SONP

Každý jsme jiný. Někdo krásný, jiný inteligentní, další zase oplývá nezměrným talentem. Každý je v něčem dobrý a v něčem špatný. Každý má v sobě dobro i zlo.

Dante kdysi prošel peklem, aby poznal duše trpící za své hříchy. Za mnou přišli oni sami. Na první pohled sedm nádherných lidí z vyšší třídy, možná aristokrati, všichni odění v drahých róbách, pohrdali mnou, chudákem, jež je měl hostit, za nímž přišli představit mu již prvním slovem své Bohem zavržené vlastnosti.

Lady Pýcha s vypnutou hrudí a nosem mírně nahoru procházela mým domem a neustále štěbetala něco o svém sídle, pan Lakomec se s madam Nenasytností pral o pohoštění, Závist jen sklíčeně seděla v koutku a pozorovala své kolegy. Seňor Chtíč se vrhal po necudně rozvalené Lenosti a do toho všeho se hlasitě ozýval Hněv, nespokojený s chováním těch šesti. Někde uprostřed té změti jsem tehdy stál já, neschopen rozhodnout se, s kým začít.

Měl jsem toho dost. Všechny jsem je vykázal ze svého domu; všechny, až na Lenost. Doufal jsem, že s ní to pro začátek bude nejsnazší. Slečna se okamžitě znovu uvelebila a jen se mi posmívala, když na mě Hněv znovu spustil, bráněje Závisti proklouznout zpátky dovnitř.

Tak započal můj hříšný týden. Kdo ví, proč se objevili u mých dveří; kdo je sem poslal, ale ať to byl kdokoli, musel se teď ohromě bavit, zatímco já sténal nad nemožností chování těch sedmi tolik rozdílných aristokratů. A s každým jsem měl strávit den.

Slečna Lenost byla opravdu typickým příkladem, jak dostát svému jménu. Probudil jsem se v časných ranních hodinách a našel ji tam, kde jsem ji v noci nechal. Jen na mě s kolosálním zívnutím mávla a přetočila se na druhý bok na mé skrovné pohovce. Bylo mi jasné, že s ní nic nehne a že se unudím k smrti, přesto jsem si stále nechával drobné naděje, že by mohla být pro můj život nejmenším zlem.

Mýlil jsem se. Opravdu šeredně jsem se zmýlil a poznal jsem to již při prvním jídle. Donutit tuto útlou, tmavovlasou, drobnou slečnu zvednout své nádherné tělo, zahalené v hedvábných tyrkysových šatech, z pohovky třeba jen proto, aby se mnou sdílela ne příliš bohaté chody snídaně, bylo zhola nemožné. Nakonec jsme veškeré činnosti toho dne přizpůsobili jejímu povalečskému režimu.

Dodnes se nepřestávám divit, že byl někdo schopný donutit Lenost, aby se za mnou vůbec vydala.

Zoufale jsem se těšil na konec dne. Ať měl následovat kdokoli, byl jsem si jistý, že bude alespoň v jednom ohledu lepší, než drahá slečna, s níž nepřipadalo v úvahu ani hrát hloupé společenské hry. Přesto jsem se jí musel věnovat a hostit ji. Tak jako každého ze sedmi hříchů.

Druhého jsem se rozhodl pozvat sira Hněv. Nevím proč, snad jsem doufal, že po nezábavné Lenosti rozezní můj domov trochou křiku. Nezklamal. Pokud měl někdy Hněv otce, musel na něj teď být náležitě hrdý.

Již prvním slovem mi dokázal, že rozčílit věčně rozzuřený Hněv není věc, co bych si přál zažít dvakrát. Ať to byla bohatost pokrmů, ubytování, či večerní aktivity, nenašel jsem jedinou věc, s níž by byl spokojen. Nejhorší chvíle však nastala, když jeho bohatě zdobený černý oblek potřísnila kapka vína, jímž jsme spolu připíjeli u večeře. Tehdy jsem se opravdu bál, že ve svém brzy velice násilně zkráceném životě, nedostanu možnost pozvat do svého domu kohokoli jiného.

Obrnil jsem se svatou trpělivostí. Čekal mě jen jediný den a pak se můj pohled stočí k lady Pýše. Rozhodl jsem se už na samém začátku této neradostné pouti, že Pýcha přijme mou společnost jako třetí. Snad abych ji neranil, ani neposiloval.

