8.3., úterý, Mapua kemp u Nelsonu
A tak jsme zase tu se svými novými zážitky a dojmy ;-). Ani jsme si nestihli uvědomit, že je dalších 14 dní fuč, uffff, toto letí spolu s najetými kilometry!
Takže. Po ukončení úspěšného Greenstone-Caples treku u Glenorchy jsme se vydali směrem na Paradise, kde jsme měli zálusk na krajinu z Pána Prstenů – konkrétně tam měl být k vidění Isengard (Sarumanovo sídlo), Lothlórien (sídlo Galadriel – myslím), Caradras (průsmyk, který se Společenstvu nepodařil projít) a Amon Hen. Ovšem cesta vedla po úděsné gravelce (= štěrková cesta, velmi obvyklá na jižním ostrově, vedoucí k menším zapadlým prdelkám :-) a přes x brodů, z čehož ten hlavní nebyl k projetí, takže jsme s nepořízenou otočili koráb do Queenstownu, rovnou zamířili do našeho kempu a zapnuli mobily.
Vyděšené textovky, zda jsme v pořádku a přežili zemětřesení, nás zaskočí, takže se hned prodereme k TV, kde to všechno je, a to dost krvavě. 22.2., v Christchurch opět udeřilo zemětřesení!!! Tentokrát „pouze“ 6,3 Richtera, leč pouhé 2km od města a pod povrchem, což způsobilo ničivé škody, a to velmi! Počet oznámených obětí roste před očima, místa, kudy jsme chodili do školy, už neexistují, ulice se proměnily v hromady sutě, početná skupinka japonských studentů, trávících v jazykové škole v Christu 14 dní, už se nikdy domů nevrátí, CTV budova regionální televize se rozpadla úplně a pohřbila tak téměř všechny její pracovníky včetně cca 10 známých tváří showbusinessu, Katedrála, která s veškerou úctou a slávou přežila téměř bez zranění první zemětřesení, se odporoučela k zemi, čímž sebrala Kivákům i poslední zbytky naděje...;-( Tady, v Queenstownu, se nemluví o ničem jiném, lidi přilepení u televizí, dlaň zakrývající ústa. Po celém Zélandu to zmobilizovalo hnutí pomoci Christchurch, lidi nabízejí ubytování pro ty, kteří ztratili domovy, posílají potřebné věci, obchodní sítě nasadily mohutné slevy potravin a všeho ostatního pro Christchurchské obyvatele, atd...Je to obrovská a nepříjemná událost, ale my tak nějak cítíme, že to zvládají, přestože to s nimi mohutně otřáslo. Pohrávám si s myšlenkou jim tam zajet pomoct, dobrovolně, ale nakonec se rozhodneme se jim tam nepléct. Od našich spolubydlících Čechů, kteří prchají do Invercargillu, se dozvíme podrobnosti, včetně opravdu dojemných fotek, kdy všechna ta známá místa vůbec nepoznáváme. Město je teď prý úplně prázdné, pouze bagry a záchranné čety tam operují v ruinách. Jako lékaři bychom se hodili, takže na to zapomeneme a snažíme se cestovat dál v poklidu, což je opravdu těžké...;-(
Arrowtown je krásné staré zlatokopecké městečko s čínskou osadou na jeho pokraji. Projdeme si ho celé a HLAVNĚ si dáme obrovskou zmrzlinu do pravého kornoutku, který upečou přímo před námi ...:-) Projdeme si pár stylových obchůdků a přesuneme se za naší starou známou Wanaku doufajíc, že konečně druhý den dobudeme náš dlouhodobý sen – Rob Roy Glacier v národním parku Mt.Aspiring. Přespíme u zavěšeného mostu 4 km před oficiálním parkovištěm, haha a druhý den? Kuk na oblohu a modro!!! Máme to ale kliku! ... Vstáváme skoro za tmy, abychom tam byli první, což se nám daří, a odměna opravdu stojí za to!!! Po cestě nám zážitek zpříjemní asi tak 20 papoušků Kea, kteří se perou, tancují, hrabou ve všem možném, drze na nás házejí očkem, jestli něco nekápne z kapsy...fakt sranda! Ledovec se majestátně rozkládá přes sedlo, které vyřezává do skal svou tíhou, a pod ním se vylejvá vodopád, který se pouští hluboko do propasti, přičemž se nad ním klene duha, hmmmm, nádhera! ;-)
Na úděsné gravelce zpět do civilizace Martin našel mobil, takže jsme začli pátrat a zjistili, že patří někomu z Wanaky, přes kterou stejně musíme jet, takže si dáme sraz s manželkou pána, který mobil vytratil. Dostaneme za to vynikající Savignon Blanc z oblasti Malborough a večer ho při filmu vyžahnem v příjemném kempu. Cesta sem vedla přes nádherná dvě jezera Hawea a Wanaka s nádhernými výhledy.
