Doupě zvrhlíka

   "Co to má znamenat?" otočila se Isobel na démona.
    "To má znamenat, že jsem tu partičku klidně mohl nechat, aby ho utloukli k smrti," zasyčel Kait nebezpečně tichým hlasem. "Ale prosté "děkuji" by mi stačilo."
    "Můžete být ticho?" otval se tichý hlas z pohovky.
    "Zlato!" Isobel se vrhla k pohovce. "Kdo ti co udělal? Byl to tady ten? Tomu už jesm dala za vyučenou!" Isobel tak trochu hysterčila.
    "Ne, on to nebyl," řekl Akira a posadil se. "Dokonce si troufám tvrdit, že je to díky němu, že jsem úplně vpořádku."
    "A kdo ti to teda udělal?" dorážela Isobel dál.
    "Já vlastně ani nevím," zalhal chlapec.
    "Tys jim neviděl do obličeje?" ptala se Isobel dál.
    "Ne, neviděl. Měli masky," řekl Akira a vrhl varovný pohled na démona.
    "No, tak se nedá nic dělat, ale slib mi, že do budoucna budeš opatrnější," povzdechla si Isobel. "A ty," obrátila se k démonovi. "Co tady ještě děláš?"
    "No, právě jsem se vás chystal požádat o azyl," ušklíbl se Kait.
    "Tak azyl?" zasyčela Akirova matka.
    "No, přesně tak, azyl. Troufám si tvrdit, že totiž nemám kam jinam bych šel."
    "Mami, prosím, zachránil mě," přimlouval se Akira. I když k tomu měl úplně jiný důvod, proč chtěl, aby démon zůstal.
    "Tak dobře, nedáváte mi na výběr," povzdechla si Isobel. "Ale," ukázala na démona. "Ne, že se tu budeš jenom tak poflakovat. Pokud tady chceš žít, tak taky budeš něco dělat, jasné?!"
    "Naprosto," usmál se démon.
    Akira se zvedl z pohovky. "Tak pojď," pokynul démonovi, aby ho následoval a vydal se nahoru. "Dobrou noc," zavolal ještě na Isobel.
    Společně se ti dva dohrabali až do Akirova pokoje a Akira za nimi zavřel dveře.
    "Tak," otočil se chlapec na démona, "a teď chci vědět, co se tady děje! Podle té knihy máš být krvelačná bestie!"
    "Omyl, jsou démoni a démoni a jen málo lidí ví, jaký je mezi nimi rozdíl. Jedni s lidmi žijí v symbióze a mnohdy je za lidi budeš považovat, druzí ale jsou přesně ty krvelačné bestie. Každá půlka démonů má svého krále, paradox je ale v tom, že když se král krvelačných démonů dozvěděl, že lidé přišli na to, jak nás zničit, že jsou ochotní se nám postavit, tak mi slíbil svou věrnost. Tehdy mi nedošlo, že to bylo proto, abych byl považovaný za jediného vládce démonů a tudíž uvězněn na jeho místě."
    "Takže je tu ještě jeden?" zeptal se Akira.
    "Ano, je. Jen nikdo teď neví, kde se nachází. Během tisíciletí, co jsem byl uvězněn v té kryptě, jsem se doslechl, že se i krvelační démoni naučili, jak se vmíchat mezi lidi a nebýt odhaleni. A jak šla evoluce dopředu, na démony se začalo věřit čím dál méně. A dnes už na ně věří jen hrstka lidí."
   "Co je zač ten druhý?" chtěl vědět Akira.
   "Na první pohled ho nepoznáš, dokáže měnit podobu, takže pokaždé vypadá jinak. Dokonce se ani neví, jakého je pohlaví, jestli je to muž, nebo žena. Dá se poznat jenom podle silné démonické aury. Problém je v tom, že není moc těch, co tuhle auru dokáží zachytit."
   "A ty to umíš?" vyzvídal Akira.
   "Kdysi jsem to uměl a až budu opět v plné síle, tato schopnost by se mi měla vrátit, ale nemůžu to zaručit. Byl jsem tam uvězněný strašně dlouho. Potíž je v tom, že ten dědek du pečeť tehdy udělal tak dobře, že opravdu bylo možné ji prolomit až za 7777 let. A ani o vteřinu dřív."
   "A až se ti ta schopnost vrátí, dokážeš ho najít?" dál se vyptával Akira.
   "Dokážu, ale nejsem si jistý, jestli budu mít dost síly na to, abych ho porazil," povzdechl si Kait. "Ale takové střetnutí je ještě hodně daleko. A je pozdě, měli bychom jít spát. Oba," zdůraznil démon poslední slovo. "Je tu nějáký volný pokoj, který si budu moct zabrat?" zeptal se ještě.
   "No, což o to, volných pokojů je tu dost, ale jen dva z nich jsou uzpůsobené k tomu, aby se v nich dalo spát," řekl Akira a v hlavě se mu odvíjel ďábelský plán.
    "Tak se vejdu k tobě do tvojí postele," prohlásil prostě démon.
    Akira jen vykulil oči a zmohl se na pouhé přikývnutí. Vypadalo to, jako by Kait věděl, co si myslí, protože právě tohohle chtěl Akira docílit. A jak to tak vypadalo, tak se mu to asi povedlo.
    Ozvalo se zaklepání na dveře a pak dovnitř vstoupila Isobel.
    "Rozestlala jsem ti pohovku v obýváku a zítra ti zařídím jeden z nevyužívaných pokojů," oznámila Isobel.
    Vzápětí nato Isobel odešla a vůbec ji nezajímalo, jestli Kait vzal na vědomí, co říkala, nebo ne.
    "Tak to vypadá, že mám kde spát," konstatoval Kait. I když se mu to vůbec nelíbilo. Nikdy nevíte, co se může stát. Pak se podíval na Akiru a když viděl, že ani on z toho není zrovna nadšený, dostal nápad. Navíc s tím chlapcem chtěl tak jako tak zůstat.
    "Nebo chceš, abych zůstal tady?" zeptal se ho Kait.
    Akira překvapeně zvedl hlavu. "Ty bys...?" nedokončil větu.
    "Jo, nelíbí se mi, že bys měl zůstat sám. Ne, když znáš pravdu a rozhodně ne v noci. V noci jsou démoni nejsilnější. Nejslabší jsou v poledne, když..." nedokončil větu, protože do něj něco narazilo a dvě ruce se mu obtočily kolem těla. Usmál se pro sebe a chlapce k sobě jednou rukou přitisknul ještě víc. Začínám měknout, pomyslel si.

