SONP

Z nebe se bez ustání sypaly drobné lehké vločky a pokrývaly vrstvou nové nadílky krajinu už dávno zasypanou třpytivým sněhem. Všichni měli hodně práce s jeho odklízením a nezdálo se, že by tomu byl v brzké době konec. Přesto si nikdo nestěžoval. Ne dnes. Byl štědrý den a všude vládla sváteční atmosféra. Alespoň v této části města, kam se nedostala předvánoční nervozita a shon.

Před malým činžovním domem, nazdobeným různobarevnými blikajícími světýlky, stál mladík zachumlaný v teplém kabátě a zasněně se díval do nebe. Nechával si rozpouštět padající vločky na tváři a v duchu si pobrukoval vánoční koledu, jejíž melodie zněla z prvního patra. Miloval zimu i sníh a užíval si každého okamžiku na mrazivém čerstvém vzduchu. Rád se zapomínal při pozorování padajících vloček a snil o pohádkovém světě kdesi na Severním pólu, o kterém mu jako dítěti vyprávěla jeho matka. Co na tom, že už byl pár let dospělý. Bylo krásné snít.

„Dylane, dneska máš nějakou dobrou náladu…“ vyrušil ho z rozjímání ženský hlas.

„Dobré ráno, paní Kelly. To víte, je štědrý den,“ usmál se na prošedivělou shrbenou paní a opřel se o lopatu, kterou stále držel v ruce. „Co tak brzy?“ Urovnal si na hlavě kulicha, sundal rukavice a zašmátral v kapse. Vytáhl krabičku cigaret a jednu si zapálil. Blaženě potahoval, zatímco se rozhlížel po odvedené práci. Přes noc napadlo dalších dvacet centimetrů sněhu a tak měl opět o práci na celé dopoledne postaráno.

„Pravda, dnes by měl být každý šťastný. Už sis našel přítelkyni, nebo budeš opět sám?“ Dylan se podíval na starou paní s odpadkovým pytlem v ruce. Měl ji rád od prvního dne, co se sem přistěhoval. Připomínala mu matku, i když ve starším provedení. Opřel lopatu o plot a přešel k ní.

„Nepotřebuju mít společnost, abych byl na štědrý večer šťastný. Zůstaňte tady, já to za vás vyhodím. Shody jsem ještě pořádně neuklidil a mohla byste uklouznout.“ Vzal si černý pytel a rychle přeběhl přes celou zahradu po neuklizeném sněhu až za plot ke kontejneru. Kdyby někoho měl, ona by to jistě zjistila jako první. Na to byla velice všímavá.

„Jsi moc hodný chlapec. Až je tě tu pro nás škoda… měl by sis najít nevěstu a ne se stále starat o dům plný důchodců.“ Povzdechla si. „Byla bych moc ráda, kdybys mi dělal společnost u večeře, pokud už nemáš něco v plánu,“ nabídla, jako každý rok.

Jo, nevěstu, raději bych ženicha… Ne, přítel, milenec by mi určitě stačil… pomyslel si Dylan, ale staré dámě jen s úsměvem přikývl. Nemělo cenu jí to vymlouvat. Neměl potřebu, aby tohle tajemství o něm někdo znal. Ti stařečci, kteří s ním sdíleli stejný domov, by to nemuseli pochopit. Byl rád, že mu důvěřují. Byli pro něj rodinou, kterou neměl.

„Děkuji, moc rád přijdu. Vaříte znamenitě. Letos budete zase sama?“

„Nevím. Měl přiletět vnuk, ale letiště jsou dočasně kvůli sněhové kalamitě zavřená, takže možná zůstane doma,“ povzdechla si smutně stará paní.

„Michael?“ Napadlo okamžitě Dylana. Sousedka přitakala. Měla sedm vnuků, ale jen Michael za ní jezdil nejčastěji. „Tak to si nemusíte dělat se mnou starosti… já večeři nějak zvládnu…“

„Ani náhodou, chlapče. Trvám na tom. Michaelovi přece nevadíš. Myslela jsem, že si rozumíte…“ mračila se, až se musel Dylan usmát.

„Přijdu rád, jen jsem vám nechtěl přidělávat starosti.“

„To je jen malá službička za to, jak se o nás staráš…“ poznamenala, než se otočila ke dveřím a pomalu opatrně vcházela do domu. „Tak večer v šest, nezapomeň…“ zavolala ještě přes rameno a zmizela za vchodovými dveřmi.

Dylan naposledy potáhl z cigarety a pustil ji na zem. Chvilku sledoval, jak si žhavý nedopalek vypaluje do sněhu díru. Tak Michael přijede… její nejstarší a taky nejhezčí vnuk. Možná byli hezcí i ti ostatní, ale jemu se vždy líbil zrovna on. Když se sem přišel ucházet o práci domovníka, byl zrovna Michael na návštěvě u babičky. Vlastně i kvůli němu tu práci vzal. A taky kvůli možnosti služebního bytu. Byl tu teprve tři roky, ale už tehdy měl dojem, jako by ho znal dávno. Silně ho to k němu přitahovalo, i když to tehdy bylo ještě dítě. Jenže teď už je z něj pohledný mladík. Málem ho v létě ani nepoznal. Těšil se na něj, i když tu jistotu, že opravdu přijede, neměl.

Popadl lopatu a s lepší náladou se pustil opět do práce. Chtěl toho udělat co nejvíc, aby zítra nemusel brzy vstávat. Malé děti nemohly dospat, jen aby zjistily, co jim Santa nadělil, zatímco on si připadal utahaný, jako by celou noc tvrdě dřel. Každý rok to bylo stejné a nikdy nevěděl, proč. Ale vlastně mu to bylo jedno.