Ráno vykoukneme z auta a na vrcholcích hor naproti kempu je nový sníh...Vydáme se přes Haast Pass, což teda byla podívaná zpestřená pár vodopády a hlavně kopečky klenoucími se nad silnicí, která vedla údolím mezi nimi a skoro se zdálo, že se ty hory nad námi uzavřou a spadnou na střechu našeho Roťáka...:-) Údolí hor nás vyplivne ve vesnici Haast, což je oficiálně první naše místo na West Coastu a my se pustíme na jih do Jacksons Bay až na vyhlídku na Red Hills. Ty jsou zajímavé tím, že vyčnívají mezi porostlými kopečky, ale samotné na sobě nemají ani rostlinku. Je to způsobené tím, že podloží se skládá ze směsi železa a hořčíku v takovém poměru, který je pro všechno živé toxické, takže jejich červená barva je zřetelná i z velké dálky (kontrolní otázka – Red Hills se již v našich příspěvkách objevily...kdo nám první napíše, kde to bylo??? :-P ...dostane za odměnu gumovýho medvídka :-)) . U Lake Moeraki se setkáme s našimi Cromwellskými kamarády Němci. Je nádherná noc, voda je tak klidná, že se v ní odráží nespočetná souhvězdí jižní oblohy s dominujícím Jižním křížem i se svými Mračny, takže u něj rozjímáme, dokud nás komáři nevyženou do auta. Druhý den, který jsme chtěli strávit na Copland treku, který vede k teplým pramenům, bohužel, po příjezdu na parkoviště musíme změnit plán, protože stejný záměr prohřát si kosti v teplém bazénku má asi dalších 50 lidí, takže by to zas taková romantika nebyla...:-( No jo, turismus je holt turismus. Už nám to docela leze krkem ty lidi. Sice jsme jedni z nich, ale je to děsný, jak je teď Zéland profláknutej...:-( Plán tímto pozměněn na tour de WestCoast, přičemž začneme s ještě profláknutějšími a přelidněnými ledovci Fox a Franz Josef. Jsou to pěkní kousci, to se musí nechat, přestože rapidně odtávají, což znázorňují tabulky s letopočty a nápisem – Sem sahal ledovec v r. xxxx - lemující přístupovou cestičku k nim. Kvůli kazícímu se počasí vzdáme Lake Matheson, ve kterém se mají za dobrých podmínek zrcadlit všechna ta panorámata a zamíříme do vesničky Okarito, kde si v příjemném kempu s možností sprchy za dolar uvaříme čočku a po cestě do Ruatapu kempu obdivujeme volavku bílou, zapíchnutou nehybně ve vodě.
Hokitika nás oba moc nadchne, docela tam i něco utratíme, přičemž nechybí ani domácí „páj“ ( - pie = koláč na slano) , pravá ovocná zmrzlina, káva a zákusek no a při odjezdu z města si dáme nejlepší a nejlevnější fish and chips, co jsme kdy měli...:-) Upřímně, začínáme na původně neoblíbené fiš’n’čips měnit názor! Člověk asi musí narazit na kvalitu a pak rád zapomene, co je to za šílenou smaženost nacucanou olejem...;-). Projdeme teda skoro všechny jadeitové/nefritové šopy a moc se nám v nich líbí. Ten jejich zelenej šutřík má fakt něco do sebe a asi opravdu působí na člověka svými magickými silami, každému se na krku houpe zelený amulet a točí se v tom velké peníze.
Odpoledne vyrazíme podél klidné řeky Taranakau přes hromadu vesniček roztodivných jmen (jako např.Kumdra, Hohonu, Turiwhate, Wainihinihi, Houhou,...) do Arthur’s Passu, kde v bezplatném kempu zakotvíme na noc. Ráno se vydáme do DOC, kde nám oznámí, že každou chvíli očekávají šílený průtrže mračen, tudíž výšlap na Avalanche Peak nedoporučují, ale že si máme zajít na Bealey Spur, že odtud je krásný výhled taky a pršet by tam mělo až odpoledne.Tahle alternativa se vyplatila, protože se nám otevře panoramatický výhled na hory a údolí s bouřícím Arthur’s Passem jako třešničkou...:-)ale je tam zima a pod mrakem, vytáhneme i čepice a radši se pakujem zpět, aby nás nechytla bouřka taky.
