Aklavik Třeboň-Kopeček

Život a smrt

Alf si prodloužil zimu a zůstal v Krkonoších u mého kamaráda, člena Horské služby, Ivoše Doležala. Na chatě Bílá labuť byla už fena Askö, která Alfovi dělala společnost. Sníh tál, sluníčko vysoušelo jižní svahy a z poklidné Úpy se stala dravá bystřina. Začalo jaro. Příroda se probouzela, i Askö vyslyšela volání, rozhodnuta dát za šedesát tři dny život zdravým štěňatům. Doba hárání fen dělá vrásky i zkušeným chovatelům, protože psy zbavuje poslušnosti a dává jim sílu nezastavit se před žádnou překážkou. Zůstává za nimi potrhané pletivo výběhů a podhrabané podezdívky. Ivoš byl všechno jiné než zkušený chovatel. Čas psí lásky chápal daleko citlivěji než my všichni dohromady. K touhám byl vždy tolerantní, život užíval plnými doušky, psy měl rád, tak proč jim bránit. To ráno, když startoval sněžný skútr, aby dojel do Pece pro zásoby, zjistil, že Askö i Alf jsou pryč. Usmál se. Přál jim jejich lásku a její naplnění v přírodě, bez lidí a v divokých honičkách mezi jednotlivými spojeními.

Černobílá fena zralého věku a stejně starý pes, jehož nádherné svalnaté bílé tělo bylo symetricky děleno černými plotnami v husté srsti, užívali volnosti. Rozbředlý sníh se rozstřikoval v gejzírech při každém prudkém zastavení. Proběhli mlázím a naráz, bok po boku, zůstali stát. Pes zaryl špičáky do firnu a dychtivě spolkl hroudu sněhu. Fena tiše zakňučela a nehybně pozorovala pohyb před sebou. I pes zbystřil. Oba vyrazili. Byl to hlas přírody a pokyn předků, kterému se nedalo odolat. Nezkušení ve štvanici nenadháněli, ale řítili se za unikajícím cílem. Byli rychlí, silní a vytrvalí. Po chvíli se přibližovali. Srnec zůstal bez stáda, kterému zřejmě nestačil. Nestačil ani teď. Byl slabý a nemocný, odsouzený stát se potravou silnějším. Jen sípal, jak mu ubývalo dechu. Bezděky sbíhal do údolí, k městečku. V zoufalství přeběhl cestu a zakličkoval mezi domy. Všude byli lidé. Saňový pes srnce doběhl a plecí srazil. Neuměl zabíjet, krmen lidmi, kterým sloužil. Spíš to byla hra. Z jednoho stavení vyběhl muž. Místo povelu, který by stačil, zahřměl výstřel z pušky, pak druhý, a ještě jeden. Nádherný pes plný života s kulí roztříštěnou hlavou kotoulem přelétl zbídačelého srnce a zůstal ležet zcela bez života. Fena žalostně zavyla a táhla vyhřezlé vnitřnosti za zchromlým tělem, aby další výstřel ukončil její trápení.

Když lesák střílí zvěř, sundá klobouk a větvičkou vzdá čest skolenému kusu. Tento muž v zeleném stejnokroji se mezi ně také počítal. Alfa skopl do otevřeného septiku. Askö ani nedohledal. I takoví lidé nosili kulovou zbraň.

Z knihy Petra Hanzlíka „Mush go!“  (Jihočeské nakladatelství Růže, 1991)

V roce 1983 jsem se psem Aklavikem, kterému jsme říkali Alf, mohl jeho hranice možností vyzkoušet i při natáčení celovečerního filmu, ve kterém hrál jednu z hlavních rolí. Tu nabídku jsem přijal a Alfa podle scénáře a neskutečných nápadů režiséra připravil. Film se úspěšně dotočil.

Petr Hanzlík (Spřežení č. 41/1999)