*Zrada
Rozplakal se. Znovu. Proč museli Nargetin pohřeb domlouvat zrovna s ním? Jakoby nestačilo, že je mrtvá.
Chtěl pryč. Rozběhnout se a nezastavit, dokud nebude u sebe ve stanu, v klidu a sám. Ale nemohl.
Seděl u Vládce a nutil se nebrečet. Otřel si slzy a zaposlouchal se do Karonova vyprávění. Dorazili teprve před chvíli, asi den po vyčerpaném poslovi. Nebyl schopen vylíčit události hned a než si odpočinul, vrátili se i ostatní.
Zrovna povídal o Nargetině zavraždění.
Renden se znovu ponořil do vlastních myšlenek. Nedokázal si odpustit její smrt. Měl ji poznat, měl jí pomoct! Vyvolení mají být tři. Teď jsou jen dva. Proč musela zemřít zrovna ona?!?
„Bylo to tak, Rendene?“
„C-co? Ano.“, jen napůl si uvědomoval, na co odpovídá.
„To není dobré. Pokud již nemají ani tolik úcty k mrtvým, aby je nechali v klidu spát....“, s povzdechem větu nedokončil. „Pak mám tedy poslední otázku, Rendene, potom si můžeš jít odpočinout. Jakým způsobem ji chceš pohřbít?“, v tuhle chvíli se Renden rozplakal. Bylo mu to přece jedno!
„J-já nevím....“, vzlykl. Nakonec byl vděčný Karonovi, že se toho ujal. Že vysvětlil vládci, jak moc je nešťastný a odvedl ho do stanu. Renden doufal, že se postará i o pohřeb. Věděl, že na něj nedokáže jít, natož se starat o přípravu.
„Vím, jak se cítíš.“, zašeptal mu Karon do ucha, když ho ukládal na pokrývky a přikrýval dekami. „Tohle jsem ti měl dát.“, vtiskl mu do dlaně malou dřevěnou figurku. Renden se na ni podíval a kamarádky slzy ho přivítaly nanovo. Tuhle figurku jí kdysi vyřezal. Byla to první figurka, kterou kdy vyrobil. Měla znázorňovat ji, Narget. Ale nepovedla se. Byla moc tlustá a měla zdeformovaný obličej. Přesto ji sestřička nosila stále u sebe.
Že by věděla, že zemře....? Ne! Na co to kruci myslíš?!?!
„Víš, asi jsem se jí líbil....“, pousmál se Karon, zatímco chlapce znovu objímal, aby zmírnil příval slz. „Pořád se kolem mě motala....“
Renden se těsněji zamotal do přikrývky. Chtělo se mu spát. Byl vyčerpaný cestou, smutkem a pláčem. Chtělo se mu spát a už se nikdy neprobudit. Ale pořád má v srdíčku Erena. Nikdy ho neopustí. Slíbil to. A on nikdy neopustí jej. Byl si tím tolik jistý....
Pomalu se propadal do neklidného spánku, mísícího události posledních dnů do nesmyslných příběhů. Chtělo se mu křičet. Hrůzou, smutkem.... noční můra.... smrt všude, ale světlo Erenovy lásky obklopující jeho tělo klidným, jemným, namodralým svitem....
S trhnutím se probudil. Byl nový den a venku zářilo slunce, jako by ani nikdy nezašlo. Vzpomněl si na včerejší události. Překvapilo ho, že už se mu nechtělo plakat, přesto stále cítil dusivou prázdnotu v hrudníku. Už mi ani slzy nezbývají….
Trvalo mu hodnou chvíli, než se odvážil vstát z postele. Motala se mu hlava, měl žízeň a hlad, ale nejvíc potřeboval koupel. Byl hrozně zpocený děsem ze snů.
Zatímco hledal čisté oblečení a osušku, snažil se pohledem vyhýbat figurce od Narget. Rozhlédl se znovu po stanu. Něco v něm mu připadalo cizí, nezvyklé. Až teprve když vyhrabal z hromady věcí ručník, došlo mu, co mu přijde tak zvláštní. V rohu stanu se zabalený do deky choulil Karon. Deka pomalu stoupala a klesala v pravidelných intervalech nádechů a výdechů.
