SONP

„Damiene, doufám, že máš úkol,“ práskne mě do zad Alen.

„He? Jaký úkol?“ zamrkám zmateně a podivám se na spolužáka.

„Do angliny,“ objasní mi Alen se smíchem. To snad ne, já na něho zapomněl jak na svou smrt! Vystřelím z lavice a hrnu se ke svému tajnému idolu a mozku celé třídy.

„Lukášku, že mi půjčíš angličtinu,“ zeptám se s nejkrásnějším úsměvem, kterého jsem schopen, aniž by se na mě podíval, přisune mi sešit a dál si čte. Zhroutím se do lavice vedle něj a pustím se do opisování. Soustředím se hůř, kvůli jeho přítomnosti, ale je to lepší než kdybych to opisoval daleko od něj, mám tak aspoň záminku se na něj občas podívat, když předstírám, že se dívám, co v jeho sešitu je. Má nádherné písmo.

„Díky, máš to u mě,“ usměji se na něj a vrátím se k sobě do lavice.

„Tak, co už jsi mu to řekl?“ otočí se na mě Alen.

„Blázníš? Vedle něj jsem úplný blbec, nedokážu mu říct, že se mi líbí, co kdyby se mi vysmál? Co když není na kluky a co když pro něj nic neznamenám?“ zaúpím tiše a obrátím se na nejkrásnějšího kluka ve škole. Jen si vezměte hnědorudý, krátce střižený účes a oči jako zralá whisky, jiný příklad mě vážně nenapadá, překrásně tvarované rty a bezchybná sametová pleť. Je o půl hlavy vyšší než já, mohu k němu jen vzhlížet. Copak by se zahazoval se mnou?

Mám obyčejné blonďaté vlasy, které jsem se snažil trochu oživit černými melírovanými proužky po celé hlavě, vodově světle hnědé oči a obyčejné rty. Jak rád bych cítil ty jeho na mých, ale je to nesplnitelný sen, stejně jako vše.

„Proč se tak podceňuješ? Jsi pěkný a jsi dost chytrý, tedy víc než většina. Ještě jsem si nevšimnul, že by se otáčel za holkou,“ snaží se mě povzbudit přítel.

„Jenže se neotáčí ani za kluky,“ schladím jeho nadšení.

„Jsi beznadějný skeptik, viděl jsi snad někoho ze třídy, komu dává opsat domácí úkol? Tedy kromě tebe?“ zeptá se mě s povzdechem.

„No to neviděl,“ musím zaraženě přiznat. Po pravdě, neviděl jsem ho otáčet se za kýmkoliv a to jsem ho párkrát i potajmu sledoval.

„Tak vidíš, pako,“ zamrká na mě povzbudivě.

„Když on si mě nevšímá, určitě má na víc než na kytaristu, který není ani v kapele,“ zatluču se do lavice. Alen si jen pro sebe povzdechne, ale nestihne nic říct, protože zazvoní.

Do třídy vejde angličtinářka a my se postavíme, dá nám pokyn sednout a vyvolá mě k tabuli, jediné štěstí, že jsem se na slovíčka podíval a úkol si stačil obšlehnout. Posadí mě s dvojkou a vyvolá dalšího, když se ozve Alen.

„Pani učitelko, ale to je nespravedlivé, všechno uměl,“ rozhořčí se spravedlivě.

„Do mého známkování vám nic není,“ setře učitelka Alena vztekle.

„Je, když je nespravedlivé,“ odsekne spolužák.

„Alene nech toho, to je v pohodě,“ snažím se spolužáka uklidnit.

„Co si to dovoluješ? Vyučující jsem tu já,“ rozkřikne se učitelka.

„Možná, ale dost špatná, když mu zhoršujete známku jen proto, že je gay,“ odsekne Alen.

‚Tak ti děkuji, kamaráde,‘ povzdechnu si v duchu, když na sobě ucítím Lukášův upřený pohled. Vím, že je to jeho pohled, protože mě propaluje až do hloubky duše a nikdo jiný na mě takový účinek nemá.

