*Věštba
Několik dní po rozhovoru s Narget, seděl Eren s vlky kolem ohniště, hleděl do plamenů, nevnímaje nic než praskání hořícího dřeva. Najednou zvedl hlavu a otočil se Daru, sedící vedle něj.
„Daru, když jsi mluvila o té věštbě…. Co v ní je?“
Vlčice pohlédla jakoby do velké dálky a pronesla: „Jednou se zrodí dívka a dva chlapci s velkým úkolem: obnovit mír mezi rasami v zemi. Jeden bude s dívkou vládnout vlkům v hlubokých lesích, druhý šelmám ve vysokých horách. A všichni budou spojeni nezrušitelným poutem.“, vrátila se do přítomnosti, „Bohužel nikdo neví, co je to za pouto.“
Eren se kousl do rtu, až se mu na něm zatřpytila kapička krve, když si vzpomněl na Rendena. Pouto…..
„Ano.... ten bláznivý chlapec má vládnout šelmám a bojovat za dobro. Právě kvůli jeho povaze mu musíš hodně pomoct.“
Eren se na chvíli zamyslel. „Kdo řekl tu věštbu?“
„Už ses s ní setkal. Vědma Tetka Etutka.“
„Ale…. Ona říkala, že o tom nic neví!“, rozzlobil se.
„Nebyli jste připraveni dozvědět se o tom.“
„Proč tedy….“
„Aby vám ukázala směr a ujistila vás, že když jste opustili domovy nevzdali jste se přátel a pohodlí zbytečně.“, přerušila ho Daru dřív, než stihl otázku dokončit.
„Proč jsem ten vzkaz dostal až po matčině smrti?“
„Ach Erene“, Daru pohlédla do plamenů a pak znovu upřela zlaté oči na chlapce, „kdybys ho dostal, dokud žila, nedokázal bys ji opustit. Cítil bys vůči ní povinnost starat se o ni. Museli jsme počkat, dokud tě k tomu místu nic nevázalo, až pak jsme měli jistotu, že se sem vydáš.“
„Ale jak jste věděli, že to mám být zrovna já?“
„Časem to pochopíš, ale teď není správná doba na otázky. Brzy začne válka a ty se toho máš ještě spoustu co učit a na učení musíš být odpočinutý, proto ti doporučuji teď jít spát.“
Eren přikývl, vrhl plachý pohled na Narget sedící na druhé straně ohniště a pomalu se odploužil do chýše, kterou teď měl nazývat svým pokojem.
Už pomalu usínal, když se otevřely dveře svázané ze silných větví.
„Erene….“, ozvalo se ze tmy, „Erene, chci se ti omluvit…. Za to, co jsem řekla…. Víš já…. Nějak jsem se nemohla smířit s tím, že máš rád kluka….“
Eren se trhnutím posadil. Poslední, koho u sebe čekal, byla právě Narget. „To je v pořádku…. Ehm…. posaď se.“, ukázal na hromadu přikrývek představující postel.
„Díky.“, Narget si váhavě sedla do rohu postele. „Víš…. Stejně tě mám ráda….“
Eren se usmál. „Jestli chceš, povím ti jak jsme se seznámili…. S tím hochem.“
„No já nevím….“, elfka si zastrčila pramínek vlasů za ucho a trochu nejistě se zadívala na Erena, který se už už nadechoval, aby jí to celé vylíčil.
„Začalo to tak, že jsem odešel z domova, abych zjistil, co znamená ten vzkaz. Po nějaké době jsem byl už docela unavený, a tak jsem si sedl pod strom a poslouchal les. A jak tam sedím najednou mě někdo pozdravil a….“, pokračoval ve svém líčení ještě hodně dlouho, zahleděn do stropu svého příbytku, „….pak jsem si uvědomil, že ho vlastně miluju.“
Letmo se podíval na Narget. Usmál se, když zjistil, že spí schoulená do klubíčka v nohách postele.
Potichu, opatrně se zvedl, aby ji nevzbudil. Ani se neobtěžoval obléct si na tvé dlouhé zelené trenky ještě kalhoty. Vzal ji do náruče a vydal se k její chýši, která bohužel pro něj stála až na druhé straně Planiny. Držel se ve stínu, aby ho nikdo neviděl. Ale právě proto, že se rozhlížel po hlídce, si nevšiml, že se mu noha zmotala do šňůry trčící ze dveří Dařiny chýše a spadl. Když ten hluk uslyšely hlídky, okamžitě vzbudily všechny obyvatele Planiny, až na Daru, která už dávno stála nad chlapcem, snažícím se vyprostit nohu ze špagátu a stále spící Narget - Eren se ještě v pádu stačil přetočit na záda, takže dívka ani nepostřehla, že je na zemi.
Dařin štěkavý smích dokonale probudil i ty, kteří ještě stále napůl spali, ačkoli už stáli v hloučku kolem obou elfů.
Erenovi trenky byly dokonale špinavé a na stehně měl obrovskou díru. Místo zelené chytaly khaki barvu a navíc se mu při pádu sesunuly poněkud níž, takže měli všichni krásný výhled přesně tam, kde to potřeboval nejmíň, ale uvědomil si to příliš pozdě na to, aby s tím mohl něco udělat, dřív než to všichni uvidí. Přestal si vyprošťovat nohu, ještě vleže si natáhl spodní prádlo zpět na místo a celý zrudlý hanbou a zlostí na sebe sama běžel zpět do chýše. O Narget se už vlci postarali.
Třískl sebou na pokrývky a přemýšlel, jestli po tomto incidentu ještě někdy bude moct vyjít ven. Byl by se raději propadl, než aby musel snášet posměch celého tábora. Vládce a stane se mu tohle! , pomyslel si a ani si nevšiml, že dovnitř vešla Daru.
„Neboj se. Nikdo o tom nebude mluvit a všichni na to zapomenou. Jen bych ti doporučovala, aby ses příště více oblékl.“, prohodila ještě napůl se smíchem v hlase a tiše za sebou zavřela dveře.