Štědrý den se přehoupl v štědrý večer, jakoby ho odvál kouř z komína a Dylan se chystal k sousedce na večeři. Většina obyvatel bytovky byla u svých rodin a tak ještě odpoledne zkontroloval, jestli je vše v celém objektu v pořádku. Taky zabalil velkou láhev ovocného vína do barevného papíru. Paní Kelly ho milovala a nic jiného od něj nikdy nechtěla přijmout.  Vykoupaný, oholený, načesaný a slušně oblečený se před šestou vyhrabal z bytu, aby nepřišel pozdě. Neměl rád nedochvilnost a neslušelo se to. Byl zvědavý, jestli Michael dorazil. Vždycky ho tak rád škádlil, když byli spolu, ale při jeho poslední návštěvě měl pocit, že se mu vyhýbá. Dneska by však neměl kam utéct, kdyby seděli u jednoho stolu.

S úsměvem na rtech zaklepal na dveře a čekal. Trvalo dlouho, než cvaknul zámek. To znamenalo, že mu jde otevřít stará paní. Že Michael ještě nedorazil.

„Dobrý večer, paní Kelly,“ nedal najevo mírné zklamání a dál se mile usmíval. Odměnou mu byl stejně milý úsměv staré ženy. Přesto na ni bylo znát nějaké trápení.

„Dylane… jdeš přesně,“ pochválila ho a pozvala dál. „Michael nepřijel. Volala jsem k nim domů, ale nikdo mi to tam nebral,“ svěřila se okamžitě a znovu posmutněla.

„Nejspíš jsou někde na návštěvě a určitě se vám co nejdříve ozvou,“ snažil se ji trochu uklidnit Dylan. Objal malou postavičku a políbil ji na obě tváře. „Krásný štědrý večer, přeji…“ Podal jí zabalenou láhev.

„Dylane, říkala jsem ti, že si nemáš dělat starosti…“ zlobila se naoko, ale už se zase usmívala. „Tvoje přítomnost je staré ženě tím nejhezčím dárkem, víš? Je těžké být stále sám…“ Vzala ho volnou rukou za loket a vedla do malé kuchyně, odkud vonělo pečené maso. Usadila ho za nazdobený stůl, připravený pro tři osoby a do středu tabule postavila mísu s kouřící polévkou. Dylan zatím otevřel víno, které měla připravené i se skleničkami a rozlil do dvou sklenic.

„Nalej i do třetí, ať cítí, že tu byl očekávaný…“ zašeptala a posadila se ke stolu naproti Dylanovi. Sotva dolil i do třetí sklenice, semkla stařenka vrásčité ruce a šeptem se modlila. Dylan zavřel oči a v duchu se modlil s ní. Už si na tenhle její netradiční rituál zvykl. On žádné tradice moc nedodržoval. Ani si pořádně nepamatoval, co dělali na štědrý den s matkou.

„Tak ať se tu zase za rok ve zdraví sejdeme…“ Přiťukli si vínem a při tom mysleli na všechny své známé a přáli jim v duchu jen to nejlepší. „A na Michaela, aby mu všechno dobře dopadlo…“ dodala ještě stará paní a Dylan na ni nechápavě pohlédl. Upil ze svého vína a postavil ho na stůl, zatímco mu paní Kelly nalévala do hlubokého talíře polévku. Co se asi s Michaelem děje, že takhle mluví? Na jazyku ho svrběly otázky, ale považoval za nevhodné se na to teď ptát.

„Víš, Michael má doma nějaké problémy. Otec na něj nemá moc času a macecha… škoda mluvit,“ povzdechla si. Dylan v ruce držel lžíci a upíral na ní modrý pohled. Nechápal to. „Promiň, že tě tím zatěžuju…“ pousmála se omluvně. Sklonila se nad svůj talíř a pustila se do polévky.

„To je mi líto… něco vážného?“ Nabral si i on první lžíci a se zaujetím hleděl na její tvář.

„To netuším. Michael není zrovna moc sdílný, ale když posledně volal, zdálo se mi, že je nešťastný a ptal se mě, jestli by u mě mohl bydlet, až bude plnoletý…“

Dylanovi se sevřelo hrdlo. To už bylo vážné. Věděl z jejího vyprávění, že nemá matku, že mu zemřela, když byl ještě malý, ale netušil, že je to s jeho rodinou až tak zlé. Alespoň však už chápal, proč tak často jezdí za svou babičkou. Vždycky mu ho bylo podvědomě líto, aniž by tušil proč. Tohle nevěděl.

„A vezmete ho sem?“

„Moc ráda. Je to hodný kluk. Jen nevím, jestli to půjde. Přece jen žije v jiném státě a co na to řekne jeho rodina? Budu si muset promluvit se zetěm. Mohl by tu třeba pokračovat ve studiu. Určitě by se nějaká pro něj vhodná škola našla…“ nevědomky plánovala společnou budoucnost se svým vnukem a Dylan mlčky poslouchal. Vlastně se mu představa, že by ho vídal častěji, velice zamlouvala. „…je to všechno složitější, ale kdyby to šlo, mohl by se sem nastěhovat už v létě. Byt mám dost velký a jeden pokoj by měl pro sebe…“ Dylan jen přikyvoval a při tom mluvení ještě stíhali oba jíst. Byl tak zabraný do jejích slov a vlastních myšlenek, že se ani nenadál a bylo po večeři. Nechápal se. Byl by rád, kdyby tu bydlel, ale nebude ho to spíš ještě víc trápit? Michael byl kluk, kterého si po nocích představoval po svém boku, ale nezdálo se mu, že by byl stejný. Toho by si přeci všiml. Ne, Michaela mít pro sebe nemůže. To by paní Kelly neunesla.