„A co s tím chceš dělat?“ zeptá se učitelka, Alena posměšně.

„To uvidíte,“ odpoví klidně a odejde ze třídy. Alenův táta je ve školství, takže jeho slova se nebudou brát na lehkou váhu, nejspíš si to uvědomí i učitelka, protože za ním vyběhne. Do konce hodiny se už ani jeden nevrátí, se zvoněním se do třídy vřítí rozběsněná učitelka a vezme si věci. Pak se vrátí Alen, očividně spokojený.

„Nechtěl jsi to, že jsem gay rozhlásit rozhlasem?“ zasyčím na něho vztekle.

„Nemyslíš, že by to bylo zbytečné? Za chvíli to bude vědět celá škola,“ podívá se na mě pobaveně. Navzdory lavici, která mi stojí v cestě, mu skočím po krku a začnu ho škrtit.

„Pane Damiene Kovaříku, můžete mi prozradit, co tu děláte?“ zeptá se učitel dějepisu, ani jsem si nevšimnul, že zvonilo.

„Škrtím spolužáka, pane učiteli,“ odpovím mu v klidu a Alena pustím.

„Proč ho neškrtíte po vyučování? Za to byste mohl jen vy, a ne škola, která má na vás dohlížet. Víte, co je s tím papírování? A proč jste ho vůbec škrtil?“ zeptá se učitel, celkem příjemný děda, škoda, že učí poslední rok.

„Jen jsem ve vyučování prozradil jeho orientaci, pane,“ zasýpá Alen.

„Alene, to je neomalenost! Měl jste to anonymně napsat na dámské záchodky a věděla by to celá škola do pěti minut. Pro úplnost jste tam ještě mohl dopsat, kdo se mu líbí,“ vytkne spolužákovi učitel a celá třída se položí smíchy. Já se rudý jak rak zahrabu co nejníže do lavice a modlím se, aby se pode mnou otevřela zemně a pohltila mě.

„Vidíte, to mě nenapadlo, takže Damienovi se líbí… au, vražda!“ zaječí, když ho sejmu dějepisnou knihou, ze které jsem si připravil referát. Je jen patnáct centimetrů silná.

„Alene uklidněte se, jestli zemřete, dám vás do muzea jako jediný exponát, který zemřel rukou dějin,“ uklidní ho učitel pobaveně. Třída se rozesměje znovu. Je mi při tom šíleně trapně, ale přesto se pevně odhodlám, že mu dnes po škole řeknu, co k němu cítím a pak děj se vůle boží.

„Myslím Damiene, že jste si na dnešní hodinu měl připravit referát,“ otočí se na mě, když se třída uklidní. Kývnu a se zrudlými tvářemi jdu před tabuli, přednesu referát a mám, co dělat, abych se nezakoktal, jak na sobě cítím jeho spalující pohled. Dočista mě vyschne v krku.

Pro jeho jediný úsměv bych s klidným svědomím zbavil nebe hvězd, či spoutal moře a dal mu ho k nohám.

Oddechnu si, až když si sednu, jen co tak učiním, ozve se rozhlasem ředitel, že se mám dostavit do sborovny. Vyběhnu ze třídy, jako by mi hořelo za patami.

Podívám se za Damienem a začnu přemýšlet, jestli by se mnou chodil, líbí se mi už dlouho, ale zřejmě u něj nemám šanci. Nevím, co by s takovým šprtem, jako jsem já, dělal.

Na rozdíl ode mě má tisíc koníčků a nádherně hraje na kytaru, povzdechnu si a znovu skloním hlavu k rozepsané písničce.

Tak zdá se, že jsem skončil, je zvláštní, že inspiraci mám jen, když je blízko. S povzdechem zavřu sešit s písněmi a začnu dávat pozor. Stíhám psát a ještě se dívat po dveřích jestli už jde, do konce hodiny se nevrátí. O přestávce vyjdu na chodbu, zajdu na své obvyklé místečko k oknu, kde si otevřu knihu a začnu číst.