Jak pršelo celý den a noc, zpáteční cesta stojí za to. Všude se valí vodopády, hladina „klidné“ řeky Taranakau dramaticky stoupla a rozlila se do svého štěrkového údolí a nyní bouří, vře a její vlny(!) smývají prach a špínu z kopců. V Greymouthu se odšpiníme a vyblbneme na tobogánu a zklidníme v sauně. Dáme si nic moc pizzu (už abychom si dali naší dobrou pizzu v Táboře v pizerce, kde je opravdová a ne to tlustý těsto za 20$...:-( ). A zamíříme na Pancakes Rocks. Posoudíme je odpoledne, pak při západu slunce a pak druhý den při přílivu. Ve všech případech se nám palačinky jeví jinak a asi nejlepší je to napotřetí (krom tuny turistů), protože příliv promění chudáky útesy v zuřivě bojující a dunící masiv, odkud různými otvory stříkají gejzíry vody, vlny se zuřivě tříští o tyhle ubohé skály až dokud se příliv nerozhodne ustoupit.
Naše cestování míří přes Westport na sever do Karamey, kde se přes 16km šílené gravelky (autíčko naštěstí přežilo!!!)dostaneme do národního parku Kahurangi, druhého největšího NP na NZ. Navštívíme tu Oparara Arch a Moria Gate Arch, což jsou vápencové oblouky se svými malými jeskyněni a krápníky – něco jako Prašná brána, ale v buši. Přes noc na parkovišti jsme si 100%tně jisti kivi zvukem, informační tabule hlásí, že tu kivi žije, leč nedává se vůbec vidět. Jeskyně Box Canyon a Crazy Pavings na nás zapůsobí už krapet víc, protože v nich zase potkáme svítící larvy smutnice pokrývající stropy a dokonce i jeskynního pavouka – velikost minimálně 10cm, který má rozvěšený kokůnky s vajíčkama všude po stropě u vchodu do jeskyně, a wety = taková cvrčkodivná věc...:-). Nicméně jsme rádi, že se z tý buše vymotáme, a pak míříme už jen na Motueku s tím, že se tam pokusíme najít práci na chvíli, abychom si odpočinuli od cestovačky ( :-)) a zároveň něco přivydělali.
Situace se ale ukáže víc než nepříjemná a teda vůbec se nám nelíbí Kivácký přístup k hledačům jobu, zejména k cizincům...:-( Jsou víc než nepříjemní, hned u vjezdu mají cedule s nápisy – NO JOB AVAILABLE!!! Nebo NO PACKING AND PICKING!!! No děs, ani se člověk nestihne zeptat How are you? a oni už skáčou do řeči se svým – NOOO! Bloody Kiwis....:-( Rozhodneme se se na to pro víkend vykašlat a zajedem na Farewell Spit a tam si dáme kousek Hill Top Walk s výhledy na krásné pláže (př. Krásná písečná Wharakiki se svými dunami) a Tasmanovo moře. Všude na kopečkách se pasou ovce a černé krávy a dole pod útesy si hrají tuleni...No Bad...:-). Dojdeme až ke Cape Farewell (=nejsevernější bod Jižáku) a pak se vydáme zpět přes Papa Springs, což jsou masivní prameny křišťálově čisté vody prýštící ze země - fakt působivé! Městečko Takaka se nám líbí se svými originálními krámky a zvláštně praštěnými obyvateli a tak si dáme kafe v jedný kavárně. Pak zajedeme do Kotingy chytit si svýho lososa a nechat si ho vyudit – mňami!!!
Příště o tom, jak jsme chytli job ;-)...
26.3. Mapua - náš baráček
V pondělí jsme se opět vrhli do hledání práce s tím, že to bude o něco snazší, už z toho důvodu, že je po víkendu. Jenže stále stejná pohádka, která nás po projetí 12 orchardů přestala bavit, a přemýšleli jsme o pokračování v cestování s přejetím na sever. Řekli jsme si, že zkusíme poslední zatáčku někam do neznáma, a narazili jsme na sad uprostřed ničeho. V autě jsme rozmýšleli taktiku započetí hovoru s otázkou na práci. Nebylo to skoro ani potřeba, páč majitelé, sympatická Erika, jen trochu méně sympatický Bill a jejich velmi sympatický synátor Dan se ukázali v lepším světle. Hned se nás zeptali na jména a prdli nám do ruky hrušku a jablko na degustaci a bavili se s námi při vyplňování aplikačního dotazníku. Že jsou relativně malý a rodinný sad a přijímají pikače „pouze“ s podmínkou, že vydrží až do konce sezóny s tím, že na konci jim přilepší na výplatě. Bydlení za 10 dolcků v baráčku s výhodou takovou, že za každý napickovaný bin je dolar z ubytka sleva atd... A že by o nás měli zájem, ať si to rozmyslíme do zítra. No, ze začátku nad tím přemýšlíme. Chtěli jsme se tu totiž zastavit tak cca na 3 týdny a posunout se pak na Severák, aby nám tam při cestování v našem Červeném Jablíčku nebylo chladno, páč podzim už pomalu klepe na dveře. No, ale pak jsme si řekli – o čem se tu sakriš rozmýšlíme? Stejně bychom museli na Severu pracovat, takhle třeba už nebude nutno, pokud si peníze vyděláme naráz tady...a sice už nám bude chladněji na cestovačce, ale tady stejně - jak je to všechno nohama vzhůru - na sever znamená „do tepla“...;-). Takže jsme se rozhodli to vzít (stejně hlavní roli hrála vidina postýlky po více než 3 měsících...:-))).
