Češi po Trophée des Montagnes 2019

Spojení běhu a hor Alp byl můj sen

Michala Drahošová

Pár slov úvodem?

Na letošní Trophée des Montagnes jsem vyrazila s dvouletou fenou českého strakatého psa Centa Nella Belavia, protože je třeba prezentovat a reprezentovat naše národní plemeno. Jelikož se mi zdál celý závod (všech 10 etap) pro nás ještě dlouhý a náročný, využila jsem možnosti se na místě v každém středisku dohlásit na jednotlivé etapy. Vybrala jsem si takto 5 etap, do kterých jsme pak vybíhaly většinou na konci startovního pole a umístily se jen ve výsledcích dané etapy. Vybírala jsem dle doporučení i dle vlastního uvážení, a nakonec mi to takto vyšlo startovat ob den, což se ukázalo jako výborný plán pro odpočinek a nabrání sil do dalšího závodu.

Jaká byla letošní Montána?

Letošní Montána byla skvělá. Pro mě to byla první Montána, takže nemohu úplně porovnávat. Organizačně vše víceméně odsýpalo až do posledního střediska Auris (zmatky se starty i výsledky), některé tratě byly lehce upravovány a zkracovány s ohledem na velice teplé počasí. I tak vždy byla na trati nějaká občerstvovací stanice alespoň pro psy, u těch delších tratí i pro lidi.

Splnila tvá očekávání?

Myslím si že ano, i když úplně přesně tedy nevím, co jsem očekávala. Odjížděla jsem na ni s velkým respektem a obavami, jak to s Emou vše zvládneme. Hory a kopce nejsou naší doménou a silnou stránkou. Měla jsem strach z únavy i tolika kilometrů během týdne. Nicméně žádná z mých obav se nakonec nevyplnila a byla to jedna velká jízda. A i s menším psem jsem si to užívala, hodně lidí předbíhala a předcházela i s většími psy. Kopce jsme zvládaly překvapivě dobře a v sebězích jsem byla šťastná, že mám menšího a slabšího psa.

Jaké máš z ní pocity?

Že na Montáně v podstatě neexistuje rovina (buď se šplháte do kopce, nebo ho sbíháte dolů) a ne úplně malé kopce a mírné sklony.  Ale panorama to jsou nádherná, takže jsem se během běhů kochala a užívala si to. Krom jedné upršené etapy nám vyšlo i nádherné slunečné počasí. Bylo na co koukat.

Potěšila nebo zklamala?

Rozhodně mě potěšila. Spojení běhu a hor Alp byl můj sen. Pro mě je TDM taková nejvyšší meta, která se dá v canicrossu zažít.

Jak moc bolela?

Překvapivě moc nebolela. Bála jsem se toho, hlavně po zkušenostech z etapového běhu v Jizerských horách Dog Epic 2019, kdy to odnesla hodně lýtka. Takže jsem se snažila nohy pěkně regenerovat, masírovat a protahovat po každém běhu. Paradoxně lýtka byla úplně v pohodě, zde to odnášela spíše stehna. Ale nic dramatického a člověk to prostě čtvrtý den potom rozběhá. 

Co zranění, vyhnula se ti?

Musím zaklepat, ale vyhnula. A Ema krom drobné zdravotní indispozice po příjezdu to také zvládla bez problému, ač mě všichni upozorňovali, že psi zde často trpí zažívacími problémy. Tratě zde jsou těžké, plné kamení a prudkých seběhů. Viděla jsem několik výronů kotníků a rozbitých kolen, loktů, takže jsem byla řekněme trochu obezřetnější. Naštěstí obávaná Syslí stezka byla letos vcelku opravená a upravená, dala se i běžet.

Kdy ses cítila nejhůř?

Když jsme odjížděli, protože tento běžecký kolotoč končí. A budeme se muset vrátit do reality a denní rutiny.

Seš spokojena s dosaženými výkony?

