Doupě zvrhlíka

Bylo po vyučování a Akira právě procházel branou školy, když mu na rameno dopadla čísi ruka. Chlapec se usmál a otočil se na démona. Věděl, že na něj bude Kait čekat, protože se tak ráno ještě domluvili.

“Můžem teda jít?” zeptal se Kait.

“Jasně,” souhlasil Akira, drapl Kaita za ruku a vykročil po cestě směrem k antikvariátu.

Kráčeli v zadumaném tichu. Oba přemýšleli, co je tam vlastně čeká. Pořád se nad nimi, jako Damoklův meč, vznášela hrozba toho, že to bude past. Ovšem jak se říká, risk je zisk a oni se zariskovat rozhodli.

Během chvilky stanuli před antikvariátem a obezřetně vstoupili dovnitř. V přední části bylo hrobové ticho, ovšem zezadu k nim doléhaly tlumené hlasy. Akira s Kaitem se po sobě podívali a oba sevřeli své zbraně. Potom pomalým obezřetným krokem vykročili dál po schodech dolů, odkud hlasy přicházely.

Vstoupili do zadní části a tam na ně čekalo několik osob v čele s profesorem Alexanderem.

“Tak jste přece přišli,” usmál se Alexander a pokynul jim, aby se posadili ke stolu, který tam byl připravený.

Kait s Akirou tedy usedli, ovšem zbraně pořád drželi u sebe. Ještě stále se tahle celá seance mohla totiž zvrtnout v něco, kde půjde o život. A oni chtěli být na tuhle možnost připravení.

“Tak,” začal Alexander, když se také posadil, “sešli jsme se tu, abychom probrali, jak budeme dále postupovat ve věci “toho druhého” a také, abysme se podřídili rozkazům našeho vládce. Nejprve bysme se ale všichni měli představit. Dovolím si začít. Jmenuji se Alexander a jsem učitelem angličtiny na Akirově škole.”

“Já jsem paní Archaická a na Akirově škole učím dějepis. Ovšem narozdíl od Alexandera jsem jenom demigod,” představila se další členka.

“Paní Kamenná, učím biologii, taktéž jsem jen půldémon. Ovšem na úrovni ovládní dvou elementů. A to země a vody.”

“S chlapcem jsem se už setkal,” začal další v pořadí, “setkali jsme se v knihovně, když si šel vyřizovat průkazku a vypůjčit si nějáké knihy. Jsem plnohodnotný démon, jako pan profeosor, ovšem ovládám jen dva elementy, narozdíl od něj. Tyto elementy jsou vzduch a oheň.”

Ještě tam byli další čtyři. Jeden z nich byl taktéž demigod a zbytek byli plnohodnotní démoni. Tím demigodem byl majitel antikvariátu. Zbytek byli lidé, které doteď ani Kait a ani Akira neznali.

“A teď předávám slovo našemu veliteli a táži se, jestli máme nějáké informace o tom druhém,” řekl nakonec Alexander a posadil se na svou židli. Neboť každý z nich povstal, když mluvil.

“Mám tušení, kde se náš nepřítel nachází, respektive, vím stoprocentně, kde je jeho úkryt, ale máme dvě teorie o tom, kdo to je.”

V této chvíli se Akira na démona udiveně podíval. “Já myslel, žes tu moji zamítl s tím, že je až moc šílená...” nadhodil.

“Původně ano, ale po zralém uvážení jsem dospěl k závěru, že nic není nemožné a že bude lepší, když budeme brát v potaz teorie obě.” Potom se Kait opět otočil čelem ke všem schromážděným, odkašlal si a znovu se dal do řeči: “Víme s naprostou jistotou, že se ukrývá v domě starosty. Ovšem nevíme, jestli je to jeho dcera Mai, nebo někdo jiný, o kom pan starosta nemá ani ponětí. Předevčírem jsem se tam vloupal a chtěl zjistit, jestli to je Mai, ale jediné, na co jsem přišel, je fakt, že vedle sklepa je tajná místnost – zatím nevím, jak ji otevřít – a z ní je cítit nejsilnější aura, jakou jsem zatím pocítil.