A tak jsme začli dřít, a to doslova...:-( Je to teda očistec, opravdu těžká práce, kdy člověk nosí na kšírách na břiše vak na 20kg jablek a musí se s tím plazit po žebříku, který je tu jiný, než jsme zvyklí my v Čechách. Aby totiž nevážil tolik, je jen 3-nožkový a tudíž zákonitě méně stabilní. No, hned první den jsem slítla úplně ze shora a s plným vakem jablek, naštěstí mě teda zachytila jedna tlustá větev, chudinka, která se mi černě otiskla na týden do kůže po levé půlce těla...hm...ještěže nejsem lekací typ a žebříku se pořád nebojím..:-). No, každopádně, podtrženo sečteno, není to tak dobrý job jako v Cromwellu na třešničkách, ale snad něco vyděláme. Člověk musí opravdu dřít, aby si vydělal víc než co je minimální mzda. No, buďme upřímní, člověk musí občas dřít i na dosažení minimální mzdy, když jsou třeba malá jablka anebo se strom trhá už po druhý, tak to prostě nepřibývá a člověk přitom potí krev a po žebříku skoro běhá. Ale aby to neznělo tak špatně, jablíček máme k dispozici habaděj a třeba například takové Royal Gala jsou vyloženě k nakousnutí...;-). Zatím jsme trhali tyto varianty: Royal Gala, Gala, Golden Delicious, Jazz. Největší zlatý důl – Granny Smith – nás zatím teprve čeká – větve jabloní Granny Smith se totiž pod tíhou těch zelených koulí prohýbají k zemi a my se tudíž nemůžeme dočkat ;-). Hned první den Martinovo srdíčko zaplesalo štěstím, protože supervizor Dan mu s vážnou tváří vehnal ruměnec do tváří svým „you have very good size for picking – thin and long, hahaha“...Ovšem pak všechno pokazil, páč se s provinilým výrazem obrátil ke mně, změřil si mě od hlavy až k patě a řekl: „I didn’t say you haven’t!!!“ – tsss, drzoun. Marťas, stále hubenější Špagetka, mě vrhá do pozice oteklého Štaflíka...Ach jo.
Náš denní rozvrh vypadá asi takto – v 6:30 vylezeme bolestně za tmy z postele, během snídaně se rozbřeskne a pak nasedneme do auta k Magdě a Markovi, Čechům, kteří tu taky trhají, a spolu ještě s jedním Japoncem Masou se vydáme směrem na Redwood Orchard, který je od našeho bydlení v Mapue vzdálený cca 13km. Šetříme tak benzín ;-). No a pak už jen pickáme a pickáme a po krátkém obědě (většinou tak 20min) – zase pickáme až do cca 17hod, kdy zmoženi odpadneme do auta, sprcha, kávička, uvařit večeři, kouknout na Friends (anglicky s angl.titulky, v rámci podpory naší vytrácející se angličtiny, protože Češi jsou prostě všude!!!!) a spát! Připadáme si jak v jednom velkým stereotypním kole. Na sadě je nás asi 15 pikačů – 1 Angličanka, 4 Kiwáci ( btw., jeden z nich je náš guide z kajaků v Milford Sound!!!! To je náhodička, co, Zelí je prdelka zakopaná ... ;-), dohromady 6 Čechů, 1 Japonec, 3 Kambodžanci. Vůbec si ale nestíháme povídat, protože mají všichni co dělat, aby si něco vydělali. Jojo, zlaté trhací časy jsou už v nedohlednu, bývávalo na Zelí i líp. Jeden a půl dne v týdnu je zpravidla volno, nebo když prší, což je jev velmi ojedinělý. Je tu už podzim jak poleno, ale sluníčko nám pořád i přes třicítku faktor krému obarvuje obličeje na hnědo, už jsme zase jak dva Maoři, ale bohužel opálení jen podle kšírů na vak...;-).
Tolik v kostce o nás...;-)