Sir Hněv s mým rozhodnutím nesouhlasil. Hlasitě dával najevo své rozhořčení z prohry v šachu i z mé zvyklosti brzy usínat a brzy vstávat. Hněv byl prostě Hněv a to poslední, co jsem si přál, bylo zůstat v jeho společnosti po zbytek svého nedlouhého života.

To lady Pýcha byla jiná – nebo jsem si to alespoň myslel. Hrdě se naparovala, že jsem ji zvolil jako třetí. Byla to bohatá dáma oděná v rudém vyšívaném saténu, zdobeném krajkami a volány, jak se slušelo na její postavení.

Celý večer jsme strávili promluvami u sklenice vína a já bych se konečně cítil trochu uvolněný nebýt toho, že veškerá rozprava se skládala z jejího monologu o jejím honosném sídle a mých tichých utrápených povzdechů. Přes její jedinou vlastnost a fakt, že mě vyhodila ze staré, proleželé postele na stejně starou pohovku, jsem jí musel ponechat jeden drobný bod. Byla to ona, kdo nafoukaně oznámil, že je znaven a musí si jít odpočinout.

Dlouho jsem o ní přemýšlel. Byla to nádherná žena a opravdu hluboce jsem zvažoval, zda nezvolit ji. Pro umělce byla v malé míře důležitá, aby dokázal ocenit vlastní práci; být na sebe trochu pyšný, ovšem i přesto jsem si nebyl jist, jestli bych celou lady Pýchu v její ohromující kráse dokázal snést.

Zlatý střed mé volby padl na dívenku s velkýma čokoládovýma očima, stočenou v koutku mého přijímacího pokoje, ve svých fialkových obyčejných šatech po kolena. Závist byla na první pohled opravdu roztomilá, pěkná dívka, ale po chvíli v její společnosti na mě padly chmury. Copak to nebyla bohatá aristokratka, že na mě od počátku koukala těma očima plnýma nevyslyšené touhy, jako by byla ta nejchudší z nejchudších? Téměř jsem dostal chuť jí říct, ať si vezme cokoli se jí zalíbí, jen aby se ten pohled změnil, bylo mi však jasné, že pro tuto pohlednou dívku neexitsuje hranice - nikdy nebude mít dost.

Den s ní se neskutečně táhl. Celou dobu jsem jen seděl naproti ní a civěl na ni, jak civí na mě, neschopen vyrovnat se s tím pohledem, ani prostě odejít. Nejedli jsme, nespali, jen na sebe koukali a předávali si tu zkroušenost, doufajíce, že to už brzy skončí.

Zapřísahám se, že jsem nikdy nebyl víc šťastný, že je ten den pryč. Posledních několik hodin jsem se držel jen silou mé ochabující vůle, avšak nebylo jiné cesty, než to překonat. Pravidla byla dána, aniž bych měl možnost nesouhlasit a podle nich jsem ji nemohl vykázat z domu předčasně. S každým jsem měl strávit jeden celý den. I s touto skleslou dívenkou.

Potřeboval jsem rozptýlit. To, co provedla Závist s mými myšlenkami se mi vůbec nelíbilo a tak jsem sáhl po prvním hříchu, s kterým jsem doufal, že strávím den jinak, než sezením u zdi. Zvolil jsem Chtíč.

Seňor Chtíč se dal popsat jako velice mladý, krásný muž, v lidském měřítku možná kolem pětadvaceti let. Oděn ve viktoriánském stylu působil opravdu svůdně i na muže jako já, jež o jiné muže nikdy zájem nejevil.

Změnil mě. Sotva se za ostatními zavřely dveře, vrhnul se na mě s vervou jemu vlastní. Nemohu mu upřít zručnost v jeho oboru ani schopnost být mile romantický i tvrdý násilník, když jsem si dovolil vzpouzet se. Dokázal mne připravit, skončit se mnou a znovu mě dostat, kam chtěl, rychleji než kterákoli žena.

Náplň dne s ním byla jasná a já si nemohl stěžovat. Chtěl jsem rozptýlení a on mi ho dokonale poskytl. Nežádal po mě nic, jen mé tělo, steny, dech na své mrtvolně bledé kůži a mé nehty zarývající se do jeho širokých zad pokaždé, když mě dovedl k vrcholu.

Toužil jsem po něm jako po nikom jiném a po všech těch letech bez jakékoli intimní společnosti a čtyřech dnech ztracených s jeho sebestřednými kolegy se jeho přítomnost a horké silné tělo zdály jako vysvobození z vězeňských okovů.