„Lukáši ahoj,“ pověsí se mi na krk nějaká slepice alias ségra a na tváři ucítím oslintaný polibek, až se otřesu hnusem.

„Do prdele pust mě než ti ty ruce polámu, ségra,“ zavrčím a potlačím nutkání zvracet.

„Ty teda jsi, já se chci pochlubit, s jakým chodím klukem a ty mi řekneš ségra,“ třískne mě po zádech Alice, až se zlomím.

„Na to si najdi jiného pitomce ne mě,“ setřu ji a zamračím se na ni.

„Tak se už nezlob. Co Damien, už jsi mu řekl, že se ti líbí?“ zeptá se mě zvědavě. Zrudnu až po kořínky vlasů. Naši sice vědí, že jsem na kluky, ale jediná Alice ví, kdo se mi líbí, kdyby to vyplavalo na povrch… nechci na to pomyslet.

„A co ty a Petr?“ oplatím ji stejnou mincí.

„Dnes jdeme na rande, už se konečně rozhoupal,“ informuje mě s úsměvem. Závistivě si povzdechnu, o co to mají normální páry jednoduší.

„No nevzdychej a radši se rozhoupej,“ zamračí se na mě.

„Tobě se to řekne,“ zabručím a zalezu za knihu.

„Jak mně se to řekne? Na celé škole jste gayové jen vy dva, to jsem si zjistila a chodíte kolem sebe jako hory kolem kostky cukru,“ sundá mě ruce s knihou. Vyprsknu smíchy.

„Alice, přemýšlím, jestli máš rozum. Hory kolem kostky cukru nechodí, protože stojí na místě,“ poučím ji z pozice staršího bratra.

„Přesně tak jsem to myslela. Jeden je za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Jestli chceš tak ti ho sem přivedu, aby ses ho zeptal, rozumbrado,“ zamračí se na mě.

„Tak to ani nezkoušej,“ zaječím až se všichni na nás otočí.

„Zbabělče,“ obviní mě a naprosto právem.

„Náno,“ prsknu na oplátku. Chvíli se na mě dívá se zúženýma očima a pak odejde, že se s kreténama nebaví. S povzdechem si prsty projedu vlasy a zamířím do třídy, hned mi padne do očí Damien, který leží na lavici a vzlyká. Pomyslím si, že je to nejspíš z toho problému a jdu si sednout na své místo. Nemám odvahu za ním jít a zeptat se ho.

Jdu z ředitelny, kde probíhala revize z dnešního zkoušení z angličtiny a skoro půl hodiny se pásl na tom jak ředitel seřvává angličtinářku. Vzhledem k tomu, že on býval taky angličtinář mě mohl prozkoušet on. Chtě nechtě nejspíš budu muset Alenovi poděkovat.

Zahnu na chodbu ke třídě a prudce se zastavím, nevěřícně pozoruji, jak se k Lukášovi plíží holka, skáče mu kolem krku a dává mu pusu.

Víc vidět nechci a tak zapadnu do třídy a lehnu si na lavici, aby nikdo neviděl moje slzy, skovám obličej do lokte.

„Damiane, co se stalo? Snad to té krávě neprošlo?“ zeptá se mě Alen, který je zahledne.

„N-ne. Lukáš má holku,“ vydoluji ze sebe škytavě a naplno se rozbrečím.

„To je mi líto Dami, ale kluků je spousta, určitě se někomu budeš líbit,“ obejme mě chlácholivě kolem ramen.

„Když já chci jen jeho,“ štkám.

„Můj ty smutku, co ti mám na to říct? To přebolí a pak si najdeš správného kluka, třeba mu i budeš moct říkat Lukáš,“ snaží se mě uklidnit Alen. Vím, že to myslí dobře, ale zrovna teď něco takového slyšet nechci. Pak ve třídě ucítím jeho přítomnost a snažím se uklidnit, abych se před ním neshodil.

