Po vánočních svátcích jsme vyrazili opět do Krušných hor. Tentokrát nad Jáchymov - do Nového Města. Objednal jsem nás do jednoho z penzionů, kde nás přivítal majitel s kuchařem. V té době zel penzion prázdnotou. Pan Jedlička svou živnost teprve rozjížděl a my jsme s Bárou byli prvními stálými hosty. S penzionem jsme se natrvalo rozloučili až v polovině února.

Bydleli jsme ve vedlejší budově, kde jsme byli jedinými ubytovanými. Brzy jsme se stali součástí rodinného penzionu. Kuchař mně ukuchtil vše, co jsem si vymyslel a Baruška dostávala z kuchyně jen ty nejvybranější zbytky. Večery jsme trávili dlouhými debatami a společně s personálem očekávali, kdy se objeví další hosté. A v naší depandanci jsem bedlivě pročítal stará čísla Spřežení a vybíral nového ženicha pro Báru (nakonec se jím stal Eda od Zdeňka Holuba).

Přes den jsme se věnovali činnosti, kvůli které jsme do těchto končin zavítali. V blízkosti se totiž nacházejí kopcovité běžecké tratě přiléhající k biatlonovému areálu Eduard u Jáchymova. Denně, někdy i dvoufázově, jsme trénovali jízdu na lyžích se psem v zápřahu. Když se hlásila únava, běžkovali jsme třeba jenom jednou, jindy jsem zas nechal Báru odpočívat a šel se sám jen tak sklouznout.

Vždy, když se blížil termín konání závodů psích spřežení, sbalili jsme to nejnutnější, vrátili se domů a z Prahy pak vyjížděli na závody. Tak jsme to v průběhu zimy zopakovali celkem čtyřikrát.

Slemeno je část obce Dolní Kalná v trutnovském okrese. Po okolních loukách vedla trať závodů, které připravil Pepa Strakoš. Předcházející počasí se podepsalo na účasti, sjela se necelá dvacítka účastníků. Závody však probíhaly na výborné trati a byly dobře organizovány. Kromě obvyklých kategorií se v jednotlivých disciplínách vyhodnocovala i kategorie československých národních plemen, určená především pro startující s českými horskými psy a slovenskými čuvači.

O dva týdny později jsme se zúčastnili mistrovství republiky ve skijöringu, které se konalo ve Vysokém nad Jizerou. Když jsem ve startovní listině viděl tu plejádu slavných jmen, říkal jsem si, že by bylo příjemné skončit v první desítce. V cíli sobotního kola mně oznámili, že jsme průběžně první. Dojížděli další závodníci a my zůstávali stále nejrychlejšími. Teprve v závěru startující Saša Nekvinda náš čas překonal s luxusním náskokem, a my "přenocovali" na druhém místě.

Do nedělního závodu jsme také jako druzí vystartovali. V jednom ze sjezdů však najednou Bára přičapla. Zareagoval jsem pozdě a následně jsme se oba váleli a zamotávali. Uplynuly dlouhé vteřiny, než jsme s vystrašenou Bárou mohli pokračovat v závodě. Brzy nás minul Milan Žák ... a před cílem se na nás dotáhl i Martin Kyncl. Skončili jsme čtvrtí.

Vrátili jsme se do penzionu nad Jáchymovem. Druhý den jsme vyrazili na běžecké tratě. Já s odhodláním, že nedopustím, aby nás situace podobná té z Vysokého někdy připravila o lepší umístění, a s cílem "vysvětlit" Báře, co si v takovém případě vlastně může dovolit. Jeli jsme jako o závod. Nešetřil jsem nás a fenku přitom pozorně sledoval. Nadešla ta chvíle. Bára se chystala přičapnout a vykonat svou velkou potřebu. Můj křik a špičky mých běžek jí znemožnily zastavit. Došlo k tomu, co jsem očekával. Z Báry to lítalo, ale nezastavili jsme. "Praktické školení" se vydařilo a situace podobná té z Vysokého se již nikdy neopakovala.