*Mlha
Vyrazili. Slunce si ještě nezačalo probíjet cestu mezi větvemi a oni už vycházeli z tábora.
Narget s nimi nešla. Odmítla se dívat na případné „teplé scény“, jak to nazvala, ale oba pochybovali, že v tomhle počasí může být něco teplé.
Sněžilo.
Eren nadšeně vedl Rendena stále hlouběji do lesa. Chtěl mu všechno ukázat. A hlavně říct.
Renden měl příští ráno odjíždět. Eren nechtěl riskovat, že by pak nebyl čas mu to povědět. Chystal se na to celou noc.
Když odcházeli, nechali v chýši vzkaz.
Teď se brodili vrstvou sněhu, která jim sahala nad kotníky. Všude byla mlha, takže se museli držet za ruku. Kolem bylo bílo, šlo vidět sotva na tři kroky.
Elf táhl Rendena dál a dál. Najednou se napětí mezi jejich rukama povolilo a ozvalo se zaklení. V příští chvíli se už Renden válel po Erenovi a smál se.
„Co blbneš?“, Eren se snažil vyprostit zpod Rendena, ale jen proto, aby si chlapec něco nepomyslel dřív, než by měl. Jeho srdce bylo vděčné za to, že Renden spadl.
„Zakopnul jsem o kořen.“, prohlásil Renden s nevinným úsměvem. Převalil se na záda. Jenže u toho chytil Erena za vestu z jelení kůže, čímž ho přetáhl na sebe, takže teď se Eren válel po něm.
„Co děláš?“, vyštěkl prudčeji, než původně chtěl.
V Rendenových očích vzplály ohýnky hravosti.
Erena to fascinovalo. Leží na chlapci, kterého miluje a jemu to vůbec nevadí. Z vlasů mu lehce sklouzla kapka vody z rozpuštěného sněhu, ladně přistála na Rendenově tváři a rozdělila se na několik menších.
Vypadal tak krásně. Erenovo srdce začalo prudce narážet na jeho žeber. Ještě víc ho ovládla touha políbit toho kluka ležícího ve sněhu pod ním. Místo toho se jen usmál. „Co bys chtěl?“
„Hmm…. Nevím.“, Renden se rozpustile usmál, chytil Erena za ramena a znovu se s ním přetočil.
Chvíli na něm jen seděl, dokud si neoklepal sníh za vlasů a oblečení, pak se na něj soucitně usmál. „Je mi to líto, ale právě ses stal mým vězněm. Musíš dělat všechno co ti řeknu.“, ušklíbl se a rukama mu přitiskl paže k zemi.
„Opravdu? Musím? Co když nebudu chtít?“, usmál se Eren, ale sám pochyboval o tom, že by nechtěl.
„Tak tě nenechám říct to, co se mi chystáš říct už dlouho.“, olízl si mrazem popraskané rty.
„C-…. jak víš, že ti chci něco říct?“, Eren nedokázal skrýt překvapení. Tak dlouho se na to chystal, čekal na správnou dobu, a Renden už to stejně ví.
„To je tajemství.“
„Jen mluv.“, Eren si vyprostil ruku a vsunul Rendena pod sebe. Teď seděl on na Rendenových stehnech.
„Dobře, vzdávám se.“, usmál se blonďáček. „Byl jsem v noci u tebe. Něco sis mumlal ze spaní. Něco jako: ,Musím mu to říct. Renden to musí vědět.´“
„Vážně?“, Eren se tvářil zmateně. Ještě nikdy ze spaní nemluvil. Nebo o tom aspoň nevěděl.
„Jo.“, Renden zakýval hlavou tak mocně, jak mu to sníh okolo a země pod ním dovolovala. „Řekneš mi to teda?“
„C-co?“, zakoktal Eren.
„To cos mi chtěl říct. Řekneš mi to?“
Eren z něj slezl a stáhl se ke stromu. „Teď ne.“
„Proč?“, Renden na něj rozmrzele vykulil krásná velká očíčka.
