1. Loučení

Probralo ho zavrzání dveří. Max se lekl, škubl sebou a vyskočil z koženého křesla. Jeho Alex stál před ním, vrátil se k němu? Ne, nemožné. Pak si to uvědomil a pohled se mu stočil k prázdné flašce od whisky. Jen sen. Usnul u stolu. Mohl jen děkovat tomu, že byla sobota. Rozhlédl se okolo, jestli jsou všechny Alexovy věci v pořádku. Snad po tisící vzal do ruky jeho oblíbenou knížku - Malého prince a láskyplně přejel její starou vazbu. Zamyslel se, vlastně ji ještě nečetl, musí to napravit, pomyslel si. Odložil ji a otevřel malou krabičku, kde na bílém podkladu leželo několik světlých vlasů. Pohladil je prsty. Dlouho se díval na společné fotky.

Finsko, jejich první dovolená. Dokonce i dnes si vybavoval jak příjemné bylo teplo, které vydával oheň v krbu, jak měkké byly huňaté kožešiny před ním a jak krásný na nich byl milovaný Alex. Jen vzpomínky. Otevřel oči a všechny památky na něj opatrně naskládal zpátky do krabice. Jeho nejcennější majetek. Vše co zbylo.

A zítra se společně vydají na svou poslední cestu…

„Sbohem. Můj jediný.“ A hodil. Stál osamoceně na kamenitém mořském útesu a pozoroval částečky prachu, které se ještě teď vznášely ve vzduchu. Radostně vířily a točily se před ním a dál tvrdohlavě oddalovaly poslední loučení. Stejně jako ony, i on nechtěl odejít.

„ Alexi.“ Zašeptal.

Po tváři mu jako vodopád stékal proud slaných slz. Poslední úsměv, definitivní rozloučení, smutné a dlouhé. Vítr na svých perutích nakonec odnesl jeho jedinou lásku života do ztracena. Rty se nepatrně zachvěly. Sbohem. Zůstal opřený o chatrné zábradlí ještě dlouho do noci.  

Druhý den si v hotelovém pokoji zabalil těch několik málo věcí, které si sebou vzal, naložil je do auta a odjel. Splnil jeho poslední přání a teď se musel vrátit. Vrátit se a žít, protože on si to tak přál. Nikdy mu nic neodepřel, nemohl ani teď.

„Padá hvězda. Podívej. Myslíš, že mi splní mé přání?“

„Jsou osamělé a daleko. Nevěř jim, lidé je nezajímají.“

„A kde tedy najdu svou hvězdu?“ zeptal se mladík bezelstně se zakloněnou hlavou a dál pozoroval noční oblohu.

„ Nehledej. Splním ti všechna tvá přání.“

Na tváři anděla se objevil hřejivý úsměv.

 Zastavil na odpočívadle a netečně se díval na krajinu před sebou. Je pryč. Slzavé kanálky  dávno vyschly a srdce se v hrudi bodavě svíjelo a křičelo. Seděl v autě až do okamžiku, kdy se na nebi objevily první hvězdy. Vystoupil, zapálil si cigaretu, zaklonil hlavu a pozoroval oblohu. Velký vůz, Malý vůz, Pegas, Andromeda, Orion odříkával  lhostejně nejznámější souvětí.

Seznámili se v planetáriu, kde pracuje.

Centaurus, Scorpius, Libra, Lyra… Otočil se na druhou stranu a zarazil se.

„Padá hvězda.“ Pronesl tiše. Zavřel oči a v myšlenkách vyslovil své zoufalé přání.

Vrať se….!

2. Návrat

O tři měsíce později.