Renden nejistě postoupil o krok k němu, ale ještě než došlápl, otočil se a zamířil ven k jezírku. Nemohl ho přece jen tak budit. Kdoví, jak dlouho byl vzhůru a dohlížel na jeho klidný spánek. Rendenovi připadalo, že si o něj Karon dělá až přehnané starosti, ale nakonec usoudil, že na jeho místě by se choval nejinak.
Ponořený do vlastních myšlenek prošel po stezce mezi horami. Tam, kousek od tábora, se mezi pěticí ne moc vysokých hor nacházelo ono koupací jezírko. Nebylo nijak zvlášť velké, ale voda v něm byla vždy čistá a teplá. V nesnesitelném tichu se vysvlékl a vklouzl do jezírka, kde mu společnost dělaly vlnky, neustále narážející na břehy a jeho hrudník.
Potopil se, aby si mohl alespoň trochu umýt i vlasy. Voda mu připadala zvláštně jasná, namodralá, zářivá….
Najednou přímo před jeho očima vklouzly do vody dívčí nohy. Ovládl ho zmatek. Věděl, že jemu to může být jedno, ale nechtěl urazit tu dívku. Přemýšlel, jestli má riskovat pohled shora nebo zespodu. Raději pevně semknul víčka a otočil se zády ke koupající se slečně. Pomaličku se vynořil, jakoby doufal, že ho snad nezahlédne, přestože tušil marnost tohoto pokusu.
„Rendene…!“, nevěděl, jestli její hlas zní spíš vyděšeně, nebo rozčileně. Prudce se otočil, až se mezi ním a Lanthen na chvíli vytvořila vodní stěna.
„A-ahoj…. Já…. Jen jsem se šel koupat a pak jsem se ponořil a ty….“, snažil se nějak omluvit, ale nedokázal ze sebe nic vypravit. Jeho hlas mu připadal podivně pisklavý. Pravděpodobně si toho všimla i Lanthen, protože se jí rty zkřivily v pobaveném úsměvu a pak se rozesmála úplně. Zvířila přitom vodu tak, že vlnky zmateně pobíhaly z jedné strany na druhou nevědouce, kde jim bude líp.
„Nevadí. Stejně vím, že jsi na kluky. Nakonec, jsem ráda, že jsi tu. Aspoň tu nebudu sama.“, věnovala mu zářivý úsměv, který se ovšem brzy ztratil ve vážném výrazu, neodmyslitelně patřícímu k následující otázce. „A…. jak ti je? Pokud se mohu zeptat.“
Renden se váhavě pousmál. Nevěděl, co by děvče chtělo slyšet víc. Jestli, že je mu dobře, přestože by to nebyla úplně pravda, nebo, že mu dobře není, což by se pravdě blížilo víc, ale také by částečně lhal. „Ani nevím. Zvláštně. Dobře, špatně…. Samotně?“
Lanthen chápavě přikývla. Moc dobře věděla, jak se člověk cítí, když přijde o někoho blízkého. Zvlášť když to je znovunalezená sestra.
Renden si vyždímal vlasy. Nechtěl o tom mluvit a vlastně se mu už nechtělo koupat se. Znovu ucítil v očích slzy. Odmítal plakat před touhle dívkou. Měl ji rád, ale nevěřil jí tolik, aby jí všechno říkal. A aby si dovolil projevit před ní svůj smutek.
„Rendene?“, otočil se na ni, ale než stačil zareagovat, přitiskla pusu na jeho rty. Renden byl tak zmatený, že nedokázal vzdorovat. Nedokázal se bránit, nebo něco udělat. Když mu došlo, co se děje, odstrčil od sebe dívčino tělo tak prudce, že téměř narazila na písčitý břeh na druhé straně.
„Slíbil jsem mu, že budu vždy s ním. Nezradím ho.“, prohlásil pevně.
„Už jsi to udělal.“, takovou ji neznal. Nedokázal pochopit, kde se vzal ten škodolibý úšklebek na její tváři. Kam se podělo všechno to přátelství a pochopení. Miloval přece jen Erena. Nezradil ho. Ona ho políbila. Ne on ji.