„Uvidíte, že to všechno dobře dopadne…“ pronesl po delší chvilce ticha, když se zdálo, že stará paní už domluvila. Ani nevěděl, o čem mluvila naposledy.

„Kéž by… zasloužil by si víc lásky, než jakou mu poskytuje jeho otec… Vždycky jsem své dceři říkala, že by si ho neměla brát. Ale ona měla svou hlavu a teď za to platí její syn…“ znovu smutně vzdychla a zvedla se od stolu. Dylan se také zvedl a pomohl s prázdnými talíři do dřezu. Na tohle nebylo co říct.

Přesunuli se do obýváku, k vánočnímu stromku a s horkým punčem se usadili do velkých křesel před televizi. Na stolku už byly rozestavěné šachové figurky a čekaly jen na ně. Hráli je spolu dost často, ale většinou končili remízou. A to je ani neuměl hrát, když sem přišel. Ani dnes tomu nebylo jinak a s daleko lepší náladou uklízeli figurky do sametových pytlíků. O Michaelovi už nepadlo ani slovo.

„Moc vám děkuji za pozvání i vynikající večeři…“ objal Dylan při loučení starou paní. Vůbec mu nevadilo, že se najedli, zahráli si a že tím štědrý večer skončil. Paní Kelly chodila brzy spát a on se ještě mohl dívat doma na televizi a zobat oříšky. Nebyl náročný a navíc byl unavený. Připadal si, že to s tím sněhem dnes trochu přehnal.

„Já ti děkuji, Dylane. Za tvou společnost i za to, že jsi mě vyslechl… Takových věcí si staří lidé váží víc, než čehokoliv jiného…“ Pohladila ho po rameni a vyprovodila ke dveřím. „Dobrou noc, Dylane a kéž ti kouzelná vánoční noc splní tvé nejtajnější přání…“

„Dobrou noc…“ zašeptal s úsměvem na rtech. Kéž by. Ale tak nějak nevěřil, že to jeho přání by mu nějaký Santa dokázal splnit.

Ve svém suterénním bytě shodil ze sebe oblečení a hodil ho do křesla před televizí. Teď se mu nechtělo rovnat ho do skříně. Byl tu sám a nikomu nepřekáželo. Mohutně zívl. Copak už jsem tak starý, že se mi chce tak brzy spát? Zatřepal sám nad sebou nevěřícně hlavou a pustil si jeden ze starých filmů, které měl rád. Sice ho už viděl několikrát, ale nic lepšího po ruce neměl. Pohodlně se jen ve slipech uvelebil na gauči s polštářem pod hlavou a bylo mu předem jasné, že usne dřív, než skončí. Právě teď si vzpomněl, proč na štědrý večer nikam nechodí. Vždycky moc brzy usnul, i když jindy s ponocováním problém neměl. Zachumlal se do deky a zavřel oči. Neměl důvod být vzhůru. Nebylo s kým trávit tenhle svátek. Bylo lepší ho zaspat…

***

„No to je dost… Dylane, dělej, nebo to všechno nestihneme. Letos toho Santa nadělil hodně…“ probudil Dylana nesmlouvavý pisklavý hlásek a usilovné třesení. Dylan se posadil na gauči a zmateně zamrkal na skřítka, který před ním nasupeně stál s rukama v bok.

„Axi?“ zíral na mužíka v zelenočerveném oblečku se špičatou čepicí na hlavě. Kdyby neměl vousy, řekl by, že je to ještě dítě. Ale on byl nejstarším skřítkem a něco jako Santa Clausovým důvěrníkem.

„Ha… už ses probral… no fajn. Tak pohni tím svým vyhublým Santovským zadkem a oblíkej se. Tvůj děda už na tebe čeká.“ Hodil po Dylanovi hromádku červených věcí a nervózně podupával nožkou ve špičatých, nahoru zakroucených botkách. Dylan se zamračil, ale poslušně se nasoukal do červených kalhot.

„U Santy… zase jsi zhubnul?  To snad ani není možný… víš, jak moc energie na tebe budeme muset vyplýtvat? Nechápu, že ti to dovolil. Kdybys byl na Severním pólu s námi, už bys byl pěkně kulaťoučký a zarostlý. Není ti trapný nemít na bradě ani jeden chlup? Taková potupa… hubenej Santa s umělýma vousama… a ještě ke všemu se ani nejmenuješ Santa, ale Dylan,“ kroutil hlavou do ruda rozzlobený mužíček. „Neuvěřitelné, čeho jsem se to dožil,“ mumlal si pod vousy.

Dylan se rozesmál. Vždycky ho takhle sepsul, sotva se objevil. „Víš moc dobře, že kdyby děda nesouhlasil, že bych za něj Santu nedělal. On je Santa Claus. Já jsem jen jeho vnuk a ještě částečně člověk. Nemám nárok nosit titul Santa Clause. Na to si musí vychovat jiného dědice. A navíc o to ani nestojím…“ dodal rychle, když už se Ax nadechoval. Každý rok to samé.

„Jiného… jsou ještě moc malí a on je moc starý… už tuhle svoji funkci nezvládá,“ šeptl zasmušile skřítek a podal Dylanovi ještě kabátek. Sotva si ho oblékl, mezera mezi jeho tělem a volným oblečením se vyplnila vzduchem, takže navenek vypadal jako pořádně macatý Santa.