Naučil se s tím žít. Každý den bojoval se svou touhou všechno vzdát. Nejhorší pro něho byla rána, první okamžik po otevření očí, ona zrádná myšlenky a vzpomínky na něj. Nikdy neměl probouzení v lásce. Bylo pondělí a jako pokaždé i dnes, brečel. V zrcadle pozoroval svoji tvář a vzpomínal na rána, kdy v koupelně nestál sám. Vzpomínal i na čas, kdy spolu byli šťastní a smáli se každé hlouposti. Upravil si neposlušné černé vlasy a studenou vodou si opláchl šedé oči. Zhluboka se nadechl. Další den začínal…

„ Maxi, vezmeš si tu školu nebo chceš ty důchodce. Jen tyhle dvě skupiny chtějí dnes odborný výklad. Wilhelm je nemocný, takže si to s Novotným musíte rozdělit?“

„ To je jedno, třeba tu školu.“ Max apaticky pozoroval plochu počítače před sebou. Zasekl se.

„ Tak dobře.“

„ A Maxi, jak ti je?“

Oči jeho kolegy se na něj soucitně zadívaly.

„ Dobře.“ Zalhal.

Měl rád práci. Práce pomáhala zapomínat. Unaveně se zvedl ze židle, nasadil hraný úsměv a vyšel na chodbu, kde na něj, namačkáni jeden na druhém, čekali dnešní návštěvníci.

„ Vítám vás v našem planetáriu, prosím, pojďte se mnou.“ Řekl a rozhlédl se po dospěle vypadajících mladých lidech.

Připomněli mu Alexandra.

Sklonil hlavu a snažil se zatlačit slzy deroucí se neúprosně do očí.

„ Prosím, pojďte za mnou.“

Dovedl je až do hlavního sálu s kopulovitým stropem, stupňovitě se zdvihajícími lavicemi a malým pódiem uprostřed. Když se všichni usadili na svá místa, vzal do ruky mikrofon a počkal až se na stropu kopule objeví hvězdy Severní oblohy.

„ Celá obloha je rozdělena na 88 souhvězdí. To jsou seskupení hvězd, které připomínají mýtické hrdiny, zvířata nebo věci. Hvězdy se zpravidla označují buď vlastním jménem nebo latinským názvem….“

„ Ale to jistě moc dobře víte, takže přejdeme ke složitějším věcem..“ V ten moment se strop planetária začal měnit a objevily se složité výpočetní vzorce.

„Chci se milovat pod hvězdami.“

„ Já taky, ale je zataženo a prší. Bude nám stačit postel?“

„ Myslím, že ano. S tebou by mi stačila i sklepní kobka.“ Zvonivý zvuk smíchu rozehřál místnost na tisíc stupňů. Maxe něco napadlo. Vstal z teplé náruče svého milého a zašátral v pracovní tašce. V ruce zacinkal svazkem klíčů.

„ Budou ti stačit hvězdy jižní oblohy?“

„ Vezmi si bundu, venku prší.“ Dodal ještě a díval se do překvapené tváře svého přítele.

V ten moment slunce explodovalo..

Sálem to zašumělo a ozvalo se několik hlasů.

„ Bude pokračování?“ ozval se někdo. Max se vzpamatoval. Zasnil se a zapomněla na výklad.

„ A kde jsem přestal?“ zeptal se hloupě.

 V třesoucí ruce dál svíral mikrofon.

Obloha zmizela, rozsvítilo se světlo a lidé se začali pomalu trousit k východu. Max si oddechl, měl to za sebou.

 „ Promiňte, vy jste Maxmilián Seifert ?“ ozval se za ním příjemný hlas. Takový měl i Alexandr.

„ Doktor Seifert ?“

„ Ano to jsem, s čím…“

Max, který stál k dotyčnému obrácený zády, se otočil.

Podíval se na mladíka před sebou a srdce mu při tom vynechalo dva údery. Byla tohle krutost osudu, výsměch nebo naděje? Stejné vlasy, stejný plachý úsměv, stejný postoj. Ne, nebyl to on. Jeho Alexandr měl o trochu světlejší vlasy a jinak tvarovaný nos. Ale.

„ Jste pan Seifert?“ Ozval se nesměle mladík, když se Max neměl k odpovědi.

„ Ano.“ Vzmohl se Max na jednoslabičnou odpověď.

