Polarita učení
Svobodná vůle
Už dlouho se ve vzduchu vznáší otázka, do jaké míry jsme osudem, případně plněním úkolů z něj vyplývajících, omezováni a zda je v lidských možnostech něco na tom změnit.
Učební plán
Učební plán je určen a musí být splněn. Ale i uvnitř tohoto determinismu / názor o nutné příčinné podmíněnosti všech událostí, všeobecné zákonitosti příčiny a následku/ zůstává plně v platnosti zákon polarity. Ten před nás staví volbu, jak učební plán splníme, jakou cestou se při učení chceme vydat a jak vyřešíme problémy. Je tedy třeba rozlišovat mezi samotnými problémy, které jsou plně determinované, a otázkou "jak", tj. jakou cestou se vydat. Proto nám nabízí polarita dvě možnosti:
1. Vědomé učení. Tato možnost od člověka vyžaduje, aby byl neustále ochoten postavit se výzvám osudu a každý problém, který se vyskytne, dobrovolně vyřešil na základě vlastní aktivity.
2. Nevědomé učení. Vstupuje v platnost automaticky, když člověk propásne možnost řešit problém vědomě.
Většina lidí se zpravidla omezuje na tu druhou možnost, totiž nevědomé učení. Nevědomé učení je ale vždycky učení prostřednictvím utrpení. Dokud je člověk ochoten zpochybňovat všechna stanoviska a fixace, učit se nové věci, riskovat nové zkušenosti, rozšiřovat své vědomí, takže dokáže zvládnout všechny úkoly, které mu osud připraví, nemusí se téměř obávat přílišných ran osudu nebo nemocí.
Ale v okamžiku, kdy člověk problémy odsouvá a zkouší před nimi utéci, nebo je negovat / "vytěsnění"/, začne osud člověka tlačit do nevědomého učebního procesu. Člověk se stává obětí situace, při jejímž prožití nuceně vyřeší alespoň část problému. Učební proces je většinou v takových vynucených situacích neúplný, protože odpor toho, komu se to děje, je značný. Teprve když se člověk s nějakou situací smíří, může její smysluplnost plně pochopit. Nevyřešený zbytek problému je tedy dalším zárodkem nového nuceného poučení.
Rány osudu a nemoc
Jsou téměř vždycky pouze pasivním aspektem nedobrovolně vnímaného učebního procesu. Zkráceně můžeme říci: Kdo se neučí, trpí. Člověk má všeobecně velmi svérázné požadavky na život a svůj osud. Chová se tak, jako kdyby měl právo na to, aby se mu vedlo dobře, byl bohatý, zdravý a šťastný. Z čeho člověk takové právo odvozuje?
Člověk neinkarnoval do tohoto světa, aby se líně povaloval na sluníčku, nýbrž aby se vyvíjel a podle svých schopností sloužil světu. Kdo to dělá vědomě, najde i to štěstí.
Člověk neustále hledá štěstí.
To není jen jeho právo, nýbrž nejhlubší podnět jeho jednání. Cesty, kterými se vydá, jsou však z valné části velmi nevhodné a nevedou k úspěchu. Člověk hledá něco, čemu říká štěstí, aniž by měl přesnou představu, co to štěstí vlastně je. Tak jedinec ztotožňuje plno věcí v okolním světě s tímto vytouženým pocitem štěstí a myslí si, že teprve až to bude mít, bude konečně šťastný. Nyní začíná nekonečný a nesmyslný hon.
Vždycky, když totiž člověk dostihne ten vytoužený předmět, ukáže se, že mu přece jen úplné štěstí zprostředkovat nedokáže. Kdo má hlad, myslí si, že by byl nejšťastnějším člověkem na světě,kdyby se mohl dosyta najíst. Když mu dáme potravu, po které touží, on si začne myslet, že by dokonalého štěstí dosáhl teprve tehdy, kdyby měl i byt. Když má byt, touží po vlastním domě se zahradou. Získá-li dům se zahradou, potřebuje ke štěstí ještě slávu a uznání. Když dosáhne i toho, brání mu ve štěstí bohužel chronická choroba. Jakmile se z ní vyléčí, cítí se zase osamělý a potřebuje už "jenom" někoho, aby byl šťastný. "Naštěstí" ho pak z tohoto namáhavého honu za štěstím prozatím vysvobodí smrt.
Chyba spočívá v názoru, že štěstí je závislé na vnějších věcech. Přitom člověk přehlíží, že vnější věci jsou žádoucí jen tak dlouho, dokud je nemá. Za štěstím se nemůžeme honit ani ho vlastnit. Šťastní můžeme jen být. Štěstí je stav vědomí duše, proto také mluvíme o blaženosti. Štěstí je naprosto nezávislé na vnějším světě. Štěstí vzrůstá tam, kde je člověk se světem v souladu, ale také tehdy, když si je vědom svého úkolu a rozpozná milost, že smí a může světu sloužit. Jinými slovy:
Štěstí vychází vždy z nitra.
Štěstí zažíváme, když ho vysíláme. Štěstí je stav, v němž se nacházíme, s partnerem nebo bez partnera, s penězi nebo bez peněz, s domem nebo bez domu, s uznáním nebo bez něj. Sami sebe bereme vždy s sebou. A to i do domnělého štěstí, které se samozřejmě nachází jinde, než tam, kde zrovna jsme. Proto budeme i ve vytouženém štěstí nešťastní. V našem životě bude vždy něco chybět, abychom mohli zažívat plné štěstí.
Utrpení
Je protipólem štěstí a přitom nakonec i to samé. Utrpení je zodpovědné za to, že nebloudíme na nesprávné cestě. Utrpení se stará o to, abychom se nevzdali hledání, zabraňuje stagnaci. Utrpení je vždycky oklika, přesto je ale cestou.