„Proto jsem souhlasil s tím, že mu pomůžu. Myslím, že to stále zvládá dobře. Dětičky na celém světě se zdají být šťastné. Co na tom, že dárky za něj rozvážím já. Nikdo nic nepoznal už léta. Koluje ve mně i jeho krev. Ale především jsem člověk a tím chci také zůstat. Slíbil jsem mu, že dokud nebude mít náhradu, že za něj kouzelnou vánoční noc obstarám. A netvař se, jako bys o tom nevěděl. Stejně mě neukecáš…“

Skřítek se na podpatku otočil k oknu a hvízdnul. Tím dohady na chvíli ukončil. Dylan přešel k němu a vyhoupl se na parapet.

„Ahoj, Rudolfe,“ pohladil soba, který se vznášel ve vzduchu pod jeho oknem. Za doprovodu jeho odfrknutí se posadil do malých sání pro dva, hned vedle skřítka a šťouchl do něj nafouklým zadkem. „Kdybych byl tlustší, nevešli bychom se sem…“

„Přijel bych většími saněmi…“ odsekl skřítek a prásknul opratěmi. Tiše se vznesli do nebes.

Dylan se díval pod sebe, a prohlížel si krajinu. Věděl, že tu bydlí, ale nic jiného si momentálně ze svého lidského života nevybavoval. Tohle byla součást dědových podmínek, bez kterých by nemohl zůstat člověkem. Když byl Santa Clausem, zapomněl na lidský život. Jakmile však splnil svou povinnost a vrátil se, zapomněl na to, že je i Santa Clausem na jednu noc. Že vůbec něco takového existuje. Ale to věděl jen teď. Až ráno procitne, bude zase jen člověkem. Jeho původ byl složitý. Kdysi mu to děda Santa vyprávěl, když ho jako patnáctiletého o kouzelné vánoční noci navštívil a chtěl ho vzít k sobě. Dozvěděl se, že měl syna a dceru. Jenže syn se zamiloval do lidské dívky a porušil kvůli ní pravidla. Navštívil ji v jedinou noc, kdy Santa smí mezi lidi a z té krátké návštěvy se narodil on. To jeho otec měl teď předávat dárky dětem, ale on se vzdal svého nadpozemského života a oženil se s Dylanovou matkou. Dlouho však spolu nežili. Onemocněl a po dlouhé nemoci zemřel. Ale to si Dylan moc nepamatoval, byl ještě malý. Zůstal sám se svou matkou a neměl nejmenší tušení, proč má tak neskutečně bílé vlasy a ledově modré oči. Věděl, že po otci. A teď i věděl, proč. I když ho život na Severním pólu lákal, nechtěl opustit matku. A tak žil dvojím životem, aniž by to jako člověk tušil. A jako Santa nesměl do své práce míchat lidské city. Proto na jednu noc zapomínal na život mezi lidmi. Neměl strach, že zapomene být Santou, o to se staral Ax.

„Dylane…“ vítal ho bělovousý stařec ze svého velkého křesla, sotva se objevil ve dveřích krásného domu.

„Dědo…“ přeběhl k němu se slzami v očích Dylan, sklonil se a objal ho. Santa Clausovy paže se kolem něj ovinuly a on si k němu klekl, aby mu položil hlavu do klína. „Stýskalo se mi…“ Myslel si, že když o něm celý rok neví, že se mu po něm nemůže stýskat, ale opak byl pravdou. Stále podvědomě cítil, že mu někdo schází. Rodina. Široká dlaň mu přejela po krátkých světlých vlasech.

„A nechceš u nás zůstat? Nemusel bys být sám,“ navrhnul Santa stejně jako před třemi lety, když Dylanovi zemřela matka.

„Ne… chci se vrátit. Tam je můj domov. Stýskalo by se mi po tom všem a mám takový pocit, že mě tam někdo potřebuje.“ Otřel si oči a zvedl se ze země. K jeho věku už se moc nehodilo být sentimentálním.

„O ano… sleduju tě. Našel sis domov… Ale kdyby sis to rozmyslel…“

„Děkuju, dědo… myslím, že být Santou na jednu noc mi bohatě stačí… a jak se učí tví následníci?“ změnil rychle téma. Uvědomoval si, že by bylo lepší, kdyby se už nevracel ani na tu jedinou noc. Ale dokud ho bude děda Santa potřebovat, bude mu i nadále pomáhat.

„Jsou to raubíři… ale myslím, že Claus osmý bude vhodným nástupcem,“ pokýval stařík hlavou. „Ale ty jsi lepší…“ usmál se pod vousy, až se nadzvedly.

„Pane, nerad ruším vaši chvilku nostalgie, ale je nejvyšší čas.“ Vpadl jim do řeči skřítek Ax a svíral v ruce tlusté desky s adresami a přáními. Dylan se poslušně zvedl a nasadil si čapku. V ten moment měl vlasy dlouhé a bradu zarostlou bílým vousem. Musel se smát, jak moc si teď připadal staře. Jako by se díval do dědova zrcadla.

„Tak hodně štěstí, Dylane – Santo Clausi,“ popřál mu na rozloučenou starý Santa a zamával mu na cestu.

Dylan se usadil do velkých saní s Axem po boku a převzal si od něj desky. Skřítek popohnal sobí spřežení a už se vznášeli vzduchem neviděni lidským okem. Jen ti, co opravdu hluboce věřili, jen ti mohli zaslechnout cinkot rolniček.