Váhal jsem, jeho tempo každý den bych nebyl schopen zvládnout, přesto jsem se pomalu rozhodoval pro něj s vírou, že ho dokážu zkrotit. I když to byl sám seňor Chtíč.

Stála přede mnou nepříjemná povinnost zvolit dalšího z hříchů jako návštěvníka pro příští den. Abych pravdu řekl, nelákal mě ani jeden, přesto jsem je musel pohostit. Bylo těžké zvolit mezi těmi dvěma, nakonec jsem však vybral pana Lakomce a doufal, že se někdo slituje a přetočí den o velký kus dopředu. Po zážitku s Chtíčem jsem netoužil dělat společnost jiným, avšak pozval jsem ho do svého domu a nabídl mu svůj čas stejně jako ostatním.

Vešel do mého domova s takovou samozřejmostí, jako by mu patřil, a uzmul si všeho, co jsem mu poskytl i toho, co jsem doufal, že zůstane jen mé. Sebral mi mou ložnici, mé jídlo, dokonce obraz mé matky. Jediné, co mi zůstalo, byla čest a touha po mém předchozím hříchu.

Byl takový celý den. V oranžovém saku se zlatou výšivkou a kalhoty s proužky si skrblicky schoval tvarohový koláček do vnitřní kapsy a pokračoval v tichém rozkrádání mého domu, moc hrdý na to, aby se mnou utrousil jen slovo, lakomý sdílet se mnou byť jen jediný pohled.

Po jeho návštěvě mi nezůstalo téměř nic. Jen matčin portrét, jež jsem mu sebral z náruče a dobře schoval, když hluboce spal, nadávky, visící nad mou hlavou, jimiž mě obdařil, když na to přišel, a něco málo ve spíži. A s tím jsem měl vystačit na pohoštění madam Nenasytnosti.

Cítil jsem se zoufale. Celých čtyřiadvacet hodin mě dělilo od mé volby a pan Lakomec mě dokonale obral o vše. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že Nenasytnost nebude s mými službami zrovna spokojená.

Nebyla. Program společně stráveného času sestával z nekonečného servírování jídla této, i přes její jedinou vlastnost, neuvěřitelně štíhlé dámě. Nedokázal jsem uvěřit, že její dokonale tvarovaná postava v upnutých zelených šatech může symbolizovat něco tak odporného a už jen tím slovem obézního, jako nenasytnost.

Večer jsme započali šesti chody chudé večeře, sesmolené ze zbytků po panu Lakomci a následující ráno stejným způsobem započali. Veškeré rozpravy se točily kolem jídla, všechno dění toho nudného dne probíhalo u jídelního stolu a vše smysluplné, co mi řekla, bylo, že jí dávám jídla málo. Nenechala mne samotného dát do úst ani suchou kůrku, abych jí snad neuzmul její porci a cpala se, dokud má spíž nebyla naprosto prázdná.

Nebýt toho, že jsem jí servíroval malé porce a zásoby došly k večeru, jsem si jist, že by mě poslala na trh koupit další jídlo za peníze, o něž jsem díky panu Lakomci přišel.

Zaplavila mě bezmezná radost, když na věži odbyla sedmá večerní a na mé dveře zaklepalo zbylých šest hříchů.

Opět se uvelebili, jak jim jejich přesvědčení přikazovalo a netrpělivě očekávali mou dávno jasnou volbu. Vybral jsem si nejen podle jejich povahy, vzhledu, toho jak by se ke mně snad mohli hodit a co z nich jsem potřeboval. Vybral jsem podle toho dne, jež jsem měl tu čest s nimi strávit; podle toho, jak mě oslovili, jak se na mě dívali a co jsem z nich cítil.

Nevím, kdo a proč určil mě jako toho pravého pro přisvojení jednoho z nich; nevím, kdo dostal ty další a nikdy jsem se o to moc nezajímal. Já si zvolil a to mi stačilo. Dohrál jsem hru, na jejímž konci tak jako tak stálo peklo a věčná křesťanská muka. Možná, že Bůh chtěl, abych po tomhle děsivém týdnu prohlásil, že nechci ani jednoho z nich; třeba to byla jeho zkouška a třeba církev doufala, že budu další z jejich věrného nemyslícího stáda. Škoda pro ně, že mám vlastní rozum; škoda pro neexistujícího Boha, že nejsem křesťan.

Zhluboka jsem se nadechl a konečně nahlas vyřkl jméno mé zkázy. Zvolil jsem uspokojení.

Autor se omlouvá všem věřícím, které tímto mohl pobouřit.