PŘÍBĚH JEDNÉ MÍSY
Tento příběh sice začal na podzim v roce 1944, kdy Němci totálně nasazovali do Říše lidi na nucené práce, ale v zásadě se odehrává na jaře roku 1945 ve Vídni, při úklidu trosek po náletech. Stal se dědečkovi mého švagra.
Všichni již věděli, že se blíží konec války.Rudá armáda se přibližovala čím dál víc a lidé, co byli totálně nasazeni do Vídně, ani nevěděli, jak to u nich doma vypadá, jestli ještě stojí jejich baráček a jestli se vůbec mají kam vrátit. Proto někteří z nich začali přemýšlet, co bude dál. Zkrátka se chtěli zabezpečit pro nejistou budoucnost a nechtěli přijet domů s prázdnou.
Suvenýr z totálního nasazení
Zatímco se Němci schovávali při náletech do úkrytu, začali naši lidé tajně odnášet věci ze skladů. Bylo to riziko, protože věděli, že pokud je Němci chytí, budou nemilosrdně zastřeleni. Přitom brali vše co se jim hodilo.
Můj děda se dostal do skladu až po několika náletech, v době, kdy už toho ve skladu moc nezbývalo. Sebral tedy alespoň dvě keramické mísy a veliký keramický tác, dal je do sebe a pronesl pod kabátem. Po osvobození Vídně Rudou armádou vzal to nejcennější co měl, což bylo to nádobí a odcestoval s nimi přes demarkační čáru východního bloku domů.
V průběhu let se tác a jedna mísa rozbily a zbyla jen ta poslední mísa. Ta se v průběhu let používala na pití pro domácí zvířátka a nedávno ještě zadržovala vodu pod umyvadlem. Nyní se jsem dostal mísu já, s podmínkou, že uveřejním tento příběh.
Můj švagr tvrdí, že můžu být za tu mísu rád, protože kdyby dědečka chytily, tak by mi tu mísu nemohl dát a sám by nežil.
Moje pátrání
Při hledání informací o značení na míse jsem se dozvěděl, že toto nádobí bylo určeno civilní leteckou dopravu a že bylo používáno na všech německých letištích.
Písmena Fl a U.V. označovala univerzálních nádobí pro civilní letectvo. Z toho se dá usuzovat, že dědeček byl totálně nasazen na letišti. On sám nikdy o totálním nasazení moc nemluvil.
Tehdy bylo přísně zakázáno fotografovat, žádné fotky z Vídně nemám, ale z té doby se mi podařilo zachránit fotky z poválečného úklidu Pardubic a fotku dědečka, kterou měl v občanském průkazu.
Výrobce nádobí
Taky bych rád napsal pár řádků o výrobci tohoto nádobí, o firmě JOHANN HAVILAND.
Historie porcelánky Haviland začíná v roce 1840 kdy David Haviland uzavírá smlouvu s dodavatelem porcelánových střepů pro americký trh. Továrník se usadil v Limognes ve Francii, v blízkosti dolu bohatého na kaolín, což je speciální bílý jíl, nezbytný pro výrobu porcelánu. tehdy zakládá svojí vlastní firmu ve Francii a je první, kdo najímá umělce a začíná vyrábět malovaný porcelán. Jeho syn Theodor Haviland pak zakládá vlastní společnost a je velice úspěšný. Dodává dokonce porcelán do Bílého domu v USA, konkrétně do Čínského salónku. Johann Haviland, jehož firma vyráběla nádobí pro německou armádu je vnukem Davida Havilanda. roku1907 zakládá vlastní porcelánku v Bavorsku(v Německu) a ze scény odchází v roce 1924. Porcelánku kupuje italská firma a v roce1933 ji prodává mezinárodní firmě Rosenthal. (Tato společnost však nemá nic společného ani s francouskou a ani s americkou porcelánkou.)
A na závěr ještě krátce o porcelánce ROSENTHAL
Založena byla roku 1879. Patří mezi největší porcelánky na světě a vyrábí všechny druhy porcelánu. Tato akciová společnost vlastní i jiné pobočné porcelánky, včetně značky Johann Haviland , kterou z důvodů její cenné obchodní historie zachovala.
Šilďák
Mísa
(Leona, 5. 8. 2013 16:35)