„ Rád vás poznávám, jsem studentem astronomie na jedné soukromé škole tady v Praze. Teď píšu seminární práci a chtěl bych některé věci prodiskutovat s vámi. Jde mi hlavně o některé poznatky z vaší poslední knížky. Pokud by jste si na mě našel čas. Vím, že jste…

„ Ano.“

„ Vážně? To je úžasné, chci říct. Jsem moc rád.“

„Jmenuji se Gabriel.“

Díval se za ním dlouho, dokud se mu neztratil v davu lidí. Papírek s telefonním číslem v ruce ho v mysli hřál jako nově vzniklé slunce.

Dlouhou cestou domů přemýšlel o tom setkání, nemohl si tu líbeznou tvář vyhnat z hlavy. Nerozuměl svým pocitům, byl v něm zmatek. Když myslel na dnešní setkání s Gabrielem měl pocit, jako kdyby podváděl Alexandra, ale na druhou stranu Gabriel vypadal jako Alexandr. Věděl, že to není on, ale jeho srdce se s tím stále nemohlo srovnat. V myšlenkách mu první hlas našeptával Alexandr se vrátil. Je zpátky. Ale pak se v jeho hlavě ozval ten druhý hlas. Není to on.

Není to on? 

Byl snílek a chtěl snít. Věřil prvnímu hlasu.

„ Máš nějaké zkušenosti s muži?“

„ Naprosto nemravné,“ zachichotal se mladší muž a provokativně se protáhl na bílém prostěradle.

„ Nechci ti ublížit, ještě neznáš své limity.“

„ Je to v pořádku, uděláme to. Pojď ke mně Maxi.“

Nenechal se pobízet dvakrát a vášnivě objal mladého muže pod sebou. Konečně jsou spolu.

Z myšlenek ho vyrušilo zaklepání. Klika se pohnula a ve dveřích se objevila Gabrielova tvář, tak podobná té Alexandrově.

„ Dobrý den.“ Pozdravil plaše se usmívající Gabriel a urovnal si na rameni tašku.

„ Dobrý den, pojď dál.“ Max se marně snažil uklidnit své splašeně bijící srdce. Myslel si, že Velký třesk může v jeho životě být jenom jednou, ale co když se mýlil? Zelené oči a usmívající se mladík před ním ho nutily pochybovat.

Není to on. Není to on. Opakoval si v duchu, ale tělo ho zradilo. Celé jeho vnitřní Já ho zradilo a on se po dlouhé době usmál.

Alexandr.

3. Opakování

Maxův vesmír se už podruhé obrátil vzhůru nohama. Bylo to jako deja vu, byla to minulost, která začala ožívat v přítomnosti. Vše se opakovalo, had se zakousl do svého vlastního ocasu. Bylo to jakoby Alexandr vstal z mrtvých a znovu projasnil jeho šedý život. Spřátelili se a začali se navštěvovat. Max po nějaké době nabídl Gabrielovi tykání a od té doby měl pocit, jako by jeho život byl jako dřív. Nejblaženější pocity prožíval v den, kdy u něj Gabriel poprvé přespal. Ustlal mu na vlastní posteli a sám si lehl na gauč. Ale v noci, tiše jako myška, se z obýváku vykradl a celou noc proseděl u své postele. Hlídal Gabrielův spánek.

Není to on! Ozývalo se stále častěji jeho svědomí, ale on sotva ty hlasy vnímal.

Max se pomalu protáhl v posteli a otevřel oči. Rukou lehce zašátral vedle sebe a až poté obrátil hlavu místo vedle sebe. Alex tam nebyl. Nejprve se polekal, ale když ucítil vůni linoucí se z kuchyně, uklidnil se. Ten den snídali v posteli. Byla to jejich první společně strávená noc.

Gabriel vstal v devět hodin. Podíval se na hodinky, oblékl se a šel se podívat po Maxovi. Spal na gauči jako nemluvně. Nechtěl ho rušit a tak se porozhlédl po bytě. Nakonec se pustil do přípravy snídaně. Nespěchal. Přednášky měl až pozdě odpoledne a sám Max mu říkal, aby se ráno neostýchal a vzal si lednice vše, na co bude mít chuť. Bytem zavoněla vůně čerstvé snídaně.