„Víš, co? Dneska tě pozvu na pohár do té nové cukrárny, slyšel jsem, že tam mají bezvadné,“ snaží se mě Alen povzbudit. Kývnu, sice na sladké moc nejsem, ale dnes udělám výjimku, když se mi zhroutí tříletý sen, že budu chodit s Lukášem.

Můžu jen děkovat bohu, že jsem se neztrapnil tím, že bych ho zval na rande. Vezmu si kapesník, který mě podá Alen, a vysmrkám se. Začínám litovat, že je Alen na holky a že už s jednou skvělou víc jak rok chodí. Lepšího kluka si Milada přát nemohla a Alen lepší holku.

 Kdyby byl na kluky, nejspíš bych požádal jeho, aby se mnou chodil, ale takhle jsem aspoň vděčný, že je můj přítel a že ho neodradilo ani to, když ze mě vydoloval, že jsem vlastně na kluky.

„Děkuji, jsi skvělý přítel,“ usměji se na něho a špinavý kapesník vrazím do kapsy. Vrátím mu ho vypraný.

„To je dobré slyšet to od někoho, kdo mě před hodinou škrtil,“ zasměje se pobaveně.

„Máš mi být vděčný, takhle aspoň  na Míle vydoluješ nějaké mazlení,“ drcnu do kamaráda s lepší náladou, která hned klesne pod bod mrazu, když se podívám směrem k Lukášovi.

„Jestli mě napřed preventivně netřískne pánví po hlavě,“ zasměje se Alen a já se rozesměji s ním.

„Půjdeš po škole do hudební třídy?“ zeptá se mě kamarád.

„Nejspíš jo, chci si přezpívat dvě písničky, které mě včera napadli a podařilo se mi je zapsat, než odšuměli do věčných krajin,“ zasměji se.

„Výborně, tak se hlásím jako dobrovolný posluchač, vždyť ty by ses tím mohl z fleku živit,“ drcne do mě Alen. Nevěřícně se zasměji a nerozebírám to. Nějak přežiji zbytek vyučování a pak s kamarádem zamířím do hudebky, kde vytáhnu kytaru a zkusím par akordů. Pak začnu zpívat.

Dokončím poslední akord a juknu, co na to kamarád. Alen sedí na lavici se zasněným pohledem a usmívá se jak magor někam do zdi. Je mi jasné, že teď z něj nic nevydoluji a tak začnu s další písničkou, aniž bych věděl, že skrytý za dveřmi nás poslouchá Lukáš. A, že ho chytí hlavně ta druhá, kterou začnu zpívat mírně chraptivým hlasem…

Tu bolest v tvém srdci znám, je to osamění,

Dřív než řekneš, zůstaň, jsi sám

Myslíš, že nikdy se to nezmění,

To, že se pleteš jen já znám

Už  dlouho jsi v srdci mém

Tvůj obraz zaklínil se v něm

Nikdy nepochopíš, co cítím já

Pokud své srdce neotevřeš

Prosím

Čti v srdci mém,

co pro ostatní je jen čistý list

čti v srdci mém,

jen ty v něm můžeš číst

netuším, jak říct ti mám

že tvůj stesk i touhy znám

jen pro ten jediný moment a čas

já chtěl ten okamžik znovu krást

otoč se, vrať se,

ukradni ten čas

jen pro tebe lásko

já vrátím se zas

proto

čti v srdci mém

co pro ostatní je jen čistý list

čti v srdci mém

to jen ty v něm můžeš číst

to jen ty v něm můžeš číst

to jen ty v něm můžeš věčně číst

„Fakt nechápu, proč nejdeš k nějaké kapele, vzala by tě všemi dvaceti a ještě by jí chybělo,“ ozve se Alen, který se konečně vytrhne ze svého rozjímání.

„Protože, stojím nohama na zemi. Nikdo se zdravým rozumem, by o mě ani nezavadil,“ odpovím mu a všimnu si stínu za dveřmi. Rozběhnu se tam a rozhlídnu se po chodbě. Nikde nikdo není.

