, ale Pavel na to má. Co si pamatuje, tak o tom mluví a plánuje si, na kterou školu půjde. Popravdě občas má pocit, že mu je jedno jaká škola to bude. Hlavně velká Univerzita ve velkém městě. On taky chce vypadnout z jejich maloměstečka, ale ne do školy.

„Požádám Jiřinu o hodiny ajiny.“

„Ehm. Ještě nikdo ji k tomu nepřemluvil. Poohlédni se po jiných.“

„První Jiřina, zbytek uvidíme. Máme tři hodiny.“

„Dost, ale angličtinu musíme umět.“

„Do pekla!“ zavrčí, když zaslechne zvonění. Loudají se do třídy.

Pavel zbledne, když uvidí stát u tabule Černou můru. Těžce se posadí do lavice a nevšímá si soustrastného Markova pohledu.

Po skončení prvního dne se plouží domu s chmurnou náladou. Ani Katty s Markem se ho neodváží zastavit a tak jde domu sám. Doma pečlivě uklidí boty a vyjde nahoru. Klesne na židli u počítače a civí na ni. Černá můra předvedla, že to myslí vážně a vyvolala chmury nejen na jeho tváři, ale i na dalších. Všichni byli po její hodině jako zbití. Jedině Jiřina v pohodě křupala jablko a Můru ignorovala. Ta ji vyvolala a nastala anglická slovní přestřelka, kterou nedokázal nikdo sledovat kromě Martina, který si pod stolem hrál nějakou hru.

Fiasko 3 B třídy se ukázalo v plné kráse.

„Doprdele!“ zakleje u počítače.

„Co se stalo?“ zaslechne u dveří.

„Neklepeš nebo co?“ vyjede.

Maminka pokrčí rameny. „Měl jsi otevřeno. Jak bylo první den?“ V klidu se usadí na postel a zkoumavě přejíždí Pavla.

„Coby. Normálka,“ zavrčí a kopne do tašky, až zajede pod stůl. Učení nechce vidět. Chce se nějak odreagovat. Nejlépe u nějaké hry nebo programu pro dospělé.

„Aha. Tak proto kopeš do své oblíbené tašky? Vysyp to nebo mám zajít do školy?“

„Ne to ne,“ málem zasténá a horečnatě přemýšlí. „Dostali jsme na angličtinu Čer… profesorku Sovákovou.“

„Aaa?“

„Zasedla si na mě.“

„To je dobře. Potřebuješ to jako sůl a koukej nerupnout.“ Zvedne se a odejde. Pavel za ní hledí.

„A to si říkáš matka?!“

„Ano a tady máš něco k jídlu.“ Položí tác, pro který mezitím došla, usměje se a odejde. Tiše za sebou zavře dveře. Pavel pochmurně hledí na oblíbené chleby s kladenskou šunkou a na jemně perlivou vodu. A to prý je výhoda mít doma matku učitelku. Hovno je. Je to spíš noční můra.

Zapne počítač, že mu málem čudlík vrazí do vnitřností a čeká, až naběhne Windows. Chmurně přemýšlí, že by měl vytáhnout učení, ale nejspíš by učebnici rozmašíroval v šlehači. Nenávidí ji. Nenávidí Černou můru. K čertu s ní.

Vyzkouší omezení a s radostí zjistí, že matka splnila slib. Zvedne se a zavře pokoj. Sedne si k počítači a najede na stránky, které občas navštíví. Po chvilce si rozepne kalhoty a vytáhne si ho. Uleví se mu a sedí a kouká, jak jeden kluk souloží s druhým. Zavře stránky a utře se. Pochmurně zůstane sedět a přemýšlí co dál. Teď je mu to zrušení naprosto k ničemu, protože od rána do večera bude sedět u angličtiny.

Vyštrachá zakopnutou tašku a najde učebnici ajiny. Praští do ní a rezignovaně ji otevře. Zahledí se ven. Měl by být teď s kámoši venku a on tu sedí. Ten tlak je šílenej. Mamka a on…

Pokusí se ponořit do tajů ajiny.