Max otevřel oči. Ve dveřích se objevil Gabriel s tácem jídla. Max se usmál.

Jsou stejní.

4. Splněné přání

O dva měsíce později.

Mýlil se, nebyli stejní. Jejich povahy byly rozdílné jako Slunce a Měsíc. Gabriel byl plný života, neustále mluvil, seznamoval se s novými lidmi, sportoval, přednášel, byl neustále v pohybu a jeho nejoblíbenějším společníkem byl Max. Stali se z nich přátelé. Alexandr byl jeho pravým opakem. Klidný, nerad se stýkal s lidmi, rád zůstával doma, kde si většinou četl, kamarádů moc neměl a od prvního setkání miloval Maxe. Tak moc.

„ Maxi, já. Můžu se tě na něco zeptat?“

„ Ptej se.“ zvedl hlavu a zaklapl lístek, objedná lososa a opečené brambory. Alex to měl vždycky rád, snad bude i Gabriel.

„ Víš, moc o sobě nemluvíš, jen mě napadlo, jestli máš třeba přítelkyni nebo tak. Někdy mi připadáš strašně smutný.“

„ Já, víš, nerad bych o tom mluvil. A co ty? Máš hm..přítelkyni?“ Snažil se ovládat, aby nebylo poznat, jak moc se bál jeho odpovědi na ní.

„ Jmenuje se Lucka, ale zatím se jen tak oťukáváme.“ Slunce explodovalo a nově vzniklá Černá díra začala požírat celý jeho křehký svět. Měl pocit, že už v životě víc ztratit nemůže.

„ To je skvělé. Budu ti držet palce, aby vám to vyšlo.“

Očima zkoumal kostičkovaný vzor červeného ubrusu a snažil se potlačit slzy, neúprosně se deroucí na povrch. Znova.

„ Maxi, panebože.“

Nezvládl to. Gabriel se k němu přes stůl nahnul a pevně jej uchopil za ruku. Zelené oči na něj hleděly s nevyřčenou otázkou.

„ Je mrtvý.“ Zašeptal.

„ Zemřel.“

Gabriel držel jeho ruku do doby než se objevil číšník s jídlem. 

Max se děl v práci a přemýšlel o Alexandrovi, přemýšlel o tom, jestli je to Gabriel. Přemýšlel pořád dokola. Teď, když věděl, že má rád muže, přemýšlel jestli by mu o svých pocitech měl říct. Nevěděl. Dál tupě zíral před sebe. Najednou mu zazvonil telefon. Volal mu Gabriel, kanceláří se rozezněla stejná melodie, která dříve patřila i Alexandrovu číslu.

Usmál se. 

Gabriel v knihovně potichu zaklel. Vždycky vše nechával na poslední chvíli a to se mu nevyplatilo. Tu knížku potřeboval, proč jen musela být zrovna půjčená? Proč vždy musel být tak nezodpovědný? Otočil se a s hromadou knih a časopisů v tašce vyšel ven na ulici. Jako kometa mu hlavou prolétla spásná myšlenka. Vyhrabal telefon a vytočil číslo.

„ Maxi! Jsi moje záchrana. Jsi doma? Potřeboval bych si od tebe půjčit knížku, viděl jsem jí u tebe na stole minulý týden.“

„ Gabrieli, oh, já nejsem doma. Máme hodně práce, vrátím se až pozdě večer. Ale víš co?  Nechávám náhradní klíč u sousedky. Zavolám jí ať ti ho dá a ty jsi jí u mě najdi, ano?“