„Páni, je jich letos opravdu víc, než loni…“ listoval deskami a podvědomě hledal jediné jméno. Jezdil rád ke všem dětem, kteří si na Vánoce něco přáli. Nacpával se sušenkami, které měl nachystané i se sklenicí mléka a byl rád, že nepřibírá. Ax se na něj zadíval a chvilku ho pozoroval.

„Jestli hledáš Michaela, pak ho tam letos nenajdeš…“ pronesl vážně. Dylan se lehce začervenal. Jak to může vědět?

 „Proč? Vždycky si něco přál…“ zarazil se. Byly jen dva důvody, proč nesplnit někomu přání. Buď si už nic nepřál a přestal věřit, nebo zemřel. To by ho už ale nikdy neviděl. Už takhle ho mrzelo, že ho smí vidět jen jednou za rok.

„Proč ti tak záleží zrovna na něm? Už to není to sedmileté dítě, které si přálo oživit rodiče,“ připomněl mu Ax. Dylan si vzpomněl na tu noc, kdy Michaela poznal.

Už to bylo deset let, co Dylan poprvé jako doprovod Santa Clause naděloval spícím dětem dárky. Pečlivě pročítal jedno jméno v seznamu za druhým a užíval si to. Na tu noc jako Santa nikdy nezapomněl. Bylo mu patnáct, když spolu se svým dědou Santou vyjel na saních do zasněžené noci. Té noci jeli také navštívit Michaela a Dylana zaujalo jeho přání. Přál si plyšového medvídka, ale to přání bylo na poslední chvíli změněno v jiné. Chtěl, aby se mu vrátila maminka, která umřela při nehodě měsíc před vánocemi. Jenže jeho druhé přání bylo vyškrtnuté a to první podtržené modrou tužkou. Santa Claus změnil jeho dárek. Tehdy se poprvé dozvěděl, že Santa dokáže darovat téměř cokoliv, jen ne život, nebo živou bytost. Dylanovi bylo líto, že Santa malého Michaela zklame. Vymohl si od dědy, aby mu směl ten dárek předat sám. Protáhl se komínem jejich domku a neomylně si to namířil do dětského pokoje. Stále ho před sebou vidí jako tenkrát. Malý spící chlapec, schoulený do klubíčka s tvářemi ještě vlhkými od slz. Nedokázal od něj odejít. Proseděl u něj téměř celou noc, hladil ho po vlasech a než pro něj přijel děda, položil k němu jeho dárek. Dal by mu cokoliv, jen aby nebyl tak nešťastný. V tu chvíli se na něj upřely rozespalé dětské oči a Michael se na něj malinko pousmál. Nevěřil, že by ho mohl vidět. Možná se mu jen něco zdálo, protože mu víčka zase klesla a spal dál.    

Od té doby k němu jezdil každý rok. Vždy si skromně přál jen knihu, ale pokaždé ho našel spícího v posteli s plyšovým medvídkem v náruči. Jak léta plynula, Michael rostl a Dylan jako Santa na něj už neměl tolik času. Přesto setrvával v jeho pokoji déle, než u jiných, okouzleně sledoval, jak se dětské rysy v jeho tváři mění, jak dospívá a hladil ho po vlasech jako první noc, co ho spatřil. Oblíbil si ho a mrzelo ho, že sotva jeho práce skončí, že na něj zapomene. Moc rád by se s ním seznámil i ve skutečném životě, ale to bylo nemožné.

A dnes by ho nemohl vidět? Nesmí jet za někým, kdo si nic nepřál, nebo nežil. Chtělo se mu křičet, jak ho sevřela zlá předtucha. Proč zrovna on?

„Dylane?“ probral ho skřítek ze zamyšlení a zakroutil nad ním nevěřícně hlavou. „Jsi stejný, jako tvůj otec…“ Dylan na něj šokovaně pohlédl. Jak to myslí? Ax se vědoucně pousmál. „Vzhledem k tomu, že jsi vlastně člověk a ráno si stejně nebudeš nic pamatovat, ti to prozradím. Zamiloval ses do něj.“

„Cože?“ vytřeštil Dylan oči.

„Jo, už loni jsem si všiml, že se na něj díváš jinak… jako člověk taky upřednostňuješ muže,“ mluvil nevzrušeně a sledoval cestu před sebou. Už jim zbývalo rozvézt jen pár dárků.

„Jak to víš?“ Vytřeštil na něj oči. Já upřednostňuju muže? A jak to, že to nevím? Ah, ta naše dohoda s dědou…

„Já vím všechno a taky vím, že Michael jedno přání měl. Ale bylo vyřazeno. Zrovna tak nesplnitelné, jako oživit mrtvé. Jiné přání neměl.“

„Jaké přání?“ vydechl Dylan úlevou, že není mrtvý. Třeba by mu ho mohl splnit sám. Ax se na něj vážně zadíval a váhal, jestli mu to říct.

 „Poslední zastávka,“ změnil Ax rychle téma, ale pohladil ho po rameni. Dylan se mrkáním trochu probral a zadíval se na místo, kde se nacházeli.