„Je to…. Osobní.“
„Fákt?“
„Jo.“, zašeptal elf.
Renden se k němu došoural po čtyřech, chytil ho za ruku, přičemž mu druhou ruku položil na nohu.
Eren se zatřásl. Ten dotek Rendenových prstů u jeho kolena byl tak….
„Tak to vyklop! Že tobě se líbí Narget?“
Eren zatřásl hlavou. Jak si mohl Renden myslet, že má rád tu nafoukanou elfku? Vždyť to neví…. Jenom hádá.
„Tak to je tu nějaká holka, co ji neznám?“, Renden se rozhlédl okolo, jako by čekal, že se odněkud vynoří další dívka.
„Pokud nemyslíš vlky, tak ne.“, usmál se Eren.
„Aha, takže co jsi mi chtěl říct? Když se to netýká holek….“
„Rendene….“, nadechl se, aby to mohl vychrlit všechno naráz.
Vzpomněl si na Etutčiny rady. Řekni mu to v klidu, pomalu, ať má čas to zpracovat. Hlavně mu dej čas.
„Tak co?“, dloubl do něj chlapec netrpělivě.
Noc uvolnila trůn dnu, sluníčko prosvítalo mezi větvemi, ptáčci zpívali své zimní písně, voda běžela pod lehkou vrstvou ledu, jako by neměla ani chvíli času, les se probouzel….
„Rendene…. Já….“, znovu se nadechl, „Miluju tě.“
Najednou les ztichl. Čas se zastavil, voda přestala uhánět, slunce plálo stejně jako před několika vteřinami a ptáčkům se poslední tóny jejich skladeb zadrhli v hrdlech.
Pak všechno vybouchlo.
„C-cože?!?!“, Renden vstal takovou rychlostí, že se mu zatmělo před očima. Chytil se stromu, aby se vzpamatoval, ale stejně měl v mysli jen tmu…. Hlubokou tmu bez jediné známky světla.
„Rendene, prosím….“, Eren nevěděl co říct. Chápal, že to musel být šok, hodlal mu dát čas, ale nechtěl, aby si o něm myslel něco špatného.
Renden mlčel. Opíral se o strom a zíral před sebe. Ani si neuvědomil, že ho Eren chytil za ruku.
„Chtěl jsi to vědět….“, zašeptal elf.
„Netušil jsem, že mi chceš říct tohle….“, Eren pocítil neskonalou úlevu, že s ním chlapec mluví, ale ta se brzy rozplynula v nejistotě.
„Nemohl jsi to tušit….“
Renden mu věnoval krátký pohled. „Nech mě samotného, prosím.“, vytáhl své prsty z Erenova lehkého sevření.
Elf přikývl, smutně se usmál a se svěšenou hlavou odešel. Dej mu čas….
„Erene!“
Eren se prudce otočil. Doufal, že ho Renden zavolá zpátky, ale ten se jen usmál. „Díky, že jsi mi to řekl.“
„Hmm….“, Eren znovu svěsil hlavu a dál se šoural pryč. Ale hřál ho ten úsměv. Úsměv jen pro něj.
Díky, že jsi mi to řekl…., ta věta mu v hlavě zněla nekonečnou ozvěnou.
Renden zůstal stát u stromu a sledoval, jak se mlha pomalu rozpouští.
Od úst mu stoupaly obláčky horkého dechu, byla mu zima. Mrzly mu prsty na nohách, ale největší chlad měl někde vevnitř v sobě.
V jeho vnitřnostech soupeřil chlad zjištění a teplo něčeho, co neznal. V hlavě měl zmatek, nic nechápal. Najednou mu všechno přišlo hrozně neznámé, ničemu nerozuměl, v ničem se nevyznal, ale nejvíc se nevyznal v sobě.
Nevěděl, jestli má být rád, že ho Eren miluje a říct mu, že ho miluje taky. Asi by to byla pravda, ale co když by ho pak zranil?
Možná by mu měl říct, že ho nemiluje, ale to by taky nebyla úplně pravda.
Měl v sobě zmatek. Erena určitě rád má, to popřít nemůže, ale je to láska?