***

„Tak dnes jdeš k sensei?“

„Cože?“ nechápe Pavel.

„Ty dutá hlavo. Uč se, uč se ještě víííííc,“ zapívá Jarda. „Bože, co bych za to dal, abych tam mohl jít. Hele, mohu jít s tebou?“

„Ani náhodou. Ještě bys ho mohl znásilnit,“ řekne se smíchem Pavel a jde směrem růžová budova, v které se pořádají různé kroužky, a kterou navštěvuje už X let.

Jarda trochu zrudne a kráčí dál vedle Pavla už proto, že mají stejnou cestu. Pavel v tašce si nese zobcovou flétnu. „Můj otec nemá na to, aby mi zaplatil tak drahý kroužek.“

„Mě spíš mrzí, že když se nastěhoval do Zámečku, je po našich lumpárnách.“

„Myslíš, že to ví?“ pochybuje Jarda a vzpomene si na vypáčené dveře. Jen tam řádili, nic víc.

„Nepochybuj. Nedivil bych se, kdyby to nahlásil tvému otci. Mohl bys to zjistit.“

„Pokusím se, ale musím být opatrnej, tak čau. Už jsi tady.“

Pavel pohlédne na hodinky. Za deset minut čtyři. Najisto vleze do budovy a jde směrem k hudební místnosti. Jsou dvě. Zastaví se přede dveřmi s cedulkou Takahashi Hikaru a opře se o stěnu. Vytáhne flétnu a naslouchá houslím. Housle? Zadívá se na dveře. Myslel, že učí flétnu. Počkat, není tu nakonec špatně?

Dveře se otevřou a vyjde malá přibližně desetiletá holčička s houslemi pod paží. Vyplázne na něj jazyk a zmizí. Pavel zavrtí hlavou. Ta dnešní mládež. Strčí dovnitř hlavu a rozhlédne se.

„Vy jste Krátký – san?“

Pavel zamrká. Co je? A potom mu to dojde. Čeština. On umí česky? Vleze dovnitř.

„Ano, pane profesore.“

„Můžete mi říkat Takahashi - sensei.“

„Ehm…“ vzpomene si na Jardu a oslovení. Zní to podobně. „Máte mít hodiny flétny,“ přejde do angličtiny a Pavlovi se uleví. Přece jen neumí česky.

„Ano, sensei.“

„Takahashi sensei,“ jemně ho upozorní.

„Ano…“ ty vole, co je to za zrůdu? Ale rozumí mu krásně.

„Máte nějaké noty?“ snaží se mluvit pomalu a výrazně. Je překvapený, že vidí někoho staršího. Zatím učil malé holčičky a jednu dospělejší. Jako by tady nebyli žádní chlapci, kteří se učí na hudební nástroje. Prohlédne si ho. Vysoký, štíhlý, podivně pokroucený, jako by neuměl stát rovně. Černé vlasy se světlejší patkou. Zelené oči a pravidelný obličej. Je hezký, usoudí v duchu a pokárá sám sebe. Je to žák a ty máš ho učit, připomene si, proč tu je.

Pavel si prohlíží svého učitele. Je vysoký a to si myslel, že asiaté jsou malí. Černé dlouhé vlasy, jaké viděl jen v asijských filmech kung - fu. Větší oči, ne ty škvírky a tvář normální. Urostlá postava v obleku. Jednoduše k sežrání.

„Tady, Takahashi sensei,“ podá mu sešit a je pyšný na to, že to řekl anglicky.

Takahashi ho převezme a potom mu padne zrak na hudební nástroj. Zamračí se. To má být jako co?

„Co je to?“

„Flétna.“

„Flétna? Ne příčná flétna?“

„Ne.“ Má pocit, že je rudý, protože vůbec nechápe, co po něm chce.

„Tak neučit. Učím jen na příčnou flétnu,“ a vychrlí anglicky ještě něco, čemu nerozumí.

„Jinou nemám,“ řekne tvrdohlavě a nemíní se hnout z místa. Je protivný, změní šmahem názor. Může mít pěknou postavu, ale je to blbec.