„To je přece Michaelův dům,“ zmateně pohlédl na skřítka. Ten mu mlčky podal desky. „Michael má sestru,“ došlo mu okamžitě, komu vezou dárek. Jak je možné, že si loni nic nepřála? Podíval se na datum narození. Byli jí tři roky. Možná že loni ještě nad Santou nepřemýšlela. Teď chtěla panenku. Vzal rychle dárek a zkušeně se protáhl naučenou cestou do domu. Tentokrát však nechal dárek pod stromkem a spěšně se vydal do pokoje, ve kterém vždy našel spícího Michaela. Nebál se, že by ho mohl někdo vidět, byl neviditelný. Přesto tiše otevřel dveře a nakoukl. Pokojem vládlo ticho a tma. Odhodlal se vstoupit a doplížil se k lůžku na druhé straně pokoje. Postel byla úhledně srovnaná a prázdná. Michael v ní nebyl. V Dylanovi cosi umřelo. Už ho nikdy neuvidím? Pohladil prázdný naducaný polštář a setřel zrádnou slzu z tváře.

Venku zacinkaly netrpělivě rolničky. Byl nejvyšší čas opustit svět lidí a vrátit se na Severní pól. Naposledy pohlédl na prázdnou postel. Sbohem Michaeli. Vyšplhal zase komínem na střechu a posadil se vedle skřítka. Mlčky pozoroval krajinu pod sebou. Už ho nikdy nebude tahle práce bavit jako dřív. Bez možnosti vidět Michaela to bude jen povinnost. Kéž by už Santa osmý vyrostl a on už nemusel do tohohle světa. Kéž by si příští rok zase něco přál.

„Co si přál?“ zeptal se znovu. Musel to vědět.

„Chtěl zemřít.“ Dylan zalapal po dechu. Proč? Vždyť měl život ještě před sebou. „Ale ani taková přání Santa neplní,“ dodal skřítek a zatáhl za opratě, aby přinutil soby klesnout. Dylan byl z toho zjištění naprosto vykolejený. V hlavě měl změť rozházených myšlenek i pocitů. Jeho Michael chtěl zemřít? To nemůže!

„Je mi to líto…“ šeptl tiše Ax a dál se věnoval cestě.

„Mně taky.“

Vrátili se zpět do Santova městečka a Dylan se ještě rozloučil se svým dědou. Ax ho odvezl domů. Cesta trvala déle než jindy. Venku se stále sypal sníh a krajina pod nimi lehce svítila, i když byla ještě noc.

„Taky tě čeká ráno překvapení,“ snažil se Dylana trochu rozveselit Ax, když se loučili v Dylanově bytě. Červené oblečení už bylo uložené v pytli na příští rok a Dylan už zase vypadal mladě a štíhle.

„To nemusíš, jsi hodný. Já si přece nic nepřál,“ snažil se na skřítka usmívat. Zítra už si ho nebude pamatovat. Ani cestu na saních, ani smutek nad Michaelem. Zítra už bude zase jen Dylanem a bude znovu žít svůj život. Stejně to byl zvláštní pocit, že momentálně nevěděl, kým je ve světě lidí, kdo jsou jeho sousedé a jestli není sám. Jestli na něj někde někdo nečeká.

Ax mu potřásl na rozloučenou rukou. Dylan si musel kleknout, aby ho mohl obejmout.

„Měj se krásně, Axi, a zase za rok.“

„Přesně tak a koukej trochu přibrat.“ Dloubl Dylana do žeber, než vytáhl z kapsy váček a otevřel ho. Strčil do něj ruku, nabral třpytivý prášek a foukl ho Dylanovi do tváře. „Dobrou noc.“

***

Televize šuměla a zrnila, čímž rušila noční ticho. Dylan se posadil na gauči a snažil se trochu vzpamatovat. Pohledem zavadil o televizi a hodiny nad nimi. Bylo krátce po druhé hodině. Zase jsem usnul a zase houby viděl. Zakroutil sám nad sebou hlavou. Zvedl se z gauče a vypnul televizi. I když prospal skoro celou kouzelnou vánoční noc, cítil se unavený. Možná by měl jít spát, ale nechtělo se mu. Jen ve slipech se odploužil do kuchyně, aby si nalil aspoň víno. Takhle hloupě slavil Vánoce snad jen on. Zavřel lednici a zadíval se z okna. Pouliční lampy osvětlovaly bílý, sněhem zavátý prostot a z nebe se sypaly obrovské lehounké vločky. Ani vítr nefoukal, protože padaly kolmo k zemi, kde se přidávaly k ostatním stejně spadlým vločkám. Nádhera. Kouzelný čas jako stvořený pro tajemnou noc plnou zázraků. Lákal nespavce na noční procházku tichem. Tohle Dylan miloval. Zimu a krajinu zapadlou sněhem. Snášející se vločky a křupavý sníh pod nohami.

Jako bych tě včera neměl dost… poznamenal s úsměvem na rtech ke sněhové nadílce. Už se rozhodl, půjde se projít a zakouřit si ven. Když všichni spali a on byl venku sám, cítil se tak krásně, euforicky. Rychle se oblékl, vypnul televizi a zachumlaný do dlouhé pletené šály, kterou dostal spolu s rukavicemi a kulichem od paní Kelly, se vydal ven.

Lehce štiplavý mrazík se mu zakousl do vyhřáté tváře, ale nevadilo mu to. Přesně tohle potřeboval. Svižně vykročil ze dveří a už si plánoval, kam až půjde, když si všiml schoulené postavy u dveří. Nejdřív mu nedošlo, co vidí a trochu nechápavě se přiblížil. Někdo seděl už dost dlouho opřený o skleněné dveře, podle vrstvy sněhu, která ho pokrývala.

„Hej…“ šťouchl do těla, ještě stále v šoku z toho, že někdo je v takové zimě venku. A proč zrovna tady? „Co tady děláte? Vždyť tu zmrznete…“ strčil do něj hruběji. Dotyčný se se vzdechem pohnul. Dylan si k němu přiklekl a oklepal trochu sněhu z čepice, aby se mohl podívat, kdo to je. Probuzený k němu vzhlédl a celý se roztřásl chladem.