„ Dobře, děkuji. Uvidíme se zítra.“

„ Počítám s tím.“

„ Zatím.“

„Ahoj.“

Gabriel si radostně povyskočil a autobusem se svezl až k sídlišti, kde Max bydlel. Paní Tichá, baculatá sousedka, mu s úsměvem předala klíč a ještě strčila kus buchty. Poděkoval a odemkl si Maxův byt. Nebyla to jeho první návštěva, proto automaticky zamířil do jeho pracovny. Uviděl jí okamžitě. Ležela na okraji stolu z tmavého dřeva. Na pracovní desce byl nepořádek, kterému vévodilo několik rozházených fotek. Gabriel se neubránil zvědavosti a zběžně si je prohlédl. Na každé z nich byl blonďatý kluk, přibližně v jeho letech, velké zelené oči, delší světlejší vlasy. Maxmilián byl na muže, to už nějaký čas věděl. Ale to, co ho zarazilo byla skutečnost, že z fotek se na něj usmíval on sám. Ozvala se rána, jak mu kniha z rukou dopadla na zem.

On a Maxův mrtvý přítel.

Byli stejní.

„ Alexandr.“ Přečetl na zadní straně jedné z fotek.

„ Tohle jsi neměl vidět.“ Ozval se za ním smutně Maxův hlas. Přišel velice tiše. A i přes to, jak rychle autem jel, nepřišel včas. Celou cestu si nadával do hlupáků.

„ Připomínám ti ho, že?“ zeptal se Gabriel klidně.

„ Od prvního okamžiku, co jsem tě uviděl.“ Nemělo smysl lhát, už ani nemohl. Neměl na to sílu.

„ Myslel jsem, že sním. Seznámili jsme se v planetáriu.“ Nic netajil. Nechtěl.

„ Aha.“

„ Měl jsem ti to říct. Nevěděl jsem jak. Já..“

„ Mlč.“

Gabriel se pomalu otočil a s odhodlaným výrazem došel až před Maxe.

„ Mám tě rád Maxi.“

„ Já vím.“

„ Jsi můj přítel a přátelé se o sebe navzájem starají a pomáhají si.“

Max jen přikývnul. Absolutně netušil, kam tím Gabriel míří.

„ Nemám rád tvůj smutek. Chci, aby ses víc smál.“

„ Nejde to Gabrieli. Už se neumím smát. To jen s tebou..“ Max sklonil hlavu.

„ Nejsem on, nemůžeš se na mě celý život upínat. Nevyčítám ti to, ale..“

„ Bránil jsem se tomu, ale nešlo to. Jsi mu tak moc podobný.“

„ Dobře, když to nejde jinak, stanu se tvým Alexandrem, abys ses s ním mohl rozloučit. Udělat tlustou čáru a začít znova žít.“

Gabriel přistoupil k Maxovi blíž, sbíral odvahu. Pravou ruku položil na jeho tvář.

„ Polib mě. Jsem přece tvůj Alexandr.“

Max nevěděl, co si má myslet, byla to snad hra? Zadíval se na chlapce před sebou. Na chvíli zavřel oči a když je otevřel, už se nerozmýšlel. Krev mu bouřlivě tepala ve spáncích, když se něžně přivinul k Alexandrovu tělu. Nikdy mu žádnou prosbu neodmítl, nemohl ani teď. Byl jeho hvězda a ta přání plní.

„ Alexandře,“ zašeptal. Prsty se proplétal v jeho vlasech a konejšivě ho hladil.

„ Usmíváš se.“ Zašeptal Alexandr, když se jejich rty od sebe konečně oddělili.  Stáli v objetí ještě dlouho a hleděli si do očí, do momentu než se na nebi ukázaly první hvězdy. Balkónovými dveřmi dovnitř pronikal chladivý vzduch.

„ Podívej, padá hvězda. Měl by jsi si něco přát.“ Řekl Alexandr a ukázal prstem do dáli.

„ Nemusím, všechno se mi už splnilo.“

Hvězda spadla bez přání z noční oblohy.

„ Děkuji.“ Řekl Max Gabrielovi, když odcházel. Alexandr se na něj naposledy usmál, než definitivně zmizel z jeho života. Nic se mezi nimi nezměnilo, stále byli přátelé. Možná až uvidí padat hvězdu, vysloví další přání.

Možná…