„Chtít mluvit s rodiči,“ řekne pomalu a pečlivě česky. Zní to jako by mu někdo vrtal zub, se v duchu zašklebí.

„Víte, Takahashi sensei, jsem bez talentu,“ řekne a skřípe zuby nad tím přiznáním. „Nevím, proč mám mít jinou.“ Aspoň tomu porozuměl.

„Nevadí, naučíme. Chtít mluvit s rodiči.“ Vrátí mu sešit a ukáže na dveře.

Pavel tomu nemůže uvěřit. On ho vyhazuje? Otočí se a práskne za sebou dveře.

„Měl bys říct nashledanou Takahashi sensei,“ zamumlá Japonec a ukloní se. Přistoupí k oknu. Takže teď má volno. V myšlenkách se vrátí k zeleným očím. Jsou krásné, ale je nevychovaný. Je zvědavý, jestli přijde některý z rodičů nebo ne. Odvrátí se od okna a přejde k žíněnce. Zvedne čtvrtku a tužku. Začne kreslit nevrlou tvář svého dalšího žáka. Slabounce se usmívá, když jednoduchými tahy vytváří rysy.

Pavel vztekle rázuje domů. Shodí boty a vyběhne nahoru. Flétnou mrští na postel a usedne do židle. Kouká na ni jak na hada. „Pitomec je to!“

„Jsi už zpět? Ale hodina ještě neskončila.“

„Je to idiot, mami. Neplať ten kroužek,“ řekne pochmurně.

„Ale já už peníze poslala a platbu nejde stornovat. Takže co se stalo?“

„Nic. Jen mu nevyhovuje flétna. Prý chce příčnou?“ nejistě to řekne. Popravdě zná jen ty dva typy. Možná existuje ještě jiná, ale ať si políbí šos. On nebude skákat jak on píská. Pozoruje, jak mamka vykulí oči a zvedne se.

„Cože? Tak drahou věc?“

„Jo,“ ošije se, když sleduje odhodlaný pohled. „Mami, co chceš dělat?“

„Jdu tam!“ Vyjde ze dveří a Pavel nehnutě sedí. Ušklíbne se. Sensei dostane, co proto a zaslouží si to, zmetek. Ale je krásný, vzápětí si pro sebe dodá.

„Já mu dám!“ Láteří a pouze v zástěře vyběhne z domu a jde ulici k Domovu mládeže. Cestou sundá zástěru a vejde do budovy. Ví, kde jsou hudební místnosti. Rozrazí dveře s Japoncovou jmenovkou.

„Dobrý den, já jsem paní Krátká.“

„Dobrý den, Takahashi Hikaru,“ ukloní se a ona znejistí.

„Jdu ohledně mého syna.“

„Flétna?“ nadhodí anglicky.

Polkne. Angličtinu příliš neovládá. „Ano. On nemá talent, je zbytečné mít jinou flétnu.“

„Pak je mi líto. Učím jen příčnou flétnu,“ řekne zdvořile. „Mohu ho to naučit.“

„To nemehlo?“ zasměje se.

Hikaru zamrká, ale zůstane vážný. Nezná to slovo a její smích. Proč se směje? Svému vlastnímu synovi?

„Pane Takahashi,“ Hikaru udiví, jak hezky to vyslovila, „já ji seženu, ale mohla bych vás o něco požádat?“

„Ano?“

„Mohl byste na toho uličníka mluvit anglicky. Jenom anglicky,“ upřesní.

Takahashi se v duchu usměje a zopakuje si nové slovo. Uličník. Proč ne. Ukloní se. „Bude mi potěšením.“

„Děkuji a nashledanou. Kdybyste něco potřeboval, obraťte se na mě.“ Ukloní se a vyjde ze dveří. Venku vydechne vzduch a přikývne. Ví, na koho se obrátit. Vyjde z budovy a jde směrem ke své známé.

Pavel se podívá na hodinky a zamračí se. Je už pryč hodinu a půl. Co tam jenom dělá?