Spokojená jsem, protože jsem žádné extra výkony ani neočekávala. Jela jsem si to na TDM hlavně užít.  Ani ne s 12 kg psem se nedá konkurovat velkým ohařům. Nicméně i tak se nám dařilo s Emou hodně lidí předbíhat ať na rovině, do kopce i z kopce. Při startech ve dvojicích/trojicích nechápu, že jsme nechávali za sebou i daleko větší psy. Hlavně jsem spokojená s výkonem Emy, kdy šla do každé etapy naplno a makala na 110 %.

V čem vidíš tajemství svého úspěchu?

Pes, který umí zabrat nejenom do kopce a tím pomoci, ale také umí běžet rozumně z kopce. Prostě Montána se vyhrává v sebězích. Za mě veliká výhoda, pokud pes umí běžet u nohy nebo za patami. Sice jsem potkala borce, co se nebáli to pustit z kopce na napnutém vodítku, nicméně já jsem hrdá na mou Emu, že má naučený povel za paty. Zařadím si ji za sebe a nemusím se obávat to pak pustit z kopce dolů podle sebe. Tímto stylem se nám dařilo i dost lidí předbíhat, co se přetahovali se svými psy, aby šli pomalu, a báli se. Protože Montána jsou nejenom prudké výběhy téměř po čtyřech, ale ty samé seběhy dolů, kdy ty nejprudší, které už člověk jede téměř po zadku, jsou dog free zone. Na rozdíl od českých závodů je v tomto úseku dovolené psa pustit z vodítka na volno. Problémem některých závodníků však bylo, že jim pes odběhl napřed.

A co tvůj psí parťák?

Ema byla parťák a dala do toho srdce. Do kopců mě statečně tahala a pomáhala i při chůzi, z kopců spolehlivě běžela udaným tempem. V cíli každé etapy byla nadšená a druhý den natěšená, že běžíme znova.

Na co určitě nezapomeneš?

Na veterinární kontrolu a prezentace, kdy byli Francouzi opravdu důkladní a pečliví. Kromě kontroly očkovacího průkazu a platných očkování bylo vyžadováno i doplňkové očkování. Samozřejmá je kontrola čipu. Psy si poslechli a u většiny psů chtěli vidět i pohyb. Rozhodně se nebáli psy vyřadit jak z důvodů neplatné nebo neúplné vakcinace, tak i z důvodů zakulhání, nebo když se jim nezdál zdravotní stav. Dále kontrolovali vybavení. Sedák i s vodítkem napnuli na maximální délku, kontrolovali vzdálenost a vše označili speciálním štítkem. Jelikož nevlastním mushingovou licenci, musela jsem předložit i lékařské potvrzení od mého praktického lékaře, že jsem způsobilá tento závod běžet. Až poté jsem se mohla teprve přihlásit na jednotlivé etapy a dostala jsem startovní číslo a čip. Rozhodně ne všichni psi a každá výstroj prošla kontrolou. To, že člověk váží cestu dlouhou 1200 km, ještě neznamená, že si závod i zaběhne.

Máš nějaký zajímavý příběh z natáčení?

Těch zážitků bylo hodně, ale hlavně jsme se sešli skvělá česká parta. O veselé historky není nouze hlavně s kadibudkou v posledním středisku Auris en Oisans.

Tak za rok zase au revoir?

Pokud vše vyjde a zdravotní stav dovolí, ráda bych příští rok už absolvovala celou Montánu (všech 10 etap).

Pár slov na závěr?

Prostudujte si pečlivě propozice závodu, veterinární podmínky, pravidla závodu. Francouzi byli letos opravdu přísní a nebáli se psa „vyhodit“ z veterinární přejímky za chybějící očkování, či penalizovat za špatné chování na trati. Netolerují hrubé zacházení se psy, odtahovaní psů od vody, penalizovali i za agresivitu na trati. Také doporučuji trochu více potrénovat kopce. Výhoda pro běžce z hor, nevýhoda pro mě, běžce z polabské placky. Nakonec ještě musím poděkovat všem českým spolubojovníkům za společnost a sdílení zkušeností. A nejvíc musím poděkovat týmu z našeho auta, že mě vzali na Montánu s sebou a umožnili mi tak splnit si velký sen.