Ještě se mi úplně nevrátila schopnost vidět aury a tudíž určit, která je čí, ale tahle byla tak silná, že nebylo pochyb, že patří jemu. Ovšem, jak jsem již řekl, nevíme, jestli je to Mai, nebo někdo jiný. Ten někdo jiný by měl být mladý muž. Slyšel jsem ho, jak zpívá hospodské písničky, když jsem tam byl. Dalším problémem ale je, že tam aury byly dvě, tu druhou jsem si uvědomil až dnes dopoledne, když jsem nad tím vším přemýšlel. Ta druhá byla demigodí a rozhodně nebyla tak silná. Ba naopak, v porovnání s tou první byla tak slabá, že jsem ji téměř nezaregistroval. A i to, že jsem ji zaregistroval, jsem si uvědomil až dnes.”

“Takže pořád není jasné, kdo přesně to je?” zeptal se Alexander.

“Bohužel ne, v té místnosti mohl být ukrytý kdokoli...” připustil Kait.

“To není dobré...” povzdechl si knihovník...

“Ovšem, oproti tomu, je tu i jedna dobrá zpráva...” poznamenal Kait.

“Jaká?” zeptal se Alexander. “I když mám jistou představu...” dodal po chvilce.

“Akira je vyvolený se stříbrnou aurou,” oznámil Kait a jeho ruka spočinula na chlapcově halvě.

Po této zprávě propukli členové spolku v jásot.

“Neradujte se, zatím umí obládat jen dva elementy. Jako stříbrný bude moct ovládnout všech sedm, ale musíme vzít v potaz, že Akira je jenom demigod, takže mu bude trvat dýl, než se to všechno naučí,” zarazil je Kait.

Po tomto sdělení všichni opět umlkli. Zaraženě seděli a koukali do stolu.

Ovšem během pár minut se hovor opět obnovil. Ještě několik hodin tam seděli a rokovali o tom, co bude dál. Nakonec ale bylo sezení rozpuštěno s tím, že si všichni vyměnili na sebe kontakty. Postupně si všichni potřásli rukama a pomalu opouštěli antikvariát. Pokud se nestane nic mimořádného, měli se sejít znovu za tři dny. Ovšem, pokud by se něco stalo, měli schůzku svolat okamžitě.

Akira s Kaitem opustili antikvariát jako poslední. Rozloučili se s majitelem a nocí zalitým městečkem se vydali k domovu. Procházeli temnými ulicemi a tiše, aby nenarušili klid města, se spolu bavili. Najednou Kait zastavil a zatáhl Akiru do temné uzoučké uličky. Tam mu rukou přikryl ústa a opatrně vyhlédl ven.

>>>*♥♥♥*<<<

Probudil se a šeredně ho bolela hlava. Nadzvedl se na lokti a zaposlouchal se do zvuků domu. Nic neslyšel a tak usoudil, že je asi noc. Nevěděl, jak dlouho spal a jelikož v místnosti, kde byl, nebylo žádné okno a ani hodiny, tak ani nevěděl, jaká je denní doba.

Chvíli tak koukal před sebe a pak se rozhodl. Už tu nebude! Zvedl se z postele a přešel k páce, která otevírala cestu z tajné místnosti. Zatáhl za ni a počkal, než se vchod otevřel. Rychle jím prošel a zase jej za sebou zavřel. Mělo by mu to dát trochu víc času na útěk, i když ho nebude moc.

Vyběhl schody vedoucí do přízemí a pak vstoupil do kuchyně a přes kuchyň úplně ven. Zavřel za sebou a vydal se noční ulicí pryč. Nevěděl, kam půjde, ale někam jít musel. Ovšem jednou věcí si byl jistý – už věděl, jak Mai docílila toho, že si myslel, že je “ten druhý”. Pochopil, že na něj použila hypnózu. Ovšem, jak už stačil zjistit, byla to ona, kdo zabíjel. A pak mu vsugerovala, že to byl on.

Kráčel stále rychleji, aniž by věděl kam. Nakonec se dal do běhu. Bloudil městem, protože se v něm nevyznal. Klopýtal tmou, až nakonec zakopl a padl v slzách na zem. Zůstal klečet a nechal slzy, aby padaly na dlažbu.