„Děje se něco?“ zeptá se mě Alen a jde ke mně.

„Ne, jen jsem měl divný pocit, že je někdo za dveřmi,“odpovím a vrátím se do učebny, abych nástroj uklidil do skříně.

„To jen větříček,“ zasměje se Alen a se smíchem jdeme k východu. S  brebentěním, se přezujeme a vyrazíme ven. Za námi jde Lukáš, ale snažím se ho ignorovat.

„Stejně jsi blbec, když se o to aspoň nepokusíš,“ vyjádří svůj názor na moje zpívání Alen a rozběhne se přes cestu, aby mohl dát své dívce pusu. S pokrčením ramen ho následuji, pořádně se podívám a pak začnu přecházet, v tom se zpoza rohu vynoří auto a šílenou rychlostí se řítí na mě. Nejsem s to v šoku zareagovat, to za mě udělá někdo jiný, když mě důrazným strčením odhodí  na chodník. Otočím se v čas, abych viděl, jak pod koly končí Lukáš a řidič přidává plyn, aby ujel, stačím si zapamatovat aspoň značku a už běžím k ležícímu Lukášovi. Ze školy vyběhne zdravotník a začne Lukáše prohlížet.

Lukáš se na okamžik probere.

„Lukáši, proč?“ zeptám se ho vyděšeně.

„Máš nádherný úsměv,“ zašeptá nesmyslně a upadne do bezvědomí. Chvíli na to přijede záchranka a policie.

Než mě policie vyslechne a pustí, odjede záchranka se sirénou do nemocnice.

„Vy jste v pořádku?“ zeptá se mě policista.

„Jo jsem,“ odseknu, když se ujistím, že už nic nepotřebují, sbalím se a začnu obíhat nemocnice, kde leží Lukáš.

Najdu ho až v třetí. Naštěstí mě za ním pustí, od sestřičky se dozvím, že to naštěstí není moc vážné, ale i tak si v nemocnici pár dní poleží.

Sednu si k němu a chytnu ho za ruku, vzhledem k tomu, že si myslím, že je v bezvědomí a že mě neslyší, si mu dovolím vylít celé své srdce.

„No konečně jsi mu to řekl, jen nechápu, proč jsi čekal, až ho srazí auto. Mimochodem jsem Alice jeho sestra,“ ozve se za mnou příjemný hlas, prudce se otočím, abych se podíval do tváře holky z chodby.

„Ale on je v bezvědomí,“ obhájím se.

„A kde jsi na to přišel? Probral se sotva pár minut po tom, co ho přivezli ze sálu, jen mu operativně museli srovnat ruku,“ vysvětlí mi. Prudce se otočím k posteli a setkám se s Lukášovým jantarovým pohledem. Zrudnu a začnu couvat, chytne mě za ruku.

„Až mě pustí, půjdeme spolu na rande,“ slíbí mi a zavře oči.

„Co… jak…“ snažím se vykoktat rozumnou otázku rudý jak rak.

„Jednoduše, bráchovi se líbíš už hodně dlouho a měl strach tě oslovit, s tebou to bylo nejspíš stejné,“ usoudí jeho sestra a vypadá, že se dobře baví. Zůstanu na ni hledět s otevřenou pusou, tak tohle jsem nečekal.

„Jak se do mě mohl zamilovat?“ zeptám se nechápavě.

„Pro tvůj úsměv, hrozně krásně se usmíváš, vlastně jsi nádherný celý,“ promluví tiše Lukáš.

„Totéž můžu říct o tobě,“ usměji se. Pak se podívám zvědavě na sešit, který donesla jeho sestra, chvíli odolávám a pak ho zvědavě otevřu. Je plný krásných písniček. Zarazím se na poslední písní, je tam jen jeden verš

Pro tvůj úsměv vzdám se záře hvězd

Pro tvůj úsměv nechám se k hříchu svést…

Usměji se, tuhle dopíše, i kdyby se měl zbořit svět, podívám se na Lukáše, kterému se na tváři usadil úsměv.