„Michaeli!?“ vykřikl zděšeně Dylan a začal z něj rukavicemi oprašovat sníh. „Co tady proboha děláš?“ Z hnědých očí se začaly řinout slzy, ale nebyl schopný cokoliv říct.

„Zvedej se, tady nemůžeš zůstat.“ Postavil ho na nohy, ale ty se pod ním podlomily. Byl úplně celý ztuhlý. Dylan odemkl vchodové dveře a podařilo se mu dostat zmrzlého kluka do domu. Dál však Michael nedošel. Dylan ho bez okolků zvedl do náruče a spěchal s ním k sobě domů. Paní Kelly by mu teď rozhodně neotevřela. Na noc si sundávala naslouchátko a bez něj byla hluchá, že by ji nevzbudily ani rány z děla. A Michael se potřeboval rychle zahřát. Kdoví, jak tam dlouho seděl.

Posadil ještě stále sněhem zapadaného kluka do křesla a sundal mu mokrou čepici. Z narudlé tváře na něj zíraly vydšené hnědé oči. Až z toho bodlo Dylana u srdce. Bylo mu ho strašně líto. Teď ještě možná nic necítil, ale až se začne prohřívat, bude ho to bolet. Moc dobře ten pocit znal. Přemýšlel, co se v takovém případě dělá. Možná by měl jít spíš do nemocnice. Byl z toho nervózní.

„Michaeli,“ povzdechl si smutně, když si prohlížel jeho ledové nafialovělé prsty a ruce. Rozepnul mu bundu a sáhl pod ní. Vnitřek byl suchý a malinko hřál. „Nebreč, to bude dobrý,“ snažil se ho uklidnit, ale Michael dál tiše plakal. „Chvilku vydrž, jen zavolám doktora, ano?“ pohladil ho automaticky po vlasech, aby ho trochu ukonejšil a zabalil ho do své deky. Nechtělo se mu od něj odcházet, ale bál se, že by mohl něco zanedbat, i když Michael vypadal, že s tímhle nápadem nesouhlasí. Telefonát vyřídil rychle a hned se vrátil zpátky do pokoje. Michael měl zavřené oči a stále se nepatrně chvěl.

„Michaeli,“ dotknul se studené tváře, ale Michael spal. Sundal z něj deku a začal ho celého svlékat, jak mu poradili po telefonu. Mezitím se Michael zase probral a nechápavě na Dylana kulil oči.   

„Musím tě zahřát, neboj se. Doktor už je na cestě,“ šeptal Dylan, zatímco stahoval opatrně ponožky z jeho nohou, aby mu nezpůsobil ještě víc bolesti. V kuchyni zapískala konvice. „Udělám ti čaj,“ šeptl jako by se bál, že i hlasitý zvuk mu ublíží. Spěšně si prohlédl jen lehce začervenalé nohy a než mu navlékl vlastní teplé ponožky, chvilku je dlaněmi třel. Nezdálo se mu, že by na tom byly tak zle, jako ruce. Znovu ho celého zabalil do teplé deky a přinesl ještě jednu. Hnědé oči se na něj stále upíraly, ale jejich majitel byl asi v šoku. Nezdálo se, že by vnímal, co se s ním děje. „Hned budu zpátky.“ Odběhl do kuchyně. Tak rychle čaj snad ještě nikdy nedělal. Ochladil ho na přijatelnou teplotu, aby ho mohl hned vypít a vrátil se do pokoje. Michaelovo tělo ovládal třes, ale už nespal. Jen tiše vzlykal.

„Bude to dobrý…“ opakoval stále dokola Dylan, když mu mezi dlaněmi třením zahříval obě ruce najednou. Věděl, že ho to asi bolí a úzkost mu svírala vnitřnosti, ale nemohl víc dělat. Přiložil k fialovým rtům hrnek s čajem a pomalu ho nakláněl, aby mohl Michael pít. Než zvenku zahlédl probliknutí majáku na sanitce, podařilo se mu do něj dostat dva hrnky. „Jdu odemknout doktorovi, ano? Hned budu zpátky,“ netušil, jak moc ho vnímá, ale musel něco říct. Ode dveří se na něj ještě jednou podíval a chvatně vyšel z bytu.

Měl velké štěstí, že bydlí zrovna tady. Záchranky sem jezdily dost často, protože dům byl plný důchodců, takže se už s lidmi z pohotovosti znal celkem dobře.

„Ahoj, Dylane, tak kde ho máš?“ pozdravil ho starší lékař ve službě a s kufříkem v ruce se vydal do domu.

„Je u mě. Nevím, jak dlouho byl venku, ale asi je v šoku,“ snažil se ho se vším obeznámit, než došli do jeho bytu. Doktor hned přiklekl ke klukovi v křesle a zadíval se mu do očí. Pak ho trochu rozbalil z dek, aby mohl zkontrolovat ruce.

„Znáš ho?“ Odhalil třesoucímu se klukovi hrudník a z brašny vytáhl stetoskop.

„Jo, je to vnuk paní Kelly. Měl za ní včera přijet, jenže letiště bylo zavřené. Asi pak zase letadla létala, když přijel, jenže paní Kelly o tom nic nevěděla. Musel dorazit někdy v noci, kdy už tady všichni spí. V deset se zamyká hlavní vchod a to už se sem pak nikdo nedostane. A paní Kelly je v noci hluchá,“ dedukoval Dylan a zamyšleně si Michaela prohlížel.