Rychle vylezl na břeh, ledabyle se osušil a navlékl do čistých kalhot a košile. Do tábora celou dobu běžel. Snažil se vzpomenout si, jak se to všechno stalo. On s tím přece nezačal. Nebo ano? Přece by nezradil jediného člověka, který mu zbyl?!? Jediného, kterého opravdu miluje. Pořád na sobě cítil Lantheniny jemné rty. Otřásl se odporem. Nikdy se s dívkou nelíbal a rozhodně to neměl v plánu. A už vůbec ne s Lanthen.
Když doběhl do svého stanu, Karon už nespal. Zrovna postával u Rendenovy postele a snažil se mu ustlat. Chlapec mu doslova přistál v náruči. Karon chvíli nechápal, ale pak ho jen lehce objal, posadil se s ním na pracně stlanou postel a pohladil ho po dlouhých vlasech. Cítil, že chlapec už zase pláče. Poznal to podle chvějících se ramen, ale také byl natolik domýšlivý, že ho ani nenapadlo myslet si, že to je kvůli Narget. Chvíli ho konejšil. Pak se mu zadíval do zarudlých očí.
„Co se stalo?“, zašeptal jemně. Téměř láskyplně.
„Lanthen….“, víc Karon slyšet nepotřeboval. Věděl, co ta dívka dokáže, pokud se k něčemu rozhodne. A že dokáže přesvědčit člověka o všem, co si umane. Tím spíš, když je ten člověk duševně na dně. „J-já ho zradil….“
„Ne, Rendene. Nezradil jsi ho. Rozumíš? Ty za to nemůžeš.“, šeptal mu Karon do ucha a přitiskl si jeho hlavu pevněji k hrudi.
Renden jen lehce přikývl, ale nepřestal vzlykat. Pořád si myslel, že nese vinu. Nedokázal si to odpustit. Nedokázal to odpustit Lanthen. Cítil, že tohle nespraví ani milion omluv. Ztratil Erena navždy. Nedokáže mu to neříct a pak ho Eren opustí.
„Šššš…. Neopustí tě. Pochopí to. Zvlášť, když ty jsi v tom nevinně. I kdyby mu Lanthen řekla kdovíco, bude věřit mnohem víc tobě, spolehni se.“, jakoby mu Karon četl myšlenky. Prohlásil to tak sebevědomě a pevně…. Mnohem víc, než se cítil.
Renden byl vděčný za to, že má někoho jako je Karon – byl vděčný jemu. Byl mu tolik blízký. Byl tak krásný, hodný, milý, staral se o něj a rozuměl mu. Renden k němu necítil jen vděčnost. Pevně mu stiskl ruku. Kdyby nezradil Erena už tak dost, políbil by ho. Netušil, jak mu kdy dokáže tohle všechno oplatil. Vždy, když se na něj začaly problémy sypat ze všech stran, objevil se on a podal mu pomocnou ruku.
Renden se zase začal cítit vyčerpaný. Věděl, že vstal teprve před pár hodinami, ale potřeboval si odpočinout. Na hlad úplně zapomněl. Položil hlavu Karonovi do klína, stočil se na posteli a znovu usnul.
Karon se opřel zády o dřevěnou skříňku. Choval Rendenovu hlavu a hladil ho po vlasech, aby měl chlapec alespoň tento spánek klidný. Chápal jeho potřebu odpočinku a nebránil mu v tom. Rozuměl i potřebě blízkého přítele a byl neskonale šťastný, že si Renden vybral právě jej. Byl rád, že může konečně někomu pomoct, že ho má konečně někdo rád, že ho potřebuje, že je užitečný, že…. Pomalu mu klesla víčka a také usnul. Miloval Rendena. Jako mladšího bratra, syna, přítele, nadřízeného…. Hluboko v nitru pocítil spalující lásku k tomuhle chlapci. Zapřísahal se, že ho ve válce nenechá zemřít. Na to ho měl moc rád. Miloval ho.