Trénuji a venčím většinou v noci. Za tmy je lesopark téměř prázdný. Můžu pustit pejsky na volno.

Jednou si takhle jedu nočním lesoparkem... Bering uhání ve tmě někde přede mnou. Tu najednou zaslechnu zlověstné psí vrčení. Několik rychlých šlápnutí a zastavuji u klubka psích těl. Kolo letí stranou, jenom paprsek předního světla odhaluje probíhající spor.

Po chvíli obě zápasící těla znehybní a slyšet je pouze unavené funění. Ale to už přibíhá majitel bojového plemene. Řveme, nadáváme, taháme psy. Pár jadrných poznámek na závěr a vzdalujeme se raději každý jiným směrem. Běžně jsem psa prohlédl a Bering opět vyráží vpřed po tréninkové stezce.

Doma mi to nedalo. Vzal jsem pejska do verandy, položil ho na záda, a rozhrnul chlupy na jeho krku. Objevilo se v průměru šesticentimetrové kolečko, skoro bez jediného chloupku. A že jich Bering na sobě má! Co kdyby ty chlupy neměl?

S pejskama se v nočním lesoparku bát nemusím. Jednou slyším Beringovo vrčení. Rychle přibíhám ke skupince tří hromotluků, o hlavu větších než já. Bering má přední tlapy opřené o prsa prostředního z nich. Beringa jsem napomenul, chlapcům se omluvil, a rychle uháněl pryč…

S pejskama se v nočním lesoparku bát nemusím. Ale já se bojím o ně!