Před pěti dny Bering završil patnáct měsíců svého života a já usoudil, že nastal čas, aby vstoupil do světa závodů sportů psích spřežení.

V našem lesoparku jsme pořádali canicrossový závod o délce 3 666 m. Běžel jsem s Baarou a Beringovi jsem „do spřežení“ vytypoval kamaráda z našeho klubu, Vláďu Tománka.

Blížil se start závodu a nastal čas oba parťáky spolu seznámit. Vedl jsem pejska k Láďovi. Ten stál téměř v pozoru a napjatě sledoval to zjevení, které se k němu blížilo. Bering ho krátce očuchal, a když se nedočkal pohlazení ani vlídného slova, otočil se a věnoval se zajímavějším činnostem. Láďa ze sebe vydal pouze nějaký neurčitý chraplavý zvuk. Krátce jsem ho obeznámil s tím, co ho asi čeká a jak by se měl zachovat. Pomohl jsem mu obléci opasek, nasadil jsem Beringovi postroj a už jsem uháněl za Bárou.

Po skončení závodu jsem se hned pořadatelů ptal: „co Láďa s Beringem?“ „Prej odstartovali …“ dočkal jsem se odpovědi.

Ostatní vím pouze z Láďova vyprávění:

Hned od startu Bering vyrazil, a Láďa, zvyklý z běžeckých závodů začínat volněji, měl co dělat, aby vše ustál. Bering však brzy zjistil, že "to", co běží za ním, ho nemotivuje k další aktivitě, a zvolnil … ba i občas zastavil.

Zkontroloval obsah odpadkového koše, označil si nejedno známé místo, a dokonce se i s Láďou omotali kolem stromu. Občas také běželi, oba okruhy zvládli a cíle za téměř patnáct minut dosáhli.