„To ti řekl?“ zeptal se doktor, když si zase uložil stetoskop do brašny. Zabalil Michaela znovu do deky a s pohledem upřeným na hodinky mu měřil na zápěstí tep.

„Ne, ještě nepromluvil. Je to vážné?“ sledoval pozorně každý doktorův pohyb.

„Není, je podchlazený, má trochu omrzlé končetiny, ale není to nic vážného. Zřejmě tam nebyl tak dlouho a měl kvalitní oblečení.“ Natáhl do stříkačky čirou tekutinu ze skleněné ampulky a vytáhl ze změti pokrývek bledou paži. „Tohle ho trochu vzpamatuje. Je v šoku. Bude stačit teplo, teplý čaj a spánek. A pokud bude mít kliku, tak z toho ani nic dalšího nechytne. Vezmu ho sebou do nemocnice a zítra se uvidí…“ zaklapl kufřík a zvedl se.

„Nechci…“ hlesl Michael a oba se k němu otočili. Z hnědých oči se zase řinuly slzy. Choulil se v dekách, třásl se a těkal očima z jednoho na druhého.

„Nechceš do nemocnice? Ale k tvojí babičce se teď nedoboucháme,“ vysvětlil mu doktor. Michael zoufale pohlédl na Dylana, jako by čekal, že on má klíče.

„Jestli nemusí do nemocnice, může zůstat u mě,“ navrhnul Dylan, aniž by si uvědomil, co nabízí. Michaelovu prosebnému pohledu nešlo odolat.

„Tak dobře… ale musí hodně pít. Možná by neškodila teplá koupel. Myslím jako postupně přidávat teplou vodu. Zítra se tu stavím, stejně jdu navštívit pana Mellona. A teď mě omluvte, určitě je u nás ještě stále rušno…“ spěšně se rozloučil. V nemocnici teď měli plno. „Tak se tu opatrujte, hoši.“

Dylan ho vyprovodil až ke vchodovým dveřím a zamkl za ním. Vrátil se do svého bytu a ode dveří sledoval Michaela, stále se krčícího v křesle. Už se nezdál být duchem nepřítomný.

„Děkuju, že tu smím zůstat. Věděl jsem, že asi přijedu pozdě, ale nechtěl jsem zůstat doma.“ Klopil oči k zemi a víc se zachumlal do deky. Dylan mu nalil další hrnek čaje a podal mu ho. Byl to i pro něj zvláštní pocit mít někoho ve svém bytě. A zrovna kluka, který se mu vždycky líbil.

„Mohl jsi babičce aspoň zavolat. Bála se o tebe.“

Michael se znovu rozechvěl. Tělo se samo zahřívalo svým způsobem. „Omlouvám se.“

„Mně se neomlouvej, mohl jsi tam zmrznout…“ Michael beze slova pokrčil rameny. Nechtěl nikoho otravovat. „Chceš do vany?“ zeptal se s povzdechem Dylan a dolil další hrnek. Ještě že toho čaje udělal celou konvici. Odpovědí mu bylo odmítavé zavrtění hlavy. Stále ji skláněl a sledoval zem. „A nemáš hlad?“ zkoušel to dál. Nevěděl, co teď s ním.

„Ne… jen se mi chce spát.“ Zavrtal se do dek a položil si hlavu na opěrku křesla. Dylan okamžitě pochopil, že chce spát v křesle.

„Pojď do ložnice, tady by ses moc nevyspal,“ pomohl mu na nohy a přidržel mu deky, aby z něj nespadly. Odvedl ho až k posteli a přinutil ho lehnout.

„Kde budeš spát ty?“ zastavil ho Michael, když ho Dylan přikryl a chtěl odejít.

„Na gauči,“ odpověděl samozřejmě Dylan. „A ani nepřemýšlej o tom, že tam budeš spát ty. Dneska jsi mým hostem a nechci nic slyšet,“ zarazil protesty ještě dřív, než je stihl Michael vyřknout. Ale viděl to na něm. „Dobrou noc.“ Zhasl světlo a vykročil ke dveřím. Všechno se odehrálo tak rychle a Michael teď bude spát v mé posteli… ne, nesmím na to myslet. Potřebuje pomoc. Není tu kvůli mně.

„Prosím,“ hlesl Michael tak tiše, že ho Dylan sotva slyšel. „Zůstaň chvíli se mnou…“

Dylan se bez řečí vrátil k lůžku a posadil se na kraj pelesti. Chce ho mít u sebe. To hřálo. Ve slabém světle z chodby sledoval jeho tvář, jak se pomalu uvolňuje. Hnědé oči se zavřely a Michael pomalu usínal. To určitě ta injekce. Pozoroval světlou tvář lemovanou světle hnědými vlasy a nemohl se vynadívat. Vůbec mu nepřišlo divné, že ho takhle pozoruje. Tělem se mu rozléval zvláštní spokojený pocit. Jako by právě měl u sebe něco, co vždycky měl, ale přitom neměl. Automaticky zvedl ruku a lehce pohladil vlasy ležící na polštáři. Tenhle pocit odněkud znal. Pro tenhle dotek by udělal cokoliv. Hladil cizího kluka ve své posteli a přemýšlel nad tím, co cítil.

Můj Michael. Už nesmí plakat… Proč mám pocit, jako bych ho znal už léta?

Dostal od Santy ten nejhezčí dárek, jaký si mohl přát. Co na tom, že jen do rána? Pak bude patřit paní Kelly.