   Za další půlhodinku, kdy se oba vystřídali v koupelně a kdy Akira Kaitovi našel něco na spaní, bylo slyšet už jen pravidelné oddechování, jak oba spali hlubokým spánkem.

>>>*♥♥♥*<<<

   Pozdě v noci, nebo brzy ráno, záleží na úhlu pohledu, se ulicí pohybovala tichá postava zahalená celá v černém. No, celá... Spíše byla právě zahalena až moc málo. Byla to dívka, asi dvacetiletá, měla bledou pleť a černé šaty ji zakrývaly opravdu sporadicky. V mírném větříku jí povlávalo několik pramenů vlasů, které se uvolnily ze složitého účesu a teď nebylo možné je zkrotit.
    Dívka zahnula do uličky a prošla jí, až se dostala do temného tunýlku, nad kterým vedla cesta pro pěší, odkud byl krásný výhled do krajiny. Bylo to její typické místo. A kdo měl zájem a peníze, vždycky si ji tu dokázal najít. Zašla hlouběji do tunelu a otočila se, aby viděla směrem do uličky, odkud přišla, předi jen, nechtěla přijít o potenciální zákazníky.
    Čekala... Až najednou.

   Nočním městečkem se rozlehl výkřik, který hned v příští vteřině utichl. Ale všichni spali a výkřik utichl tak náhle, jako vznikl, takže jej nikdo nezaregistroval.

   Následující den byl jeden pán probuzen štěkáním svého pejska. Pejsek chtěl vyvenčit a tak byl pán donucen vstát, obléknout se a vzít svéno čtyřnohého miláčka na procházku. Nejprve si to pán chtěl odbýt rychle, ale nakonec se procházka protáhla na několik hodin. Byli až zaz vesničkou a pak se vraceli. Pán uviděl tunel a řekl si, že to bude dobrá zkratka, protože bydlel kousek od toho tunelu.
    Vykročil tedy tím směrem a zachvilku ho pohltil tunýlek. Byli z něj skoro venku, když začal pejsek strašně štěkat a nechtěl se hnout z místa. Pán se ho snažil táhnout na vodítku dál, ale marně. Vytáhl tedy z kapsi zapalovaž, aby se podíval, proč pes tak štěká, protože v tunýlku nebylo skoro vidět. Škrtl zapalovačem a to, co zpatřil, ho vyděsilo tak, že začal křičet. Lidé v okolních domech to samozřejmě slyšeli a tak se šli podívat, co se děje.
    Našli tam dědečka, jak strnule a bez života zírá na rozsápanou mrtvolu dívky. Pán z toho pohledu dostal nakonec infarkt a také tam našli psa, který vrčel na každého, kdo se k jeho páníčkovi přiblížil. A jelikož bylo ještě hodně brzo, tak se tato událost stihla dostat do dnešního vydání novin.

>>>*♥♥♥*<<<

   Daleko od místa činu se právě Akira a Kait střídali v koupelně. Isobel, která samozřejmě vstala dřív, než ti sedmispáči, právě dělala snídani. To, že Kait nespal na pohovce dávno zjistila a rozhodla se to neřešit. Je to jeho věc, kde spí, ne její.
    Připravila tedy snídani pro tři a pak došla pro noviny, které jim pošťák každé ráno dovážel k bráně. Vrátila se do kuchyně, sedla si na židli a rozevřela noviny. Tam na ni zíral titulek: "Mladá dívka zavražděna - vrah neznámý"
    Když se dolů dostali i dva mužští obyvatelé domu, Isobel jim o tom pověděla. Oba se okamžitě vrhli na noviny a  potom se po sobě zamračeně podívali. Co se to sakra děje?!