Srdce mu říkalo, že ano, ale rozum odporoval. Skoro ho neznáš! Brzo bude válka. Co když zemře, co když zemřeš ty?
Kousl se do rtu.
Ovládlo ho hrozné dilema. Ano, miloval ho, ale nemohl…. Nesměl. Má misi! A navíc ta dívka…. Ne, že by ji miloval, ale měl ji rád a věděl, že ji zná.
Zavřel oči a svezl se podél stromu na zem. Znovu ho naplnily vzpomínky. A zjištění.
Seděl na zahradě. Najednou k němu přiběhla jeho sestřička. Temně černé vlásky měla spletené do spousty copánků.
Popadla ho za ramena a stáhla na zem, přitom si nad něj klekla. Chytil ji za špičku jejího ucha, jak to dělával, vždy když se jinak bránit nemohl, a zatáhl.
Dívka zapištěla. Renden ji pustil s vítězoslavným úsměvem. Ale brzy ho smích přešel. Sestřička ho udeřila pěstičkou do tváře a utekla.
Najednou znovu stál pár dní cesty od pohoří Chalitenpi. Kolem něj tekla nějaká řeka, kus od něj bylo špinavé město, hrozně se nudil a vzpomínal. Strašně moc mu chyběl Eren. Cítil zvláštní pocit beznaděje, že už s ním jeho přítel není. Cítil….
„Rendene! Vzbuď se!“, ten zvuk protnul ticho vzpomínání. Nechtěl se vytrhnout ze vzpomínek! Vždyť právě zjistil, že Narget je jeho sestra, že….
„Rendene! Nesmíš spát! Umrzneš!“, někdo s ním mocně zatřásl, až se uhodil hlavou o strom.
Rozmrzele otevřel oči. Spatřil rozmazaný obrys nějaké dívky…. Tmavé vlasy, z nichž vykukovaly ty důvěrně známé špičaté uši, jí lemovaly obličej. Přes šaty měla navléknutou vestu, stejně jako Eren.
„Narget….“, zahuhlal.
„Jo, jsem to já! Pojď musíme jít do tábora…. jsi úplně zmrzlý! Co tě to napadlo, spát tady?“, vypálila na něj, zatímco se ho snažila zvednout na nohy.
„Sestřičko….“, usmál se ospale. Unaveně natáhl ruku a chytil ji za ucho, tak jak to dělával, když byli malí. Zatáhl.
Narget vyjekla bolestí. Pak na něj vykulila oči. „Tohle mi dělával jen můj bratr!“
Renden se pousmál.
Pochopila. Vřele ho objala. „Bratříčku! Ty…. Tolik ses změnil…. Nepoznala jsem tě!“
Renden se znovu ušklíbl. „Jak jsi mě našla?“, pomalu našlapoval na zpola rozpuštěný sníh.
„Intuice, bráško…. Měla jsem ji už, když jsme byli děti.“
Sluníčko hlásalo pár hodin po poledni.
Renden si bolestně uvědomil, jak dlouho musel spát. S tím si začal uvědomovat, jak má ztuhlé svaly a jaká je mu zima.
Než došli do tábora, padl na les soumrak. U ohýnku seděla výprava a celý tábor. Všichni si vesele povídali.
Renden je všechny přejel pohledem. Mávl na Karona, ale osobu, kterou hledal, nenašel.
Rozloučil se s Narget a zamířil k vlčici, která velela planině.
„Ehm…. Nevíte, kde je Eren?“, zeptal se po chvíli váhání, ale odpověděl mu někdo jiný. Hnědovlasá žena, v černých, složitě střižených šatech s korálky.
„Je u sebe, říkal, že chce jít spát. Předpokládám, že ti to už tedy řekl.“
Renden nechápal, jak to zrovna tahle osoba může vědět, ale neptal se. Jen poděkoval a zamířil k Erenovi.
„Rendene. Řiď se srdcem.“, zavolala za ním a on věděl, jak to myslí.
Pro sebe se pousmál. Budu.